Vedlejší věty obsahové

Jarmila Panevová

[Articles]

(pdf)

Изъяснительные придаточные предложения / Propositions subordonnées de contenu

Vedlejší věty bývají v našich skladbách tříděny z různých hledisek. Každá klasifikace spojuje věty podle jistých společných rysů; lze si pak klást otázku, jakou závažnost ty které rysy (popř. vzhledem k určitému účelu) mají.

Nejběžnější je tradiční gebauerovská klasifikace vedlejších vět podle větně členské platnosti.[1] Toto třídění se opírá o hledisko syntaktické a má tedy své nesporné oprávnění. Avšak už ve starších skladbách přibývají i hlediska další, např. třídění podle toho, jaký druh slova vedlejší věta zastupuje (srov. J. Gebauer, Mluvnice česká, Praha 1905, s. 194). Toto třídění na věty substantivní, adjektivní a adverbiální se opírá rovněž o hledisko syntaktické (srov. např. u F. Kopečného „Podle základního charakteru syntaktického dělíme věty vedlejší na … věty substantivní …, věty adjektivní …, věty adverbiální“)[2] a má tak k třídění podle větných členů blízko. Dalším kritériem je způsob připojení vedlejší věty k větě řídící, tj. třídění na věty spojkové a vztažné (srov. už J. Gebauer, o. c. výše, s. 193). Toto hledisko nacházíme dnes jako nejpropracovanější u K. Svobody,[3] a přestože i zde vznikají skupiny, které jsou jistým způsobem nesourodé, při důsledném uplatnění základního hlediska jde o klasifikaci velmi cennou (např. pro analýzu ve smyslu postupu od formy k funkci).

Dalším typem třídění je klasifikace založená na hledisku „obsahovém“. Přihlíží se k ní už u J. Gebauera a V. Ertla (o. c. v pozn. 1, s. 90), kde se určují věty vedle své větně členské platnosti také podle významového vztahu k větě řídící (jako obsahové, vztažné a určovací). V mluvnici Havránkově-Jedličkově najdeme formulaci „podle toho, v jakém poměru je obsah věty vedlejší k obsahu věty řídící, rozlišujeme vedlejší věty na obsahové a doplňovací“.[4] Zde jsou to však kritéria druhořadá doplňující klasifikaci základní. Někde se však tato kritéria stávají dominantními, srov. např. u F. Trávníčka,[5] kde se mluví o třídění vět „podle myšlenkového obsahu“ na obsahové a doplňovací. K tomuto třídění se přihlíží do značné míry i ve skladbě J. Bauera a M. Grepla.[6] Avšak toto třídění, jak uvidíme dále, je poněkud vágní, neboť je založeno na málo přesných definicích sémantických,[7] a vedle toho poměrně hrubé, protože pod pojem vět doplňovacích spadá [290]mnoho vedlejších vět nejrozmanitějšího druhu. J. Bauer (jako už Gebauer - Ertl) této nevýhodě čelí tím, že uvádí tři typy vedlejších vět: (1) obsahové, (2) doplňovací vztažné, (3) příslovečně určovací. Domníváme se však, že ve snaze vyhnout se nesourodosti skupin, užívá se zde nejednotných hledisek u (1) hledisko sémantické, u (2) spojovací prostředek, u (3) hledisko v prvé řadě syntaktické).[8]

Nové třídění nacházíme u K. Polańského,[9] který věty vedlejší dělí na relativní a nerelativní (přičemž relativní jsou pouze takové vedlejší věty, které jsou vyvozeny tzv. „relativní pronominalizací“, nikoli tedy např. Oznámil, kam jde); nerelativní věty dělí na intenzionální a extenzionální (srov. o. c. v pozn. 9, s. 40n.) v základě podle toho, obsahují-li spojky intenzionální nebo extenzionální.[10] Zdůrazňuje však, že z logiky si vypůjčuje pouze termíny, u spojek přirozeného jazyka není totiž tato hranice jasná (srov. o tom o. c. v pozn. 10). Věty intenzionální pokládá autor za odpovídající větám obsahovým, avšak řadí k nim — rozumíme-li dobře — všechny věty podmětové a některé přívlastkové (tedy i vedl. věty jako To, co jste řekl, zní hezky. Kdo se bojí, nesmí do lesa.).[11]

Letmý pohled ukazuje, že by nebylo účelné zavádět takovou klasifikaci, která by všechna tato hlediska spojovala, protože se kombinují různým způsobem (buď se kříží, např. věty substantivní mohou být připojeny téměř libovolným spojovacím prostředkem, věty přívlastkové mohou být spojkové i vztažné, nebo jsou některé kombinace vyloučeny, např. věty obsahové jsou pouze věty substantivní ap.) a že je vhodnější pracovat s tímto různým tříděním vět vedlejších ve smyslu Mel’čukovy „klouzavé“ klasifikace.[12]

Zde si chceme blíže všimnout jedné z těchto klasifikací a jejího smyslu z hlediska explicitního popisu jazyka. Jde o klasifikaci na věty obsahové a doplňovací, zejména o vymezení pojmu věta obsahová (protože doplňovací věty lze pak už vymezit negativně).

Hranice mezi vedlejšími větami obsahovými a doplňovacími se v češtině (a patrně i v jiných jazycích)[13] jeví jako důležitá vzhledem k užití časových forem, tedy k užití času základního a relativního. Za vlastní sféru uplatnění relativního času lze pokládat věty obsahové (srov. u V. Šmilauera, o. c., s. 137 — termínu věta obsahová sice není užito, ale říká se, že se relativní čas vyjadřuje u substantivních vět, které „blíže vykládají obsah slovesného výrazu chudého obsahem“, K. Svoboda uvádí užití časů podle tzv. souslednosti jako jeden ze tří znaků obsahových vedlejších vět).[14] Závažnosti kritéria, zda je [291]užito základního nebo relativního času, pro třídění vedl. vět je si vědom též J. Bauer, když píše, že v případě užití času vzhledem k okamžiku promluvy (tj. základního) „… si … musíme klást otázku, jde-li ještě o vedlejší věty obsahové“.[15] Také V. Šmilauer (o. c., s. 433) při shrnutí názorů českých syntaktiků vidí hodnotu třídění vedlejších vět na obsahové a doplňovací právě pro studium časových vztahů. Zdá se tedy, že je tu určitý kruh. Kdyby hranice mezi obsahovými a doplňovacími větami byla jasná, bylo by možné při studiu časových vztahů z ní vycházet a popřípadě jen shledávat výjimky, kdy jde o větu doplňovací a není užito času základního a nebo zase o větu obsahovou a času není užito relativně.

Protože vidíme užitečnost tohoto třídění vedlejších vět v jeho souvislosti s hranicí mezi relativním a základním časovým stupněm,[16] pokusíme se zjistit, k jaké klasifikaci dospějeme při striktním vedení hranice mezi obsahovými a doplňovacími větami podle užití časů.[17] Teprve potom, abychom se bludného kruhu vyvarovali, se pokusíme o charakteristiku obsahových vět pomocí jiných znaků, než je čas, aby distinkce relativní-základní čas mohla být popsána pomocí termínů obsahová-doplňovací predikace (tedy aby na základě syntakticko-sémantických znaků mohla být příslušným závislým predikacím připsána charakteristika „obsahový“, kterou pak můžeme využít při vymezení obou typů času).

Ze syntaxí víme, že obsahové věty je třeba hledat mezi větami A) podmětnými, B) předmětnými, C) přívlastkovými.[18] Každá z těchto oblastí má své zvláštní problémy, některé z nich jsou společné skupině A a B.

 

A) Obecnější sémantické skupiny sloves, jejichž podmětná vedlejší věta by podle sémantické definice mohla mít charakter obsahový (neboť vyhovuje definicím uvedeným zde v pozn. 7), jsou vypočítány u K. Svobody, o. c. v pozn. 3, II, s. 193. Z hlediska užití časových forem je však třeba jednotlivé typy posoudit individuálně. U některých z nich se totiž upozorňuje na to, že se po nich užívá času základního. J. Bauer (o. c. v pozn. 7, s. 62) uvádí, že v obsahových větách s řídící větou „vyjadřující hodnocení nebo oznamující obsah věty jako událost … se konsekuce časů nemůže vlastně ani uplatnit, protože nejde o skutečné střetnutí dvou časových plánů jako v jiných obsahových větách …“. S tímto sémantickým vymezením se nelze spokojit (vždyť i u vět jako Líbilo se mi u nich, že si tak dobře organizují svou práci jde o hodnocení, podobně Bylo oznámeno, že už vrátil knihu do knihovny označuje patrně obsah věty jako událost, a přece nejde o věty, které by měly být do výše uvedeného vymezení zahrnuty). Podrobnější zachycení nacházíme u K. Svobody (o. c. v pozn. 3, II, s. 195n.). Tam se ukazuje, že je-li hodnocení [292]vyjádřeno adjektivem (rozumí se patrně, je-li věta řídící sponovějmenná, v níž predikátem nominálním je „hodnotící“ adjektivum, nejde tedy už o věty Zdálo se nám kruté, že …, Považovali za užitečné, že …), jde často o hodnocení z hlediska mluvčího a času se užívá základního. Autor tedy na otázku, zda jde v těchto případech o věty obsahové, odpovídá záporně (o. c. I, s. 69). Jinak se však dívá na věty, kde je zachycen také zřetel ke konateli hodnocení a v nichž podle něho nejde jen o hodnocení, ale i o smyslové vnímání konatele — Bylo nám příjemné, že nikdo není doma, Bylo mi tuze divné, že tak dlouho nepíšete. Svoboda soudí, že v posledních případech jde po stránce obsahové i formální o větu obsahovou. Tím se ovšem oddělí od vět Bylo příjemné, že nikdo nebyl doma. Pak ovšem také věty Bylo zřejmé (samozřejmé, jasné), že má času dost, které zůstanou mezi obsahovými, se budou lišit od věty Bylo lepší (příjemné, horší), že nikdo nebyl doma.

Věty se slovesy stát se, přihodit se charakterizuje Svoboda (o. c. v pozn. 3, II, s. 195) tak, že sdělení toho, co existuje, je tu rozděleno na dvojvětné sdělení — sdělení pouhé existence a sdělení toho, co existuje. Podstatné je, že se po nich užívá času základního.

Z uvedených charakteristik vyplývá, že s obecnějším sémantickým vymezením řídících výrazů tu stěží můžeme pracovat, proto také je potřeba probírat jednotlivé výrazy zvlášť. Avšak i tak shledáváme, že po některých z nich se užívá časových forem jak v platnosti času základního, tak v platnosti času relativního, že tedy nastává kolísání (ukazují to ostatně i Svobodovy charakteristiky), a to nejen u řady vět podmětných, ale též některých předmětných.

Pokusili jsme se rozdělit výrazy, které se v souvislosti s obsahovými větami podmětnými uvádějí, do tří skupin podle toho, jakého času se po nich užívá, a tím zároveň ověřit výše uvedené názory:

a) výrazy, v jejichž podmětné větě je vyjádřen vždy relativní čas:

Napadlo mě, že K. má dost velkou knihovnu, aby bylo možno …

Přišlo mi na mysl, že K. potřebuje mou pomoc.

Z toho vysvítalo, že má dost důvodů, aby odmítl …

Préteritum v těchto vedlejších větách by bylo chápáno vždy jako předčasnost před dějem řídícím.

b) výrazy, v jejichž podmětné větě je vždy základní čas:

ba) Stalo se, že měl pro mne dost času. — Přihodilo se mu, že se setkal se strašidlem.

bb) Bylo dobré (hezké, vhodné, zlé, horší, kruté, opovážlivé, chvályhodné), že neměl s sebou mapu (že se tak k nám chovali, že to četl s takovým zaujetím).[19]

Sem tedy patří výrazy, kde jde o konstatování existence (ba) a dále hodnotící adjektiva v pozici jmenného přísudku, avšak podle našeho názoru jen ta, u nichž nelze zapojit do hodnocení zvláštního konatele, ale kde jde o hodnocení z hlediska mluvčího; nelze říci *bylo nám (mu, otci) dobré, zlé, vhodné, ale jenom jevilo se nám (mu, otci) jako dobré, zlé, vhodné …, kde by podmětná věta měla relativní čas v příkladech Bylo pro něj dobré (zlé) … předložkový pád neoznačuje konatele hodnocení.

[293]U typu a) je podmětná věta vždy větou obsahovou, u typu b) podmětná věta není nikdy větou obsahovou.[20]

c) výrazy, v jejichž podmětné větě se užívá jak času relativního, tak základního

ca) bylo příjemné (milé, trapné, divné, podivné, příznačné, charakteristické),

cb) bylo patrno (známo, jasné, zřejmé, samozřejmé), zdálo se, ušlo, připadalo, vyšlo najevo, líbilo se, těšilo, lichotilo, stačilo, zajímalo, uspokojovalo, vadilo, mrzelo, trápilo, rmoutilo, přivedlo z míry.

Do skupiny ca) patří věty s hodnotícím adjektivem v úloze predikátu nominálního, ale na rozdíl od bb) takovým, které může zahrnout (implicitně nebo explicitně) konatele hodnocení (tj. jak „prožívá hodnocený děj“, K. Svoboda, o. c., v pozn. 3, II, s. 196).[21] U podmětných vět po výrazech c), kde v predikátu je užito préterita, jde ovšem rovněž o význam předčasnosti závislého děje před řídícím. Domníváme se však, že v nich lze užít préterita i ve významu současnosti s řídícím dějem (a to u výrazů ze skupiny cb) nebývá v mluvnicích uváděno). Zvláště případy s antepozicí vedlejší věty, popř. se silným důrazem na řídícím slovese (což spolu patrně souvisí, protože zpravidla jde i při antepozici, i při silném důrazu na řídícím slovese o to, že toto sloveso je rématem)[22] ukazují, že tu je préteritum jako základní čas možné:

Že měl u sebe hodně peněz, bylo jasné.

Že se ke mně tak chovali, mě mrzelo.

Mrzelo mě, že se ke mně tak chovali.

Porovnejme nyní dvojice, kde je užito v těchto větách jednou prézentní formy, po druhé préterita:

(1) Bylo příjemné, že nikdo není doma.

(1a) Bylo příjemné, že nikdo nebyl doma.

(2) Bylo mi trapné, že vykládá takové nesmysly.

(2a) Bylo mi trapné, že vykládal takové nesmysly.

(3) Karlovi ušlo, že Helena má na sobě nové šaty.

(3a) Karlovi ušlo, že Helena měla na sobě nové šaty.

(4) Mrzelo nás, že má tak špatnou náladu.

(4a) Mrzelo nás, že měl tak špatnou náladu.

(5) Vadilo mu, že na jeho otázky nereaguji.

(5a) Vadilo mu, že jsem na jeho otázky nereagoval.

Při výkladu těchto rozdílů připomeneme obdobný jev, na který jsme narazili u složitých souvětí, týkající se času vedlejších vět přívlastkových a příslovečných závislých na vedl. větě obsahové:

(6) Pozoroval, že bude nucen vejít v diskusi, jež se mu nejasně příčí.

(6a) Pozoroval, že bude nucen vejít v diskusi, jež se mu nejasně příčila.

(7) Tázal se, zda mi může sdělit několik informací, o kterých se domnívá …

[294](7a) Tázal se, zda mi může sdělit několik informací, o kterých se domníval …

(8) Vytýkal si, že ji nemiluje dost, jak toho zasluhuje.

(8a) Vytýkal si, že ji nemiluje dost, jak toho zasluhovala.

Rozdílnost časů v třetí větě odpovídajících si souvětí jsme vyložili tím,[23] že v případech s prézentem je třetí věta součástí nepřímé výpovědi (a její čas se váže k okamžiku děje hlavní věty v těchto souvětích), u případů s préteritem je třetí věta přidána jako komentář mluvčího. Významová stavba těchto dvojic je tedy různá:

u (6) Pozoroval jsem: „Budu nucen vejít v diskusi, jež se mi nejasně příčí.“

u (6a) Pozoroval jsem: „Budu nucen vejít v diskusi.“ Ta se mi (však) nejasně příčila.

u (7) Tázal se: „Mohu vám sdělit několik informací, o kterých se domnívám …“

u (7a) Tázal se: „Mohu vám sdělit několik informací?“ Domníval se o nich …

V příkladech označených a) by třetí věta na rovině významové stavby odpovídala samostatné juxtaponované větě, jejímž vyjádřením může být nepravá vedlejší věta.

Domníváme se, že obdobný výklad je možný i u příkladů vět typu c), tedy že obdobně lze vysvětlit i rozdíly v odpovídajících si dvojicích (1)—(5a).[24] Abychom paralelnost výkladu těchto dokladů a dokladů (6)—(8a) ukázali, přijmeme Rossův návrh[25] nadřadit při generování každé větě na rovině významové stavby „preformativní“ maticovou klauzi:

(1) Říkám, že bylo příjemné, že nikdo není doma.

(1a) Říkám, že nikdo nebyl doma. Říkám, že to bylo příjemné.[26]

(2) Říkám, že mi bylo trapné, že vykládá takové nesmysly.

(2a) Říkám, že vykládal nesmysly. Říkám, že to bylo trapné.

Užíváme tu ovšem jen parafrází, aby bylo možno sémantickou (hloubkovou) strukturu stručně naznačit. Úplnější řešení naší otázky a zhodnocení různých přístupů by si ovšem vyžádalo i rozbor řady sémantických jevů s plným využitím jednoznačně charakterizovaného formálního aparátu. Musíme tedy nechat otevřenu i možnost chápat dvojici v (1)—(5a) jinak, totiž jako víceméně synonymní.

Z toho, co jsme uvedli o skupině c), plyne, že povrchová struktura u ně[295]kterých kombinací časových forem je tu homonymní a významová struktura se tu liší; v případech (1), (2) atd. jde o věty obsahové, u jejich protějšků označených a) jde o vedlejší věty, které nejsou obsahové. Tento rozdíl u homonymních dokladů je tedy vysvětlen v rámci zachycení jejich významové stavby.

 

B) U vět předmětných problémy analogické A) (tj. takové, že po výrazech, které sémanticky odpovídají výrazům řídícím obsahovou větu, není v postavení objektové věty užito relativního času) nastávají zřídka. U B) může jít např. o tyto příklady:

(11) Viděl, že si děti hrály.

(12) Viděl jsem, že nastupoval do auta.

(13) Zahlédl jsem, že nastupoval do auta.

(14) Všiml jsem si, že měla na sobě nové šaty.

Zdá se, že préteritum (jako čas základní) se může vyskytnout po slovesech smyslového vnímání, kde z obsahu (a kontextu) je jasné, že muselo jít o současnost vnímání a vnímaného jevu. Výklad analogický (1a), (2a) je i zde možný.

(11a) Říkám, že si děti hrály. Říkám, že jsem to viděl.

(13a) Říkám, že nastupoval do auta. Říkám, že jsem to zahlédl.

U jiných sloves řídících předmětnou větu obsahovou je préteritum pravidelně chápáno jako vyjádření předčasnosti před dějem řídícím:

(15) Ukázala nám, že jsme jí dobře nerozuměli.

(16) Odpověděl, že se mu to líbilo.

Výše uvedené případy jsou pak analogií skupiny c) u vět podmětných. K nim patří patrně i případy se slovesem záležet v čem (srov. K. Svoboda, o. c. v pozn. 3, II, s. 201 Tato figura záležela v tom, že se užívalo jistých obratů). Toto sloveso patří zřejmě ke skupině jako (11)—(14), srov. Problém spočíval v tom, že chodil pozdě do práce, ale Výjimka spočívala (záležela) v tom, že nemusí chodit denně do práce. Podmínka spočívala v tom, že nás nebudou k ničemu nutit. Analogii ke skupině b) nacházíme u slovesa, které uvádějí J. Bauer a M. Grepl, o. c., s. 307. To ticho způsobilo, že se cítil sklíčen.

Hlavní otázka, kterou je třeba řešit zde, je hranice mezi vlastními vedl. větami předmětovými (obsahovými), a to především závislými otázkami, a vztažnými větami přívlastkovými (doplňovacími),[27] protože z příkladů jako

(17) Ukázal, co jsme všichni znali

je zřejmé, že to, co závisí jako syntaktický objekt na slovese, které má schopnost řídit obsahovou větu, nemusí být vždy obsahová věta. Na tuto homonymii poukázal např. R. Růžička.[28] M. Kubík[29] liší typ obsahový a korela[296]tivně-spojkový, kde podle něho je výběr spojovacího prostředku dán korelativem, na rozdíl od obsahových, kdy výběr spojovacího prostředku je motivován konstrukčními vlastnostmi řídících slov. S tímto kritériem se však lze sotva spokojit; např. v souvětích On řekl, kdy/kam/proč/že přijde spojovací prostředek není dán jen řídícím slovesem. Lze tedy nahlédnout, že nemožnost spojení s korelativem u tohoto typu vět mluví jasně o jejich obsahovosti (Zjišťoval, co se stalo.). Je tu také možnost přihlédnout k tvarové stránce zájmena ukazovacího a vztažného: ve spojeních jako to, koho (Ptal se na to, koho jsme zvolili), kde zřejmá neshoda mezi životností vztažného zájmena a neživotností ukazovacího zájmena naznačuje korelativní platnost[30] ukazovacího zájmena (a obsahový charakter vedl. věty); naopak u spojení ten, kdo shoda v životnosti zájmen a jednoznačnost tvaru ukazovacího zájmena svědčí o jeho platnosti anaforické (a o vztažnosti závislé věty). Ve většině spojení zájmen však je alespoň jeden z tvarů homonymní a nelze na tomto základě rozhodovat: toho, kdo (Všiml jsem si toho, kdo odešel má oba významy, podobně tomu, co: Věřil tomu, kdo tam mluvil atd. — podle toho, zda jde o neutrum to nebo maskulinum ten, je tu tedy homonymie morfologická).

Přítomnost nebo nepřítomnost ukazovacího zájmena v řídící větě sama o sobě není kritériem rozlišení obsahové a vztažné věty, avšak jeho nutnost, možnost nebo nemožnost je jistým vodítkem při řešení této homonymie:

ukazovací zájmeno

(1) není možné	závislá věta je obsahová
(2) je fakultativní a je v akuz.	zájmeno je anaforické, závislá věta je doplňovací (vztažná)
(3) je fakultativní a je v jiném pádě	zájmeno je korelativní, závislá věta je obsahová
(4) je obligatorní
4.1 není nutně dáno vazbou slovesa (věta bez něho je konstrukčně možná)	zájmeno je anaforické, vedl. věta je doplňovací
4.2 je nutně dáno vazbou slovesa (věta bez něho není konstrukčně možná)	homonymie[31]

I po uplatnění tohoto vodítka nám zůstanou některé případy homonymní (4.2) — jde o případy jako

(18) Mluvili o tom, kdo u nich bude bydlet

(19) Seznámil se s tím, kdo napsal tyto řádky.

Pro řešení homonymie takových případů už nevystačíme zřejmě s kritériem formálně syntaktickým, ale je třeba vzít v úvahu sémantiku věty jako celku, pomůže nám potom Svobodovo (o. c. v pozn. 3, s. 109) kritérium „transformační“, vycházející ze sémantiky věty:

(18a) Mluvili o tom, kteří lidé u nich budou bydlet.

[297](18b) Mluvili o lidech, kteří u nich budou bydlet.

(19a) Seznámil se s tím, který člověk napsal tyto řádky.

(19b) Seznámil se s člověkem, který napsal tyto řádky.

V případech, že význam homonymní věty lze parafrázovat jako (18a), (19a), jde o věty obsahové a platnost zájmena je korelativní; v případech parafrází (18b), (19b) jde o věty doplňovací (vztažné přívlastkové) a platnost zájmena je anaforická. Vedlejší věta pak závisí na tomto anaforickém zájmenu, které má svou větněčlenskou platnost (tj. není pouhým odkazovacím slovem) alespoň na rovině významové stavby, i když povrchově (na rovině formálněsyntaktické) se může realizovat někdy (při vypuštění zájmena) i jako věta objektová (Potvrdil, co všichni známe). O obsahové predikace vystupující v úloze patientu řídícího slovesa jde pouze u vět se zájmenem korelativním.

Shrneme-li stručně problematiku tohoto druhu homonymie: věta Ukázal, co známe — na rozdíl od věty Ukázal to, co známe (atributivní) a od věty Ukázal, koho známe (obsahová věta objektová) — je dvojznačná (a pro překladové složky generativního popisu by bylo třeba formulovat pravidlo, že u sloves s akuzativní vazbou lze anaforické zájmeno ten fakultativně vypustit). Věta Ptal se na to, co známe — na rozdíl od věty Ptal se, co známe (obsahová věta objektová) a od věty Ptal se na to, koho známe (rovněž obsahová objektová věta) — je rovněž dvojznačná a pro generativní popis by bylo třeba formulovat pravidlo umožňující do objektových vět po slovese s vazbou předložkovou, ale nikoli závaznou (odpovídající 4.1), vsunout korelativní zájmeno. S obdobnou homonymií bude třeba počítat i u vět podmětových, jak jsme se zmínili výše (věty jako Mrzelo mě, co provádíte se chovají obdobně jako typ Ukázal, co známe, i když dva významy jsou tu méně zřejmé).

 

C) Pro vymezení obsahových vět přívlastkových nacházíme podrobný výčet substantiv, která mají schopnost řídit přívlastkovou větu spojkovou (obsahovou), u V. Šmilauera a u K. Svobody.[32] Podívejme se na tento okruh vět z hlediska jejich významové stavby:

a) Predikátem řídící věty je slovesnějmenné sousloví ve významové struktuře představované slovesem — přijít k poznání, že, mít radost (dojem, pocit, podezření), dát pokyn, stíhat výčitkami, pocítit strach, vyslovit naději. Predikace na nich závislé (formálně-syntakticky přívlastkové vedlejší věty) by byly zachyceny jako patiens. … takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to něžná dívka …; … dal poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik; a otec prý Martina stíhá trpkými výčitkami, že jeho peníze utratil v nesmyslné spekulaci.

b) Substantivum řídící přívlastkovou větu je verbální (deverbativní) a je ve významové struktuře reprezentováno závislou predikací — Trval na svém přesvědčení, že … = Trval na tom, že je přesvědčen, že …; Byla to lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným. = Byla to lítost z toho, že jasnozřivě poznal, že …; Zuřili jsme při pomyšlení, že máme ještě běhat; … Ferdinandovy sliby, že bude jako nový král zachovávat zemské svobody …, nacházely málo víry … Takové závislé predikace jsou rovněž zachyceny jako patiens, při nominalizaci řídícího slova na syntaktické rovině se stávají syntakticky přívlastky.

[298]Mezi a) a b) není vždy zřetelná hranice, např. Vyslovil přesvědčení, že Nedobyl se stane jeho stálým hostem lze predikát chápat jako slovesné sousloví typu a) nebo jako závislou predikaci Vyslovil (to), že je přesvědčen, že … (tedy typ b), nebo Měl strach, že všichni sledují směr jeho pohledů (a), ale … aby dodrželi životosprávu ne ze strachu, že je přijde někdo kontrolovat = ne proto, že se báli, že … b).

c) Substantivum řídící přívlastkovou větu je konkrétní s významem určitého druhu sdělení nebo tvrzení (nápis, dopis, telegram, zpráva, inzerát, pověst, úsloví, tvrzení, výrok, argument ap.). Takové případy lze chápat jako povrchovou realizaci významové struktury, v níž se eliduje vztažná věta vyjadřující sdělování:

Dostal telegram, že má ihned přijet = Dostal telegram, který sděloval (zněl, říkal), že má ihned přijet. Za věty uznání přidávala se i věta, že mám v sobě „pozůstatky individualismu“; … z … městečka Rychlebova šla pověst, že pocházejí z Francie …; Když dostanou Homolkovi zprávu, že je to s pradědečkem špatné, rozjedou se za ním …

Blízko této skupiny stojí případy, kde sice vsunutí takové věty vztažné by bylo násilné, až nemožné, ale které mají společný rys se substantivy této skupiny, totiž že přívlastková věta na nich závislá vyjadřuje skutečnost nazvanou obecně řídícím substantivem:

Maminku totiž odedávna trápí starost, že rakouský stát udělá bankrot; … asi padesátkrát opakovali žert, že si musíme najít cihlu, abychom …; Na této stěně musí být splněna okrajová podmínka, že je tečná složka intenzity … nulová.

Domníváme se, že významová struktura těchto vět je obdobná jako u přívlastkových vět závislých na nejvlastnějších substantivech z odstavce c). Od typu d) je liší to, že jsou významem konkrétnější a nelze je beze ztráty jisté informace vypustit.

d) Substantivum řídící přívlastkovou větu (ze skupiny skutečnostních) je významově poměrně chudé, takže by bylo možno je pokládat za pomocné (opěrné); jeho pomocný charakter znamená, že není zvláštní lexikální jednotkou roviny významové stavby (podobně jako předložky a spojky) a že věta na něm závislá má postavení patientu nebo nositele (agentu) děje řídící věty, např. Rozhodující je pro nás okolnost, že vznikají podmínky pro romantického hrdinu. Seznámil mě s faktem, že tato provozovna je již dlouho uzavřena. … ale já jsem se nejvíc děsil skutečnosti, že jsem se ocitl mezi těmi … Pro toto pojetí svědčí i skutečnost, že tato substantiva jsou vzájemně zaměnitelná bez významového posunu.

Z hlediska významové struktury jde tedy u všech uvedených typů a)—d)[33] o obsahové predikace náležející k A) a B) (tj. v postavení nositele nebo patientu řídící predikace).[34] V povrchové struktuře jsou realizovány jako přívlastkové věty spojkové. S obdobným chápáním je možno se setkat u K. Po[299]lańského (o. c. v pozn. 9, s. 135n.), který sleduje změny intenzionálních vět v případě, že jejich maticová věta podléhá transformačním změnám (tj. intenzionální konstituentní věta podmětná nebo předmětná se mění v přívlastkovou), takovou derivační historii předpokládá i u takových intenzionálních vět přívlastkových, kde odpovídající podkladové predikační vyjádření neexistuje.

Řídili jsme se tedy při určování obsahových vět způsobem užití časových forem, a to zejména v případech sporných. Nebudeme ovšem přenášet toto hledisko tam, kde bychom zcela narušili obvyklé pojetí vět; např. určitý typ časových vět vyjadřujících časovou okolnost na otázku dokdy při jisté kombinaci časů a u některých vět používá formy pro budoucí čas ve významu následnosti (tedy relativně), např. Nedovolili mu skládat závěrečné zkoušky, dokud nepřesvědčí svého otce …, Nikdo kováře nemohl propustit, dokud nebude vykonán rozsudek. To lze pokládat za celkem ojedinělou výjimku v řadě doplňovacích vět.[35]

 

Závěrem je tedy možno charakterizovat obsahové vedlejší věty v termínech roviny významové stavby jako závislé predikace, které na určitých výrazech ve významové struktuře závisejí jako: I. agens (srov. výrazy z bodu A), II. patiens (srov. výrazy z bodu B). Charakteristika „obsahovost“ může být tedy přítomna ve významové struktuře věty. Snažili jsme se ukázat výše, že v některých případech, kdy po uvedených výrazech (v A, B), které mají schopnost řídit obsahovou predikaci v příslušném syntaktickém postavení (podmětovém u výrazů z A a u pasíva výrazů z B, předmětovém u výrazů z B), může stát i věta, která není obsahová, má taková vedl. věta jinou významovou strukturu než věta obsahová. Tato skutečnost ukazuje, že nelze obsahovost vět charakterizovat jen na základě jejich syntaktického a lexikálního ztvárnění.

Pro zachycení v generativní složce popisu našeho typu se nabízejí dvě možnosti:

(1) Na základě terminálního řetězu generativní složky (významové struktury) a interpretativních pravidel (vně formalismu) je možno zjistit, která závislá predikace je obsahová, tj. charakteristika „obsahová“ závislá predikace je implicitně v tomto řetězu obsažena.

(2) Doplnit do generativní složky nová pravidla, kterými se příslušným závislým predikacím připíše příznak „obsahový“[36], např.

1. Pred	→		(NPobs Ra Adj obs-A-M-T)
			(NPobs Ra VPobs-A-M-T)
2. VPO	→		[VPpat obs R'p NPobs]
3. NPobs	→		Pred -obsah
4. VPobs	→		Vobs
5. VPpat obs	→		Vpat obs
6. Adjobs	→		zřejmý, samozřejmý, příjemný, zlý, trapný, …
7. Vobs	→		zdát se, líbit se, těšit, překvapit, napadnout, …
8. Vpat obs	→		vědět, říci, sdělit, pravit, doufat/mít naději, ukázat, myslet, mít strach, dozvědět se, …

[300]Pravidla 1, 3, 4, 6, 7 vedou ke generování případů s obsahovou predikací v pozici agentu (konatele) řídící predikace; pravidla 2, 3, 5, 8 ke generování případů s obsahovou predikací jako patientem řídící predikace. Gramatém obsah připojovaný pravidlem 3 zůstává u těchto predikací poznamenán až do konce derivace, ruší se v některé z překladových složek popisu.

 

R É S U M É

Изъяснительные придаточные предложения

Среди разных возможных классификаций придаточных предложений подвергается обсуждению классификация на предложеиия изъяснительные и остальные с точки зрения требований, накладываемых генеративным описанием языка. Оказывается, что этот тип классификации важен с точки зрения описания временных отношений (абсолютного и относительного времени). На материале изъяснительных предложений, дополнительных и подлежащных указывается, что существуют выражения, которые управляют всегда изъяснительным предложением (и в них употребляется относительное время), и выражения, которые только иногда управляют изъяснительным предложением. Предложения, управляемые этими выражениями, отличающиеся употреблением относительного и абсолютного времени, различны по своей глубинной структуре. В статье предлагаются критерии для решения омонимии изъяснительного предложения и определительного релятивного предложения, управляемого анафорическим местоимением. На материале изъяснительных предложений определительных указывается, что по их глубинной структуре их можно вывести из изъяснительных подлежащных и дополнительных предложений.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 289-300

Previous Eva Pokorná: Německá encyklopedie Die deutsche Sprache

Next Petr Piťha: Existuje dativ posesívní?