K vývoji marxistické terminologie a teorie vědy

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

К развитию марксистской терминологии и теории науки / Développement de la terminologie marxiste et de la théorie de la science

Marxistická terminologie se rodí v neustálém kontaktu se speciálními vědními disciplínami. To je dáno již tím, že marxismus je především všeobecnou teorií společenské dynamiky, struktury společnosti, společenského vědomí a jejich vzájemných vztahů. Marxismus vychází z primátu bytí a odvozenosti vědomí. Marxistické názory o vztahu bytí a myšlení se vyvíjely; první formulace zdůrazňují závislost myšlení na bytí, postupně se upevňuje pojetí dialektické, jež ideologiím přiznává relativní autonomnost, možnost zpětného působení nadstavby na základnu.

Na začátku stojí formulace „Německé ideologie“:

„I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady. Tím ztrácejí morálka, náboženství, metafyzika a všechna ostatní ideologie a i formy vědomí, které jim odpovídají, zdání samostatnosti. Nemají dějiny, nemají vývoj, nýbrž lidé, rozvíjející svou materiální výrobu a své materiální styky, mění s touto svou skutečností i své myšlenky a produkty svého myšlení. Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem. Uvažujeme-li prvním způsobem, vycházíme z vědomí, jako by bylo živým individuem; uvažujeme-li druhým způsobem, odpovídajícím skutečnému životu, vycházíme přímo ze skutečných živých individuí a na vědomí pohlížíme jen jako na jejich vědomí.“[1]

Individuální vědomí je jen složkou vědomí sociálního, z toho vyplývají podstatné vlastnosti ideologií, také jejich historická funkčnost. Ideologie přerůstají svou dobu a mohou také anticipovat nové uspořádání společnosti. To je právě podstata revolučních ideologií. Rodí se z rozporných podmínek včerejška a dneška a pomáhají na svět zítřku.

„V třídní společnosti je ideologie vládnoucí třídy nástrojem její moci. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky produkce duchovní, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů; jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, z nichž se skládá vládnoucí třída, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy vládnou, jako třída a pokud určují v celém rozsahu určitou epochu dějin, je samozřejmé, že činí to se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako individua myslící, jako tvůrci myšlenek, řídí produkci a distribuci myšlenek své epochy; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době a v zemi, kde o vládu bojuje královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje se jako vládnoucí myšlenka doktrína o rozdělené moci, která je prohlašována za »věčný zákon«“.[2]

Zde se již rýsuje teorie dialektických vztahů mezi základnou a ideologickou nadstavbou. Tuto dialektickou koncepci bylo třeba promýšlet a prosazovat, i když hlavním úkolem bylo upevnit myšlenku odvozenosti ideologické nad[99]stavby. V dějinách dochází k rozchodu ideologické nadstavby se základnou, když se dostanou výrobní síly společnosti do rozporu s výrobními vztahy a dochází k revolučním zvratům. Přitom stará ideologie může přerůstat do nového období. O tom podává instruktivní výklad Marx v předmluvě spisu „Ke kritice politické ekonomie“ (1859):

„Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebo rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak to vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nevzniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešení již jsou dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Zhruba je možno označit asijský, antický feudální a moderní měšťácký výrobní způsob za progresívní epochy ekonomické společenské formace. Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly, vyvíjející se v lůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formaci se totiž uzavírá předhistorie dějin lidské společnosti“.[3]

O aktivní úloze nadstavby v dějinách lidstva vyslovil se několikrát zajímavým způsobem Engels ve svých dopisech, hlavně z počátku devadesátých let. Engels se zde kriticky vyrovnává s vulgarizačními tendencemi. V dopise J. Blochovi (21. září 1880) říká Engels mimo jiné toto:

„Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky — ústavy, stanovené vítěznou [100]třídou po vyhrané bitvě atd. —, právní formy a pak zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické teorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, vykonávají také vliv na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech určují převážně jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (tj. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutný ekonomický pohyb. Vždyť jinak by bylo lehčí používat teorie na libovolné dějinné období než řešit jednoduchou rovnici prvního stupně.

Marx i já jsme částečně sami zavinili, byť i proti své vůli, že mladší lidé přikládají občas ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Musili jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu vždy nebyl čas, místo a příležitost, abychom náležitě vystihli ostatní momenty, zúčastněné ve vzájemném působení. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktické použití, to bylo něco jiného a tu byl omyl vyloučen. Ale pohříchu, lidé se příliš často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho uplatnit, jakmile si jen osvojili hlavní věty, a to ještě ne vždycky správně.“[4]

V dopise H. Starkenburgovi (25. 1. 1894) se Engels vyslovuje o aktivní úloze ideologické nadstavby ještě určitěji:

„Politický, právní, filosofický, náboženský, literární, umělecký a jiný vývoj se zakládá na ekonomickém vývoji. Ale ony všechny působí na sebe navzájem a také na ekonomickou základnu. Není tomu tak, že ekonomická situace je jedinou aktivní příčinou a všechno ostatní jen pasívním následkem. Naopak, je tu vzájemné působení na podkladě ekonomické nutnosti, která se v poslední instanci vždy prosazuje. Stát např. působí na vývoj ochrannými cly, svobodným obchodem, dobrým nebo špatným finančním systémem; ba ani smrtelná únava a nemohoucnost německého šosáka, která vyvěrala z bídného stavu Německa v období 1648 až 1830 a projevila se nejdříve v pietismu, potom v sentimentalitě a v rabské podlízavosti před knížaty a šlechtou, nezůstala bez vlivu na ekonomiku. Byla jednou z největších překážek nového rozmachu a byla zviklána teprve tím, že revoluční a napoleonské války učinily z chronické bídy bídu akutní. Není to tedy, jak si tu a tam leckdo chce pohodlně představit, automatické působení ekonomické situace, nýbrž lidé sami dělají své dějiny, avšak v daném, je podmiňujícím prostředí, na základě už přejatých skutečných poměrů, z nichž hospodářské podmínky, byť na ně sebevíce působí ostatní politické a ideologické podmínky, jsou přece jen v poslední instanci rozhodující a tvoří průběžnou červenou nit, která jedině vede k pochopení“ (tamtéž, s. 530).

V dopise K. Schmidtovi (21. X. 1890) vyložil Engels, jak si může filosofie, jím a Marxem vždy do ideologie zahrnovaná, za určitých podmínek udržet poměrnou nezávislost na ekonomicko-politické základně, zatímco jindy z ní přímo vyrůstá.

„V německé filosofii, od Kanta po Hegela, vystrkuje hlavu německý šosák — hned pozitivně, hned negativně. Ale jakožto určitá oblast dělby práce má filosofie každé epochy svůj předpoklad v určité myšlenkové látce, kterou převzala po svých předchůdcích a z které vychází. A proto se stává, že ekonomicky zastaralé země mohou hrát ve filosofii přece jen prim: Francie v XVIII. století proti Anglii, o jejíž filosofii se Francouzi opírali, později Německo v poměru k oběma uvedeným zemím. Avšak jak ve Francii, tak v Německu byla filosofie, tak jako všeobecný rozkvět literatury oné doby, rovněž výsledkem hospodářského rozmachu. Konečná převaha ekonomického vývoje i nad těmito oblastmi je pro mne nesporná; avšak uplatňuje se v rámci [101]podmínek, které si tato jednotlivá oblast sama předpisuje: ve filosofii například působením ekonomických vlivů (které opět většinou působí teprve v politickém a jiném hávu) na existující filosofickou látku, dodanou předchůdci. Ekonomie netvoří nic „a novo“, určuje však způsob změny a dalšího rozvoje nalezené myšlenkové látky, a i to většinou nepřímo, neboť největší přímý vliv na filosofii vykonávají politické, právní a morální reflexy.“[5]

Za ideologii se běžně považuje jen „souhrn politických, právních, mravních, náboženských a filosofických názorů, které jsou duchovním odrazem základních hmotných zájmů, ekonomických podmínek života daných společenských skupin, zejména společenských tříd“ (Příruční slovník naučný II, 1963, s. 229, srov. též Malý sociologický slovník, Praha 1970, heslo Ideologie). Teorie ideologického „zakřivení“ v různých vědních disciplínách není ještě v dostatečné míře rozpracovaná. Mezi exaktními, přírodními a společenskými vědami jsou po této stránce značné rozdíly. Tato okolnost přispívá i k metodologickému rozrůznění filologických disciplín. Jazykověda bývá zpravidla méně ideologizována než např. literární věda. I snahy redukovat literární vědu na objektivní popis, odvozený z jazykovědy, bývají obyčejně ideologicky motivovány.

O relativní autonomii ideologické nadstavby jako celku i jejích jednotlivých částí uvažoval také Marx. Vztahuje se sem především jeho úvaha o antickém umění na konci nedokončené práce Úvod ke kritice politické ekonomie, který navazuje na spis Ke kritice politické ekonomie a bývá spolu s ním vydáván. Marxovy poznámky o tom, jak umění překonává svou dobu, bývají často citovány, nebývá jim však vždy správně rozuměno. Již proto si zaslouží, aby byly citovány v celém rozsahu:

„O umění je známo, že určitá období jeho rozkvětu nejsou vůbec v souladu se všeobecným vývojem společnosti, tedy ani s vývojem materiální základny, jakési kostry organizace společnosti. Např. Řekové ve srovnání s moderními národy a také Shakespeare. U některých forem umění, např. u eposu, se dokonce uznává, že nemohou vzniknout ve své klasické podobě, tvořící epochu světových dějin, jakmile se objeví umělecká produkce jako taková; že tedy v oblasti umění samého jsou určité významné útvary možné jen na poměrně nízkém stupni uměleckého vývoje. Je-li tomu tak v oblasti umění, ve vztazích mezi různými druhy umění, je již méně nápadné, že je tomu stejně v poměru celé oblasti umění k všeobecnému vývoji společnosti. Obtíž je jen ve všeobecné formulaci těchto rozporů. Jakmile se podaří je specifikovat, jsou již vysvětleny.

Vezměme například poměr řeckého umění a pak Shakespeara k přítomnosti. Je známo, že řecká mytologie je nejen zbrojnicí řeckého umění, nýbrž i jeho půdou. Je možný názor na přírodu a na společenské poměry, který tvoří základ řecké fantazie, a tedy i řeckého (umění), se selfaktory (mechanickými spřádacími stroji), železnicemi, lokomotivami a elektrickým telegrafem? Co je Vulkán proti firmě Roberts a spol., Jupiter proti hromosvodu a Hermes proti Crédit mobilier? Všechny mytologie přemáhá, ovládá a utváří přírodní síly v obrazotvornosti a obrazotvorností: mizí tedy se skutečným ovládnutím těchto přírodních sil. Co s Famou, když tu je Printinghousesquare? Řecké umění předpokládá řeckou mytologii, to jest přírodu a společenské formy, již zpracované nevědomě uměleckým způsobem lidovou fantazií. To je jeho materiál. Ne kterákoli mytologie, to jest kterékoli nevědomé umělecké zpracování přírody (zde se přírodou rozumí všechno předmětné, tedy včetně společnosti). Egyptská mytologie nemohla nikdy být půdou nebo mateřským lůnem řeckého umění. Ale rozhodně je to právě mytologie. Tedy určitě ne vývoj společ[102]nosti, který vylučuje jakýkoli mytologický poměr k přírodě, jakékoli mytologizování přírody; který tedy vyžaduje od umělce fantazii nezávislou na mytologii.

Z druhé strany: je možný Achilles v době střelného prachu a olova? Či vůbec Iliada s tiskařským lisem nebo dokonce tiskacím strojem. Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy nezanikají tím nezbytné podmínky epické poezie?

Avšak obtíž nespočívá v pochopení toho, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám ještě stále poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor.

Muž se nemůže znovu stát dítětem, jinak zdětinští. Ale což ho netěší naivita dítěte a což se nemusí sám snažit na vyšším stupni reprodukovat svou pravdu? Neožívá v dětské povaze v každé epoše její vlastní charakter ve své přirozené pravdivosti? Proč by dětství lidské společnosti tam, kde se lidstvo nejkrásněji rozvinulo, nemělo na nás působit svým věčným půvabem, jako nenávratný stupeň? Bývají nevychované děti a přemoudřelé děti. Mnohé ze starých národů patří do této kategorie. Normálními dětmi byli Řekové. Půvab jejich umění pro nás není v rozporu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrostlo. Je naopak jeho výsledkem a je nerozlučně spjat s tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se nikdy nemohou vrátit.“[6]

V tomto úryvku je vlastně obsažena teorie tzv. kulturního dědictví. Do kulturního dědictví však nepatří jen umělecká tvorba minulosti, ale také mnohé produkty teoretického myšlení. Ve filosofii jsou to např. díla starořeckých myslitelů, díla empiriků a racionalistů aj., v sémiotice a lingvistice díla staroindických gramatiků, příspěvky stoiků k teorii jazykového znaku, některé práce středověkých logiků, renesanční a humanistické úvahy o ideálním jazyce atd. Pokrok v teoretickém myšlení s sebou nese, že se neustále mění části vědní produkce v kulturním dědictví. Vědecká práce se neustále obnovuje a zdokonaluje. Z toho vzniká i potřeba doplňování a obnovy odborné terminologie, speciální i všeobecné, filosofické.

Ve vývoji kultury je tedy důležitým faktorem „historická paměť“ a tradice. Tradice se vytváří i vzájemným stykem a výměnou kulturních hodnot různých oblastí. V Německé ideologii se o tom v souvislosti s technickým pokrokem říká:

„Závisí jedině na rozšíření styků, zda pro další vývoj přijdou nebo nepřijdou nazmar výrobní síly, zejména vynálezy vytvořené na určitém místě. Dokud ještě neexistují styky přesahující ještě bezprostřední sousedství, musí se ke každému vynálezu v každém místě dojít zvlášť, a stačí pouhá náhoda, třeba vpád barbarského národa nebo i obyčejná válka, aby se v zemi s vyvinutými výrobními silami a potřebami muselo začínat znovu od počátku. Na úsvitu dějin bylo třeba každý vynález objevit vždy znova každý den a na každém místě zvlášť. Rozvinuté výrobní síly mohou i při poměrně velmi rozsáhlém obchodu snadno úplně zaniknout; to dokazují Féničané, jejichž vynálezy byly z valné části na dlouhou dobu ztraceny, protože tento národ byl vyřazen z obchodu, země byla dobyta Alexandrem, a tak začala upadat. Právě tak např. středověké malířství na skle. Teprve když se styky staly světovými styky a jsou založeny na velkém průmyslu, když jsou do konkurenčního boje zapojeny všechny národy, je trvání dosažených výrobních sil.“[7]

Tradování kulturních hodnot i jejich interetnické difúze byly podstatným způsobem usnadněny vynálezem písma a vhodných materiálů pro výrobu pí[103]semných dokumentů (papír, pergamen aj.), později vynálezem knihtisku. Vytváření jednotné civilizace byly a jsou stavěny v cestu i umělé překážky (např. v důsledku zatajování z důvodů vojenských i jiných), v moderní době však je již možno mluvit o jediné světové technice a materiální kultuře. Také věda se internacionalizuje, i když zvláště ve společenských vědách trvají hluboké ideologické rozpory.

Z citovaných úvah Marxe a Engelse o povaze ideologické nadstavby lze vyvodit určité závěry, z nichž vyplynou důsledky pro naši úvahu o marxistickém pojmosloví a teorii vědy. Protože se přitom budeme opírat o zásady tzv. jazykové analýzy a protože s problematikou nadstavby souvisí i některé otázky lingvistické, připojujeme ještě jedno místo z Německé ideologie, místo, jehož se častěji dovolávali stoupenci Marrovi a jež proti nim obrátil Stalin. Mluví se zde o vztahu jazyka a vědomí. „Řeč je tak stará jako vědomí — řeč je praktické vědomí, existující i pro jiné lidi, tedy také pro mne samotného existující skutečné vědomí, a řeč vzniká, stejně jako vědomí, teprve z potřeby, z nutnosti styku s druhými lidmi.“[8]

Při výkladu tohoto místa záleží mnoho na zjištění, v jakém významu je zde užito slova vědomí (Bewußtsein). Je to tentýž význam jako ve větě: „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společným bytím“? Odpověď na tuto otázku není snadná již proto, že i zde jde o zkratkovou formulaci, již předchází definice užitých termínů. Z okolnosti, že je zde řeč o společenském bytí, vyplývá však celkem jasně, že „vědomím“ je ve výroku o jazyce myšleno vědomí společenské, a to nelze s jazykem identifikovat, již proto ne, že jazyk bývá plně rozvinut i u lidí ještě v dětském věku, tedy dříve, než se u nich společenské (sociální, politické, třídní) vědomí začne projevovat.

Ale i vědomí, které se projevuje jazykem, je svým způsobem společenské, kolektivní. Jazyk je přece sociální instituce a místo jeho existence je, jak se dnes v jazykovědě běžně vykládá, vědomí jazykového kolektivu, jazykové pospolitosti. Máme-li na mysli vědomí jako kolektivní psychickou aktivitu a její jazykové projevy, je dobře rozlišovat mezi jazykem a mluvením. Bezprostředním svědectvím psychické aktivity („že si někdo něco uvědomuje“) je právě jen projev mluvený, a to ještě ne každý. Může být (a to platí tím spíše o projevu psaném) jen mechanickou reprodukcí cizího projevu a nevypovídá pak svým obsahem nic o tom, co si „vysílatel“ uvědomuje. To je zvlášť jasné v případech, je-li reprodukován cizojazyčný text, kterému mluvčí (zapisovatel) nerozumí. Stejná situace vzniká, když je takový text mechanicky namemorován a pak také „pronesen“.

Společenské vědomí jako místo existence jazyka má určité vlastnosti, které se vyskytují u všech lidí a ve všech jazykových kolektivech; jsou to tzv. jazykové univerzálie. I vázanost myšlení na jazyk je takovým univerzálním [104]rysem a v tom smyslu je pak možno mluvit o vazbě mezi vědomím a lidskou řečí, tj. obecně lidskou schopností jazykově se projevovat. Tato schopnost je dána i hluchoněmým, ať už se díváme na jejich dorozumívací (a mentální) aktivitu jako na autonomní nebo odvozenou z jazyka prostředí, v němž hluchoněmí žijí. Jasně odvozenou formou je u hluchoněmých užívání jazyka optického, jež má buď normální psanou podobu, nebo se omezuje na naučené znaky gestikulační.

Že je třeba v úvahách o jazykové podmíněnosti vědomí rozlišovat mezi jazykem (tj. jazykovým systémem daného jazyka) a jazykovými projevy, vyplývá i ze skutečnosti, že lidé normálně užívají jazyka ne docela uvědoměle. V lidské paměti jsou uložena pravidla mluvení (systém těchto pravidel tvoří vlastní podstatu jazyka ve smyslu saussurovského langue), tato pravidla si však člověk většinou neuvědomuje a bez teoretické průpravy je ani nedovede explicitně formulovat. Některá pravidla se vztahují na kategorie, jejichž přesné určení dělá potíže i vědecky vyzbrojeným teoretikům, a lingvistické výklady tu nebývají jednotné. Naproti tomu je však člověk schopen za určitých předpokladů postihnout některé podstatné vlastnosti jazyka bez pojmového aparátu ne docela uvědomělým způsobem. Svědectvím toho jsou hlásková písma, jež se většinou zakládají na korespondenci grafém-foném, i když jen přibližné.

Automatické užívání jazyka má svou obdobu v nevědomém a polovědomém produkování kulturních hodnot, jako jsou např. lidové projevy hudební a v menší míře i básnické. Automatismus uměleckého tvoření není ovšem úplně cizí ani tzv. vysokému umění. Zde není třeba odkazovat na takové extrémní případy, jako jsou automatické texty surrealistů nebo tzv. medijní malířské výtvory — stačí poukázat na okolnost, že vědecká analýza běžně odhaluje v básnických textech kvality, o jejichž existenci sami básníci nic určitého nevědí nebo aspoň nedovedou říci. Výsledky vědeckých rozborů nevědomých jevů v umění i v jiných oblastech kulturní tvorby i jiné aktivity (nejde tu ani zdaleka jen o projevy lidského podvědomí, jež tvoří předmět psychoanalytického výzkumu) jsou dosud rozporné, to však nemůže být důvodem k tomu, aby teoretická práce v této oblasti zůstávala vyhrazena diletantům a šarlatánům. Využívání lingvistických zkušeností vedlo v novější době k plodným výsledkům zvláště v etnologii, významným způsobem se na tomto ruchu podílí i věda sovětská (světový ohlas mají např. sovětské práce V. J. Proppa, srov. SaS 31, 1970, 142—143).

Při využívání lingvistických zkušeností v etnologii nebo v jiných disciplínách se však nesmí ztrácet ze zřetele specifika jednotlivých oblastí. Všude tu jde o jevy znakové, ale povaha znaků, jež se uplatňují v mýtech nebo v poezii, se od jazykových znaků podstatným způsobem liší. Situace je zde komplikována hlavně tím, že zde jde o dvojí znakovou rovinu, znaky jedné roviny jsou vytvářeny na základě znaků jazykových. V této okolnosti viděl náš literárněvědný strukturalismus (jemuž jinak patří zásluha, že si uvědomoval znakovou povahu umění) výhodu: z příbuznosti jazykové a estetické problematiky se vyvozovala možnost přenášení hotových pouček z lingvistiky do literární vědy, to však nezbytně muselo vést k zjednodušování i konfúzi. Pokusíme se tyto slabiny „pohodlně“ lingvistického hlediska v literární teorii ukázat na Mukařovského pojetí básnického pojmenování.

[105]V specifičnosti básnického pojmenování viděl Mukařovský centrální problém teorie básnictví a opětovně se k této otázce vracel. Dva jeho příspěvky k teorii básnického pojmenování pocházejí z roku 1938. Je to především speciální pojednání Básnické pojmenování a estetická funkce jazyka (Kapitoly z české poetiky I, 1948, s. 157—163, původně francouzsky jako referát na IV. mezinár. kongresu lingvistů r. 1938); k němu r. 1946 přibyl dodatek v studii K sémantice básnického obrazu (tamtéž, s. 164—169; obě stati vyšly znova r. 1967 v Studiích z estetiky, s. 153—160). Obsah první studie shrnul autor na počátku druhé studie takto:

„Východiskem této stati bylo popření běžného názoru, že odlišnost básnického vyjádření od sdělovacího nezáleží v obrazné povaze výrazu básnického a neobrazné povaze výrazu sdělovacího; ani plastičnost, ani novost pojmenování nejsou pro básnictví charakteristické obecně, v celém průběhu jeho vývoje. Závěr stati byl ten, že rozdíl mezi pojmenováním básnickým a sdělovacím je podmíněn specifickou funkcí básnictví jakožto umění, totiž funkcí estetickou. Při básnickém pojmenování je pozornost soustředěna na znak sám, a proto vystupuje do popředí významový vztah každého slova k okolní souvislosti textu, kdežto při pojmenování sdělovacím spočívá hlavní důraz na vztahu slova k věci, kterou toto slovo bezprostředně míní, tedy na tzv. vztahu věcném.“

Druhý Mukařovského příspěvek k teorii básnického pojmenování z r. 1938 je obsažen v studii Genetika smyslu v Máchově poezii (sborník Torzo a tajemství Máchova díla, s. 13—110, znovu v Kapitolách z české poetiky II, 1948, s. 239—310). Hlavní zvláštnost Máchových básnických pojmenování shledává autor v této studii v tom, že se jím navazují těsnější souvislosti mezi označovanými věcmi. Mácha prý toho dosahuje oslabováním kontextových souvislostí, tedy opačnou cestou, než kterou si vede básnictví „obecně“. S neurčitým odvoláním na V. N. Vološinova (jde patrně o jeho spis Marksizm i filosofija jazyka, Leningrad 1929) odůvodňuje Mukařovský uvolňování kontextu u Máchy potřebou uvolňování sekundárních významů. Dosahuje se tím toho, že pojmenování „působí zároveň i jako vlastní i jako obrazné proto, že prostřednictvím věci, kterou znamenají přímo a zjevně, nabývají druhotného skrytého vztahu i k mnoha věcem jiným, jež jsou leckdy dosti vzdáleny věci přímo míněné a někdy i nedostupný pojmenování bezprostřednímu; tyto věci vnikají do vědomí čtenářova v podobě shluku mlhavých a mihotavých významů doprovázejících pojmenování“ (vyd. 1938, s. 23). „Nejde tu o vztah mezi slovem a věcí, nýbrž o vztah věci k věcem jiným“ (s. 25). Uvolnění přímého věcného vztahu se dovozuje právě oslabováním kontextu, uvolňováním jeho soudržnosti.

„Pokud pojmenování jako významová jednotka je pevně zasazeno do kontextu a vstupuje v intenzívní styky s pojmenováními sousedními, je soudržnost kontextu zbavována bezprostředního styku s věcí, kterou sama znamená: teprve ukončený kontext jako významový celek navazuje bezprostřední styk se skutečností. Každá z podřízených, částečných jednotek významových, ať vyššího řádu (kapitola, odstavec), ať nižšího (věta) nebo nejnižšího (sousloví, slovo), navazuje definitivní věcný vztah teprve prostřednictvím ukončeného kontextu; dokud tento kontext nemáme celý, může se vždy ještě kterýkoli částečný význam daný v jeho souvislosti změnit dodatečně vlivem toho, co za ním v kontextu následuje. Kontext je tedy významová konstrukce uskutečňující se v čase, jejíž jednotlivé části jsou na sobě zavěšeny, [106]do sebe vklíněny a je jím také bráněno, aby se skutečností navazovaly každá o sobě vztah zvláštní.“

Aby se však mohlo v textu uplatnit obrazné (symbolické) pojmenování, jehož cílem je „učinit středem pozornosti právě vztah věci slovem míněné k věcem jiným, musí být uvolněna významová soudržnost kontextu, aby byla získána žádoucí nezávislost a stabilita věcného vztahu každé z částečných významových jednotek. Rozkloubení kontextu, bylo-li by ho dosaženo, má pak ten další následek, že významové jednotky, zbavené jednosměrné vázanosti, kterou je jindy svírá dopředu spěchající kontext, vcházejí v spontánní styky významové, při kterých se uplatňují, nejsouce brzděny, vzájemné souvislosti samých pojmenovaných věcí, souvislosti mnohostranné (pro množství vlastností pojmenovaných) a mnohosměrné (poněvadž nespoutané jednosměrnou posloupností)“. Srovnáme-li tato konstatování s tvrzením kongresového referátu, že je básnické pojmenování určeno v první řadě „intimním zapojením do kontextu“, vnucuje se nám závěr, že si Mácha vedl docela jinak. Jestliže „radikální přesun slovního významu je možný jen s tou podmínkou, že okolní souvislost sdostatek naznačuje skutečnost, k jejímuž pojmenování bylo daného slova-obrazu nezvykle a nepředvídaně užito“, čekali bychom vysvětlení, proč Mácha dosahuje podobných výsledků postupem opačným.

V studii o básnickém pojmenování z r. 1938 se v poznámce pod čarou dovolává Karcevského teorie, podle níž při každém pojmenovacím aktu je navázán styk mezi mimojazykovou realitou a celým lexikálním systémem. Karcevskij vychází z dynamiky jazykového systému, z povahy jazykového znaku být „pohyblivým i stabilním zároveň“. „Každý jazykový znak je virtuálně zároveň homonymní a synonymní“ (Karcevskij, Du dualisme asymétrique du signe linguistique, TCLP I, 1929); Mukařovský k tomu dodává, že pojmenování básnické podobně jako emocionální „využívá jen větší měrou onoho napětí mezi významovou proměnlivostí a stabilitou, jež potenciálně doprovází každý pojmenovací akt“. Kritériem básnickosti se pak stává jakási kvantita, o jejíž měřitelnosti se nic neříká. Karcevského se dovolává Mukařovský také v studii Básnický jazyk (SaS 6, 1940, znovu v Kapitolách z české poetiky I, 1948, s. 78—128; příslušné místo je na s. 111—2); zde je ještě více zdůrazněno, že principiálně vzato není situace básnického pojmenování jiná než u pojmenování „pouze sdělovacího“. V básnickém textu se vedle „výjimečných“ pojmenování vyskytují hojně i „běžná“, stejně jako vedle „obrazných“ i „neobrazná“. Koneckonců tu potom záleží na tom, jaký je v básnickém textu „kvantitativní i kvalitativní poměr mezi pojmenováními běžnými a výjimečnými, obraznými a neobraznými“. Není vlastně nic, co by objektivně charakterizovalo pojmenování jako básnické. Může to být jen estetická funkce, jak to platí i celkově o jazyce básnickém; „funkce však není vlastností, nýbrž způsobem využití daného jevu“ (Kapitoly I, s. 80).

Abychom si otázku jak básnického pojmenování, tak básnického jazyka ještě víc zkomplikovali, stačí nahlédnout do Mukařovského stati o Vančurově románu Konec starých časů v Studiích z estetiky, s. 286—290 (původně časopisecky 1934). Zde Mukařovský připouští, že básnické dílo může být napsáno prostým jazykem sdělovacím, nebásnickým. Tak prý tomu bylo v české próze před Vančurou. Před ním „vždy sloužil romanopisci i povídkáři jazyk jako prostředek k vyjádření obsahů“.

[107]„To neplatí jen o střízlivé próze realistické, ale např. i o dílech slovesného impresionismu jakéhokoli zabarvení, ať máme na mysli bratry Mrštíky nebo Fráňu Šrámka; i těm sloužil umělý výběr slov, obrazů, typů větné stavby jako prostředek sugestivního sdělování jemných odstínů citových a představových … U Vančury se naproti tomu slohové prostředky stávají samostatnými hodnotami; tak zejména slovníkový výběr a básnické obrazy neslouží již přímo ani nepřímo účelům charakterizačním nebo ilustrativním“ (Studie z estetiky, s. 286—7).

Z této formulace se nám zdá vyplývat jednoznačný závěr, že je třeba vedle básnictví „jazykového“, v němž výraz poutá pozornost „na sebe sama“, rozeznávat básnictví „obsahové“, v němž jazykové vyjádření není nositelem estetické funkce a zůstává prostým sdělením.[9]

Z kritického exkursu do lingvisticky orientované literární vědy je již možno vyvodit jisté závěry terminologické. Lingvisticky orientovaná literární teorie je dosud terminologicky labilní a neobohacuje základní vědní terminologii o nové složky, jež by umožňovaly na jedné straně vědní generalizace, na straně druhé teoretické prohloubení speciálního výzkumu. Označení básnický jazyk a básnické pojmenování nenabyla dosud povahy vědních termínů. Je to hlavně proto, že se jejich omezení dosud opíralo o pojem estetické funkce, který sám je neurčitý; Mukařovskému se nepodařilo dodat mu přesnosti tím, že se pokusil začlenit estetickou funkci do funkčního modelu jazyka, jak byl vypracován Bühlerem. Tento pokus našel málo následovníků; vůbec k němu nepřihlíží např. německý logik G. Klaus v knize Semiotik und Erkenntnistheorie (1962, 2. vydání 1968), jež je zajímavým pokusem o vybudování obecné teorie znaků na marxistickém základě.

Klaus přijímá Bühlerův funkční model bez podstatných změn, zavádí jen některé terminologické modifikace, pro něž má oporu přímo v Bühlerových výkladech. Rozeznává funkci symbolickou (Symbolfunktion, odpovídá Bühlerově funkci Darstellungsfunktion), signálovou (Signalfunktion, u Bühlera Apelfunktion) a symptomovou (Symptomfunktion, u Bühlera Ausdrucksfunktion). O symptomové funkci, jež má v Bühlerově triádě vratkou pozici (symptom, striktně vzato, je projev bezděčný, a tedy nikoli funkční), říká Klaus, že slouží jednak vyjadřování, sdělování citů, jednak vyvolávání hnutí mysli u adresáta. To jsou ovšem dvě podstatně odlišné věci, v druhém případě jde již spíše o proces signalizační (apelový). V lingvistice se pro složku navozující citovou reakci užívá někdy označení sugestivní. Symptomová funkce má podle Klause uplatnění hlavně v básnictví. Zde může jít skutečně jak o výraz subjektivních obsahů bez vyvolání zvláštních dojmů, je však velmi sporné, hodí-li se pro obojí označení symptomová funkce. Klaus shodně s Bühlerem mluví o funkcích jazyka (Sprachsfunktionen), ačkoli jde vlastně o funkci jazyko[108]vých projevů (komunikátů) a hodilo by se zde proto spíše německé označení Sprechfunktionen.

Klaus zavádí do své sémiotické soustavy také pojmy, s nimiž pracuje teorie informace a logika. Rozlišuje nejen přirozené jazyky od umělých, ale pracuje také s pojmy odborný jazyk (Fachsprache) a metajazyk (Metasprache). Odborný jazyk pojímá Klaus jinak než lingvisté pražské školy. Klaus vidí v odborném jazyce terminologické přizpůsobení jazyka pro potřeby některého vědního oboru; bylo by pak možno rozeznávat tolik odborných jazyků, kolik je vědních disciplín. Jako základní možnost zpřesňování jazyka pro potřeby vědeckého vyjadřování uvádí Klaus zužování významového použití běžných slov pomocí logických definic. Připomíná však, že existují i vědecké termíny, u kterých je tradiční pojmová náplň rozšířena. Uvádí jako příklad označení informace, jež postupně nabylo centrálního významu v různých vědních disciplínách. Původně se toto označení vztahovalo jen na vědomé obsahy sdělování, v moderní teorii informace tvoří tento význam jen jeden speciální případ.

V souvislosti s problematikou umělých jazyků připomíná Klaus Leibnizovy úvahy o harmonizaci vztahů mezi „věcmi a slovy“. Leibnizovi šlo, jak se Klaus vyjadřuje, o „nic většího či menšího než o úplnou izomorfii mezi jazykem a skutečností“. Docela podobně přistupoval k problematice ideálního jazyka Komenský. Komenský byl také podobně jako Leibniz přesvědčen, že významy slov musí být stabilní stejně jako celá soustava korespondenčních vztahů mezi jazykem a mimojazykovou realitou. V těchto koncepcích je obsažen nereálný předpoklad, že se dynamika reality projevuje jen rozmnožováním existujícího. Podobně se na možnosti adekvátního popisu reality pomocí jazyka dívají někteří moderní logikové, hlavně Wittgenstein v Logicko-filosofickém traktátu, jímž moderní logiku silně ovlivnil.

Případ Wittgensteinův je však poučný tím, že ukazuje, jak mohou jednostranné a v podstatě pochybené názory o vztazích mezi jazykem, myšlením a realitou podnětně zapůsobit na vědu i filosofii a v daném případě přispět i na teorii jazykového zobrazení.[10] Před Wittgensteinem se o zobrazování v jazyce mluvilo hlavně v souvislosti s problematikou onomatopoí, jež jsou v jazyce jen okrajovým jevem. Myšlenky o tzv. ikoničnosti jazyka, jak je rozvinul Ch. S. Peirce, zůstaly v lingvistice poměrně dlouho nevyužity hlavně proto, že se zdály být v rozporu s principem nemotivovanosti (arbitrérnosti) jazykového znaku. Tento princip má platnost v rovině pojmenování (ve vztahu pojmenování k označované věci) i v rovině gramatické (o tom svědčí gramaticko-typologická ekvivalence jazyků), neplatí však bez omezení. Jsou-li všechny přirozené jazyky ve funkční rovině rovnomocné (samozřejmě za předpokladu určité úplnosti a hotovosti), musí se při všech svých různostech zakládat na stejných konstrukčních principech. Jejich vnitřní příbuznost je motivována především zobrazovacími potřebami při lineárním vyjadřování. Základní zobrazovací jednotkou pak ovšem není pojmenování, nýbrž věta. Wittgenstein, který na tuto skutečnost první důrazně upozornil, si ještě plně neuvědomoval význam tohoto zjištění. V druhém období svého filosofování se této myšlenky dokonce vzdal. Pro marxistickou gnoseologii a teorii jazyka má poznatek o zobrazovací funkci syntaktických konstrukcí zásadní význam. [109]Strukturní vazby mezi jazykem a myšlením se vždy nějak realizují i v plánu zobrazovacím.

Při budování marxistické sémiotiky těží Klaus mimo jiné vydatně z prací amerického sémiotika Ch. W. Morrise, zamítaje ovšem jeho behavioristické a novopozitivistické interpretace. K Morrisově teorii se staví Klaus podobně jako k moderní jazykové analýze (v obojí její základní orientaci, formalizující i pozdně wittgensteinovské). Odmítá pokusy omezit filosofickou analýzu na analýzu logickou nebo jazykovou (srov. k tomu v cit. knize s. 23n.), v sémiotice spatřuje jen dílčí disciplínu teorie poznání (s. 53). Považuje přitom (shodně s B. M. Mitinem i jinými sovětskými teoretiky) problém významu v širokém slova smyslu za centrální filosofický problém. Z toho mu pak ovšem vyplývá potřeba budování sémiotické terminologie na marxistickém základě. To se dá těžko dělat jinak než při řešení konkrétních vědeckých úkolů. Klaus ve shodě s Morrisem a moderní logikou carnapovské větve rozlišuje základní sémiotické disciplíny podle vztahů konstitutivních „faktorů“ jazykové komunikace (Morris užívá označení znakové dimenze). Tyto faktory jsou podle Klause (s. 56) čtyři: (1) objekty myšlenkového odrazu, (2) jazykové znaky, (3) myšlenkové odrazy, (4) lidé, kteří znaků užívají.

Všechny tyto faktory jsou navzájem spojeny vztahy; nejdůležitější z nich jsou vztahy mezi znaky a objekty (tyto vztahy jsou doménou „sémantiky“), mezi znaky a lidmi (vztahy pragmatické, jimiž se zabývá „pragmatika“), znaky a myšlenkovými odrazy (vztahy „sigmatické“, jejich výzkumem se zabývá „sigmatika“) a konečně znaky mezi sebou (vztahy syntaktické, doménou logické „syntaxe“). Proti morrisovsko-carnapovské trojici „sémantika“, „syntax“ a „pragmatika“ je u Klause navíc „sigmatika“. Zavedení této dílčí disciplíny je plně odůvodněno tzv. sémantickým trojúhelníkem, který v logice a sémiotice zdomácněl po r. 1923, kdy vyšla kniha The Meaning of Meaning (1923) anglických teoretiků Ogdena a Richardse.

Je však možno položit otázku, zda je čtyřmi „faktory“ komunikace, s nimiž Klaus pracuje, okruh sémiotiky plně vymezen. Lingvistovi musí hned napadnout, že se zde nedostalo na jazykový „systém“. A na to, že má pro sémiotiku zásadní význam vztah mezi znakem a znakovým systémem, upozorňuje Klaus sám na jiném místě, když odkazuje na trojrelační charakter znaku (s odvoláním na dánského logika J. Jørgensena; příslušná formule zní: x je znakem pro y v znakovém systému z). Lingvistovi se nevyčerpávají vztahy mezi znaky jen logickou „syntaxí“ (tam jde v podstatě jen o výpovědní korelaci), jemu jde především o užívání znaků podle pravidel jazykového systému (generativní teorie mluví o pravidlech produkujících správné věty). Zdá se nám proto nezbytné, aby k čtyřem Klausovým „faktorům“ byl doplněn ještě pátý, tj. jazykový systém (kód), jehož zkoumání tvoří hlavní doménu jazykovědy. Do sémiotiky (ne-li přímo do jazykovědy) však jistě také patří výzkum sdělení, komunikátů, jejich znakové uspořádání (saussurovské „parole“). Teorie textů má již dnes v sémiotice pevné postavení. Zatím je to víc doména literárních teoretiků a estetiků než lingvistů, ale nechybí tu ani pokusy o vybudování neutrální „gramatiky“ vyprávění (R. Barthes a jeho pokračovatelé, hlavně Cv. Todorov; srov. SaS 30, 1969, 407—423).

Klaus sám si vztahu znak-kód začíná také všímat (patrně z podnětu M. Bierwische, jemuž v předmluvě děkuje za spolupráci; výklady o otázkách [110]týkajících se vztahu „langue“ a „parole“ — těchto termínů však Klaus neužívá — objevují se až v druhém vydání jeho Sémiotiky), jak je patrno z rozlišování znaku jako jednotliviny (Zeichenexemplar) a znaku jako pojmového útvaru (Zeichengestalt). Tato dvojice tvoří přímý protějšek k dvojici obraz-objekt; u Klause je tato symetrie názorně vyjádřena grafickým schématem:

 

Zeichengestalt    ····················  Abbild       :                                         :       :                                         : Zeichenexemplar  ····················  Objekt des Widerspiegelung

 

Ze symetrického vztahu horních dvou členů vyplývá, že jde o reálné psychické entity (u znaku by bylo lépe mluvit o entitě psychosociální, ale i v tvoření odrazu objektivní skutečnosti je konstitutivní účast sociálních činitelů). Z hlediska čistě metodického je na místě rozlišovat mezi reálným pojmovým útvarem (např. fonémem) a jeho modelem, konstruovaným určitou vědní teorií. Tento rozdíl není v tzv. dvoustupňové teorii sovětského lingvisty S. K. Šaumjana zřetelně vyjádřen (srov. SaS 24, 1963, 133—140). Jednotky jako foném nejsou jen produktem teoretické analýzy, existují jako regulativní faktor v reálném jazykovém dění. Foném lze v generativním pojetí považovat za matrici, která „produkuje“ k ní příslušející hlásky. Jistě není třeba zvláště upozorňovat na to, že teoretický popis systémovými vztahy určovaných entit může být neadekvátní, deformativní.

Že je dichotomie ‚kód - text‘ univerzální kategorií sémiotickou (a ne pouze lingvistickou), je dnes již téměř obecně uznáváno. Od let třicátých se s touto dichotomií pracuje v literární vědě, estetice a etnografii, nověji i v jiných vědných disciplínách (např. v archeologii, teorii módy aj.). V některých vědních disciplínách se setkáváme s náběhy k rozlišování mezi „langue“ ve smyslu pravidel pro konstruování určitých předmětů (např. uměleckých obrazů) a činností, kterou tyto předměty vznikají. Vždyť koneckonců není např. tradiční poetika nic jiného než teorie básnické tvorby. Situace tu není podstatně odlišná od situace v tradiční mluvnici, jejíž teoretické hodnoty přicházejí ke cti v důsledku rozvoje generativní teorie. Hlavní „slabosti“ tradiční poetiky vyplývají hlavně z objektivních podmínek: je zde nejčastěji podáván pokus o kodifikaci norem, které básnická praxe už přestala respektovat.

V Klausově sémiotice zůstal bez povšimnutí ještě jeden důležitý faktor (komponent) komunikačního procesu, tzv. kanál (komunikační cesta). V jazykovědě se tomuto faktoru dosud věnovalo málo pozornosti, což je celkem pochopitelné, z jazykovědného hlediska jde spíše o záležitost komunikační techniky. V teorii komunikace je věnováno problematice komunikačních cest hodně pozornosti hlavně v souvislosti s otázkami kapacity a tzv. šumu (rušivých vlivů při přenášení). Problematika rušivých vlivů se může stát velmi aktuální v literárním sdělování nejrůznějších forem (nejen uměleckých). Rušivým faktorem v okruhu komunikačních cest může být technické vybavení psaného nebo tištěného komunikátu (např. jeho optická zřetelnost a grafická úprava vůbec), dále zkomolená forma způsobená špatnou výrobní technikou apod.

Jak užitečné mohou být pro marxismus (hlavně pro marxistickou teorii poznání) kontakty s moderní sémiotikou, ukázal Klaus také ve své knize Die Macht des Wortes, jejíž 4. přepracované a rozšířené vydání vyšlo 1968 (r. 1967 [111]vyšel ruský překlad). Celkové zaměření této knihy je vyjádřeno jejím podtitulem; je to „ein erkenntnistheoretischpragmatisches Traktat“. Užívání jazyka je zde podrobeno soustavnému rozboru z hlediska „pragmatického aspektu“, jazykové pragmatiky. Klaus zde vychází hlavně z Morrise (odvolává se i na jeho novější práci Signification and Significance z r. 1964), přihlíží však i k pracím badatelů, kteří jsou méně zatíženi filosofickými předpoklady (to platí např. o knize R. M. Martina Toward a Systematic Pragmatic, Amsterodam 1959). K využití racionálních složek v Morrisových i jiných pracích z filosofie jazyka připravil si Klaus půdu již svým kritickým rozborem v knize Kybernetik in philosophischer Sicht (3. vyd. 1963).

Politickoideologická důležitost pragmatiky vyplývá Klausovi hlavně z okolnosti, že „jazyk slouží nejen k přenášení informací, k popisu fakt a událostí, ale také k vyjadřování citů mluvčího (sympatií, rozhořčení atd.) a k vyvolávání určitého vnitřního stavu, který se projevuje v libých a nelibých citech, v určitých postojích k sdělení, v určitých úmyslech a posléze v určitém chování a jednání“ (s. 20). Výzkum těchto procesů je právě předmětem sémiotické pragmatiky. Do jejího okruhu spadá i výzkum hodnocení všeho druhu, kritika v umění a ve veřejném životě, politická agitace, mezinárodní kontroverze atd. Ovlivňování lidí pomocí jazykových i jiných projevů se vždy neopírá o pravdu, může se opírat o nesprávné informace nebo také o úmyslné nepravdy. K úkolům pragmatiky proto patří také kritika informační morálky v širokém smyslu slova. Klaus považuje za hlavní úkol marxisticky orientované pragmatiky teorii agitační komunikace, teorii „získávání pro pravdu“. V souvislosti s tím se zabývá i teorií objektivní pravdy, stranickosti v politice a ve vědě a také problematikou osobní přesvědčenosti, víry a důvěřivosti.

Z lingvistického hlediska je zde zvlášť zajímavá kapitola „Jazyk a norma“ (s. 151—180). Norma je zde pojímána v podstatě jen ve smyslu jazykového tříbení a systematického programování textace s určitým zaměřením. I z hlediska tohoto úzkého pojetí mohou být některé formulace považovány za sporné, např. pragmaticky normované znaky jsou určeny k tomu, aby uváděly v lidském vědomí do chodu dílčí programy (Unterprogramme), jež mají sloužit k zjednodušení myšlenkových a poznávacích programů. Klausovým výkladům o jazykovém normování by bylo nepochybně prospělo, kdyby přihlédl k pojetí jazykové normy, jak byla v Československu vypracována v souvislosti s funkční teorií spisovného jazyka.

Zdá se (a ukazuje na to i soupis použité literatury), že si Klaus neuvědomuje souvislosti lingvistické pragmatiky s tradiční rétorikou, o jejíž modernizaci se dnes pokoušejí někteří lingvisté z řad strukturalistů (srov. např. francouzskou Rhétorique structurale z r. 1970, jejímiž autory jsou J. Dubois, F. Edeline, J. M. Klinkenberg, P. Minguet, F. Pire a H. Trinon). Do prehistorie lingvistické pragmatiky patří také různé praktické pomůcky (např. sovětské jako „Jazyk agitátora“, „Jazyk propagandista“ ap.) a ovšem též kritické úvahy o jazykových „idolech“ (Bacon), o konvencionálních lžích (M. Landau) i různé práce analytické, např. série článků o jazyce Leninově v časopise Lef 1924; tyto články vyšly 1970 také v německém překladě (NDR i NSR).

Jako svědectví aktuálnosti teorie a filosofie jazyka z hlediska marxismu-leninismu bylo by možno uvádět i různé novější práce sovětské. Upozorňujeme [112]zde aspoň na jednu. Je to svazek studií Voprosy sociaľnoj lingvistiki, jež vyšla v Leningradě 1970. Většina příspěvků pochází od leningradských lingvistů (ostatní autoři jsou patrně odchovanci leningradských vysokých škol), kteří tak navazují na své tradice, narušené v padesátých letech v důsledku nové situace „na jazykovědné frontě“. Sociální lingvistika (u nás se běžně, podobně jako ve většině jiných jazyků, užívá označení sociolingvistika) prochází od padesátých let obdobím nebývalého rozvoje v různých západních zemích (ve Francii má hlavního reprezentanta stále ještě v M. Cohenovi, jehož marxisticky orientovaným pracím se dostává uznání v celém světě; průhledy do americké sociolingvistiky umožňuje např. sborník Sociolinguistics (který vyšel 1966 redakcí W. Brighta v nakladatelství Moutonově) a je třeba vítat, že dochází k oživení této disciplíny také v Sovětském svazu. Je nutno připomenout, že do okruhu sociolingvistické problematiky patří i různé práce o formaci a rozvoji nových spisovných jazyků v Sovětském svazu; sem patří např. kniha I. K. Bilodida Rozvytok mov socialistyčnych nacij CPCP (Kijev 1966), k níž je připojen obsáhlý soupis literatury, obsahující cenné údaje i o publikacích neoficiálních nakladatelství (zvláště ukrajinských). Bilodid se ovšem zajímá v podstatě jen o východoslovanské jazyky, přihlíží však i k směrům v češtině a v polštině. Dobře je orientován v novějších českých pracích o funkčním rozvrstvení jazyka a o jazykové kultuře.

Příspěvky leningradského sborníku, rozdělené do čtyř oddílů (I. obecné otázky; II. vzájemné působení jazyků; III. formace jazykových celků; IV. teritoriální a sociální varianty jazyka), jsou — jak to u takových souborů obvykle bývá — rozdílné obsahem, zaměřením i hodnotou. Jen některé z nich mají bezprostřední význam i pro obecnou teorii jazyka a společenského vývoje. Na prvním místě to platí o úvodní stati, jejímž autorem je J. M. Žirmunskij; aktuálnost jejího obsahu je naznačena již názvem Marksizm i sociaľnaja lingvistika (byla pronesena na jubilejním zasedání Oddělení jazyka a literatury AN SSSR, věnovaném padesátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce). Je zde nejdříve podán retrospektivní přehled sovětských příspěvků k sociální lingvistice; autorem několika závažných prací je Žirmunskij sám. Sovětští badatelé o otázkách společenské diferenciace a sociálního podmínění jazykového vývoje vycházeli z prací klasiků marxismu-leninismu.

Za nejdůležitější z těchto prací považuje Žirmunskij Engelsovu knihu Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1889). Je to podle Žirmunského závažný příspěvek nejen k etnografii, ale také k antropologické lingvistice, jak ji dnes pojímají hlavně američtí teoretikové.[11] Engels položil základy k vědeckému zkoumání rekonstrukce nejstaršího období ve vývoji jazyka v souvislosti s rozvojem myšlení a společnosti. V sovětském období se staly tyto otázky hlavním pracovním polem „nového učení o jazyce“ N. J. Marra a jeho přívrženců. [113]Marrismus měl podle Žirmunského více „romanticko-mystifikační než materialistický charakter“; uplatnily se v něm své doby módní teorie Lévy-Bruhla, Cassirera i jiných idealisticky orientovaných teoretiků. To nemohlo vést k pozitivním výsledkům, osud marrismu je dobře znám; podle Žirmunského si však otázky lingvistické antropologie podržují svou aktuálnost, jak to ukazují mimo jiné i práce amerických badatelů (Boase, Sapira, Bloomfielda aj.). Žirmunskij cituje Hoijerův výrok o potřebě zkoumání amerických domorodých jazyků, aby mohly být odkrývány obecné zákonitosti jazykového vývoje, a dodává, že podobné myšlenky hlásali I. I. Meščaninov a jiní odchovanci Marrovi. Je prý škoda, že práce těchto sovětských lingvistů Hoijer nezná.

Žirmunskij je přesvědčen, že k rozvoji sociální lingvistiky přispěl platným způsobem také Paul Lafargue, jehož myšlenky o třídním charakteru jazyka v revolučních zvratech v jazykovém vývoji stroze odmítl Stalin. Na Lafarguovy myšlenky navazovaly sovětské příspěvky k sociální dialektologii, např. M. V. Sergijevského Problemy sociaľnoj dialektologii i istorii francuzskogo jazyka XVI—XVII vv. v knize Istorija francuzskogo jazyka (Moskva 1936, 2. vyd. 1947). Patří sem i Žirmunského kniha Nacionaľnyj jazyk i sociaľnyje dialekty (Leningrad 1936; Žirmunskij navazuje na tuto tradici v stati Problemy sociaľnoj dialektologii, Izvestija AN SSSR, Serija literat. i jazyka 23, 1964, sešit 2, s. 99—112). Průkopnický význam mají podle Žirmunského práce L. P. Jakubinského, žáka Baudouina de Courtenay z petrohradského období. Hlavní myšlenky o sociálním podmínění jazykového vývoje uložil Jakubinskij v knize Očerki po jazyku (Leningrad 1932), jejímž spoluautorem byl A. Ivanov. Velkou aktivitu vyvinul v oblasti sociální dialektologie leningradský B. A. Larin, známý i svými pracemi z oboru dějin ruštiny, indoevropské komparatistiky a baltistiky. Žirmunskij vysoko hodnotí i práce rusisty N. M. Karinského, neprávem zapomínaného; některé jeho dialektologické práce jsou zároveň příspěvky k sociologii jazyka.

Po retrospektivním úvodu načrtává Žirmunskij ve své stati hutnou zkratku teorie jazykového vývoje v jeho sociální podmíněnosti, potom stručně vykládá své pojetí sociální dialektologie. V úvaze o sociálních podmínkách jazykového vývoje vychází Žirmunskij z Marxovy charakteristiky buržoazní společnosti jako „nejrozvinutější a nejvšestrannější organizace výroby“. Poznání struktury kapitalistické společnosti je podle Marxe nezbytným předpokladem k pochopení všech minulých formací a celého společenského vývoje.[12] Tato metodologická zásada je podle Žirmunského v plné míře platná i pro zkoumání dějin jazyka a jeho společenského fungování. Jazykový vývoj je určován především jeho sociální rozrůzněností. V období kapitalismu se stává naléhavě potřebou plně rozvinutého systému výroby a směny zboží jazyková jednota. Rozporné tendence v kapitalistické společnosti však nedovolují, aby se sjednocující síly mohly plně uplatnit. Znalost spisovného jazyka, který je základním pojítkem mezi různými složkami kapitalistické společnosti, „zůstává privilegiem vládnoucích tříd“ (s. 16). Základním dorozumívacím jazykem širokých lidových mas nepřestává být místní dialekt — po této stránce se radikálně mění situace teprve v socialistické společnosti.

A tu se ukazuje, že nová společenská situace a nové úkoly jazykové politiky [114]přinášejí teorii jazyka nové podněty a jazykověda sama se stává nástrojem a pomocníkem při budování nového společenského systému. A to právě s sebou nese rozvoj sociální lingvistiky v Sovětském svazu. Její podstatnou složkou je i teorie spisovného jazyka, osvětlování otázky jeho vzniku, rozvoje a jeho kultury, teoreticky fundované. Žirmunskij upozorňuje na to, že v Sovětském svazu přistupovali k rozpracování teorie národních a spisovných jazyků nejen rusisté a slavisté (mezi nimi zvl. rozsáhlou aktivitu rozvinul V. V. Vinogradov), ale také romanisté, germanisté (Žirmunskij sám je také germanista, je např. autorem velké německé dialektologie) i orientalisté. Po druhé světové válce obracejí sovětští lingvisté svou pozornost k jazykové situaci v státech, které vznikají z bývalých kolonií. I zde nová situace společenská vyvolává potřebu teoretické aktivizace v různých vědních disciplínách, z nichž jazykověda sice nemusí být vždy tou nejdůležitější, vždy však stojí na exponovaném místě. V sborníku Voprosy sociaľnoj lingvistiki je věnován jazykové problematice států, jež vznikly z kolonií, celý třetí oddíl, k této problematice se však vztahují i některé studie oddílů ostatních.

Zaměření naší úvahy nedovoluje, abychom si všech těchto prací všimli blíže. Předem však je třeba se zmínit aspoň několika slovy o stati N. D. Andrejeva o jazyce ve společnosti, která využívá kybernetických postupů. Autor této stati patří mezi přední světové odborníky v matematické lingvistice a teorii strojového překladu. O perspektivách využití různých kybernetických zařízení v socialistické společnosti uvažoval Andrejev již z knize Statistiko—kombinatornyje metody v teoretičeskom i prikladnom jazykoznanii (Leningrad 1967, kap. 7). Ve své nové úvaze se zaměřuje k potřebám a možnostem společnosti komunistické, kterou si představuje jako „společnost neomezených možností“. „Tato základní vlastnost komunistické společnosti bude zabezpečena tím, že kdokoli z našich potomků bude mít k dispozici při první naléhavé potřebě potřebné kvantum automatů — fyzických a logických robotů, schopných řešit jakékoli užitečné úlohy“ (s. 30). V těchto nadšených prognózách jako by zazníval obranný hlas proti skeptikům, kteří mají pochybnosti o reálnosti cílů, které si kladou konstruktéři informačních automatů (včetně strojů na překládání), ale to není na věci to hlavní. Andrejev se vytrvale zabývá problémy, z nichž některé mají praktický dosah úplně nezávisle na tom, budou-li velkolepé automaty na řešení „všech naléhavých problémů“ (patrně včetně smyslu života) jednou zkonstruovány, nebo ne.

Jedním z těchto problémů je i otázka umělého mezinárodního jazyka, který by usnadňoval mechanické zpracování informací a zároveň sloužil mezinárodním vědeckým stykům. Jako teoretik strojového překladu nazývá Andrejev tento pomocný jazyk jazykem převodním (jazyk-posrednik). I zde je možno mít pochybnosti o tom, že práce na takovém jazyce povede k praktickým výsledkům. Nezávisle na tom však mají úvahy o převodním jazyce tu kladnou stránku, že v období zrychleného technického vývoje aktualizují problematiku jazykové různosti. Ta má ovšem vedle své stránky „povrchové“ (jejím zkoumáním se zabývá hlavně tradiční komparatistika) i stránku „hloubkovou“; na tu je vázána problematika kulturní tvořivosti jazyka, jejíž teoretické zvládnutí bude mít nepochybně generativní charakter.[13] Protože jazyk [115]zdaleka negeneruje pouze básnické texty (k takovému pojetí mají sklon školské poetiky), ale ovlivňuje i filosofické myšlení a vytváří také specifické předpoklady pro sugestivní funkci jazyka, rýsují se tu jazykovědnému bádání úkoly, sotva jinak zvládnutelné než vybudováním nové lingvistické disciplíny.

Před závěrem této úvahy zastavíme se ještě krátce u otázky, do jaké míry je možno považovat naši teorii spisovného jazyka za přímou součást progresívní sociolingvistiky, jejíž význam je dnes v Sovětském svazu tak zdůrazňován. Český a slovenský přínos k teorii spisovných jazyků funkční lingvistice je dnes všeobecně uznáván, také sovětští teoretikové se našich prací často dovolávají, v sovětském výboru z prací pražské školy tvoří překlady příspěvků k teorii spisovného jazyka hlavní složku. To je pochopitelné tím spíše, že československá jazykověda již od konce let dvacátých vydatně těžila z teorií sovětských. Také těsná spolupráce značné části členů pražské školy s komunistickou inteligencí tu měla svou úlohu. V poslední době oživuje ve světě zájem i o naše práce literárněvědné a estetické. I ty měly podíl na budování teorie spisovného jazyka a na rozvoji funkční lingvistiky. Slabou položkou byla teorie tzv. básnického jazyka, na jejíž rozpornost jsme již upozornili. Ta měla své kořeny hlavně v neujasněnosti pojmu estetické funkce a estetické znakovosti. Tyto pojmy byly již častěji kritizovány, problémy však zůstávají, ty bude třeba teprve řešit. Marxistickou literární vědu i lingvistiku zde ještě čeká hodně práce.

 

A nyní celkové shrnutí výsledků naší úvahy:

Marxistická teorie společenského vývoje ve všech svých složkách (teorie třídních rozporů, revolučních zvratů, střídání společenských formací, teorie závislosti myšlení na společenském bytí atd.) byla budována v těsné souvislosti s rozvojem speciálních věd, přírodních, společenských i abstraktních. Také jazykověda zde měla svou úlohu, o tom podávají výmluvné svědectví zvláště práce B. Engelse.[14] Vědecký pokrok stejně jako nové sociální skutečnosti působí na rozvoj marxistické teorie i v „poklasické“ době, nová situace vzniká zásluhou Leninovou. Marxistická teorie působí i zpětně na rozvoj vědy, zvláště na společenské disciplíny, ve větší míře nejdříve v Sovětském svazu, pak také v socialistických zemích i jinde ve světě.

V jazykovědě se vliv marxismu-leninismu projevuje hlavně v teorii národních a spisovných jazyků, ve výzkumu sociálních jazyků, v teorii jazykového sbližování a obecné zákonitosti jazykového vývoje. Po druhé světové válce nabývají ve světě na aktuálnosti různé jazykovědné otázky, vznikají nové vědní obory, s jazykovědou těsně spřízněné (kybernetika, teorie informací, nová odvětví formální logiky a matematiky). Tato nová situace ovlivňuje marxistickou teorii společenského vývoje i marxistickou gnoseologii, jak o tom svědčí různé práce sovětské i jiné. Z nich práce německého marxisty G. Klause jsou pozoruhodné hlavně tím, že kriticky navazují na funkční teorie amerických sémiotiků. Charakteristickým rysem vývoje vědy v období tzv. druhé vědeckotechnické revoluce je navazování kontaktů mezi různými vědními obory. Jazykověda nabývá povahy zprostředkujícího článku mezi vědami společen[116]skými, přírodními i abstraktními. To s sebou nese i aktualizaci otázek terminologických a oživení aktivity ve filosofii jazyka a v obecné vědní metodologii.

 

R É S U M É

On the Development of Marxist Terminology and of the Theory of Science

In all its constituents (i. e. in the theory of class antagonism and revolutionary upheaval, of the change of social formations, of the dependence of thinking on social existence etc.), the Marxist theory of social development was being built in a close connection with the evolution of special (i. e. natural, social and abstract) sciences. As for linguistics, it took part in that process, too. A significant evidence is especially presented in the writings of F. Engels. Similarly in the “post-classical” period, the advancement of the Marxist theory has been stimulated both by the progress of science and by new social facts; an essentially new situation results from the appearence of V. I. Lenin. The Marxist theory, however, exerts a reverse influence upon the development of science, particularly upon its social branches: in a greater extent at first in the U.S.S.R., later in the socialist countries and elsewhere.

The influence of marxism-leninism over linguistics is most palpable in the theories of national and standards languages, in the research of socially conditioned languages, in the theory of linguistic convergence and development in general. After the Second World War, the position of linguistics is characterized by the rise of new problems and sciences very closely related to language (cybernetics, information theory, new branches of formal logic and mathematics). They have obviously had effect upon the Marxist theory of social development and Marxist gnoseology. This fact is evident both in Soviet and other scientific endeavour. Among the latter, especially the papers of a German Marxist, G. Klaus, are noteworthy thanks to critical developing a functional theories of American semioticians. The advancement of science in the period of the “second scientific and industrial revolution” is characterized by establishing contacts between various branches of science. In many cases, it is linguistics which functions as a link between them. In such a situation, problems of terminology are particularly focused and a revival of activity in linguistic philosophy and methodology of science can be noticed.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 2, pp. 98-116

Previous rd (= Redakce): Úvodem

Next Eugenius M. Uhlenbeck (Leiden): Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky (hodnocení)