Stylisté o českém slohu: J. Durych: O slohu latinském a o slohu českém

Jaroslav Durych

[Articles]

(pdf)

Ce que pensent les stylistes du style tchèque: J. Durych, Le style latin et le style tchèque

Není každý prost potřeby ohlížeti se kolem sebe, co dělají či dělali druzí, kontrolovati se a učiti se. Poeta nascitur, orator fit. Básníků však jest nejen málo, nýbrž i mnohem méně, než se zdá.

Česká řeč jest dosti stará, ale její osud není nejutěšenější. Celkem je známa jen moderní čeština a moderní český sloh, někdy až příliš závislý na leckterém moderním slohu cizím. Není divu, že se leckdy zdá, že čeština nevyhovuje; může vyslovit všecko, přesto však cítíme v tom nedostatek životnosti, nedostatek skutečnosti. Proto se doporučuje ohlédnouti se občas po řeči již v takových věcech osvědčené. Tou zvláště pro nás jest latina, řeč, která dobyla světa a dosud nepozbyla tvořivosti a vlivu.

Jest ovšem latina školní, latina vrcholná a dekadentní, latina středověká s různými obzory pro liturgii, historii, filosofii i pro potřeby vulgární, posléze latina učenců novověkých. Každá má svůj zvláštní ráz. Nelze v krátké studii podati příklady z veškeré latiny, jako nelze podati příklady z českého slohu za všech dob. [113]Máme na mysli potřeby a věci moderní, na příklad moderní českou prózu. Na tuto působila dekadence, válka, revoluce, rozvrat domácí i cizí.

Vybral jsem tedy k srovnání dva autory, které povaha doby a ještě leckterý znak osobní sbližuje. Jest to C. Suetonius Tranquillus a Vladislav Vančura. A též pouze dvě díla: De vita caesarum a Pole orná a válečná. Latiny si ovšem všímám podrobněji z důvodů zcela přirozených. Jest méně známa a pak jest to vzor, který zná reálně ukazovati leccos, co nám schází. Zajisté by se mnoho z toho nalezlo i v pokladech české literatury ze století minulých. Tyto však ironií osudu nejsou známější než latina. A posléze má latina hodnotu monumentální a autoritativní.

Sláva latiny tkví v tom, že mezi ní a formou činů jest úplná vzájemnost. Čtěme tuto větu, rozdělenou ve čtyři rytmické oddíly: Denique una sextae legionis cohors praeposita castello | quattuor Pompei legionibus per aliquas horas sustinuit, | paene omnis confixa multitudine hostilium sagittarum, | quarum centum et triginta milia intra vallum reperta sunt.

Kdo má trochu smyslu pro zvuk latiny, pro účinek z epické gradace a pro rytmus prózy, stěží odepře takovéto větě hodnotu pomníku; tato věta se úplně podobá té kohortě, bojující proti čtyřem nepřátelským legiím, na niž vrženo bylo sto třicet tisíc šípů. Závěrečné slovo sunt ve své jednoslabičnosti má tady význam vrcholný a imperativní.

Inclinatam aciem solus saepe restituit | obsistens fugientibus retinensque singulos | et contortis faucibus convertens in hostem et quidem adeo plerumque trepidos, | ut (cum) aquilifer moranti se cuspide sit comminatus, | alius in manu detinentis reliquerit signum.

A zkroutiv jim chřtán, otočil je proti nepříteli. — Takovými gesty bylo tedy laděno a cvičeno mluvicí ústrojí Římanů a tedy takovými gesty se tvořila i historická latina.

(Alexandriae circa oppugnatione pontis) eruptione hostium subita compulsus in scapham, pluribus eodem praecipitantibus, | cum desilisset in mare, nando per ducentos passus evasit ad proximam navem, | elata laeva, ne libelli quos tenebat madefierent, | paludamentum mordicus trahens, ne spolio poteretur hostis.

Bouřlivost i záludnost kolísavého děje jeví se tu i v uvolnění rytmu větného; ale nad tím vítězí potměšilost toho, kdo ve zmatku zachránil právě to nejcennější: s levicí nad vodou, aby knihy, které v ní držel, se nenamočily. Nejen autor, nýbrž i řeč sama nalézá zalíbení v tomto vtipu ducha uprostřed námahy zbraní.

Svrchovanost činů vede i k svrchovanosti řeči. První její známkou jest rozhodnost. Čtěme: Etiam nunc inquit regredi possumus; | quod si ponticulum transierimus, | omnia armis agenda erunt.

Rozhodnost svrchovaná splývá s vírou v božství a její projev jest výkřikem k bohům: Eatur inquit, | quo deorum ostenta | et inimicorum iniquitas (vocat). | Iacta alea est.

S ní souvisí patřičná stručnost a střízlivost. Římané sami se napomínají: Sed opus est dare te operam, ne moleste scribas et loquaris. A na dobrý příklad poukazuje citát: De commentariis Caesaris Cicero… sic refert: Commentarios scripsit valde quidem probandos: nudi sunt, recti et venusti, omni ornatu orationis tamquam veste detracta —

[114]Příkladem stručnosti ve věcech velikých jest takováhle věta: Bella civilia quinque gessit: Mutinense, Philippense, Perusinum, Siculum, Actiacum.

Tato střízlivost se stává zákonem. Jako znamení taktu a rychlosti stojí na začátku výčtu činů Caesarových tento charakteristický úvod: Ordo et summa rerum, quas deinceps gessit, sic se habent —

Důsledkem toho jest vzestup sebevědomí, zachovávajícího spravedlivou skromnost: Agenti senatui gratias respondit: Cum meruero. Svrchovaný projev latiny nutno však slyšeti ve výroku: Caesarem se, non regem esse.

Toho okamžiku, kdy tato věta po prvé zazní latinsky, zrodí se totiž moc césarů. Pak se tvoří forma vladařská; vizme vladařský superlativ: Ius laboriosissime ac severissime dixit. Nebo formu rozkazu: Caesar dictator illі tribui: Commendo vobis illum et illum, ut vestro suffragio suam dignitatem teneant.

Velkolepě pak zazní latina k chvále vlastního kmene: En Romanos, rerum dominos, gentemque togatam! V tom označení rerum dominos je totiž svrchovaně vyjádřena hodnota Římanů ve smyslu jak politickém, tak filosofickém.

Jako stín jde za majestátem posměch. První césar si vede tento posměch vedle sebe vědomě a úmyslně. Poslyšme, jak přitom latina nabývá plebejského přízvuku: Gallico denique triumpho milites eius inter cetera carmina, qualia currum prosequentes ioculariter canunt, etiam illud vulgatissimum pronuntiaverunt.

Jako v době nynější, tak i v tehdejší mísilo rouhání zvuk liturgický se zvukem brlohů: Gallias Caesar subegit, Nicomedes Caesarem: | Ecce Caesar nunc triumphat qui subegit Gallias, | Nicomedes non triumphat qui subegit Caesarem.

Slyšíme tu barbarský rytmus trochejský a slyšíme, jak se tu mění zvuk slov a zvuk jmen podle jejich postavení.

Poslyšme pozorně majestátní plnozvukost latiny, vyjadřující okázalost, k níž nyní dostupuje povaha a mrav: Allobrogibus Avernisque superatis, | elephanto per provinciam vectus est, | turba militum quasi inter sollemnia triumphi prosequente.

Poslední díl věty se tu rozlévá jako triumfální průvod, jehož konce nelze dohlédnout.

V tomto stavu nalézá latina i výraz zvůle: Marci Catonis est, unum ex omnibus Caesarem ad evertendam rem publicam sobrium accessisse. Jest ovšem nutno velmi soustředěně se zaposlouchati do tragického a zároveň ironického zvuku těchto latinských slov.

Přeskvělé jsou rytmické a zvukomalebné zákruty následující věty, která jak svou architekturou, tak svým smyslem předchází renaissanci o půl druhého tisíciletí; pro přehlednost si ji rozčleňme: Iam autem rerum potens | quosdam etiam infimi generis — ad amplissimos honores provexit, | cum ob id culparetur, — professus palam, | si grassatorum et siccariorum ope in tuenda sua dignitate usus esset, | talibus quoque — se parem gratiam relaturum.

Pak už se objevuje vzpupnost ve formě rouhání vladařského: Eoque arrogantiae profectus est, | (ut) haruspice tristia et sine corde quondam nuntiante, | futura diceret laetiora, — cum vellet; | nec pro ostento ducendum, | si pecudi cor defuisset.

Vzpupnost vede k potměšilosti, která si ironicky zahrává s pokrytectvím: Tandem quasi coactus, et querens | miseram et onerosam iniungi sibi servitutem, | recepit imperium.

[115]I s nebezpečím zkázy: Condicionem principum miseram aiebat, | quibus de coniuratione comperta non crederetur | nisi occisis.

Tu se již latina začíná barviti krví, nikoliv nepřátelskou, nýbrž vlastní. Čtěme větu, jež vydá za tragedii Shakespearovu: Occisa Messalina, | paulo postquam in triclinio decubuit, | cur domina non veniret, | requisiit.

Na vznešenost latiny padá strach pýchy, která se octla na okraji šílenství. Poslyšme, jak se třese: quo tempore foedum in modum trepidus | ad castra confugit, | nihil tota vita | quam essetne sibi salvum imperium | requirens.

Přichází pozorovarel, historik. Zaznamenává zjevy. Už nejprostší záznam jest apotheosou: Virili toga sumpta. Co slovo, to událost, to děj či počátek děje: Corneliam Cinnae quater consulis filiam uxorem duxit.

I ta slova uxorem duxit mají význam zvláštní. Uxorem ducere není zcela totéž co oženiti se; spíše vzíti si ženu, odvésti si ženu; slovo ducere má význam velitelský.

Vizme, jaké hierarchické formy nabývá svou stručností takovýto záznam jako nápis náhrobní: Periit | sexto et quinquagesimo anno aetatis suae | atque in deorum numerum relatus est, | non ore modo decernentium, | sed et persuasione vulgi. Anebo: Occisus est | XIIII Kal. Octb. | anno aetatis quadragesimo quinto, | imperii quinto decimo.

Zajisté pozornému čtenáři neujde, jak jinak zní pořad konečných slov quinto decimo než nad tím quadragesimo quinto. Hudebně jest to svrchované.

Poslyšme nyní přesnost latiny kritické: Haec partim nulla reprehensione, | partim etiam non mediocri laude digna | in unum contuli, — | ut secernerem a probris ac sceleribus eius, | de quibus dehinc dicam.

Anebo v těžším a spletitějším případě: Occisum eum | populus indifferenter, | miles gravissime tulit, | statimque Divum appellare conatus est, | paratus et ulcisci, | nisi duces defuissent.

S překročením vrcholu nastává však i porušení. Poslyšme projevy utrhačnosti pokoutní: Ac ne cui dubium omnino sit, | et impudicitiae et adulteriorum flagrasse infamia, | (Curio pater quadam eum oratione) | omnium mulierum virům | et omnium virorum mulierem (appellat).

Poslyšme jízlivost úkladnou, když se jednalo o zavraždění Nerona: Ecquid in urbe novi de Nerone? A zuřivost lidu: Morte eius ita laetatus est populus, | ut ad primum nuntium discurrentes | pars: Tiberium in Tiberim! clamitarent, | pars Terram matrem deosque Manes orarent, | ne mortuo sedem ullam nisi inter impios darent.

Posléze pro srovnání s moderními vypravěči všimněme si jednoho portrétu: Statura fuit eminenti, colore expallido, corpore enormi, gracilitate maxima cervicis et crurum, oculis et temporibus concavis, fronte lata et torva, capillo raro et circa verticem nullo, hirsutus cetera. Quare transeunte eo prospicere ex superiore parte, aut omnino quacumque de causa capram nominare, criminosum et exitiale habebatur. Vultum vero natura horridum ac tetrum etiam ex industria efferabat, componens ad speculum in omnem terrorem ac formidinem.

Je tu patrno, že povaha národa a jeho řeč dosáhly svého vrcholu a nastává osudný okamžik kulminace. Vzdělanost obecná však dosud pokulhává za řečí vyvolenců, neboť ještě nyní požívá řečtina větší vážnosti než latina. Aristokracie se snaží skládati řecké verše a mluví řecky i na ulicích. Latina sama musí zatím čekati na svou smrt, která jí přinese slávu definitivní.

[116]Moderní život poskytuje málokdy divadlo činů okázalých a tím nutí spisovatele, aby si zato více všímal zjevů, kterých je nadbytek. Octne-li se moderní spisovatel tváří v tvář činům, musí se rozpomínat na úlohu téměř zapomenutou. Zvláště bývají zapomínány činy české. Moderní život ovšem odstrkuje minulost jednotlivců a velebí přítomnost kolektivní. Jeví se to i na slohu.

Všimněme si slohu objektivního v líčení zjevů: Baron ve hněvu přistoupil k oknu | a pohlédnuv na jakousi plesnivinu, | jež se rozlezla po pažení balkonu, | opět se posadil.

Slyšíme, že to jest melancholické jako sapfická strofa, dokonale stavebně rozčleněné, s uzavřením mistrovským.

Poslyšme dvojverší: Světlo všedního dne naplňovalo prostor | a nevěstka podobala se sama sobě.

Nebo jiné, připomínající staré kroniky a alexandreidy: Na všem pomezí lehla širá vojska | a vlčí psi hleděli se skal a s pahorků Karpat.

Nebo příklad rytmicky členitější: Vlak plný strachu | rachotí přes pohoří a opět nížinami | a oblak výdechu tohoto stroje | se rozplývá nad stenající krajinou.

To jsou zajisté věty definitivní. Všimněme si však, že vyslovují pouhé dojmy, které nahrazují činy; že to jest lyrika. I násilí války a napětí davů zůstává spoutáno touto lyrikou. Podstatně se tento sloh valně neliší od slohu subjektivního: Jakási děvka, | jdouc od barového pultu, | nesla na čenichu úsměv | jako šašek nosí hůl. Nebo: Hudba dohrála | a vojáci se rozprchli, | neboť pohřby se konaly příliš často | a dny byly krátké.

Cítíme tu, jak vlastní epická realita byla by tu rušivá a jak nejen autor, nýbrž i řeč sama směřují k jinému prostředí, než by tu mohlo býti prostředí činů, které nedosahují slávy činů bývalých.

Hle, jak s touto obtíží zápasí sloh objektivní v líčení dějů: Mohl tykati pytlákům | i těm, kdo se zadlužili v jeho hospodě, | a činil tak ve všech stupnicích sprostot, | rozlišuje pohlaví dělníků | i velikost jejich bídy.

Vizme proti tomu vítězství věty objektivního slohu v líčení děje: Dobrá, | vezměte dva lokaje, | neboť za těchto dob se necestuje již | bez obtíží.

Tady už lze vnímati probuzení bubnů a polnic; zvuky, bohužel, již poněkud nezvyklé.

Moderní život se od prázdnoty epické, ať domnělé nebo skutečné, se zálibou obrací k bohatosti rozjímavé, ať skutečné či domnělé, a reflexi se přisuzuje hodnota nejen náhradní, nýbrž i vyšší:

Pravdy dávno zestárlé a lživé jako meč, který nikdo nevytrhl ze rzivé schrány, pravdy, jichž čas minul a jejichž boj je skončen, jacísi kostlivci s hnáty polámanými na mučednických kolech, mrtvolná minulost, vše, co je staré ve světě dělníků tvořících města jako bůh a hedvábí jako bourec, tvořících stroje a zemské úrody, vše, co je staré, jakýsi hřbitov středověku, vmetl ze svých bouří zabloudilou krůpěj ve tvář tomuto svému pohrobku.

Počátek této věty zní zajisté dobře; hudební řád je však záhy porušen, a to zevnitř. Hlavními vadami jsou tu sdružení slov: jacísi kostlivci, jakýsi hřbitov středověku. Tady bubeník místo do kůže bije do roubení bubnu. Nebo: vmetl ze svých bouří zabloudilou krůpěj — tento šestistopý trochejský verš porušuje svou zřejmou [117]cizorodostí a nepatřičností architektoniku celé věty, tím více, že to jest na jejím konci. V tomto nesouladu méně vynikají další: vše, co je staré ve světě dělníků. Přihlédneme-li k reálnému smyslu těchto nevypracovaných míst, nalézáme příčinu úrazu v nepravosti myšlenky; tady umělce zastupuje tendenční řečník, který tvoří představy nikoliv umělecké, nýbrž umělé, neváhaje porušovati skutečnost. Tato reflexe svou skladbou prozrazuje, že nevychází z vnitřní potřeby autora, jehož vlastní přirozenost tíhne k věcem zcela opačným, nýbrž že jest vynucena vnější potřebou osvědčit loyalitu určitému směru. Člověk, který, jsa skutečným umělcem, byl by zároveň i skutečným komunistou, podobné věty by napsati nemohl.

Vizme další důkazy toho: Závora chudáctví je zlomena a těsné místo se šíří v prostor.

Není to sloh špatný, ale nevhodný. Věta má zajisté význam proklamační, slavnostní a vyžaduje patřičnějšího výrazu, účinnějšího rejstříku, jiné dynamiky. Tato věta nikoho nepřesvědčí o statečné víře toho, kdo ji napsal.

Nebo: Mateřštinou dělníků jest práce.

Takové větě lze věřiti zcela upřímně. Ale zato, uvěříme-li jí, a právě proto, nikterak pak nemůžeme uvěřiti větě: Mimo národy dělníků byl by svět pustý.

Neboť zajisté nic nás nemůže umělecky přesvědčiti o opaku těchto slov než taková věta.

 

Dokonalost slohu jest výbojem, a to výbojem reálným. Nelze ji konstruovat uměle, chtěně. Souvisí s kvalitou života, s kvalitou činů. Český sloh moderní dosud jest v počátečním stadiu lyrismu. Jest to sloh mladý. V tom jest jeho nedokonalost. V tom však jest i veškerá naděje.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 2, pp. 112-117

Previous Miloslav Seemann: O podstatě koktavosti

Next Petr Bogatyrev: R. M. Rilke Svatopluku Čechovi