Akademický Staročeský slovník

Jan Jahn, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Discussion]

(pdf)

Академический словарь древнечешского языка / Dictionnaire académique de l’ancien tchèque

Lexikografie bere dnes víc než kdy jindy podněty ke své práci z intenzívního studia lexikologie a sémantiky, které usilují především o odkrytí strukturních zákonitostí slovní zásoby jazyka. Soustřeďuje svůj zájem v prvé řadě na současný jazyk. Zpracovávání slovní zásoby staršího jazyka, zvláště pak nejstarších písemně doložených období, je mnohem obtížnější. Lexikograf nemá vždy k dispozici úplný materiál se všemi lexikografickými jednotkami a všemi významy slov v oné době běžnými, nemůže se opřít o jazykové povědomí a musí se vyhýbat pokušení promítat do minulosti moderní způsoby myšlení a jejich odraz v jazyce.

Naše lexikografie v poslední době vykonala velmi záslužný čin tím, že dokončila devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého a vypracovala čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého. Staročeská slovní zásoba nebyla u nás od dob Gebauerových po několik desítiletí systematicky zpracovávána. Gebauerův Slovník staročeský, úctyhodná a na svou dobu významná práce jednotlivce, osobité dílo vynikajícího znalce staročeského jazyka, který byl tak důvěrně seznámen se staročeskými památkami, že při sbírání a zpracování materiálu mohl v neobvyklé míře [393]spoléhat na svou paměť, zůstal torzem. Nebylo v něm pokračováno, nepočítáme-li dva sešity, uveřejněné po jeho smrti E. Smetánkou (r. 1916).

Po druhé světové válce se Ústav pro český jazyk ujal úkolu pořídit slovník nový, který by obsáhl slovní zásobu staročeského jazyka do konce 15. století a nejen doplnil mezeru v slovníku Gebauerově, ale nahradil jej novým a úplným dílem, které by ve své metodě obráželo současný stav lexikologického a lexikografického bádání. Kolektivní práce na staročeském slovníku už dospěla tak daleko, že byl vydán prvý sešit a samostatný svazek s úvodními statěmi a soupisem pramenů a zkratek (Staročeský slovník 1, na - nádobie, Praha 1968, 56 s.; Staročeský slovník, úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, 130 s.). Vydávání slovníku bylo započato písmenem N, aby s ohledem na aktuální potřebu navázalo na Gebauerův slovník, který končí slovem netbalivost. Protože hesla prvého sešitu se ještě kryjí s koncem druhého dílu slovníku Gebauerova, možno metodu i obsah obou srovnávat.

Nebudeme se tu zabývat přímo obsahem úvodních statí, napsaných redaktory slovníku Z. Tylem, I. Němcem, J. Cejnarem, J. Daňhelkou a M. Nedvědovou a poučujících o způsobu a postupu práce na slovníku, o hlavních zásadách, které byly přitom sledovány, o pramenech, použitých zkratkách a typografické úpravě slovníku, neopomineme však alespoň zdůraznit závažnost novátorské stati I. Němce o principech Staročeského slovníku a stručné, ale hutné předmluvy hlavního redaktora akad. B. Havránka, výrazně charakterizující funkční rozsah, kulturní význam a stylistické rozpětí staročeského spisovného jazyka i nová metodologická hlediska v práci uplatněná. Osvětlíme si tu hlavní přínos Staročeského slovníku konfrontací se slovníkem Gebauerovým. Ačkoli první sešit představuje asi jen 1/60 zamýšleného rozsahu celého díla, které je plánováno jako slovník středního typu o třech svazcích po 1000—1200 stranách, je možno na něm ukázat, co nového přináší, protože důkladně promyšlené pracovní postupy byly důsledně a jednotně aplikovány v každé části slovníku.

První sešit Staročeského slovníku obsahuje 217 hesel (nepočítáme-li odkazy a slova, jejichž existence není dokladově zajištěna), Gebauerův slovník v témž rozpětí abecedy jen 143 hesla. Odečteme-li 14 hesel, která Gebauer zaznamenal z doby po roce 1500, a připočteme-li 7 slov, která jsou „hnízdově“ zařazena pod jiným heslem, dostáváme celkem 136 hesel, tedy 69,1 % slovní zásoby uvedené v novém Staročeském slovníku.

V Gebauerově Slovníku staročeském nenalézáme tři skupiny slov.

1. Chybějí v něm některá substantiva a adjektiva verbální a slovesa reflexívní, ačkoli slovesa, od kterých jsou odvozena, tu doložena jsou. Větší část chybějících výrazů je z památek Gebauerem excerpovaných, takže je možno se domnívat, že jím nebyly zaznamenány vědomě. Do Staročeského slovníku jsou právem pojaty, protože to jsou samostatné lexikografické jednotky, které jako takové jsou určeny kritérii syntaktickými, kontextovými, kritérii strukturních vztahů, frekvence, textových variant a jinojazyčných předloh, jak byly pro rozlišení lexikalizovaných a nelexikalizovaných jednotek vytčeny v úvodní stati na s. 27—29. Jejích sémantický rozsah se nekryje s rozsahem slov základních. Tak sloveso nabrati má šest významů, v substantivu verbálním se z nich realizují jen dva, v adjektivu nabraný jen jeden a reflexívum nabrati sě má význam ‚nashromáždit se‘, který nemá korelát u nereflexívního slovesa. Podobně nestejnou významovou oblast mají slova nabyti, nabyti sě, nabytý; nadělati sě, nadělánie ap.

2. Staročeský slovník byl obohacen o nové termíny odborné a odborné významy slov, protože byl při excerpci značně rozšířen repertoár pramenů z oboru práva, lékařství, biologie a filologie. Tyto termíny významně doplňují slovní zásobu staročeského jazyka zaznamenanou Gebauerem; dokumentují značný rozkvět od[394]borné literatury, podnícený založením pražské university, jsou svědectvím vyspělé právní organizace v českém státě a vysokého stupně jeho rozvoje ve sféře společenské i výrobní a činí ze slovníku důležitou pracovní pomůcku i pro historika a sociologa.

3. Třetí skupinu tvoří slova, která jsou většinou hapax legomena a jsou z pramenů, kterých Gebauer nepoužil nebo nemohl použít. Počet památek zaregistrovaných v novém Staročeském slovníku pod jednou základní zkratkou v jednom odstavci v oddíle úvodních statí Prameny a jejich zkratky (jsou tu pečlivě zaznamenány všechny rukopisy, vydání s chronologickými údaji o vzniku památky nebo jejího vydání, o jejím uložení se signaturou příslušné knihovny, studie o památce, bibliografické odkazy i jinojazyčné předlohy) vzrostl proti Gebauerovi o 46,7 % (z 379 záznamů na 685). Materiálová základna byla také rozšířena tím, že byly excerpovány další opisy nebo tisky památek už dříve známých nebo později objevených, dále také tím, že bylo využito v rozsáhlé míře i ve zpracování bohatých variant biblických překladů. Tím vším byl dokreslen obraz staročeského slovníku zvláště z hlediska rozvité synonymiky a stylistické diferencovanosti. Autoři Staročeského slovníku měli k dispozici slovníkové zápisy J. Gebauera, J. Zubatého a slovníkové práce posluchačů E. Smetánky.

Kromě kvantitativního vzrůstu slovníkového materiálu je třeba položit důraz především a hlavně na nové kvalitativní hodnoty, které přináší Staročeský slovník. Proniknutí do strukturních zákonitostí staročeské slovní zásoby, jejich promítnutí do pracovních principů a jednotná jejich aplikace na materiál, je nejcennějším metodickým i věcným přínosem Staročeského slovníku.

Už při rozhodování o tom, zda se má slovo zařadit do slovníku jako samostatné heslo, musil se řešit důležitý a zásadní problém. Heslo jako lexikografická jednotka se vyznačuje asymetrií mezi expresí a obsahem, a proto bylo třeba stanovit hranici, po kterou variabilita formy a významový posun zůstávají v mezích téže jednotky. Heslo je zaznamenáno v podobě, v které je doloženo kolem r. 1300, a to s použitím grafického systému dnešního jazyka a způsobem obvyklým dosud v přepisu staročeských textů s jedinou změnou, že je apostrofem označována měkkost labiál a hlásek l, z z původního lj, dj, nebo v takové podobě, v jaké je doklad zapsán, je-li mladší a jeho tvar nelze bezpečně rekonstruovat k uvedenému datu. K heslu jsou připojeny podle potřeby velmi stručné morfologické poznámky, hláskoslovné a morfologické varianty, některé tvarové zvláštnosti, slovotvorné základy motivovaných slov, v dokladech je heslové slovo jen transliterováno (ostatní staročeský text transkribován); do slovníku nebyly pojaty neústrojné neologismy, cizojazyčné prvky a vlastní jména, pokud nepřinášejí nějakou důležitou informaci o apelativech.

Nejvíce nových aspektů bylo uplatněno ve zpracování sémantické části heslového slova; hlavní důraz byl položen na strukturní zařazení slova do celku slovní zásoby a na systémovou výstavbu jeho významu. Je proveden trojnásobný rozklad významového obsahu slova: je větven ve směru vertikálním na základě gramatických kritérií ve vyšší roviny, označené římskými číslicemi (u předložek na a nad podle pádů, s kterými se pojí), dále podle základních ontologických kategorií a vztahů, v kterých se jevy vyskytují, v nižší roviny, označené velkými písmeny (u uvedených předložek na určení prostorová, časová, způsobová, měrová, příčinná), a dále na oblasti užívané, označené arabskými číslicemi a sepjaté jako články řetězu ve směru horizontálním. Šíře rozkladu je závislá na druhu slova.

Prohloubení sémantické analýzy, podrobnější členění významu slova a vyhranění jeho oblastí vynikne už z mechanického srovnání s Gebauerovým slovníkem. Tak sloveso nadati má u Gebauera tři významy, nový Staročeský slovník k nim připojuje další čtyři, substantivum nádavek má jeden význam u Gebauera a čtyři [395]významy v novém slovníku. Význam každé oblasti je vyjádřen novočeským ekvivalentem nebo popisem, přičemž dokladový materiál dokumentuje heuristické postupy, kterými se k významu dospělo. Pečlivě a soustavně je využito významových indicií.

Význam slova je předně determinován jeho vnitřní strukturou, slovotvornými složkami (konotace je východiskem významového popisu u slov motivovaných) a slovnědruhovou příslušností (transpozicí významu do rámce jiného slovního druhu). Je promítnut do vztahů k jiným slovům, a to v prvé řadě v hranicích syntagmatu. Predikační a determinační vztahy, morfologické kategorie syntakticky relevantní (jako rod a životnost jmen) obsahují důležitou sémantickou informaci, z koordinačních vztahů hlavně spojení synonym, výčet členů téže třídy, někdy s udáním názvu třídy, a antonyma. Postavení slova v paradigmatickém i syntagmatickém poli tak určuje jeho významovou mikrostrukturu i jeho místo v makrostruktuře. Nápovědi širšího než syntagmatického kontextu jsou obsaženy v místní, časové a společenské lokalizaci výpovědi, ve výkladech a definicích, vyskytujících se zvláště v slovnících, ve vysvětlivkách. K významu přivádí srovnání s jinými texty, srovnání paralelních překladů jinojazyčných předloh, redakcí, opisů, vydání, citací. Různočtení ukazují na rozvinutou synonymiku staročeské slovní zásoby, diferencovanou lexikálními a slovotvornými prostředky, srov. nadějně, dóvěřivě, doufalivě v žaltářích a biblích za latinské fiducialiter, nadějitelný, nadějný, naďálý za latinské sperandus v biblích a Jakoubkově Postile, latinské autor se překládá slovy činitel, množitel, načinitel, naleznitel, rozmnožitel, skladač, skladatel, stvořitel, učinitel, ustavitel, zploditel. K určení významu přispívá paralela s jinými slovanskými jazyky.

Rozsah těchto indicií v Staročeském slovníku a jejich uspořádání závisí na bohatství dokladového materiálu, na charakteru slova a jiných podmínkách. Výchozím je základní význam, tj. takový, který ve shodě s obecnými principy vzájemné vazby a jednosměrného rozvoje významů je počátkem řetězu, jehož jednotlivé články na sebe navazují. Může to být význam vyvozený z etymologie nebo dedukovaný ze slovotvorné struktury, ale nemusí to být ani prvý, ani druhý. Postup povlovného přechodu od významu k významu se volně kombinuje s chronologickým řaděním. Pro významovou dokumentaci je uváděn omezený počet vhodně volených příkladů. Bohatý, ba úplný výčet dokladů (jako kupř. v Staropolském slovníku) má více nevýhod než výhod. U slov s větší frekvencí volí Staročeský slovník jiné příklady než Gebauer, aby se tak slovníky doplňovaly.

Vycházíme-li z analýzy prvého sešitu Staročeského slovníku, můžeme tvrdit, že slovník bude dílem, které nás seznámí vyčerpávajícím způsobem s bohatstvím staročeské slovní zásoby, dílem metodicky novým a průkopnickým, založeným na nových teoretických zásadách, dílem, které si v ničem nezadá s nejlepšími podobnými pracemi v jiných jazycích, ba předčí je. Tímto slovníkem se dostane české vědě dílo potřebné nejen jazykovědcům, ale i historikům, literárním vědcům a badatelům v jiných společenských oborech. Slovník se systematickým zpracováním jistě stane východiskem syntetických studií o staročeské slovní zásobě, jakou už je kniha I. Němce Vývojové postupy české slovní zásoby (Praha 1968, srov. SaS 30, 1969, 322—326).

 

Pozn. Bohu budiž žalováno, řekněme zde po staročesku, že další vydávání tohoto velmi slibně začatého díla je vážně ohroženo — ne vinou autorů nebo redakce, ne vinou typografů samých (vlastně i typografky), ti věnovali nesnadné sazbě všechnu péči a zájem přímo odbornický, byl pořízen za valuty speciální tastr, aby úprava díla byla co nejlepší — ale vinou těch, kteří organizují naši typografii a s ní manipulují. Převládly u nich zřetele jen a jen ekonomické a dává se přednost [396]efemérním časopisům před vědeckými díly trvalé hodnoty, spojené s národní prestiží. — Když obdobné zřetele začaly ničit historickou Prahu, vznikla Mrštíkova Bestia triumphans; potřebovali bychom podobné memento i nyní. A to šlo tehdy o zachování kulturní minulosti, a dnes jde o kulturní přítomnost a budoucnost.

BHk

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 392-396

Previous Bedřich Dohnal: Rytmus originálu a překladu

Next Oldřich Uličný: O rekci slovenských sloves