Bratislavské jednání komise pro studium spisovných jazyků slovanských při MKS

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

Братиславское совещание комиссии по изучению славянских литературных языков при МКС / Une séance de la Commission pour les langues slaves littéraires du Comité international des slavisants avait lieu à Bratislava

Už ve zprávě o projednávání problematiky standardizace spisovných jazyků slovanských na VI. mezinárodním sjezdu slavistů v Praze (srov. SaS 30, 1969, s. 200n.) jsme mohli informovat o tom, že skupina lingvistů projednala z podnětu R. Autyho a autora této zprávy iniciativní návrh na zřízení komise spisovných jazyků slovanských při Mezinárodním komitétu slavistů. Na jeho základě byla v Helsinkách v září 1970 zřízena nová komise, jejímž předsedou byl jmenován autor této zprávy.

Ustavující zasedání komise se konalo v Bratislavě v září 1971 a bylo spojeno se symposiem o spisovných jazycích slovanských, které uspořádala katedra slovenského jazyka fil. fak. University Komenského ve spolupráci s katedrou českého a slovenského jazyka fil. fak. University Karlovy v Praze.[1] Na program zasedání byly zařazeny tři tematické okruhy, které představují i programově rozsah a zaměření další práce komise: (1) obecné otázky spisovného jazyka, jeho pojetí a vymezení, (2) konfrontační studium současných spisovných jazyků slovanských a (3) studium jejich vývoje. Hlavní referát k prvním dvěma okruhům přednesl Al. Jedlička, problematiku studia vývoje spisovných jazyků slovanských nastínil E. Pauliny. Dílčí referáty k jednotlivým okruhům přednesli přítomní slavisté zahraniční (D. Brozović o specifických rysech jazykové normy v slovanských spisovných jazycích, B. Urbančič o některých problémech spisovné slovinštiny, R. Auty o problematice a perspektivách studia slovanských spisovných jazyků střední Evropy a L. Andrejčin o dialektické základně současné spisovné bulharštiny) i domácí (zvl. B. Havránek o konfrontačním studiu spisovných jazyků slovanských a dále pak J. Ružička, V. Blanár, E. Jóna, Š. Peciar, J. Mistrík, G. Horák, M. Jelínek, Vl. Barnet, J. Chloupek, V. Budovičová aj.).

Je třeba konstatovat, že se zřízení komise přikládá značný význam a že je o její činnost velký zájem. Projevilo se to i zájmem o bratislavské zasedání a živou a soustředěnou diskusí k předneseným referátům. Ukázalo se, že je potřebí v oblasti národního spisovného jazyka hledat a volit obecný teoretický přístup k řešení některých citlivých a ožehavých problémů; jen tak je možno oslabit uplatňování subjektivních, často emocionálně podložených faktorů. Vhodným předpokladem k tomu je pak propracování pevné pojmové základny. Úsilí o sjednocení metodologické základny a vypracování poměrně jednotné pojmové soustavy je nutné k tomu, aby bylo možno přistoupit k vypracování kolektivních prací, např. k charakteristice dnešní situace spisovných jazyků slovanských a dnešního jejich stavu. Toto úsilí nikterak neznamená strnulost nebo lpění na antikvovaných stanoviscích.

[71]Jednání na symposiu ukázalo, že jsme v některých bodech dosáhli úspěchu: I když nejsme např. zcela jednotní v obecném pojetí jazykové normy (zvláště jde o její vymezení ve vztahu k systému), je dnes poměrná jednota v chápání normy jako objektivně v jazyce existující. Obecně se dnes pracuje s pojmem kodifikace a právě rozlišení normy a kodifikace nám umožňuje řešit mnohé otázky vývoje spisovné normy a chápat také dynamiku jejího dnešního stavu. Podobně je tomu s problematikou variant a variantnosti ve spisovné normě: princip variantnosti spisovné normy jako její imanentní rys je dnes téměř obecně přijímán. Rozšíření konfrontačního materiálu z jazyků nejen slovanských, ale i dalších, které vnesl D. Brozović, přispělo k prohloubení pohledu a ukázalo potřebu diferencovat pojem varianta alespoň ve dvou specifikacích, a to ve významu variantní prostředek (a v tom smyslu je možno především mluvit o principu variantnosti normy) a variantní útvar, norma (toto pojetí vychází v slavistice z konkrétní jazykové problematiky srbochorvatské). Živou tradici pražské teorie spisovného jazyka představil ve svých příspěvcích B. Havránek; kladl důraz mimo jiné na to, aby se výchozí teoretické principy v některých otázkách (např. v pojetí stylové diferenciace spisovného jazyka) nezjednodušovaly pod vlivem učebnicového rozšíření některých výtěžků; při konfrontačním studiu spisovných jazyků poukázal na konfrontaci speciálního strukturního charakteru spisovných jazyků, na míru variability a variantnost normy (které teoreticky chtěl rozlišovat, srov. zde s. 29n.) a na šíři jejich stylového spektra.

V mnoha příspěvcích se poukázalo na působení mimolingvistických, sociálních činitelů na vývoj i na současný stav spisovných jazyků. O nově propracovanou sociolingvistickou pojmovou základnu se opíral zejm. výklad Vl. Barneta o sociálním statusu běžně mluvených projevů, zdůraznění zřetele ke společenským potřebám při sledování vývoje doporučoval E. Pauliny, s pojmem jazykové situace sociolingvisticky podloženým pracoval Al. Jedlička, sociální aspekt se uplatňoval v mnoha vystoupeních týkajících se vztahu psaného a mluveného jazyka, ať už ve vývoji, nebo v současném fungování spisovného jazyka.

I když některé příspěvky vycházely jen z materiálu jednotlivých spisovných jazyků slovanských, byl programově přijímán požadavek konfrontačního aspektu, který přispěje k prohloubení studia i poznání. Při řešení vlastní konfrontační problematiky vývoje spisovných jazyků slovanských i jejich dnešního stavu se dostal do popředí oživený požadavek studia skupin slovanských jazyků spjatých teritoriálně nebo fungováním v určitém historickém státním útvaru (v ref. R. Autyho o spisovných jazycích slovanských střední Evropy), popř. v jiném osvětlení požadavek studia spisovných jazyků v kontaktu, ilustrovaný především na kontaktu dvou blízce příbuzných jazyků, češtiny a slovenštiny (V. Budovičová). Metodologický charakter měl příspěvek V. Blanára; soustředil se v něm na problematiku konfrontačního studia roviny lexikální.

Bývá zvykem na konferenčních jednáních spojených se zasedáním komisí při mezinárodním komitétu slavistů, že lingvisté pořadatelské země představí na nich výsledky práce dosažené v daném oboru a že seznamují i s výsledky některých dílčích zkoumání, zpravidla konkrétních problémů daného jazyka. Do popředí zájmu se tak dostala aktuální problematika jazykové kultury spisovné slovenštiny představená v poukazech na nově dosažené výsledky v této oblasti zvl. J. Ružičkou (kromě jiného vyslovil i požadavek studovat domácí tradici v řešení některých problémů), ale zároveň viděná jako stále aktuální a stále se v nových souvislostech a v sociálních a politických kontextech oživující problém (v příspěvku Š. Peciara).

Mohlo by se zdát, že teoreticky podložené a z obecně lingvistických hledisek propracované pojetí jazykové kultury zbavilo vědecké i společenské aktuálnosti problematiku tzv. purismu, s nímž jsme se v teorii i praxi ještě v nedávné minulosti často setkávali. Než pozornost, kterou této problematice věnoval s ilustracemi na české situaci a českém materiále s pokusem o vytčení kritérií i periodizace puristických tendencí ve vývoji spis. češtiny M. Jelínek, dala podnět k živé výměně názorů a ukázala, že jsme se vědecky ještě nikterak s touto problematikou nevyrovnali. Rozporná stanoviska v diskusi vyslovená pramenila především z rozdílů v chápání purismu, z nejednotnosti v jeho vymezení a z historické podmíněnosti jevu takto označovaného.

[72]Stručný nástin problémů, které byly řešeny, a letmá charakteristika diskusních stanovisek potvrzují naše úvodní konstatování, že jde o problematiku složitou, ale společensky závažnou a aktuální i pro jazykovou praxi a její kulturu, a že řešení úkolů, které před komisí stojí, vyžaduje plno soustředění sil a podporu ze strany všech zúčastněných představitelů, slavistů ze zemí slovanských i neslovanských.

Problematika projednávaná na bratislavském zasedání byla záměrně předestavena v značné šíři. V další činnosti komise bude potřebí se postupně soustředit na prohloubené projednání některých závažných otázek dílčích. Tak jako na mnoha jiných úsecích ukazuje se potřeba řešit některé zásadní otázky pojmoslovné a terminologické spojené s chápáním základních pojmů. Toto zaměření je ovšem třeba vidět jako průběžné, neodlučně spojené s řešením všech dílčích problémů. Pro příští zasedání byly zvoleny dva z takových dílčích okruhů: vztah mluvené a psané podoby ve vývoji spisovných jazyků slovanských a studium skupin spisovných jazyků slovanských i ve vztahu k jazykům neslovanským.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 70-72

Previous Josef Skulina: Úspěchy ruské dialektologie

Next Eva Benešová, Ludmila Uhlířová: Brněnské symposium o modalitě