Sémantika ruského slovesa

Karel Pala

[Discussion]

(pdf)

Семантика русского глагола / Sémantique du verbe russe

1. Cílem našeho přehledu je informovat čtenáře o práci J. D. Apresjana Eksperimentaľnoje issledovanije semantiki russkogo glagola (Moskva 1967, 250 s.). Recenzovaná kniha patří k pracím, které by měly upoutat pozornost každého lingvisty pracujícího v oblasti syntaxe a sémantiky přirozených jazyků — jednak obsahuje originální a jednoduché metodologické postupy, jednak přináší některé nové poznatky z oblasti sémantiky přirozených jazyků. Výrazným rysem práce je její metodologická čistota, takže získané výsledky lze považovat za spolehlivé. S autorem by bylo možno polemizovat o použité metodě, avšak uvnitř vlastního metodologického postupu není dost dobře možné něco namítat. Tato slova se však vztahují až na druhou část knihy, která obsahuje vlastní autorovy výsledky — sémantickou klasifikaci ruských sloves. S názory vyslovenými v první části, teoretické a úvodní, lze souhlasit nebo k nim mít výhrady v závislosti na vlastním stanovisku a orientaci. Je třeba ještě podotknout, že Apresjan pracuje metodami obvyklými v algebraické lingvistice (rus. termín strukturnaja lingvistika je však širší) a že jeho kniha je exemplárním příkladem životnosti a nosnosti těchto metod nejen v syntaxi, ale i v sémantice.

 

2. Stručný přehled obsahu. Část I je složena z následujících kapitol: A) Předmět sémantiky (s. 5—19), B) Metody sémantiky (s. 20—22) a C) Syntax a sémantika (s. 23—32). Část II je rozsáhlejší: A) Úvodní poznámky — problém a popis formálního aparátu práce (s. 36—78), B) Distribučně-transformační slovník — principy rozlišení významů (s. 79—117), C) Syntaktické rysy a elementární klasifikace slovesných frází[1] (s. 118—163), D) Hierarchická klasifikace slovesných frází a obecné principy klasifikace (s. 164—188), E) Gramatika slovníku a některé lexikografické otázky (s. 189—214), F) Syntaktická paradigmata jako třídy v metrickém prostoru — konstrukce sémantického prostoru, algoritmus vytvářející třídy a hie[346]rarchie na základě matice vzdáleností (s. 215—227). Na s. 228—233 je závěr, dále následuje (s. 234—240) seznam zkoumaných sloves a rozsáhlý přehled užité literatury (s. 241—248).

 

3. Předmět a metody sémantiky. Apresjanovy výchozí předpoklady a formulace si zaslouží pozornosti a jistě mohou vyvolat diskusi. Proto pokládáme za potřebné čtenáře s nimi stručně seznámit a upozornit aspoň na některé sporné body.

Mějme dvě skupiny vět (uvádíme Apresjanovy příklady, protože odpovídající české věty by mohly být zkreslující):

I.	Petr — otec Ivana	II.	Ivan — syn Petra
	Petr — otec Ivanu		Ivan — syn Petru
	Petr — Ivanov otec		Ivan — Petrov syn

Je vidět, že všechny uvedené věty se vztahují evidentně ke stejné mimojazykové situaci, jsou vzhledem k dané situaci rovnocenné. Na druhé straně je mezi nimi rozdíl v tom, že ačkoli je vyjadřovaná mimojazyková situace stále táž, v každém sloupci je uchopena a představena jinak, věty uvnitř I a II se liší zcela jistě aspoň „logickým důrazem“ (podle Apr. „podčerkivanijem“).[2] Věty uvnitř sloupců se však neliší pojmovým uchopením situace, mají stejný „pojmový“ význam. Lze tedy souhrnně říci, že věty v obou sloupcích týkají se téže mimojazykové situace — mají tedy stejný „denotační“ význam, avšak různé významy „pojmové“, „signifikativní“. Dané věty se liší i syntakticky — je zřejmé, že věty se stejným „pojmovým“ významem jsou syntakticky konstruovány různě a naopak.

Z hlediska celého sdělovacího procesu Apresjan vyděluje tyto typy významů: (1) syntaktický význam, tj. syntaktické struktury vět, např. uvnitř sloupců I a II mají jednotlivé věty různé syntaktické významy; (2) denotační význam, tj. mimojazyková skutečnost, na kterou se věta vztahuje, pro věty obou sloupců je stejná; (3) signifikativní (pojmový) význam, tj. různý logický důraz, jak je patrný z rozdílů mezi větami z I a II; (4) pragmatický význam, tj. mimojazyková reakce adresáta. (1) pak konstituují předmět syntaxe, (2) a (3) — předmět sémantiky, (4) — předmět pragmatiky.[3]

Klasická lingvistická sémantika se zabývala významem slova stojícího mimo větu,[3a] přičemž se předpokládalo, že slovo existuje objektivně jako část už vytvořených [347]výpovědí. Hlavní pozornost se soustřeďovala na význam jednotlivého slova, na historické sémantické procesy uplatňující se v rámci slova nebo synonymické řady. Ve 20. stol. se začíná rozpracovávat synchronní sémantika, popisuje se systematika sémantických procesů působících v rámci slova nebo skupiny slov, tj. polysémie a homonymie, synonymie a antonymie, význam a jeho užití, výchozí a přenesené významy, uzuální a okazionální významy aj. Na tomto přístupu buduje i celá lexikografie.

Současná lingvistická sémantika si naproti tomu klade za cíl vybudovat adekvátní sémantickou teorii schopnou organizovat a zobecnit údaje o významech slov a celých vět. Podrobné úvahy o podobě sémantické teorie přirozeného jazyka známe z prací amerických lingvistů.[4] Pozornost se začíná soustřeďovat na sémantiku věty nebo jistých standardizovaných vět. Pro Apr. je takovým preparátem věty tzv. „predikátový výraz“. Je tvořen jménem predikátu (termín predikát je třeba chápat ve smyslu „logický predikát“, tj. ve významu užívaném v matematické logice), jehož místa jsou obsazena symboly proměnných. Predikáty mohou být jednomístné a vícemístné, např. A vidí B, kde vidí je predikát a A, B jsou proměnné, podobně A bere B od C, C dává B A, D dostává B od C. Je vidět, že takto lze popisovat všechna slovesa, takže predikátový kalkul se může stát vhodným nástrojem pro popis sémantiky sloves daného přirozeného jazyka. Využití predikátového kalkulu pro tyto účely je společné ruským lingvistům (Mel’čuk, Žolkovskij, Martemjanov, Apresjan aj.) i americkým transformacionalistům-sémantikům (Fillmore, McCawley, Bach aj.) a některým dalším (např. Bellertová). V této souvislosti bychom rádi upozornili na fakt, že nynější chápání termínu hloubková struktura věty má ve své podstatě mnoho společného s Apr. predikátovým výrazem.

Rozšíření předmětu lingvistické sémantiky je podle Apr. způsobeno: (1) rozpracováváním „aktivních“ (dějstvujuščich) modelů jazyka — ty jsou právě předmětem zájmu ruských lingvistů-sémantiků — Apr. a jeho kolegů; (2) budováním generativních modelů jazyka, které představují předmět zájmu amerických a ostatních transfomacionalistů; (3) novými technickými aplikacemi, tj. strojovým překladem, strojovou lingvistikou a strojovým zpracováním jazykových informací.

Konfrontace klasické a současné sémantiky vede podle Apr. k závěru: (1) Popis sémantiky přirozeného jazyka nezbytně předpokládá důsledné a jasné rozlišení popisovaného a popisujícího jazyka. Současné jednojazyčné výkladové slovníky svědčí o tom, že lexikografové nemají v této věci příliš jasno. — (2) Základní jednotkou popisovaného jazyka nemá být slovo, nýbrž predikátový výraz. — (3) Predikátové výrazy je třeba klasifikovat na ekvivalentní třídy tak, aby každá třída obsahovala vzájemně stejnoznačné predikátové výrazy. — (4) Je třeba hledat pravidla stejnoznačných přeměn jedněch výrazů v druhé, jež jsou společná mnohým ekvivalentním třídám, tj. je třeba pokusit se o sestavení gramatiky slovníku (s. 15).

Pozornost je třeba věnovat pojmu aktivní model jazyka zejména v porovnání s generativním modelem. Z tohoto porovnání lze ve značné míře odvodit závažné [348]rozdíly, ale i souvislosti mezi americkou a ruskou sémantickou školou.[5] „Aktivní model jazyka“ je chápán jako zařízení mající schopnost rozumět zadaným větám a vytvářet na základě takto daného významu věty nové,[6] tj. jinými slovy, je to model „text — význam — text“, který dovede imitovat sémantické chování mluvčího a posluchače. Hlavním rysem takového chování je, že mluvčí má schopnost vyjádřit jednu myšlenku různými způsoby a že posluchač dovede rozpoznat sémantickou totožnost vnějškově odlišných výpovědí. Chceme-li vysvětlit tuto schopnost mluvčího a posluchače, musíme podle Apr. předpokládat existenci speciálního „sémantického jazyka“, v němž se zaznamenávají a uchovávají myšlenky v lidské paměti. Existuje-li takový sémantický jazyk (a řada experimentů podporuje tento předpoklad), pak úkol „modelovat rozumné jazykové chování člověka“ se jeví jako úkol „vypracovat umělý sémantický jazyk a stanovit pravidla překladu z přirozeného do sémantického jazyka a naopak“. Takový sémantický jazyk umožňující modelovat jazykové chování uživatele jazyka by se podle Apr. měl současně stát i metajazykem pro popis sémantiky přirozených jazyků. Apr. naznačuje, jak může být konstruován: jeho slova budou tvořena nedefinovanými (primitivními) sémantickými distinktivními rysy v počtu asi 150. Jako příklad lze uvést rozklad několika sloves (přirozeného jazyka) na zmíněné sémantické rysy: sdělit = ZPŮSOBIT, aby NĚKDO VĚDĚL, dovědět se = ZAČÍT VĚDĚT, zapomínat = PŘESTÁVAT VĚDĚT apod. Zdá se, že takový jazyk by se mohl stát i vhodným nástrojem pro lexikografy, protože by jim umožnil důsledně a hospodárně popsat sémantiku přirozených jazyků. Důležitou předností takového sémantického metajazyka je i to, že jeho prostřednictvím lze popsat nedávno nalezené a dříve neznámé mechanismy stejnoznačných přeměn vět. Tato skutečnost dovoluje přistoupit k modelování jazykového chování člověka. — Druhým důležitým odhalením je nalezení tzv. „sémantických funkcí“ (též sémantických parametrů).[7] Pojem sémantické funkce je založen na skutečnosti, že v jazyce existují skupiny slov představující kombinatoricky podmíněné varianty vyjadřující týž význam. Tak lze mluvit o sémantické funkci ‚velká míra‘ = MAGN, která ve spojení s různými argumenty, např. substantivy, nabývá různých hodnot — adjektiv, ale sama se nijak nemění. Tak je MAGN (rozkaz) = přísný, MAGN (prosba) = přesvědčivá, úpěnlivá, MAGN (vítězství) = slavné, je-li argumentem sloveso, hodnotou k němu je adverbium, např. MAGN (pršet) = jako z konve, MAGN (křičet) = zplna hrdla, na celé kolo. Podobně existuje sémantická funkce LIQU — ‚likvidace, odstranění‘, např. LIQU (rozkaz) = zrušit, LIQU (nemoc) = vyléčit, LIQU (dům) = zbořit, LIQU (les) = pokácet, nebo sémantická funkce CAUS — ‚způsobit něco‘, např. CAUS (rozkaz) = vydat, CAUS (dům) = postavit, CAUS (svetr) = uplést, CAUS (auto) = vyrobit, CAUS (báseň) = napsat apod. Mel’čuk a Žolkovskij uvádějí ve zmíněné práci ještě řadu dalších sémantických funkcí, např. INCEP — ‚začínat se, začínat existovat‘, FIN — ‚končit se, přestávat existovat‘, LABOR — ‚zpracovat, typické působení subjektu na přímý objekt s použitím druhého objektu‘; celkový počet uváděných funkcí se pohybuje kolem třiceti.

Dále Apr. ukazuje, že významové rozdíly mezi mnoha výrazy se stejným smyslem mají standardní povahu. Z toho plyne, že významové vztahy mezi výrazy lze popsat pomocí standardních pravidel sémantických transformací, které jsou stejné [349]pro nejrůznější jazykové výrazy. Závažný je Apresjanův postřeh, že soubor výrazů se stejným významem, avšak lišících se smyslem, tvoří vlastně sémantické paradigma daného významu. To znamená, že se lze pokusit o vytvoření „algebry“ stejnoznačných přeměn a sémantických paradigmat. To vede k možnosti popisovat sémantiku jako syntax, což je přístup poskytující řadu předností, jak pokud jde o hospodárnost, tak jednoduchost popisu sémantických jevů a procesů.

 

4. Sémantická klasifikace ruských sloves. Tato část práce přináší nové výsledky Apresjanova výzkumu. Autor předpokládá především, že syntaktickým shodám a rozdílům odpovídají pravidelně i podstatné sémantické shody a rozdíly, počítá však i s existencí sémantických diferencí syntakticky nevyjádřených. Tento výchozí předpoklad je v průběhu práce ověřován distribuční a transformační analýzou. Na množinu jistých nediferencovaných objektů se aplikují distribuční a transformační operace. Nediferencované objekty jsou v podstatě predikátové výrazy nebo přesněji tzv. „jaderné konstrukce“,[8] jež jsou získány zjednodušením všech výchozích zkoumaných frází tak, že jsou pak navzájem plně srovnatelné. Zajímají-li nás slovní tvary dal a dala, pak jistě nelze srovnávat věty Dal mi knihu × Její práce, která trvala tak dlouho, jim dala neocenitelné zkušenosti pro další projekty, pokud druhá věta není zbavena všech prvků nemajících přímý vztah k porovnávaným slovním tvarům. Jaderné konstrukce jsou proto fráze se slovesem v centrální pozici, jsou v nich obsazeny jen pozice obligatorní (tj. ty, jejichž vynechání by porušilo gramatičnost věty) a požaduje se pro ně, aby byly vzhledem k možným transformacím morfologicky nejjednoduššími konstrukcemi.

Lze-li na některé jaderné konstrukce aplikovat tytéž operace, pokládají se za prvky jedné třídy: jako výsledek pak dostáváme rozklad množiny nediferencovaných objektů na třídy, tj. výsledkem jsou sémantické třídy ruských sloves získané na základě svých syntaktických vlastností, — v závislosti na tom, jaké distribuční (slučitelnost — sovmestimost’) a transformační (transformovatelnost — transformirujemosť) operace lze na ně aplikovat. Aby nevzniklo nedorozumění, podotýkáme, že Apresjanův pojem transformace se podstatně liší od transformací Chomského.[9] Apr. požaduje, aby vztah transformace splňoval tři podmínky: (1) transformaci lze aplikovat jedině na fráze obsahující tytéž lexikální morfémy, tj. požadavek identity lexikálních morfémů představuje formalizovanou podmínku pro zachování jistého souboru významů; (2) v transformovaných frázích musí být zachovány bezprostřední syntaktické vztahy mezi odpovídajícími slovními formami, tj. identita syntaktických vztahů reprezentuje formální podmínku umožňující zachování vztahů mezi významy; (3) požadavky (1) a (2) musí platit i pro rozvité dvojice frází, přičemž fráze p_i se musí lišit od p_j. Např. fráze (1) má podle Apresjana transformáty (1a—1i):

(1) Jego vospitala škola ↔

(1a) Škola li jego vospitala?	(1f) On budet vospitan školoj
(1b) Škola jego ne vospitala	(1g) Škola — jego vospitateľ
(1c) Škola by jego vospitala	(1h) On — vospitannik školy
(1d) On vospitan školoj	(1i) On polučil vospitanije v škole
(1e) On vospitan v škole

Operace slučitelnosti zahrnuje dvě třídy jevů: (1) subordinaci forem, tj. vlastně jejich rozvíjení, např. Bije psa : Bije psa klackem : Bije psa klackem po hlavě; (2) koordinaci forem závislých na slovese, např. Hledá peněženku : Hledá peně[350]ženku na stole, pod stolem, v kabátě. Pojem slučitelnosti představuje formální analogon pojmu sémantické invariance — je patrné, že ve slučitelných frázích se realizuje týž význam slovesa, jako např. ve větách Bojí se psa : Bojí se psa a vlka, kdežto v neslučitelných se realizují různé, např. Bojí se psa : Bojí se o syna, srov. nesprávnou větu *Bojí se psa a o syna.

Sémantickým invariantem dané fráze vzhledem k dané transformaci je elementární (mimojazyková) situace. Tato skutečnost si zaslouží zvláštní pozornosti. „Podle toho, který prvek situace pokládáme za důležitější, máme možnost mluvit o něm dříve nebo později, což vede k přesouvání logického akcentu a v povrchovější struktuře ke změně syntaktických pozic lexikálních morfémů označujících prvky mimojazykové situace. Avšak tyto změny se týkají jen způsobu, jakým jsou věci prezentovány, netýkají se věcí samých, tj. situace jsou popisovány z různých hledisek, ale sama třída situací se nemění“ (s. 58—59).[10]

Apr. zkoumal 1410 nejčetnějších ruských sloves (z frekvenčních slovníků J. H. Josselsona a E. A. Štejnfel’dtové), přičemž celkový počet probíraných slovesných frází činil asi 20 tisíc. Na základě tohoto souboru se Apr. pokusil najít všechny různé významy sloves, tj. vymezit významy každého slovesa.

Výsledkem jeho práce je seznam všech zjištěných slovesných významů, tj. distribučně-transformační (dále D-T) slovník ruských sloves, čítající 1410 slovníkových hesel (v recenzované knize je jich ovšem uveden jen fragment). Hesla mají podobu grafu (stromu) se třemi rovinami: v první jsou uvedeny různé významy slovesa, drruhá obsahuje podtřídy frází představujících různé slovesné významy a v třetí se pro každou již stanovenou podtřídu uvádějí všechny možné transformace, které v řadě případů naznačují další klasifikaci už existujících tříd. Dále autor popisuje hierarchickou klasifikaci slovesných frází (tedy nikoli sloves), která se od předcházejícího D-T slovníku liší tím, že v D-T slovníku se klasifikuje množina frází s jedním slovesem a výsledek se interpretuje jako různé významy slovesa, kdežto v druhém případě se klasifikuje množina frází se všemi slovesy a výsledek se interpretuje jako různé sémantické třídy sloves.

Probereme v hrubých rysech jen základní sémantické třídy ruských sloves — Apresjanova klasifikace je hierarchická, zjednodušení je nutné. Výsledkem klasifikace jsou následující základní slovesné třídy s významem:

1. ‚existenciálnosti‘

2. ‚stavu a přechodu do stavu‘

3. ‚umístění v prostoru‘ a význam vyjadřující určitý parametr subjektu, ‚váhu, cenu, objem‘

4. ‚usměrněná činnost nebo přemístění subjektu‘

5. ‚neusměrněné a nepravidelné přemístění subjektu‘

6. ‚činnost nebo pohyb zaměřený k určitému bodu‘

7. ‚dotyk a vzdalování se‘

8. ‚změna vlastnosti, části nebo vlastnictví subjektu‘

9. význam, jehož charakteristickým rysem je ‚přítomnost adresáta děje u dané činnosti‘

10. ‚činnost, děj mající objekt v širokém slova smyslu‘ (tato třída zahrnuje téměř všechna přechodná slovesa, proto pokládáme za nutné uvést další vnitřní hierarchizaci)

[351]10.1. ‚přemístění objektu‘

10.2. ‚neuspořádané přemístění objektu‘

10.3. ‚namířit objekt do určitého bodu‘

10.4. ‚lokalizovatelná činnost, děj‘

10.5. ‚dělání, opatření si, vytažení, extrakce‘

10.6. ‚izolace a získání‘

10.7. ‚odstraňovat, přesunovat, způsobit přemístění, obklopovat‘

10.8. ‚udržení, odebrání, odnětí‘

10.9. ‚předání, činnost ve prospěch adresáta‘

10.10. ‚bít, odměňovat‘

10.11. ‚usměrnit objekt‘

10.12. ‚kontakt s částí objektu, represívní působení na objekt‘

10.13. ‚řezat, rozlévat, vylévat‘

10.14. ‚zaplňovat prostor materiálem‘

10.15. ‚trhat, rvát, ničit‘

11. ‚střetnutí, útočení, doufání, stěžování si‘

 

5. Závěry. Uvedená sémantická klasifikace se podle našeho názoru vcelku shoduje s intuitivním předpokladem o možných typech slovesných tříd. Mohla by se objevit námitka, že Apresjanova klasifikace je příliš jemná a obsahuje zbytečně mnoho tříd s malým počtem prvků, a proto není prakticky použitelná. Je však zřejmé, že jde o klasifikaci hierarchickou, která dovoluje vždy vytvořit třídy hrubší a rozsáhlejší, pokud vznikne taková potřeba.

Je třeba položit si otázku, zda by jiný postup vedl k podobným nebo odlišným výsledkům. Jde tu o to, že Apr. dospěl ke své klasifikaci objektivně pomocí formálních a kontrolovatelných operací, opíraje se o syntaktické (a tedy objektivně existující) vlastnosti slovesných frází. V tom je třeba na jedné straně vidět přednost jeho postupu, ačkoli na druhé straně právě z této skutečnosti vyplývá jeho omezenost. Apresjan, a to je třeba ocenit, si tento fakt uvědomuje: „… popis sémantiky prostřednictvím syntaxe umožňuje v rámci jednoho hesla nebo celého slovníku stanovit pouze shody nebo rozdíly významů, tj. nanejvýš jsme s to říci, které výrazy označují tytéž jevy objektivní reality a které — různé.“ (s. 35). Jakmile použijeme silnějšího aparátu (a to je nevyhnutelné), máme možnost překonat zmíněné omezení, avšak současně ztrácíme možnost budovat příslušnou sémantickou klasifikaci čistě formální a plně kontrolovatelnou cestou a naše klasifikace (nebo jiná část popisu sémantiky přirozeného jazyka) bude vždy mít do jisté míry arbitrární charakter. Jde-li o sémantiku přirozeného jazyka, pak volba a budování metajazyka popisu bude nutně poznamenána touto skutečností. Je třeba mít naději, že intuice lingvistů může být do značné míry shodná nebo že by se v tomto směru mohli dohodnout (ačkoli to vzbuzuje pochybnosti). Kromě toho je jasné, že sémantické metajazyky získané různými metodami budou patrně těžko srovnatelné, ačkoli právě srovnání metajazyků či klasifikací získaných stejnými metodami pro různé jazyky by mělo velkou cenu typologickou.

Dnes je vidět, že výzkum sémantiky přirozených jazyků vede k budování silnějších aparátů popisu se všemi naznačenými komplikacemi. Že tento názor je oprávněný, o tom svědčí i další Apresjanova práce: opustil z velké části D-T metodologii a přešel k popisu sémantiky ruštiny v podobě experimentálního výkladového slovníku,[11] který může být ověřován na samočinném počítači. Na závěr bychom chtěli [352]konstatovat, že jedině experimentální ověřování popisů sémantiky přirozených jazyků na samočinných počítačích může do značné míry (i když ne vždy) eliminovat nevyhnutelné nebezpečí arbitrárnosti.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 345-352

Previous Pavel Materna: O jednom typu oznamovacích vět (Úvaha z hlediska logické sémantiky)

Next Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: Saratovské sborníky o jazyce a stylu