Studium vývojového pohybu současné němčiny (s využitím počítačů)

Josef Štěpán

[Chronicles]

(pdf)

Изучение динамики развития в современном немецком языке / Études des mouvements évolutifs en allemand contemporain (à l’aide des machines électroniques)

Práce západoněmeckého lingvisty H. Eggerse, germanisty na universitě v Saarbrückenu, Philologische Erfahrungen mit datenverarbeitenden Maschinen in Satz und Wort im heutigen Deutsch, (Probleme und Ergebnisse neuerer Forschung, Jahrbuch 1965/1966, Düsseldorf) a Zur Syntax der deutschen Sprache der Gegenwart (Studium Generale, 15. Jahrg., Berlin — Göttingen — Heidelberg 1962, Heft 1) jsou založeny na využití některých nových metod a moderní techniky v lingvistice a dotýkají se tematiky, která je aktuální i v naší lingvistice.

První příspěvek patří vlastně do techniky lingvistické práce; je možno ho obecně charakterizovat jako seriózní a střízlivý přístup k otázkám mechanizace a automatizace v jazykovědě. H. Eggers, který se touto problematikou začal zabývat již v r. 1956, uvádí několik zkušeností, které mají blízko k názorům řady českých lingvistů.[1] Jde především o to, že stroj není všemocný, že je pouze pomocníkem člověka v jeho práci. Stroj (děrnoštítkový stroj nebo elektronický počítač) ulehčuje namáhavou mechanickou práci lingvisty (sbírání materiálu, jeho uspořádání, třídění, zjišťo[214]vání statistických údajů), umožňuje, aby se lingvista mohl soustředit na tvůrčí vědeckou práci. Stroj však nemůže práci člověka-lingvistiy zcela nahradit. Optimální je, vytvoří-li se mezi člověkem a strojem dialog: člověk vloží do stroje program a stroj na jeho základě pracuje do okamžiku, dokud nezjistí nějaký nedostatek. Ten musí odstranit člověk svou myšlenkovou činností.

V další části svého příspěvku se autor hlásí ke strukturalismu. Zdůrazňuje význam indukce pro lingvistickou práci, metody generativní gramatiky jsou však podle něho oprávněné jen v určité sféře lingvistiky. Zdá se, že autor poněkud přeceňuje indukci a nedoceňuje dedukci. Dále pak uvádí některé konkrétní zkušenosti ze strojového zpracovávání jazykového materiálu v Saarbrückenu.

Druhá práce se zabývá vývojovou dynamikou současné němčiny, a to v plánu syntaktickém. V úvodu, který má funkci spíše orientační, vymezuje autor pojmovou řadu v linii diachronní (Althochdeutsch — Mittelhochdeutsch — Neuhochdeutsch) a pojmový protiklad v linii synchronní (Schriftsprache — Umgangssprache) aj. Pozornost soustřeďuje především na poměr jazyka psaného a mluveného v současné německé syntaxi (pojem současný jazyk však blíže nevymezuje), a to tak, že vychází při své analýze z jazyka psaného. Za základ zkoumání bere tu sféru psaného jazyka, která má největší rozsah v jazykové praxi a není tak diferencována a individualizována jako oblast jazyka krásné literatury; jde tedy o jakýsi průměr psaného jazyka, který autor nachází v oblasti populárně odborné. Reprezentantem takového jazyka jsou u H. Eggerse texty z díla Rowohlte Deutsche Enzyklopädie (RDE — jde o 55 svazků této řady po 1000 větách), doplněné jazykem z Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), jehož rozsah je mnohem menší než rozsah materiálu z RDE, a dále z prózy z doby před 150 lety (Lessing, Goethe aj.), nejméně stylově příznakové. Z materiálu o rozsahu 50.000 vět autor kromě jiného zjistil, že největší frekvenci má věta o délce 16 slov (neuvádí však, co považuje za slovo a co za větu). Dále zkoumá jen věty o 16 slovech a snižuje tak rozsah materiálu na 5.500 vět. Tyto věty diferencuje do čtyř typů (Setzungen, Einfachsätze, Reihungen, Gefüge) a uvádí jejich frekvenci v linii synchronní (všímá si poměru populárně odborného jazyka z RDE a novinářského jazyka z FAZ) i v linii diachronní (ukazuje na poměr jazyka současného a jazyka prózy z doby před 150 lety) z hlediska poměru jazyka psaného a mluveného a vyvozuje řadu závěrů, např. že v dnešní němčině, reprezentované jazykem z RDE, se užívá kratších vět než v jazyce minulém (srov. prózu před 150 lety), a to především působením jazyka mluveného na jazyk psaný.

Zvláštní pozornost pak autor věnuje problematice jmenného vyjadřování v současné němčině, které v dnešním jazyce sílí. Eggers to dokazuje statisticky a ukazuje, že tu jde v současné němčině o několik tendencí. Reprodukujeme alespoň tři: (1) Věcný význam slovesa se oslabuje a posiluje věcný význam jmenných členů věty (podobný proces probíhá např. v češtině, srov. termín multiverbizace u Al. Jedličky[2]), např. místo erfahren nastupuje in Erfahrung bringen (Eggers toto slovní spojení označuje termínem Streckformen). Příčinu takového rozkládání spatřuje H. Eggers především v plánu zvukovém. (2) V němčině sílí nominalizace větné stavby, která spočívá podle Eggerse v tom, že se nová substantiva a adjektiva mohou tvořit rychleji, ekonomičtěji a výstižněji než slovesa nová. Obecněji to autor vysvětluje antropologií člověka. (3) Proces substantivizace přídavných jmen a sloves v současné němčině sílí, srov. typy das Individuelle — das Beschreiben; jde o proces, který hlouběji zasahuje syntaktickou strukturu německé věty, která se pak stává kompaktnější a komplikovanější. — Proces nominalizace tedy rozkládá na jedné straně obsah na širší vyjadřovací prostor (srov. multiverbizace), na [215]druhé straně zhušťuje obsah na menším vyjadřovacím prostoru. V zásadě převažuje zhušťování obsahu. To autor vysvětluje mimojazykovým tlakem, jímž je v dnešním světě rychlejší komunikace mezi lidmi. — Práce obsahuje řadu tabulek a grafů a stručně hodnotí i některé prostředky jazykového vyjadřování.

Obě recenzované studie mají co říci i našim lingvistům, zvláště bohemistům. Jejich závěry i metody daleko přesahují rámec zkoumání současné němčiny a poskytují příležitost ke konfrontaci obojí techniky zkoumání i obojích dílčích výsledků.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 213-215

Previous Marie Ludvíková: Významný příspěvek k srovnávací kvantitativní fonologii

Next Jan Průcha: O sociální komunikaci