O německo-českých vztazích v oblasti jazyka a kultury ve dvou německých sbornících

Ivan Lutterer

[Discussion]

(pdf)

О немецко-чешских отношениях в области языка и культуры в двух немецких сборниках / Sur les rapports allemands et tchèques dans le domaine de la langue et de la culture dans deux recueils allemands

I. Ediční i autorská spolupráce bohemistů NDR a Československa, jež slibně započala r. 1965 vydáním prvního společného sborníku nazvaného Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur I (péčí Saské akademie věd v Lipsku, srov. rec. v SaS 28, 1967, 70—75), dále se úspěšně rozvíjí. U příležitosti VI. mezinár. sjezdu slavistů v r. 1968 (významném to datu mj. také tím, že v něm uplynulo 100 let od narození zasloužilého německého bohemisty Franze Spiny) vydali Bohuslav Havránek a Rudolf Fischer již druhý svazek této záslužné publikace.[1] Mezi autory celkem čtrnácti obsáhlých příspěvků, z nichž stati jazykovědné mají početní převahu, je devět badatelů českých. Jejich příspěvky — aspoň ve své většině — jsou teoreticky fundovanější a materiálově propracovanější než stati autorů německých.

R. Fischer (7—16) vzpomíná zásluh básníka Louise Fürnberga o překládání české lyriky do němčiny. Vyzvedá Fürnbergovu důvěrnou znalost českého jazyka i kultury a konfrontuje vysokou úroveň jeho překladů s překlady P. Eisnera: jeho němčině však vytýká intelektuálskou odtrženost od živého jazyka lidu. — J. Filipec (17—45) předkládá výsledky své analýzy českých překladů Brechtových dramat po stránce jazykově stylistické. Výsledné zpracování udivuje nejen svou složitostí a pracností, ale též metodologickým hledačstvím a odvahou k experimentu. — P. Trost (47—49) se dal četbou knihy Pavla Petra Hašeks Schwejk in Deutschland (1963) inspirovat ke kritickému zamyšlení nad dosud jediným německým překladem Švejka, který už v dvacátých letech pořídila G. Reinerová. Její překlad je podle Trosta nevyrovnaný, a to hlavně proto, že Švejkovu mluvu zbavuje v němčině onoho komického účinu, jakým působí na českého čtenáře text český především tím, že mísí prvky spisovné s projevy lidovými. — A. Blaschka (51—55) přibližuje německému zájemci „Pohorskou vesnici“ Boženy Němcové. Činí tak jednak letmým naznačením hlavní dějové linie (kniha dosud nenašla svého německého překladatele, zřejmě proto, že originál působí jisté potíže svými dialogickými pasážemi v chodském nářečí a v slovenštině), jednak rozborem německého motta — citátu z Bertholda Auerbacha, kterým Němcová předznamenává svou knihu, aby už v úvodu otevřeně vyjádřila své mravní krédo.

E. Beneš (57—69) porovnává subjektivní pořádek slov věty německé a české a dokazuje, že ve sféře tzv. aktuálního členění větného (funktionale Satzperspektive) [55]není mezi němčinou a češtinou příliš velký rozdíl, jak se někdy zběžně soudí. Podstatné shody mezi těmito dvěma sousedními jazyky shledává autor i u sémanticky podmíněných (uzuálních) typů slovosledných. Jejich studium z hlediska generativní gramatiky by mohlo přinést nové zajímavé poznatky. — J. Porák (97—101) zkoumá v širších slovanských souvislostech zajímavou situaci, která se v průběhu historického vývoje vytvořila u našich modálních sloves. Jsou tu dvě výpůjčky z němčiny (musiti, stč. drbiti). Jejich přejetím ovšem vývoj modálních sloves v češtině nekončil. Jak sloveso musiti, tak i poněkud stranou stojící drbiti nemohou být výpůjčkami příliš starými (byly přejaty z němčiny až v 13. stol.), protože ještě v počátku 14. stol. se kategorie nutnosti vyjadřovala modální konstrukcí infinitivní typu jest nám umříti. V 14. stol. byla skupina českých modálních sloves rozmnožena slovesem jmieti, později pak směti.

A. Kamiš (71—83) sahá k tematice, která už delší čas poutá jeho vědecký zájem, totiž k lexikologickému zkoumání české odborné terminologie z doby obrozenské. Tentokrát se zaměřuje na sledování česko-německých kontaktů v politicko-hospodářsko-správním názvosloví z období revolučních začátků konstitucionalismu u nás. Využívalo se hojně cizích zdrojů, většinou prostřednictvím tisku německého. Médiem němčiny se k nám dostaly i termíny ražené poprvé ve Francii (revolucí, -e; proletář; ministr aj.), v Anglii (socialismus; konzervativní aj.) i jinde. — J. Batušek (85—95) přispívá k hlubšímu poznání základních postupů, podle nichž se tvořila a vyvíjela v době obrozenské česká vědecká terminologie, především fyzikální. Autor ukazuje na významnou úlohu němčiny jako inspirátora a slovotvorného modelu rodícím se termínům českým. Četné výrazy byly ovšem přejaty jen s menší adaptací hláskovou, popř. tvarovou (např. pumpa, roura, drát, šroub, nýt aj.), z nichž jistě některé se dostaly do terminologie z řeči mluvené.

E. Eichler (103—107) resumuje Dobrovského názory na česko-německé jazykové styky a na vhodně vybraných příkladech podrobně osvětluje některé méně jasné případy českých výpůjček z němčiny (např. stč. skříně, skýba, škop aj.). — S. Utěšený (109—125) zachycuje metodou jazykově zeměpisnou (připojuje osm mapek) regionální rozrůzněnost německých výpůjček v českých nářečích. Vedle celočeských výrazů, jako je např. hláskově nediferencované furt, anebo diferencované trychtýř (vedle trychtejř, trychtíř, trachtýř apod.), a vedle územních výrazů (např. čes. kvedlačka, mor. šufan) zjišťuje autor mezi výpůjčkami ještě značný počet slov úzce regionálních, jež jsou omezena jenom na menší úseky, a konečně větší počet slov, která se objevují jen v jednotlivých lokalitách zvl. na česko-německém pomezí. — E. Skála (127—141) dochází na základě podrobné analýzy německých výpůjček v běžně mluvené češtině k závěrům cenným nejen pro jazykovědu, ale i kulturní historii. Ukazuje např. na návaznost části lexika češtiny běžně mluvené na sousední německé nářečí, popř. na býv. německé jazykové ostrůvky v Čechách. Nejsou však výjimkou ani výpůjčky ze spisovné němčiny. Z toho, co se podařilo zjistit, vyplývá dost jasně, že Čechy tvoří i po této stránce region jazykově mnohem homogennější než Morava i Slezsko, kde je situace velice pestrá.

J. Skutil (143—151) zpřítomňuje nám s velkou věrohodností svobodomyslné prostředí starobrněnského kláštera v době Řehoře Mendela. Klášter se stal ohniskem česko-německých kulturních styků a iniciátorem významných výbojů lidského ducha: byly tu mj. položeny základy moderní genetice. — E. Wolfgramm (153 až 168) načrtává historický přehled hlavních událostí a jejich aktérů na poli německo-československé spolupráce v revolučním hnutí, a to za období mezi dvěma světovými válkami. — H. Olbrich (169—180) doplňuje předešlý nástin výčtem vzájemných kontaktů mezi pokrokovými umělci Československa a Německa v letech 1918—1939.

Nemá-li se z této velmi nadějné ediční koprodukce NDR—ČSSR stát záležitost [56]výhradně jen kolegů německých, jimž patří náš vděk za to, že celou akci uvedli v život, je nyní řada na nás: obsahovou náplní příštího sborníku počínaje a tiskárnou konče.

 

II. Druhý sborník Slawisch-deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur, který vyšel roku 1969 k poctě 60. narozenin berlínského slavisty H. H. Bielfeldta,[1] přináší ve svém jazykovědném oddílu (s. 3—299) příspěvky s tematikou jubilantovi velmi blízkou, tj. (1) otázky mezijazykových vztahů, zvl. lexikálních výpůjček, (2) reliktových slov, onomastiky a etymologie vůbec, (3) strukturní gramatiky ruštiny a rusko-německého slovnikářství, (4) dějin slavistiky.

1. Prvního tematického okruhu kontaktů se týká celkem 14 statí, hlavně z péra českých a polských autorů. O česko-německých kontaktech v jazyce píší J. Bělič, M. Romportl, P. Trost, J. Daňhelka a V. Šmilauer. Shrnující příspěvek Běličův přináší vedle věcí již známých nové pohledy na postavení německých přejatých slov v češtině. Ukazuje, že nejstabilnější jsou v českém slovníku ta německá slova, která byla do češtiny přejata v dobách jejího rozkvětu. Lexikální germanismy přejaté v období naší národní nesvobody a jazykového úpadku byly z češtiny v době její renesance za obrození a hlavně po převratě r. 1918 buď zcela eliminovány, nebo alespoň vyvrženy na periférii nespisovného slovníku. — M. Romportl zkoumá zvukovou podobu slov a vlastních jmen, která čeština přejala z němčiny. Cenný je jeho přehled hlavních typů fonetické adaptace, jež se uplatňovaly v dobách před ustálením současné výslovnostní normy. U vlastních jmen se ovšem zcela správně činí rozdíl mezi jmény osob, jejichž mateřštinou je němčina, a německými jmény Čechů. — Stručná, ale jako vždy hutná studie P. Trosta upozorňuje na potřebu exaktního výzkumu lexikální kongruence slov českých a německých, např. pomocí statistických metod. — Daňhelkův příspěvek je věnován kritickému hodnocení Husova postoje k slovům německého původu. Známe negativní přístup J. Husa k některým slovům německého původu (knedlík, hantuch, šorac), která radil nahradit výrazy domácími (tj. šiška, ubrusec, zástěrka), nedá se podle autora považovat za projev šovinistického nacionalismu, jak se někdy děje. „Zdrojem konfliktů“ nebyla Husovi sama přítomnost němčiny u nás, nýbrž její míšení s češtinou, na jehož účet ovšem Hus mylně připisoval i taková kolísání v českém úzu, která vyplynula z nerovnoměrného uplatňování vnitřních zákonitostí ve vývoji jazyka.[*] — Podrobný rozbor německých prvků v české botanické nomenklatuře podává Vl. Šmilauer. Velmi závažné je jeho vymezení hranic mezi skutečným přejímáním a některými jevy příbuznými. Rozlišuje tu slova praevropská (javor, jíva, olše), přejetí z germánštiny do slovanštiny (buk), společná přejetí (růže, lilie), paralelní kalky (kozí brada), kalky německých názvů (rajské jablko), jména z obecného slova německého původu (kokrhel) a nepřímá přejetí, např. přes jiné slovanské jazyky (krabilice). — O německých výpůjčkách v polštině píší S. Urbańczyk a M. Szymczak. Obecněji koncipovaný příspěvek Urbańczykův dotýká se mj. zajímavé otázky, jak je třeba posuzovat německá slova, která se do staré polštiny dostala prostřednictvím českým (opat, mnich, msza, post aj.). Z hlediska polštiny jde o bohemismy, nikoli germanismy. — M. Szymczak se omezuje na zkoumání výrazů pro pokrevní příbuzenství a rodinnou spřízněnost (małżonka, szwagier apod.). — Německé vlivy na polabskou slovanštinu v lexiku, morfologii a v skladbě zjišťuje K. Polański. Řadí sem např. jevy jako užívání předložky så ‚s‘ místo bezpředložkového instrumentálu, náběh k užívání členů. — O západoslovanských lexi[57]kalismech v Kyjevských listech pojednává R. Auty. Zjišťuje v nich charakteristické výpůjčky ze staré horní němčiny (opatь, papežь aj.), z latiny mluvené Němci[**] (mьšě) a z latiny mluvené neněmeckými mluvčími (pagonьskь, prěfacija apod.). Navázav na starší zkoumání M. P. Aleksejeva, uvažuje F. V. Mareš o reálnosti hypotézy, že předlohou tzv. „Utopiensium alphabetum“ v známém díle Thomase Mora bylo hlaholské písmo.

Působením slovanštiny na němčinu se zabývají především lužičtí němečtí badatelé S. Michałk, K. Müller, W. Krogmann a H. Teuchert. O frekvenci a stylovém hodnocení sorabismů v dnešní němčině v Lužici píše S. Michałk. Ze sorabismů fonetických je to např. tzv. srbská polodélka, z lexikálních např. výrazy jako Sonja hat gepisen (místo geschrieben), z morfologických nejčastěji záměna gramatického rodu, a to nejen v koncovkách substantiv a v členu, ale i v užívání rodových zájmen. — Vliv slovanského hláskosloví na něm. nářečí městečka Ratzebuhr (okr. Neustettin) konstatuje na základě svého terénního výzkumu z r. 1915 H. Teuchert. — Možnost výskytu slovanských výpůjček v gótštině popírá W. Krogmann; dokonce ani Vasmerem uváděná slova plinsjan ‚tancovat, plesat‘ a plat ‚šátek‘ nepovažuje za průkazná a pochybuje o jejich slovanském původu. — Bohatě dokumentovaná studie K. Müllera probírá téměř 50 lidových německých názvů pro houbu lišku jedlou a zjišťuje mezi nimi celou řadu slavismů (Lischka, Lischkelen, Lisele aj.).

2. Druhý tematický okruh je rovněž zastoupen četnými příspěvky autorů zvučných jmen. Podávají hlavně výklady jednotlivých slov, nejčastěji tzv. reliktových, a pokoušejí se i o řešení některých záhad onomastických — přirozeně s nestejným zdarem, jak už to na poli etymologie bývá. L. Hadrovics analyzuje maď. slovo daróc ‚sukno‘ a jeho paralely v sousedních jazycích. Na sémantické interpretaci tohoto slova (z *garousz) autor ukazuje, jak se svého času spletité etymologické problémy sprovozovaly snadno a rychle ze světa „krásnými“ konstrukcemi hláskoslovnými, jež pak na dlouhá léta blokovaly přístup k pravému poznání. Lze zajisté souhlasit s autorem, že etymolog musí mít odvahu předložit někdy i etymologii z hlediska hláskoslovného ne zcela bezvadnou, ukáže-li se ze sémantické stránky víc než evidentní. Dodejme: Ovšem jenom za předpokladu, že se formální vývoj slova nestane v rukou jeho příliš „odvážných“ vykladačů lehce oželitelnou přítěží, kterou by bylo možno jako nevítaný „kaz na kráse“ kdykoli vyloučit z úvahy, jakmile se jen k podpoře vyspekulovaného výkladu přestane hodit. — O původu a vývoji dvou německých výpůjček ze slovanštiny, Zobel ‚sobol‘ a Ziesel ‚sysel‘, píše s jemným smyslem pro relativní hláskovou chronologii W. Steinhauser. — Názvy některých ryb a rybářského náčiní, které pomořanská němčina přejala od Slovanů, vysvětluje R. Winterová. — Podobně H. Schuster-Šewc probírá některá něm. apelativa lužickosrbského původu. — Kuriózním spojením Eine Flasche bekommen a jeho údajnou českou obdobou ‚dostat flašku‘ (lépe snad ‚mít flašku‘, srov. J. Zaorálek, Lidová rčení 91) se v krátkém výkladu, doprovázeném fotografiemi starodávných polních lahví, zabývá J. Knobloch. Toto spojení je mu známo z jižní Moravy, kde se za jeho mládí objevovalo dokonce i v jedné pouliční odrhovačce. Vysvětluje je jako ‚dostat ránu, a to plochou dlaní‘. — F. Keintzel-Schön zkoumá sedmihradský dialekt saské němčiny. U něm. národnostní menšiny žijící dosud v 250 obcích rumun. Sedmihradska (saštinou tam mluví asi 200 tisíc lidí) zjišťuje slovanské základy u řady slov, obecných (hlavně pojmenování jídel, rostlin apod.) i vlastních (Bistritz, Pintak, Pruden, Rodna). — E. Schwarz ukazuje na velké možnosti, které skýtá slavisticko-germanisticky zaměřenému bádání a historii studium pomístních jmen v oblastech, kde je dosvědčeno slovanské i německé osídlení. Zjišťujeme-li např. v býv. okrese [58]Benešov nad Ploučnicí mezi 3217 mikrotoponymy jen asi 21 českých pomístních jmen, lze to vyložit tím, že pomístní názvosloví pochází většinou až z mladší doby, kdy už byl tento kraj kolonizován Němci. Zaznamenejme ještě pozoruhodný Schwarzův poznatek, že v českých zemích byla něm. kolonizace v 15. stol. zabrzděna velkou asimilační vitalitou domácího čes. etnika; v českém vnitrozemí byli něm. přistěhovalci během několika málo generací dokonale počeštěni. Podle autora byl by tento vývoj, který má své začátky už ve 14. stol., zcela nepochybně proběhl i za předpokladu, že by k husitským válkám bylo nikdy nedošlo. Teprve až druhá vlna něm. kolonizace v 16. a 17. stol. posunula jazykovou hranici česko-německou zhruba tam, kde ji vidíme na konci 18. stol. a v podstatě i počátkem století našeho. — S. Rospond se pokouší dost odvážně, ale málo pravděpodobně identifikovat kmenový název Alemure z listiny „Dagome iudex“, vyd. kanceláří polského Měška I., jako zkratkové kompozitum složené z názvů Ale(múz) ‚Olomouc‘ + Mure ‚Morava‘. — Hláskovou podobou kmenového názvu Milczanie nebo Milszczanie se zabývá stať Z. Stiebra. — Z onomastického materiálu také vychází E. Eichler, který z něho čerpá cenné poznatky o vývoji fonologického systému starolužsrb. dialektu. — O germánských, slovanských a německých osadách v prostoru Limes Saxoniae píše R. H. Carsten. Jeho výklad se opírá o studium toponymie, o zkoumání sídelněhistorická a archeologická. — Slovanskými vlivy na něm. nářečí tzv. Wendlandu v období 1910—1920 se zabývá H. Wesche. Vlivem slovanské artikulační báze vysvětluje např. odpadnutí počátečního H- a s tím spojenou falešnou protezi H-, srov. Err Hamtmann von Aling his ier (Herr Amtmann von Harling ist hier).

3. Mezi příspěvky s tematikou strukturněgramatickou vyniká svou novou koncepcí především pokus R. Růžičky o nástin teorie kontrastivní gramatiky rusko-německé, a to v rámci teorie transformační gramatiky. — Názory na možné vlivy němčiny na fonologický vývoj slovanských jazyků, zvl. češtiny, rekapituluje I. Lekov, který soudí, že u některých hláskových změn opravdu nelze něm. vliv vyloučit. — Jediným příspěvkem k něm. syntaktickým výpůjčkám v slovanštině je stať F. Hinzeho, v níž zkoumá něm. složeniny subst. + slovesné abstraktum (např. Mäusefangen, Stiefelschmieren apod.) a jejich paralely ve vymřelém již dialektu pomořanské slovanštiny. — Nové postřehy o přejímání vazeb nepřímého pasíva z němčiny do lužičtiny přináší studie R. Lötzsche. — Vývoj prasl. nosovky ę v mužakovském nářečí lužické srbštiny posuzuje podrobně A. Zaręba. — Dílčí otázce dublet typu sočkle/sčël v unikátní jazykové příručce ruské konverzace, kterou pro potřeby něm. obchodníků s kožišinami sestavil počátkem 17. stol. Tönnies Fenne (rukopis je nyní v majetku Královské knihovny v Kodani), věnuje minuciózní rozbor R. Jakobson. — Staroruské neosobní věty se slovesy nutnosti podobajet a dostojit podrobuje jazykově historickému zkoumání V. I. Borkovskij. — Určující funkcí přídavných jmen se zabývá teoreticky zaměřený čl. W. Doroszewského. — S dokonalou akribií je napsán i příspěvek zesnulého již V. V. Vinogradova o otázkách homonymie. — Některých teoretických aspektů přepisu ruských slov v němčině se týká stať H. Raaba. — Konečně E. a J. Maiovi píší o hospodářsko-politické podmíněnosti německo-ruských a rusko-německých odborných slovníků z období let 1850—1917.

4. V oddílu věnovaném dějinám slavistiky zaujmou lingvistu především Frintovy úvahy o kulturní orientaci a jazykových znalostech sv. Vojtěcha, dále Zwolińského hodnocení J. D. Hoffmanna jako polonisty a etymologa předvědeckého období slavistiky, Krbcův článek o vzájemných stycích F. M. Pelcla a K. G. von Antona, výklad I. Mahnkenové o Němectvu ve středověkém Dubrovníku a nakonec zajímavý Štúrův medailónek z doby jeho pobytu na universitě v Halle, který napsala R. von Lilienfeldová.

Na všechny přátele, kolegy a žáky H. H. Bielfeldta, kteří přispěli svým dílem [59]k oslavě jeho jubilea, se však v tomto sborníku ani nedostalo místa. Jejich 35 příspěvkům poskytla své stránky universitní publikace Wiss. Zeitschrift der Humboldt-Universität, Berlin, která je vydala pod názvem Studien zur Sprache, Literatur und Kultur der slawischen Völker v 5. čísle 16. roč. (1967).

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 54-59

Previous Růžena Buchtelová: Příspěvek k aplikaci některých sociolingvistických metod na výzkum výslovnosti slov přejatých

Next Petr Piťha: Harrisova kniha o matematických vlastnostech jazyka