Poznámky k problematice doplňku

Karel Svoboda

[Discussion]

(pdf)

Замечания к проблематике второго сказуемого / Remarques sur la problématique du complément

I. 1. V tomto článku se chci zabývat některými problémy doplňku, zejména pokud jde o jeho vztah k ostatním větným členům. Nepřímý podnět k tomu mi dal čl. O. Uličného K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku (SaS 30, 1969, 11—22). Je na něm dobře vidět, jak ve výkladu jednoho větného členu nelze opomíjet nadřazený pojem větný člen a jak cena transformační metody závisí nejen na transformačních vztazích, které lingvista zvolí, popř. objeví, ale i na jejich interpretaci.

Např. Česká mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky (1963, s. 319), na kterou se Uličný často odvolává, výstižně říká, že „jednotlivá slova anebo spojení slov, která do těchto vztahů (tj. mluvnických vztahů větných) vstupují, jsou členy větnými“. Mluvnický větný vztah se zde tedy uvádí jako podstatný rys (příznak) větného členu. O. Uličný označuje „syntaktickou závislost určujícího členu“ jen „za syntagmatický rys“ a konstatuje, že „tvarové prostředky nejsou jediným projevem syntaktické závislosti“, že „netvarovým prostředkem (sic!) pro vyjádření syntaktické závislosti jsou … také vztahy transformační, paradigmatické vztahy mezi celými syntaktickými konstrukcemi“. Podle Uličného jsou tedy transformační vztahy mezi konstrukcemi prostředkem vyjádření syntaktické závislosti, ne projevem toho, že mezi jistými syntaktickými strukturami jsou systémové vztahy, jejichž správná interpretace může přispět k poznání syntaktických struktur.

Uličný vychází od rozdílných transformačních možností např. konstrukcí (1) Závodníci vypadali přepadlí a (2) Turisté se vrátili unaveni, a aniž zjišťuje, co obě konstrukce mají po stránce syntaktické (formální i sémantické) společné, hned v první etapě vymezování syntaktického pojmu doplněk konstatuje, že za doplněk bude „považovat jen D (tj. doplněk) u sloves plnovýznamových“ na rozdíl od „obsahového predikativního doplnění“ OPD. Jako pojmově konstitutivní rys doplňku zde tedy uvádí plnovýznamovost slovesa, tj. faktor lexikální, a ve spojení s tím neobligátnost jeho „doplnění“. Další rysy doplňku budou ve výkladu Uličného rysy doplňku už takto pojatého.

2. Pak teprve se autor zabývá doplňkem po stránce větných vztahů, přičemž však aspekt „obsahově významový“ neodlišuje dostatečně od aspektu mluvnického.[1] Všimněme si alespoň hlavních složek jeho úvahy. Srovnáním konstrukcí (3) Chlapec chodí bos a (4) Sestra zemřela mladá s konstrukcemi syntakticky odlišnými, tj. s konstrukcemi odlišných struktur (5) Chlapec chodí bosky a (6) Sestra zemřela v mladém věku ilustruje tvrzení, že v případech (3), (4) jde o „přímou determinaci přísudkového obsahu doplňkem“, a vyvozuje z něho „závažný důsledek“ pro klasifikaci větných členů, potvrzení toho, že „D a OPD jsou dva různé větné členy“. Rozhoduje tedy u něho tato věcně obsahová konfrontace, ne jazyková forma, tj. ne to, že mluvnické významy adjektiv bos, mladá (na rozdíl od výrazů bosky, v mladém věku) jsou určeny podmětem, ani hloubková struktura věty, tj. to, že konstrukce (3) a (4) mohou být transformovány tak, že se adjektivum stane [310]přívlastkem podmětu (Bosý chlapec chodí po strništi. — Mladá sestra zemřela, stará dosud žije, kdežto výrazy bosky a v mladém věku mohou determinovat substantiva odvozená od finitního slovesa.

3. Nemohu dobře souhlasit ani s úvahou, jíž O. Uličný (s. 14) vyvozuje, že doplněk vyjadřuje „okolnosti v nejširším smyslu, za nichž platí celý obsah určovaný doplňkem ve vyšší skladebné dvojici“.[2] Vychází z tvrzení, obvyklého zejména ve škole, že v doplňkové funkci „vystupuje jeden slovesný tvar, který jinou než doplňkovou funkci nemá“, shodný přechodník. Z toho však nelze vyvozovat, že takovou sémantiku má doplněk vůbec. Je to tím méně oprávněné, že přechodník se vztahuje jen k podmětu, ne také k předmětu, ale zejména proto, že přechodník, který vyjadřuje děj předčasný, nemá sémantiku, jež by odpovídala sémantice „nepřechodníkových doplňků“.[3] Doplněk nepřechodníkový, adjektivní nebo substantivní, i přechodník přítomný vyjadřují okolnosti, které ‚podmět‘, resp. ‚předmět‘[4] projevuje za děje slovesného nebo do kterých se dějem slovesným dostává, kdežto přechodník minulý vyjadřuje děj, jehož agentem nebo patientem byl ‚podmět‘ před dějem slovesným. K pojetí přechodníku minulého jako doplňku nás opravňuje jeho forma a vztah k podmětu, ne však to, že vyjadřuje děj předčasný.[5] Důslednější by bylo vyjít z toho, že oba přechodníky, přítomný i minulý, mají ve větě povahu polovětných výrazů,[6] že jsou většinou základem polovětné vazby[7] a že jako takové jsou ve vztahu příslovečném.

4. Uličný mluví o „přímé determinaci přísudkového (proloženě K. Sv.) obsahu“, ačkoli je si vědom toho, že shodný doplněk „formálně vyjadřuje skladební závislost na řídícím syntaktickém substantivu“ (s. 14) a ačkoli mluví výslovně o převažující morfologické nezávislosti doplňku na přísudku (s. 15).

Hledá totiž „primární jazykovou formu vyjadřující závislost doplňku na substantivu i na přísudku“ jinde než „na úrovni syntagmatické“, hledá ji ve „formě“ transformační.[8] Dodejme však nejprve, že transformační metodou sotva zjišťujeme „formu vyjadřující závislost“ jednoho větného členu na jiném. Ta je v češtině patrna především na formě morfologické. Transformační metodou zjištujeme vnitřní (hloubkovou) strukturu konstrukce, a to zejména tehdy, není-li morfologickou formou jednoznačně vyjádřena; viz např. zavolání mého otce → a) můj otec zavolal, b) zavolali mého otce.

[311]Podívejme se na sám transformační výklad O. Uličného (s. 16). Vychází mimo jiné znovu z konstrukce (2) Turisté se vrátili unaveni a výklad ze s. 12 doplňuje popisem transformačních operací.[9] Vidí jeho výhodu proti „syntagmatickému výkladu“ v tom, že „otázku gramatické formy a významu řeší současně“. To však neumožňuje pouze výklad transformační; výklad, který vychází z gramatické formy, může vykládat také syntaktickosémantickou strukturu věty, přičemž se o transformační metodu opírá zejm. tehdy, neposkytuje-li mu gramatická forma (povrchová struktura) dost údajů k tomu, aby identifikoval syntaktickovýznamovou stavbu věty, popř. její věcný obsah, nebo aby si ověřil svůj výklad povrchové struktury.

Ze svých transformací autor vyvozuje „druhořadost doplňkového obsahu“ (s. 17), „obsahovou podřadnost druhé predikace, jejímž je doplněk kondenzátem“ (s. 18), avšak nic přesvědčivého o struktuře, do níž doplněk vstupuje. Neuspokojuje jeden z jeho závěrů: „doplněk jakožto vedlejší větný člen vyjadřuje ve větě s určitým slovesem okolnosti v nejširším smyslu, za nichž platí určované obsahové jádro věty, tvořené minimálně syntaktickým substantivem a přísudkem“ (18). Jak se od doplňku takto vymezovaného liší příslovečné určení např. ve větě Rodiče se vrátili za velké bouřky? Co zde znamená „za nichž platí určované obsahové jádro věty“?

 

II. 1. Příspěvek O. Uličného je založen na úsilí o jiný výklad doplňku, avšak jeho přínos (v podnětnosti, ne v řešení problematiky) nacházím opravdu jen tam, kde upozorňuje, že výklad, který zastávám v NŘ 49, 1966, 201,[10] „nevymezuje jen doplněk (a OPD), nýbrž zároveň platí i pro přísudek jmenný se sponou“ (s. 19). Doplněk jsem v NŘ vykládal v poměru k přívlastku a neřekl jsem proto výslovně, že doplněk má uvedené vlastnosti jako vedlejší větný člen; již tím by byla charakteristika doplňku odlišena od charakteristiky přísudku jmenného. Nabízí se tu i jiné zpřesnění: místo „prostřednictvím slovesa“ „prostřednictvím nesponového slovesa“. Větší pozornosti by si zde však zasloužilo to, co tu Uličný připomíná z výkladu M. Dokulila a Fr. Daneše:[11] „Pro formálně syntaktickou analýzu je spona právě tak centrálním, transitním větným členem — přísudkem, jako kterékoliv jiné sloveso určité“.[12]

2. Pro Uličného je však zřejmě rozhodující možnost „pracovat s výhodným komplexním pojetím transformačním“; rozhoduje pro něho, z čeho lze zkoumanou strukturu generovat, nezkoumá však již, zda rozdíly v transformačních možnostech nejsou důsledkem rozdílů především lexikálních, resp. větných. To se zajímavě projevuje i v jeho výkladu věty (5) Slyšel slavíka zpívat. Infinitiv v konstrukcích tohoto typu nepokládá za doplněk[13] proto, že větu (5) lze generovat z konstrukcí slyšel + slavík zpívá. Nepřihlíží však k tomu, že např. větu (6) Slyšel jsem chlapce plakat lze na rozdíl od věty (5) generovat z vět Slyšel jsem chlapce. + Chlapec plakal.

3. Ani na transformačním odvození konstrukce (2) nelze založit Uličného závěr, že doplněk je vždy „člen vyšší skladební dvojice“. Naopak právě „škrtnutí překrývaného substantiva“ a „škrtnutí spony v CS“, jak transformační operaci Uličný [312]popisuje (s. 17), umožňuje výklad, že tu jde o určení (predikační) v stejné syntaktické rovině (transformát vznikl částečným překrytím dvou výchozích konstrukcí), že finitní sloveso i adjektivum jsou ve vztahu k témuž větnému členu (zde k podmětu). Tomu odpovídá toto schéma:

 

(7) Chlapec  seděl  zkroušen.

       

 

Říkáme-li, že doplněk blíže určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa, neznamená to snižování slovesa do druhořadé funkce. Finitní sloveso plní větotvornou funkci tím, že nejen pojmenovává, ale vyjadřuje i modálnost a může přitom zastávat funkci také prostředníka mezi podmětem a částí přísudku nebo např. mezi předmětem a jinou částí (složkou) přísudku.

 

Srov. stavbu konstrukce (7) se stavbou konstrukce s příslovečným určením:

 

(8) Chlapec   seděl   zkroušeně nebo

        

 

Chlapec  seděl  zkroušeně, a se stavbou konstrukce s přívlastkem:

  

 

(9) (Díky svým vlivným známostem)

 

dostal   byt  (poměrně   brzo  a)   neobyčejně   krásný[14] (Březovský).

    

 

Ze schémat je patrno, že nám nejde o strukturu věcného obsahu, celkového smyslu věty, nýbrž o strukturu syntaktickou, která je vyjádřením jistého myšlenkového zpracování věcného obsahu.[15]

4. Uličný nepřihlíží dost k Šmilauerově transformaci (translaci — NS, s. 336) příslovečného určení v přívlastek dějového substantiva a doplňku v přívlastek podstatného jména v podmětu nebo předmětu patrně proto, že nikterak nepodporuje jeho výklad stavby konstrukce s doplňkem. Unikla mu i jiná transformační možnost: transformace konstrukcí s doplňkem a příslovečným určením do předmětového vztahu ke slovesu smyslového vnímání. Při transformaci věty s doplňkem (7) do předmětového vztahu můžeme vypustit sloveso, které má funkci prostředníka, právě proto, že doplněk determinuje podstatné jméno, kdežto při převádění věty s příslovečným určením, které je vyjádřeno příslovcem (8), do vztahu předmětového, sloveso, na němž příslovečné určení závisí, vypustit nemůžeme. Srov. (7a) Viděl chlapce sedět zkroušeného, nebo (7b) Viděl chlapce zkroušeného, ale jen (8a) Viděl [313]chlapce sedět zkroušeně.[16] Ve větě (7) se výslovně říká, že chlapec byl zkroušen, mluvíme o zkroušeném chlapci. Ve větě (8) se mluví o zkroušeném sedění, přičemž chlapec mohl, ale nemusel být zkroušen.[17]

5. Od konstrukce (7) nelze zcela odlučovat konstrukce jako (9) Nebylo příjemné chodit po strništi bos. J. Kačala,[18] který doplněk vymezuje z hlediska intence slovesa, ne důsledně z hlediska formálně sémantické struktury věty, ve větě (10) Nie je také ľahké prísť do cieľa prvý určuje výraz prvý jako příslovečné určení[19] proto, že „pri slovese prísť nie je vzťah k agensovi realizovaný — dokazuje to jeho tvar: neurčitok“. Od toho se liší konstatování Vl. Šmilauera (NS, s. 335): „Není-li sloveso v přísudku, neuskutečňuje se vztah (tj. doplňku — K. Sv.) k podmětu: Nedoporučuji vám tam chodit sám.“ V Příruční mluvnici ruštiny 2 J. Bauera — R. Mrázka — St. Žaži (Praha 1968, s. 286) se výslovně praví, jak připomíná J. Kačala: „Za doplněk pokládáme jméno i tehdy, když má řídící sloveso tvar neurčitý.“ Souhlasím s oběma posledními názory, avšak je třeba dodat, že doplňky bos, prvý, sám se vztahují k implikovanému konateli děje.[20] To se projevuje v jazykové formě tak, že adjektivní doplněk má tvar rodu mužského nebo ženského se zřetelem k implikovanému konateli, např. (10a) Není snadné přiběhnout do cíle druhý (nebo druhá) v tak těžkém závodě. Konatel děje bývá často vyjádřen nepodmětově a pak adjektivní doplněk může být i ve tvaru rodu středního: (11a) Chlapci nebylo příjemné chodit po strništi bos. — (11b) Dívce nebylo příjemné chodit po strništi bosa. — (11c) Dítěti nebylo příjemné chodit po strništi boso. — (10b) Pro tohle děvče nebude snadné přiběhnout do cíle druhé.

Můžeme tedy říci, že „doplněk“ prostřednictvím slovesa (tj. slovesného děje) blíže určuje konatele děje vyjádřeného podmětem nebo předmětem, popř. příslovečným určením, konatele děje jen implikovaného a v některých konstrukcích konatele vyjádřeného jiným větným členem než podmětem. V příkladech (11abc) a (10b) mají výrazy chlapci, dívce, dítěti a pro tohle děvče platnost nejspíše příslovečného určení zřetele.

6. To, že doplňkem je blíže určován podmět prostřednictvím slovesa a příslovečným určením je určováno sloveso, projevuje se tak, že doplněk a příslovečné určení mohou být uvedeny do vztahu slučovacího, popř. do jiných vztahů, na nichž jsou založeny několikanásobné výrazy, např. (12) Vrátil se osvěžen a vesele, a zejména je-li doplněk až na 2. místě: (13) Vrátil se vesele a osvěžen. — (14) Jděte znovu neumdleně a radostně do dalších triumfů a tak mlád a svěží srdcem i duchem jako dnes! (K. Engelmüller).[21] Výrazy osvěžen a vesele jsou sice v poměru slučovacím, ne [314]však ve vztahu souřadnosti, neboť nejsou oba ve stejném syntaktickém vztahu.[22]

7. Podobně jako stavbu konstrukce s doplňkem k podmětu lze vyložit stavbu konstrukce s doplňkem k předmětu. Doplněk tu nevstupuje do věty v komplexu s podstatným jménem, jako to činí přívlastek např. v konstrukci

(15) Otec našel zraněného chlapce.

                

Finitní sloveso — předmět — doplněk netvoří stejnou syntaktickou rovinu jako podmět — finitní sloveso — doplněk, avšak doplněk nevstupuje do věty ani v komplexu s podstatným jménem, jako je tomu v konstrukci (15), nýbrž determinuje podstatné jméno až po jeho spojení se slovesem; v tom smyslu je finitní sloveso i tu prostředníkem. Tomu odpovídá toto schéma:

(16) Otec  našel  chlapce  zraněného.

                 

 

III. 1. Přijmeme-li u doplňku, jako je tomu u jiných větných členů, za základní pojmově konstitutivní rys větný vztah, tj. formální a sémantický vztah větného členu k jinému větnému členu, bude se nám jmenná část tzv. jmenného přísudku se sponou jevit jako doplněk. Lexikální význam slovesa (viz II, 3) se stane rysem, na jehož základě se rozliší druhy doplňku.

2. Přitom však — a to je podstatný rozdíl — nevykládáme, že by doplněk (doplňovací) doplňoval slovesa významem neplná[23] (takový výklad souvisí s názorem, že doplněk rozvíjí sloveso), nýbrž že prostřednictvím např. finitního slovesa určuje[24] podmět, resp. předmět. Spojení podmětu a spony nepokládáme za holou větu a vůbec ne za větu, ba ani ne za gramatický základ věty proto, že sponová funkce slovesa být se projevuje až ve spojení se jmennou částí přísudku, tj., jak doporučujeme znovu říkat, s doplňkem. Doplněk se sponou patří mezi nejvýraznější případy toho, že ve stavbě věty se nespojují jen jednotlivá slova, ale komplexy slov. Spona a doplněk tvoří přísudek, který se jako celek (komplex) spojuje s podmětem. Pouze uvnitř tohoto přísudku se vyčleňuje doplněk jako větný člen.

Zatímco v konstrukci (7) je podmět determinován dvakrát plnovýznamovým slovesem — determinace je obsažena v predikaci — a doplňkem, v konstrukci typu (17) Chlapec je zkroušen je determinován jen jednou: doplňkem zkroušen ve spojení se sponou a jejím prostřednictvím. Schéma takové konstrukce se ovšem liší od schématu (7) :

(17) Chlapec  je  zkroušen.

            

Dvakrát je podmět determinován v konstrukcích jako (18) Maso je zdravé vařené. Doplněk vařené není ve stejné syntaktické rovině jako ostatní větné členy, ačkoli se svou formou pojí k základnímu větnému členu, podmětu, a to proto, že determinuje podstatné jméno až po jeho spojení se základem přísudku je zdravé. V tom je podle smyslu jeho sekundárnost, jíž odpovídá možná substituce větou podmínkovou jestliže je vařené.

3. Podle sémantiky slovesa prostředníka a sémantiky doplňku rozlišujeme tři doplňkové konstrukce:

[315]a) doplněk ke sponě[25] (být, stát se, zůstat). Bývá v nominativu nebo instrumentále a ptáme se na něj otázkou jaký, jakým,[26] je-li vyjádřen adjektivem, a otázkou co, čím, je-li vyjádřen substantivem. Otázka jaký ukazuje na jeho zvlášť těsné spojení se jménem z podmětu;

b) doplněk ke sponovému slovesu (jevit se, zdát se, připadat, ukázat se, cítit se, zůstat, jmenovat). Bývá v nominativě nebo instrumentále, je-li vyjádřen adjektivem, v instrumentále, je-li vyjádřen substantivem. Ptáme se na něj nejen slovy jaký, jakým, čím (kým), ale také příslovcem jak. Možnost otázky jak je dána větší významovou konkrétností sponových sloves, než jakou mají spony.

Je užitečné zvlášť se tu zabývat doplňkem u slovesa vypadat. Říká se: Dům vypadal nedostavěný (příklad Vl. Šmilauera, NS, s. 144). — Závozníci vypadali přepadlí (příklad O. Uličného. s. 11n.), ale jindy se může sloveso vypadat spojovat s adjektivem i s adverbiem, popř. adverbium může být obvyklejší, např. Chlapec vypadal unavený // unaveně — vyčerpaný // vyčerpaně. — Kuchyň vypadala neuklizeně // neuklizená. Adjektiva se užije patrně spíše tehdy, nejde-li o zdání, nýbrž o vzhled, tj. tehdy, určuje-li se adjektivem především podmět, jak je to vlastní funkcí doplňku, kdežto příslovce se uplatní spíše tehdy, jde-li o vyjádření zdání, tj. je-li třeba determinovat sloveso a tak vyjádřit, že se substance vyjádřená podmětem nějak jeví:

c) doplněk ke slovesu plnovýznamovému, tj. doplněk neobligátní, fakultativní — na rozdíl od typů a), b). Jestliže je vyjádřen adjektivem, je v nominativu a ptáme se na něj zpravidla příslovcem jak, zejména je-li adjektivum ve tvaru jmenném: je-li adjektivum ve tvaru složeném, je možná také otázka s jaký. Je-li vyjádřen substantivem, bývá dnes řidčeji v prostém nominativu, nýbrž zpravidla je uvozen spojkou jako a ptáme se na něj otázkou jako kdo (co), zřídka v instrumentálu (ptáme se na něj pak otázkou čím, popř. jsa čím).

4. Možnost otázky jak na doplněk ke sponovému slovesu a její závaznost v jistých případech doplňku ke slovesu plnovýznamovému je dána tím, že doplněk, protože určuje jméno prostřednictvím slovesa a je složkou přísudkové části věty, vyjadřuje podle smyslu okolnosti[27] děje vyjádřeného slovesem,[28] děje, jehož konatelem [316](někdy jen implikovaným) nebo nositelem je ‚podmět‘ nebo ‚předmět‘, popř. ‚příslovečné určení‘. Ze samotné otázky např. Jak chlapec běhal? na větu Chlapec běhal bos však nelze činit závěr o větněčlenské platnosti výrazu bos, a to proto, že tu otázka nemá hodnotu lingvistické substituce[29] (adjektivum bos se nahrazuje adverbiem jak). Jde tu o otázku z hlediska věcného obsahu, jejíž užívání souvisí zajisté s tím, že tázací zájmeno by mělo složený tvar, zatímco ve větě je adjektivum ve tvaru jmenném, tj. ve tvaru zbytkovém, neparadigmatickém. Užijeme-li složeného tvaru adjektiva, tj. tvaru, kterému mluvčí morfologicky „rozumí“, můžeme v otázce užít (kromě příslovce jak) zájmena jaký: (19) Chlapec se vrátil z tábora nemocný — Jaký se vrátil chlapec z tábora?

 

IV. 1. Věnujme z uvedených hledisek pozornost ještě neshodnému doplňku typu (20) Otec byl jmenován ředitelem. Na rozdíl od typu (I), viz např. konstrukci (7), v němž doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou ‚podmět‘ nebo ‚předmět‘, popř. ‚příslovečné určení‘ (přesněji agens, resp. patiens jimi vyjádřený) projevují za slovesného děje, v tomto typu, tj. typu (II), doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou podmět nebo předmět slovesným dějem získávají. I tu výraz ředitelem blíže určuje podstatné jméno otec prostřednictvím slovesa, jeho spojitost s podmětem je vyjádřena částečnou shodou, a to v jmenném rodě a čísle,[30] doplněk je neshodný jen v pádě.[31] Tak je tomu, jestliže to dovolí slovník jazyka a věcný význam vždy u doplňku ke slovesům neplnovýznamovým (mohli bychom je řadit také mezi slovesa sponová), např. jmenovat se, nazývat (se), pokládat za, považovat za, chápat za, udělat (učinit) někoho něčím, i plnovýznamovým, např. narodit se, žít, zemřít, sedět, ležet, chodit, vrátit se, najít, zastihnout, vidět, jmenovat, zvolit, uznávat něk. za aj. Neplnovýznamová jsou také slovesa mít v konstrukcích jako Vlasy měla pěkně učesané, mít za zlé, dívat se na něk. jako na něk., objevovat se jako.

Prostý pád doplňku a ovšem předložkový pád s předložkou za jsou záležitostí intence slovesa. V tom je gramatická spojitost doplňku se slovesem. Můžeme tu mluvit o doplňkové vazbě a o předmětovém doplňku,[32] který je [317]možno chápat jako sekundární předmět. Takové konstrukce lze nezřídka transformovat tak, že doplněk se stane předmětem, např. (21) Národní výbor jmenoval sestru ředitelkou školy → Národní výbor jmenoval ředitelku školy, mou sestru. — I v konstrukci (22) Pokládali sestru za podvodnici si mohou předmět a (předmětový) doplněk vyměnit místa: → Pokládali podvodnici za mou sestru (mění se tím ovšem věcný význam věty, ne věcný obsah).[33]

2. Jinak se váže k slovesu doplněk s jako. Užití spojky jako lze sotva pokládat za záležitost vazby či vůbec intence slovesa. Spojení doplňku s jako se slovesem je totiž omezeno jen smyslem vyjádření, tím, zda takové spojení dává smysl. Doplňku s jako lze užít spolu s doplňkem jiným, např. (23) Jako chlapec byl velmi ctižádostivý. — (24) Jako chlapec jsem ho pokládal za svůj vzor. Avšak pád, číslo, a dovolí-li to slovník jazyka a nebrání-li tomu věcný obsah,[34] jmenný rod doplňku s jako se shoduje s pádem jména, k němuž se doplněk pojí. Od doplňku s jako (v němčině mu odpovídá větný člen s als, v angličtině s as) je třeba odlišovat příslovečné určení přirovnávací (tomu v němčině odpovídá větný člen s wie, v angličtině s like).[35]

3. Jako doplněk příslovečný označíme větný člen, jehož předložkový pád není dán vazbou slovesa, přičemž předložka má význam místní, popř. časový, avšak ještě jen tehdy, určuje-li nejen slovesný děj, na němž se podílí konatel nebo nositel vyjádřený jménem, ale i obráceně, jestliže sloveso vyjadřuje, za jakých okolností projevoval konatel (nositel) vyjádřený podmětem, resp. předmětem vlastnost pojmenovanou substantivním výrazem v předložkovém pádě. Takový doplněk (příslovečný) může být transformován na přechodník přítomný nebo na větu zejména časovou, popř. podmínkovou nebo na větu (doplňkovou) s jak, jejichž podmětem je konatel, popř. nositel vyjádřený jménem v podmětu nebo předmětu. Doplňkem je tedy předložkový výraz např. ve větě (25) Viděl matku na kolenou → Viděl matku, když byla na kolenou. — (26) Spatřil bratra bez pláště → Spatřil bratra, když šel bez pláště (jak šel bez pláště). — (27) Matka ho prosila na kolenou → Matka ho prosila klečíc na kolenou. Na rozdíl od toho ve větě (28) Bratr chodí bez pláště výraz bez pláště nevymezuje trvání děje slovesa chodí, nemůže být transformován na větu časovou, podmínkovou, ani doplňkovou, ani na přechodník přítomný, nýbrž vyjadřuje způsob chození (tj. chození bez pláště); výraz bez pláště je tu příslovečným určením.

Přívlastkem je předložkový výraz tehdy, pojí-li se těsně ke jménu, podobně jako adjektivum v konstrukci (9), např. ve větě

(29) Viděl cíle v teréně.

       

Věta sotva může mít smysl jako souvětí Viděl cíle, když byly v teréně. Na rozdíl od toho věta (30) Viděl knihu na stole může znamenat Viděl knihu, když byla na stole (a pak výraz na stole je doplňkem), nebo se výrazem na stole nevyjadřuje místo časově [318]omezované nebo vymezované dějem slovesa viděl (a pak výraz na stole tvoří komplex se substantivem a je spíše neshodným přívlastkem k substantivu knihu; viz např. ještě (31) Viděl prach na stolech, ne na oknech.

To platí i o doplňku vyjádřeném adjektivně v konstrukci (32) Jedl ovoce syrové (viz také příklad 18). Výraz syrové lze transformovat na časovou nebo přípustkovou větu: Jedl ovoce, když (třebaže) bylo syrové, má proto platnost doplňku, ale ve větě (33) Jedl ovoce syrové, ne tohle zralé taková transformace možná není, výraz syrové je přívlastek (pro důraz postponovaný).

4. Zabývejme se z hlediska příslovečného doplňku ještě konstrukcemi jako (34) Hrozny se mění ve šťávu. — (35) Zima vodu mění v led. — (36) Přestavěli okresní silnici na dálkovou. — (37) Sebevědomí roste v pýchu. Vl. Šmilauer určil předložkové výrazy, jak známo, v 1. vydání NS (1947, s. 146n.) jako doplněk doplňující, v Učebnici větného rozboru a v 2. vydání NS (1966, s. 330, 332) je podle Fr. Kopečného (ZČS 1958, s. 171; 1962, s. 179) zařadil mezi příslovečná určení výsledku děje. Jeho původní přiřazení těchto konstrukcí ke konstrukcím stát se něčím, popř., dodejme, ke konstrukcím jmenovat někoho někým nelze z hlediska větných vztahů obecně odmítnout. Pojetí doplňkovému však nevyhovuje to, že předložka v vyjadřuje značně zřetelně, do čeho podmět, resp. předmět přechází, a zejména to, že agens, resp. patiens vyjádřený podmětem nebo předmětem často přecházejí v jev jiné kvality nebo vůbec jiného druhu, takže výraz s předložkou v nebo na se nemůže stát přívlastkem k substantivu v podmětu nebo předmětu. Např. šťáva není už hroznem, pýcha není už jen sebevědomím; jde o různé substance na rozdíl od konstrukce Soused byl jmenován ředitelem: soused jmenovaný ředitelem bývá (může být) dále sousedem. Věcný obsah věty má tedy vliv na její syntaktickou strukturu. Jindy však konstrukce v podstatě s toutéž strukturou umožňuje převedení substantiva s předložkou v, popř. na do funkce přívlastku: (38) Chlapec se změnil v hrdinu a nasadil svůj život → Chlapec hrdina nasadil svůj život. Jsou tedy uvedené konstrukce na přechodu od doplňku (příslovečného) k příslovečnému určení a jejich syntaktickou interpretaci je nutno opřít o lexikální obsazení věty.

 

V. 1. Věnujme pozornost ještě pojmu doplněk postupně rozvinutý po kritice, které ho podrobil O. Uličný. S jeho argumentací nemohu souhlasit. Autor se domnívá, že jeho rozbor ukazuje, že v konstrukcích (39) Dívka se vrátila celá opálená jde o „neutralizaci významových a formálních rysů větných členů dvou, tj. adverbiálního určení míry a doplňku“ (s. 20). Avšak jaká je to neutralizace, když, jak sám předtím uvádí, pojetí „příslovečné měrové kvalifikace“ odporuje „slovnědruhová forma adjektivní“ slova celá. Uličný soudí, že proti mé argumentaci dokladem (40) Dívka se vrátila do něho celá blázen svědčí to, že se říká Byla do něho úplný blázen, ne však … úplná blázen. Ale to lze vysvětlit právě tím, že základní vztah doplňku je tu vztah k podmětu a že adjektivum úplný nelze k podmětu dívka vztáhnout (zřejmě z důvodů lexikálních). Domnívá se, že „průkaznější“ (pro co?) je to, že po nominalizaci věty se z adjektiva celý stane „adverbiální měrové určení adjektiva“: návrat zcela opálené dívky. Avšak je-li přívlastek v postpozici, adjektivum celý může zůstat: Návrat dívky (sestry) celé opálené nás potěšil.

2. Všimněme si dále argumentace, kterou Uličný uvádí na prospěch toho, že v konstrukci (41) deska vydaná jako bezplatná prémie „pro označení výrazu s jako za adverbiální určení způsobu“ je „nejméně tolik důvodů jako pro označení doplňku při subst. verbálním za přívlastek postupně rozvíjející“, tj. v konstrukci (42) vydání desky jako bezplatné prémie. Uličný uvádí tyto důvody: a) „přímá determinace adj. slovesného obligatorním adverbiálním určením“ (s. 20). K označení výrazu s jako za příslovečné určení viz zde část IV, 2. — Fr. Kopečný už ve svých skriptech z r. 1952, s. 209 (ZČS 1962, s. 267) rozlišuje jako identifikační a přirovnávací. K tomuto rozdílu O. Uličný alespoň zde nehledí. Kromě toho pro příslovečné určení obligatornost není nikterak příznačná;

[319]b) „neshoda s původním řídícím substantivem“. Uličný nehledí k tomu, že se v konstrukci (42) — na rozdíl od konstrukce (41) — výrazem s jako blíže určuje substantivum desky, které je významově i pádově závislé na řídícím substantivu verbálním (lépe je to vidět na případech jako (43) nadbíhání řediteli jako vlivnému představenému), a že pád výrazu s jako odpovídá vazbě řídícího substantiva verb.[36] (Že tu jde současně o pádovou shodu s přívlastkem desky, řediteli, je nabíledni.) Nedostatek argumentace Uličného je však zejména v tom, že nevysvětluje nominativ výrazu s jako např. v případě (44) Hovořili o desce vydané jako bezplatná prémie.[37] Uličný přešel můj výklad (jinak by sotva mohl neuznat zprostředkující funkci slovesného adjektiva), že nominativ výrazu jako bezplatná prémie lze vysvětlit tak, že se jím vyjadřuje „cíl děje řídícího slovesného adjektiva“ (NŘ 49, 1966, 200), tj. adjektiva odvozeného z příčestí trpného, tvaru, jenž je základní složkou (opisného) pasíva (ke slovesu v rodě trpném se cíl děje vyjadřuje nominativem);

c) „těsnost postavení výrazu s jako u adj. slovesného“. Avšak vázanost pozice doplňku s jako je v uvedených konstrukcích dána tím, že je součástí postponovaného přívlastku. Proto nemůže být anteponován před substantivum, není však vyloučena jeho antepozice před slovesné adjektivum (při silném důrazu): Hovořili o desce jako bezplatná prémie vydané, ne běžně prodávané. — Jde tu ovšem o zvláštní typ doplňku, jako je zvláštní samo užití nominativu.[38]

3. Postup O. Uličného záleží pak dále v tom, že mi podsouvá výklady, které jsem nepodal, a ty pak „vyvrací“. Říká, že typ (41) „nepovažuji za nedoplňkový“, protože vyhovuje mému „pojetí doplňku jako vztahu (sic!) s tranzitivním (sic!) slovem“ (20). Avšak tu nelze mluvit jen o „tranzitivním slovu“, nýbrž výslovně o zprostředkujícím (tranzitním) slovesném adjektivu v konstrukci (41) a řídícím podstatném jménu slovesném v konstrukci (42) (viz NŘ 49, 1966, s. 200). (Pozornosti si tu zaslouží ještě konstrukce typu rozhovor o desce vydané jako bezplatná prémie, v níž se doplněk s jako vztahuje k neshodnému přívlastku.)

Ještě závažnější je nesprávný výklad mého citovaného článku hned v následujícím odstavci. Uličný cituje můj výklad, že „pád výrazu s jako je určen podstatným jménem slovesným stejně, jako je jím určen pád předchozího podstatného jména“ (s. 21), a dodává, že ho sám vyvracím „na následujících stranách poukazem na známou Šmilauerovu translaci“. Své tvrzení objasňuje slovy, že „stal-li se z doplňku přívlastek řídícího substantiva, nemůže být pád výrazu s jako řízen pádem (sic!) substantiva verbálního, nýbrž — tak jako v konstrukci výchozí — původním řídícím (nyní přívlastkovým) substantivem deska“. V cit. mém výkladu, ani jinde se však neříká, že by pád výrazu s jako byl řízen pádem verbálního substantiva. Řekneme-li, že např. ve větě (43) je verb. substantivem (nikoli jeho pádem) určen (neříkám v tomto případě výslovně ‚řízen‘) pád výrazu jako vlivnému představenému, neodporuje to nikterak výkladu, že vztah mezi tímto výrazem a výrazem řediteli je vyjádřen shodou.

Končím bez shrnutí, bude ostatně podáno částečně v résumé, avšak rád bych dodal, že ucelený výklad o doplňku, výklad, jehož kompozice nebude ovlivňována nutnou aktuální reakcí na výklad jiný, bude nutno založit na rozsáhlém a všestranném jazykovém materiálu ve vztahu k ostatním větným členům. Můj příspěvek chce prozatím dát k tomu náměty.

 

[320]R É S U M É

Some Comments on the Problem of the Predicative

In Czech grammatical theory, the predicative (predicative adjunct) is regarded as a secondary part of the sentence. The present paper comments on it in its relation to other parts of the sentence, i.e. with regard to its place in the system of the parts of the sentence, esp. in relation to the attribute, but also to the object and the adverbial modifier. The predicative determines the noun (pronoun) through the mediation of the verb, while the attribute determines the noun directly. From the form of the predicative which is in agreement with the noun and from its transformation into an attribute it follows that the primary relation of the predicative is the relation to the noun (pronoun). The same relation of the predicative which does not agree with the noun in case manifests itself in the same transformation and only in partial agreement with the noun. The case of such a predicative depends on the verb, being thus near to an object. On the function of the verb (a full verb, or a copula), being here a link between the predicative and the noun, the paper bases a distinction of some obscure constructions with predicative and adverbial modifiers.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 309-320

Previous Libuše Kroupová, Vladimír Mejstřík: K otázce tzv. centrálního významu při synchronním lexikografickém popisu významové struktury polysémních slov

Next Július Rybák: K podmienkam nepríznakovosti člena korelačného páru