Byly slovenské písně pramenem Puškinovým?
Petr Bogatyrev
[Discussion]
Puškin s’ est-il inspiré de chansons populaires slovaques?
Otázka pramenů děl Puškinových je těžká; je však ještě těžší, jde-li o otázku pramenů folklorních. Puškin sám zapisoval lidové písně, pohádky atd., užíval také tištěných folklorních sborníků, jak cizích, tak i ruských. Nové bádání o Puškinových pohádkách ukázalo, že větší úlohu v jejich tvorbě měly prameny knižní.
V knihovně Puškinově bylo několik sborníků z folkloru ruského a ukrajinského i cizího: sbírka Vuka Karadžiće (srbsky a francouzsky), sborníček několika pohádek bratří Grimmů (ve francouzském překladu) a jiné. Pečlivé bádání dnešních ruských folkloristů (Azadovského a jiných) ukázalo, že tento sborník Grimmových pohádek byl pramenem Puškinových pohádek: Pohádky o rybářovi a rybce, Pohádky o mrtvé carevně a Pohádky o caru Saltanovi. Základem Puškinovy Pohádky o zlatém kohoutkovi je jedna umělá pohádka W. Irvinga ze sborníku Les contes de l’Alhambre,[1] který byl rovněž v knihovně Puškinově. Písně západních Slovanů napsal Puškin jednak na podkladě falsifikátu Mériméea La Guzla, jednak na podkladě sborníku Vuka Karadžiće.
Mezi folklorními knihami v bibliotéce Puškinově byl i sborníček slovenských písní. Je to malinký svazeček dvaceti písní, označený titulem: Slovackija pěsni, Char’kov, V Universitetskoj tipografii 1832 goda, a vydaný dvacetiletým ruským slavistou, později jedním z předních ruských učenců, Izmailem Ivanovičem Srezněvským. Srezněvskij tyto písně zapsal v Charkově od potulných slovenských obchodníků (olejkárů, šafraníků) a sborník [54]vyšel v nevelikém počtu výtisků a stal se vzácností i na Rusi.[2] Srezněvskij otiskuje v něm slovenské písně slovensky, ale přepisuje je azbukou; v dodatku přidává ruský překlad několika slovenských písní, řadu poznámek a slovníček. Byl tedy sborník ten Puškinovi zcela přístupný; v seznamu knihovny Puškinovy sestaveném Modzalevským čteme o něm poznámku, že byl rozřezán. Uvádím několik míst z děl Puškinových, ke kterým nacházíme paralely v slovenských písních sborníku Srezněvského.
Jedním je loučení knížete s dcerou mlynáře v dramatu „Rusalka“. Jak už bylo prokázáno, sujet tohoto dramatu vzal Puškin z libreta vídeňského K. Fr. Henslera „Das Donauweibchen“, přesněji řečeno z jeho ruské úpravy od N. Krasnopolského „Dneprovskaja Rusalka“. Tři části této úpravy jsou v bibliotéce Puškinově.
Puškin podstatně přepracoval toto libreto; samostatně utvořil zvláště scénu loučení podle názoru S. M. Bondiho.[3] A právě k této scéně loučení nacházíme paralelu v slovenské písni, zapsané Srezněvským a také ve sborníku přeložené do ruštiny, při čemž ruský překlad je bližší k scéně loučení v Puškinově „Rusalce“ než slovenský originál.
Píseň ta zní v slovenském originále:
1. Dolíno, dolíno
Kěménna dolíno!
Dojdé ti iz večéra
Žalóstna novína!
2. Čto-že eto, milyj,
Čto to za novína?
V’are, že si našov
Frejervorčko ino!
3. Ni! Son si ne nášov
Milejšójo teb’a!
Le mi é to ľúto,
Že íde ot téb’a!
4. Výšov predo dvéron ―
Slzy mu hněd padáli,
Na tvrdom kěméňu
Jamki vybijáli.
5. Výšov predo dveron
Utěra si óčko:
Bóhu ťa porúčam,
Mója frejervóčko!
6. Bóhu ťa porúčam,
Mílu móju mátku!
Músim ja zaněhať
Našu lásku sládku!
Srovnejme podobná místa Puškinovy Rusalky s příslušným místem této písně, otištěným zde v pravém sloupci v ruském překladě Srezněvského:
Kňaz’ … serdce ja nošu pečaľ.
T’aželuju.
Ona....tajnu mne povedaj.
Kňaz’. I my ― ne pravda li, moja golubka?
My byli sčastlivy…
… togo, čto ja ter’aju,
Ničto na svete mne ne zamenit
………………
Razluka nam sudboju sužďena.
.……………
…dolžen ja s toboj navek prostiťs’a.
Ona. Postoj, teper’ ja ponimaju vs’o…
Ty ženiš’s’a (Kňaz’ molčit.)
Ty ženiš’s’a!
Kňaz’… Kňazja ne vol’ny
Kak devicy ― ne po serdcu oni
Sebe podrug berut, a po rasčetam
Inych ľudej, dľa vygody čužoj.
Tvoju pečal’ utešit Bog i vrem’a.
Večerom dojdet do teb’a pečaľnaja věsť. Čto-že, milyj, čto to za věsť? Věrno, ty našel inuju ľubovnicu? Nět, ja ne našel milěje teb’a; no meňa ubivajet, čto ja dolžen ot teb’a udaliť s’a.
Poručaju teb’a Bogu, moja milaja! Poručaju teb’a Bogu, moju golubušku! Mně dolžno zabyť o sladostnoj lubvi našej.
[55]Společný motiv v slovenské písni a v scéně loučení „Rusalky“: mládenec v písni i kníže v „Rusalce“ zdůrazňují svým milenkám, že je musí opustit. V „Rusalce“ tento motiv povinnosti opustiti bývalou milenku vystupuje jako „leitmotiv“. K tomu přistupují ještě slovní shody, které jsme výše vyznačili kursivou.
Sborníček „Slovackija pěsni“ má tři data: datum předmluvy Srezněvského 8. ledna 1832, datum moskevského censora 8. února 1832 a konečně datum poznámek Srezněvského 16. března 1832. Mohl tedy vyjíti již koncem března a začátkem dubna mohl jej míti Puškin v Petrohradě. — Rukopis „Rusalky“ psaný načisto je datován Puškinem 27. dubna 1832; tedy doplňky a změny mohl Puškin dělat pod svěžím dojmem čteného sborníku slovenských písní Srezněvského. Tyto doplňky v „Rusalce“, snad celou první scénu kromě začátku, mohl napsat Puškin v době mezi 15. a 27. dubnem. Velice by nám pomohly koncepty scény loučení; doposud tato první scéna kromě začátku byla nalezena jenom v rukopise napsaném načisto.[4]
Druhá píseň ze sborníku slovenských písní Srezněvského, která podle našeho předpokladu mohla míti vliv na Puškina, je píseň o Husarovi, otištěná ve sborníku na prvním místě a rovněž přeložená do ruštiny. Zní:
Čo Húsar, to Húsar,
Sablíčka pri bočku
Brúsena sablíčka ―
Jeho frejervórčka.
Čo Húsar, to Húsar,
Na kóniku vrónym
Hopóče, hopóče
Všédy deň, nóči.
Vróneňkij kónik ―
Míleňkij brátik;
Brúsena sablíčka ―
Míleňka, sestríčka.
Čo Húsar, to Húsar,
Na kóňu s’a nòsi;
A segíň bagančóž
Pěšij chódiť músi.
Nejvěrohodnějším pramenem Puškinova Gusara je novela od Somova „Kijevskija věďmy“.[5] Také na folklorní jeho prameny v ukrajinských a ruských variantech pohádek na týž sujet ukázal již Sumcov, Polívka a já.[6] Ale všechna tato lidová podání byla zapsána až po vydání Puškinova „Gusara“, a proto stále si můžeme klásti otázku o vlivu Puškinovy básně na lidové vypravování. Fakt, že „Gusar“ byl značně rozšířen v lidovém dramatu „Car’ Maksimilian“, ukazuje na popularitu této básně. S uvedenou novelou Somovou „Kijevskija věďmy“ se nekryje celá báseň Puškinova. V novele hrdina je kozák a u Puškina husar. Tohoto „husara“ mohl převzít Puškin z citované slovenské písně.
Druhý detail, který sbližuje slovenskou píseň s básní Puškinovou: v novele Somovově kozák, který se dostal do sněmu čarodějnic, chová se zbaběle[7].
[56]V básni Puškinově husar ve sněmu čarodějnic potvrzuje svým chováním to, co o něm říká slovenská píseň. To vidíme jasněji z jejího ruského překladu. Když Marusja nabídne mu pohrabáč jako v somovské novele lopatu, husar namítá:
Čtob ja, ja sel na kočergu,
Gusar pris’ažnyj! Ach ty, dura!
Ili predals’a ja vragu?
— Iľ u teb’a dvojnaja škura?
Koňa. — Na, dureň, vot i koň.
I točno: koň peredo mnoju,
Skrebet kopytom, ves’ ogoň.
Dugoju — šeja, chvost — truboju.
— Sadis’. — Vot sel ja na koňa,
Kak vzvils’a, kak pones meňa…
Srovnej s tím v ruském překladě písně slovenské: „Vs’akij Gusar na voronom koně nosits’a, nosits’a vsegda i dňem i nočju. Voronoj koň jego brat… Vs’akij Gusar ězdit na koně; a bědnyj lapotnik dolžen chodiť pěškom.“
Tyto paralely povzbuzují k dalšímu hledání obdob mezi písněmi sborníku Srezněvského a dílem Puškinovým.
Pozorné sledování variantů v Puškinových konceptech poskytlo možnost ukázat na souvislost Puškinovy tvorby s některými literárními a folklorními prameny, jako na př. na spojení Pohádky o rybáři a rybce s pohádkou Grimmova sborníku. Dalo v některých případech lepší výsledky než srovnávání jen otištěného tekstu. Doufám, že bedlivé studium Puškinových konceptů objasní ještě lépe otázku o poměru Puškinova díla k tomuto sborníku slovenských písní.
[1] Viz o tom článek A. Achmatové, v. zde v článku R. Jakobsona na str. 7.
[2] Roku 1926 sborníček tento znovu vydal prof. Jiří Horák, opatřiv jej i podrobným a pečlivým komentářem v Národopisném věstníku českoslovanském, roč. XVIII, str. 117 n.
[3] Srov. VII. sv. akademického vydání sebraných spisů Puškinových, 1936, str. 632.
[4] Co se týče písně Janyša Karoleviče, kterou podle mínění jedněch badatelů napsal Puškin před „Rusalkou“ jako plán budoucí „Rusalky“ a podle mínění jiných po napsání neskončené „Rusalky“ – nemůže nám dáti tato píseň žádné vysvětlení, poněvadž motiv nuceného loučení v ní není.
[5] Srov. V. Danilov, Istočnik stichotvorenija A. S. Puškina „Gusar“. Russkij filologičeskij věstnik 64, 1910, str. 243―252.
[6] Srov. Sumcov, Et’udy ob A. S. Puškině, Russ. filolog. věstnik 31, 1894, str. 269 n., já v stati „Stichotvorenije Puškina „Gusar“, jego istočniki i jego vlijanije na narodnuju slovesnosť“ ve sbor. „Očerki po poetike Puškina“, Berlín 1923 a J. Polívka v recensi této stati v Nár. věst. českoslov. XVII, 1924, str. 154.
[7] „Fedorovi zmíralo srdce, zima mu pronikala až do kostí. „Teď,“ pomyslil si kozák, „přišla moje poslední hodinka!“ Přitiskl se těsně k zemi za stromy a půl živý, půl mrtvý díval se zpod obočí. Najednou vidí, že Katrusja první přiběhla k tomu místu, pohlédla na hranici, zlostně zajiskřila na muže svýma ohnivýma očima, zaskřípala zuby… A hned strhla ze sebe plachetku, hodila ji na Fedora, strčila pod něj lopatu, udělala prstem ve vzduchu čáru ke Kijevu, a dřív než se Fedor vzpamatoval, ležel ve své chalupě na posteli…“
Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 1, pp. 53-56
Previous Jiří Frejka: Verše „Borise Godunova“ na jevišti (K jeho inscenaci na Národním divadle)
Next Antonín Frinta: Česká výslovnost slov původu slovanského, zvláště ruského
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1