O lidské řeči od fyziologa

Iva Nebeská

[Chronicles]

(pdf)

О человеческой речи с точки зрения физиолога / La langage humain vu par le physiologue

Výzkum lidské řeči je možno provádět nejméně ze čtyř hledisek: z hlediska (1) nervových mechanismů, které ji umožňují, (2) realizovaného mluvního projevu, (3) jednotlivých jazyků a (4) řeči jako dorozumívacího prostředku. To je mottem přehledové práce neurologa Milana Morávka Lidská řeč,[1] která vyšla jako rozšířené a částečně přepracované knižní vydání autorových rozhlasových přednášek vysílaných pod souborným názvem „Mluvíme o mluvení“. Oblast, kterou Morávkova práce při svém poměrně malém rozsahu zahrnuje, je velmi široká a autor si neklade za cíl podat vyčerpávající informace o vědních oblastech, jejichž předmětem je lidská řeč, tj. o antropologii, neurofyziologii, ontofyziologii, psychologii, lingvistice a kulturní historii. Knížka je podána formou populárněvědnou a je určena širší čtenářské veřejnosti.

Celá práce je rozdělena do 13 kapitol. Prvních pět kapitol se zabývá řečí zvířat, dětí a primitivů a uvádí některé teorie o vzniku řeči. 6. kapitola (Mozek a řeč) přináší základní poučení autora-lékaře o uložení řečových center a nervových mechanismech, které umožňují mluvení. S tím souvisí informace o některých odlišnostech ve fungování řečových center ve srovnání s centry pro jinou lidskou činnost (např. elektrickým drážděním nervového systému je možno vyvolat pohyb, ale nikoli řeč, drážděním příslušného centra lze však řeč mluvícího pacienta přerušit nebo vyvolat změny v tempu, artikulaci apod.).

K nejzajímavějším v celé práci patří kapitoly 7. a zvláště 8., které můžeme považovat za těžiště celé práce. V 8. kapitole (Výzkum lidské řeči) autor shrnuje výsledky svých vlastních pozorování a seznamuje s podobnými výzkumy u nás i v zahraničí. Zvláštní pozornosti zaslouží nadhozený soubor problémů, které souvisí s výzkumem srozumitelnosti řeči procházející kanálem, který je zatížen velkým šumem. Na Morávkově pracovišti provedli rozbor autentických záznamů, které byly pořízeny při silně rušené komunikaci mezi piloty ve vzduchu a jejich řídícími a kontrolními orgány na zemi. Lidé, kteří se přímo účastnili leteckého provozu, rozuměli z 95 %, lidé, kteří znali používanou terminologii, rozuměli zhruba z 50 % a lidé, kteří leteckou terminologii neznali, rozuměli jen asi z 25 %. Tento výzkum souvisí s řešením tzv. problému koktajlové společnosti (coctail party problem), tj. s určením nezbytných faktorů, které umožňují ve směsi lidských hlasů rozeznat právě ten hlas, který nese informaci a tento hlas neztratit. Srozumitelnost řeči za těchto ztížených podmínek závisí zejm. na dvou faktorech: na situačním kontextu, a tím také na schop[187]nosti posluchače předvídat obsah sdělení, a na délce a běžnosti použitých slov (znázorněno v tabulce na s. 86). Z teoretických i praktických hledisek je neméně důležitý vztah mezi řečí a sluchem. Tímto směrem jsou orientovány některé autorovy další výzkumy, spojené zejména s použitím Leeova efektu (mluvící osoba slyší v sluchátkách vlastní řeč se zpožděním jedné až dvou setin vteřiny).

Lingvistickou problematikou, zvláště pak kvantitativní lingvistikou, se zabývá jedna z kapitol v poslední třetině knihy (Řeč a matematika). Na materiálu frekvenčního slovníku[2] provedl autor statistická šetření, která souvisí s jeho výzkumem srozumitelnosti řeči. Byla vypočítána frekvence českých grafémů, entropie prvého řádu grafematického systému češtiny a v neposlední řadě vyčíslen poměr samohlásek a souhlásek ve skupinách slov s různou frekvencí. U nejčetnějších slov je poměr zhruba 1 : 1, s klesající četností vzrůstá počet souhlásek a poměr souhláska : samohláska je 1,45 (tabulka na s. 105). Tyto výzkumy dokumentují Morávkův citlivý přístup k lingvistické problematice, ač není jeho oborem. V této kap. pak postrádáme alespoň zmínku o lingvistice algebraické, podle názvu kapitoly bychom ji právem očekávali. V kap. Řeč a stroje autor mimo jiné stručně seznamuje čtenáře s okruhem problémů, které se týkají strojového překladu. Větší část informací o strojovém překladu je v podstatě přejata z Cest moderní jazykovědy.[3]

Závěrem můžeme říci, že čtivá Morávkova knížka v mnohém rozšíří obzor čtenářů a prospěje i lingvistům tím, že je uvádí do problematiky sousedních oborů, zvláště pak vlastního autorova oboru — fyziologie řeči. Při tak velké šíři problémů se autor nemohl věnovat detailnějšímu studiu a nepřekvapí nás některé drobné nepřesnosti, zejména terminologické (např. užívání termínu řeč, a to i ve významu ‚jazyk‘, nebo užívání termínu foném místo hláska apod.). Práce je bohatě vybavena bibliografií ze všech uvedených vědních oborů, zvláště odkazy na literaturu neurofyziologickou a lingvistickou.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 186-187

Previous Vladimír Koukal, Jiří Kraus: Český sociolog I. A. Bláha o jazyce

Next Emanuel Michálek: Nová periodická publikace pro medievistiku