Práce o vývoji funkčních stylů současné ruštiny

Stanislav Starý

[Discussion]

(pdf)

Работа о развитии функциональных стилей современного русского языка / Ouvrages consacrés à l’évolution des styles fonctionnels du russe contemporain

Od r. 1963 vydává Ústav ruského jazyka AV SSSR sérii sborníků o soudobé ruštině a jejím vývoji v sovětském období.[1] Poslední z publikací této řady[2] je věnována funkčním stylům a pojednává ve čtyřech samostatných kapitolách o vývojových procesech v oblasti stylu hovorového, publicistického, vědeckého a jednacího. Styl umělecký není ve sborníku zastoupen. Práce jako celek poskytuje souhrnný obraz o vývojových tendencích v stylové diferenciaci ruštiny podmíněných především sociálními změnami v sovětské společnosti během posledních několika desetiletí.

V úvodní kap. Ob izučenii funkcional’nych stilej russkogo jazyka sovetskoj epochi (3—11) vymezuje T. G. Vinokurová některé základní pojmy stylistiky (především pojem funkčního stylu), shrnuje hlavní tendence vývoje soustavy funkčních stylů a charakterizuje postup autorů jednotlivých kapitol. Mezi koncepcí autorského kolektivu sborníku a naší stylistickou teorií je řada styčných bodů, jak o tom svědčí i časté odkazy na práce našich autorů. Ve shodě s naším pojetím je již v úvodu zdůrazněna myšlenka, že mluvíme-li o soustavě stylů současného jazyka a o změnách v ní, vyvolaných změnami společenskými, je třeba mít na zřeteli především funkčně stylovou diferenciaci jazyka, tj. rozdíly ve způsobu užívání jazykových prostředků, v jejich výběru, v častosti použití a ve způsobu jejich spojování (sočetajemost’) v různých komunikativních oblastech, podmíněné vnějšími, mimojazykovými faktory; za základní jednotku stylového systému se tedy považuje styl funkční, jehož zákonitosti a vývoj lze sledovat na základě rozboru řečových kontextů.[3] Jinak než v naší literatuře je však již řešena otázka vztahu řečových stylů a jazykového systému. Podle Vinokurové se funkční styly netýkají pouze stylistiky řeči, neboť jejich charakteristické rysy, které vznikají v řečových kontextech, se upevňují v jazykovém systému v podobě určitého souboru stylově zabarvených prostředků, a lze proto zcela oprávněně považovat funkční styly i za styly jazykové, které společně vytvářejí v jazyce „systém systémů“ (s. 5). Autorka dále ještě zpřesňuje své stanovisko ke sporu dosud trvajícímu v sov. stylistice, zda je správnější mluvit o stylech řečových nebo jazykových, když uvádí, že „funkční styly všech současných rozvitých jazyků nejsou plně ani řečové, ani jazykové, nýbrž jsou složitější, jazykově řečové povahy“ (s. 6), a dodává: „Jakožto stylistické kategorie patří nepochybně k řeči, jakožto kategorie funkční náleží k jazyku“ (s. 6). V této souvislosti se jeví jako aktuální požadavek, že „nelze směšovat pojem stylu ve smyslu způsobu výstavby projevů a na druhé straně ve smyslu „podsystému jazykových prostředků“ v projevech určitého stylu užívaných, neboť jinak si předem zatarasujeme cestu k postihnutí dynamiky mezi oběma jevy“.[4] V naší literatuře, navazující v obecně stylistických otázkách na práce představitelů PLK, především na práce B. Havránka, najdeme přehlednější a výstižnější výklad otázek, jichž se autorka zde dotýká, založený na důsledném pojmovém a terminologickém rozlišování mezi funkčními styly (ve smyslu stylů vyjadřovacích, promluvových) a funkčními jazyky (tj. soubory jazykových prostředků jednotlivých stylů včetně prostředků stylově [155]příznakových, tzv. stylových vrstev), mezi stylovou diferenciací jazykových projevů a stylistickým rozvrstvením výrazových prostředků v systému jazyka.[5]

Při charakteristice stylového vývoje vychází autorka z tradiční klasifikace v ruštině na styl hovorový, publicistický, vědecký a jednací (delovoj), v nichž se realizují funkce, jež jsou podle autorky v podstatě jen specializovanými funkcemi základní, tj. komunikativní funkce jazyka. Současný stylový vývoj ruštiny charakterizují dvě hlavní tendence: (1) neustále rostoucí vzájemné prolínání stylů a s tím souvisící proces neutralizace výrazových prostředků, (2) rostoucí diferenciace specifických prostředků uvnitř jednotlivých stylů.[6] Uvedené procesy, zvláště pak první z nich, se nejvýrazněji projevují v poměru hovorové oblasti k stylům ostatním; tzv. hovorová řeč na jedné straně využívá prostředků různé stylové příslušnosti, na druhé straně její prvky silně pronikají do jiných stylů.

Nejrozsáhlejší část sborníku tvoří kap. Stilističeskoje razvitije sovremennoj russkoj razgovornoj reči (12—100) téže autorky. Vycházejíc z Vinogradovova zdůraznění distinkce horovost-knižnost a z jeho dichotomie: typ (forma) řeči hovorové-typ řeči knižní, autorka v úvodu podtrhuje, že na hovorovou řeč nelze pohlížet pouze jako na jednotku stylistickou. Hovorová řeč má ve srovnání s ostatními styly zvláštní postavení, které je dáno tím, že je nejen jedním z funkčních stylů (vedle stylu vědeckého apod.), ale současně stojí v opozici k řeči knižní jako specifický typ jazykové realizace. Při tomto dvojím pohledu považuje proto V. za nutné rozlišovat v hovorových projevech a) vlastnosti hovorové řeči jakožto typu, tj. vlastnosti „typové“ (např. stručnost, lakoničnost apod.), které padají na vrub těch specifických podmínek, za nichž se daný typ řečové činnosti uskutečňuje (např. bezprostřednost řeči, její nepřipravenost apod.), b) vlastnosti slohové, které jsou výsledkem cílevědomého výběru slov a konstrukcí ze stylistických prostředků jazyka. Slohové vlastnosti jsou přitom důsledkem zvláštností typových; např. nepřipravenost projevu vede k tomu, že se v hovorové řeči užívá např. tzv. sémantických „kondenzací“ („stjaženij“) typu perenoska (místo perenosnaja lampa) apod. V. tak dospívá k definici tzv. hovorové řeči jako „funkčně stylistické modifikaci (raznovidnost’ reči), jejíž vlastnosti jsou znásobeny zvláštnostmi její realizace ve specifických podmínkách, příznačných pro určitý typ řeči.“[7] Z těchto důvodů také dává přednost termínu hovorová řeč před termínem hovorový styl; v oblasti řeči knižní považuje však termíny řeč a styl v podstatě za rovnocenné.

Pojetí Vinokurové by si zasluhovalo zevrubnějšího rozboru, a to tím spíše, že je považováno vcelku za velmi blízké našemu stylistickému bádání.[8] Můžeme se zde omezit pouze na poznámku, že zejména rozlišování mezi stylem a typem, stylovými a typovými vlastnostmi, uplatňované ostatně ve sborníku jen v případě [156]řeči hovorové a diktované snahou proniknout do tohoto složitého komplexu jazykového vyjadřování, je z hlediska české stylistiky neobvyklé: faktory a jimi podmíněné vlastnosti projevů, které V. spojuje s pojmem typ řeči, jsou u nás zařazovány rovněž mezi činitele slohotvorné, resp. vlastnosti slohové.[9] Stejně neobvyklé, a soudě podle diskuse o hovorové řeči (srov. pozn. 7) i v sovětské literatuře ojedinělé, je rovněž odmítnutí termínu hovorový styl.

Po teoretickém úvodu analyzuje a. rozsáhlý materiál, jímž přesvědčivě dokládá dvě hlavní tendence: a) postupné sbližování hovorové řeči s vlastním spisovným jazykem, zasahující v důsledku sociálních přeměn stále širší okruh mluvčích a projevující se v tom, že do hovorové řeči pronikají především prvky stylu publicistického a jednacího, b) její sbližování s nižšími vrstvami prostředků nespisovných, což vede k vytváření tzv. „obichodnoj reči“ jakožto nejužívanější formy hovorového styku.[10] O existenci a stoupající intenzitě obou procesů svědčí uvedené doklady toho, kdy se obě tendence střetávají v rámci jediného projevu, promluvy, věty a slovního spojení, v nichž tak dochází ke kombinaci prvků stylově přímo protikladných. Analyzujíc užívání prvků knižních a nespisovných, autorka se zaměřila téměř výlučně na oblast lexikální a pečlivě si všímá tematických a situačních rozdílů mezi projevy a jejich vlivu na stupeň stylové neutralizace prostředků. V druhé části studie pojednává a. o tom, jak se vývojové tendence a stylové vlastnosti hovorové řeči odrážejí a využívají v umělecké literatuře.

V příspěvku Nekotoryje žanrovo-stilističeskije izmenenija sovetskoj publicistiki (101—125) sleduje O. B. Sirotininová vývoj dvou dříve, tj. na počátku tohoto století, stylově nerozlišených žánrů — zahraničně-politického komentáře a stati, resp. úvahy, porovnává jejich lexikální a syntaktickou náplň ve čtyřech obdobích (20. a 30. léta, období válečné a poválečné) i se stavem předrevolučním a velmi přehledným způsobem shrnuje výsledky získané statistickou metodou (údaje o délce vět, poměru vět jednoduchých a souvětí, syntaktických vazbách volně připojených, poměru slov knižních a hovorových, zastoupení slovních druhů) a doplněné poznatky z rozboru kvalitativního. Uvedené kvantitativní charakteristiky,[11] omezené přirozeně jen na některé lexikální a syntaktické jevy, jeví se jako velmi názorné svědectví o rozdílném vývoji obou žánrů, z nichž jeden — komentář — se po celé sledované období ukazuje jako velmi stabilní, kdežto druhý — úvaha — se změnil k nepoznání. Provedený rozbor umožnil autorce učinit některé obecné závěry o sovětské publicistice, např. o postupné a stálé intenzívněji pokračující žánrové diferenciaci a o vytvoření jistého standardu do značné míry závazného pro ten který žánr, o rostoucím podílu hovorových lexikálních a syntaktických prostředků na úkor [157]knižních. Především však práce potvrzuje, že každý žánr prochází svým vlastním stylovým vývojem, který je značně odlišný od vývoje jiných žánrů. Je jistě pravda, že práce nevyčerpává celou problematiku publicistického stylu,[12] je však dobrým dílčím příspěvkem k celkovému poznání tak složité oblasti, jakou je publicistický styl hlavně pro svou žánrovou bohatost.

Studie O. A. Laptevové Vnutristilevaja evoljucija sovremennoj russkoj naučnoj prozy (126—185) je pozoruhodná metodologickou propracovaností. Vědecký styl si z předrevolučních tradic zachovává nejvíce, neboť je proti vnějším vlivům ze všech stylů nejodolnější. Proto autorka velmi pečlivě váží způsob, jak nejlépe zachytit vývojové změny, k nimž došlo během krátkého období 60 let, a volí následující postup: porovnává dnešní vědecký styl s jazykem vědecké literatury na samém počátku století, který považuje za etapu výchozí. Je si při tom vědoma obtíží, které toto porovnání ztěžují, především nutnosti přihlížet k žánrovému vývoji uvnitř vědeckého stylu, individuálně stylovým vlastnostem a k rozdílné interpretaci vědeckých poznatků v důsledku vědeckého rozvoje. Aby vliv těchto faktorů byl co nejvíce eliminován, analyzovaný materiál obsahově pokud možno různorodý a přitom ještě porovnatelný, srovnávají se časopisecké články převážně řadových autorů ze dvou oborů přírodních věd, a to zoologie, jejíž jazyk je poměrně blízký vědám společenským, a chemie, blízké svým jazykem naopak vědám technickým, z období 1901—1905 a 1963—1964. V materiálu starším se analyzuje vše, co je pociťováno pro vědecký styl jako neobvyklé z hlediska dnešní stylové normy, při jejíž charakteristice se autorka opírá o redaktorské zásahy do textů, které zjišťuje konfrontací redaktorsky upravených textů s původními texty autorskými.[13] Aby vynikla specifičnost odborného stylu a jeho vývoje, Laptevová záměrně ponechává stranou tendence, které charakterizují vývoj spisovného jazyka v celém jeho rozsahu; pozornost zaměřuje pouze na ty jevy, které slouží výlučně potřebám stylu vědeckého. Z procesů, které zaznamenává, uvádíme postupnou a v současné době téměř úplnou eliminaci emocionálních a expresívních prvků, přechod od osobního způsobu výkladu k neosobnímu, unifikaci v repertoáru užívaných slovesných tvarů, expanzi substantiva na úkor slovesa (zejména řetězce genitivních tvarů substantiv převážně ve větách jednoduchých), logicky jasnější a syntakticky jednodušší a přesnější stavbu souvětí, unifikaci v používání služebných (pouze gramatických) a poloslužebných slovních druhů a přechod k jednotnému a důsledně dodržovanému schématu v postavení větných členů ve větě. Tak dospívá L. k závěru, že i vědecký styl zaznamenal v průběhu sledovaného období některé výrazné změny, přestože ve srovnání s ostatními styly prokazuje největší stabilitu. Tyto změny, odpovídající potřebám vědeckého vyjadřování měnícím se v souvislosti s rozvojem vědeckého poznání, byly vyvolány snahou o objektivnější, přesnější a přitom stručné vyjadřování a způsobily, že současný vědecký styl dosahuje vysokého stupně unifikace. Vývoj se však nedotkl jednotlivých jazykových prostředků ve vědeckém stylu užívaných. Ty jsou dnes v podstatě stejné jako na počátku století, jiná je však míra jejich využití.

Omezený rozsah práce a její zaměření způsobily, že ne všem otázkám se dostalo dostatečného osvětlení. Zdůrazňuje-li se nikoli kvalitativní změna v inventáři výrazových prostředků vědeckého stylu, nýbrž jejich stránka kvantitativní, tj. míra jejich zastoupení a využití, zasloužilo by si podrobnějšího zdůvodnění a doložení např. tvrzení uvedené v samém závěru práce o tom, že pro vědecký styl jsou příznačné jednotné stylové charakteristiky, které se nehledě na proces stále se [158]prohlubující diferenciace vědy vztahují ve stejné míře na oblast věd humanitních i nehumanitních (s. 185). Nedostatečně potvrzena zůstává rovněž teze, že za významný mezník ve vývoji současného vědeckého stylu lze z hlediska synchronního pohledu považovat rozmezí pouhého jednoho desetiletí (s. 129); to je sice v souladu s tvrzením, že vědecký styl citlivě reaguje na neobvykle rychlé tempo rozvoje vědy, ale poněkud kontrastuje se zdůrazňovanou jeho stabilitou. Bylo by však zřejmě nesprávné, kdybychom autorce vytýkali, že zcela na okraji v její práci zůstala otázka vzájemného působení a ovlivňování stylů v průběhu vývoje, která byla ve středu pozornosti předchozích kapitol, neboť L. právě ukazuje, jak se ve vědeckém stylu realizovala tendence opačná, směřující k stále větší vyhraněnosti stylů, jejich diferenciaci.[14]

Závěrečná studie K. A. Loginovové Delovaja reč’ i jeje stilističeskije izmenenija v sovetskuju epochu (186—230) se od předešlých kapitol liší důrazem, který autorka neustále klade na úzkou spojitost jednacího stylu se společenským vývojem a historickými událostmi, s měnícími se požadavky doby a potřebami společnosti, s vnitřními potřebami jednotlivých žánrů, s tematickou náplní, s působením aktivní jazykové politiky apod. Svědčí o tom rozbor několika prvních revolučních dekretů a prohlášení sovětské vlády, na němž L. ukazuje, jak vlivem těchto faktorů se jednací styl v oblasti dokumentů s celostátním významem zbavuje všeho, co by mohlo být na překážku jeho maximální srozumitelnosti a jednoduchosti (neužívá se tu složitých syntaktických konstrukcí, zastaralých a novým společenským vztahům již neodpovídajících slov a obratů), obohacuje se o nové výrazové prostředky (zejména v lexikální oblasti o pojmenování nových reálií).[15] V podstatě tak splývá se stylem publicistickým, s nímž jej spojovala společná organizačně agitační funkce. K historické a funkční podmíněnosti se přihlíží při sledování vývoje rysů jednacího stylu i v následujících obdobích, pro něž je sice charakteristické zachování standardního syntaktického a lexikálně frazeologického výraziva, ale současně i doplnění především slovní zásoby a některé žánrové změny. Jako celek však jednací styl považuje autorka za značně odolávající vývojovým změnám, což je dáno jeho situační a tematickou stabilitou a stereotypností.

Posuzovaný sborník je po stránce metodologické a materiálové přínosem především pro rusistiku. Pro bohemistiku může být zajímavý a užitečný tím, že seznamuje s teoretickými a praktickými výsledky stylistického zkoumání ruštiny a tím umožňuje jejich konfrontaci s naší stylistickou teorií a s konkrétními výsledky stylistického bádání o češtině.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 154-158

Previous Petr Sgall: Ze současné teoretické lingvistiky ve světě

Next Alena Macurová: Slovenský příspěvek k otázkám jazykové kompozice