Česká a slovenská lexikologická a lexikografická konference v Smolenicích 1970

Antonín Tejnor, Libuše Kroupová, Vlasta Červená, Eva Pokorná

[Chronicles]

(pdf)

Чешская и словацкая лексикологическая и лексикографическая конференция в Смоленицах / La conférence lexicologique et lexicographique à Smolenice (Slovaquie) (1970)

Ve dnech 4.—7. května 1970 se konala v Smolenicích konference o problematice systémového charakteru slovní zásoby a vyjádření jejích systémových vztahů při zpracovávání překladových slovníků. Konferenci organizovaly Ústav svetovej literatúry SAV a Ústav jazyků a literatur ČSAV, na její přípravě se podílel i Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV. Zúčastnili se jí i zahraniční hosté, lingvisté ze Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie a Dánska.

Jednání zahájil ředitel Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra J. Ružička. Připomněl, že konference může navázat na zasedání českých a slovenských lexikologů v r. 1952 v Bratislavě a r. 1959 v Piešťanech.[1] Od té doby bylo možno ověřit si řadu teoretických poznatků na konkrétní lexikografické praxi. Byly totiž mezitím dokončeny některé rozsáhlé lexikografické práce a zformovaly se lexikografické týmy, z jejichž zkušeností a pracovních výsledků je možno dnes vycházet.

První den konference byl věnován tematice systému v slovní zásobě. Referát o systémových vztazích v slovní zásobě a o zpracovávání slovníku přednesl V. Blanár. Vyjádřil přesvědčení, že strukturní charakter slovní zásoby a systémové vztahy mezi jejími složkami bude možno postihnout aplikací obdobného postupu, kterého se užívá při zkoumání fonologického systému pomocí teorie distinktivních rysů. Lexikologie by měla zkoumat slovotvorné vztahy, motivaci pojmenování, paradigmatické vztahy lexikálních jednotek, jejich synonymii a homonymii, všímat si prázdných míst v lexikálním systému, zjišťovat valenční schopnosti lexikálních jednotek v plánu syntaktickém a lexikální pole, tj. skupiny slov se shodnou mikrostrukturou. Hlavní přínos lexikologie pro konfrontační lexikografii vidí Blanár ve vypracování teorie překladového významu, na jehož základě je možno odhalovat významové korespondence lexikálních jednotek ve dvou jazycích. Otázka překladového významu nebyla na konferenci uspokojivě vyřešena (srov. ještě dále).

L. V. Kopeckij se ve svém referátu zabýval současnou lexikologickou a lexi[91]kografickou problematikou z hlediska novějších lingvistických směrů, zejména z hlediska transformační a generativní gramatiky. Zdůraznil potřebu detailněji charakterizovat syntagmatiku slova, určovat jeho valence s intencemi doprava a doleva a jeho syntaktické zvláštnosti transformační metodou. Mohla by se tak vytvořit slovníková mluvnice obsahující jaderné syntaktické konstrukce i nejpodrobnější paradigmatiku nebo generativní slovník umožňující generovat texty v cílovém jazyce v nejrůznějších komunikačních situacích.

M. Šalingová v referátu (překračoval tematiku konference a pro omezenost řečnické lhůty nemohla ho dokončit) se pokusila podat přehled moderních lingvistických teorií od dob de Saussurových (Weisgerber, Ullmann, Porzig, Trier, Brøndal, Greimas aj.), které přispěly k odhalování systémového charakteru lexika.

Š. Peciar vyšel v ref. o slově jako lexikální jednotce z konstatování, že univerzální definice slova neexistuje, protože se tato jazyková jednotka zkoumá z různých stránek. Na příkladech ukázal složitost a obtížnost vymezování hranic mezi samostatným lexémem a slovním tvarem.

V. Schwanzer navrhl v referátu o sémantické determinovanosti lexikálních jednotek na základě poznatků z oblasti strukturální sémaziologie jednak vytvářet modely významové struktury lexikálních jednotek, jednak zjišťovat hranice jejich sémantické determinovanosti, pokud je význam podmíněn jazykově imanentními fakty. Koncepci modelu významové struktury lexikálních jednotek vytváří pomocí teorie o sémantické interpretaci větných celků. Lexikální jednotku rozkládá na komponenty významu (menší části než lexém) a za význam lexému považuje množinu těchto komponentů. U polysémních lexémů požaduje vytvářet pro každý jednotlivý význam zvláštní model. Význam není determinován jen počtem komponentů, ale i jejich povahou, danou hierarchií od nejobecnějších sémantických kategorií až po nejnižší lingvisticky postižitelné.

K. Oliva se zabýval problematikou vztahu mezi významem a užitím lexikálních jednotek.[2] Užití daného slova chápe jako prius; teprve od něho se při lexikologickém zkoumání dopracováváme k významu stanovením obecných znaků společných pro všechny konkrétní denotáty v různých užitích. To je ovšem pohled metodologický.

Vztah mezi významem morfémů a významem slova byl tématem referátu J. Horeckého. K sémantickým distinktivním rysům chce Horecký dospět zkoumáním slovotvorného, mikrostrukturního významu. Při derivaci lze totiž spojovat jen takové základy a sufixy, které mají shodné sémantické distinktivní rysy. Na jejich základě lze tedy vytvářet strukturní modely.

A. Tejnor

 

Tematika druhého dne zasedání, dvojjazyčný slovník jako konfrontace dvou lexikálních soustav, tvořila vlastní jádro konference. Dala podnět k třem hlavním okruhům jednání: (1) rozbor a míra těch jazykových faktů, které lexikograf může zachytit, (2) problematika významu a ekvivalentu, (3) slovní spojení a frazeologické ekvivalenty. K prvnímu okruhu se řadil ref. V. G. Gaka (z Moskvy) Problema jazyka i řeči v dvujazyčnoj leksikografii. Na modelech jevů z jednotlivých jazykových rovin prokázal shodu jevů i v různých jazycích (v ruštině a ve francouzštině) při diferenciaci z příčin jazykově typologických, formálních, sémantických, stylistických. Na něj navázal I. Poldauf svým ref. Odhalování jednotek hodných překladu v slovníku kontrastivní[3] analýzou textu, v němž zároveň pohotově reagoval na některé Gakovy myšlenky. Oba referenti shodně zdůraznili povinnost slovníku říci vše, co [92]je třeba k produkování jinojazyčného textu. Hledali vhodný způsob překladu jevů syntakticky podmíněných a vhodné stylistické ekvivalenty. Lišili se růzností metod, metoda transformační u Gaka, vyhledávání řady transpozičních pravidel lexikograficky zachytitelných, a metoda eliminační u Poldaufa, vyčlenění nerelevantních jazykových faktů. — V diskusi se vyjádřil negativně k využití transformací v slovníku J. Horecký (domníváme se, že opodstatněně), částečně pozitivně V. Schwanzer a K. Oliva.

Referát V. Budovičové (pro časovou tíseň nedokončený) Konfrontace nepříbuzných jazyků z hlediska synchronního ukázal asymetrickou paralelnost dvou nepříbuzných jazyků (slovenštiny proti francouzštině) a podal klasifikaci stylových vrstev ve francouzštině.

I. Pabisová (z Polska) v ref. Struktura słowotwórcza systemu leksykalnego w słowniku dwujęzycznym (spoluautorky I. Dulewiczowa a I. Mazyniakowa) zvláště zdůraznila využití frekvenčního slovníku pro výběr slov. — V diskusi se tento návrh nesetkal s příznivou odezvou (Št. Peciar, I. Poldauf). K tomu je nutno poznamenat, že frekvenční údaj má svůj význam jako ukazatel opakovaného výskytu slova v jistém významu a v jistém spojení.

J. Kohout v ref. Slovní druh jako metodické východisko konfrontační lexikální analýzy ukázal, jak rozbor slov určitého slovního druhu (např. adjektiv, která podrobil mnohoaspektové analýze, a to sémantické, syntagmatické, morfologické, paradigmatické, stylové a zvukové) přispívá k celkovému popisu slovní zásoby a podtrhuje její typické rysy zvl. při konfrontaci dvou jazyků. Odmítl diskusní požadavek Oravcův zkoumat především pomocné slovní druhy s konečným počtem reprezentantů.

V ref. E. Sekaninové Význam lexikálnej jednotky z konfrontačného aspektu a M. O. Malíkové Špecifika výrazového a obsahového plánu z hľadiska dvoch jazykov, i když svědomitě zpracovaných, se projevily rozpory v pojetí některých termínů, např. séménu, jak zvláště v diskusi zdůraznil V. Schwanzer.

D. Kollár v ref. Prekladový význam - jeho podstata a problémy vyjádřil nesouhlas s Ďurovičovým[4] pojetím překladového významu postaveného na úroveň ekvivalentu. Ztotožnil se naproti tomu s pojetím Isačenkovým. „Struktura“ překladového významu je podle něho umělá a nemusí se krýt ani s významovou „strukturou“ slova ve východiskovém jazyce, ani s významovou „strukturou“ pojmenovací jednotky v jazyce, do něhož se překládá. Zdá se, že toto pojetí je diskusní.

Potřebné a přínosné bylo vymezení pojmu ekvivalent v ref. J. Filipce Ekvivalenty a synonyma v slovní zásobě (přečten za neúčasti referenta). Ekvivalentem rozumí J. Filipec prostředek přirozeného jazyka stejného významu, popř. stejné funkční hodnoty jako příslušný prostředek jiného jazyka. Rozlišuje ekvivalenty všech jazykových rovin a uvádí i ekvivalenty textové, ekvivalent situace a denotačního významu. — V diskusi zvl. V. Blanár kladně zhodnotil Filipcovo zjišťování ekvivalentu metodou mezijazykové konfrontace dílčích struktur. Ze zkušeností při práci na česko-slovenském slovníku vyšel dobře připravený diskusní příspěvek M. Pisárčikové, uvádějící různé typy ekvivalentů.

Úvodním ref. k třetímu okruhu podala E. Kučerová propracovaný přehled Slovní spojení v slovní zásobě a v slovníku. Rozlišuje volná slovní spojení (v jejich rámci pak ještě vlastní a typická volná) a ustálená slovní spojení, a to spojení ustálená lexikálně (dále ještě dělitelná) a ustálená frazeologicky (s jedním frazeologickým komponentem nebo frazeologická spojení celková). — V diskusi pak odmítla požadavek M. Šalingové doplnit přehled volnými spojeními aktualizovanými.

Ref. J. Kouta Konfrontační přístup ke studiu frazeologie založený na kon[93]frontaci ruštiny a češtiny se svým pojetím jednotlivých typů frazeologismů shodoval s pojetím ref. V. Červené a E. Pokorné Ekvivalenty frazeologismů v dvoujazyčném slovníku, čerpajícího z bohatého materiálu ukrajinštiny a češtiny. — V diskusi k těmto referátům zdůraznil L. V. Kopeckij a I. Poldauf potřebu alespoň pracovně vyřešit především otázku, co je to vůbec frazeologismus. Podnětné bylo upozornění E. Smieškové důsledně zpracovávat v slovníku tzv. kontaktové formule, ustálené konvenční formule a nespisovná klišé.

L. Kroupová

 

Třetího dne konference, který byl zaměřen k lexikální jednotce v lexikografickém zpracování, byly předneseny referáty týkající se výběru slov, zpracovávání cizích slov a gramatiky v dvoujazyčném slovníku.

N. Djordjevičová (z Bělehradu) mluvila o výběru podstatných jmen slovesných, slovesných adjektiv typu došlý, rostlý, dotčený, utěšený, běžící, substantiv na -ost a přechýlených ženských substantiv (vycházela při tom z česko-srbochorvatského slovníku). Kritérium frekvence při výběru slov bylo v diskusi kritizováno a právem se poukazovalo na to, že např. u podst. jmen slovesných pouze s dějovým významem toto kritérium nestačí.

Dalším ref. k tomuto tématu byl ref. Z. Sochové o otázce univerzálního heslového standardu jako o podkladu pro dvojjazyčné slovníky. Ref. vznikl na základě teoretického stanovení standardu[5] i na základě dílčích výsledků získaných při zpracovávání hesláře současné standardní češtiny pracovníky oddělení pro lexikologii a lexikografii ÚJČ. Vymezení standardního souboru, obsahující relativně všechny složky celonárodního lexika, je možné eliminací okrajových, ustupujících a izolovaných prvků.

Referát M. Filkusové o úloze cizích slov v ruštině a jejich zpracování v slovníku se zabýval některými posuny významů těchto slov, zejm. internacionalismů v ruštině a ve slovenštině i působením cizích vlivů (němčiny, franštiny, polštiny, latiny a řečtiny) na ruštinu od 17. stol.

O tzv. sémantizaci v dvojjazyčném slovníku referovala V. Dorotjaková (z Bratislavy). Pod tento pojem zahrnovala všechno, co vymezuje okruh použití a platnosti ekvivalentu, tj. charakteristiku stylistickou, odbornou, charakteristiku významu, exemplifikaci a vysvětlivky pomocí synonym, antonym, opisů aj.

Podílu morfologie v slovníku byl věnován referát L. Kroupové. Autorka na základě podrobné a systematické analýzy morfologických údajů (především z SSJČ) sledovala morfologické kategorie jako sémantické činitele významových rozdílů, morfologické prvky jako informativní faktory i lexikografickou aplikaci této problematiky v dvojjazyčných slovnících.

Výsledky dílčího popisu lexikální zásoby ruštiny (prováděného v ÚJL ČSAV) podala J. Jehličková v zajímavém referátu o výzkumu rekce ruského slovesa. Výsledkem takovéhoto popisu má být generativní slovník zachycující u každého slovesa rekci pomocí schematických formulek. — Syntagmatikou příslovcí v dvojjazyčném slovníku se zabývala Z. Šromová. Vydělila dva typy syntagmat, v nichž je adverbium a) členem řízeným nebo závislým, b) členem řídícím nebo základním. — V posledním referátu o sémantickém charakteru tzv. velkých hesel rozebral K. Hais 10 anglických sloves (to be, come, do, get, go, give, have, put, take, make) vyžadujících kontextovou determinaci.

V. Červená

 

Čtvrtý den konference přednesl D. Kollár z Bratislavy návrh koncepce velkého slovensko-ruského slovníku, který má konfrontovat současnou spisovnou slovenštinu s ruštinou. Bude obsahovat asi 100 000 hesel; na [94]rozdíl od slovensko-ruských slovníků dosud zpracovaných je určen téměř výlučně pro slovenského uživatele. Informace o východiskovém jazyce, zejména gramatické, stylistické a další, bude uvádět v takové míře, jak jich je třeba pro konfrontaci daných lexikálních systémů. Hlavním pramenem pro zpracování je vlastní excerpce beletrie a odborné literatury, Slovník slovenského jazyka a různé odborné příručky a slovníky slovenské a ruské. V návrhu se nepočítá s hnízdováním, homonymie se chápe široce (např. vedúci - subst. a vedúci - adj. mají být uvedena jako homonyma), pro vymezení platnosti ekvivalentu budou uváděna synonyma, antonyma a opisy; exemplifikace má být maximální, zvl. tam, kde není jednoduchý ekvivalent. Ruský ekvivalent má zachovat podle možnosti stylistickou hodnotu východiskového slova, a pokud není stylistický ekvivalent, užije se výrazu neutrálního. Termíny budou přiřazeny k příslušným lexémům v příslušných významech. Mimo ně budou zařazeny termíny a spojení, které s jednotlivými významy nesouvisí, frazeologie, přísloví a pořekadla pak na konci celého hesla.

V diskusi byla zdůrazněna potřeba přihlížet k moderním syntaktickým pracím, které popisují chování slova. — V shrnutí diskuse pak Š. Peciar zdůraznil, že autorský kolektiv má předpoklady pro zpracování nového slovensko-ruského slovníku. Bylo by vhodné uvažovat o určité formě spolupráce z ruské strany pro část příkladovou a pro východiskový jazyk bude vítaná spolupráce s Jazykovedným ústavem Ľ. Štúra. Návrh se chápe jako první alternativa koncepce, která byla v podstatných bodech přijata. Doporučuje návrh publikovat s výzvou k veřejnosti, aby se o něm vyslovila. Na pracovní poradě by se pak projednaly nedořešené otázky a návrh by potom byl předložen vědeckému kolegiu jazykovědy SAV.

Konferenci uzavřel J. Horecký. Kladně hodnotil, že na konferenci byly zdůrazněny zejm. otázky sémantické stavby hesel, jejich výběru a otázky frazeologie. Pro zlepšení lexikografické práce by bylo vhodné, jak to diskuse ukázala, zaměřit pozornost také na moderní syntaktické práce. Materiály z konference budou vydány jako sborník Ústavem svetových literatúr a jazykov SAV.

Lexikografická konference v Smolenicích dobře ukázala rostoucí úroveň slovenské a české lexikologie a lexikografie. Potvrdila se též potřeba jednotného pohledu na jazyk a jazykovědnou teorii, potřeba spolupráce lexikografů pracujících na slovnících jednojazyčných i dvojjazyčných. Referáty a diskusní příspěvky pracovníků Ústavu pro jazyk český v Praze prokázaly jednotnou metodologickou základnu, materiálovou fundovanost a teoreticky promyšlený pohled na systémovost v slovní zásobě chápané jako soubor dílčích struktur lexikálních jednotek analyzovaných ve všech svých aspektech.

E. Pokorná

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 90-94

Previous Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: Meyerova-Epplerova kniha o informační teorii v novém vydání

Next Josef Skulina: Pozoruhodný lexikální příspěvek v oblasti ruské dialektologie