2. mezinárodní konference „Základy vědy o překladu“ v Lipsku

Josef Filipec

[Chronicles]

(pdf)

2-ая международная конференция «Основы науки о переводе» в Лейпциге / 2e conférence internationale «Fondements de la science de traduction» à Leipzig (1970)

14. až 17. září 1970 uspořádala sekce Theoretische und angewandte Sprachwissenschaft der Karl-Marx-Universität v Lipsku mezinárodní konferenci o otázkách překladu, jejíž tematika zahrnovala tři okruhy: (1) invariantnost a přeložitelnost, (2) teorie a praxe jazykového zprostředkování, (3) modelování překladatelského procesu.

První tematický okruh byl zahájen přednáškou A. Neuberta Invarianz und Pragmatik. Autor v ní postuloval pragmatickou (tj. pro daný text typickou) a sémantickou ekvivalentnost překladu. Její záruku viděl v překladovém slovníku, jehož hesla jsou sémanticko-pragmatické jednotky nebo hodnoty, chápané jako invariantní hloubkové struktury výchozího a cílového textu. Ekvivalentní vztahy jsou přitom invariantním faktorem teorie překladu.

Otázku pragmatického invariantu v překladu podrobněji osvětlil K. Rülker z Jeny. Proti syntaxi, která klade požadavek syntakticky správně konstruovaných vět, a proti sémantice, jíž jde o jednoznačnost výpovědí, přihlíží pragmatika k člověku jako účastníku komunikačního procesu a žádá jednoznačnost z hlediska partnera komunikace. Pragmatická varianta je tedy založena na požadavku, aby oba texty, výchozí i cílový, znamenaly totéž pro příjemce obou textů, i když je jejich jazyková a sociologická situace různá. Pojmem syntaktického invariantu překladu se zabýval též G. Kramer z Berlína. Proti generativnímu systému uvnitř jednoho jazyka postavil převodní systém mezijazykový a při překladu textu jednoho jazyka jiného než současného vývojového stupně do druhého jazyka současného zavedl do převodního systému příslušný časový index.

Metodologii při konfrontaci sémantických systémů dvou jazyků v souvislosti s teorií překladu osvětlil Koľšanskij z Moskvy. Propracovaný referát přednesl G. Jäger z Lipska; vymezil v něm termín translation (‚převod‘) jako rodově nadřazený pojmům překlad a tlumočení (Rülker jej chápal jako ‚dvojjazyčnou komunikaci‘, Kade jako postup vedoucí k realizaci dvojjazyčné komunikace). Rozlišuje ideální a reálný překlad a v něm tři invarianty: aktuální signifikativní význam, aktuální členění textu a pragmatický význam. Dva texty jsou funkčně ekvivalentní, vyhovují-li těmto požadavkům. Přeložitelnost je vztah mezi ideálním převodem textu jednoho jazyka vzhledem k textu jazyka druhého a je principiálně možná.

Referát J. Filipce z Prahy, věnovaný pojmu ekvivalentnosti a otázce přeložitelnosti, rozlišil synonyma jako prostředek vnitrojazykové konfrontace proti ekvivalentům jako prostředkům mezijazykové konfrontace (kontrastivní lingvistiky); upozornil na stupně ekvivalentnosti úplné a částečné v souvislosti s otázkou kompenzace, nastínil typologii ekvivalentů jako prostředků všech jazykových rovin, počítaje v to i rovinu situace a textu. Rozlišil texty s převažující funkcí sémantickou (odborné) a polyfunkční (umělecké), u nichž musí překlad respektovat hierarchii funkcí. Na závěr formuloval otázku překladového sámantického invariantu jako mezijazykové posloupnosti sémů a otázku sémantických variant a dotvrdil své výroky příklady zvláště z německého překladu Hrabalovy povídky Pábitelé. — Analýzou textu a textové struktury se zabýval E. Agricola z Berlína. Zdůraznil zřetel k formám textové izotopie (Vertextung) jednotlivých výpovědí a zřetel k mimojazykovému obsahu. K otázce samostatné textové struktury a jednotek textu, textémů, stavěl se spíše skepticky. Bylo tu však možno využít některých výsledků školy francouzské (např. Greimas) a pražské (Hausenblas aj.). Z dalších konkrétních [188]otázek týkajících se ekvivalentnosti popsal W. Hornung typy ekvivalentů ruských a německých nadslovních chemických termínů, H. Ortmannová totéž v rus. a něm. lékařských textech, H. Wüstenecková (všichni tři z Berlína) se zabývala otázkou ruských ekvivalentů adjektiv a adverbií, v němčině homonymních, W. Koller ze Stockholmu upozornil na několik typů překladatelských problémů při překladech ze švédštiny do němčiny — zvláště tu jde o otázku syntaktických vztahů a segmentace mimojazykové situace, M. Gheorghiu z Bukurešti nadhodil otázku přeložitelnosti některých morfologických kategorií bez ekvivalentů. Konkrétně šlo o překlad rus. vztahových adjektiv v syntagmatických spojeních (zimnij deń) německými složeninami (Wintertag), popř. rum. předložkovými spojeními.

Několik referátů bylo věnováno otázkám jazykového zprostředkování a tlumočení, kterážto tematika už přesahuje rámec vědy o překladu jako jazykovědné disciplíny. To dobře ukázal referát H. Georgiho z Berlína, který analyzoval kategorii cíle jako jeden z vnitřních komplexních momentů ovlivňujících proces jazykového zprostředkování. Z hlediska němčiny a jejích syntaktických konstrukcí se slovesem na konci byl důležitý příspěvek G. Dalitze z Lipska zdůrazňující potřebnost popisu typů jazykového předjímání (do větné struktury je třeba zapojit složky z konce věty).

Na přechodu tohoto a dalšího okruhu, věnovaného modelování převodního procesu, stál ref. O. Kadeho z Lipska, typicky vyjadřující názor části něm. teoretiků překladu postulujících matematicko-logicko-lingvisticko-sémiotický ideální abstraktní převodní systém („der ideale Translator“) pojatý jako model jistých vlastností reálného převodu uskutečněného člověkem nebo automatem, popř. oběma. V takto naznačeném směru referoval A. Ljudskanov ze Sofie o tvůrčí povaze překladatelského procesu a předpokladech, specifičnosti a možnostech jeho formalizace a automatizace. Referent se podle svého vyjádření omezil hlavně na analýzu překladatelského procesu a pominul tedy např. otázku kompenzace, závažnou zvl. při uměleckém překladu. Jeho optimismus, pokud jde o automatizaci, se vztahoval i na umělecký překlad.

Další referáty měly konkrétnější charakter. R. Růžička z Lipska dovodil ve výborně fundovaném referátu potřebnost převodního hodnotícího modelu (Bewertungsmodell) vzhledem k segmentům textu výchozího a cílového jazyka. Předpokládá jazykově nezávislou sémantiku konstruovanou na základě modální logiky a pak ovšem vidí podstatné problémy překladu jen v gramatice, tvořící ve dvou a více jazycích mezistupeň mezi sémantickou reprezentací textu a jeho reprezentací fonetickou, popř. grafickou. Je však třeba překlenout distanci mezi tímto pojetím a pojetím pragmatické sémantiky specifické pro každou národní společnost, což vyplývalo i z některých jiných referátů. Je také otázka, zda modální logika v dnešním rozpracování, např. Lewisově, je dostatečnou základnou pro vytvoření sémantického metajazyka přirozených jazyků.

O aktuálních otázkách transformační gramatiky a modelování překladu promyšleně promluvil P. Sgall z Prahy. Transformační gramatika se totiž ukazuje plodnou i pro vědu o překladu, zvl. proto, že ve své nejnovější podobě využívá výhod vlastních systémům stratifikačním, které mohou jasněji zachytit vztah mezi kompetencí mluvčího, posluchače a překladatele; referent navrhuje pracovat s takovým uspořádáním prvků sémantického zápisu věty, které by odpovídalo stupňům výpovědní dynamičnosti. — O vztazích mezi různými typy gramatik mluvil také O. Kade v ref. nazvaném K modelování vztahů ekvivalence. Za podstatné při překladu považuje Kade substituci reálných výpovědí jednoho jazyka reálnými výpověďmi druhého jazyka, přičemž invariantem jsou funkční ekvivalence výpovědí různých jazyků. Kade nadhodil v ref. myšlenku, s níž lze souhlasit, že překlad nemusí vždy proniknout k hloubkové struktuře a že může stačit dosažení úrovně pragmatické. V souvislosti s tím považuje za využi[189]telný jak Harrisův, tak Chomského pojem transformace. Podle Kadeho je třeba dvojjazyčný generativní ekvivalentní model jako model překladové kompetence doplnit modelem překladové „performance“ a na tomto modelu musí budovat algoritmus pro automatický překlad. — O modelech v lingvistice obecně promluvil matematik J. Kunze z Berlína. Lingvistickou fundovanost algoritmu pro model překladového procesu zdůraznil W. Reinecke z Lipska. Tento proces je podle něho zvláště vhodný k modelování, protože je v něm relativně vysoké procento formalizovatelných prvků. Na příkladu nominálních konstrukcí (NP) se modeluje daná jazyková struktura v maximálním rozdělení a uspořádání prvků (NPmax) a naznačuje se, že tuto proceduru lze rozšířit i na rovinu věty.

V závěrečném slově zhodnotil výsledky konference A. Neubert. Právem zdůraznil konstruktivní ovzduší, v němž konference probíhala, a její podnětnost z hlediska budoucího výzkumu. Dodejme k tomu, že v Lipsku vzniká dobře fundované a moderně orientované lingvistické centrum, které je prodchnuto tvůrčím optimismem a sebedůvěrou a připravuje na všech úsecích mladé badatele. Referáty přednesené na konferenci budou publikovány. Už dnes však možno konstatovat, že se jednotlivé referáty v mnohém dobře doplňovaly. Z nedořešených otázek lze uvést tyto: škoda, že nebyla rozvedena problematika aktuálního členění výpovědi, pouze dotčená Jägrem, Růžičkou a Sgallem. Z tohoto důvodu je také škoda, že se lingvisté z NDR nezúčastnili konference o této problematice, která se konala v říjnu 1970 v Mariánských Lázních (viz zde na s. 177n.). Pokud jde o sémantickou stránku překladu, vyhranila se dvě pojetí: pojetí univerzální sémantiky (Růžička) a pojetí stupňovitosti, které formulujeme takto: mezijazykový sémantický invariant — hloubkové struktury jednotlivých jazyků (popř. mezistupeň pragmatické úrovně) — povrchové struktury — lexikální obsazení. A konečně se projevil na konferenci protiklad abstraktně pojatého modelu, zahrnujícího i styl umělecké literatury (Ljudskanov), a požadavku vyvozovat závěry z empirie. Na řešení tohoto protikladu závisí úspěšný vývoj této významné problematiky.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 2, pp. 187-189

Previous Josef Filipec, Zdeněk Hlavsa: Z přednášek na pražském zasedání Societas linguistica europaea

Next Radoslava Brabcová: Lingvistika na 21. semináři srbocharvátského jazyka v Jugoslávii