K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

К языковому развитию в чешских пограничных областях / L’évolution linguistique dans les régions de frontières tchèques

V tzv. pohraničí, tj. v podstatě na těch obvodových úsecích teritoria českých zemí, které připadly mnichovským diktátem r. 1938 Hitlerově Třetí říši a z nichž tehdy musela většina českého obyvatelstva odejít do vnitrozemí a po r. 1945 zase valná část Němců do všech čtyř okupačních zón v Německu, docházelo za posledních 50 let i po jazykové stránce k významným celkovým přesunům i dílčím změnám. Jazykové a etnické poměry v celém tomto území a zvláště na jeho vnitřním pomezí byly odedávna velmi složité a situace se pak začala zvlášť přiostřovat s rozvojem kapitalismu, kdy se z obou stran národnostní hranice místy úporně bojovalo o získání převahy. Docházelo tak k místním i širším posunům, zhruba však byly i v tomto údobí národnostní poměry ustálené, a to v těch hranicích, které jsou vyznačeny na podrobné Boháčově Národnostní mapě ČSR z r. 1926.[1] — Ani vývoj po r. 1918, předznamenaný již národnostními boji za Rakouska, ani situace tohoto území po násilném připojení k Německu (na severu jako zvláštní tzv. Sudetská župa) a konečně ani poslední fáze po r. 1945, kdy teprve se počalo pohraničí integrovat v plně českou jazykovou oblast, nebyly dosud z české strany šíře sledovány, ač jde o případ mimořádně závažný, nabízející se nadto i z čistě lingvistického hlediska jako neobyčejně vděčný předmět zkoumání.[2]

1.1 Zanedbávání, popř. přímo obcházení této problematiky vyplývá z řady okolností, z nichž neposlední je vedle momentů politických též fakt, že ani metody studia mezijazykových a mezinářečních kontaktů, ani teorie sociální stratifikace jazyka, vycházející nutně z výzkumu reprezentativních vzorků dané populace, nebyly u nás donedávna více rozpracovávány. A tak zůstávají vlastně podnes bílými, resp. šedými místy na našich jazykových mapách nejen pohraniční oblasti s „nářečně smíšeným obyvatelstvem“, ale do značné míry i městská a průmyslová jádra ve vnitrozemí, a tu pak především roz[45]vrstvení jazykového úzu v hlavním městě státu a zároveň v centru středočeské jazykové oblasti — Praze.[3]

1.2 V teorii se u nás sice už přes dvacet let rozvíjejí myšlenky o mizení nářečí, vznikání interdialektů a vyrovnaných koiné různého stupně, od krajových nářečí k obecné češtině až po běžný mluvený jazyk;[4] v praxi se však i studium jazykové situace v městských oblastech, podnikané v poslední době zvláště na Moravě, zaměřuje především na diferenční zjišťování existence či neexistence, popř. míry ústupu jednotlivých nářečních jevů, tj. teritoriálních jazykových variant u městského obyvatelstva, u mladé školní a učňovské generace ap.[5] Jen zřídka se zatím naproti tomu setkáváme se studiemi zaměřenými na zjišťování soudobého jazykového průměru, v Čechách tedy na popis variability obecné češtiny v úzu nejširších středních vrstev společnosti.[6]

1.2.1 Základní kolektivy dialektologů v českých zemích na pražském a brněnském pracovišti ÚJČ jsou zatím plně zaměstnány přípravami Českého jazykového atlasu (dále ČJA), které samy jsou — při silně pokročilé nářeční nivelizaci — prováděny již za velice nepříznivých podmínek.[7] Po výzkumu asi 400 vybraných obcí tzv. tradiční nářeční vrstvy v českém vnitrozemí mají být do ČJA včleněny i údaje o situaci asi v 50 městech střední velikosti ve vnitrozemí i pohraničí (zatím se počítá s 23 pohraničními městy). Tato městská vrstva, jejíž údaje se budou shodovat nebo rozcházet s údaji základní vrstvy venkovské — ve vnitrozemí tedy v přímém kontrastu k archaičtější vrstvě v okolí jednotlivých městských bodů — má představovat především mladší vývojovou fázi celého českého jazykového území v zeměpisném průmětu.[8] Tyto údaje ovšem mohou postihnout jen základní územně diferenční rysy; [46]v jazykovězeměpisném kontextu není možno do detailů rozlišovat generační vrstvení úzu nebo rozdíly podle profese a vzdělání mluvčích, ani blíže stanovit frekvenci jevů, jejich stylistické využití ap. Pro budoucí souhrnný přehled jazykové situace v pohraničí tak může ČJA přinést jen orientační opěrné body a více nebo méně soustavné podklady, stejně jako dílčí monografické popisy, které snad už rovněž začínají na více místech vznikat.[9]

1.2.2 Svým způsobem se studiu jazykové situace v pohraničí přibližuje v rámci příprav ČJA zvlášť po metodické stránce též výzkum českých jazykových ostrovů, resp. přesahů mimo území ČSSR, jež mají být sledovány, zejména pokud jde o osídlení starší, nejpozději z konce minulého století, a to v Polsku, Rumunsku, Jugoslávii a na Ukrajině, resp. i na Kavkaze, v zámoří pak především v Nebrasce a v Texasu. Tento výzkum, probíhající od r. 1960, se vedle zaměření na nejzachovalejší vrstvy jazyka přesídlenců musel postupně vyrovnávat i s otázkami mezinářeční a mezijazykové interference v novém prostředí, a právě v tomto směru se tedy můžeme vyzbrojit mj. i pro výzkum v našem pohraničí.[10]

1.2.3 Jak už jsme naznačili v oddíle 1.2 a pozn. 3—6, počíná se u nás intenzívněji rozvíjet studium městské smluvy a začíná se i s rozbory jazykové situace v průmyslových oblastech (na Ostravsku kolektiv pedagogické fakulty, na Zlínsku J. Kolařík). K této problematice má jazykový výzkum pohraničí zvláště blízko; v obou případech jde o prostředí s minimálním, popř. s nulovým tradičním jazykovým podložím a naopak s maximální mobilitou horizontální i vertikální, takže tu studium starousedlické vrstvy (je-li vůbec jaká) ustupuje zcela do pozadí. V obou případech je třeba rozvinout nové metody studia jazykového terénu, zavést sociologické metody místo dosavadních víceméně dialektologických postupů při výzkumu jazykové situace. Nestačí tu klást důraz jen na statistické metody zpracování jazykového materiálu, je třeba opírat se při výběru objektů studia o hlediska demografická i o poznatky teorie sociální komunikace. Dialektologové (a ostatní „terénní“ lingvisté) se dnes všude na světě ve svých pracovních metodách i v postupném rozšiřování svého obzoru sbližují s metodami sociologickými. Děje se tak i tam, kde jde o výzkum tzv. tradičních nářečních vrstev, tedy v nejvlastnější dialektologické doméně. Tím více je třeba zavádět sociologické metody při výzkumu jazyka v průmyslovém prostředí a ve velkoměstských oblastech a tam, kde jde o studium běžného jazyka vůbec.[11]

1.3 S rozvojem této sociolingvistické linie začíná v celém světě přibývat [47]i prací z okruhu nově osídlených oblastí a vůbec oblastí, kde docházelo k výraznějším migracím. Jako příklad starších a už dříve zkoumaných území tohoto typu může sloužit Banát nebo Povolží, jako příklad mladší — středoevropská situace vzniklá po porážce hitlerovského fašismu. Od r. 1944 tak docházelo k masovému přesídlování Němců z východu a jihovýchodu na západ, od r. 1945 pak i k reemigraci příslušníků jiných národů, zejména Čechů a Slováků, především však k intenzívnímu stěhování vnitřnímu a v Polsku zejména k přesidlování Poláků z území připadlých Sovětskému svazu do tzv. znovunabytých území (ziemie odzyskane) na západ až po hranici Odra-Nisa. V jazykovědě se po těchto rozsáhlých přesunech uplatňoval zprvu i za nové situace hlavně studijní zřetel historickodialektologický: tradiční kultura a jazyk východních přesídlenců na znovunabytých polských územích jsou např. včleněny do výzkumů pro Gajkův Polski Atlas Etnograficzny i pro Nitschův Mały Atlas Gwar Polskich, na původní s sebou přinesené nářečí přesídlenců se zaměřují i monografické výzkumy.[12] Podobně vznikají v NSR retrospektivní regionální atlasy Slezska i jiných zaniklých částí německého etnického teritoria před r. 1945, a to na základě anket mezi přesídlenci z těchto krajů.[13] Zároveň se však zkoumá už i proces přizpůsobování přesídlenců novému prostředí, jakož i aktivní vliv, kterým tento nový element narušuje tradiční situaci a vztahy.[14] Proti dosud dost rozšířené představě, že při masovém střetávání různých nestandardních jazykových útvarů vzniká i dnes amalgám, v němž jsou sloučeny konkurující si prvky, ukazují tyto výzkumy přesvědčivě, že přesuny obyvatelstva po druhé světové válce neobyčejně urychlily proces ústupu nářečí a standardizace jazykového úzu na úrovni běžného jazyka (Umgangssprache, langage commun, razgovornyj jazyk), přičemž radikálně mizejí nejen tzv. primární nářeční znaky, ale zhusta i širší a neutrálnější regionální znaky sekundární. Intenzívnější míšení prostě připravuje půdu rychlé unifikaci na bázi bezpříznakových forem a norem.[15]

2. Poukázali jsme v úvodu na širší souvislosti našeho problému, jsouce přesvědčeni o tom, že mají značný dosah pro další pracovní perspektivy. Jsme si ovšem vědomi, že k prozatímním prolegomenům tak přibývají jen nové programové požadavky, jež nebude vždy snadné plnit. Ale i při omezení na čistě dialektografický postup, vycházející z dosavadních tradic, zbývá na tomto poli vykonat vlastně téměř vše od začátku: čestnou výjimku, aspoň pokud jde o materiály publikované, tu dosud představují jen příspěvky B. Koudely, shrnuté posléze v kandidátské práci Vývoj nářečních typů v českém pohraničí severozápadním (viz 2.1.2).

2.1 Okolnost, že máme až dosud serióznější publikované příspěvky o pohraničí Čech jen z jeho největší části severozápadní, lze nejspíš přičíst jen náhodě, stejně [48]jako to, že na Moravě byla zatím věnována pozornost jen většímu pohraničnímu úseku severnímu. Přesto zůstane faktem, že se severozápadočeský úsek může vykázat prvními zprávami už z první republiky (viz pozn. 1), prvním regionálním článkem z r. 1948 (2.1.1), prvním zpracováním monografickým (2.1.2), prvním pokusem o nepřímou anketu (2.1.3) a posléze i prvním sociolingvistickým zpracováním situace u německých obyvatel.[16] Na severomoravském úseku jsou zatím k dispozici aspoň starší poznámky V. Rýznara v brožuře O řeči severomoravských hraničářů (Olomouc 1932) a výstižná momentka z Osoblažska z počátků let šedesátých (2.1.4). Jen okrajově se této problematiky dotýká S. Utěšený v článku K zanikání tradičních nářečí na severní Moravě (Prace Filologiczne 18/2, 1964, 303—8), týkajícím se městečka Úsova, které se vlivem venkovského okolí začlenilo do okruhu severomoravské hanáčtiny.

2.1.1 Článek J. Pokorného Prvky nového nářečí severozápadního (Krajem Lučanů 17, 1948, 7—8) konstatuje úvodem, že „na vzniku nového nářečí se podílejí starousedlíci, osídlenci z vnitrozemí, reemigranti z Volyně a Slováci … Jde o sociologicky nový útvar, který teprve počíná krystalizovat. To se jeví i v lidové hovorové řeči. V souhlase s různorodostí obyvatelstva má i lidový jazyk několik podob, které na sebe navzájem působí, prolínají se a splývají, a tak časem vznikne nový obecný článek.“ Článek si pak všímá řeči nečetných starousedlíků na Žatecku, jejichž úzus byl silně narušen němčinou, pronikání živé lidové řeči ze sousedního Lounska a zvláštností v mluvě navrátilců z Volyně, o jejíchž rusismech vyslovuje přesvědčení, že mohou ovlivnit i další nářeční vývoj (na rozdíl od slovakismů).

2.1.2 Pro práce B. Koudely[17] je rovněž charakteristické, že sledují, jak žijí, popř. dožívají, dále se sdělují atd. dialektismy jednotlivých nářečních skupin v novém prostředí. Navíc je tu výrazněji obrácen zřetel k starousedlé vrstvě českého obyvatelstva, která právě v průmyslových severozápadních Čechách získávala více půdy už za Rakouska (Mostecko, Jirkov, Chabařovice). Koudela, který začal pracovat metodou individuálních „jazykových portrétů“, nepostupuje zatím dost soustavně, dává přednost čistě diferenčním charakteristikám před celkovým hodnocením úrovně jednotlivých projevů a posouzením rázu jednotlivých typů jazykových interakcí v daném prostředí. Jeho moravanství mu snad bránilo v jistějším hodnocení celkové situace na Ústecku jako obecně české, jen s výraznějším uplatněním spisovných podob v případech jako osm, vílet (které není zdaleka určováno jazykovými návyky starousedlíků, nýbrž postupem celonárodní nivelizace ve prospěch podob spisovných). Závěry o rychlejším vývoji k „celonárodní podobě mluveného jazyka“ právě v českém pohraničí jsou přitom v podstatě správné.

2.1.3 Jen s částečným zdarem se bohužel setkala anketa mezi češtináři karlovarského okresu, kterou na podnět B. Havránka zorganizoval Č. Otýs z Pedagogického institutu v Karlových Varech s dotazníkem, připraveným od J. Voráče a P. Jančáka z dialektologického oddělení ÚJČ v Praze. Zprostředkovanou anketou, obsahující analytické otázky, lze totiž zjistit víceméně spolehlivě pouze existenci určitých markantních jevů, nikoli už jejich uplatnění v úzu.[18] I tak však anketa z r. 1964 potvrdila, že i do hlubšího zázemí severozápadočeského pohraničí pronikly některé obecné prvky západočeské (životné oblastní jevy jako přivlastňování typu tátovo boti, plzeňská intonace větná).

2.1.4 Na Moravě máme z vlastního pohraničí zatím jediný závažný příspěvek od J. Balhara a L. Pallase.[19] Na rozdíl od studií Koudelových, které vznikaly na zá[49]kladě dlouhodobého účastného pozorování na široké ploše severozápadních Čech, (autor bydlí trvale v Ústí n. L.), vznikl tento příspěvek z jediné návštěvy v terénu v r. 1962, a to v obci Třemešná u Osoblahy, osídlené asi z poloviny příslušníky nářečí lašských a vždy asi osminou přistěhovalců hanáckých, valašských a Slováků (ze Žilinska). Tlak většinové laštiny tu např. přivedl k životu přízvukování jako holéma ru'kama, do prázd'nyho a hyperkorekce kvantit typu zahrády, zabíjak. Je tu tedy dosud třeba počítat i s amalgamačními procesy v rovině základních moravských nářečních typů.[20] Orientační vyšetření situace, spojené se získáním řady souvislých textů, vyznívá však celkem v tyto závěry: „U střední a mladší generace vzniká jakýsi útvar mluveného jazyka, směřující k spisovné češtině, v němž z nářečních prvků jsou nejstálejší prvky celomoravské“ (s. 170) a „… jazyk osídlenců v severomoravském pohraničí projevuje snahu po co největším přiblížení k mluvené formě spisovného jazyka, a to snahu v mnoha případech uvědomělou (i za cenu hyperkorektnosti)“ (s. 171).[21] Příspěvek J. Balhara a L. Pallase znamená tak přínos i po stránce metodické i zjištěnými fakty, které ovšem nelze prostě zobecňovat.

2.2 Dosavadní sondy v pohraničních oblastech svědčí o tom, že se zde situace v hrubých rysech zkonsolidovala natolik, že by bylo možno pokusit se získat její celkový obraz pomocí korespondenčních anket podobně jako v letech čtyřicátých a padesátých na tradičním nářečním území. J. Bělič (o.c., s. 292) navrhuje takovouto akci jako první část systematického jazykového průzkumu pohraničí, která by měla napomoci i výběru vhodných bodů pro Český jazykový atlas. Jak už jsme uvedli v odst. 1.2.1, považujeme výzkum mladší vrstvy běžného jazyka ve vnitrozemských i pohraničních městech za jakýsi protipól výzkumu tradiční starousedlé vrstvy venkovské, na zjištění celkové situace v pohraničním venkově tedy relativně nezávislý. Jinak lze jen souhlasit s Běličovým názorem o potřebě takové ankety i dalšího monografického výzkumu, který by se mohl zaměřit i na doznívající vyrovnávací procesy a podrobit je mikro- i makrostrukturální analýze. Pokud jde o sondační anketu, chtěli bychom vedle analytických otázek na jednotlivé příznakové oblastní jevy připomenout i možnost registrace sebehodnocení určitých kolektivů (resp. jejich mluvčích), zvláště ve vztahu k jiným kolektivům a k jazyku spisovnému, jakož i na potřebu uplatnění vlastních jazykových pozorování explorátorů (jako u starších nářečních anket nejspíše zase z řad učitelů). Anketě [50]by také posloužilo, kdyby mohla být spojena s demografickými daty, zvlášť v menších místech.[22]

3. Příprava soustavného výzkumu jazykové situace v pohraničí (s výjimkou výzkumu pro ČJA) potrvá patrně ještě hodně dlouho, takže mezitím mladá a střední generace na tomto území vytvoří jazykově víceméně vyrovnaný útvar, obzvlášť v Čechách, kde je vůbec stupeň vyrovnání teritoriálních rozdílů odedávna vyšší než na Moravě. Údobí, kdy se jazykový vývoj v pohraničí a případné vytváření interdialektů nového typu (severočeský, severomoravský?) daly pozorovat detailně in statu nascendi, je dnes už vcelku za námi. Dosud probíhá intenzívněji hlavně jen jazykové přizpůsobování nečeského etnika (především Němců a Slováků), což je ovšem problém sui generis, i když namnoze právě lidé bez rodových a jiných vztahů k českému zázemí (např. Makedonci a Řekové na Jesenicku, Maďaři na Chomutovsku a samozřejmě Němci na většině tohoto území) mohou ve svém úzu obrážet nejvěrněji jakýsi oblastní či místní jazykový normál. Nulovým vztahem k jiným užším vnitrozemským regionům se v počátcích vyznačovala i kolonizace reemigrantů, která v těch případech, kdy šlo o kompaktní přesídlení do celých obcí (rumunští Češi na Chebsku, jugoslávští na Znojemsku, volyňští na Podbořansku) představovala vlastně dlouho ostrovní enklávy zahraniční češtiny u nás doma. Bohužel dosud nebyl podniknut pokus o srovnání mluvy těchto navrátilců s jejich původním prostředím.

3.0 Přes veškerou komplikovanost celkové jazykové situace v pohraničí českých zemí je už dnes možno podat předběžnou charakteristiku i jistou klasifikaci pohraniční češtiny a „moravštiny“, jdoucí už o něco dále než Koudelův náčrt v Naší řeči a Běličovy jubilejní poznámky v Slově a slovesnosti.[23]

3.1 Na prvním místě stojí celkový (makroskopický) protiklad mezi „nářečně“ jednotnějším pohraničím českým a pestřejšími pohraničními zónami moravskoslezskými. V Čechách přitom namnoze nelze běžný úzus v pohraničí a vnitrozemí nijak rozlišit, došlo k vyrovnání na základní úrovni obecně české.[24] Jsme přesvědčeni, že podobně i na Moravě se konsoliduje obecná moravština jako základní dorozumívací útvar městských, průmyslových a pohraničních oblastí, který se šíří i na tradičně nářeční venkov. Tento útvar je ovšem ve srovnání s regionálně českým interdialektem variabilnější a jeho konstitutivní rysy, pokud se neshodují se spisovným jazykem, méně odolné než rysy obecně české.

3.2 Vedle celkového výrazného protikladu „Čechy : Morava“ a stále méně vyhraněného protikladu „pohraničí : vnitrozemí“ vystupuje do popředí situace [51]v hraničním pásu mezi tradičním českým nářečním územím a územím dříve převážně německým. Místy šlo o ostrou hranici, místy v sebe přecházel český a německý živel povlovně a různě se překrýval. V tomto druhém případě se starousedlé české podloží, které mělo přímou spojitost s nářečním stavem v sousedních čistě českých oblastech, stalo krystalizačním jádrem pro novou konsolidaci, zvláště tam, kde byla česká menšina silná (j. na Mostecku, místy na Zábřežsku nebo v sev. části jihlavského ostrůvku), došlo jen k přesunu v počtu nositelů krajové nebo místní variety češtiny. Ale i jinde se podél tohoto rozhraní nejvýrazněji uplatnil sousední živel vnitrozemský, takže tu vlastně docházelo jen k posunům vnitrozemských nářečních typů do pohraničí, tedy k přímému rozšíření oblasti tradičních nářečí (přitom jistě za cenu oslabení primárních nářečních rysů): za příklad tu může sloužit zejména širší okolí Chodska a oblast krkonošská — ta místy zároveň s výraznějším starousedlickým podložím (Příchovice, Nový Svět v záp. Krkonoších).

3.2.1 Jednoznačnější blízkost k sousednímu vnitrozemí jeví pak i užší pohraniční úseky jako celek (Bělič, o.c., s. 291n.). Osídlení v Orlických horách se přiklání k stavu v jejich východočeském podhůří, stejně tak většina Pošumaví k obecnému stavu jihozápadočeskému, jihohanácký dialekt se začíná uplatňovat v horním Podyjí (zde je ovšem dosud větší pestrost).

3.2.2 Ale i v rozsáhlejších pohraničních úsecích se přiklánějí k vnitrozemí výrazně celé okresy: tak Bruntálsko k Olomoucku, Jablonecko k Turnovsku, Žatecko k Lounsku a patrně i většina Karlovarska k Plzeňsku. Zde už nejde ani tak o bezprostřední sousedské kontakty jako spíše o kontakt na dálku v rámci širších spádových oblastí komunikačních, hospodářských i správních.

3.3 Složitější poměry potrvají patrně ještě delší dobu v neobyčejně heterogenních úsecích, které jsou nejvíce vzdáleny od českého a moravského vnitrozemí: tak např. oba severočeské výběžky nebo Chebsko a Ašsko se značným podílem reemigrantů a německých starousedlíků, na severní Moravě např. kotlina jesenická, odříznutá horskými pásmy od ostatní Moravy i Slezska. Rovněž tak je třeba počítat se svérázným vývojem rozsáhlých průmyslových oblastí na severozápadě Čech (Sokolovsko aj.), kde jde vlastně i o mezijazykové i interetnické vztahy a procesy v neobyčejně různorodých a mobilních sídelních konglomeracích, zatímco např. v severočeské průmyslové oblasti liberecké a jablonecké, v přímém sousedství tradičního osídlení vnitrozemského, vcelku už ke konsolidaci došlo (v příklonu ke krajovému severovýchodočeskému úzu).

4.1 V tomto makrostrukturním zeměpisném rámci se také postupně začaly krystalizovat průběhy izoglos, zpravidla v navázání na jednotlivá rozhraní na tradičním nářečním území. Všude tam, kde jde jen o krátké vzdálenosti mezi státní a bývalou národnostní hranicí, lze zpravidla počítat s prostým prodloužením vnitrozemských izoglos, takže se taková rozhraní postupně dostávají až k státní hranici. To můžeme říci o většině česko-moravských, resp. česko-hanáckých hranic v úzkém pruhu na jih od Dačic, Jemnice a Bítova a o řadě těchto hranic na sever od Štítů ke Králíkům. Samozřejmě, že se rozšiřuje jen území těch jevů, které jsou ve vnitrozemí stále ještě živé i u mladé generace a zaujímají přitom rozsáhlejší plochy, i když jde třeba o rysy výrazně substandardní (na zmíněných úsecích např. typ čepicu, čepicou, méně už čepica, který lze považovat za jeden z ukazatelů obecně moravské normy). Archaizo[52]vané jevy, dožívající s nejstarší generací i na tradičním území, se již dále hromadně nešíří. Např. na Kaplicku nepostupuje užívání štěpených retnic typu bjič nebo zavřených dvojhlásek typu nejsou dál k jihu od Soběnova a rovněž se tu patrně nešíří doudlebská výslovnost on, oko. Naproti tomu obecně hanácké monoftongy typu nésó se šíří dál na Šumpersko a Bruntálsko, protože stále ještě potenciálně patří i k městským normám středomoravského prostoru a staly se jistým manifestačním výrazem středomoravské příslušnosti i u mluvčích neužívajících tradičního hanáckého nářečí. Ještě více se tu ovšem rozšířil obecněji moravský a zároveň spisovný typ oko. Přesnější hranice dnešního běžného užívání těchto typů (nésó proti nejsou, oko proti voko) bude ještě třeba stanovit — přitom může v různých společenských a jazykových vrstvách jít o hranice různé.[25]

4.1.1 Zvlášť důkladného prozkoumání si vyžádá např. situace uvnitř býv. sídelního ostrova svitavského, jenž leží ve sféře většiny česko-moravských protikladů, byl však dosídlen nejednotně a jeho různé části patří k řadě spádových oblastí vzhledem k sousedství.[26] Naproti tomu situace mnohem menšího ostrůvku jihlavského je v základě jednoduchá. Jeho severní česká část (Štocko) dnes už jazykově splynula se sousedním Havlíčkobrodskem, resp. Humpoleckem, českomoravské prvky dožívající na sousedním Polensku se tu prakticky neobjevují.[27] V moravské části ostrůvku je zase patrný příklon k jihlavské normě, v níž se, byť spoře, objevují nejobecnější moravské varianty, jako např. progresívní typ zhoda, krátké infinitivy typu dat.

4.1.2 Nejproblematičtěji se zatím jazykovězeměpisné začlenění jeví u nejrozsáhlejších pohraničních úseků, severozápadočeského a severomoravského, které leží v navázání na předěl jihozápadočesko-středočeský a hanácko-lašský (resp. moravskoslovenský). V prvním případě jde o ustalování izoglos jako leží/ležeji/ležej, tátovo/tátovej/tátú, Novákojc/Novákovic/Novákú, které konstituují oblastní variety obecné češtiny, v druhém případě o izoglosy jako voko/oko, schoda/zhoda, prosí/prosijou ap., které rozčleňují interdialekty moravské.

4.2 Vcelku lze říci, že makroskopicky viděný pohraniční prostor se postupně integruje s makroskopicky viděným prostorem vnitrozemským v jeden jazykovězeměpisný celek na úrovni nivelizovaných krajových polonářečních útvarů, a to v zřetelné koordinaci s většími tradičními oblastmi.[28] V Čechách pro[53]bíhá tato unifikace pohraničí snáze a přitom ve srovnání s vnitrozemím jasně ex post (interdialektické celky jsou tu totiž konstituovány již od dřívějška), na Moravě má jazyková unifikace pohraničí naopak určitý předstih, přestože se zde musejí vyrovnávat větší diference (neboť zde s výjimkou nivelizovanější západní části země platily do konce druhé světové války na venkově i v menších městech jako základní dorozumívací útvary místní nářeční variety). V každém případě již určují souhrnný jazykovězeměpisný obraz dnešní češtiny ve vnitrozemí i v pohraničí nové vývojové vrstvy interdialektického, tj. v podstatě nenářečního rázu, a tuto skutečnost bude třeba respektovat v dalším dialektografickém studiu na prvním místě.[29] To snad neznamená vyhnout se zcela sledování úzu skupin podle jejich původu, pokud takové skupiny existují i po jazykové stránce nejen v starší příchozí generaci; rozhodně je však třeba soustředit se v pozorování na mladší generace, zejména na dospívající mládež, které si v školním nebo pracovním prostředí (a samozřejmě tím více při zábavě) vytvořily již svou společnou řeč.

4.3 Vedle těchto makroskopických souřadnic a vztahů je nezbytné studovat i detaily vytváření nové situace, mikrostruktury jazykových skupin ve vztahu k jejich podmínění a vnitřnímu členění demografickému, ekologickému i funkčnímu a dále ve vztahu k jejich začleňování do širších struktur (zvláště je to důležité u vztahu k jejich „sousednímu“ vnitrozemí). Jde tedy (1) o problémy regionálního původu mluvčích a jejich skupin (těm bývá zpravidla věnována dostatečná pozornost), (2) o problémy sociální hierarchie v interakci daných variet (zde jsou základním ukazatelem stupňovité rozdíly mezi sídelními typy — samota-ves-město-průmyslová krajina, v jiném rozměru pak rozdíly v úzu podle profese a vzdělání), (3) o problémy diferenciace spojené s protikladem soukromé a veřejné sféry jazykového styku (tyto v nejvlastnějším slova smyslu stylotvorné faktory bývají nejvíc opomíjeny).

5.0 U demografických charakteristik, jichž je třeba dbát při výběru mluvčích jakožto reprezentantů určitých kolektivů, je v pohraničí (podobně jako ve městech) nutno počítat s kategorií usedlých i mobilnějších osob (a vést je ovšem odděleně) a stejně tak s kategorií mluvčích s vyhraněným regionálním původem a naproti tomu i s kategorií osob se složitější rodovou historií a životní dráhou. Zvláštní pozornost si tu zaslouží (stejně jako v klasické dialektologii) studium variability jazyka v prostředí jedné rodiny. Všechny uvedené vztahy je ovšem třeba chápat jako pozadí a plně se věnovat poměrům mezi příslušníky mladší — čistě pohraniční generace.[30]

5.1 Pokud jde o konkrétní speciální „etnografii“ pohraničních sídel a oblastí, můžeme zde rozlišovat (1) základní smíšený typ, vzniklý osídlením z různých stran, (2) homogenní enklávy, zpravidla v odlehlých venkovských [54]končinách, (3) osady se starousedlým menšinovým podložím, zpravidla v sousedství tradičního českého osídlení.

5.1.1 Unifikační jazykový vývoj v prvním typu osídlení nemusí určovat prostá početní převaha některé z jazykových (nářečních) složek. Záleží zde jak na prestiži jednotlivých konkurenčních útvarů, podmiňující jejich životnost i významněji než jejich případný programový tradicionalismus, tak na situaci v bližším i vzdálenějším okolí. Vedle sídliště samého je důležitým unifikačním činitelem pracoviště, škola ap. Patrně se u tohoto druhu sídel více uplatňuje i vliv sdělovacích prostředků a úředního jazyka.

5.12 Druhý typ osad je příznačný pro osídlení navrátilců (rumunští Češi na Ašsku, jugoslávští v Jiříkovicích na již. Moravě, volyňští na Žatecku, v Novém Malíně u Šumperka aj.), ale najdou se i hromadná sourodá přesídlení z vnitrozemí: například na Karlovarsku několik obcí s přesídlenci z Pelhřimovska, na Zábřežsku Křižanov s přesídlenci z Bystřicka a Novoměstska. V takovýchto lokalitách se pochopitelně programově i mimoděk nadále pěstují přinesené tradice a mezi nimi i jazykové návyky, a to tím zřetelněji, čím izolovanější jsou přitom od okolí.[31]

5.1.3 Na právě opačném konci škály se nacházejí osady se starousedlickým podložím, zpravidla v přímém sousedství vnitrozemského tradičního osídlení, shodné s ním i po stránce jazykové: příkladem lze uvést Štoky na Havlíčkobrodsku, Štíty na Zábřežsku, Úsov na Mohelnicku. Jde-li o osady větší, může zde ovšem docházet k výraznějšímu vertikálnímu vrstvení u různých sociálních složek obyvatelstva, od neutrálnějších k nářečnějším varietám.

5.2 Vcelku obdobně jako ve vnitrozemí se v pohraničí uplatňuje variabilita a hierarchická stratifikace variet jazykových, odstupňovaná podle ekologických útvarů — od osamělých sídel, přes lokality čistě venkovského rázu a menší místní střediska k větším centrům městského charakteru, až po souvisle osídlené průmyslové krajiny. Největší rozdíl proti vnitrozemí vykazují v této řadě venkovská sídla. Ačkoli po stránce civilizační a kulturní úrovně nemusí být tento rozdíl nápadný ani negativně, ani pozitivně (stará vesnická zemědělská výroba a s ní spojené životní a sociální tradice jsou všude v troskách a nové struktury se konsolidují jen pomalu), po stránce jazykové zůstává vnitrozemská vesnice zvláště v Čechách na rozdíl od tradičně nezakotvené vsi pohraniční pořád na své starší relativně jednotné bázi, která podléhá standardizačnímu tlaku spisovného a obecného jazyka jen pozvolna a přitom generačně a sociálně vcelku nerozlišeně — na Moravě je ovšem generační zlom patrnější a je tu tedy i větší obdoba mezi venkovským vývojem vnitrozemským a pohraničním.

6. K předběžnému celkovému pohledu na dnešní jazykový stav a vývojové tendence v pohraničí, který byl zčásti doprovozen i poukazy na metodiku zkoumání a zpracování dílčích aspektů této reality, bychom rádi na závěr [55]připojili několik pokynů k výzkumné praxi v tomto okruhu netradičního zkoumání.

6.1 Závažnou otázkou je vhodný výběr pozorovacího pole. Pokud jde o studium jazykové situace ve městech, není problematika pohraničí nijak specifická, zvláště zaměříme-li se na úzus lidí mladších 35 let, jejichž autochtonní složka se už jazykově zformovala v tomto prostředí, počínaje asi střední školou. Rozdíl mezi Ústím n. L. a Děčínem na straně jedné a Hradcem Králové a Náchodem na straně druhé spočívá především v tom, že první dvojici chybí bezprostřední ustálené venkovské zázemí, to však při našem zaměření výzkumu nemá podstatný význam. Zdá se tedy naopak, že nejpříznakovější pro specifičnost pohraniční situace bude běžný úzus vesnice, kde konsolidace vedoucí jazykové vrstvy nepokročila zpravidla do té míry jako ve městech. Zvláště u silně různorodých obcí se tak mohou vyskytovat přechodné útvary vzniklé na nižší úrovni mezinářeční interakce, poněvadž se tu vývoj odehrává primárně v užším místním, resp. újezdním rámci. Kromě toho mluví pro volbu venkovské obce fakt, že průměrně veliká ves představuje ve svých vnitřních vztazích relativně ucelenou společenskou strukturu, kterou je možno zvládnout jako konkrétní totalitu bez statistických výběrových metod v bezprostředním kontaktu se všemi jejími relevantními součástmi.

6.2 Tím vlastně přecházíme k druhé nejzávažnější otázce, metodě pozorování a způsobu získávání potřebných dat. O předpokladech a záměrech pozorování v městských oblastech bylo v poslední době řečeno dost závažného; méně se zatím rozpracovává metodika studia netradičního venkova, kde by se měla soustředit pozornost na střední a mladší generaci s jejími pracovními i životními zájmy. Ideálním prostředím k pozorování a zkoumání může být pro učitele češtináře jeho škola, zejména žactvo šestých až devátých tříd, ale pro jisté účely i žáci mladší. Vedle zúčastněného pozorování o přestávkách, ve chvílích uvolnění na dvoře, při hře ap., kdy se žáci projevují zcela spontánně a bez zábran, je možno využívat k získávání dat i úkolů, organizovaných případně i formou soutěže. Jako témata je možno zadávat soupisy pomístních jmen, jmen osobních a přezdívek generačních druhů i starších obyvatel vesnice, popisy oblíbených her, u menších dětí rozpočitadla, říkadla ap. S nejaktivnějšími účastníky je pak možno provést skupinový pohovor na základě dotazníku, připraveného zčásti podle písemných odpovědí, zčásti z položek zjišťujících diferenciaci úzu obdobně jako Dotazník pro česká nářečí.[32]

6.2.2 Střední generaci lze pozorovat při pracovním procesu, na nákupech (ženy), v hostinci (muže). Užitečné mohou být údaje poskytnuté místními veřejnými činiteli a případná spolupráce osob těšících se obecné vážnosti pro znalost místních poměrů.[33] Anketa se dá v tomto prostředí provozovat jen [56]v omezeném měřítku, je ji tedy třeba pečlivě připravit podle předběžných pozorování.

6.2.3 Při soustavnějším studiu živé řeči není myslitelné obejít se bez magnetofonových záznamů. Jedině tak se dá přejít od pouhého pozitivního zachycování příznakových dokladů, k němuž směřuje každá poznámková příležitostná registrace, k celkovým propočtům proměnných i neproměnných charakteristik v jazyce daného prostředí. Při nahrávání je ovšem nutno velmi dobře pozorovat a pokud možno i usměrňovat stylotvorné činitele (ostych před neznámými, snaha o povýšení jazykové úrovně vzhledem k domnělé závažnosti výpovědi atp.).[34]

6.2.4 Pokud budou v pohraničí podnikány sociografické výzkumy v širším regionálním rámci (jako např. komplexní výzkum státních statků na Tachovsku pořádaný ČSAZV), bylo by záhodno včlenit do takových výzkumů i otázky týkající se jazykových poměrů.

7. Přehled vykonané práce a poznámky k možnostem jazykového výzkumu v pohraničním terénu jsem zde podal (s výjimkou odd. 2) zpravidla bez bližších odkazů na základě předběžných zkušeností z pozorování situace na nejrůznějších místech českého a moravskoslezského pohraničí. Nejrozsáhlejší sondy jsem od r. 1960 podnikal v oblasti severomoravské, odkud pocházím a kde jsem předtím krátce působil jako učitel. Na více místech podél bývalé národnostní hranice v Čechách jsem pak konal pozorování během práce pro ČJA — v poslední době jsem tu vyplnil Dotazník pro česká nářečí ve Štokách a v Jablonci n. N. Vedle těchto příležitostných sond jsem se soustavněji věnoval přípravě materiálu pro monografii o jazykové situaci ve svém rodném městečku Úsově (první charakteristiku tu podává článek uvedený v odd. 2.1). Pokouším se tu uplatňovat právě ty sociolingvistické poznatky a postupy, o nichž mluvím v podaných poznámkách. Stratifikace útvarů, závislá mj. na funkci jazykových projevů, které lze v tomto místě pozorovat (velmi přitom napomáhá zřetelný rozestup variet co do fonologického systému), představuje do jisté míry pohraniční svět v malém (chybí zde vlastně jen element slovenský). Řadu předběžných soudů, které jsou uvedeny v předchozích poznámkách, opírám tedy jak o zkušenosti ze svého příležitostného pozorování a anketového výzkumu, tak o výsledky monografického studia v konkrétním místě pohraničního terénu.

 

R É S U M É

Zur Sprachentwicklung im Grenzgebiet der tschechischen Länder

Der Aufsatz behandelt im 1. Abschnitt die allgemeinen Voraussetzungen für das Studium der Sprachsituation im Grenzgebiet der tschechischen Länder nach 1945, besonders im bezug auf die Methodik der Feldforschung und die soziolinguistische [57]Theorie. Im 2. Absch. wird ein Überblick über die bisherigen Arbeiten gegeben (einzelne Anmerkungen, monographische Untersuchungen von B. Koudela im nordwestböhmischen Grenzgebiet, Vorbereitung einer speziellen Befragung in demselben Gebiet). Absch. 3 bringt eine Übersicht über die Gesamtsituation in den einzelnen Grenzgebieten: neben dem Grundgegensatz zwischen Böhmen und Mähren tritt dabei ein allmählicher Übergang von den binnenländischen Gebieten zu den Grenzgebieten hier in Erscheinung; schmalere Randzonen ordnen sich dabei eng dem Binnenland ein. Absch. 4 behandelt die fortschreitende Herausbildung und Festigung zonaler Isoglossen (in makroskopischer Struktur), Absch. 5 die spezielle „Ethnographie“ der Siedlungen im Grenzgebiet (in mikroskopischer Sicht). Im 6. Absch. werden konkrete methodische Forschungshinweise gegeben (Auswahl des Untersuchungsgebietes und des Beobachtungsgegenstandes, Art der Materialerhebung, Wichtigkeit genauer Textproben). Im 7. Absch. wird der weitere Arbeitsplan das Autors im nordmährischen Grenzgebiet dargelegt.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 1, pp. 44-57

Previous Zdeněk Hlavsa: Skladebná platnost některých zájmen a číslovek (Příspěvek k problematice větných vzorců)

Next Josef Hrbáček: Poznámky k diskusi o tzv. složitém souvětí