O jednom typu oznamovacích vět (Úvaha z hlediska logické sémantiky)

Pavel Materna

[Discussion]

(pdf)

Об одном типе повествовательных предложений (Размышление с точки зрения логической семантики) / Sur un type des propositions affirmatives (Réflections du point de vue de la sémantique logique)

1. Z hodin češtiny i logiky známe řadu „školských“ příkladů (oznamovacích)[1] vět, které by na první pohled neměly spadat pod pojem věty. Jako reprezentanty takových vět vybírám dvě věty:

(1) Učitel píše na tabuli.

(2) Prší.

První logický rozbor ukazuje, že je velice pochybné, zda tyto jazykové útvary něco vypovídají. Protože slovo učitel označuje z hlediska logické sémantiky třídu učitelů, mohla by věta (1) vypovídat, že třída učitelů píše na tabuli, což nedává smysl, nebo v nejlepším případě (podle vzoru věty Velryba je savec), že všichni učitelé píší na tabuli, což je přinejmenším poněkud násilná interpretace výrazu (1). Podobně nevíme, co znamená výraz (2), protože nevíme, jak bychom se přesvědčovali o jeho pravdivosti bez dalšího kontextu. (Nechceme dospět k takovým absurdnostem, jako k tvrzení, že (2) je věta někdy pravdivá a někdy nepravdivá.)

V dalších úvahách budeme vycházet z principu, že se jazyk skládá z výrazů, jež mají smysl, přičemž za smysl daného výrazu budeme pokládat — zhruba řečeno — metodu umožňující nalézt předmět, který je tímto výrazem označován (takto chápe smysl např. K. Adjukiewicz). V logické sémantice je věta (výrok) výraz, který označuje určitou pravdivostní hodnotu, tj. „pravdu“, resp. „nepravdu“. Smysl věty je tedy podle toho metoda umožňující nalézt její pravdivostní hodnotu.

Pokusíme se obhájit na základě těchto předpokladů názor, že výrazy (1), (2) a jim podobné lze pokládat za věty nějakého jazyka, a to jazyka, jakého používáme (zde samozřejmě přecházíme do pragmatiky v Morrisově smyslu).

2. Z hlediska intuitivní pragmatiky (v Morrisově smyslu) zde nejde o zvlášť obtížný problém. Je zřejmé, že pokud máme vůbec výrazu, jako je (1), rozumět, musíme respektovat určitou mimojazykovou situaci, v níž je např. výraz (1) vysloven. Žák národní školy dostane např. od otce otázku, co dělá (jeho) pan učitel. Výraz (1) je pak docela dobrá odpověď, která uvádí charakteristický příklad činnosti docela určité osoby, o níž se zde mluví jako o „učiteli“. V procesu komunikace nedochází k neporozumění. Otec rozumí výrazu (1), je schopen eventuálně tento výraz verifikovat, tj. je to pro něho věta. Obdobně lze velice jednoduše zkonstruovat příklad situace, v níž výrazu (2) je rozuměno jako větě.

3. Obraťme se však k (logické) sémantice. Od třicátých let, kdy vyšla a zejména v německé verzi se rozšířila Tarského fundamentální práce o pojmu pravdy,[2] je jasné, že logická sémantika studuje ideální jazykové soustavy, z nichž každou lze chápat jako idealizaci určitého fragmentu „přirozeného jazyka vůbec“. Pragmatické relativizaci věty k mimojazykové situaci zahrnující data o uživateli jazyka odpovídá v logické sémantice relativizace věty k určitému jazyku (tedy ne k „jazyku vůbec“), který je zadán samozřejmě syntaxí a dále určitými sémantickými pravidly (Adjukiewicz, Carnap). Tato sémantická pravidla by ovšem neměla jednoduše [344]určovat (jako je tomu u Carnapa), co který výraz daného jazyka označuje, nýbrž měla by určovat smysl jednotlivých (základních) výrazů jazyka.

Vyjděme z toho chápání smyslu, jaké jsme naznačili v odstavci 1, a pokusme se nyní ukázat, že např. výraz (1) může být zcela přirozeně chápán jako věta několika různých jazyků, přičemž zadání smyslu určující tyto jazyky budeme volit tak, aby bylo zřejmé, že jde o jazyky, jakých běžně užíváme.

Jazyk J₁: Smysl slova učitel: metoda, která identifikuje určitého člověka, třebas jistého Jana Vomáčku; smysl vazby píše: metoda identifikující třídu lidí, kteří v určitém vymezeném časovém intervalu píší; smysl slova tabule: metoda identifikující zcela určitou tabuli ve zcela určité škole.

Výraz (1) je pak věta v jazyce J₁, která je pravdivá, píše-li pan Jan Vomáčka v onom vymezeném časovém intervalu na onu určitou tabuli.

Jazyk J₂: Smysl slova učitel: metoda identifikující třídu učitelů; smysl vazby píše: metoda identifikující třídu lidí, kteří často píší; smysl slova tabule: metoda identifikující třídu tabulí; syntaktická a sémantická pravidla jazyka J₂ určují dále, že smysl vazby tvaru „A píše na B“ je týž, jako smysl vazby „všechna A píší na některá B“.

Výraz (1) je pak věta v jazyce J₂, která je pravdivá, jestliže všichni učitelé píší často na tabuli.

V konstrukci dalších jazyků bychom mohli pokračovat.

4. Všimněme si nyní, že jazyky konstruované uvedeným způsobem odpovídají různým pragmatickým situacím, jaké jsme uváděli v odstavci 2. Tuto korespondenci lze konstruovat velice důsledně, takže není divu, když soudobá (čistá) pragmatika začíná splývat s logickou sémantikou (místem styku je intenzionální sémantika) a pragmatický pojem situace, v níž je uživatel jazyka, je nahrazován množinou „points of reference“,[3] takže výstavba takovéto pragmatiky se ničím podstatným neliší od přísné výstavby logické sémantiky.

Aplikujeme nyní tento rozbor na komunikaci. Je zřejmé, že např. věta (1) může být vyslovena třebas v jazyce J₁ (obecně v jazyce J_i) a může být pochopena v odlišném jazyce J₂ (obecně v jazyce J_k). Pak dochází k narušení komunikace, které jsme ochotni pojmenovat „nedorozumění“. Často užívaný obrat „Mluvili různými jazyky“ je z tohoto hlediska velice výstižný. Zdání, že jde o jeden jazyk, je ovšem způsobeno tím, že v obou případech užití např. věty (1) jde o touž grafickou, resp. zvukovou podobu a navíc že použitá slova pocházejí ze slovní zásoby téhož národního jazyka. Je otázka, zda je vhodné mluvit v tomto případě o homonymii; slovo pozor nenazveme homonymním proto, že znamená něco jiného v češtině a něco jiného v ruštině. Nesmíme ovšem při těchto úvahách zapomínat na to, že ten pojem jazyka, jehož charakteristiku jsme zde naznačili, je odlišný od pojmu národního jazyka.

Uvedené úvahy lze aplikovat i na věty, jako je (2), a vůbec na všechny věty obsahující osobní zájmena, určení místa jako zde apod., a ovšem na věty, v nichž je relevantní slovesný čas. (Jde tedy o věty spadající do kategorie nazývané „indexical expressions“ (Peirce), „egocentric particulars“ (Russell), „non-eternal sentences“ (Quine) apod.)

[345]Lze tedy uzavřít, že takovéto věty můžeme bez obav uvádět jako smysluplné věty: vždy najdeme jazyk, v němž jsou smysluplnými větami, tj. jazyk, v němž má smysl se ptát, zda jsou pravdivé či nepravdivé. U vět typu (2) jsme toho svědky dnes a denně. Mohlo by se namítnout, že tedy jsme se dostali do oné absurdní situace, jíž jsme se chtěli vyhnout, že totiž větu (2) pokládáme „někdy“ za pravdivou a „někdy“ za nepravdivou. Z hlediska logické sémantiky tomu tak není: nezapomínejme, že věta typu (2) je pravdivá v některých jazycích a nepravdivá v jiných. Absurdní by bylo, kdyby její pravdivostní hodnota byla variabilní v rámci jednoho a téhož jazyka.

 

Pozn. red. Autor se omezuje na hledisko jedné logickosémantické koncepce, která je koncepci lingvistické značně vzdálená, ale právě proto může být užitečná. Jsme přesvědčeni, že zejména respektování Strawsonova poznatku, že pravdivostní hodnotu lze připisovat jen větě užité jako výpovědi ve vztahu k jisté situaci, nikoli větě jakožto typu (srov. i Danešovu úvahu Znovu k problematice označování a vyjadřování, SaS 28, 1967, 306—310) a přihlédnutí k specifickému způsobu vyjadřování kvantifikace v češtině vnáší do celé problematiky jasnější světlo.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 343-345

Previous František Hladiš: K distribuci slov s nízkými četnostmi v mluvených projevech

Next Karel Pala: Sémantika ruského slovesa