Třikrát o sociolingvistice v publikacích Moutonových

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Три работы о социолингвистике в издательстве Мутон / La sociolinguistique à trois reprises dans les publications de la maison d’édition de Mouton

Stoupající podíl sociolingvistických prací na společenskovědní produkci velkých nakladatelství nasvědčuje zájmu o chápání jazyka jako nástroje společenského sdělování. Procesy jazykového kódování a dekódování se stávají předmětem zkoumání i těch lingvistických směrů, které dříve zdůrazňovaly spíše statický pohled na jazyk (např. v americkém strukturalismu). Rozbor ontogeneze jazyka, formování jazykových struktur, to vše spojuje moderní jazykovědu s tradičními tématy „jazyk a společnost“ i „jazyk a myšlení“. Jejich rozbor se však v nových podmínkách obohacuje o nové aspekty poznání, jakými jsou mezivědní vztahy, možnost deduktivního přístupu k společenské problematice, principy matematického modelování atd.

Povšimneme si v této recenzi tří knih věnovaných sociolingvistické problematice, které vydalo nakladatelství Mouton. Všechny splňují ve značné míře požadavek informovat o nově se utvářejícím oboru na hranicích jazykovědy a sociologie tím, že představují úvod do problematiky předmětu, naznačují směr dalšího vývoje a seznamují se základní bibliografií. Ačkoli všechny tři práce jsou rozdílně zaměřeny — jde o chrestomatii, o metodologicky pojatý sborník a o universitní přednášky — přesto si zaslouží stejné pozornosti, první z nich možná i hlubšího zamyšlení nad možností podobného počinu u nás.

První svazek, čítanka Readings in the Sociology of Language (The Hague — Paris 1968, 808 s.), je z posuzovaných knih nejobjemnější. Obsahuje 44 statí, které editor, J. A. Fishman, utřídil do sedmi oddílů: I. perspektivy sociologie jazyka (5 studií), II. jazyk v interakci malých skupin (5), III. jazyk v sociálních vrstvách a úsecích (7), IV. jazykový odraz sociálně kulturní organizace (9), V. multilingvismus (6), VI. jazyková rovnováha a jazykový posun (6) a VII. společenské kontakty a důsledky jazykového plánování (6). Zde se omezíme pouze na stručný přehled jednotlivých statí čítanky především proto, že téměř všechny články jsou přetištěny z jiných, různě dostupných vydání, a všimneme si převážně utřídění a rozsahu sociolingvistické tematiky.

První oddíl (s. 5—169) obsahuje obecněji pojaté a bibliograficky bohatě dokumentované práce, které formují celkový obrys sociolingvistiky, uvádějí čtenáře do terminologie oboru a rýsují před ním perspektivu rozvoje mezivědních vztahů. T. A. Sebeok zde porovnává komunikaci u lidí a u zvířat, F. G. Lounsbury se přimlouvá za sblížení jazykovědy a psychologie (jeho článek je koncipován jako elementární úvod do lingvistického rozboru pro psychology), S. M. Ervinová a W. R. Miller podrobně sledují jazykový vývoj dítěte od prefonologického stadia až po zařazení dítěte do společnosti. D. H. Hymes uvádí do etnografie sdělování; jeho klíčová stať vysvětluje soubor pojmů sociolingvistiky (kognitivní a expresívní chování a z něho vyplývající jazykové funkce, faktory sdělování, strukturní analýza [327]komunity ve vztahu k jazyku a řeči, řečová událost, bilingvismus, jazyky v kontaktu atd.) a M. A. K. Halliday se zabývá funkčními sociálními a geografickými variantami spisovného jazyka.

Druhý oddíl (s. 170—222), „mikrosociolingvistický“, je úvodem do komunikační teorie v malých sociálních skupinách. Obsahuje články o jazykovém kontaktu mezi lékařem a pacientem (H. L. Lennard a A. Bernstein), o konverzaci charakterizující uvolnění napětí u Křováků (L. Marshallová), o střídání oficiálního a intimního stylu v různých hovorových situacích (M. Joos), o závislosti dialogu na tematice a na vztahu mezi mluvčími (S. M. Ervinová-Trippová) a o typech dialogických situací (P. K. Bock). Předností tohoto oddílu je důraz všech článků na popis zkoumaného materiálu a na konkrétní výklad závěrů. Mnohé poznatky jsou shrnutím dosud málo známých údajů a cenným přínosem pro stylistiku mluvené řeči.

Třetí oddíl (s. 223—319) je věnován otázkám souvisejícím se společenskou stratifikací. B. Bernstein zjišťuje korelace mezi osvojováním jazyka, výší I. Q. a sociálním postavením rodičů u londýnských dětí, W. Labov dokumentuje shodu mezi stratifikací podle jazykových kritérií a stratifikací společenskou. R. Brown a A. Gilman popisují svůj rozsáhlý průzkum vykání a tykání jako symbolu síly a solidarity, formálnosti a intimnosti v řadě evropských jazyků. Postoje k variantám současné arabštiny a kategorii prestiže v sociolingvistice zkoumá L. Naderová. Konotativní významy, které tvoří „jazykovou etiketu“ v javanštině, popisuje C. Geertz. M. S. Zengelová, opírající se o glottochronologické práce Swadeshovy, stanoví míru uchování slovní zásoby v anglických právnických textech (slova s kulturním obsahem se v jazyce uchovávají déle než slova ostatní). Oddíl je uzavřen úvahou U. Weinreicha, jehož památce je čítanka dedikována, o možnosti strukturní dialektologie.

Ve čtvrté skupině (s. 320—472) věnované jazykovému pohledu na sociálně kulturní organizaci společnosti je soustředěna řada rozsáhlejších studií s hojnými materiálovými podklady. A. L. Epstein uvádí proměny, jimiž prochází slovník severorhodéských obyvatel přicházejících z venkovských oblastí do měst, W. F. Leopold shrnuje své studie o míšení německých dialektů po druhé světové válce, kdy do západoněmeckých oblastí přecházejí uprchlíci, emigranti a přesídlenci hovořící východními dialekty. P. L. Garvin a M. Mathiotová, kteří vycházejí z Havránkovy teorie spisovných jazyků a z Mathesiova pojmu pružné stability, rozebírají proces urbanizace jazyka guaraní v Paraguayi. Ch. A. Ferguson zkoumá postoje Arabů k spisovnému jazyku, zjišťuje jeho vysoký prestiž i u těch mluvčích, kteří mu stěží rozumějí, a naznačuje směr dalšího vývoje arabštiny. M. Weinreich se zabývá vlivem náboženského systému na jazyk (převážně na lexikon) Aškenáziů (německých a východoevropských Židů). Strukturu onomaziologických kategorií a rozdíly v pojmenování jevů vnějšího světa zkoumají H. C. Conklin, který se zabývá taxonomickými soustavami rostlin, příbuzenských vztahů ap. v jazyce hanunóo na Filipinách, a C. O. Frake, uvádějící rozdíly mezi jazyky jako rozdíly mezi atributy, které jsou hledisky pojmenování v různých typech kultur. Zobecněním některých závěrů z obou předchozích článků je přehled neohumboldtovské lingvistiky od H. Basilia (pův. Word 8, 1952, 95—105) obsahující zajímavý přehled názorů Humboldtových následovníků a kritiků. Autor se ztotožňuje s Mathesiovým hodnocením z r. 1931, že „humboldtovská jazykověda, úspěšná v jemném zkoumání složitých jevů jazykových, nebyla schopna vypracovat definitivní metody lingvistické analýzy“. J. J. Gumperz rozebírá typy jazykových komunit jako „společenských skupin, monolingvních nebo multilingvních, které jsou udržovány frekvencí společenských interakcí a odděleny od sousedních oblastí oslabením komunikačních pojítek. Jazykové komunity se skládají z malých skupin spojených [328]osobními kontakty nebo mohou pokrývat rozsáhlé oblasti v závislosti na úrovni abstrakce našeho pohledu“ (s. 463).

Pátý oddíl (s. 473—584) obsahuje články o jednom z ústředních témat sociolingvistiky — o multilingvismu. W. E. Lambert, R. C. Gardner, R. Olton a K. Tunstall testují pomocí faktorové analýzy motivy amerických studentů k studiu francouzštiny a porovnávají je s dosaženými znalostmi. S. R. Herman na příkladu hebrejštiny a angličtiny v izraelském prostředí a J. Rubin na španělštině a guaraní v Paraguayi rozebírají sociologické a situační faktory ovlivňující volbu jazyka bilingvních mluvčích. Klasifikační matici, do jejíchž řádků jsou vepsány funkční jazyky a jazykové typy (spisovný, klasický, umělý, nářeční, kreolský, pidžin) a do sloupců nástrojové funkce jazyka (oficiální, regionální, běžně sdělovací, internacionální, správní, skupinové, vzdělávací, literární a náboženské), uvádí pro jazykovou situaci v Nizozemských Antilách W. Stewart. O kvantitativní přístup k sociolingvistice na základě Greenbergových kritérií jazykové odlišnosti se pokouší S. Lieberson; uvádí hodnoty tzv. indexu A udávajícího pravděpodobnost, že dva náhodně vybraní jedinci z určité populace (v daném případě jde o první a druhou generaci evropských vystěhovalců do Spojených států) mluví týmž jazykem. Celý oddíl je uzavřen vymezením problematiky bilingvismu od W. F. Mackeye. Autor chápe bilingvismus jako záležitost nejenom lingvistickou, ale i psychologickou, sociologickou, pedagogickou a obecně kulturní, náležející jako vlastnost individuálního projevu do oblasti parole. Naznačuje pronikání bilingvních prvků do jednotlivých jazykových rovin a všímá si jejich uplatňování v různých situacích sdělování.

Šestý oddíl (s. 585—672) má ráz převážně popisný a je věnován problematice jazykového vývoje. Uvádí jej koncízní Jakobsonova studie o jazykové situaci na českomoravském území od 9. do 15. stol. (pův. Review of Politics 7, 1945, 29—42). K. W. Deutsch se zabývá vzrůstem národnostních tendencí a vznikem nových státních útvarů v Evropě 19. a první poloviny 20. stol., D. Taylor podává přehled jazykových poměrů v Západoindické federaci a J. E. Hofman popisuje jazykovou situaci protestantských vystěhovalců ze západní Evropy do USA. H. Kloss si všímá jazyků národnostních menšin ve Spojených státech a dochází k závěru, že navzdory jejich příznivým podmínkám nabývá angličtina stále více rozhodující úlohy a vytlačuje je. Nad osudem hybridních jazyků typu lingua franca a pidžin se zamýšlí W. J. Samarin; dělí je na (a) přirozené (řecká koiné v Evropě, jazyk Mandarínů v Číně, aramejština v Přední Asii atd.), (b) umělé (esperanto, ido, novial, frater, interlingua, loglan aj.) a (c) pidžinové (v podstatě lingua franca na nižším stupni vývoje, např. fanagalo v jihovýchodní Africe, chinook v Kanadě atd.). Přehled vývoje těchto hybridů by mohl naznačit — podle autora — možnou cestu k vzniku internacionálního jazyka budoucnosti.

Sedmý, poslední oddíl (673—779) se soustřeďuje na otázky jazykového kodifikování a plánování. V úvodní stati shrnuje E. Haugen své poznatky o studiu funkcí dvou variant norštiny — bokmålu (dříve tzv. riksmålu) a nynorsku (dř. landsmålu), zjišťuje fonologické, gramatické i lexikální rozdíly mezi nimi a ptá se po možnostech jejich společenské regulace prostřednictvím státních lingvistických institucí jako předpokladu vzniku jednotné norštiny (Samnorsk). — Závěr ze zasedaní UNESCO, zařazený do čítanky, proklamuje právo na vzdělání v rodném jazyce a zabezpečuje podmínky pro jeho uplatnění v multilingvních oblastech. — E. R. Goodman polemizuje s poněkud zastaralým pojetím „světového státu“ a „světového jazyka“ u J. V. Stalina a N. J. Marra a J. Berry shrnuje problematiku grafematických soustav ve světě (jeho stať i s následující diskusí je přetištěna ze sborníku VIII. mezinár. kongresu lingvistů). Jistý skepticismus k účinnosti institucionálních zásahů do jazykového vývoje vyjadřuje indický jazykovědec Punya Sloka Ray; zdůrazňuje, že standardizace jazyka může být efektivní jedině tehdy, postupují-li kodifikující činitelé v největší shodě s objektivně existujícími nor[329]mami jazyka. Posledním článkem čítanky je obecný přehled vývoje evropských národních jazyků od M. M. Guchmanové.

Celkové uspořádání i výběr statí chrestomatie je pochopitelně diskusní, přesto však jej považujeme za reprezentativní charakteristiku soudobé sociolingvistiky. Editor dával soustavně přednost autorům z anglicky mluvících oblastí nebo anglicky publikujícím (německy psaný článek H. Klosse a překlad Guchmanové z ruštiny jsou výjimkou); proto zde postrádáme komplexnější pohled na problematiku spisovných jazyků, která právě na naší půdě byla tolik rozpracována v pracích akad. Havránka a jeho pokračovatelů, ač někteří autoři se jich dovolávají. Chybí zde jakákoli zmínka o jazykové kultuře; domníváme se, že její ucelená teorie představuje náš specifický příspěvek světové sociolingvistice, který by neměl být přehlédnut. Také problematika jazykového vyučování by si zasloužila více místa, i když představuje pro sociolingvistiku oblast spíše okrajovou. Většina prací však skutečně znamená cenné poučení, zvláště uvědomíme-li si, že řada z nich je v původním vydání pro většinu našich čtenářů nedostupná.

S pestrou stupnicí sociologických metod a technik uplatňovaných v jazykovědě seznamuje druhá práce university v Indianě, sborník Explorations in Sociolinguistics (Indiana University, Bloomington, Hague 1966, 204 s.), redakce a předmluva S. Lieberson. Výklad většiny studií se zaměřuje na metodologii řešení sociolingvistických problémů, které jsou představovány v těchto okruzích: (1) vztah jazyka k národu, (2) problematika sociální diferenciace a jazyka, (3) sociální status a verbální chování, (4) multilingvní společnost, (5) terminologie příbuzenských vztahů.

H. Kloss (Types of Multilingual Communities: A Discussion of Ten Variables, 7—17) uvádí typologii společenských útvarů podle jazykových hledisek. Rozlišuje (I) komunity s jedním vyučovacím jazykem (monopedoglotické), a to (a) výlučně monolingvní (Island), (b) diglotické s prestižní variantou jazyka, jíž se někteří členové komunity učí později a užívají jí v jistých funkcích (např. katharevsa — literární forma spisovné řečtiny), a (c) multilingvní (Malta, kde vedle maltského jazyka příbuzného arabštině se uplatňují italština a angličtina). Druhá skupina (II), bilingvní, zahrnuje (a) útvary s bilingvní vládou a monolingvními obyvateli (Švýcarsko, Československo), (b) s vládou a jednou komunitou bilingvní, zatímco druhá komunita je monolingvní (Belgie — Flámové a Valoni), (c) s vládou a jednou komunitou monolingvní, ostatní skupiny jsou bilingvní (Španělsko — Španělé a Katalánci). Třetí skupinu (III), multilingvní, tvoří země, v nichž je sjednocujícím prvkem (a) jeden z jazyků oblasti (Etiopie) nebo (b) jazyk importovaný (francouzština v Kamerunu). Možné dělení skupin II a III naznačuje status druhého z jazyků, který si příslušníci komunity osvojují (a) přirozeným způsobem (např. ve smíšených manželstvích), (b) dobrovolně (např. z prestižních důvodů) nebo (c) z donucení (Ukrajinci ruštinu v carském Rusku). Další z uvažovaných kritérií — síla jazykové tradice, asymetričnost (většina Flámů ovládá francouzštinu, ale Valoni vesměs nehovoří flámsky), společenský prestiž a sociální stratifikace uživatelů jednotlivých jazyků dokreslují Klossův přehled, jehož systematičnost tvoří vhodnou základnu výzkumu, který by mohl srovnávacím způsobem osvětlit sociolingvistickou problematiku moderní společnosti. — Souvislost ekonomické vyspělosti měřené velikostí národního důchodu s jazykovou homogenností sleduje v materiálově dobře doložené stati J. A. Fishman (Some Contrasts between Linguistically Homogeneous and Linguistically Heterogenous Polities, 18—30). V nezvykle pojaté studii autor dokazuje, že vysoký ekonomický status je v korelaci s integračními faktory společnosti, mezi nimiž významné místo zaujímá jazyková homogennost. — Odraz společenské dynamiky v sémanticky uzavřeném okruhu slovní zásoby ukazuje na příkladu ruské terminologie příbuzenských vztahů P. Friedrich (The Linguistic Reflex of Social Change: From Tsarist to Soviet Russian Kinship, 31—57). — [330]Výsledky svých zkoumání sociální mobility obyvatel New Yorku[1] shrnuje W. Labov (The Effect of Social Mobility on Linguistic Behavior, 58—75). Ukazuje zde úlohu jazykové normy, která tvoří závažný prestižní prvek hodnotového systému společenské skupiny. — L. Levine a H. J. Crockett ml. (Speech Variation in a Piedmont Community: Postvocalic r, 76—98) dospívají k sociálnímu hodnocení výslovnosti hlásky r pomocí rozsáhlé ankety zpracované vyspělým statistickým aparátem; jejich postup, podrobně popsaný, může sloužit jako vzor podobným výzkumům. — Sociální postoje pomocí Osgoodova sémantického diferenciálu měří D. R. Heise (Social Status, Attitudes and Word Connotations, 98—111). Studie zjišťuje užívání synonymních slov s různými konotacemi v sociálních skupinách. Dostává-li se konotativní význam slova do rozporu se skupinovým měřítkem hodnot, dochází k substituci synonymem (srov. např. pojmenování příslušníků policie členy různých skupin, známé diskuse kolem slov požárník, počišťovač atd.). Autor měří konotativní významy soustavou adjektiv, výsledky podrobuje faktorové analýze a třídí je ve shodě s Osgoodem podle jejich síly (potence), aktivity a hodnotícího obsahu. — Ch. L. Hunt (Language Choice in Multilingual Society, 112—125) uvádí řadu výpovědí multilingvních mluvčích z oblasti Filipín a klasifikuje je podle postojů k osvojovaným jazykům (druhý jazyk má prestižní funkci, je znakem konformity nebo identifikace s jinou skupinou, prostředkem diferenciace, symbolem frustrace, aspirace ap.). — Konstitutivní úlohou jazykového systému dítěte (individuálního kódu) při formování sociální role a postavení mluvčího ve společenské struktuře se zabývá významný britský sociolog jazyka B. Bernstein (Elaborated and Restricted Codes: An Outline, 126—133). Stať doložená bibliografií sociolingvistiky a vývoje dětské řeči se zaměřuje na kvantitativně stylistické rozdíly mezi propracovaným a omezeným vyjadřováním a ukazuje závislost volby mezi oběma kódy na prostředí, v němž dítě vyrůstá. — Přehled činitelů ovlivňujících jazykovou situaci a demografická problematika jazykových komunit jsou shrnuty S. Liebersonem (Language Questions in Censuses, 134—151). — E. Haugen, známý svými sociolingvistickými pracemi o variantách spisovné norštiny, zjišťuje pomocí ankety možnosti jazykové konvergence tří skandidávských států — Švédska, Dánska a Norska (Semicommunication: The Language Gap in Scandinavia, 152—169). Předmětem průzkumu je postoj mluvčích k lexikálním a fonetickým diferencím mezi těmito jazyky, k literatuře, rozhlasu a televizi v jazyce sousedů, k možnému ovlivňování jazykového plánování a vyučování vzhledem k integraci. Výsledky, nepostrádající zajímavosti i pro porovnání se situací v některých oblastech slovanských, ukazují, že (a) pro jazykové sblížení se vyslovují spíše lidé akademicky vzdělaní a lépe situované skupiny, (b) největší zájem na sbližování mají Dánové, ekonomicky bohatší a početnější Švédové stojí na opačném stanovisku (údaj překvapivý, právě menší a slabší stát by měl mít z integrace obavy; účastníci ankety však ani vzdáleně nespojovali samostatnost jazykovou se samostatností státní a národní), (c) některé typy rozdílů, např. fonetické, se projevují spíše jako činitelé vyvolávající estetickou nelibost než reálnou překážku dorozumění. Autor navrhuje udělovat problému semikomunikace, tj. sdělování mezi příbuznými jazyky nebo mezi dialekty téhož jazyka, větší pozornost z hlediska jazykového plánování. — Americký sociolog J. O. Hertzler (Social Uniformation and Language, 170—184) hledá souvislosti mezi tendencemi ke společenské uniformitě (pohybující se od regulačních funkcí státního koncensu přes masovou kulturu až k zplošťující civilizaci některých společností) a jazykem jako jedním z „nástrojů společenské uniformity“. Autor vymezuje pozitivní rysy těchto tendencí, spočívající v usnadňování komunikace mezi lidmi, i rysy negativní, které hrozí přeměnit jazyk v nástroj manipulování a [331]odcizení. — Ohlas Whorfových myšlenek zaznívá ve studii W. Brighta (Language, Social Stratification, and Cognitive Orientation, 185—190) popisující rozdíly v sémantické struktuře indických kastovních dialektů. — Sborník uzavírá stručná stať A. D. Grimshawa (Directions for Research in Sociolinguistics: Suggestions of a Nonlinguist Sociologist, 191—204), naznačuje možnost sociologického přístupu k některým problémům jazykovědy, spojeným se vztahy mezi jazykem a kolektivy mluvčích.

Předností publikace je značný podíl konkrétního materiálu (výsledků anket, práce v terénu, analýzy textů) na celkové podobě jednotlivých statí. Tato skutečnost spolu s metodologickou původností většiny detailně rozvedených postupů je sympatickým rysem tohoto sborníku, v němž nalézáme řadu inspirativních impulsů pro porovnání s oblastmi českému badateli nejbližšími.

Třetí uváděnou publikací je rozšířená verze přednášek A. Capella na universitě v Sydney nazvaná Studies in Socio-Linguistics (ed. Mouton, 1966, 167 s.). Rozsah sociolingvistiky je zde posunut (též vzhledem k tomu, že lekce jsou určeny studentům antropologie) směrem k etnolingvistice a ke zkoumání společenských a jazykových struktur komunit na nižších stupních vývoje. Východiskem práce je Pikovo rozlišení émické a etické roviny sociálních jevů, aplikované na synchronní a diachronní analýzu jazyka a společnosti (empirické práce v terénu podobně jako zvukový rozbor analyzovaného jazyka představují etickou rovinu zkoumání, zjišťování funkčně strukturních vztahů v systému empiricky shromážděných jevů je na rovině émické). Původní zaměření textu si vynutilo řadu výkladů spíše extenzívní povahy, vždy však doložených bohatým a pestrým materiálem. Autor si všímá dynamiky jazyka a jeho závislosti na společenských změnách, mnoho místa věnuje lexikálnímu vyjadřování příbuzenských vztahů, jazykům v kontaktu i vztahu jazyka a sociálních skupin. Zajímavý materiál je soustředěn zvláště v příkladech na společenské hodnocení adresáta mluvčími ve skupinách s příbuzenskými pojítky prostřednictvím speciálních omezených jazyků (tzv. “mother-in-law language“ a “cousin language“). V těchto sociálních skupinách se ve zvýšené míře projevují tabu (slova homonymní se jmény zemřelých z jazyka vypadají), morfologické a lexikální kategorie, označující míru zdvořilosti, ženské a mužské, resp. dětské varianty jazyka atd.

Originálně je do sociolingvistického výkladu začleněna poněkud schematizující kapitola o závislosti literárních druhů na vývojových typech společenských útvarů. Jde zde v podstatě o vztah tříčlenný, neboť metrum je podmíněno nejen fonologickým a intonačním systémem jazyka (např. starořecká kvantita tvoří základ časomíry, zatímco novořecký přízvuk si vynucuje verš sylabotónický), ale i kulturní úrovní společností — existencí nejen ústně sdělované, ale i psané literatury, stupněm osamostatnění verše od hudební a pracovní rytmičnosti, silou tradice dominantních veršových forem (tanka v japonštině a pantun v malajštině). Typologie společnosti současně naznačuje typologii literárních útvarů. Autor cituje Moultonovo schéma,[2] které rozlišuje deskripci (epiku a historickou prózu), reflexi (lyriku a filosofickou prózu) a výklad (drama a rétoriku) a naznačuje geografickou a vývojovou linii jejich uplatnění.

Poslední kapitola, vycházející z Fergusona, Weinreicha a zčásti též z Čikobavy,[3] je věnována vztahu jazyka a národa, bilingvismu a jazykové problematice mnohonárodnostních států (Indie, Sovětského svazu a Indonésie), v nichž se projevuje tendence k dominantnímu postavení jednoho jazyka. Capell uvádí řadu faktorů, [332]které vystupují na podporu této dominantnosti — společenské a politické, zeměpisné, historické, kulturně etnické, náboženské a rasové.

Capellova kniha, přestože je omezena na výběr pouze některých sociolingvistických témat, studentům antropologie nejbližších, je psána svěže a zajímavě. Autor nesouhlasí s Whorfovou hypotézou o determinující úloze jazyka ve společnosti, celou svou prací však potvrzuje závěr, že jazykověda zaujímá významné místo v soustavě společenských věd; protože „lidské myšlení se rozvíjí výhradně v mezích jazyka a protože jazyk může existovat pouze ve společnosti, náleží i kořeny lidského myšlení do oblasti společnosti“ (s. 163).

Porovnání všech tří uvedených publikací ukazuje, že přes značnou původnost koncepce jejich autorů, resp. sestavovatelů, lze poměrně přesně vymezit hranice sociolingvistiky jako vědy o vztazích společenských a jazykových struktur. Zobrazení těchto vztahů je poměrně nejúplněji vyčerpáno Fishmanovou chrestomatií, ostatní práce si kladou cíle skromnější. Jistým nedostatkem je omezení na příspěvky a informace od autorů převážně z anglicky mluvících zemí. Tím se ztrácejí ze čtenářova zorného pole některé zajímavé oblasti, které by sociolingvistika neměla opomíjet. Připomeňme alespoň letmo japonskou školu „jazykového bytí — gengo seikacu“,[4] která se zabývá studiem podmínek řečového aktu a která přináší mnoho cenných poznatků o procesech jazykové komunikace. Tím zřejměji se však ukazuje potřeba vzniku podobných prací i v zemích, kde názory na sociolingvistiku dosud v souhrnné formě publikovány nebyly.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 326-332

Previous Emanuel Michálek: Němcova monografie o principech vývoje české slovní zásoby

Next Ladislav Nebeský: Dvě monografie z matematické lingvistiky