Marie Těšitelová, František Daneš
[Discussion]
Второй международный конгресс прикладной лингвистики в английском Кембридже / Deuxième Congrès International à Cambridge consacré à la linguistique appliquée
Ve dnech 8.—12. září 1969 konal se v anglické Cambridgi druhý mezinárodní kongres aplikované lingvistiky (prvý se konal ve Francii v Nancy v listopadu 1964, srov. SaS 26, 1965, s. 211).
Byl označen jako kongres interdisciplinární a měli se na něm sejít lingvisté, psychologové, sociologové, učitelé jazyků, pedagogové, pracovníci v oboru neurofyziologie, terapie řeči, informací, komunikace a lexikografové. Vzhledem k tomuto širokému okruhu tematickému nás nepřekvapí, že se kongresu zúčastnilo na 650 odborníků. Ve shodě s pojetím aplikované lingvistiky, které je celkem obvyklé v zemích románských a anglosaských, vyhranilo se zaměření kongresu značně na jazykové vyučování, zejména na vyučování angličtině jako cizímu jazyku. Přispělo k tomu i složení účastníků, které většinou tvořili učitelé angličtiny na vysokých školách. Dosvědčuje to i složení účastníků z Československa. Kromě ředitele Ústavu pro jazyk český ČSAV F. Daneše a M. Těšitelové z téhož ústavu zúčastnili se kongresu vysokoškolští anglisté a učitelé angličtiny: I. Poldauf, E. Hajičová, J. Hlaváčková, A. Kožmínová, V. Mach, J. Pytelka a F. Soukup.
[77]Náplň kongresu tvořily jednak referáty na plenárních zasedáních, jednak referáty na zasedáních v patnácti sekcích: (1) lingvistika aplikovaná na literární texty, (2) strojová analýza textů, (3 a 4) psychologický výzkum jazykového vyučování prvního i druhého stupně, (5) technika komunikace, (6) technologie jazykového vyučování, (7) materiál pro jazykové vyučování, (8) lingvistické aspekty při poruchách řeči a při jejich terapii, (9) lexikografie, (10) materiál jazykových testů, (11) měření a klasifikace jazykových chyb, (12) teorie překladu, (13) kontrastivní lingvistika, (14) sociolingvistika a (15) aplikovaná lingvistika obecně.
Po zahájení kongresu za přítomnosti oficiálních hostí (z cambridgeské university a ministerstva školství) pronesl úvodní přednášku B. Malmberg (z Lundu) na téma The Applications of Linguistics, v níž se pokusil definovat pojem aplikované vědy vůbec a aplikované lingvistiky zvláště. Aplikovanou lingvistiku chápe jako odvětví nebo zaměření (aspect) lingvistiky dané jednak výběrem předmětu se zřetelem k praktickým výsledkům, jednak volbou vhodných metod. Jazykové vyučování je pak podle referenta nejdůležitější lingvistickou aplikací. Jako přínos referátu, který většinou jen pohotově shrnoval, popř. do jisté míry popularizoval známé poznatky lingvistické, bylo nadhození problému jazykové komunikace, definice komunikace vůbec a vztahu jazyka a komunikace. Lze souhlasit se závěrem B. Malmberga, že analýza lidské komunikace jako celku může znamenat významný pokrok v jazykovém vyučování. — Na referát navázala celkem formální diskuse, která se týkala jednotlivostí (překladu jako metody při jazykovém vyučování, přímé metody, pojetí aplikací ve vědě apod.).
Druhá plenární přednáška, Francouzů H. Hecaena a J. Duboise, byla věnována problémům neurolingvistiky. Pojem neurolingvistiky vymezili jako aplikaci lingvistických metod a modelů při studiu jazykových poruch způsobených poškozením mozku. Pozornost pak věnovali poruchám projevů jednak mluvených (afázii výrazu, ztrátě paměti a afázii smyslové), jednak písemných (agrafii a alexii). Jak referát, tak i jeho uvedení v plénu i diskuse byly zatíženy podrobnostmi z oblasti fyziologie.
Referát známého amerického sociolingvisty J. A. Fishmana[1] o využití sociolingvistiky (The Uses of Sociolinguistics) věnoval pozornost (1) grafickému systému jazyka a (2) plánování v jazyce. Pokud jde o prvý problém, uznává J. A. Fishman (ve shodě s J. Vachkem) autonomnost plánu grafického a fonologického. Při posuzování grafického systému má sociolingvista hlouběji proniknout do sociálního procesu; to je podle autora zvlášť důležité pro plánování pravopisných reforem. Sociolingvistika má tu především hodnotit změny v chování k jazyku. Využití sociolingvistiky pak podle J. S. Fishmana znamená: a) pomáhat odhalovat funkci jazyka a jeho variant vzhledem k územnímu a jazykovému společenství; b) přinést nové pojetí plánovaných inovací nebo změn v jazyce, popř. kodifikaci apod., a popudy k nim; c) přinést nové pojetí diferencovaných, ale relativně neplánovaných sociálních procesů, podmínek pro udržení jazyků apod., popř. popudy k nim. Nedostatek dosavadního stavu vidí autor v tom, že se o sociologickém aspektu jen mluví, ale ani se neužívá sociologických metod, ani se nestuduje předmět této disciplíny, dále v tom, že se sociolingvistiky užívá bez dostatečného seznámení se s ní. Proto by se měla sociolingvistika v budoucnu více pěstovat. — Jak úvodní slova předsedy plenárního zasedání (Le Page), tak i zcela krátké résumé Fishmanovo i diskuse soustředily se na poměr aplikované lingvistiky a sociolingvistiky, na perspektivy sociolingvistiky apod. V závěru diskuse Fishman zdůraznil, že rozdíl mezi lingvistikou a sociolingvistikou je v tom, že se tu neřeší problémy lingvistické, ale identifikují se jako sociologické pojmy, studuje se situace uživatelů jazyka apod. [78]Aplikovaná sociolingvistika je pojem, který se vytváří, a měla by mu být věnována pozornost i na universitách.
Aplikované strojové lingvistice byl věnován referát známého amerického specialisty ve strojové lingvistice D. Hayse. Autor charakterizoval dosavadní stav strojového překladu a soustředil se pak zejména na funkci jazyka podávat informaci. Soudí, že v budoucnosti bude počítač sloužit jako tvůrčí konzultant pro řešení širokého okruhu problémů i jazykového vyučování. Problémem tu zatím je, jak zprostředkovat studentům (tj. učícím se jazykům) velké množství informací. Počítač ovšem zatím nemůže zachytit celý systém lidského chování, jak ukázala i diskuse. Pokud jde o termín strojová lingvistika (computational linguistics), připustil v diskusi D. Hays, že je nedorozuměním mluvit o strojové lingvistice; nejde tu vlastně o lingvistiku, ale o přípravu materiálu pro lingvistické studium.
Problematice využití technického vývoje při jazykovém vyučování byl věnován referát japonského fonetika O. Fujimury (z Tokia). Zaměřil se zejména na přínos tzv. učících strojů, jazykových laboratoří apod., opírající se o kódy v lineárním časovém sledu.
Nejlepším plenárním referátem na kongresu byl podle našeho názoru referát G. Nickela (ze Stuttgartu) o aplikované kontrastivní lingvistice, v níž referent spatřuje důležitý přínos moderní lingvistiky pro zlepšení vyučování cizím jazykům. G. Nickel se pokusil vymezit pojem kontrastivní lingvistiky a stanovil její poměr k srovnávací lingvistice. Zatímco srovnávací jazykozpyt srovnává jazyky, aby stanovil fylogenetické vztahy, pracuje s hláskou a se slovem, kontrastivní lingvistika srovnává jazykové struktury a snaží se tím zlepšit metody a výsledky jazykového vyučování. — Kontrastivní přístup při vyučování cizím jazykům není tak zcela nový, srov. u nás od 30. let užití konfrontační metody v lingvistice i jazykovém vyučování, spjaté zejména se jmény V. Mathesia, B. Trnky a B. Havránka.[2] — Kontrastivní lingvistika je spjata s prací R. Lada Linguistics across Cultures (1957), která podle G. Nickela znamená začátek moderní aplikované kontrastivní lingvistiky. Od roku 1959 vychází série prací z této oblasti (Comtrastive Structure Series); řídí ji Ch. A. Ferguson s podporou Centra aplikované lingvistiky ve Washingtoně (Center of Applied Linguistics of the Modern Language Association of America in Washington). Série má za úkol popisovat podrobnosti i rozdíly mezi angličtinou a jinými jazyky (především francouzštinou, němčinou, italštinou, ruštinou a španělštinou, ale i polštinou (v Poznani) a srbochorvátštinou (v Zábřehu). (O tomto projektu referoval podrobně R. Filipović v příslušné sekci. Práce se v tomto středisku slibně rozbíhá.) Práce jsou založeny na transformačních a generativních modelech Chomského a Z. S. Harrise (srov. práci G. Nickela ve Stuttgartu). Zvláště v hloubkové struktuře, která je společná různým jazykům, spatřuje G. Nickel prostředek k usnadnění vyučování cizím jazykům. V závěru svého referátu pak podtrhl, že problém vyučování cizím jazykům nevyřeší sama kontrastivní lingvistika, velký význam tu má např. psychologie učení, ale kontrastivní lingvistika pomáhá diferencovat učivo, ukazuje odlišné rysy různých jazyků a znamená nový a systematický přístup k ja[79]zykovým univerzáliím. — Na referát navázala živá diskuse, která zdůraznila, že učitel není kontrastivní lingvista, ale často i učitel, který ani dobře nezná mateřský jazyk žáků, a proto může těžko rozlišit jevy hloubkové struktury a povrchové struktury. — G. Nickel je toho názoru, že učitel má být dobře znalý hloubkové struktury, avšak i analýza povrchové struktury, a to i z hlediska kvantitativního, může být užitečná pro jazykové vyučování.
Předposlední plenární zasedání mělo na programu referát K. Stevense (Massachusetts Institute of Technology) na téma Linguistic Factors in Communications Engineering. Soustředil se na vztah akustického signálu a jeho jazykové realizace a na jeho význam pro jazykové vyučování. Zvláštní pozornost byla věnována i otázkám sémantickým. — Při posledním plenárním zasedání, jemuž předsedal S. P. Corder (předseda British Association for Applied Linguistics), byly předneseny zprávy o průběhu zasedání jednotlivých sekcí. Šlo bohužel většinou o pouhé výčty referátů a jejich tematiky.
Z jednání v jednotlivých sekcích se podrobněji zmíníme jen o těch, která mohli autoři této zprávy navštěvovat; jednání totiž probíhala většinou paralelně.
Především nám zde jde o druhou sekci, věnovanou strojové analýze textu: F. J. Damereau (z IBM, USA) referoval tu o kontextové analýze novin z hlediska sémantického; ukázal, že význam slova v daném kontextu celkem jasně naznačuje postoj pisatele k situaci. Při analýze věnoval též pozornost jevům syntaktickým. — L. K. Engels (z Belgie) podal zprávu o automatickém kódování anglických textů, zejména pokud jde o identifikování nominálních částí věty: při tom se opíral o známé členění na téma a réma (spojované zde s jménem M. Hallidaye). Zvláštní pozornost autor věnoval identifikaci předložek. — J. Wilks (z Cambridge) promluvil o sémantické analýze odstavců v angličtině. Základní jednotku analýzy tvoří u něho sémantické struktury, jejíchž „jádrem“ jsou tzv. semantic markers, které představují převážně substantiva. — R. C. Longyer (z USA) podal ukázku pokusu „o vyšší, náročnější“ analýzu prováděnou počítačem (automatic essay-grading by computer); v textech (žákovských pracích) snažil se postihnout myšlenky, organizaci textu, styl apod. Proto se soustředil zejména na interpunkci, mezery, a to i z hlediska statistického. V diskusi se mu celkem právem namítalo, že se uvedeným způsobem postihuje „mechanismus“ textu, který autor sám považuje za nižší stupeň analýzy, nikoli obsah. — H. Valabregueová (z IBM Francie) informovala o využití počítače při studiu slovníku bývalého francouzského presidenta de Gaulla na podkladě jeho projevů v rozhlase a televizi v letech 1958—1965. Autorka se soustředila na popis programů, s jejichž pomocí byl sestaven a publikován slovník (6 195 různých slov), který tvoří: (1) seznam abecední, (2) frekvenční, (3) přehled „nových“ slov, která se postupně objevovala v jednotlivých textech, resp. projevech. — A. Zampolli (z IBM Itálie) referoval o strojové analýze textů v italštině a podal informaci o pracích, které se provádějí v italském středisku IBM v Pise. Jsou to známé práce R. Busy (Index Thomicus), slovník italštiny 12. stol., připravovaný Academií della Crusca, práce týkající se italských dialektů a frekvenční slovník italštiny (vypracovaný podle vzoru slovníků Juillandových) apod.[3]
V deváté sekci — lexikografické — E. Weis (z Rakouska) zdůraznil ve svém referátu věnovaném obecným otázkám lexikografickým a terminologickým potřebu plánování v slovníku (ve vztahu k plánování v jazyce) a potřebu mezinárodní koordinace v oblasti terminologické. — Pokus o klasifikaci slovníku, resp. model typologie slovníku podal A. Rey (z Francie), a to podle sedmi kritérií: (1) data, údaje, materiál, (2) jednotky, (3) slovník (jeho charakteristika), (4) uspořádání údajů v slovníku, (5) analýza materiálu, (6) informace, které slovník přináší, [80](7) výklad dat. Třídění je podle našeho názoru značně složité a do jisté míry samoúčelné. — G. R. Kiss (z Edinburghu) seznámil s projektem thesauru angličtiny, který se pořizuje na základě metody asociační. Materiál se zpracovává na počítači; např. kromě pedagogického účelu mají výsledky přinést vhled do sémantické struktury slovní zásoby. — M. Těšitelová v referátu o kvantifikaci slovníku podala návrh na některé kvantitativní charakteristiky slovníku, které mohou přispět k studiu typologie slovníku; kromě toho mají při jazykovém vyučování význam tím, že vytvářejí objektivní podmínky pro srovnávání slovníků jazyků typologicky příbuzných i odlišných.[4] — N. R. Dimitrović (z Jugoslávie) informoval o výsledcích pokusů stanovit rozsah slovníku u žáků znalých pouze jednoho jazyka a u žáků bilingvních. — R. Lord (z Hongkongu) se pokoušel spojovat přírůstek slov v slovníku žáků, zejména učících se druhému jazyku, s významem jednotlivých slov, a to se zřetelem k jejich morfematickému složení. — F. de Tollenaere (z Holandska) seznámil s leydenským thesaurem holandštiny, který připravuje Centrum matematického ústavu v Leydenu (vybavené stroji IBM) a ústav pro holandskou lexikologii.[5] — A. Duro (z Itálie) podal popis práce na slovníku, který se připravuje v Academii della Crusca (o. c. v pozn. 3). Zvláštní pozornost věnoval tzv. automatické lemmatizaci, tj. převádění tvarů slov na jejich základní podoby. — A. A. Leyne (z Schefieldu) seznámil s výsledky statistické analýzy obchodní francouzské korespondence, pořízené k účelům pedagogickým na základě korpusu o 78 000 slovech. — A. Schubert (ze Švýcarska) se zabýval popisem švýcarských zvláštností v německém slovníku a ukázal, jak slova např. původu francouzského se jinak přízvukují, mají jiný rod (než ve francouzštině) apod. — G. Wahrig (z NSR), autor slovníku Deutsches Wörterbuch (1964), označil syntagma jako základní jednotku lexikální, resp. kontext + phrase structure, které mají základní úlohu pro stanovení významu lemmatu, které je ve slovníku uvedeno — v naší terminologii — jako heslo. — W. Lenders (z NSR) podal ve svém referátu o statistickém a dynamickém lexiku koncepci dynamického kumulativního slovníku, který se připravuje v Bonnu v ústavu G. Ungeheura (Institut für Kommunikationsforschung und Phonetik); slovník má obsahovat jednak slova (resp. tvary slov), jednak pravidla jejich užívání (princip generativní), dále informace morfologické, syntaktické, sémantické, statistické apod. — Značně skepticky vyzněl referát J. Reyové-Devové (z Francie) o mezích aplikace lingvistiky na slovník. Své stanovisko odůvodnila referentka tím, že slovník není vlastně popisem jazyka, který by vyhovoval lingvistům, ale má za předmět jev sociální, který musí vyhovovat rozmanitým požadavkům, ať již jde o informaci stylovou, encyklopedickou apod.
Naznačená tematika referátů i některá řešení uvedených problémů ukazují, že jak v sekci druhé, tak i deváté byly mezi jednotlivými referáty značné rozdíly způsobené zejména tím, že tu byly referáty úplně nebo převážně informativní vedle referátů problémových, že se referáty v různé míře týkaly přímo nebo nepřímo jazykového vyučování; tento zřetel byl někdy násilně hledán, jinde byl jediným cílem šetření. Pokud jde o obecné otázky týkající se lexikologie a lexikografie i některých problémů kvantitativní lingvistiky, můžeme prohlásit, že mnohé z nich byly u nás již dříve a fundovaněji řešeny.[6] Nejsou však bohužel dostatečně známy, [81]protože jsou publikovány většinou česky a opírají se přirozeně o český materiál.
V sekci sociolingvistické (14) byl přednesen jen menší počet přednášek obecnějšího a teoretičtějšího charakteru, ostatní referáty se týkaly spíše jednotlivostí, byly dosti různorodé, některé z nich jen částečně sociolingvistického charakteru, často s převažujícím zřetelem k jazykovému vyučování nebo k jednotlivému případu (máme na mysli taková témata jako např. vyučování spisovné angličtině u mluvčích jiných dialektů, nebo terminologie a frazeologie kalifornských středoškoláků požívajících drogy, nebo odchylky od spisovné americké angličtiny v řeči dvou žen z Indie). Některé referáty měly z hlediska lingvistického přímo slabou úroveň.
Z referátů prvního druhu zaujal výklad londýnského M. A. K. Hallidaye o jazyku jako společenském chování. Ukázal, že mluvčí v jisté situaci má možnost volit různý způsob jazykového chování („behavioral options“); tak např. matka může vyjádřit svůj nesouhlas s tím, že děcko něco v krámě vzalo, těmito nebo podobnými způsoby: „Nemáš brát, co ti nepatří!“ „To bylo ošklivé, cos udělal!“ „To se nesmí!“ „Udělals mamince hanbu.“ Atp. Podle Hallidaye jde tu o to, že tyto různé výpovědi při stejném záměru mají různou ‚sociologickou sémantiku‘ (jejíž vztah k syntaxi je nepřímý). Různým situacím jsou přiřazeny různé systémy výběrových možností typů jazykového chování z hlediska ‚sociologické sémantiky‘. Tak např. matka, která chce dítěti říci, aby se nestýkalo s jistými dětmi, má k dispozici tento systém:
| univerzální partikulární
orientace na objekt orientace na osobu
autorita rozum |
|— na rodiče —| |— na dítě |
|— jakožto individuum —| |— jakožto status |
V diskusi se hovořilo též o vztahu performance a kompetence a o pojetí tvořivého užívání jazyka. Halliday opakoval starší správné pozorování Jakobsonovo, že vyslovení věty „staré“ není případ mimořádný (jak tvrdí např. Katz), nýbrž spíše běžný, a dodal, že tvořivost je třeba spatřovat i (ne-li především) v tom, že „staré“ věty nabývají nových významů a že se jich užívá v nových kontextech. (V Hallidayově přednášce bylo možno stopovat inspiraci Hymesovými úvahami o „etnografii mluvení (komunikace)“, srov. též zde s. 7—32.)
Danešův referát o postojích mluvčích k jejich rodnému jazyku vycházel z tvrzení, že jakákoli činnost na poli „jazykové standardizace a plánování“ musí přihlížet k postojům uživatelů. Tyto postoje jsou nekonsistentní a antinomické. Jde především o dialektický protiklad orientace racionální a neracionální, o antinomické síly ochoty a neochoty přijímat změny a novoty, o protiklad izolacionismu a univerzalismu, jakož i jednotnosti a rozrůzněnosti (a variabilnosti).[7] Je třeba zjistit metodami sociologického výzkumu systém těchto postojů v daném společenství a zhodnotit je z hlediska lingvistického. Tak lze dosáhnout toho, aby standardizační (naší terminologií kodifikační) rozhodnutí a jejich uplatňování odpovídalo reálné sociolingvistické situaci a zároveň usměrňovalo vývoj jazyka ve směru vědecky podložených žádoucích perspektiv. Diskuse přijala výklad přednášejícího kladně a dožadovala se podrobnějšího osvětlení a rozvedení některých myšlenek referátu (zejména šlo o pojem „neracionálních postojů“ a o problematiku kodifikace).
[82]Se zájmem byla přijata přednáška Z. M. Chubčandáního (působícího dočasně v Záhřebu a známého i u nás) o funkčních aspektech bilingvismu v Indii. Obyvatelstvo Indie (439 mil.) mluví 781 jazyky, patřícími k čtyřem různým jazykovým rodinám; asi 87 % obyvatelstva patří však k 15 větším jazykům, státem uznávaným. Bilingvismus je rozšířen velmi nerovnoměrně; např. dvojjazyčnost hindí-angličtina je mnohem výraznější v městských oblastech než na venkově. Z hlediska sociolingvistického je zajímavé, že na rozhodování vícejazyčných mluvčích o tom, s kterou jazykovou skupinou se asociují, působí mnohem více tlak společenského zařazení než ta okolnost, který jazyk lépe znají nebo kterého více užívají (to by bylo možno dokládat konkrétně u nás např. v poměru ukrajinštiny a slovenštiny na vých. Slovensku).
Zajímavé téma měla přednáška W. F. Mackeyho (z Quebecku). Referoval o pokusu měřit pomocí jazykové analýzy distanci mezi dvěma kulturami. Protože jazyk je do jisté míry zrcadlem kultury, lze použít některých elementů jazyka k vytvoření indexů kulturních rozdílů. Autor zkoumal 900 + 700 francouzsky mluvících Kanaďanů a evropských Francouzů jakožto příslušníků dvou kultur co do užívání 10 000 slov vzatých z 15 pojmových oblastí. Po stránce technické šlo o asociativní testy zjišťující u jednotlivých slov stupeň jejich „availability“ (zhruba asi „snadnosti vybavení“). Jak však konstatovala i diskuse, je tento pojem, a zejména exaktní měření jeho stupně (které autorova procedura předpokládá), dosti nejasný; pro nedostatek času nemohl referent bohužel věc hlouběji osvětlit.
Z ostatních přednášek se zmíníme ještě o dvou: S. Ceccato a G. Burosso (z Itálie) referovali o návrhu na vypracování univerzálního pomocného jazyka. Opírají se při tom o to, co nazývají „operační lingvistikou“. Podle nich tento přístup umožňuje rozložit myšlenkový protějšek jazyka na mentální operace, zjistit nejjednodušší a nejčastější a nejlépe vyhovující požadavkům definování, stimulování a sdělování myšlenek. Takto pojatý umělý jazyk by nepředstavoval myšlenkové universum vzniklé spontánně a neuspořádaně, nýbrž vyčerpávající množinu uspořádaných situací (jako např. jazyk chemie nebo hudby). Jeho význam pro strojový překlad apod. je zřejmý. — B. G. Blount (z USA) přednášel o sociálních faktorech v ontogenetickém vývoji jazyka. Vyšel z toho, že dítě, které je schopno efektivně komunikovat, musí vážit společenské faktory a vhodně reagovat na společenská pravidla užívání jazyka. Toto tvrzení (nepochybně správné, i když nijak nové) pak podrobněji demonstroval na keňských dětech (z kmene Luo).
V práci této sekce, celkem různorodé, až roztříštěné, se kladně uplatnil vliv předsedajícího J. Gumperze (z USA), který dovedl diskusi vhodně stimulovat a usměrňovat a obohacovat ji svými vlastními bohatými zkušenostmi, znalostmi i pohotovými postřehy (toto nelze bohužel říci o některých jiných předsedajících).
Závěrem lze říci, že kongres byl převážně zaměřen na jazykové vyučování v užším slova smyslu. Jako klad kongresu lze hodnotit snahu hledat tzv. aplikovanost různých odvětví lingvistiky, zejména tzv. interdisciplín, jako jsou sociolingvistika, psycholingvistika, neurolingvistika, strojová lingvistika apod. Pokud jde o kvantitativní lingvistiku, jejíž základy tkvějí právě v aplikované lingvistice zaměřené na školní vyučování, lze konstatovat, že se zřejmě od této aplikované lingvistiky oddělila, popř. že je jejich vztah značně volný. Je otázka, zda je to na prospěch věci, zejména pokud jde o jazykové vyučování a správné zhodnocení jeho objektivních podkladů získaných pomocí statistické analýzy. — Z hlediska lingvistického lze největší přínos kongresu spatřovat v propracování tzv. kontrastivní lingvistiky a v příspěvku k rozvoji sociolingvistiky. — Materiály z kongresu budou uveřejněny v tematických sbornících.
[1] Srov. např. v SaS 29, 1968, 102—103.
[2] Jasně bylo formulováno již v tezích pražské školy v TCLP 1, 1929, s. 8 a v čl. B. Trnky Méthode de comparaison analytique et grammaire comparée historique, ib., s. 35n., u V. Mathesia On some problems of systematic analysis of grammar, TCLP 6, 1936, s. 35n. a m. j. (z počátku pod názvem analytická metoda srovnávací ap., teprve později metoda konfrontační n. porovnávací). — O konfrontačním studiu spisovných jazyků zvl. B. Havránek v čl. Charakter a úkoly srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských, Slavia 27, 1958, zvl. s. 157 a Srovnávací studium struktury spis. jazyků slovanských, sb. Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů 1963, s. 6n.
Touto metodou pracuje celá Mathesiova škola anglistů a česká škola slavistů a zvl. rusistů (od r. 1952, srov. např. sérii Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české); obojí škola široce pracuje i s aplikací na vyučování, zahájenou Mathesiovou příručkou Nebojte se angličtiny! (1936).
[3] K tomu srov. sb. Les machines dans la linguistique, Praha 1968, s. 25—34.
[4] Srov. např. K typologii slovanského slovníku z hlediska kvantitativního (na českém materiálu), Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, s. 95—99.
[5] Srov. cit. sb. Les machines dans la linguistique, s. 49—50.
[6] Srov. např. práce bohemist. lexikografické a lexikologické školy vedené B. Havránkem a reprezentované zejm. pracemi J. Filipce (pro současný jazyk) a I. Němce (pro vývoj jazyka, nejnověji Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968) i stati jejich spolupracovníků, zvl. v SaS. — Pro kvantitativní lingvistiku srov. např. sérii Prague Studies in Mathematical Linguistics I (Praha 1966), II (1967), III (v tisku).
[7] Srov. autorovu přednášku na pražském mezinár. kongresu slavistů, o.c. v pozn. 4, s. 119—128.
Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 1, pp. 76-82
Previous Vladimír Macura: Nový slovenský příspěvek k básnické eufonii
Next Eva Hajičová, Petr Piťha: Mezinárodní kongres o strojové lingvistice v Stockholmu 1969
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1