O rekci slovenských sloves

Oldřich Uličný

[Discussion]

(pdf)

Об управлении словацких глаголов / Sur la rection des verbes slovaques

Problematika Oravcovy monografie o slovesné rekci v slovenštině[1] se dělí do několika vzájemně souvisících tematických okruhů. Jde (1) o sémanticko-syntaktickou problematiku slovesné intence, a to hlavně její „pravé strany“, slovesné rekce; (2) o syntaktickou větněčlenskou jednotku předmět a jeho tvarové i větné vyjadřování; (3) o paradigmatiku prostých pádů současné slovenštiny a o problematiku pádů předložkových. Teoretická část práce (na s. 5—59 a v úvodech k jednotlivým kapitolám) je ve srovnání s rozsahem věnovaným rozboru bohatého materiálu stručná a hutná, avšak výstižná a přehledná. Těžiště práce je ve shromáždění, vymezení a klasifikaci objektových pádů prostých (s. 61—179) a předložkových (s. 181—277); před závěrem se podává rozbor objektového infinitivu a vedlejší věty předmětové (s. 279—304).

V materiálové části práce postupuje autor metodou synchronního rozboru současné slovenštiny; výsledkem je sémantická klasifikace objektových pádů, v zásadě vycházející z klasifikace Trávníčkovy. V třídění materiálu jsou však proti tradici provedeny četné přesuny, Oravcova klasifikace je v některých bodech relativně pevnější, a to hlavně zásluhou snahy uplatnit kritéria formálně jazyková. Pokud se pracuje i s pády nepředmětovými, jde vesměs o polemické vymezení jejich funkce jiné než objektové; např. u dat. volného a instr. autor vymezuje objekt úže než Šmilauer a Miko. V kap. o předmětové větě dospívá Oravec k závažnému doplnění dosavadních názorů: předmětová věta nevyjadřuje jen objekt obsahový, ale i ostatní druhy objektu.

Z uvedených tří tematických okruhů Oravcovy knihy je metodologicky nejdůležitější pojem slovesná intence, „vyjadrenie pomeru slovesného deja i k východiskovej, i k cieľovej substancii; tie gramaticky (formálne) môžu byť vyjadrené v zhode s vecným podkladom alebo inakšie“ (s. 10). Oravec ve shodě s původní koncepcí Paulinyho zdůrazňuje — proti méně vyhraněnému pojetí Mikovu — obě strany slovesné intence; avšak i vzhledem k jeho pojetí dále platí četné námitky Dokulilovy v recenzi Paulinyho Štruktúry slovenského slovesa (v SaS 11, 1948/49, 68—78), a to zvl. pokud jde o vymezení slovesa jako slovního druhu vyjadřujícího pouze děj, a dále pokud jde o platnost domněle univerzálního schématu ‚agens-děj-patiens‘ (Ag-D-Pat). Lze ještě připomenout, že vedle nedějových sloves stavových existují slovesa vyjadřující vztahy (mít, rovnat se, lišit se aj.), jejichž sémantika přímo implikuje vícečlennou substantivní valenci, která se však s formálně vyjádřenou slovesnou intencí nekryje. Intenčními schématy lze však přesto pravděpodobně pokrýt centrum větných typů v slovenštině i v češtině, byť někdy za cenu znásilňování sémantických faktů. Protože však nejde jen o průmět vztahů jednotlivých sémantémů Ag, D, Pat do snáze uchopitelné struktury větné formy (intence patří podle J. Ružičky, JČ 19, 1968, s. 56 „… do hlbších vrstiev jazykovej [397]stavby“), není divu, že v dosud známých koncepcích slovenských lingvistů[2] najdeme odlišnosti. Oravec stejně jako Ružička se od původní Paulinyho koncepce odlišuje tím, že u Ag nevyjádřeného nezdůrazňuje závislost nebo nezávislost jeho nevyjádření na vůli mluvčího. Ružička kompenzuje tyto jevy větším opřením o gramatické vlastnosti slovesa (slovesa neosobní; tak např. Oravcův typ 7 zabilo ho řadí k intenčnímu typu 1 otec nesie drevo, a nikoli k impersonáliím tantum typu mrzieť, bolieť, jako to činí Oravec). Oravec pak ukazuje řešení deagentnosti slovesného tvaru na rozboru funkce zvratného zájmena sa: intence se jím redukuje a sloveso se přesouvá do jiného intenčního typu. Ružička i Oravec zdůrazňují proti Paulinymu protiklad externí akce (Oravcovy typy 1 otec nesie drevo, 2 kostolník zvoní, 7 brata zabilo) a akce interní u intenčních typů ostatních. Konsekventnější pojetí vztahu Ag-Pat a předpoklad jejich neutralizace umožnilo Ružičkovi spojit tři Oravcovy intenční typy v jeden (4 brat šoféruje, 5 otec šedivie, 6 dieťa ráčkuje — u posledního Oravec výslovně praví, že „nadradené substantívum je tu nie agensom, ale nositeľom stavu“, s. 14), s dějem, „ktorého agens sa neuvedomuje, hoci je obsiahnutý v nositeľovi deja“ (cit. Morfológia slovenského jazyka, s. 395). Oravec uvádí celkem osm intenčních typů; vedle výše zmíněných je to typ 3 brat ide a typ 8 hrmí.

Pojem slovesné intence je jakožto ústřední bod Oravcovy koncepce východiskem pro vymezení a analýzu další problematiky souvisící se slovesnou vazbou, a to problematiky větného členu zvaného předmět (objekt) a zčásti i otázek vybudování pádového systému. Je zřejmé, že jde o problematiku značně složitou, protože se tu překrývají okruhy otázek, na něž dosud ne vždy známe uspokojivé odpovědi. Vztah slovesné intence a objektu chápe Oravec vcelku přímočaře, objekt je patientem vyjádřeným ve větněčlenské struktuře explicitně a je vázán na své sloveso pravou stranou intence, rekcí neboli silnou vazbou, tj. jednotou sémantické a formální obligatornosti adverbálního pádu. Avšak sémantická část definice gramatické jednotky ‚objekt‘ je tu širší než obvyklé pojetí sémantické jednotky ‚patiens‘, objekt také „… označuje vec …, … ktorú dej … utvára …“ (s. 23). I problematika formálně syntaktických vztahů rekční povahy přesahuje oblast pravé strany slovesné intence. Tak např. „rekční“ bývají i nepřímé pády realizující levou stranu intence, tj. agenta nebo nositele slovesného děje, např. tzv. logické subjekty typu č. zdálo se mi o tobě, a dále pády, které Oravec za objektové nepovažuje, popř. tzv. doplněk v typech jako vymenovať koho za koho, např. dokonce i č. instrumentálová adverbiální určení po slovesech projíždět, procházet apod. Tyto formální rysy slovesné distribuce, byť šlo o „povrchovější“ oblast jazykové struktury,[3] jsou nepochybně lingvisticky stejně relevantní jako jazykové vyjádření intenčních slovesných typů.

Nepřesné stanovení jednotek účastnících se rekčního vztahu[4] se v recenzované práci (ale ovšem i u jiných autorů) projevuje ve formulacích jako „Ale predmetové slovesá tvoria pevnú väzbu aj s inými (holými, predložkovými) pádmi, ktoré nutne vyžadujú na doplnenie svojho obsahu …“, s. 17n.; obsah slovesa se ovšem doplňuje substantivem v příslušném pádu. — K podstatě věci lze ještě dodat, že forma závislého členu je sice „vyžadována“ slovesem, ale že v rámci této for[398]mální obligatornosti je možná jistá alternativnost, omezená u prostých pádů jako jediné rekce (ale i zde alternuje prostý pád s předmětovou větou nebo s infinitivem), dosti však rozšířená u sloves s dvojí rekcí, např. č. nutit někoho k něčemu / do něčeho / inf. / vedlejší věta s aby. Jde ovšem stále o plnou rekci, nikoli o jev, který autor nazývá částečnou vazbou u některých typů adverbiálního určení sousedících s nepřímými objekty. Plná rekce, silná vazba, je zřejmě limitována — vedle rozhodujícího faktoru slovesného — možností substituce obligatorního substantiva v závislém pádu adverbiem.

Za jistý nedostatek je třeba považovat skutečnost, že Oravec nevymezil systém větných členů a kritéria pro zavedení formální roviny větněčlenské. Nejvýrazněji se to projevuje u podmětu, kde se mluví o gen. a dat. subjektovém (ľudí pribúdalo, smrdieť niekomu). To znamená, že se tu rezignuje na relevanci formální roviny syntaktických vztahů, zatímco u objektu sémantika ‚zásah věci dějem‘ formálnímu distinktivnímu rysu, slovesné rekci, podřízena je. Autor tedy nepřistupuje na metodologicky výhodnou teorii vícerovinného popisu větné syntaxe, která mimo jiné umožňuje např. i tam, kde se obecně mluví o adv. určení, pohled daleko ostřejší: např. v č. procházet ulicí je vedle místní adverbiální sémantiky zřetelná instrumentálová rekce a sémantika zásahová; naopak v syntagmatu pokrýt ulici asfaltem má rekční instr. zároveň sémantiku prostředkovou.

Realizace objektu substantivy v různých pádech umožňuje — v souhře s dalšími faktory — vnitřní sémantickou diferenciaci objektu. Oravec trvá na sémantické jednotě objektu a její projev spatřuje v přecházení děje na věc (zasahování, utváření, vztahování děje na věc). Je možno uvést četné námitky proti jednotné sémantické charakteristice, specifikované ve smyslu vztahu denotátů, u větného členu v tak velké míře gramatikalizovaného. Námitky se týkají „předmětových“ sloves s nedějovým významem (mať dačo), syntagmat s posunutou sémantikou (č. dělat šoféra), ale i např. sloves s významem dějovým, u nichž je nezásahová rekce dána jen předponovým intenčním modifikátorem: zapíjať víťazstvo. Sémantická charakteristika objektu je však v Oravcově knize vymezena i negativně — za objekt se nepovažuje druhé vazebné substantivum, které se vyznačuje skrytou predikativností, např. pokladať niekoho za priateľa, s. 183, vymenovať koho za koho (č. i jmenovat koho kým), ač nepochybně jde o substantivum obligatorní sémanticky i formou. Domníváme se, že o skryté predikativnosti tu lze mluvit jen z hlediska vzájemného vztahu obou závislých substantiv; z hlediska slovesné intence není však důvodu nehodnotit sémantiku druhého větného členu u slovesa pokladať jako objektově obsahovou, u slovesa vymenovať pak jako výsledkovou.

Jak jsme uvedli, vnitřní klasifikace substantivních objektů je sémantická (objekt zásahový, výsledkový, cílový, obsahový a vztahový). Autorovi se podařilo v některých případech podepřít tuto klasifikaci aspoň zčásti formálními hledisky transformačními a substitučními a zčásti i syntagmatickými, poměrem typu objektu k dvojí rekci. Nejlepší výsledky v tomto směru zaznamenáváme u nejvíce gramatikalizovaného objektu akuzativního, u ostatních objektových pádů je sémantická klasifikace založena na hlediscích někdy dosti různorodých, převážně na příslušnosti sloves k jistým lexikálně sémantickým třídám, zvýrazněným někde slovotvorně, dále např. na lexikálním významu celého syntagmatu (gen. příčiny), na vztahu lexikální sémantiky slovesa a objektového jména (instr. pohybu) apod. K dalším kritériím připomínáme, že substituční test prostý I → I s předložkou s, používaný zde pro rozlišení adv. určení a objektu, neplatí pro češtinu v případě instr. zájmenného: utři s ní tabuli, nekrájej s tím.

V rozboru objektové sémantiky se v konkrétních syntagmatech setkáváme s některými nejasnostmi. Vágní je např. lišení I objektového a adverbiálního u onomatopoických sloves (hrkotať taniermi), kde v původním, zvukovém významu jde podle autora o nástroj; proti tomu I u téhož slovesa v přeneseném významu po[399]hybovém se hodnotí jako objekt. Je namístě námitka, že pro rozlišení zvukového a pohybového významu syntagmatu hrkotať taniermi bylo by nutno užít kritérií mimojazykových. — Autor sice pracuje s překrýváním různých sémantických rysů v témže objektu, ne vždy však tohoto postupu užívá na každém potřebném místě. Např. v předložkovém lokálovém objektu rozhodnúť o dačom (s. 224) bychom neviděli jen vztahovost, ale i sémantiku zásahovou, která je základem synonymního objektu akuzativního: rozhodnúť dačo. V posledním lze však stěží vidět s Oravcem objekt obsahový (s. 222); k takovému hodnocení zřejmě autora vedla paralelní vedlejší věta předmětová, která obsahová vždy je: rozhodnúť, aby …

Problematika třetí tematické oblasti Oravcovy monografie, systém prostých slovenských pádů, je předběžně uvedena v teoretické části práce, o invariantních významech jednotlivých pádů se pojednává na příslušných místech. Souvislosti pádového systému a slovesné intence, ani poměr pádu a větného členu, tedy věci teoreticky nejzajímavější, tu explicitně řešeny nejsou. Distinktivní rys (1), centrální (N, A, zč. G) × periferní (ost. pády) účast jevu označeného substantivem v pádu na ději, vychází z gramatických větných funkcí subjekt, objekt. Další, hierarchicky podřízený protiklad, (2) aktivní (N, zč. G, I) × pasívní účast (D, A, zč. G, I) je viděn prismatem lexikální sémantiky slovesné a mohl by být chápán jako protiklad z oblasti slovesné intence. Třetí protiklad, (3) omezenost (G) × neomezenost účasti (ost. pády), je pak založen na sémantice syntagmatu. Vztahy mezi intenční strukturou a větnou stavbou na jedné straně a pádovými významy na straně druhé ukazují, že distinktivní rys (1) nebyl získán bezprostředně ze vztahů ve struktuře intenční, i když nesporně centrální n. přímá účast jevu na ději se primárně vyjadřuje agentem a patientem. Kritérium centrálnosti se hlediskem větné struktury zpevňuje (instr. se za centrální pád nepovažuje, ač může vyjádřit Ag), ale přistupují tu i kritéria jasně naznačující periferní postavení ve větě. Tak nom. nemůže být předložkový a akuz. nemůže být přívlastkem, proto jde o pády centrální. Proti tomu dat. a instr., které mohou být objekty a mohou tedy mít i přímou účast na ději, se považují za pády periferní, protože se často vyskytují v konstrukcích rekčně nasycených.

Jako mnoho jiných autorů rezignuje i Oravec ve svém binaristickém systému pádových opozic na opozice privativní a konstruuje svůj pádový systém na protikladech oboustranně pozitivně vymezených (srov. první schéma na s. 43). Oravec přirozeně přijímá i ideu sémantické jednoty pádového tvaru (která byla i nověji podrobena odmítavé kritice),[5] ale omezuje se „na převažující kontexty“ (s. 42). Druhé schéma prostých slovenských pádů na s. 43 ukazuje, že plné dvě třetiny distinktivních rysů jsou v syntaktické rovině neutralizovány, zato však jsou pádové invarianty dosti spolehlivě signalizovány hledisky syntaktickými: akuz. nemůže být přívlastkem, v jmenném predikátu mohou být jen pády vyjadřující aktivní účast ap. Ukazuje se tedy, že pádový systém je tu v podstatě z větší části vyvozen ze syntaktických funkcí jednotlivých pádů anebo aspoň se přihlíží k pádové distribuci, což podle našeho názoru odpovídá vývojovým tendencím i českých pádových významů k syntaktizaci. V Oravcově monografii se syntaktické východisko budování pádového systému projevuje i volbou ústřední dvojice distinktivních rysů, přímé či nepřímé účasti substantiva v pádu na ději. Přes některé potíže lze i pádový distinktivní rys (2), aktivní — pasívní účast na ději, považovat za terminologickou transpozici sémantické hodnoty zasaženost jevu dějem (objekt) a nezasaženost jevu dějem (agens).

[400]Pokud jde o vztah pádu a objektu, jeví se jako nejzávažnější problém periferních pádů dat. a instr. ve funkcích přímých objektů. Oravec se snaží tyto jevy vysvětlovat např. jako transformace konstrukcí s pády původně centrálními (ponúknuť niekomu niečo → ponúknuť niekoho niečím), event. jako záměnu centrálního pádu periferním. Bylo by však zřejmě zapotřebí věnovat i zde spíš pozornost souhře sémantiky slovesa, podřízeného jména a pádu, jak to sám autor činí např. na s. 56 u dat., na s. 64 u typu prebdieť noc aj. Ve snaze o jemnost analýzy souhry sémantických komponentů syntagmatu, kde jinak Oravec přináší mnoho cenného, lze ovšem při nedbání hranic relevance takové analýzy dospět i k závěrům pochybeným. Např. na s. 127 se v pozn. 120 tvrdí, že zásahový genitiv může vyjádřit i odstín pevnosti, stabilnosti — chytiť sa plota, zatímco akuz. chytiť plot takový význam nevyjadřuje. Je však zřejmé, že — pokud jsme ochotni o signalizaci „odstínu pevnosti“ vůbec uvažovat — o takovém významu rozhoduje smysl celého syntagmatu, srov. proti tomu např. minout se cíle — minout cíl, kde o podobném odstínu vyjadřovaném protikladem G × A zřejmě nelze mluvit. Jiný příklad: na s. 170 se rozdíl mezi objektovým A a I vystihuje jako ‚zdůrazňování objektu v A‘ proti ‚soustřeďování pozornosti na děj v syntagmatu s objektem v I‘. Takovou diferenci je možno připustit při srovnání syntagmat hodit kámen × hodit kamenem, kde se v instrumentálovém tvaru překrývá platnost objektová a adv. určení prostředku; avšak jiná dvojice, např. pohnout stolem × přenést stůl, se z tohoto hlediska neliší.

Protože v Oravcově práci se pojednává převážně o závislých substantivních pádech, chceme zdůraznit, že analýzu sémantické souhry všech složek syntagmatu ‚sloveso + jméno v závislém pádě‘ je třeba považovat za metodologické východisko[6] jak v případě objektového užití periferních pádů, tak zejména při řešení problematiky „polorekčních“ adverbálních pádů, např. instr. agentu, instr. způsobu typu zpívat basem apod., které nejsou sice „vyžadovány“ ze strany slovesa sémanticky, ale jejichž forma je vzhledem k slovesu a resp. i na základě lexikálně sémantického vztahu slovesa a jména obligatorní. To je další oblast, kterou koncepce pracující se slovesnou intencí neřeší.

Význam Oravcovy knihy nejen pro slovakistiku, ale i v širším měřítku je nepopiratelný. Vedle kritické syntézy dosavadních poznatků, vedle četných pozitivních a originálních myšlenek a vedle záslužného podrobného zpracování i pádů předložkových je práce cenná hlavně tím, že významným způsobem inspiruje k další práci v této složité mezní oblasti postihující vztahy mezi lexikálně sémantickými, morfologickými a syntaktickými rysy větných struktur.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 396-400

Previous Jan Jahn, BHk (= Bohuslav Havránek): Akademický Staročeský slovník

Next Zdeněk Hlavsa: Sborník na počest R. Jakobsona