K problému větněsémantických funkcí nedějových významů českého slovesa

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

К проблеме семантических функций чешских глаголов необозначающих действие в структуре предложения / Problème de la fonction des verbes n’exprimant pas d’action dans la structure sémantique de la phrase tchèque

Vycházíme z lišení dějových (procesuálních, událostních) významů českých sloves[1] a nedějových, statických, situačních slovesných významů. Dějové významy spínají substanční prvky věty ve smyslu působení, činnosti některého z nich vzhledem k ostatním, ve smyslu změny vztahů, situace syntakticky vyjádřených (ale i nevyjádřených)[2] aktantů a participantů děje a ve smyslu průběhu těchto vztahů. Naproti tomu nedějové významy vyjadřují statické, sémanticky diferencované relace prvků, které sloveso v gramatickém (syntaktickém) i sémantickém smyslu spíná. Sloveso tu má tedy jen funkci relační, což je základní funkce slovesa ve větě dvojčlenné, postrádá však dynamický aspekt této relace, což je základní princip dějovosti.

Strukturu větněsémantických funkcí nedějových významů českých sloves nebudeme chápat pouze ve smyslu tradičně rozlišovaných větných členů (subjekt, objekt, predikát apod.) a sémantických aktantů věty (agens, patiens …), ale ve smyslu určité specifikace takového popisu gramaticko-sémantické struktury věty, jíž je pojem komplexního větného vzorce (complex sentence pattern — CSP),[3] jehož komponenty jsou gramatický větný vzorec (GSP) a sémantický větný vzorec (SSP). Větněsémantická funkce dějových sloves bude v SSP zapsána jako symbol I, srov. zápis věty Tatínek píše na zahradě dopis ve smyslu CSP jako ;[4a] symbolicky jsou zapsány pouze prvky tatínek, píše, dopis, nikoli prvek na zahradě, neboť z hlediska daného vzorce nejde o prvek nezbytný, obligatorní ve smyslu minimální sémantické a gramatické úplnosti dané věty.[4b]

Cílem této stati je tedy zápis CSP takových českých vět jednoduchých, [209]jejichž přísudkem (jádrem jejich přísudku) je sloveso s nedějovým významem, neboť tento fakt má zásadní důsledky pro strukturu CSP.[5]

Než přistoupíme ke zkoumání a interpretaci základních nedějových větných struktur češtiny, je třeba pro úplnost připomenout, že vedle dějů a nedějů je skupina modů děje, kam je třeba řadit v širším smyslu slovesa, která mají z hlediska GSP relaci VF → INF, tedy slovesa modální, slovesa „plnovýznamová“ s podobnými sémantickými vlastnostmi, slovesa fázová apod.

Mezi slovesem chci a ostatními (mohu, smím, mám, musím) je značný významový rozdíl. Všimněme si nejprve tedy slovesa chci (chci žít, chci napsat knihu). Ani samo sloveso chci, ani relace chci + INF slovesa plnovýznamového, dějového není sémanticky děj. INF tu pojmenovává substančně pojatý děj, sloveso chci vyjadřuje antecendenci, ve smyslu závislosti realizace děje na vůli podmětové substance. Totéž platí o ostatních modálních slovesech (mohu, smím, mám, musím psát knihu), avšak s tím rozdílem, že jde o vyjádření antecedence vzhledem k podmětové substanci vnější. Volní složka podmětové substance je vzhledem k uskutečnění infinitivem pojmenovaného děje vázána vnějšími faktory. Obecně tedy pro modální slovesa platí, že podmětová substance je uvedena ve vztah se substančně pojatým dějem (gramatickou předností infinitivu je, že dovoluje tento děj substančně pojmenovat spolu s celou valenční sférou), přičemž slovesný relátor vyjadřuje způsob závislosti potenciálního děje na podmětové substanci (chci) nebo na faktorech vzhledem k podmětové substanci vnějších (ostatní modální slovesa). Ostatní významové rozdíly mezi modálními slovesy považujeme již za záležitost lexikální sémantiky. Lze tedy užít tento způsob zápisu:

On chce psát knihu

On musí psát knihu[6]

(I — P) = substančně pojatý dějový predikát

 

Za otevřenou je třeba považovat otázku, zda vedle modálních sloves lze takto vykládat i jiné relace VF → INF, srov. např. Dítě se bojí chodit, Spisovatel zamýšlí psát knihu apod. Budeme-li i v těchto větných významech považovat slovesa bojí se, zamýšlí za děje, bude nutné je vyložit v jiných souvislostech, i když pravděpodobně jako dějové mody, dějové antecendence jiných dějů. Dějový a pravděpodobně substimační výklad je nezbytný i u relací jako Ředitel mi přikázal pracovat, kde jde o kondenzáty souvětních celků jako Ředitel mi přikázal, abych pracoval.

U sloves fázových (začnu, přestanu, jmu se) nejde o neděje, ale naopak o fázi děje; je proto možné zapsat relaci VF → INF v SSP jako I_fáz, srov.

 

Spisovatel začal psát knihu

Vlastní nedějové významy českých sloves je třeba chápat z hlediska jejich větněsémantických funkcí jako struktury tvořené predikovaným „jménem“ [210](gramaticky nejčastěji substantivum, adjektivum, ale i adverbium) a nositelem tohoto predikátu. V principu je relátor (VF) větněsémanticky prázdný. Toto je základní univerzální schéma, jehož sémantický mechanismus je různě řešen u jednotlivých typů nedějových relací ve vztahu k příslušné struktuře GSP. Základním relátorem je spona (být), a tedy především gramatické relace typu  Cop → S/A/MOD.[7] Nám ovšem jde o náčrt soustavy nedějových větných významů plnovýznamových sloves, nikoli o popis významů spony; přesto jsou nám relace se sponou východiskem, na jehož pozadí lze ostatní nedějové relace klasifikovat.

Mějme skupinu českých vět:

(1) (On) je hloupý.

(2) (On) je hlupák.

(3) (On) je podobný svému otci.

(4) (On) je jako stařec.

(5) (On) je vyšší než já.

(6) Náklady knih jsou vyšší než sto tisíc.

Budeme dosazovat na místo spony některá plnovýznamová slovesa a zkoumat, jakým způsobem se sémantika věty změní; podstatné přitom bude, zda se nemění staticky relační význam konstrukce na dynamicky, dějově relační. (Srov. (On) je hlupák → (On) se stává hlupákem, (On) se mění na hlupáka.)

Ve větách (1) - (6) lze nahradit sponu slovesy zdá se, jeví se, aniž by bylo možné říci, že nejde o správné české věty. (Některé z vět však budou méně obvyklé, zejména pokud jde o věty s knižním slovesem jeví se.) Přitom sémantický rozdíl mezi (On) je hloupý — (On) se zdá (jeví) hloupý není v protikladu neděj—děj, ale slovesa zdá se, jeví se vnášejí do konstrukce příznak subjektivního dojmu. Subjekt tohoto dojmu může být ve větě vyjádřen jako fakultativní, derivační prvek — srov. Zdá se nám hloupý. Jde tedy i v těchto větách o staticky relační význam, slovesa zdát se, jevit se mají ve srovnání s lexikálněsémanticky prázdnou sponou lexikálněsémantický obsah naplněný modem subjektivního dojmu. Oba typy relací však mají z hlediska větné sémantiky význam predikace vlastnosti. Podobně lze vyložit sémantiku vět jako: Platí za nejlepšího matematika vzhledem k Je nejlepší matematik nebo Vyznačuje se velkou trpělivostí vzhledem k Má velkou trpělivost (tedy se sponovým mít) a vzhledem k Je velmi trpělivý. Uvedenou dvojici a trojici vět lze považovat vždy za větněsémanticky synonymní, diference se projeví v závislosti na lexikálněsémantickém obsazení relátoru v GSP.

Výše šlo tedy vesměs o příklady na SSP N — Kval(ifikátor), přičemž vedle lexikálněsémanticky prázdných relátorů být, mít (srov. též příklady Oděv měl úlohu zakrývací, Byty měly tehdy jednu místnost) se jako relátor uplatňují plnovýznamová slovesa jako zdát se, jevit se, platit (za) s příznakem „subjektivního dojmu“, sloveso vyznačuje se a jiná.

K větě (3) lze přiřadit větu Podobá se svému otci; jde o věty synonymní ve smyslu SSP. Je tu však poněkud jiný vztah mezi sponou a slovesem; nelze říci, že sloveso podobat se se liší (při totožném relačním významu) od spony [211]přítomností určitých lexikálněsémantických rysů. Stojí proti sobě totiž synonymní dvojice je podobný — podobá se, obojí jako statický relátor. Otevřenou zůstává otázka, zda považovat podobnost za rys lexikální sémantiky a syntakticky věty vyložit rovněž jako N — KVAL, nebo, což bude výhodnější pro výklad transformačních vztahů mezi GSP (viz dále), pracovat s relátorem podobnosti, a tedy s SSP „nositele predikátu podobnosti“. Podobně by bylo třeba vykládat i synonymní relace je totožný — ztotožňuje se, je vyšší než — převyšuje apod. jako „nositele predikátu totožnosti“, „kvantitativní různosti“ apod.

K větě (4) lze utvořit paralelu (On) vypadá (vyhlíží) jako stařec, což můžeme vzhledem k syntakticky relevantnímu prvku jako vyložit SSP N — KONFR(ontátor). Slovesa vypadat, vyhlížet jsou svými sémantickými vlastnostmi velmi blízká slovesům zdát se, jevit se (jsou ostatně z hlediska uvedených významů v SSJČ chápána jako synonymní). Proto také v podstatě vyhovují jak vzorci N — KVAL (jeví se, zdá se, vypadá, vyhlíží velmi starý), tak i N — KONFR (jeví se, zdá se, vypadá, vyhlíží jako stařec). U sloves vypadá,[8] vyhlíží lze proti významu „subjektivního dojmu“ u sloves jevit se, zdát se mluvit o příznaku „jevové vlastnosti“.

Výše uvedené příklady SSP ukazují, jak různě (tj. v jak různé míře) využívá větná sémantika sémantiky lexikální; zatímco u dvojice podobat se, být podobný je využita „beze zbytku“, je u významů jako zdá se, jeví se atp. syntakticky využita jen relační funkce slovesa, uváděné sémantické prvky jsou syntakticky využity jen sekundárně (u zdát se, jevit se možností fakultativního prvku Persp.).[9] Souvisí to s tím, který prvek (zda relátor, nebo predikovaná substance) je „odpovědný“ za charakter sémantiky ve smyslu SSP. Zbývající (tj. syntakticky nevyužité) sémantické prvky v našem případě „subjektivní dojem“, „jevová vlastnost“ — zůstávají záležitostí lexikální sémantiky.

Zajímavým okruhem nedějových významů sloves (se složitými vnitřními vztahy a se vztahy k jiným větným významům) je význam lokalizace, příslušnosti do třídy prvků a vlastnictví. Příslušnost je v této souvislosti možno chápat jako lokalizaci v abstraktním smyslu. Vlastnictví je blízké dvěma předcházejícím jednak některými slovesy, jednak plynulým přechodem přes příslušnost ve smyslu „nezcizitelného vlastnictví“ (viz dále) a dalšími vztahy, které lze shrnout jako „uvedení ve vztah“ s nejrůznější lexikálněsémantickou specifikací. Zdá se, že celou oblast spíná i nedějové mít.

Nejprve postavíme proti čistě relační lokalizaci (Uhlí je na Ostravsku) lokalizaci pomocí plnovýznamových sloves (Uhlí se nachází, se vyskytuje na Ostravsku). Vedle toho postavíme příklady Fluor je ve skupině halogenů a Fluor se vyskytuje, se nachází ve skupině halogenů. Vzájemný rozdíl mezi příklady se sponou je dán protikladem mezi prostorovou lokalizací a příslušností; „odpovědnost“ za tento rozdíl nese výraz s lokalizačním významem, jeho význam (reálně prostorové lokalizace, abstraktní lokalizace). Je nyní otáz[212]ka, jaký význam přinášejí slovesa vyskytovat se, nacházet se. Podstatné je, že nejde o příznak dějovosti (pochopitelně nelze v naší souvislosti chápat nacházet se jako zvratné pasívum od slovesa nacházet); lze konstatovat, že tato slovesa „opakují“ lokalizační význam, ‚kde‘ pojmenovaný již výrazem prS_cas s lokalizačním nebo příslušnostním významem. — Věty jako Fluor patří, náleží, přísluší do skupiny halogenů mají obdobné vlastnosti, slovesa „opakují“ význam abstraktní lokalizace (příslušnosti), vyjádřený již významem prS_cas, ovšem ve významu ‚kam‘. Vzhledem ke splývavosti a přechodnosti konkrétní a abstraktní lokalizace a vzhledem ke shodným větněsémantickým vlastnostem předpokládáme zápis jediným SSP N — LOC, popř. s rozlišujícími indexy_{abstr - konkr, kde - kam}.[10]

K větnému významu lokalizace má blízko význam vlastnictví. Čistě relační funkci má sloveso mít (srov. např.: mít význam — vlastnost, mít hlavu — „nezcizitelné vlastnictví“,[11] mít peníze — vlastnictví atp.). Příslušná větněsémantická kvalita (v našem případě vztah vlastnictví) je dána vztahem levého a pravého substančního komponentu, který je selekcí ze souboru relačních možností relátoru mít. Ostatní slovesné relátory vyjadřující vlastnictví (patřit, náležet, příslušet) se liší od relátoru mít především tím, že v centru pozornosti mluvčího (v podmětové pozici) není possesor, ale substance přivlastňovaná. Tento rozdíl není ovšem relevantní z hlediska SSP; týká se vztahu SSP a GSP, tedy CSP jak celku.

Já mám peníze

Peníze patří mně

Je nutné ovšem zjistit, zda relátory náležet, příslušet nemají příznaky dějovosti ve smyslu procesuality, popř. jiný další význam, který je i větněsémanticky odlišuje od mít, patřit. Je tu nepochybně ten rozdíl, že mít, patřit v naší souvislosti primárně slouží vyjadřování vlastnictví (ovšem že i Fluor patří do skupiny prvků halových), zatímco náležet, příslušet primárně vyjadřuje význam příslušnosti. Lze počítat s tím, že rozdíl příslušnosti a vlastnictví je vyznačen vlastnostmi CSP, srov.:

Peníze patří mně

Peníze patří k existenčním prostředkům

Distinktivnost protikladu S_cas — prS_cas není zcela spolehlivá, srov. významy vět jako Plat mu právem přísluší nebo Výtěžek dávek přísluší státu, kde přes „přivlastňovací“ formu S_dat nelze v izolované větě intuitivně s jistotou rozhodnout, zda jde o vlastnictví, nebo o příslušnost. Přes skutečnost, že [213]řada mít, patřit, náležet, příslušet[12] jeví rys narůstání procesuality, považujeme je za nedějová, tedy pouze relační. Vzhledem k různým větněsémantickým funkcím sloves patřit, náležet, příslušet je třeba konstatovat, že příslušný význam je dán vztahem levé a pravé substance, který je selekcí ze souboru relačních vlastností daných sloves. Uvnitř významu N — POS lze říci, že (v syntaktickém smyslu) tato slovesa „opakují“ význam daný vztahem obou substancí přivlastňovatele a přivlastňovaného spolu s přesunutím centra pozornosti z přivlastňovatele na přivlastňovanou substanci.

Výše uvedenými příklady nebyly pochopitelně ani zdaleka vyčerpány všechny typy SSP s pouze relačními, nedějovými významy. Lze zde uvést některé další: význam prosté (absolutní) existence (Bůh jest, Hmota existuje), lokalizované existence, kde vedle příznaku ‚loc‘ je i nezbytný příznak ‚ex‘ (srov. V našem státě existuje moc lidu). Bohatě rozvrstvený (spíše však lexikálněsémanticky než větněsémanticky) je okruh polohových sloves, kde hlavním problémem je, zda v češtině můžeme mluvit o prostě polohových významech (Pacient leží), tedy zda jsou i mimo širší kontext tyto věty minimálně sémanticky úplné. To se týká i sloves viset, sedět, stát.[13]

Význam obligatorně lokalizovaných poloh mají věty jako Klíč vězí v zámku, Král spočíval na lůžku; jde ovšem o relaci syntakticky vyložitelnou jako N — LOC, neboť rys „způsob polohy“ jako celek i jeho jednotlivé modifikace (poloha těla/tělesa, způsob upevnění a vázání prostředím) lze chápat jako záležitost lexikálněsémantickou.[14]

Krátce budeme ještě věnovat pozornost vztahům mezi CSP navzájem. Jde o vztahy různých GSP, které tvoří CSP s jediným SSP.[15] Domníváme se, že můžeme mluvit o vztazích transformačních, neboť je splněna podmínka významové totožnosti (v našem případě ve smyslu SSP) takového syntaktického paradigmatu GSP. Uvažme vztah mezi větami: (1) (On) je (velmi) trpělivý, (2) (On) má (velkou) trpělivost. (3) (On) se vyznačuje (velkou) trpělivostí. O těchto větách bylo výše řečeno, že vyhovují sémantickému vzorci N — KVAL, tedy:

Uvedené operace vyhovují pochopitelně jen některým N — KVAL.

Z hlediska onomaziologického a slovotvorného půjde na místě KVAL o jména vlastností a stavů,[16] tedy půjde o deadjektivní substantiva; i v tomto rámci budou ovšem rozdíly ve způsobu, jak jednotlivé dvojice A, S využívají výše uvedené trojice GSP. Např. Fotografie je jasná — Fotografie má jas — Fotografie se vyznačuje jasem; Tato myšlenka je hluboká — Tato myšlenka má hloubku — Tato myšlenka se vyznačuje hloubkou; jindy však vyhovuje [214]vztah N — KVAL pouze prvému a třetímu GSP, srov. Tento člověk je pilný — Tento člověk se vyznačuje pílí; Tento člověk je přímý — Tento člověk se vyznačuje přímostí.

Jde o dva typy transformace (jednostupňovou a dvoustupňovou); v druhé z nich jde o substantivizaci A → S, která je provázena obligatorní změnou spony být na mít, druhý stupeň je dán změnou spony mít na VF_ref vyznačovat se, což je provázeno změnou pádového tvaru S, tedy:

A^být → S^mít a

V prvé (jednostupňové) jde o substantivizaci, k níž dochází současně se změnou Cop v VF_ref, tedy

Cop → VF_ref

A → S

Pro ilustraci našeho pojetí vztahu mezi lexikální a větnou sémantikou uvedeme náčrt větněsémantických interpretací slovníkového hesla mít (SSJČ, s. 12244). Jde o sloveso, které je relátorem sponových vlastností. Vyjdeme z ilustračních příkladů; nebudeme věnovat pozornost frazeologickým a frazeologizovaným jednotkám. Mějme tedy české věty:

(1) Má peníze.	N — POS
(2) Měla na sobě blůzu.
(3) Má v moci (město).	tj. ‚ovládá město‘
(4) Má devět set měsíčně.	tj. ‚dostává …‘
(5) Má jediného syna.
(6) Má někoho na bytě.
(7) Má zkoušku za sebou.
(8) Má ho za přítele.	tj. ‚považuje ho za …‘
(9) Má ho za blázna.
(10) Má hlad (pravdu, smůlu, zármutek …)	tj. ‚hladoví‘, —, —, ‚rmoutí se‘
(11) Má dítě k učení.	tj. ‚vede, nutí k …‘
(12) Máme chodit včas.	Nan-exter
(13) Dnes máme středu.	tj. ‚dnes je středa‘
(14) Mám kabát ušitý.
(15) Máme zaseto.

Některé věty je zřejmě třeba vyložit jako děje (viz parafráze v pravém sloupci). Vedle významů, které již byly výše vyloženy (1), (12), jde dále o „uvedení ve vztah“ v širokém smyslu (5), (13), (10), pokud není vyloženo jako děj. Taková vztahová relace je specifikována vztahem příslušných substancí (dnes — středa; on — pravda; otec — syn).

Objevují se však relace, které jsou větněsémanticky pozoruhodné tím, že jsou vícemístné, ačkoli jde o neděje. Tak např. (2) je lokalizace, nikoli vlastnictví, avšak prvek LOC je rozštěpen tak, že obsahuje z hlediska GSP pozici podmětu i příslovečného určení. Znamená to, že vztah blůza — kde je viděn z perspektivy „subjektu lokalizace“, který je postaven do centra pozornosti mluvčího. Relátor mít pak má dvojí funkci: vyjadřuje relaci N — LOC (blůza — kde) a relaci rozštěpeného kde (ona — na sobě). Sám SSP lze tedy zapsat takto: N — PERSP/LOC.[17] Komplexně bude věta zapsána jako:

 

Podobnou strukturu má i (6).

[215]Vícemístnou interpretaci mají i statické, nedějové relace (14) a (15).[18]

K. Hausenblas mluví v těchto případech o přivlastňovací formě slovesné kategorie výsledného stavu; z toho plyne, že jde o neděj, třebaže o výsledek děje. Výsledný stav Mám kabát ušitý může být výsledkem děje pojmenovaného jednak větou Já (tj. krejčí) jsem ušil kabát, jednak větou Krejčí mi (tj. zákazníkovi) ušil kabát. — Vzhledem k rodové neutrálnosti[19] těchto konstrukcí zapíšeme větu Kabát je ušitý (která je základním komponentem složitější konstrukce „přivlastňovací formy“ výsledného stavu) jako N — KVAL_rez. Tento výsledný stav je přivlastněn substanci, která je ve větě Mám kabát ušitý v pozici podmětu, tedy v centru pozornosti mluvčího. Znamená to, že do centra pozornosti se dostane substance, která je v antecendentní větě Já (tj. krejčí) … rovněž podmětem, ale v antecendentní větě Krejčí mi (tj. zákazníkovi) … je fakultativním recipientem (Rcp), neboť věta Krejčí mi ušil kabát vyhovuje SSP A — I_z — P_rez. Znamená to (v druhém případě), že derivační prvek jedné sémantické struktury je v jiné, s ní konsekventně sdružené struktuře prvkem obligatorním.[20]

V případě, že výsledný stav Mám kabát ušitý je výsledkem děje Krejčí mi (tj. zákazníkovi) …, lze zapsat podmětovou substanci sémanticky jako POS, neboť jde skutečně o přivlastnění výsledku děje; není vyloučen ani příslušný symbol antecedentní věty, tj. RCP. Jestliže však půjde o výsledek děje (Já) (tj. krejčí) …, pak jde o „přivlastnění“ výsledku původci antecendentního děje, je tedy třeba označit podmětovou substanci jako A(gens). Ovšem, takto různě — tedy jako POS/RCP, A — lze podmětovou substanci ve větě (14) interpretovat jen vzhledem k antecedentním větám. Sama věta Mám kabát ušitý neříká nic jiného než to, že výsledný stav Kabát je ušitý je vztažen k nějaké substanci, což má za následek formální změnu relátoru být na mít spolu se změnou pádové formy „rezultované“ substance. Tato substance, k níž je výsledný stav vztažen, je v centru pozornosti mluvčího, výsledek děje je nazírán „skrze“ tuto substanci. Proto musí být tato podmětová substance označena pouze jako N, tedy:

 

V této stati podaný návrh jednoho z možných způsobů zápisu větněsémantických vlastností nedějových významů sloves (vyložený na okruhu SSP N — KVAL/KONFR a okruhu N — LOC_konkr/_abstr/POS a ilustrovaný slovníkovým heslem mít) lze uzavřít konstatováním, že větněsémantická relace „vybírá“ modifikaci lexikálního významu z rámce možností slovesa (rámec má charakter [216]limity), přičemž modus lexikálního významu zpravidla jednak „opakuje“ větný význam relace, jednak ho specifikuje. Vztah GSP a SSP napomáhá při odhalení různé větněsémantické funkce slovesa.

 

R É S U M É

On the Problem of the Function of Non-Process and Non-Event Verbs in the Semantic Structure of the Czech Sentence

In Czech non-process and non-event verbs are a grammatical and semantic means which joins the elements of an utterance into a semantic sentence pattern (SSP) having the general meaning of “state of affairs“, “state of universe“. On the contrary, the verbs with the lexical meaning of a process and event join the elements of an utterance in the sense of a pattern with the meaning of a dynamic change of “states of affairs“, process and events. A dynamic change is a result of activity, influence of agent or actor.

The author applies the CSP-Grammar in which the nucleus of a sentence is described, if its semantic sentence pattern (SSP) and a grammatical sentence pattern are formulated: Otec píše dopis, Father is writing a letter; SSP: A — I_z — P_r, GSP: . The basic type of SSP with non-process and non-event verbs are the localization, appurtenance, property, existence etc. The author investigates the syntactic relevance of lexical meanings of these verbs. He comes to the conclusion that the semantic structure of a sentence is a selection from the set of lexical features of the given verb (such a set has the character of a limit); the lexical meaning both repeats and specifies the mentioned semantic structure.

SSP of “state of affairs“ has a specific GSP of the type , on the other hand, it also complies with GSP’s, that are typical for sentence of process and event.

The author brings forward the examples of lexicaly-semantic transformations of various GSP related to one SSP, and an example of a “syntactic dictionary“ of different non-proces and non-event lexical meanings of Czech verb mit (have).

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 3, s. 208-216

Předchozí František Daneš: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů

Následující Igor Němec: Hláskoslovné předpoklady produktivity slovotvorných formantů v češtině