Práce Viléma Mathesia o stylu a česká stylistika v uplynulém čtvrtstoletí

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

Вопрос о стиле в работах В. Матезиуса и чешская стилистика за последние 25 лет / Travaux de Vilém Mathesius concernant le style et la stylistique tchèque dans les dernières 25 années

V letošním roce, kdy vzpomínáme pětadvacátého výročí znovunabytí svobody po fašistické okupaci, uplynulo zároveň již čtvrt století od smrti Viléma Mathesia. V. Mathesius, profesor filosofické fakulty KU v Praze, se nedožil obnovení práce vysokých škol a rozvoje vědy v poválečném období, přispěl však k němu podstatně svým životním dílem. Chceme se při této příležitosti zamyslit nad jeho přínosem alespoň v jednom úseku, a to v nauce o stylu, a připojit komentovaný přehled o tom, jak se tato disciplína u nás od té doby vyvíjela.

Vědecká práce a pedagogické působení Viléma Mathesia pokrývá skoro celou první polovinu našeho století, jeho dílo je ovšem spjato s první polovinou 20. věku hlouběji než jen časovými hranicemi: Vilém Mathesius je — a to i v kontextu mezinárodním — jeden ze spolutvůrců onoho proudu, který v opozici proti jednostrannému historismu a přílišnému atomismu etapy předcházející vtiskl lingvistickému (a vůbec společenskovědnímu) bádání nejvíce typický ráz zaměřením pozornosti na zkoumání synchronní a na postižení struktury zkoumaných jevů, na hierarchii vztahů mezi částmi celku. Je-li toto společné řadě badatelů, přistupují u Mathesia ještě aspekty další, které ve spojení s předcházejícími v celek teprve vystihují jeho badatelskou osobitost: je to jednak přístup od funkce k formě (od vyjadřovacích potřeb k výrazu), dále zaměření na výstavbu promluvy v jejím celku (ne pouze na nižší plány) a konečně úsilí o vypracování „lingvistické charakteristiky“ jednotlivých jazyků, založené na hlavních rozdílech typologických.

Mathesiova práce v oboru stylistiky a jeho vlastní praxe slohového tvoření, která u něho s teoretickou prací intimně souvisí, je ovšem jen dílčí složkou jeho díla, speciálních prací stylistických nenapsal mnoho, zdaleka v nich však nejde snad jen o složku okrajovou: jedním z cílů našeho zamyšlení bude právě ukázat, že zřetel k jevům stylu je integrální součástí Mathesiovy koncepce jazykových a řečových jevů v širokém smyslu, dnes by se řeklo nejširším termínem jazykové komunikace a jejích složek.

Zájem o teoretické i praktické otázky stylistické provázel Mathesia po celé období jeho tvůrčí činnosti. Je však třeba mezi jeho pracemi týkajícími se stylu a stylistiky rozlišit několik skupin:

a) Práce, v nichž jsou jevy slohové hlavním tématem, popř. jedním z hlavních, se datují až z let třicátých a čtyřicátých: nejdůležitější mezi nimi je známá studie „Řeč a sloh“,[1] v níž pojednal o základních slohových jevech v rámci výstavby promluvy jako celku. Dále sem patří studie „Cesty k jasnému výkladovému slohu v češtině“ (SaS 7, 1941, 197n.), „Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu“ (SaS 9, 1943, 114n.), „Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové“ (SaS 4, 1938, 193n.), „Větné základy epického slohu v Zeyerově Kronice o sv. Brandanu“ (SaS 8, 1942, 80n.) a několik příspěvků drobnějších, zvl. o specifičnosti mluveného slova v rozhlase (zvl. SaS 9, 1943, [195]138), nebo o stylu dopisů.[2] Připomeňme pro zajímavost, že už r. 1909 se ve stručné zprávě o jedné švédské práci o stylistice (Přehled 8, 1909, 610n.) zamýšlel nad situací bádání o stylu u nás: „Kde jsou nové české práce o těchto otázkách, kde je česká analogie ke švédskému časopisu Språk och Stil?“ Byl to však až po čtvrt století on, kdo s B. Havránkem a dalšími založil časopis, kde se otázkám slohu v moderní orientaci lingvistické dostalo potřebné pozornosti, tj. Slovo a slovesnost.

b) Stylistické poznatky jsou však uloženy i v řadě Mathesiových prací, v nichž je ústředním tématem zpracování některého dílčího jevu gramatického nebo i jiného, tak zvl. v statích o slovosledu a aktuálním členění, o pasívním vyjadřování, o nominálních konstrukcích, o jazykovém vyučování aj.

c) Třetí skupinu tvoří stati o teorii a metodologii jazykovědy, o zkoumání spisovného jazyka a o jazykové kultuře: stylovým jevům a stylistice se tu dostává větší pozornosti, než bylo u lingvistů obvyklé; protože především v nich se vyhraňovalo Mathesiovo pojetí stylu, budou pro nás východiskem. Avšak je zde ještě skupina

d) literárněvědných prací, převážně anglistických z prvních období Mathesiovy činnosti, kde je uložena řada pozoruhodných poznatků o výstavbě literárních děl, cenné metodické podněty i pro jejich slohový rozbor; hlavně však je v Tainově kritice Shakespeara (VČA 17, 1909, 227n.) načrtnut, sice jen v nejhrubších obrysech, zato však cílevědomě a programově, vlastně poprvé u nás strukturní přístup k výkladu literárního díla. K tomuto málo známému průkopnickému výkladu se hodlám při vhodné příležitosti vrátit.

V. Mathesius počíná svou vědeckou dráhu v době, kdy se rodí nejen nové pojetí jazyka, nýbrž kdy se také výklad stylu slovesných výtvorů vymaňuje z pout pouhé normativnosti na jedné straně a podřízenosti poetice na straně druhé, kdy tedy vlastně teprve vzniká stylistika jako jazykovědná disciplína na teoretické a metodologické úrovni soudobé vědy. Je to etapa spjatá především se jmény Ch. Ballyho a K. Vosslera. Názory Mathesiovy v první etapě jeho činnosti jsou s těmito novými tendencemi ve stylistice úzce spjaty.

Za nejvýznamnější Mathesiovu práci prvního období platí — právem — studie „O potenciálnosti jevů jazykových“;[3] v ní se i stylistice dostává významné pozornosti. Teorie potenciálnosti pomáhá podle něho řešit vedle jiných věcí i poměr mezi jazykovědou a stylistikou. Ten vidí Mathesius tehdy takto: „Stylistika neliší se od jazykozpytu materiálem, nýbrž cílem. Zkoumá-li jazykozpyt řeči individuální, aby určil materiál společného celku, zkoumá stylistika konkrétní díla literární, aby určila, jak daného materiálu bylo užito k vytvoření individuálního díla uměleckého. Rozbor stylistický je tedy vždy obrácen k individualitě, a může nanejvýš rozšířit své bádání na individualit několik … Nikdy však nemůže se stylistika zabývati celým společenským celkem a názvy Česká stylistika, Německá stylistika atd. obsahují kontradikci in adjecto. Buď takový spis stanoví možnosti výrazu v daném jazyku a pak je to lingvistický rozbor jeho potenciálnosti, nebo klade vedle sebe poznatky skutečně stylistické, a pak je to jen sklad příkladů, jež je nemožno uvésti v systém“ (17). [196]Mathesius však přiznává, že existují „slohy řeči“, tedy skutečnost, že „řeč, určovaná podobnou povahou nebo podobným účelem, má i u různých mluvčích určité rysy společné“ (18):[4] Vliv těchto určujících sil na materiál jazykový je umožněn právě potenciálností jazykovou (tj. statistickým kolísáním v určité době) a Mathesius ho zjišťuje jednak ve výslovnosti, jednak v slovníku a v syntaxi. Nedostatek souvztažnosti mezi pojmy styl a stylistika, který zde nacházíme, není charakteristický snad jen pro Mathesia; setkáváme se s ním v té době častěji, a to v různé podobě: Ch. Bally, jak známo, také výslovně distancuje stylistiku a výklad stylu, pro něho ovšem je stylistika naukou o expresivitě řeči, resp. o afektivní stránce řeči. Musíme si uvědomit, že se tehdy jednotlivé pojmy v oblasti jazykové komunikace začínaly teprve principiálně vyhraňovat, dříve došlo k vyhranění pojmu jazyka jako systému prostředků než k vyhranění pojmu stylu (v jehož vymezení ostatně není mezi lingvisty dostatečná shoda dodnes). Dialektika vývoje poznání šla vlastně — to právě ukazuje i Mathesiův přehled dobových názorů v citované práci — od vytčení protikladu mezi řečí jednotlivce, resp. jednotlivým jazykovým výtvorem, a obecně platným systémem základních prostředků (tj. jazykem), vyznačujícím se kromě jiného rysem potenciality, kterou zde Mathesius činí hlavním předmětem výkladu. Tento pól byl pak, ještě v témž desítiletí, pregnantně postižen v Saussurově práci Cours de linguistique générale (1917) a označen specializovaným termínem langue. Takto pojatý „jazyk“ se pak stal po dlouhou dobu ústředním, ba někdy skoro jakoby jediným vlastním předmětem lingvistiky. Vyhranění pojmu jazyka teprve dovolilo zase postupné přesunutí pozornosti na druhou stranu a vyjasnění mezi pojmy mluvení („parole“), promluva, styl a dalšími.

Úsilí o prohloubení poznatků v této oblasti se zračí právě také v proměnách Mathesiova pojetí stylu a vymezení úkolů stylistiky. Mathesius postupně opouští příliš úzké chápání stylistiky a rovněž úzké chápání stylu a pojetí obou koordinuje. Nemůžeme zde tento proces probírat ve všech fázích. Zastavíme se jen u tří věcí, jejichž interpretace má dosah i pro dnešní úsilí o ujasnění koncepce stylu a vymezení náplně stylistiky: jednak obrátíme pozornost na souvislost mezi zkoumáním jevů stylu a zkoumáním útvaru promluvy obecně, dále na vztah mezi stylistikou a charakteristikou jazyka a konečně na to, jaký měl na Mathesiovu koncepci stylu vliv jeho funkční přístup ke zkoumání jevů jazykové komunikace.

Hlavní linií ve vývoji Mathesiových názorů na styl a stylistiku je to, že v pozdějších pracích už neomezuje stylistiku jen na výklad individuality děl slovesného umění a že s tím také do značné míry koordinuje své pojetí stylu tak, že rozlišuje styly individuální a interindividuální (k podrobnější charakteristice jeho pojetí druhů stylu se ještě vrátíme).

Oprávněnost rozlišovat různé stupně zobecnění u pojmu styl se zakládá na oprávněnosti chápat v různých stupních zobecnění i sám útvar zvaný promluva, ať už v jeho procesuální stránce, nebo jako rezultát, výtvor komunikačního aktu. Styl je totiž vlastnost promluv, jeden z podstatných rysů jejich [197]struktury, a to takový rys, který na jedné straně pomáhá integrovat části v celek, na druhé však zároveň spíná — už samým faktem určité selekce, výběru prostředků ve výstavbě promluvy užitých s „okolím“ promluvy. Styl chápaný jako určitý princip výběru a uspořádání prostředků ve výstavbě celku dovoluje zobecnění, protože a jen proto, že i sám útvar promluvy zobecnění dovoluje. Ba promluvové jevy dovolují ještě vyšší stupeň zobecnění než jevy stylové. Promluva jakožto formace, útvar, v němž se realizují komunikační akty, má vedle vlastností jedinečných a vlastností zvláštních, které postihujeme právě pojmy stylovými, též vlastnosti obecné. Jsou to jednak základní vlastnosti výstavby textu, tj. struktury časoprostorové (přesněji buď časové povahy při fonické realizaci, nebo časoprostorové při realizaci grafické), jednak vlastnosti relativně uzavřeného celku, nadaného i specifickými vlastnostmi sémantickými; především tím, že promluva má funkci být nositelem určitého smyslu, tj. sémantické entity specifického druhu, utvářené kooperací aktuálních významů dílčích složek, zatímco jiné útvary, nižší, jako morfémy, slova, syntaktické jednotky atd. jsou vně promluvy pouze nositeli významů potenciálních. Uzuální prostředky výstavby promluvy jako nositele smyslu (např. určité druhy tematických posloupností, řečeno Danešovým termínem) i uzuální druhy promluv patří rovněž do repertoáru prostředků, z nichž se tvoří konkrétní individuální promluvy, tak jako se konkrétní věty v nich tvoří nejen z jednotlivých slov atd., nýbrž i ze schémat větných konstrukcí.

Obecných rysů promluvové výstavby je ovšem relativně mnohem méně než vlastností zvláštních, až jedinečných: proto se ve výstavbě promluv bohatě projevuje diferenciace stylová. Právě V. Mathesius však přispěl významnou měrou k objasnění některých základních vlastností promluvové výstavby, např. oné složky, kterou nazval aktuálním členěním a jejíž základní rysy popsal, zbaviv tuto problematiku psychologizujícího nánosu starších interpretací. Mathesiovi žáci i jiní naši lingvisté, zvl. Daneš, Firbas a další, pak tuto problematiku bohatě propracovali (toto Mathesiovo učení značně proniklo také do světové lingvistiky, zejm. sovětské, ale i bulharské): je hodno pozoru, že přes některé korektury v dílčích věcech a někdy přes volbu jiné terminologie trvá jako pevná osnova výkladů této složky promluvové výstavby koncepce Mathesiova, což zajisté svědčí jak o tom, že Mathesius dovedl bystře vyhmátnout závažné úkoly jazykového bádání, tak i o pevné vazbě naší současné lingvistiky s tradicí školy PLK. Lze však také říci, že by bylo potřebné jev aktuálního členění, resp. tematizace-rematizace obsahových složek, který, jak už z Mathesiových výkladů vyplývá, přesahuje stavbu věty i výpovědi a týká se celé výstavby promluvy, osvětlit i z druhé strany, z hlediska tohoto promluvového celku.[5]

Zájem o výstavbu promluvového celku se v pražské škole neomezuje ovšem jen na problematiku aktuálního členění, ani na otázky stylistické (tj. [198]na využití prostředků v promluvách jednotlivých stylů interindividuálních a individuálních). V několika statích psal obecně o promluvě iniciativně Vl. Skalička (1963 aj.), „vertikální“ strukturaci textů především umělecké prózy analyzoval L. Doležel (1960 aj.), psalo se i o „horizontálním“ členění promluvového celku atd. Živý zájem naší lingvistiky o tyto obecné otázky patří tedy rovněž do dědictví V. Mathesia (v oblasti výkladu uměleckých děl nejvíc působily práce J. Mukařovského).

Lingvistickou charakteristikou[6] rozumí Mathesius výklad, při němž „konstatují se podstatné rysy, jimiž se jazyk nebo jazyková skupina vyznačuje, vyšetřuje se jejich vzájemná závislost a hledají se lingvistické principy, kterými by se daly vyložiti“. Mathesiovo pojetí stylistiky se zároveň modifikovalo v diferenciaci od onoho zaměření výkladu jazyků, pro které u nás sám razil označení lingvistická charakteristika. Některé západoevropské práce, které takové úkoly řeší, zahrnují je pod název stylistiky, resp. výkladu o stylu příslušného jazyka. To však podle Mathesia zkresluje specifičnost jevů stylových. Ujasnění přístupu, jaký zaujímá lingvistická charakteristika, pomáhá mu ujasnit si i specifičnost stylu a stylistiky. Na rozdíl od staršího názoru je mu nyní už stylistika naukou o stylu. Může vycházet z dvojího stanoviska: buď aktivního, které zkoumá, jak co vyjádřit (12), nebo pasívního, při němž jde o to, „jak rozumět kvalitám toho, co bylo vyjádřeno“. (Jeden druh stylu však podle něho do kompetence stylistiky nespadá, totiž ten, který později nazve styl jazykového základu [základem je tu příslušný národní jazyk].) Mluvit o rozdílech ve vyjadřování daných odlišnostmi stavby národních jazyků jako o rozdílech stylové povahy je podle Mathesia možné — Mathesius však takové pojetí pouze s výhradou připouští, a tedy se od něho přece poněkud distancuje, protože „je pravda, že každý jazyk reprezentuje určitou stylizaci skutečnosti, neboť skutečnost není možno vyjádřiti jinak než výběrem a zjednodušením“ (13). To však už vlastně překračuje vymezení stylu, které později podal ve studii Řeč a sloh: „stylem rozumíme … význačný způsob, kterým je užito nebo se obvykle užívá vyjadřovacích prostředků jazykových ke konkrétnímu účelu“ (35): „styl“ určitého národního jazyka slouží všem potřebám, které uživatelé daného jazyka mají, není tedy vázán na dílčí, konkrétní účel, na nějž Mathesiova definice pojem stylu váže. Avšak i v této studii, totiž Řeč a sloh, o tomto druhu stylu pojednává, právě zde pro něj volí název „styl jazykového základu“ a nemluví již o tom, že by nespadal do kompetence stylistiky. Tak Mathesius dosáhl koordinace v rozsahu pojmu stylu a stylistiky, a to při značně širokém chápání pojmu stylu (dodejme, že širším, než je dnes v naší stylistice obvyklé).

Ani v druhé polovině let dvacátých, ani později však nevyděloval Mathesius mezi oběma póly, totiž stylem jednotlivých promluv a stylem celých jazyků, všechny ty druhy stylu, s nimiž naše stylistika v posledních obdobích pracuje, především ne kategorii stylů funkčních (ve významu dnes běžném). — Tu je potřebí stručně osvětlit, co pro Mathesia znamená funkční přístup k jazyku. Mathesius byl u nás jedním z iniciátorů a i v měřítku [199]mezinárodním jedním z hlavních představitelů funkční lingvistiky, tedy onoho druhého zaměření, jímž bývá bádání pražské školy charakterizováno spolu se zaměřením strukturním.[7] Jazyk chápe Mathesius jako „soustavu účelných prostředků“ a své teleologické pojetí vyložil nejsoustavněji ve stati Funkční lingvistika:[8] „Kdežto starší lingvistika … vycházela od hotových struktur jazykových a ptala se po jejich významu, postupujíc tak od formy k funkci, lingvistika nová opírajíc se o svou zkušenost s jazykem dnešním, vychází od potřeb vyjadřovacích a ptá se, jakými prostředky se těmto vyjadřovacím potřebám … vyhovuje. Postupuje tedy od funkce k formě“ (119). Je záhodno připomenout, že při vypracovávání funkčního přístupu k jazyku se pozornost různých badatelů soustřeďovala na různé jevy. V. Mathesius vychází od mnohotných potřeb a cílů konkrétního dorozumívání v dílčích situacích, a to jak při interpretaci jevů gramatických (podává např. funkční definici věty), tak i ve stylistice, kde zaměřuje pozornost na rozlišení celé řady různých funkčních slohů. Ve studii Řeč a sloh píše: „… musíme si položit otázku, ke kterým cílům směřují ve všedním životě nejčastěji souvislé jazykové projevy … Jistě bude s námi každý souhlasit, když řekneme, že se v takových projevech obyčejně někomu něco oznamuje, vysvětluje nebo vypravuje, někdo se o něco hlásí nebo se někomu něco nabízí, někdo se o něčem přesvědčuje, nebo se někomu něco vyvrací, někdo se k něčemu vybízí nebo se od něčeho zráží, nebo se konečně vyslovuje nad něčím radost, lítost, zármutek, hněv atp. To je hezká řádka různých funkčních slohů …“ (38). Sám si vybírá k analýze a charakteristice několik základních „funkčních objektů“, které plnění takových cílů slouží: především prostý výklad, ale i dopis, společenskou konverzaci. Tedy sleduje stylové jevy především v rovině nepříliš vysokého stupně zobecnění. Najdeme ovšem také u něho vyjádření k základním funkcím jazyka v nejobecnější rovině: rozlišuje (v téže stati o funkční lingvistice) funkci „prostě sdělnou“, „výrazovou“ (vyjádření pro výraz sám) a „formulační“ (přesné a podrobné zachycování komplikovaného myšlení). V pozdější Řeči a slohu pak redukuje řadu různých funkčních slohů, kterou jsme vypočítali, na tři skupiny: na ty, v nichž dominuje věcný obsah, na ty, v nichž se výrazně uplatňuje apel na adresáta, a na ty, v nichž jsou přimíšeny prvky citové. Protože základní formou podání věcného obsahu je výklad, věnuje výkladovému slohu speciální pozornost a pak i zvláštní studii.

Mathesius však nerozpracovává tu diferenciaci sdělné funkce jazyka, o kterou se opírá dnes běžné rozlišování funkčních stylů a kterou u nás vypracoval B. Havránek. Ten věnoval nejprve pozornost specifičnosti funkce spisovného jazyka „jako výrazu kulturního a civilizačního života“ v protikladu k jazyku nespisovnému.[9] Pak — ve studii „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“[10] — zjišťoval základní modifikace této specifické funkce. Dospěl [200]v obecnější rovině k známému rozlišení funkčních jazyků. Na nižším stupni pak rozlišuje různé funkční styly — v jejich pojetí se v podstatě shoduje s Mathesiem, lze říci, že je vymezuje poněkud šíře. Vztah mezi funkčními jazyky a funkčními styly zůstal u Mathesia bez interpretace. Zato Havránek, a to právě ve stati věnované Mathesiovi k šedesátinam,[11] podává své řešení: nemůžeme je zde rozvádět, připomeňme jen, že zůstává u svého původního stupňovitého odlišení funkčních jazyků a funkčních stylů, přičemž zdůrazňuje, že druhý není potenciálně obsažen v jazykové struktuře jazyka. Naznačuje však, že by bylo možné i vhodné mluvit i o souboru stylových prostředků odpovídajících funkčnímu stylu jako principu organizace promluv, a navrhuje pro takový soubor označení mluva. Neujalo se však v tomto vymezení. Vývoj názorů na styl u nás se ovšem opíral především o koncepci Mathesiovu a Havránkovu,[12] ale šel dále ve snaze o postižení specifičnosti i vzájemného poměru mezi stylem a jazykem.

I když, pravda, není dosud v novém období dosaženo stanoviska jednotného, lze říci, že u těch, kdo termíny jazyk a styl nezaměňují, se vyhraňuje stále jasněji pojetí stylu jako principu výstavby promluvy na různých stupních zobecnění a pojetí jazyka jako systémů základních (totiž vlastních jazykových) prostředků, přičemž není nutno omezovat pojem jazyka jen na systémy vzájemně diferencované v základních rovinách, tedy fonologické a morfologické; je možno mluvit v rámci češtiny např. o jazyku vědy, jazyku publicistiky atd., třebaže mezi oběma jsou eventuální rozdíly fonologické a morfologické nepodstatné.

Omezená možnost sledovat v plném rozsahu písemnou produkci slovesnou vedla Mathesia k zvýšenému zájmu o otázky mluveného vyjadřování, a to zejména také běžně mluvené řeči v širokém smyslu hovorové. Objevně psal o řadě jevů každodenní češtiny, o její syntaxi, funkci zájmen, o konstrukcích perfektových (výsledného stavu) i o jiných jevech a věnoval pozornost zvláštnostem nové formy využití mluveného slova v rozvíjející se tehdy instituci rozhlasu. Pokud jde o pozornost k běžně mluvenému vyjadřování, je dobře zdůraznit, že Mathesiův zájem o ně nesouvisí jen s naznačenými vnějšími příčinami, nýbrž že se i tu projevuje zásada, která provází Mathesiův přístup k jazyku celkově: vychází od základních potřeb sdělovacího styku a vykládá především elementární způsoby vyjadřovací, od nich dospívá k složitějším, náročnějším. Postupuje tak i v oblasti vyjadřování vlastním spisovným jazykem: hlavní pozornost tu věnuje „prostému, jasnému slohu výkladovému“, protože ten je „základem oné slohové pohotovosti, kterou musíme žádat od každého vzdělaného člena národa“ (Řeč a sloh 38). Studie „Cesty k jasnému slohu výkladovému v češtině“ byla vlastně Mathesiovým příspěvkem do diskuse o stylu, kterou uspořádalo r. 1941 Slovo a slovesnost. Na rozdíl od ostatních příspěvků, které osvětlovaly obecnou problematiku stylu — J. M. Kořínek akcentoval pojetí stylu jako odrazu cíle v jazykovém projevu, B. Trnka pojímal stylistiku jako nadsyntaktickou nauku o promluvě, Vl. Skalička [201]založil svůj výklad stylu na synonymitě prostředků a způsobů vyjadřování a možnosti jejich substituce — přinesl Mathesiův příspěvek ukázku charakteristiky jednoho dílčího jevu, výkladu. Autor zde prakticky aplikoval svůj model funkční analýzy, založený na rozlišování funkční onomatologie a funkční syntaxe. Neváhal tu spojit stránku poznávací s hodnotící a přímo s metodickou, což podtrhuje už volba názvu. Je tu ukázáno, jak dosáhnout ve výkladu jednak „přiléhavého označování našich představ“, jednak „jasné a plynulé formulace našeho mínění ve větě“. Vzhledem k nedlouhé novější tradici výkladové prózy u nás akcentuje složku druhou, jasnost, přehlednost a plynulost stavby větné, a to nejen její gramatické výstavby syntaktické, ale zvláště jejího členění aktuálního. Nároky shrnuje ve tři požadavky: aby větný celek obsahoval jen jednu závažnou myšlenku, jediné výpovědní jádro, aby větná stavba nebyla přetěžována příliš komplikovanými konstrukcemi nominálními a aby větné výpovědi byly navzájem plynule spojeny; toto poslední vyžaduje, aby výpovědní základ byl zřejmý a vyplýval přímo a jasně ze souvislosti, aby základ a jádro byly správně rozděleny a od sebe zřetelně odděleny a aby následovaly po sobě tak, jak toho vyžaduje objektivní pořadí.

Tento výklad, zaměřený na věcně významovou výstavbu kontextu a tím na jasnost podání, doplnil pak Mathesius ve studii „Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu“ výkladem zaměřeným na „řečnickou perspektivu“, tj. na kontakt autora a vnímatele a tím na „působivou účinnost“ podání. Obě studie, podobně jako předcházející pojednání Řeč a sloh, přinesly nejen cenné poznatky věcné, ale i mnoho podnětů pro další bádání.[13] — Mathesiův důraz na základní druhy promluv a hlavní postupy neztrácí svou aktuálnost ani dnes. Jeho stanovisko může být vhodným korektivem k příliš jednostrannému podřazování druhů promluv jednotlivým funkčním stylům: je zde značná aproximace, ne však vždy přímá podřízenost.

Neprobrali jsme zde Mathesiovy názory na styl a stylistiku v úplnosti. Stranou zůstaly např. jeho stati o jazykové kultuře. Připomeňme k tomu aspoň na okraj, že slohové kvality mají v Mathesiově pojetí jazykové vytříbenosti, chápané zase především funkčně, hlavní úlohu. Je nasnadě, že Mathesius připisoval velkou váhu slohové výchově v rámci jazykové výchovy školní, avšak dosah Mathesiova díla pro praktickou aplikaci jazykovědy ve sféře jazykové kultury a školní výchovy už naše téma překračuje.

Práce V. Mathesia o stylu a stylistice měly, spolu s pracemi B. Havránka a J. Mukařovského, největší podíl při vlivu domácí tradice na vývoj naší stylistiky v tomto posledním čtvrtstoletí. Nejen jednotlivými poznatky a náměty pro další studium, ale např. i tím, že u nás relativně více než jinde se stylistika zaměřuje nejen na literaturu uměleckou, nýbrž i na jiné oblasti užívání jazyka, včetně vyjadřování prostě sdělovacího, dále v tom, že propracovala přístup od bohatě diferencovaných vyjadřovacích potřeb a podmínek vyjadřování (zvl. rozborem stylotvorných faktorů a jejich podílu na konstituování jednotlivých interindividuálních stylů), že se stylovým charak[202]teristikám věnuje dosti soustavná pozornost ve velkých dílech lexikografických, a jistě by se našly ještě rysy další, v nichž jde o více nebo méně vědomé navazování na dílo Mathesiovo.

Mathesiův zájem o jevy stylu a o problematiku promluvy vcelku má však dosah i mimo rámec stylistiky. Že Mathesius nepodlehl příliš jednostrannému zaměření na jazyk ve smyslu „langue“, bylo už svého času kladně oceněno. B. Trnka napsal při příležitosti Mathesiových šedesátin, že Mathesius „smiřuje ‚langue‘ s ‚parole‘“, a B. Havránek zase, že představuje „úměrný střed mezi zaměřením na individuální mluvu a příliš jednostranným zaměřením na pouhý abstraktní jazyk“.

V prvních letech po válce se u nás stylistika příliš rychle nerozvíjela. Pozornost jazykovědců se v této době soustřeďovala více na studium systému vlastních jazykových prostředků.[14] Stranou hlavního směru bádání vyšla práce J. V. Bečky Úvod do české stylistiky (1948); její v zásadě tradiční koncepce neměla větší vliv na další rozvoj stylistiky u nás, ale Bečkovo pojetí slohu, zvl. slohových útvarů, se uplatnilo ve školní výchově v učebnicích češtiny v padesátých letech. Důležité poznatky z teorie i historie stylu umělecké literatury přinesly některé práce literárněvědné, zvl. F. Vodičky Počátky krásné prózy novočeské (1947), kde je podrobně i po jazykově slohové stránce analyzována a charakterizována řada děl obrozenské literatury.

Ani přelom čtyřicátých a padesátých let nebyl pro stylistické zkoumání ještě příliš příznivý; mnohem více se v této době zdůrazňovala jednotnost spisovného jazyka než jeho diferenciace. Pokud jde o oblast uměleckou, pěstovala se sice jazyková kritika, avšak právě bez důkladné analýzy slohové specifičnosti prací bylo pod zjednodušeným heslem srozumitelnosti vytýkáno, i neoprávněně, užívání dialektismů a nespisovného jazyka v řeči postav atd.

Avšak v druhé třetině padesátých let nastupuje živý zájem o otázky stylu, individuálního (obyčejně se probírá společně „jazyk a styl“ autorů) i interindividuálního (navazuje se přitom zvl. na Havránkovu základní klasifikaci funkčních stylů), značná pozornost se obrací i k obecným otázkám pojetí stylu a vymezení předmětu stylistiky. Bezprostředním východiskem úvah o stylu byly především současné práce stylistické v Sovětském svazu: referovalo se o sovětské produkci za poslední léta (A. Jedlička, M. Jelínek), ze srovnání se vyvozovaly závěry o stavu a úkolech bádání u nás. Z domácích badatelů vystoupil jako první s celkovou koncepcí Fr. Trávníček v brožuře O jazykovém slohu (1953), která podnítila živou diskusi na toto téma. V té době vzniká i řada prací o „jazyce a stylu“ autorských individualit (v nichž však ještě zpravidla převládá charakteristika jazyka), Jiráska (K. Horálek), Wolkera, (K. Hausenblas), Haška (Fr. Daneš), Majerové (V. Formánková a J. Syrovátková), Olbrachta (R. Havel) a dalších.[15]

Stále více se však ukazovala potřeba všestranného zhodnocení a zobecnění [203]dosavadních poznatků o stylu a vymezení náplně a úkolů stylistiky. Současná teorie stylistiky u nás byla především náplní konference v Liblicích r. 1954, která soustředila hlavní pracovníky v této oblasti a jejíž materiály přinesla první dvě čísla Slova a slovesnosti 16, 1955. Byly zvoleny tři okruhy problematiky: obecné otázky slohu (o nich referovali K. Hausenblas, P. Trost a E. Pauliny), styl umělecké literatury (K. Horálek, L. Doležel) a styl odborný (M. Jelínek, J. Filipec), jakožto nejdůležitější reprezentant mimoumělecké sféry slohové. Konference, na níž se ukázalo, že naše stylistika může navázat na plodnou tradici pražské školy v mnoha bodech (zvl. na práce Mathesiovy a Havránkovy), přinesla viditelnou integraci v bádání o stylu u nás a dala řadu podnětů pro další zkoumání.[16]

To se bralo jak v linii teoretické, tak i praktické kupředu v řadě úseků stylistické problematiky. L. Doležel[17] zevrubně analyzoval vztahy mezi řečí autorskou a řečí postav a různých forem podání, v nichž se obě pásma prostupují, stylistické hledisko uplatnil J. Filipec ve výkladu synonymních a podobných vztahů mezi lexikálními jednotkami, J. Zima pojednal o expresivitě slov.[18] J. V. Bečka zpracoval jeden úsek z oblasti kompozice promluv.[19] Z problematiky stylů funkčních se dostalo dosti pozornosti i stylu publicistickému,[20] později se dostalo i na charakteristiku stylu konverzačního (M. Jelínek),[21] pokračovalo se v charakteristice stylu odborného, zvl. ovšem v jeho složce terminologické,[22] ale i ve výstavbě promluvové vůbec. Pokračovalo se dále ve zkoumání stylového rozvrstvení jazyka,[23] v souvislosti se syntaxí se zkoumal i styl prostě sdělný.[24] S popularizačním cílem byly zpracovány i dvě příručky slohové autorským kolektivem pracovníků Ústavu pro jazyk český: Kapitoly z praktické stylistiky (1956) a Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1961).

V letech šedesátých se zase obrací zvýšená pozornost k teoretickým otázkám stylu. Pro toto poslední období, pro něž zde už upouštíme od přehledu hlavních prací, jsou některé tendence charakteristické. Jedna směřuje k tomu odlišit jevy stylové důsledněji od jevů jiných nikoli na základě toho, že se [204]do stylistiky počítají jevy „nadsyntaktické povahy“, nýbrž na základě protikladu obecného a nikoli obecného způsobu jejich využití. Tak se na jedné straně vyčleňují jevy obecné povahy, mezi něž však patří nejen vlastní prostředky jazykové, nýbrž i některé jevy výstavby promluvy jako celku, a na druhé straně jevy stylové, které jsou rovněž zastoupeny ve všech vrstvách výstavby promluvy. Tradiční pojmosloví jazykovědy a stylistiky s tím ovšem není v souladu a nová koncepce musí usilovat o řešení i po této stránce.[25] Toto pojetí stylu dochází souhlasu u odborníků literárních, kteří rovněž ukazují, že stránka stylová prostupuje jak jazykovou, tak i tematickou vrstvu.[26]

Druhou tendencí charakteristickou pro šedesátá léta je snaha po aplikaci nových metod ve stylistickém bádání, zvláště exaktních metod matematických. Po J. Levém je iniciátorem těchto snah ve stylistice u nás L. Doležel.[27] Někdy však jde spíše jen o překódování stylistických poznatků do jiné výrazové soustavy. Nemají-li tyto metody sloužit jen jako pomocné, bude ještě třeba na nich dále pracovat.[28]

K hlubšímu poznání stylu ovšem přispěly i práce ze styčných oborů teorie překladu (J. Levý, K. Horálek, B. Ilek), versologie (K. Horálek, P. Trost, M. Červenka, J. Hrabák) a z okruhu konfrontačního (synchronního) srovnávání jazyků, které se v padesátých a šedesátých letech u nás rozvinulo, zvl. na úseku česko-ruském (Vl. Barnet a řada dalších rusistů), ale i jiných. Je v nich uloženo i mnoho poznatků ze stylistiky srovnávací, jejíž teorii a metodologii jinak bylo věnováno málo pozornosti. V budoucnu bude také záhodno prohloubit studium vývojových otázek stylistických: těm se zatím dostávalo relativně nejvíce pozornosti v rámci studia vývoje spisovného jazyka.

Naše stylistika se v posledním desetiletí dobře uplatnila na mezinárodním fóru, zvl. slavistickém, především na slavistických sjezdech, ale i v práci mezinárodní komise slavistické pro poetiku a stylistiku (kterou vedl zesnulý akad. V. V. Vinogradov), na mezinárodních konferencích, zvl. varšavských, v publikacích v cizině i při jiných příležitostech.

Na druhé straně rozvoj a výsledky stylistického zkoumání zase pomohly při práci lexikografické, gramatické a jiné k výraznější charakteristice jazykových prostředků.

Daleko nejvíce se ovšem ve stylistice u nás pracovalo s materiálem českým, rozvíjí se však i naše stylistika rusistická (B. Ilek, K. Koževniková, I. Camutaliová aj.), v menší míře se tu pracuje s jazyky jinými.

I když už to naše téma překračuje, připomínáme ještě, že v posledním [205]období se čile rozvíjí stylistika slovenská; po E. Paulinym, J. Ružičkovi a J. Horeckém jsou to zvláště F. Miko, který propracovává zanedbávanou, avšak velmi důležitou oblast tzv. slohových vlastností (v jeho pojetí jde o soustavu výrazových vlastností a hodnot)[29], a J. Mistrík, který již v několika vydáních zpracoval soustavnou příručku Slovenské stylistiky (3. vyd. Bratislava 1970); do posledního vydání je zařazen i přehled problematiky kompozice.

Za pětadvacet let, která uplynula od smrti V. Mathesia, urazila tedy naše stylistika značný kus cesty, rozšířila rejstřík svých zájmů, prohloubila svou koncepci stylu a zdokonalila metody bádání. Získala také řadu nových pracovníků, jejichž díla ani jména jsme zde v úplnosti nemohli uvést, jak by bylo potřebí. Konfrontujeme-li dnešní stav s dílem Mathesiovým, nemůžeme přesto říci, že by byly všechny podněty z něho už vyčerpány. Nejen že dosud není splněn hlavní úkol, zpracování systematického díla o stylu, které by bylo rovnocenným doplněním mluvnic a slovníků, ale zůstávají ještě nesplněny i některé úkoly dílčí, nejsou např. zpracovány všechny druhy stylů a stylových útvarů takovým způsobem, jakým sám Mathesius zpracoval styl výkladový. A tak můžeme říci, že Mathesiovo dílo na úseku stylistiky, podobně jako jeho průbojné práce jiné, nepatří dodnes pouze do historie bádání o stylu u nás: je zde, připraveno, aby i nadále pomáhalo k prospěchu věci — v prohloubení poznání a službě dorozumívací praxi.

 

R É S U M É

Вопрос о стиле в работах В. Матезиуса и чешская стилистика за последние 25 лет

Стилистика в работах В. Матезиуса (1882—1945), профессора английской филологии на Философском факультете Карлова университета, основателя и главы Пражского Лингвистического Кружка, представляет собой лишь частную область его научных интересов; однако это важный компонент в его научном наследии. Работы проф. Матезиуса, посвещенные стилью, значительно повлияли на дальнейшие исследования.

Интерес к вопросам стиля характеризует все периоды его научной деятельности, но специальные работы по стилю возникли только в последний период его жизни. Оказавшись с начала под влиянием неофилологической школы, Матезиус рассматривал стилистику как учение об индивидуальном в художественных произведениях. Позже, в связи с формированием концепции «лингвистической характеристики» и функционального подхода к толкованию языковых явлений (т. е. от коммуникативных потребностей к языковому выражению), его взгляды на стиль развиваются в направлении более широкого его понимания. В своих работах по стилистике — самая важная из них Řeč a sloh (Речь и стиль) вышла в 1942 г. — выделяет три разновидности стиля: индивидуальный стиль, стиль «функционального объекта» или «функциональный стиль» (напр. стиль изложения, письма и т. д.) и «стиль языковой базы», т. е. стиль данного [206]национального языка, стиль английского языка). Его интерес направлен в частности на стиль простого изложения. — Факт, что Матезиус учитывал как межиндивидуальные стили, так и проблематику построения высказывания и структуры текста в целом, оказал значительное влияние на дальнейшие исследования.

Во второй части автор дает обзор главных этапов развития чешской стилистики после 1945 года, с целью выявить прежде всего ее результаты в области теории.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 194-206

Previous BHk (= Bohuslav Havránek): 1945—1970

Next Jiří Černý: O vzniku a vývoji gramatických kategorií