O společenské komunikaci z hlediska sociologa

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Об общественной коммуникации с точки зрения социолога / Sur la communication sociale du point de vue d’un sociologue

Kniha V. Lamsera Komunikace a společnost (Úvod do teorie společenské komunikace) (vyd. Academia 1969, 298 s.) vychází z definice společenské komunikace jako sdělování (přenos informace nebo výměna významů) v rámci společenského kontaktu. Prvky sdělovacího procesu jsou v autorově pojetí komunikátor (sdělovatel), příjemce, směr komunikace, kanály, obsah, vyjadřovací prostředky, záměry a efekty. Výklad se opírá o bohatou literaturu (bibliografie obsahuje 235 položek), a to převážně sociologickou. V práci věnované společenskému sdělování převážně prostřednictvím přirozeného jazyka nepříjemně překvapuje, že zde chybí jakýkoli odkaz na problematiku jazykovědnou, a to jak v textu knihy, tak i v připojené literatuře. (Tento nedostatek je citelný zvláště v 5. kap. nazvané Obsah komunikace s podkapitolami Znaky a vyjadřovací prostředky, Obsahová analýza a Pohyb informací; zvláště zde se problémy přirozeného jazyka přímo nabízejí.)

Přesto užitečnost knihy je i pro čtenáře-lingvistu nesporná. Poučný je výklad o základních komunikačních situacích (rozlišují se situace prostorově neuspořádané, dále situace stolové s různými variantami — stůl kulatý, obdélníkový, předsednický, situace sálové, stadiónové a davové) a o proměnných činitelích, které tyto situace ovlivňují (kontakt přímý a nepřímý, smyslové kanály, role a status partnerů, směry komunikace, stupeň intimnosti a formálnosti ap.). Mnoho místa se uděluje masovým komunikačním prostředkům (v kap. Vlastnosti jednotlivých prostředků, Příjemci masových komunikačních prostředků, Výzkum veřejného mínění a masových komunikačních prostředků), teorii propagandy a obsahové analýze. Užitečný je pojem dispozičního prostoru, v jehož rámci se komunikace uskutečňuje. V tomto prostoru jsou umístěny společenské skupiny různého rozsahu a různého stupně soudržnosti, které umožňují charakteristická uspořádání komunikačních aktů (složitější konfigurace jsou vysvětleny pomocí teorie grafů).

Přílohou knihy je kap. Teorie společenské komunikace a sociologický výzkum, která se zabývá sociologickým výzkumem jako společenským jevem, který vytváří komunikační situace, v nichž probíhají jednotlivé komunikační akty a procesy. V rámci této situace se rozebírají pojmy dispozičního prostoru, výzkumníků (komunikátorů, kteří vynucují, resp. navozují komunikační situaci), multiplikátorů, které znásobují informační podněty (dotazy), příjemců, tj. dotazované veřejnosti, a komunikačních cest (rozhovorů, dotazníků ap.). Tato kapitola obsahuje největší množství originálních postřehů, které dokládají autorovu zkušenost z praxe sociologického zkoumání. Toto tvrzení bohužel nelze zobecnit na celou knihu, v níž převládá spíše konfrontace názorů cizích než koncepce původní (autor to ostatně v úvodu přiznává). Mnohé úvahy jsou poznamenány i jistým chvatem a nepřesnostmi ve formulaci (doprovázenými i málo pečlivou prací korektorskou). Přes to, že Lamserovo dílo zaplňuje mezeru v česky psané literatuře věnované rozboru společenských komunikačních procesů, v nichž významnou úlohu má přirozený jazyk, potřeba řešení této problematiky zde zůstává. Lze jenom doufat, že po této práci i po práci vyšlé z pera sociálního psychologa[1] stranou nezůstanou ani lingvisté.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 2, p. 183

Previous Eva Benešová: Symposium o aktuálním členění výpovědi

Next Josef Filipec, Zdeněk Hlavsa: Z přednášek na pražském zasedání Societas linguistica europaea