Pokus o funkční pojetí slabiky

Jiří Krámský

[Articles]

(pdf)

Попытка функционального понимания слога / Essai d’une conception fonctionelle de la syllabe

Problém slabiky je stále živý, jak o tom svědčí skutečnost, že se opětovně objevují studie, které se pokoušejí řešit tento problém z různých hledisek.[1] Cílem našeho příspěvku je zpřesnit úlohu a místo slabiky z hlediska funkční lingvistiky. Je to problém, o němž bylo již hodně psáno, aniž se došlo k jednoznačným závěrům. Je zvláštní, že existence slabiky v jazyce je obecně zřejmá, avšak s její úlohou v jazyce si lingvisté stále ještě nevědí rady; potíže činí zejména stanovení slabičné meze. Tak např. Svein Bergsveinsson píše: „Die Silben als solche sind in allen Zeiten in allen bekannten Sprachen als eine akustische Tatsache festgestellt worden, während die genaue Feststellung der Silbengrenze von Sprachen nach individuellem Sprachgefühl und sprachlichen Vorstellungen … schwankt.“[2]

Chceme-li problém slabiky řešit z hlediska funkčního, musíme především jasně oddělit to, co je na jevu slabiky fonetické, od toho, co je fonologické, funkční. To však neznamená, že se vzdáváme pomoci fonetiky. Je pouze nutné se sjednotit na fonetickém výkladu slabiky a rozhodnout, který její fonetický výklad je nejvýhodnější pro funkční posuzování slabiky.

Podle našeho názoru je z funkčního hlediska nevhodná teorie expirační, a to nejen z toho důvodu, že slabika není jednotka výdechová, nýbrž i proto, že tato teorie posuzuje slabiku jen z hlediska mluvčího. Vhodnější je teorie sonoritní, akustická, která se zakládá na akustickém dojmu silového crescenda provázeného silovým decrescendem.[3] Cena této teorie pro funkční pojetí slabiky je podle našeho názoru právě v tom, co jí B. Hála vytýká jako nedostatek z hlediska fonetického, že totiž posuzuje slabiku jedině z hlediska posluchače, bez ohledu na artikulaci. M. Renský (o. c. v pozn. 1) podle našeho názoru správně poukazuje na to, že při zkoumání slabiky musíme vycházet ze zvukové stránky jazyka v jeho dorozumívací funkci a nikoli z fyziologického mechanismu, který řeč vytváří. Směrodatný je zde senzorický vjem, záležející v střídavém zesilování a zeslabování akustického dojmu. Jádrem slabiky je nejsonornější hláska skupiny, přičemž však nejde o absolutní míru intenzity. Sonoritní teorii slabiky je nejbližší tonalitní teorie A. L. Trachterova, podle [113]níž slabiky jsou celistvé (monolitní) úseky řeči, ohraničené přerušením hlasového tónu nebo oslabením jeho aktivity, které jsou nejkratšími nositeli přízvukových a tónických prostředků jazyka a jsou složeny z jednotlivých samohlásek nebo různorodých hlásek, spojených vedoucím tonálním elementem. Fyzikální převaha tonálního jádra slabiky kvalifikuje slabiku jako minimální dynamickou jednotku postupného pohybu řeči v čase. Z činitelů, na nichž podle Trachterova závisí slabičný charakter jazykové struktury, je podle našeho názoru v řadě případů funkčně důležitá délka optimální fáze (vrcholu), jak o tom svědčí např. rozdíl mezi anglickými slovy finelly a finally. Ve speciálních případech má snad určitou důležitost i jiný z činitelů, které uvádí Trachterov, totiž intenzita kmitů hlasivek (srov. např. rozdíl ve výslovnosti slova krvi v češtině, kde je dvouslabičné, a v polštině, kde je jednoslabičné).

Nedostatky, které se daly vytknout řadě teorií o slabice, vedly k složitějším popisům slabiky, k tzv. komplexnímu pojetí slabiky (např. Roudet, Abelová, Chlumský a nejnověji Hála). Zmíníme se zde poněkud šíře pouze o teorii Hálově. B. Hála (srov. o. c., s. 40) vytýká badatelům, že „se snaží řešit podstatu slabiky obyčejně z hlediska více méně omezeného, a tudíž jednostranně; považují slabiku jednou za výtvor artikulační činnosti mluvícího a zapomínají při tom na posluchače, podruhé za jev ryze akustický bez ohledu na artikulaci atd.; a i když se ojediněle někteří z nich propracovali k jedině správnému hledisku větší složitosti slabiky, přece jenom nepodali úplný výčet veškerých jejích vlastností“. Méně již můžeme souhlasit s druhou námitkou Hálovou, že se příliš vychází ze situace dnešní, tj. „ze synchronického hlediska fonetiky statické“ a zapomíná se úplně na hledisko diachronické, evolutivní, které prý jedině může přispět k vyjasnění naší otázky, neboť slabika je prý jazykový fakt zásadně historický. Ponechávajíce stranou skutečnost, že se zde nesprávně ztotožňuje synchronie se statikou a diachronie s dynamikou, musíme zdůraznit, že právě zde je nutno důsledně oddělit hledisko synchronické od diachronického. Jak se asi slabika mohla tvořit v dávných dobách, kdy se řeč teprve vyvíjela z neartikulovaných zvukových projevů v projevy artikulované, je hypotéza, která není podložena žádnými fakty a k osvětlení problému slabiky, jak ji chápeme dnes, nemůže vůbec přispět. Stejně by nám mnoho nepomohlo, kdyby se ukázala správnou domněnka, že slova byla ve svých prvopočátcích jednoslabičná. Rovněž je nutno odmítnout myšlenku, kterou zastává též Calzia, že vytvoření slabiky je aktem volním. Řeč se přece člení v slabiky bez přítomnosti volního úsilí, zcela mechanicky.

Základní prvky slabiky spatřuje B. Hála v striktuře (tj. stav sevřenosti mluvidel) a apertuře (tj. stav otevřenosti mluvidel).

Slabika je pak podle Hály charakterizována těmito fonetickými složkami: 1. expirační, tj. dočasným zesílením normálního výdechu potřebného pro rozkmitání hlasivek, čili krátce expiračním impulsem; 2. fonační, tj. rozkmitáním hlasivek, spojeným s jejich napětím; důsledkem této činnosti je zaznění hlasu; 3. artikulační, tj. přesunem mluvních orgánů ze striktury do apertury, čili uvolněním cesty pro hlas, který by bez tohoto uvolnění nemohl zaznít; 4. svalovou, jíž je práce svalstva, na všech předešlých úkonech (expiraci, fonaci i artikulaci) zúčastněného, čili vynaložením jisté energie; 5. akustickou, jíž je vytvoření vzdušných vln, percipovaných sluchovým orgánem poslouchajícího.

[114]Hálova teorie slabiky znamená po stránce fonetické nesporně pokrok proti ostatním teoriím, neboť se mu podařilo podat dostatečně vyčerpávající popis slabiky, jímž se dají vysvětlit různé doprovodné zjevy souvisící se slabikou. Zdá se, že komplexní teorie slabiky vyhovuje funkčnímu pojetí nejlépe, neboť pozorujeme, že u různých jazyků jsou dominantní různé složky slabiky. Rovněž Trachterovova teorie vcelku vyhovuje funkčnímu pojetí, avšak postrádáme tu jako jednu ze složek Grammontovo napětí, pojem založený na rozlišení slabik podle nepřetržitého svalového napětí (rostoucí a ubývající napětí). Toto je podle našeho názoru jedna z nejdůležitějších složek, neboť určuje slabičný vrchol a délku optimální fáze. Tímto způsobem lze dobře vysvětlit případy jako lze — slze, lsti — plsti, rve — krve atd. Na germánské jazyky se dá nejlépe aplikovat Sieversova expiratorní teorie („stark geschnittener“ a „schwach geschnittener Akzent“).

Uvedené příklady různého slabičného pojetí téhož komplexu identických hlásek v různých jazycích se zdají potvrzovat názor, že jednotlivé fonetické složky mají v různých jazycích závažnost různého stupně. Jen tvoření jádra slabiky je pravděpodobně stejné ve všech jazycích, rozdílná je však „oboločka“ tohoto jádra. Důležitou složkou je podle našeho názoru též různá adheze elementů slabiky, tj. volnost nebo těsnost, s níž se jednotlivé fonémy téže slabiky nebo koncový foném jedné a začáteční foném druhé slabiky navzájem spojují. Tím si můžeme vysvětlit, že každé slovo se může ve dvou jazycích dělit slabičně různým způsobem, jako např. již uvedené slovo krve. V polštině roste napětí zřejmě pomaleji než u téhož slova v češtině, takže v polštině dosáhne napětí vrcholu teprve někde na rozhraní fonémů v a e, kdežto v českém slově krve roste napětí rychleji a dosahuje vrcholu někde mezi fonémy k a r, klesá a opět stoupá, aby mezi v a e utvořilo nový slabičný vrchol. Tato volnost nebo těsnost spojení je různá nejen v různých jazycích, ale i v tomtéž jazyku v různých fonémických spojeních. Pojmu volnost a různost připojení užívá též A. Skaličková, podle níž není spojení vokál + konsonant tak těsné jako spojení konsonant + vokál a spojení dvou konsonantů není tak těsné, jako když jedním z prvků je vokál. Toto pozorování Skaličkové můžeme doplnit ještě poukazem na to, že volnost nebo těsnost spojení dvou fonémů je různá, i jde-li při spojení o vokál + konsonant nebo konsonant + vokál nebo o různé druhy dvou konsonantů. Tak např. spojení d + r ve slově drát činí dojem těsnějšího spojení než r + d ve slově rdí a spojení p + l v slově plot je těsnější než spojení l + p ve slově lpí. V angličtině je spojení n + ∂ ve slově finer jiné než ve slovech finely a finally. Tato různá volnost nebo těsnost spojení dvou fonémů je zřejmě otázkou míry sonornosti obou fonémů: spojení je těsnější, je-li jeho první člen méně sonorní než druhý, a volnější, je-li sonornější první člen spojení.

Druhá naše poznámka se týká funkční hodnoty slabiky. E. Polivanov byl první, kdo poukázal[4] na fonémickou slabiku, již nazval sylabém, jakožto zá[115]kladní stavební buňku v jazykovém sledu. Podobně R. Jakobson (o. c. v pozn. 1, s. 20) definuje slabiku jako „the elementary pattern underlying any grouping of phonemes“. Podle Jakobsona je základním principem slabičné struktury kontrast po sobě jdoucích rysů uvnitř slabiky. Jedna část slabiky dominuje nad ostatními, zejm. v slabikách, které obsahují kontrast samohláska: souhláska. Jakobson rozeznává „crest phonemes“ (vrcholové fonémy) a „slope phonemes“ (spodní fonémy). „Crest“ je zpravidla tvořen samohláskami, zatímco „slopes“ obsahují jiné fonémy. Rozdíl v jednoslabičném nebo dvouslabičném členění slova krvi, které jsme vysvětlovali různým napětím, vidí Jakobson v tom, že je-li hlasitější foném v méně hlasitém okolí, jeho hlasitost je podstatně snížena, aby se zachovala jednota slabiky. Domníváme se, že je nutné spojit oba výklady v jeden: regulace hlasitosti jistě spolupůsobí s regulací svalového napětí.

Pokusme se zjistit, jakou funkci má slabika vzhledem k významu slovní jednotky. Nemůžeme si dost dobře představit, jak by vypadal souvislý proud řeči bez slabičného členění. Členit souvislý proud řeči na významově distinktivní jednotky pouze výdechovým proudem by bylo pravděpodobně možné jen v jazycích, které mají pouze zcela krátké významové jednotky, protože na nepřetržitou, souvislou artikulaci příliš dlouhého sledu fonémů by výdechový proud nestačil. To je ovšem možnost jen teoretická. Víme, že členíme slova nebo úseky řeči, které jsou tak krátké, že na ně výdechovým proudem stačíme. Nemůžeme tudíž než dojít k přesvědčení, že slabičné dělení je zvukovou strukturou jazykového projevu. Podle O. von Essena řídí se dělení slov na slabiky kombinačními a signalizačními zákony inherentními v každém jednotlivém jazyku. Zatímco Němec rozdělí svahilské slovo simba ‚lev‘ sim-ba, svahilský mluvčí je rozdělí si-mba, neboť jiné dělení by odporovalo struktuře jeho jazyka. Toto je důležité pozorování, které plně podporuje naši tezi o různé adhezi jednotlivých elementů slabiky v různých jazycích. Rovněž není dnes pochyby o funkci slabičné meze[5] jakožto hraničního signálu, jak ji pěkně popsal Otto von Essen. Dodejme však, že jsou případy, kdy slabika není určena hraničními signály a jsou i případy, kdy slabičná mez je alternativní (např. německé da-rauf i dar-auf). Mnohem více případů nejisté hranice slabiky je v češtině, takže se kloníme k názoru R. Jakobsona, že neexistuje přesná slabičná mez.

[116]K. Horálek (o. c. v pozn. 1) tvrdí, že slabika sama o sobě nemá distinktivní platnost, avšak říká též, že prohlásit ji prostě za nefonologický fakt také nejde. Co se však stane, jestliže posuneme hranice slabik v slově? Tak např. kdybychom v češtině dělili slovo kot-el místo běžného ko-tel, nebo kdybychom v angličtině dělili slovo phonemic [foun-'i:m-ik] místo běžného [fou-'ni:mik] nebo slovo syllable ['sil-∂-bl] místo běžného ['si-l∂-bl]. Kdybychom při pečlivé výslovnosti ostře ohraničili jednotlivé slabiky podle neobvyklého dělení, došlo by víceméně k porušení srozumitelnosti slova. To nám potvrdil jednoduchý pokus.

Na magnetofonový pásek byl namluven český text se slabikami každého slova ve výslovnosti zřetelně odlišenými, přičemž hranice většiny slabik byly posunuty. Text byl nahrán rychlostí 33¹/₂. Byl-li reprodukován rychlostí 45, byl ještě dosti srozumitelný, avšak reprodukován rychlostí 78 byl méně srozumitelný než stejný text nahraný též rychlostí 33¹/₂, avšak namluvený s obvyklým členěním slabik.

Lze tudíž pokládat rozdíl v slabičném členění za rozdíl funkční? Jak jsme ukázali, jen částečně, v určitém smyslu, neboť posunutím slabičné meze se do jisté míry poruší zvuková struktura slova a vznikne teoreticky „jiné“ slovo, které se sice skládá z téhož sledu týchž fonémů, avšak odlišně členěných. I když ve většině případů význam špatně členěného slova poznáme, je nicméně do jisté míry zatemněn. Není to plně významově distinktivní funkce, již má v tomto případě slabika, avšak blíží se jí a můžeme ji charakterizovat jako potenciálně funkční. Zachování identity sledu fonémů způsobuje, že přes porušení struktury slabičného členění si slovo zachovává svou zvukovou podobu a ve většině případů je posluchačem identifikováno. S rychlostí projevu ubývá ovšem srozumitelnosti, a to rychleji než u běžně členěného slova. Zůstává otázka, zda by se našly jazyky, kde by změna slabičného členění měla funkci reálně distinktivní. Příklad slovní dvojice Schiff-art a Schiff-fahrt, který uvádí von Essen, je pochybný, neboť nejde o slova identického fonémického skladu. Zdá se však, že přes tvrzení Horálkovo, že slabika „jako signálový a rytmotvorný prostředek netvoří ani větné významy a nejde tedy o fonologický fakt ani z hlediska fonologie větné“ (o. c., s. 24), má slabika přece jen reálně funkční význam v některých případech ve větné fonologii, např. v češtině řekla — řekl a …, v němčině Delikatessen a delikat essen, v angličtině a blacked eye [∂'blækt'ai] proti a black tie [∂'blæk'tai], it slips [it'slips] proti its lips [its'lips] apod.

Přes svrchu uvedené příklady významového rozlišení různým slabičným členěním nemůžeme pokládat slabiku jednoznačně za významově distinktivní element, i když na ni přechází alespoň částečně významově distinktivní funkce slovní jednotky, neboť — jak jsme viděli — slabičné členění má jistý vliv na srozumitelnost slovní jednotky, a tudíž na její komunikativní hodnotu.

Předmětem mnoha sporů je problém tzv. pobočných slabik. Nebudeme se zde zabývat historií těchto sporů,[6] nýbrž pokusíme se určit význam tohoto jevu z hlediska funkčního. Podle B. Hály (s. 91) „pobočné slabiky vznikají při spojování souhlásek; mluvidla potřebují totiž určitou, i když krátkou dobu k tomu, aby přešla z jednoho postavení do druhého. Za tohoto přechodu dochází k zaznění hlasu, který je souhláskami buď částečně, nebo úplně tlu[117]men. Poněvadž však v přechodové fázi nezaujmou mluvidla postavení vlastní samohláskovému systému daného jazyka, ozve se hlas jenom v kvalitě neurčitého vokálu. Nejnápadněji se tento jev dostavuje při spojení sonor nebo j se souhláskami nesonorními (mše, lká, jdu).“ Podle A. Skaličkové (o. c. v pozn. 1) objevují se v takových případech v téže slabice dva vrcholy sonornosti, např. lžu (l — u), sto (s — o), rty (r — y). Skaličková pokládá jev pobočných slabik za „terminologický únik“, avšak domníváme se, že v případě spojení sonor nebo j se souhláskami nesonorními jde skutečně o nápadný a typický jev, přičemž spojení dvou souhlásek je tak volné, že chová v sobě možnost skutečné slabiky. Zdá se, že nejvýstižněji charakterizoval tyto slabiky A. Frinta, když je nazval „latentními slabikami“, neboť jsou to taková souhlásková spojení, která se skutečně mohou za jistých okolností (např. při velmi důrazné výslovnosti) stát slabikami skutečnými. B. Hála správně poukazuje na to, že pobočné slabiky nejsou všechny stejně latentní, nýbrž rozhodující je sonorita jejich souhlásky.

Dokazují to záznamy řeči pomocí kymografu, z nichž je patrno, že zárodek vokálu čili latentní slabika se objevuje vždy při spojení dvou znělých okluzív, za příznivých podmínek i mezi neznělými okluzívami; rovněž se objevuje mezi znělými frikativami, např. vzduch [vəzduch], vzdám [vəzdám]. Nejnápadnější jsou pobočné slabiky, které vznikají při styku sonor nebo j s nesonorami na začátku slov, např. rty, lstivý, msta, jdu. Artikulační obtíže, které toto spojení vyvolává, se odstraňují různým způsobem, např. odsunutím sonory nebo j (žíce, méno, du), vsunutím samohlásky (sedum), metatezí (žlíce), protezí (např. slovenské omša), posunem rozhraní slabik (nej-du, nej-sem, pom-sta, nel-ži atd.), nebo konečně změnou konsonantu (pták > fták).

Tyto změny svědčí o tom, že po stránce fonologické jsou pobočné slabiky méně funkčně zatíženy než slabiky pravé, jsou labilní a jejich fonémy nemají stejnou funkční závažnost jako fonémy slabik pravých. Jak jsme právě viděli, je problém pobočných slabik též problémem rozhraní slabik. Kolísání nebo nejistota o připojení souhlásky v případě slabik obsahujících skupinu souhlásek, dá se vysvětlit různým stupněm adheze pobočných elementů slabik.

V poslední části této úvahy se pokusíme vyrovnat se s pojetím slabiky jakožto nositele prozodických vlastností. K. Horálek se zabývá v článku, který je označen jako námět k diskusi, hlavně problémem slabiky jakožto nositele prozodických distinkcí a dochází k závěru, že z hlediska fonologie slova je prozodický význam slabiky rozhodně menší, než mu přikládal Trubeckoj. Slabika je podle Horálka fonologickým prostředkem nejen tam, kde je zatížena prozodicky. A dále píše (o. c., s. 28): „Nezbývá tedy než uznat, že slabika je fonologickou jednotkou autonomní, jež může s prozodickými prostředky (slovně i větně distinktivními) vstupovat do těsného vztahu, ale její fonologická existence není jimi podmíněna. O distinktivních vlastnostech slabiky samé by bylo možno mluvit jen ve zvláštních případech, jako je korelace slabičného řezu, platí-li tu interpretace Trubeckého. I kdyby slabika byla nositelkou všech prozodických prostředků, je jimi stejně málo vytvářena, jako jednotlivé fonémy, z nichž se skládá.“ S Horálkovou kritikou Trubeckého výkladu prozodických prostředků lze vcelku souhlasit, zejména v tom, že nositelkou prozodických vlastností sotva je celá slabika. Horálek právem nesouhlasí s tím, „… že by nositel slabičnosti (slabiky) mohl být definován jako [118]část slabiky, jež je „držitelem“ prozodických prostředků. To by mohlo platit jen v případě, že by sám nositel slabičnosti byl prozodickým prostředkem, ale pak by šlo o definici kruhem. Jinak by jazyky, které ve fonologii slova postrádají významotvorné prozodické prostředky (např. polština), neznaly ani slabiky; nedostávalo by se jim nositelů slabičnosti, tj. vlastních předpokladů k vytvoření slabiky“. Ve světle našich závěrů o funkci slabiky je přirozené, že se kloníme spíše k původnímu názoru Trubeckého, podle něhož prozodické prostředky jsou vlastnostmi fonémů, tedy prostředky, které diferencují samohlásky různým stupněm intenzity (kvantita) nebo různým průběhem tónovým (intonace). Domníváme se však, že spor o to, jsou-li nositelem prozodických vlastností hlásky nebo slabika, je zcela bezpředmětný. Vždyť slabika se skládá z hlásek, takže prozodická vlastnost je poutána stejně k slabice jako celku, i k hlásce, nebo k více hláskám. Jediný rozdíl je tudíž jen v tom, že někdy se prozodický rys týká pouze jedné hlásky (obvykle je to samohláska, tedy vrchol slabiky), jindy se týká dvou nebo více fonémů (viz K. Horálek, o. c., s. 25). Je-li celá slabika nositelem prozodické vlastnosti nebo jen její část, není vůbec rozhodující ani pro funkční pojetí slabiky, ani pro pojetí prozodických rysů. Je ovšem samozřejmé, že obojí jsou určitým způsobem spjaty dohromady; prozodické rysy se uplatňují v rámci slabiky a na pozadí slabiky nebo slabičného sledu. Toto pojetí se shoduje s tím, co píší autoři Fundamentals of Language, R. Jakobson a M. Halle, když dělí distinktivní rysy na prozodické a inherentní. Podle nich prozodický rys vykazují pouze ty fonémy, které tvoří vrchol slabiky a může být definován pouze v reliéfu slabiky nebo slabičného sledu, zatímco inherentní rys vykazují fonémy bez zřetele k úloze, jakou mají v reliéfu slabiky a jeho definice nezahrnuje reliéf slabiky. Horálek vidí v Trubeckého teorii nesrovnalosti v tom, že Trubeckoj vychází z protikladu vokál — slabika, jako by šlo o pojmy, které se navzájem vylučují. Podle Horálka ani případy, kdy nositelem prozodických prostředků je celá skupina fonémů, nevedou nutně k závěru, že vlastním nositelem je tu slabika, zvláště když jde o zvláštní kombinace fonémů diftongického rázu, jak tomu bývá při spojení vokál + sonorní souhláska. Horálek připouští, že by bylo možno uvažovat o slabice jako o prozodickém činiteli (za předpokladu, že bychom se přidrželi Trubeckého pojetí prozodických prostředků) v tom případě, kdy se prozodickým rysem nevyznačují přímo fonémy nebo skupiny fonémů, nýbrž spojování slabik; jde především o tzv. korelaci slabičného řezu. Domníváme se, že ani v tomto případě nelze mluvit o slabice jakožto nositeli prozodického prostředku, i když prozodický prostředek je zde mnohem úžeji vázán na slabiku, lépe řečeno na slabičné dělení, než v ostatních případech. Zde jde o ten případ, kdy podle Jakobsona je distinktivní prozodický rys intersylabický, neboť přesahuje hranice jedné slabiky. V tomto případě bychom spíše než o slabice jakožto nositeli prozodického prostředku mohli mluvit o prozodickém prostředku jakožto určovateli slabičného připojení, neboť prozodický prostředek (v tomto případě kvantita) je zcela primární a teprve jeho důsledkem je připojení následující slabiky.

 

[119]R É S U M É

An Attempt at Functional Conception of Syllable

In the first part of the paper the author discusses various phonetic theories of syllable, and as most suitable from the functional point of view regards the complex conception of syllable, because different components of syllable are dominant in different languages. From examples of different conceptions of the same complex of identical sounds in different languages the author concludes that particular phonetic components are of different relevance in languages. What seems to be invariable in all languages is the formation of the syllable core, but the “covering“ of that core and especially the linking of one syllable to another syllable are different. The most important factor seems to be here the different adhesion of syllable elements. This can explain the fact that the same word may have different syllable division in different languages.

The second part deals with the functional value of syllable. Even if the syllable itself has no distinctive value, the difference in the syllable division of utterance is potentially functional, as by shifting the syllable boundary the word structure is to a certain degree impaired and the meaning of the word may be obscured. It may be assumed that at least a part of the semantic distinctive function of the word unit is shifted on to the syllable. Another function of syllable is the dividing function (syllable boundary).

In the third part the author tries to determine, from the functional point of view, the importance of so-called secondary syllables and comes to the conclusion that in phonological respect secondary syllables are unstable and their phonemes do not possess the same functional relevance as the phonemes of genuine syllables. Vacillation or uncertainty in joining the consonant in the case of syllables containing a group of consonants may again be explained by a different degree of adhesion of secondary syllables.

In the last part the author inclines to Trubetzkoy’s opinion that prosodic qualities are qualities of phonemes. However, he does not regard as decisive for the functional conception of syllable the question whether the bearer of prosodic qualities is the whole syllable or only its part. In the case of the so-called correlation of contact we should rather speak about prosodic means as bearer of syllable contact than about the syllable as bearer of prosodic means.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 112-119

Previous Miroslav Komárek, Jaroslav Macháček: K šedesátinám prof. dr. Josefa Vachka

Next Zdeněk Hlavsa, Naděžda Svozilová: K povaze významu u zájmen