K vývoji neshodného přívlastku v staré češtině u Komenského

Alena Fiedlerová

[Articles]

(pdf)

К развитию несогласуемого определения в древнечешском языке и у Коменского / L’évolution de l’attribut en ancien tchèque et chez Jan Amos Komensky

1. Pozoruhodnou součást lexikální zásoby staré češtiny tvoří adjektiva vztahová odvozená od podstatných jmen.[1] Vyznačují se nápadně velkou frekvencí, velkou slovotvornou produktivitou, pestrostí typů i způsobů odvozování.[2] Příčiny tohoto stavu je třeba patrně hledat v obecné tendenci staré češtiny ke kongruentnímu vyjadřování přívlastků, která působila, že se uvedených adjektiv užívalo častěji — ve srovnání se stavem dnešním — než synonymních nekongruentních adnominálních pádů příslušných substantiv (syn člověčí proti syn člověka; hojnost obilná proti hojnost obilé; vladař pekařský proti vladař nad pekaři). Z hlediska typologického je v této relativně velké míře kongruence možno vidět příslušnost staré češtiny k výrazně flektivnímu typu.[3]

Dokladový materiál staročeského období zkoumaný v diachronickém pohledu přináší některá zajímavá fakta ukazující časové rozložení tohoto jevu. Na jeho základě je možno určit jako nejodlišnější, nejvzdálenější od současného stavu (tj. s největší mírou kongruence) období nejstarší (konec 13. stol. a v podstatě ještě celé 14. stol.). Směrem k jazykovým stadiím mladším má pak výskyt kongruentního přívlastku tendenci sestupnou, tak jak to zhruba odpovídá ústupu flektivního typu v češtině.[4]

Srov. např., jak se poměr kongruence : nekongruence promítal do jednotlivých redakcí staročeských biblických překladů: buď Dan had … na stezce kúsaje kopyta koňská, aby jezdec spadl BiblCard Gn 49, 17 (kopyta koňská -Lit, -Pad, kopyta koňuov -Praž) ungulas equi; v toběť bude požehnáno všecko zemské pokolenie BiblCard Gn 12, 3 (zemské pokolenie -Ol, pokolenie země -Pad, národové země -Praž) cognationes terrae; a jich [lidí] veliké myšlenie srdečné snažné ke zlému BiblCard Gn 6, 5 (myšlenie srdečné -Ol, myšlenie srdce -Pad, -Praž) cogitatio cordis. Nekongruentních přívlastků tedy přibývá s 2. biblickou redakcí.

K zásadnímu obratu ve prospěch užívání nekongruentních přívlastků dochází zřejmě v 15. století, a to asi v jeho polovině.

2. Zjištění existence uvedeného vývojového procesu je pro nás především po[338]bídkou k tomu, abychom se pokusili o jeho bližší kvalitativní rozbor. Prvním předpokladem takové práce je ovšem dostatek vhodného materiálu, který by obsáhl co největší rozmezí jazykového vývoje (tedy nejen před zkoumanou změnou, ale i po ní). Bohužel není po této stránce stav našich jazykových archívů dosud uspokojivý a mezera v materiále 16. a 17. stol. působí mnoho potíží. Lze ji do jisté míry vyplnit promyšleným výběrem památek a autorů této doby při pořizování vlastní excerpce. Zvláště důležitým pramenem poznání jazyka tohoto období se pak stává již i původní dobová práce teoretická.

I když první pokus o zpracování české mluvnice od Petra Gzela a Václava Filomatesa — použité s komentářem autorovým v Gramatice Jana Blahoslava — není dílem soustavným, je jistě přinejmenším obrazem zcela určitého autentického jazykového povědomí člověka 16. stol., a to navíc pojatým polemicky (Blahoslav komentuje Filomatesovy názory a místy s nimi polemizuje) z aspektu určitého časového rozmezí (Blahoslav je představitelem generace mladší).

K našemu tématu přináší tato práce několik zajímavých faktů týkajících se rozsahu zastupitelnosti adnominálního genitivu denominativním adjektivem vztahovým v oné době (tedy vlastně o rozsahu synonymie mezi adnominálním pádem substantiva a denominativním adjektivem vztahovým). Autoři ji chápou jako částečnou, jak vyplývá zvláště z Filomatesovy poznámky: „Genitivus substantivus někdy proměniti se musí in nominativum adiectivum v jazyku českém.“[5] Dále se zde dovídáme o stavu procesu, při kterém docházelo k nahrazování přívlastkového denominativního adjektiva vztahového adnominálním pádem substantiva[6] (Filomates, představitel generace starší, je zastáncem větší míry adjektivizace v případech synonymních, např. na rozdíl od Blahoslava připouští pouze formu král židovský, nikoli už král Židů ap.). Z textu rovněž vysvítá, že už Blahoslav byl přesvědčen o nutnosti klást při rozlišování obou forem kritéria sémantická.

Vcelku se tedy závěry vyplývající z Blahoslavovy Gramatiky shodují s těmi, k nimž je možno dospět rozborem staročeského materiálu do konce 15. stol. Z obou je především jasné, že dezadjektivizační proces neprobíhal nahodile a že právě na základě sémantických kritérií je možno postihnout některé jeho zákonité rysy. Chceme se o to dále pokusit na základě materiálu staročeských biblických překladů, rozšířeného ještě o překlad kralický a jeho zkrácené a nepatrně obměněné použití v Komenského Manuálníku.[7]

3. Denominativní adjektiva vztahová a adnominální pády jejich základových substantiv označují shodně různé druhy vztahů přináležitosti (nebo tzv. vztahu [339]přivlastňovacího v širokém smyslu slova, např. dvůr králův, královský, krále — vztah přináležitosti daný užíváním; plod fíkový, fíku — vztah přináležitosti daný původem; sbor andělský, andělů — vztah přináležitosti části k celku ap.). Zatímco adjektiva však dále rozlišují tento vztah na základě poměru k individuu (individuálně přivlastňovací králův) nebo k druhu (tzv. druhově přivlastňovací královský, andělský nebo široce vztahová fíkový ap., srov. pozn. 1), označují příslušné adnominální pády tento vztah nerozlišeně vzhledem k oběma kategoriím.

V nejstarší fázi staré češtiny však tomu tak vždy nebylo. Vlivem kongruenčních tendencí a tlaků[8] používalo se po určitou dobu často adjektivní formy — zvláště druhových adjektiv — i pro označování nediferencované (individuálně přivlastňovací adjektiva si relativně udržovala svou specializaci). Denominativní adjektivum druhové bylo tedy téměř plně synonymní s adnominálním pádem substantiva. Tento stav se však udržel pouze po určitou dobu a během staročeského období začínají se opět adjektiva důsledněji specializovat na příznakové označování druhovosti (event. individuálnosti). Všude tam, kde rozlišování těchto kategorií je nemožné nebo nepodstatné, ustupují adjektiva adnominálním pádům. Srov. např. [hospodin] ne v síle koňově vóli bude jmieti ŽaltPod 146, 10 (koňovéj -Wittb, koňskéj -Klem, pod. BiblOl, koně ŽaltKap, BiblLit, -Pad, -Praž, -Kral).[9] A právě v tomto faktu vidíme hlavní příčinu ústupu adjektivních (kongruentních) přívlastkových forem a jejich nahrazování nekongruentními.

Následkem příznakového odlišení kategorií individuálnosti a — především — druhovosti od nediferencovaného označení vztahu přináležitosti postihuje totiž dezadjektivizační proces nejen případy jednotlivé (syntagmatické dvojice výše uvedených typů síla koňova, koňská, koně, v nichž je možno podle potřeby užít příznakově individuálního, příznakově druhového nebo nediferencovaného určení), ale zvláště celé typy syntagmatických dvojic substantivum + denominativní adjektivum,[10] a sice takové, v nichž rozvíjené substantivum bylo takové povahy, že pro druhové určení nemělo předpoklady (např. označovalo aktuální děj nebo individuální vlastnost). V této oblasti se projevil dezadjektivizační proces vůbec nejsilněji, a jak ukazuje náš materiál, postihl úplně nebo téměř úplně tyto typy syntagmatických dvojic:

a) syntagmatické dvojice reprezentující aktuální podmětový nebo předmětový vztah: rozvíjené substantivum je deverbativum označující [340]aktuální děj nebo činnost, eventuálně výsledek aktuálního děje nebo činnosti, a denominativní adjektivum je odvozeno od substantiva označujícího osobu nebo věc, která je subjektem nebo objektem onoho aktuálního děje, např.:

oběti přinesú tobě s zažžením beraním ŽaltPod 65, 15 (BiblOl, se ženým beranem ŽaltWittb, s rožžením skopcóv -Klem, s zažžením beranóv -Kap, s zapálením skopcóv BiblPad, s zápalem skopcuov -Praž, zápaly tučných beranů -Kral) cum incenso arietum; v drevném rubání BiblCard Dt 19, 5 (-Ol, pod. -Lit, v podsěkávaní drev -Pad, ostatní překlady volně) in succisione lignorum; budú znamenie v slunci … na zemiech dav lidský pro řvanie vln BiblDrážď L 21, 25 (-Ol, nátisk národóv -Lit, dav lidí -Pad, -Praž, soužení národů -Kral, KomMan) pressura gentium. Doklad na podmětový vztah je nebiblický: [ženy] odeštie dievčie uslyševše ModlLeg 32a.

V staré češtině šlo v těchto případech o pouhou transformaci původního syntaktického spojení subjekt - predikát nebo objekt - predikát v syntaktické spojení skladebné substantivum - přívlastek. Transformovaný subjekt nebo objekt se stává kongruentně vyjádřeným přívlastkem, ale nikoli pojmenováním vlastnosti. Jeho adjektivizace nebyla sémanticky dovršena, proběhla pouze v rovině formální. Proto ponecháváme i označení vztahu jako „podmětový“ a „předmětový“.

b) syntagmatické dvojice reprezentující vztah patientu aktivního slovesného děje nebo činnosti (v gramatické rovině jde o neaktuální předmětový vztah): substantivum označující činitele nebo činnost (deverbativní, např. vladař, dielo nebo analogicky i nedeverbativní, např. kniežě, řemeslo) je rozvíjeno adjektivem odvozeným od substantiva označujícího osobu, věc, místo, čas, které jsou předmětem této činnosti (vládnúti žalářem → vladař žalářný; dělati železem → dielo železné ap.).

Tento vztah je jistou obměnou vztahu předcházejícího, ale s tím rozdílem, že nejde již o činnost aktuální (označuje zvláště činitele nebo činnost jako povolání). Transformace nezůstává pouze v rovině formální, ale má důsledky i sémantické. Adjektivum už může mít druhovou platnost (srov. dnešní hlídač polní, lesní, tovární).

Typ vladař pekařský, knižě kniežětské, starosta ľudský někdy vydělujeme jako zvláštní případ, který zahrnujeme pod vztah zřetelový. Jde o dvojice vázané na sémantické okruhy: substantivum označující osobu nejvyšší nebo první v pořadí a adjektivum od substantiva označujícího osobu, místo, čas. Ve staré češtině byl tento typ dosti častý.[11]

Případy, které sem spadají, mají často povahu terminologickou a v důsledku toho dochází zde z hlediska dezadjektivizačního procesu k dvojímu druhu změn: buď (A) ke změně adjektiva v adnominální pád (nejde-li o termín nebo má-li text spíše vyprávěcí charakter), nebo (B) ke změně dvojslovného pojmenování v jednoslovné (jde-li o termín). Srov. následující případy:

(A) Tubalchaim … kovář na všem železném i měděném řemesle BiblCard Gn 4, 22 -Ol, na dielech mědi i železa -Pad, všelikého diela od mědi a od železa -Praž, -Kral; KomMan zkráceně: řemeslník od mědi i od železa) faber in cuncta opera aeris [341]et ferri; syn člověčí jest pán sobotný BiblDrážď Mt 12, 8 (pán jest … nad sobotú -Ol, -Lit, -Pad, pánem také soboty, -Praž, pod. -Kral, KomMan) dominus … etíam sabbati; dal jemu [Hospodin Jozefovi] milost u vladaře žalářného BiblCard Gn 39, 21 (-Ol, -Lit, vladaře žaláře, -Pad, pána žaláře, -Praž, vladaře nad žalářem, -Kral, KomMan) principis carceris;

(B) řemeslník dřěvný roztáhl pravidlo Pror Iz 44, 13 (drevný -Pad, -Praž, dřěvěný -Ol, tesař -Kral, KomMan) artifex lignarius; tehdy sě sebrachu kniežata popová i starší z lidu BiblDrážď Mt 26, 3 (kniežata popová a starosty lidské -Ol, kniežeta kněžská a starší lidu -Lit, -Pad, -Praž, biskupové a zákonníci i starší lidu -Kral, KomMan) principes sacerdotum.

c) syntagmatické dvojice reprezentující vztah nositele individuální vlastnosti: substantivum označuje individuální vlastnost (tj. vlastní individuálnímu nositeli, nikoli jeho druhu) a adjektivum odvozené od substantiva, které označuje věc jako neživotného nositele této vlastnosti.

Tento typ je méně častý. Z bible máme k dispozici pouze jeden doklad. O tom, že jde v celkovém systému staročeského jazyka o jev sice okrajový, ale ne náhodný, svědčí doklady z jiných památek, z nichž dva pro ilustraci také uvádíme:

velikost sytosti zatratí hladná velikost BiblCard Gn 41, 31 (-Ol, nedostatečnosti množstvie -Pad, zkažena bude velikostí hladu -Praž, jinak -Kral: pro hlad, kterýž přijde [v poznámce: od tváři hladu]) inopiae magnitudo; páté [překážení v modlitbě] jest tvrdost srdečná, ta jest dvoje: jedna jest k chudým AlbRájA 62b; naduv se vietr z své širokosti tělesné … a vysokosti miestné Čtver 56a.

d) syntagmatické dvojice reprezentující vztah partitivní: substantivum číselného významu (udávající neurčité množství) je rozvíjeno adjektivem odvozeným od substantiva označujícího osobu, věc nebo čas jako části, které tento celek tvoří. Např.:

přeběhnúti číslo dnové života svého BiblDrážď Eccl 2, 3 (-Ol, číslo dnóv -Lit, v počtu dnóv -Pad, -Praž, -Kral) numero dierum; všicknu obilnú hojnost BiblCard Gn 41, 48 (-Ol, -Pad, hojnost obilé -Praž, volně -Kral) frugum abundania; také Ester … otdána jest jemu (králi), aby ji choval v čísle ženském BiblCard Est 2, 8 (-Ol, -Lit, v počtu ženském -Pad, v počtu jiných panen -Praž, volně -Kral) in numero feminarum.

Uvedené čtyři typy syntagmatických dvojic reprezentují hlavní proud dezadjektivizačního procesu, jehož společným jmenovatelem, společnou příčinou je již uvedený rozpor mezi druhovostí denominativního adjektiva (která je, jak se domníváme, součástí jeho slovnědruhového významu) a jedinečností nebo druhovou nerozlišitelností rozvíjeného substantiva.

Zároveň s tímto proudem probíhá ještě proud vedlejší, který zasahuje syntagmatická spojení, jejichž nekongruentní forma je s formou kongruentní zcela synonymní. Uvedeme opět několik příkladů:

ktožkoli prolé krev člověčí BiblCard Gn 9, 6 (-Ol, -Pad, -Praž, krev člověka -Kral, KomMan) humanum sanguinem; lépe jest poslúchati než ofěrovati tuk skopcový BiblCard 1 Rg 15, 22 (-Ol, skopcóv -Pad, -Praž, -Kral, beranů KomMan) adipem arietum; ale studnice vzplýváše z země, rozvlažujú vešken svrchek zemský BiblCard Gn 2, 6 (-Ol, svrchek země -Pad, pod. -Praž, -Kral, KomMan) universam superficiem terrae.

Příčiny tohoto vývoje je možno vykládat jednak již zmíněným ústupem flektivního typu, jednak různými důvody stylistickými, např. nutností vyrovnat [342]se s narůstajícím množstvím kongruentních přívlastků deverbativního původu, i snahou o větší významovou precizaci.[12]

Naopak dezadjektivizačnímu procesu nejvíce odolávají výrazy terminologické (srov. např. doklad z Iz 44, 13 sub b).[13]

4. Nepřerušovaný, zhruba čtyři sta let trvající vývoj spisovného českého jazyka byl násilně přerván událostmi pobělohorskými. Poslední fáze tohoto období (1. pol. 17. stol.) je patrně také dobou, kdy naopak míra užívání adnominálního pádu v přívlastku vrcholí. Abychom získali představu, jak se výsledky dezadjektivizačního procesu realizovaly v kontextu jazyka původního (nikoli pouze překladového, kterým jsme zde dokumentovali svůj předchozí výklad), provedli jsme z tohoto aspektu několik dílčích rozborů jazykového materiálu z díla Komenského. V další části našeho příspěvku chceme uvést alespoň několik zajímavějších zjištění tak, jak nám vyplynula z prací, často zaměřením i stylem zcela odlišných. Byly to kromě již citovaného Manuálníku a Komenského Duchovních písní — obě díla reprezentují v podstatě nejarchaičtější složku jeho jazyka, i díla další, jako Labyrint, Theatrum, Dvéře a Informatorium, která jsme v úplnosti brali v úvahu.[14]

Z uvedených čtyř typů syntagmatických dvojic, nejvíce zasažených procesem nahrazování přívlastkového denominativního adjektiva adnominálním pádem substantiva, jsou v jazyce Komenského zachována již jen určitá rezidua, z nichž mnohá přešla i do jazyka dnešního. Většina z nich patří k typu b) (vztah patientu aktivního slovesného děje). Za úplně vymizelý můžeme pokládat typ a) a c) (aktuální předmětový a podmětový vztah a vztah nositele individuální vlastnosti). Zcela ojedinělý doklad našli jsme na typ d) (vztah partitivní), a sice v Komenského Duchovních písních (s. 190): tě sbor apoštolský, tě počet prorocký, vyznává věčného otce nebeského. Kromě potřeby zachování rýmu lze v takovém užití vidět i projev neobyčejné citlivosti Komenského k vhodnému využívání archaických jazykových prostředků.

V Komenského Labyrintu (s. 310), Duchovních písních (s. 84), Informatoriu (s. 486) a jinde setkáváme se ještě s jiným archaismem, jehož výklad patří rovněž k našemu tématu. Jde o známé spojení bázeň boží, které spolu s příbuzným spojením strach židovský bývá rovněž často citováno jako doklad staročeského sklonu k nadměrnému užívání adjektiv. Jde tu v podstatě o typ a) (s tím rozdílem, že nejde ani o výsledek aktuálního děje, ale o pocit jako výsledek psychického stavu). Je významově dvojznačné (protože je odvozeno [343]od objektového slovesa báti se boha) a mělo by podle našich předpokladů tedy již v době Komenského být převedeno na nekongruentní bázeň z boha.[15] Přežívá však nejen do doby Komenského, ale i do doby dnešní (srov. např. Žilkův překlad Nového zákona: není bázně boží před jejich očima Ř 3, 18 (taktéž i Col).[16] Typem stejné spojení strach židovský mělo jiný osud. Vyskytuje se sice i u Komenského a v Kralické bibli (Šestidílce, např. pro strach židovský J 19, 38), ovšem je zde již v poznámkách vykládáno a novodobé biblické překlady je již nemají (Žilka: protože se bál Židů; Col: ze strachu před Židy). Spojení bázeň boží se udrželo patrně jednak pro svou velkou frekvenci, která mu dávala téměř charakter ustáleného spojení, jak ostatně potvrzují již staročeské složeniny bohobojenstvie a bohobojný, jednak proto, že prakticky dvojznačné být ani nemohlo (nemohlo být vykládáno jako ‚bůh se bojí‘).

Formálním důsledkem dezadjektivizačního procesu byla podle nás patrně jiná, velice nápadná zvláštnost dobového jazyka 16. a 17. stol. Byl to tvar substantiv životných maskulin Davidů, Hospodinů, Kristů. Setkáváme se s ním ve Veleslavínově slovníku Silva quadrilinguis (1598) (s. 1: Abrahamů strom aj.), v Kralické bibli a ještě ve větší míře v Komenského Manuálníku (meč Goliáše BiblKral 1 Rg 22, 10; meč Goliášů KomMan). Nás především zajímá, jak tento tvar interpretovat. Zda šlo o variantu „genitivu singuláru“ nebo o tvar přivlastňovacího adjektiva. Přesto, že typ je doložen pouze v nominativu a vokativu (nikoli jako neshodný i v ostatních pádech: prorok Hospodinů BiblKral 1 Rg 3, 20; slyš, synu Achybotů BiblKral 1 Rg 22, 12, ale k Achymelechovi, synu Achytobovu 1 Rg 22, 9), současníci ho chápali jako genitiv singuláru substantiva,[17] tedy jako neshodný přívlastek. My se rovněž domníváme, že zde skutečně vlivem tlaku směřujícího nyní k vyjadřování nekongruentnímu šlo o přechodný ustrnulý pádový tvar.[18] Již v období staročeském docházelo totiž právě z téhož důvodu k náhradě kongruentních (mladších, systémových) tvarů hospodinóv, boží ustrnulým páně, tvarem již ve staré češtině archaickým. Srov. roba hospodinova BiblDrážď L 1, 38 (-Ol, dievka božie -Lit, dievka páně -Pad, -Praž, -Kral, KomMan); v zákoně hospodinově BiblDrážď L 2, 24 (-Ol, v zákoně božiem -Lit, v zákoně páně -Pad, -Praž, -Kral, KomMan) aj.

Vzhledem k tomu, že sledovaný proces byl v době Komenského již dovršen, nastupují u něho při rozhodování mezi kongruentním nebo nekongruentním užitím již kritéria jiná, především kritérium stylistické a kritérium významové precizace.

Např. v stylisticky velmi vyvážených kapitolách jeho díla Theatrum universitatis rerum vidíme takový příklad významově i stylisticky přesně roz[344]loženého užití genitivů a adjektiv zvláště v kapitolách o stvoření světa (např. na s. 137—141 vyskytuje se 8× slovo okršlek s přívlastkem: 4× s přívlastkem kongruentním a 4× s přívlastkem nekongruentním). V Labyrintu má Komenský jednotlivé kapitoly o různých stavech. Jsou to stavové světa, stav řemeslníků, stav vrchností, stav a řád manželů (jinde stav manželský), stav nábožníků, stav učených, stav válečníků, stav soldátský a stav rytířský. Zajímavé je, že dnes bychom patrně v tomto spojení, i když to teoreticky možné je, genitivu neužili. Také v staročeském materiále existují podobná spojení slova stav pouze s adjektivem (stav panský, vdovský, duchovní, rytieřský, mnichový ap.) nebo ojediněle s genitivem substantiv na -ie: stav manželstvie, stav tělesenstvie, stav vdovstvie.

Poněkud více kongruentních přívlastků je dochováno tam, kde jde buď přímo o výraz terminologický, nebo alespoň o výkladový sloh s potřebou stručných a přiléhavých pojmenování, kde adjektivum má svou nejvlastnější, totiž rozlišovací funkci. Zde Komenský v některých případech z důvodů stručnosti ponechává i starší modely syntagmatických spojení, jinak již neproduktivních. Např. Dvéře kap. 96: O šatných řemeslech. V neodborném vyprávěcím stylu biblickém převádí autor podobné spojení na formu řemeslo od mědi i od železa (Gn 4, 22). Takové ustrnulé modely najdou se však i v mladších stadiích jazyka, např. dnes již archaické masné krámy nebo zcela běžný typ oděvní průmysl.

Zdá se však, že si Komenský často nezřetelnost těchto pojmenování uvědomoval. Řešil tento problém tak, že buď v závorce vysvětloval, např. Dvéře kap. 12 O bylinách: Vonné a věnečné jsou (z níchž korunky a kytky vijí): majoránka, květ milosti, nebo si vypomáhal způsoby jinými. Patří k nim především využívání nebo nové tvoření denominativních adjektiv na -atý, popř. -n-atý, -ov-atý, která mají proti ostatním tu výhodu, že jsou významově pregnantnější, protože jsou jednoznačná. Znamenají vždy ‚mající něco‘ nebo ‚obsahující něco (zvl. ve větší míře)‘. Komenský jich využívá velkou měrou; kromě těch, která jsou doložena ze staré češtiny (hranatý, špičatý, chlupatý, popelatý, zrnatý, blatnatý, srstnatý, křídlatý, nosatý, hubatý aj.), najdeme u něho i některá další: lednatý, bařinatý, peckovatý, slinovatý, šupinatý, čapatý, kotníkovatý aj.[19] Tím, že použije těchto adjektiv, stávají se některé jeho názvy přesnější, než jsou dnešní. Např. Dvéře kap. 7: V půlnoční straně veliké moře jest lednaté (dnes ‚ledové‘).

V jazyce Komenského našlo by se patrně daleko více zajímavých příkladů i pro naše — relativně dosti úzké téma. Bohužel chybí konfrontační materiál, a tím práce značně ztrácí na hodnotě. Vcelku však i tento dílčí rozbor potvrdil, že hlavní změny, týkající se ústupu kongruence v přívlastku jmenného původu, proběhly v posledním období staré češtiny a zasáhly syntagmatická spojení určitých typů. V dalším období již jazyk v tomto směru žádnými zásadními změnami neprochází, pouze likviduje některé přežitky, jiných naopak využívá stylisticky a terminologicky. Především stylisticky využívá pak synonymních typů. Formy neshodného přívlastku je — zvláště u Komenského — využito více než v současné době, snad také proto, že bylo mnohdy třeba, jak jsme se již zmínili, vyrovnat se s narůstajícím množstvím kongruentních [345]přívlastků původu slovesného tohoto typu: houf lidí sem tam se vrtících a všelijaké věci, až i třísky, prst, hnůj shledávajících, zbírajících, zdvíhajících a do břemen fasujících (Labyrint 12).

 

R É S U M É

Zur Entwicklung des inkongruenten Attributes im Alttschechischen und in der Sprache Komenskýs

Das Alttschechische ist gegenüber dem heutigen Zustand durch eine größere Verbreitung von kongruenten Attributen nominalen Ursprungs (syn člověčí statt syn člověka) gekennzeichnet. Fast jeder adnominale Kasus beider Numeri konnte durch ein entsprechendes denominatives Adjektiv ersetzt werden (z. B. číslo hudcové statt počet hudců), so daß die syntagmatischen Verbindungen Substantiv + adnominaler Kasus und Substantiv + denominatives Adjektiv in der Bedeutung vollständig synonym waren. Erst im Laufe der Entwicklung hat sich dieses Verhältnis zugunsten der inkongruenten Attribute und zum Nachteil der Synonymie verschoben. In einigen Verbindungen war die Vertauschung der beiden Typen, später nicht mehr möglich (z. B. pán sobotný × pán nad sobotou). Die Ursachen dieser Veränderung sind vor allem auf semantischem Gebiet zu suchen — das denominative Adjektiv spezialisiert sich auf das ihm bedeutungseigene Gebiet, d. h. auf die Bezeichnung der Individualitäts- (otcóv) oder Gattungsart (kniežětský, lesní, kamenný). Die Größten Verschiebungen in Richtung zur Inkongruenz sind auf den Einfluß der Gattungsart zurückzuführen. Auch den Einfluß der Abwendung der tschechischen Sprache vom flektiven Typus kann man nicht ausschließen. In der tschechischen Sprache scheinen die inkongruenten Attribute dieses Typus etwa im 17. Jh. ihre größte Verbreitung erreicht zu haben, z. B. in der Sprache Komenskýs hat dieser Typus eine relativ hohe Frequenz.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 4, pp. 337-345

Previous Věra Chládková, Emanuel Michálek: K otázce biblismů v českých spisech J. A. Komenského

Next Marie Opavová: K české filosofické terminologii J. A. Komenského