Hláskoslovné předpoklady produktivity slovotvorných formantů v češtině

Igor Němec

[Články]

(pdf)

Фонетические предпосылки продуктивности словообразовательных формантов / Conditions phonologiques de la productivité des éléments formatifs des mots tchèques

Pětadvacetiletá mnohostranná práce předního bohemistického pracoviště Ústavu pro jazyk český přinesla výsledky, které znamenají závažnou etapu v rozvoji bohemistiky; navzájem se doplňují a spoluvytvářejí vydatný zdroj pro další hlubší studium češtiny i pro řešení závažných otázek obecně lingvistických. Naše stať se pokusí naznačit, jak lze ony výsledky aplikovat při hlubším zkoumání produktivity slovotvorných formantů. Bude vycházet především z poznatků, ke kterým toto bohemistické pracoviště dospělo v oboru studia slovní zásoby a zvláště tvoření slov (1), v oboru historie jazyka (2), v oblasti fonologie (3), fonetiky (4) a matematické lingvistiky (5).

1. V rámci rozvoje teoretické práce pod vedením akad. B. Havránka a na základě podrobného lexikografického zpracování soudobé české slovní zásoby[1] vzniklo v Ústavu pro jazyk český velké, vědecky fundované dílo o tvoření slov v češtině.[2] Promyšlené řešení otázky produktivity (77n.) a detailní popis odvozování podstatných jmen[3] nám již umožňuje zabývat se otázkou, jaký je v češtině rozdíl mezi produktivními a neproduktivními formanty po stránce hláskoslovné. Pro začátek si ovšem musíme tuto širokou problematiku pracovně zúžit: zaměříme se zatím na rozdíly vokalické, tj. na domácí (a dávno zdomácnělé) formanty obsahující samohlásku ve všech tvarech slova (např. -ač, -ař, -ník, -ovin(a), nikoli -c(e), -(e)c, -čk(a), -dl(o) apod.). Zato se neomezíme pouze na údaje z oblasti tvoření slov (1.1—1.2), nýbrž budeme je konfrontovat i s údaji frekvenčního slovníku (1.3). Především nás ovšem bude zajímat, jakými samohláskami jsou tvořeny formanty, jež Tvoření slov v češtině (cit. sub 2 a 3) hodnotí jako paradigmaticky produktivní nebo aspoň velmi produktivní (1.1), a na druhé straně ty, které hodnotí jako neproduktivní nebo aspoň málo produktivní (1.2).

1.1 Podle dosud zpracované části odvozování jmen (o. c. v pozn. 3) mají vysokou produktivnost tyto přípony, vyznačující se převahou nad konkurenčními příponami synonymními: -ák, „velmi produktivní v oblasti výraziva expresívního a v prostředí slangovém“ jako přípona jmen konatelských (153), „co do frekvence, slovotvorných vztahů i různosti využití se nejvíce uplatňuje“ v rámci augmentativ (532) a kromě toho má ještě 9 jiných funkcí (746—7); -an „je základní a nejrozšířenější příponou obyvatelských jmen“ (412) a kromě toho má ještě 8 dalších funkcí (746—7); -ovk(a) a -ačk(a) jsou převládající rozšířené varianty formantu -k(a), kterým se zpravidla tvoří jména zboží a výrobků (426), a kromě toho má -ovk(a) ještě 8 (764—5) a -ačk(a) 6 (746—7) jiných funkcí navíc; příponou -ov(e)c se odvozují jména od vlastních názvů tvořící „naprostou většinu mezi jmény neobyvatelských [218]příslušníků“ (417) a navíc má tato přípona 5 funkcí dalších (764—5); -ař/-ář je přípona substantiv představujících „početně nejvýznamnější a zároveň nejproduktivnější typ uvnitř kategorie jmen konatelských“ (128) a nadto má ještě 4 jiné funkce (748—9); -átk(o) — vedle sufixu -k(o) — má „rozhodující převahu v soustavě“ deminutiv (520) a vedle toho má ještě 4 funkce nedeminutivní (748—9); -ost je „nejproduktivnější a nejvíce zastoupený formant názvů vlastnosti“ (399) a má ještě 2 jiné funkce (762—3); přípony -ovn(a), -árn(a) — vedle -na, -rna, -írna — tvoří jména míst sloužících jako zařízení, což je „nejpočetnější podskupina ze všech obecných jmen místních a také nejproduktivnější“ (436), a kromě toho mají ještě jinou funkci navíc (764—5, 748—9); -ov(á) tvoří jména přechýlená v takovém stupni produktivnosti, který se hodnotí jako „tvoření značně paradigmatické“ (549—550). Značnou produktivností se ovšem vyznačují i jiné přípony jmenného odvozování, ale jsou v podstatě souhláskové (např. -k(a) velmi produktivní v platnosti přechylovací, -dl(o), -č jako přípona utvářející názvy nástrojů aj.), anebo ve své dominantní platnosti nepřevažují nad konkurenčními formanty synonymními (např. „jména prostředků na -ník jsou sice velmi produktivní, nevznikají však zpravidla tak spontánně a samozřejmě jako jména jiných typů, např. -dlo“, 245). Nebereme-li tedy v úvahu přípony tohoto druhu, můžeme konstatovat, že nejproduktivnější české přípony substantivního odvozování (kromě sufixu -tel s jedinou spisovnou platností činitelskou) obsahují vesměs samohlásky a a o, nikoli vokály přední. Protože je ovšem nesnadné stanovit pořadí jednotlivých přípon podle stupně produktivnosti, volíme raději formulaci opatrnější: mezi nejvíce produktivními příponami substantivního odvozování, jež jsou spolutvořeny samohláskami, mají v češtině nespornou převahu ty, které neobsahují vokály přední.

Že to platí do značné míry o substantivních formantech vůbec, tomu nasvědčuje relativní četnost výskytu domácích předpon u substantiv: z devíti pravých předpon je zde 5 konstituováno vokály nepředními s odpovídající frekvencí 59 %; ze čtrnácti nepravých předpon předložkových je zde nepředními vokály konstituováno 10 a tomu odpovídá i jejich frekvence 72,5 %.[4] Z této převahy v četnosti můžeme ovšem oprávněně usuzovat na větší produktivnost předpon, které neobsahují přední samohlásky (o četnosti jako kritériu produktivity viz o. c. v pozn. 2, s. 86).

1.2 Zato přední samohlásky převažují ve skupině formantů, které se vyznačují nižší produktivností nebo neproduktivností. Doložit to lze především tím faktem, že většina přípon výslovně označovaných za neproduktivní je konstituována samohláskami přední řady: -ím (Tvoření slov v češtině 1, s. 93), -er(a), -yr(a) (tamtéž), -en (tamtéž 2, s. 255 a 408), -ín (2, s. 335, 415 a zvl. 465), -ena, -ěna (2, s. 488, srov. 112 a 377), -zeň (2, s. 617), -ej, -el, -ež (2, s. 618) aj. Protože kritériem úhrnné (celkové) produktivity formantu je i počet jeho různých funkcí (viz tamtéž 1, s. 86), nejméně produktivní formanty musíme hledat mezi těmi, které mají pouze jednu funkci: tabulka v cit. díle (2, s. 746—769) uvádí takových jednofunkčních přípon obsahujících vokály ve všech tvarech jména celkem 128, a z toho 68 (tj. 53,1 %) je konstituováno — vedle souhlásek — samohláskami pouze předními, [219]kdežto 44 (tj. 34,4 %) samohláskami pouze nepředními, a 16 (tj. 12,5 %) samohláskami obou řad. I toto zjištění nasvědčuje tomu, že formanty obsahující vokály přední řady mají menší předpoklady k produktivnosti než formanty konstituované vokály řady opačné, nepřední.

1.3 Uvážíme-li, že nejproduktivnějšími formanty se tvoří slovní typy, které jsou modelem živého novotvoření, musíme očekávat, že slova s takovými formanty budou mít největší frekvenci v promluvách (v textech). A údaje frekvenčního slovníku nám to skutečně potvrzují:[5] z odvozených substantiv jsou v tisíci nejfrekventovanějších českých slovech nejčastěji zastoupena podstatná jména na -ost (skutečnost, společnost, radost, možnost, vlastnost, zkušenost, činnost, povinnost, starost, budoucnost, bytost, minulost, schopnost, příležitost, událost), což je v souladu s uvedenými výsledky studia slovotvorného (1.1). V té souvislosti nás ovšem hned zaujme otázka, které formanty domácího původu jsou v tomto tisíci nejfrekventovanějších slov nejčastěji zastoupeny u jiných ohebných slovních druhů: z adjektivních přípon (obsahujících tutéž samohlásku ve všech tvarech adjektiva) je to -ov(ý) (takový, lidový, světový, celkový, průmyslový, časový), ze slovesných přípon je to -ova-/-uj- (pracovat, potřebovat, milovat, pozorovat, opakovat, jmenovat, považovat, bojovat, děkovat, sledovat, představovat, věnovat se), ze slovesných předpon po- (podívat se, poznat, postavit se, pomoci, podařit se, pochopit, počkat, povědět, poslouchat, poslat, podat). Můžeme již říci, že tu jde vesměs o formanty vysoce produktivní a že tomu odpovídá kvalita jejich samohlásek: jsou to napořád samohlásky nepřední řady.

2. Proč právě samohlásky o, a a u tvoří slabikotvorný základ nejvíce produktivních formantů, ukazuje se především z hlediska historického, při pohledu na vývoj slovní zásoby. K shodnému závěru zde docházejí pracovníci Ústavu pro jazyk český orientovaní na dynamickou synchronii (2.1) i zabývající se jazykovou diachronií (2.2).

2.1 Hledisko dynamické synchronie zaměřuje náš pohled na koexistující varianty ustupující a nastupující, a tu neujde naší pozornosti, proč přípona -in(a) je méně produktivní než její varianta -ovin(a), sufix -(e)c než jeho varianta -ov(e)c, podobně -išt(ě) než -ovišt(ě), dále -nic(e) než -ovnic(e), -í než -oví apod. (viz o. c. v pozn. 3, s. 242, 417, 450, 463, 485). Jedno vysvětlení za všechny: „poněvadž před příponou -iště dochází k pravidelnému střídání hlásek typu k//č, r//ř, projevuje se zřetelná tendence užít rozšířeného formantu -oviště (před nímž k střídání nedochází) k tomu, aby nemusilo k této alternaci, která porušuje jednotnou hláskovou podobu základu, dojít.“[6]

Kromě takovéto tendence k šíření pogresívních variant postihuje dynamická synchronie mj. také směřování cizích jazykových jednotek od periférie k centru domácího jazykového systému. Zjištuje-li při tom, že jisté domácí formanty buď umožňují zdomácňovat cizím slovům s neobvyklým zakončením základu, anebo samy pronikají do cizího jazyka, svědčí to nesporně o jejich vysoké produktivitě. Nejtypičtějším příkladem prvního typu je slovesná přípona -ova-/-uj- spojující se s cizím základem zakončeným na samohlásku (konstruovat, rekreovat apod., příkladem druhého typu je adjektivní přípona -ov- se svými deriváty, pronikající do jazyka [220]československých Cikánů. Jde opět o formanty, v jejichž vokalickém skladu převažují samohlásky nepřední řady.

2.2 Pro stavbu produktivních formantů jsou tedy vhodné samohlásky, před nimiž nedochází k rušivé změně základu. Alternace porušující hláskovou podobu základu se z hlediska diachronie jeví vedle formantu jako nežádoucí, nadbytečný formální distinktivní znak v systému morfologických (kmenoslovných) korelací, vedoucí k jejich přebudování, restrukturaci.[7] Typickým případem této restrukturace je právě záměna starých korelací s příponovou samohláskou přední vyrovnanějšími korelacemi s příponovou samohláskou zadní; např. korelace pán : páň (*-n-jь) byla nahrazena korelací pán : pánóv, vidová dvojice obnoviti : obnávěti (préz. -ie) dvojicí obnoviti : obnovovati (préz. -uje), korelace častý : čestě korelací častý : často apod.[8] Také stč. posesívní korelace s „měkčící“ příponou vladyka : vladyčin byla takto restrukturována na vladyka : vladykóv (zatímco např. ruština zde onen nadbytečný distinktivní znak odstranila cestou hláskoslovnou, bez záměny formantu, srov. strus. vladyka : vladyčinъ a nrus. vladyka : vladykin). Přitom korelace matka : matčin zůstává živá i přes ono „rušivé“ střídání hlásek k//č. Produktivnost posesívní přípony -in nezanikla, byla pouze omezena expanzí posesívního sufixu -óv (přechodem mužského typu vladyčin k typu vladykóv; k takovému vzestupu produktivnosti posesívního -ov ovšem nedošlo v ruštině). Problém zde tkví v tom, do jaké míry hláskové alternace narušují takovéto korelace. Lze říci, že i velmi produktivní, expanzívní formant může být v češtině provázen alternací kmenových souhlásek, nastoupil-li v rámci restrukturace na místo formantu provázeného více alternacemi, tj. větším počtem nadbytečných distinktivních znaků. Potvrzuje to např. expanze imperfektivizační přípony -ova-/-uj-, kterou byly restrukturovány staré vidové dvojice s dvojí alternací, souhláskovou i samohláskovou (kvantitativní nebo kvantitativně-kvalitativní): srov. nč. nahrad-i-t : nahraz-ova-t za stč. nahrad-i-ti : nahráz-ě-ti, nč. zapros-i-t : zaproš-ova-t za stč. zapros-i-ti : zapráš-ě-ti apod. Expanze přípony -ova-/-uj- souvisí s tím, že tento formant ve vidové dvojici omezoval nadbytečné spoluformanty (distinktivní znaky), anebo je vůbec odstraňoval (srov. nč. umoř-i-t : umoř-ova-t za stč. umoř-i-ti : umář-ě-ti, nč. zvelič-i-t : zvelič-ova-t za stč. vzvelič-i-ti : vzvelíč-ě-ti apod.).[9]

2.3 Diachronie spolu s dynamickou synchronií zde tedy odhaluje jeden důležitý vývojový rys: podobně jako v tvarosloví,[10] také v oblasti tvoření slov byly ve vývoji jazyka preferovány příponové morfémy počínající zadním vokálem, protože neměkčily předchozí kmenové souhlásky a nerozmnožovaly, nýbrž naopak odstraňovaly nadbytečné distinktivní znaky mezi korelačními formami. Byla však tato jejich vlastnost postačujícím předpokladem k jejich expanzívní produktivnosti? Vždyť čeština má i přípony začínající předním samohláskovým fonémem, jež neměkčí předchozí kmenovou [221]souhlásku, a přece i ony zde patří k formantům neproduktivním (srov. sek-era, sek-yra ad 1.2 nebo slovo kam-ýk, které je přežitkem celé skupiny stč. substantiv ječmýk, kamýk, křemýk, plamýk a řemýk), zatímco v jiných slovanských jazycích takto stavěné přípony mohou být vysoce produktivní (např. -yva-, srov. pol. przywiąz-ywa-ć a rus. privjaz-yva-ť proti čes. přivaz-ova-t). Kromě toho samohlásky o, a, u konstituují i většinu českých produktivních formantů v pozicích, kde vůbec nadbytečné spoluformanty (alternace) nebyly; viz např. výše uvedený výklad o předponách (1.1 petit a 1.3). — Z toho všeho vyplývá, že vokály nepřední řady musely mít ke stavbě produktivních formantů v češtině ještě jiný předpoklad než onu způsobilost prohlubovat jazykovou ekonomii odstraňováním nadbytečných prvků.

3. Kde tento další předpoklad hledat, naznačuje fonologické studium pracovníků Ústavu pro jazyk český, zaměřené na vývojové souvislosti mezi hláskoslovným a morfologickým systémem jazyka.[11] Pro řešení našeho problému je zvláště důležitý poznatek, že překážkou realizace hláskové změny může být neúnosnost funkčního přetížení hlásky, jejíž výskyt by se danou změnou zvýšil. Tak např. diftongizace stč. fonému /ý/ se osvětluje mj. tím, že tento foném nemohl splynout se svým protějškem /í/, jako tomu bylo u krátkého /y/ a /i/, protože takové splynutí by mělo vzápětí „přílišné zvýšení častosti výskytu (a ovšem funkčního zatížení) stč. fonému /í/ a tím ohrožení jeho distinktivní kapacity.“[12] Potřeby jazyka, zvláště jeho morfologického systému, zde tedy postavily hráz proti šíření hláskové změny, proti zvyšování výskytu frekventované samohlásky. Lze právem předpokládat, že zase naopak nízká častost výskytu takové samohlásky otevírá cestu změnám, které její výskyt rozhojňují; mohou to být změny hláskoslovné, ale také změny morfologické — šíření koncovek nebo produktivních slovotvorných formantů s onou samohláskou. Nebyla to tedy nízká častost výskytu nepředních vokálů v důsledku stč. přehlásek, jež vedla k expanzi formantů budovaných převážně ze samohlásek nepředních, aby tím byla vyrovnána převaha samohlásek předních?

4. Je-li správný předpoklad, že samohlásky s malou častostí výskytu a velkou distinktivní kapacitou mají tendenci k rozhojňování svého výskytu, pak musí být na pokročilejším stadiu jazykového vývoje prokazatelná jistá rovnováha ve výskytu samohlásek. A skutečně, o soudobé češtině bylo také prokázáno, že v ní je „v poměru jednotlivých samohlásek úplná rovnováha“, totiž v tom smyslu, že na 1000 českých hlásek připadá 158 krátkých samohlásek předních (e, i) a 158 krátkých samohlásek nepředních (a, o, u).[13] Tento závěr potvrdily nové statistické rozbory matematickolingvistického pracoviště Ústavu pro jazyk český (o tom níže, 5) a teoretické zdůvodnění zde naznačují výzkumy pracoviště fonetického. Fonetický problém věci vystihuje otázka, čím je vlastně dáno ono rozdělení vokály přední : vokály nepřední, tj. proč se a připojuje k samohláskám zadním a chová se (v rámci naší proble[222]matiky) jako ony. Starší fonetika zde viděla rozdíl mezi samohláskami „akusticky výhodnými“ (a, o, u) a „samohláskami spíše nepříjemnými“ (e, i), viz l. c,. kdežto fonetické výzkumy konané nyní v Ústavu pro jazyk český směřují k objektivnějšímu kritériu tohoto rozlišování: k parametrům akustického signálu řeči, které jsou relevantní z hlediska řečové percepce. I když toto studium není ještě dovršeno, rozdělení na samohlásky „přední“ a „nepřední“ je zatím objektivizováno aspoň výsledky spektrálních analýz českých vokálů,[14] podle nichž zakreslené množiny samohláskových variant se navzájem překrývají u vokálů u a o, o a a, e a i, nikoli však u vokálů a a e; potvrzují to i poslechové testy, z nichž vyplývá, že zatímco k poznatelnosti samohlásky e jsou nezbytné dva její formanty, u samohlásek a a o stačí pouze ta frekvenční oblast, která zasahuje jeden nebo druhý faktor samohlásky.[15] To znamená, že samohláska a je z hlediska percepčního bližší vokálům zadním než předním.

5. Tomuto fonetickému rozhraničení samohlásek předních a nepředních, jakož i fonetickým poznatkům o rovnováze ve výskytu mezi oběma řadami, odpovídají také výsledky kvantitativní analýzy českých fonémů,[16] provedené v rámci kvantitativního výzkumu češtiny v Ústavu pro jazyk český. Nás zde zajímají především vlastnosti českých samohlásek zjištěné při zkoumání relativní četnosti fonémů (5.1) a jejich kombinační schopnosti, valence (5.2).

5.1 Pokud jde o otázku, zda přední a nepřední samohláskové fonémy jsou v dnešní češtině skutečně v rovnováze, výzkum jejich relativní četnosti nám dává kladnou odpověď: na 1000 českých fonémů (včetně dlouhých a diftongů) zde připadá 210 vokálů předních a 203 nepřední (l. c. v pozn. 16, s. 337), podle jiné statistiky (uvedené tamtéž) dokonce 207 předních a 208 nepředních.

5.2 Pokud jde o otázku, zda samohláska a má z hlediska účasti na budování produktivních formantů blíže k samohlásce o než k e (srov. výsledky fonetického výzkumu z hlediska percepce, 4), dává nám kladnou odpověď zkoumání kombinační schopnosti (valence) českých fonémů: předpoklad samohlásky k stavbě produktivních formantů tkví mj. v tom, kolik různých fonémů může onu samohlásku předcházet (protože na tom závisí míra jeho spojovatelnosti s nejrůznějšími základy), a právě v tom směru má nejvyšší valenční hodnotu samohláska a, stejně jako o, totiž hodnotu 31, kdežto samohláska e má hodnotu nižší (tamtéž, s. 340).

5.3 Uvedený výzkum kvantitativních vlastností českých fonémů však přináší ještě další údaje cenné pro řešení naší otázky, zda předpokladem expanze formantů vybudovaných z nepředních samohlásek nebylo snížení častosti výskytu a zvýšení distinktivní kapacity těchto vokálů v důsledku stč. přehlásek (3). Víme, že dnes existuje rovnováha mezi samohláskami předními a nepřed[223]ními (5.1). Víme dále, že taková rovnováha nemohla existovat v staré češtině po provedení přehlásek, tj. že samohlásky přední měly tehdy převahu.[17] Víme tedy také, že se tato převaha předních vokálů musela vyvážit rozvojem morfémů vybudovaných z vokálů nepředních; nevíme ale ještě dost spolehlivě, zda k tomuto vyvážení došlo skutečně rozvojem slovotvorných formantů, když zde byl ve hře i vývoj tvaroslovných koncovek. Na větší podíl slovotvorných formantů v tomto procesu však ukazují statistické údaje, poskytující nám důležitou informaci aspoň o slabičných koncovkách otevřených: protože v pořadí nejčetnějších fonémů umístěných na konci slova stojí na čelném místě samohlásky přední e a i (o. c. v pozn. 16, s. 341), právem usuzujeme, že narůstání častosti samohlásek nepředních se převážně dělo nikoli na vrub tvaroslovných koncovek, nýbrž na vrub slovotvorných formantů.

6. A tak shrneme-li na závěr všechny uvedené poznatky (1—5.3) a přihlédneme-li k tomu, v čem se navzájem ztotožňují nebo doplňují, můžeme považovat za zdůvodněný tento názor: české produktivní formanty se samohláskovým slabičným základem jsou vybudovány převážně z vokálů nepřední řady (1.1—1.3), a to nejen proto, že před těmito vokály zpravidla nedochází k měkčení kmenové souhlásky, a tedy k nadbytečnému rozmnožování distinktivních znaků mezi základem a odvozeninou (2.1—2.3), ale také proto, že tyto nepřední vokály měly menší častost výskytu, a tedy větší distinktivní kapacitu po provedení stč. přehlásek (3.—5.3). Tuto úlohu distinktivní kapacity hlásek při budování produktivních formantů lze ovšem ověřit srovnáním češtiny s těmi slovanskými jazyky, kde v době přechodu od formantové polylexie k expanzi dominantních formantů nepřevládaly vokály přední řady. Uvažme jen, že např. ruština, která neprovedla takové přehlásky ani kontrakci (srov. rus. dobroje, svojë — čes. dobré, své) a vokalizací jerů rozhojnila výskyt samohlásky o (srov. rus. son — čes. sen), má řadu velmi produktivních formantů se samohláskovými fonémy přední řady na místě českých formantů se samohláskovými fonémy řady opačné (srov. rus. vladyk-in — čes. vladyk-ův 2.2, rus. privjaz-yva-ť — čes. přivaz-ova-t 2.3, rus. garpun-i-ť — čes. harpun-ova-t, rus. starost-icha — čes. starost-ová, rus. muč-n-ist-yj — čes. mouč-n-at-ý aj.).[18] Takový historickosrovnávací rozbor by byl jistě obtížný (komplikují jej jevy jako ruská redukce nepřízvučných samohlásek), ale přispěl by k řešení závažné obecnělingvistické otázky, zda hláskoslovný vývoj nemá hlubší vliv na vývoj morfologický, než se obvykle soudí. Náš článek se pokusil na českém jazykovém materiále prokázat, že tomu tak je; že hláskoslovné změny usměrňují morfologický vývoj nejen likvidováním distinktiv[224]ních znaků mezi funkčně rozdílnými morfologickými typy (tj. vytvářením nežádoucí homofonie mezi nimi), nejen nadbytečným rozmnožováním takovýchto distinktivních znaků (tj. porušováním jazykové ekonomie), ale také zvyšováním nebo snižováním distinktivní kapacity jednotlivých hlásek: produktivní formanty si jazyk buduje z hlásek, které jsou nejen úsporné, tj. nadbytečně nerozmnožují distinktivní znaky odvozeniny v poměru k jejímu korelátu morfologickému, ale zároveň jsou i výrazné, tj. patří k řadě hlásek s větší distinktivní kapacitou v poměru k jejímu korelátu hláskoslovnému.

 

R É S U M É

The Phonological Prerequisites for the Productiveness of Word-Formative Elements in Czech

The ideas used as starting point for solving this problem are supplied by the result of research that the Institute of Czech Language has reached in the area of word-formation (1), history of language (2), phonology (3), phonetics (4) and quantitative linguistics (5). — (1) The analysis of Czech syllabic word-formative elements enables the author to ascertain that, for the greater part, the means of unlimited productiveness as well as very productive means are constituted by a vowel belonging to the series a, o, u, whereas little productive as well as unproductive means are mostly constituted by a vowel belonging to the opposite series e, i. (2) This ascertainment can be accounted for by the result of historical research, according to which the suffixes beginning in the vowel e or i cause sound alternations of the word-formative base (i. e. redundant distinctive features between the basic word and its derivative) and therefore they are replaced by new suffixes with a vowel belonging to the opposite, non-softening series; e. g. písek : písč-išt-ě → písek : písk-ovišt-ě (2.1), obnov-i-ti : obnáv-ě-ti → obnov-i-ti : obnov-ova-ti (2.2). (3) Another phonological prerequisite for the productiveness of word-formative elements (prefixes too!) seams to be inherent in the tendency aimed at a proportionate functional load of the phonemes (capacity of functional differentiation). (4) After the Old Czech changes ’a>ě and ’u>i the frequency of occurrence of front vowels has prevailed over that of the non-front ones; since there is a balance between both of them in Modern Czech (e, i: a, o, u), the author comes to the conclusion that the lower frequency of occurrence of the non-front vowels a, o, u in Old Czech has been counterbalanced by expansion of the word-formative elements containing the mentioned vowels with higher capacity of functional differentiation. (5) This conclusion is in accordance with the indications of the quantitative linguistics; it is remarkable, that the vowels a and o, which mostly occur in productive suffixes, have the highest combinability (5.2). (6) In other languages, in which the vowels a, o, u had more frequent occurrence (and thus lower capacity of functional differentiation) as a result of another phonological development, productive word-formative elements are, in a higher degree, built from the front vowels i and e. Consequently, the phonological development also interfers with the development of morphological system by changing the functional load of the phonemes: in this way it influences the construction of the word-formative elements.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 3, s. 217-224

Předchozí Jan Kořenský: K problému větněsémantických funkcí nedějových významů českého slovesa

Následující Libuše Kroupová: K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování