Vztah Komenského k německému jazyku

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

Отношение Коменского к немецкому языку / L’attitude de J. A. Komensky à l’égard de la langue allemande

I. Komenský psal česky a latinsky. Jeho rané spisy jsou české. Je známo jeho prohlášení z pozdních let v dopise Montanovi: „Prohlašuji, že jsem nikdy neměl v úmyslu latinsky psát, natož vydávat. Brzo v mládí pojala mne touha, abych jen pro svůj národ skládal knihy v mateřštině a tím jemu prospěl, a tato touha mne neopustila po celých padesát let; jen vnější okolnosti mne přiměly k jiným pracím.“ Když se Komenský v emigraci čím dále tím více obracel k jinému než českému obecenstvu, psal latinsky. Ačkoli se stavěl za nároky národních jazyků (nejen svého národa), uznával vždy přednostní postavení latiny — dokud nebude vytvořen dokonalý nový jazyk univerzální.

Je těžko určit, co Komenský psal německy. Uvažuje se o tom, že Komenský sám převedl do němčiny své Informatorium školy mateřské. První vydání této knihy bylo německé, v Lešně r. 1633, český originál vyšel až v 19. stol. Uvažovalo se také o Komenského autorství německého textu Orbis pictus. První dvojjazyčné vydání tohoto díla je latinsko-německé, u Endtnera v Norimberku r. 1658, po druhé vyšlo tam hned r. 1659. Archiválie nedávno prozkoumané Kunstmannem dosvědčují dost jednoznačně, že německý překlad Orbis pictus pořídil vážený norimberský literát Siegmund von Birken.[1] Ale Stanislav Králík soudí, že Komenský měl účast na německém textu: Komenský poslal do Norimberka spolu s latinským textem i německé znění, které pak bylo Birkenem důkladně revidováno.[2] Podle Králíka není pravděpodobné, že by Komenský přenechal nakladateli celou péči o německý překlad, kterému přičítal velký význam; také změny v druhém norimberském vydání proti prvnímu nemohly vzniknout bez spolupráce Komenského.[2] K tomu Králík poukazuje na Komenského životopis, kterým se vysvětluje jeho znalost němčiny.

Není pochyby, že Komenský ovládal německý jazyk.[3] Je jisté, že i prostředí v Lešně bylo z valné části německé.[3a] Komenského dopisy Martinu Gertichovi ukazují, jak asi byl Komenský zvyklý jazykově komunikovat s lešenským okolím: větším dílem jsou psány latinsky, ale zároveň obsahují pasáže polské a německé. Pokud jde o německý text Orbis pictus, je však pochybné, zda Komenský na něm spolupracoval. Norimberský ukázkový tisk z r. 1657, kde dílo má ještě název Lucidarium, obsahuje jen latinské znění, předmluva mluví o překladu do národních jazyků způsobem podmiňovacím (Si tamen vernaculis etiam linguis eum placeat concinnari …).[4] Podle všeho, co víme o postupném [381]vzniku díla, nakladatel objednal u Birkena překlad z latiny a pak po něm žádal úpravy pro druhé vydání.[4a] Otázka se dá sotva vyřešit filologickým rozborem německého textu. Kdyby se v předpokládaném německém konceptu Komenského vyskytly nějaké bohemismy, musely přece Birkenovou revizí odpadnout. Někdy je ostatně dost těžko posoudit, co by bylo ze soudobého hlediska jazykově neobvyklé.[5]

Německý text Informatoria je jistě velmi dobrý překlad, který zachovává vylehčený styl originálu.[6] Jako překladatel přichází v úvahu některý z Komenského spolupracovníků. Nedovedeme vymezit rozsah textů, které Komenský sám psal německy. V jeho korespondenci se němčina objevuje velmi vzácně. Jazykové vady lze tam sotva dokázat.[7]

II. Jazykozpytné úvahy Komenského se vcelku nevymykají tehdejšímu jazykozpytu. Soudobé jazykozpytné úsilí šlo dvojím směrem, jednak k obecné nebo filosofické gramatice, jednak k srovnávání jazyků.[8] Filosofická gramatika někdy ústila v jazykovou kritiku. Směr srovnávací, jemuž se říkalo „harmonický“, byl převážně orientován etymologicky. Občas se oba směry stýkaly. Komenského učitel Alsted psal ve své Encyklopedii o obecné gramatice i o „harmonii jazyků“. U Komenského je srovnávání jazyků obráceno nejen do minulosti, nýbrž zároveň do budoucnosti. Na jedné straně je mu „harmonie jazyků“ genealogický fakt: „Vsadil bych se, že slova všech jazyků, jsou-li znalecky srovnávána, jsou v takové vzájemné souhře, že není možno popřít, že ve skutečnosti je to jediný jazyk, ale rozmanitě pomíchaný.“[9] Na druhé straně srovnávání a hodnocení jazyků starých a nových vede Komenského při jeho hledání dokonalého univerzálního jazyka budoucnosti. Komenský se obrátil od „harmonie jazyků“ k „jazyku harmonickému“.

Do srovnání a hodnocení jazyků pojal i němčinu. V Methodus novissima (kap. IV, 26) vyzdvihuje dvě její přednosti: za prvé hojnost jednoslabičných kořenů a za druhé takovou schopnost tvořit složeniny, jakou nemá žádný jiný jazyk. Tyto vlastnosti, píše tu Komenský, uzpůsobují němčinu „dávat jakýmkoli věcem nejpřiléhavější jména“. Připojuje ovšem, že „slovanská řeč“ nezůstává za němčinou pozadu: není-li stejně bohatá na složeniny, nahrazuje to větším bohatstvím odvozenin.

K tomu se Komenský vrátil v Panglottii.[10] Zase jde o otázku, zda některý [382]z existujících jazyků je vhodný k tomu, aby se stal jazykem celého světa. Je řeč o hebrejštině, řečtině a latině, o italštině, španělštině, francouzštině a angličtině; potom se dochází, vždy dost stručně, na slovanštinu a na němčinu. Za přednosti němčiny se tu uznává za prvé, že má vlastní kořeny a nepotřebuje cizí. Za druhé, že všechny její kořeny jsou jednoslabičné a tím se hodí pro složeniny, a za třetí, že svými významy se shodují s prvotním jazykem, tj. s hebrejštinou. K tomuto bodu přidává Komenský skeptickou poznámku o Goropiových a Skrieckových[10a] pokusech dokázat tuto shodu. Komenský pokračuje: I kdyby bylo pravda, že němčina z prvotného jazyka uchovala víc než jazyky jiné a k tomu pak získala cennou schopnost tvořit složeniny (kterou schopnost hebrejština neměla), nehodí se přece za jazyk univerzální. Nehodí se z těchto důvodů: za prvé zvuky německých kořenů nejsou přirozené, proto jsou také německé složeniny zatemněny a neukazují na věci, za druhé němčina oplývá nepravidelnostmi významu a formy, oplývá homonymií, paronymií a nadbytečnou synonymií.

Tento výklad Komenského si vyžaduje obšírného komentáře. Je tu třeba říci aspoň tolik: Učení o jednoslabičných kořenech charakteristických pro němčinu Komenský pouze převzal od německých gramatiků, kteří je podivným způsobem hájili (o. c. v pozn. 8, II, s. 137). V složeninách Komenský spatřoval takovou přednost němčiny proto, že mu představují ryzí definice: udávají genus proximum a differentia specifica. Složeniny jsou slova, která „jasně označují“ (clare significant). Nový univerzální jazyk Komenského měl obsahovat jenom složeniny — i jednoduchá slova, z nichž se složená slova tvoří, jsou složena z písmen a slabik, z nichž by každá měla svůj vlastní význam (litterae et syllabae per se significativae) (Panglottia, kap. VII, 7 NB). Komenského ironická poznámka o Goropiovi a Skrieckovi nijak neznamená, že Komenský odmítl uznávat hebrejštinu za původní jazyk lidstva. Goropius Becanus, který dokazoval totožnost „teutonštiny“ s „adamským jazykem“ nebo hebrejštinou, byl kritizován ze všech stran, i těmi, kteří jako Zesen prohlašovali němčinu za „pravou dceru“ hebrejštiny. Přitom je pozoruhodné, že by Komenský to pokládal za přednost němčiny, kdyby vskutku obsahovala z hebrejštiny víc než jiné jazyky. Je také pozoruhodné, že hodnotí tak vysoko původnost německých kořenů. Anomálie vytýká Komenský němčině stejně jako jiným jazykům; jeho nový, „harmonický“ jazyk měl být celý založen na analogii. Je to však racionální výtka a k čemu se to vlastně vztahuje, že zvuky kořenů v němčině nejsou přirozené? Vztahuje se to k tomu, co Komenský píše o jazykové rozmanitosti, že se někde „hlásky rozkládají ve větší počet jemnějších rozdílů“ nebo „přesně nerozlišují rozdíly sousedních zvuků“? Co to znamená, že složeniny z kořenů, jejichž zvuky nejsou přirozené, nejsou s to ukázat složení skryté v označených věcech (nee compositionem, quae rebus significatis subest, ostendere possunt)? A co vůbec znamená přirozené v jazyce? V Methodus novissima Komenský výslovně říká, že žádný přirozený jazyk není, ale v zápětí to opravuje tak, že přirozený jazyk není sice dán, avšak je možný. „Ačkoli žádný přirozený jazyk není, přece bych přiznal, že by přirozeným způsobem mohl být sestaven podobný, tj. takový jazyk, který by samou kvalitou zvuku i složením částí jaksi vyjadřoval podstatu [383]věcí. Že je setba k němu rozptýlena po všech jazycích, je zjevné z citoslovcí a podobných slůvek, která samou kvalitou zvuku souhlasí s označením věcí.“[11] V tomto přesvědčení nebyl Komenský v baroku sám.[12]

 

R É S U M É

Comenius und die deutsche Sprache

I. Comenius schrieb tschechisch und lateinisch; inwieweit er sich des Deutschen bediente, läßt sich kaum ermitteln. Es ist sicher, daß er die deutsche Sprache beherrschte.

II. In den linguistischen Schriften des Comenius kehren gewisse Gedanken über die deutsche Sprache wieder, er stellt Vorzüge und Nachteile des Deutschen gegenüber. Hier werden diese Gedanken im Hinblick auf die zugrunde liegenden Ansichten kommentiert, die einzelnen Motive historisch betrachtet. Comenius steht keineswege außerhalb der Linguistik seiner Zeit. Hinter dem Gedanken einer rationalen Weltsprache steht bei Comenius die aus der Mystik stammende und im Barock verbreitete Idee einer Natursprache.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 4, pp. 380-383

Previous Zdeňka Horálková: Slovní zásoba Komenského jako pramen národopisných poznatků

Next Stanislav Králík: Jazykové autorství některých německých vydání spisů J. A. Komenského