Poznámky k formální morfologii substantiv ve spisovné češtině

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

Заметки к формальной морфологии существительных в литературном чешском языке / Remarques sur la morphologie formelle des substantifs en tchèque littéraire

Systém formální morfologie v současné spisovné češtině bývá charakterizován jako velmi složitý. Dnešní složitost lze vysvětlit působením mnoha činitelů: zásadní přeměnou deklinačního systému u substantiv motivovanou vývojovým pohybem, rozpadem některých deklinačních typů a udržováním neparadigmatických skupin i tvarově izolovaných jmen, uplatňováním některých tendencí (např. morfonologické tendence po neměnnosti kmene, která vede k volbě koncovky nemající povahu koncovky centrální, tendence po unifikaci koncovky v dané funkci ap.). Tato složitost se stupňuje v synchronním úzu, v němž je flexívní systém spisovný zasahován vlivem systému jazyka běžně mluveného, a obráží se pak i v současné spisovné normě a v její kodifikaci. Při charakteristice současné spisovné české morfologie se zpravidla poukazuje i na to, že příčinu dnešní složitosti, která v některých oblastech tvarosloví působí až dojmem chaosu,[1] je třeba hledat v historickém vývoji spisovné češtiny, především v tom, že vlivem jednotící archaické kodifikace na počátku národního obrození a jejím podtržením v období pozdějším se projevoval a udržoval značný rozestup mezi normou spisovnou a normou běžně mluveného jazyka. Přitom právě tvaroslovná norma běžně mluveného jazyka se ve srovnání s normou spisovnou vyznačuje větší pravidelností a jednoduchostí. S poukazy na složitost současné spisovné morfologie a na nesnáze, které působí uživatelům její kodifikace, se ovšem nesetkáváme jen u nás, nýbrž vyskytují se i v jiných jazycích, např. v polštině.[2]

Není pochyby o tom, že složitost spisovné tvaroslovné normy, jistá rozkolísanost soudobého úzu, působení mnoha činitelů uplatňujících se při volbě koncovek i u jmen jednoho deklinačního typu, diference a interference podmíněné regionálně, ev. generačně se nepříznivě projevují i v současné spisovné komunikaci a bývají negativně hodnoceny z hlediska jak uživatelů, tak i jazykové výchovy. Je proto přirozené, že se už starší jazykovědná teorie ve svém kodifikátorském úsilí i v jazykově pedagogickém zaměření snažila s touto situací vyrovnat. Z dějin české jazykové kultury je znám přístup opírající se o princip tzv. přímočaré pravidelnosti především z polemického a odmítavého postoje, který k němu zaujímali čeští lingvisté v třicátých letech tohoto století. Podstata kritizovaného přístupu záležela v tom, že se zdůrazňovala tvarová pravidelnost, resp. přísná paradigmatičnost bez zřetele ke skutečnému stavu v současné normě, že se nerespektoval pohyb v normě tam, kde porušoval původní pravidelnost.[3]

Reakcí na tento přístup opírající se o princip přímočaré pravidelnosti a nerespektující dostatečně stav v současném spisovném jazyce byl požadavek vědeckého poznání objektivní spisovné normy, vyslovený programově V. Mathesiem v cit. sborníku, a realizující jej úsilí jazykovědců objektivně zkoumat současnou tvaroslovnou normu, podrobně ji popsat a kodifikovat nejen u jednotlivých flektiv[134]ních typů a podtypů, ale i u jednotlivých jmen nebo jejich skupin. Tento přístup můžeme ilustrovat už na zachycení a kodifikování současného stavu skloňování feminin kolísajících mezi vzorem kost a píseň v Pravidlech českého pravopisu z r. 1941 (s. XXXIIn.). Výsledkem tohoto úsilí je i pozdější kodifikace tvaru lok. sg. neživotných maskulin a neuter u jednotlivých substantiv, poprvé důsledně provedená v školním vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1958 a v Slovníku spisovného jazyka českého I—IV (1958—1970).[4]

Podrobný popis současné spisovné normy založený na důkladném zkoumání spisovného úzu odhalil plně její složitost, značnou variantnost i některé rysy diferenciace stylové. Jestliže uplatňování principu přímočaré pravidelnosti, nerespektující skutečný stav živé spisovné normy, nepodporovalo, jak bylo správně vytýkáno, upevnění normy, ale vedlo naopak k jejímu rozkolísání, kodifikace založená na podrobném a detailním zachycení spisovné normy ve všech jednotlivostech, která měla právě svou shodou s normou zamezit tomuto rozkolísávání a oslabování spisovné normy, narážela rovněž na překážky a na částečný odpor u uživatelů a zvláště na obtíže v jazykovém vzdělávání. Proto se začaly objevovat požadavky po zpravidelnění a zjednodušení tvaroslovné kodifikace i za cenu vědomého zasahování do vývoje spisovného jazyka.[5] Nemělo to ovšem znamenat návrat k překonanému už zdůrazňování přímočaré pravidelnosti, nýbrž východisko k tomu se vidělo v odhalení obecných zákonitostí a vývojových tendencí určujících současný spisovný tvarový systém. Důraz na odhalení zákonitostí systému a na vnitřní hierarchii při vědeckém poznání současné spisovné normy byl kladen už B. Havránkem při kritice lineárního popisu současné spisovné normy při skloňování substantiv typu kost a píseň (o. c. v pozn. 3, SaS 10, s. 13n.). Žádoucí zjednodušení tvaroslovné normy bylo podporováno požadavkem vyrovnání s jednodušším systémem běžně mluveného jazyka (M. Dokulil přitom zdůrazňuje prostřednictví hovorového jazyka spisovného).

Skutečný vývoj spisovné normy tvaroslovné opravdu touto cestou šel a jde — i za stále větší podpory kodifikace — a jeho výsledkem je např. tvarové vyrovnání u sloves typu péci podporované tendencí po neměnnosti kmene (préz. peču, pečeš, .. pečou, imp. peč), tvarová unifikace koncovek infinitivu (nést, ale také péct) ap.[6] Podpora tvarů z hlediska systému pravidelnějších přinesla zjednodušení kodifikace vyžadované ze strany uživatelů spisovného jazyka, neprojevila se však ani v živé jazykové praxi, ani v kodifikaci strohým vytlačením a negováním tvarů variantních, nýbrž vedla k jejich využití jako prostředků stylově knižních.

Teoreticky bylo nové zkoumání i využití jeho výtěžků v praxi ovlivněno propracováním pojetí vnitřní, synchronní dynamiky systému, záležejícím v rozlišení prvků pronikajících a ustupujících, progresívních a regresívních a v některých případech i jejich stylovou diferenciaci.[7] Zároveň se propracovávalo i pojetí centra a periférie systému, které umožňovalo vhodně rozlišit i ve spisovné normě jevy centrální a periferní a tím ukazovalo cestu k žádoucímu zjednodušení kodifikace.[8]

[135]Vnesení těchto aspektů odstraňovalo nebezpečí přílišné atomizace a roztříštěnosti shromážděných poznatků, které přinášela první fáze zkoumání zaměřeného na objektivní zjišťování živé spisovné normy. Požadavek detailního a úplného poznávání normy a jejího fungování však nebyl opuštěn, nýbrž byl nově pojat a realizován. Do centra pozornosti se dostalo odhalování a zjišťování mechanismů, které v tvarovém systému fungují, určování činitelů, kteří působí na distribuci koncovek u jednotlivých prostředků.[9] Toto zkoumání sledovalo i cíle praktické, např. pomoc při zdolávání české tvaroslovné normy i ze strany cizinců. Novou teoretickou základnu mají pokusy o generativní popis tvarového systému, jejichž cílem je popis co nejúplnější (respektující více typů), postižený ve formě pokud možno malého počtu formálních pravidel.[10]

Jako aktuální se dnes jeví zjišťování základního pohybu a odhalování vývojových tendencí současné spisovné normy. Syntetický obraz tvarového systému sloves z hlediska vývojové i synchronní dynamiky vypracoval před časem dnešní jubilant M. Dokulil.[11] Pokusím se v příspěvku jubilantovi věnovaném ukázat na jednom případě z tvarosloví substantiv, jak právě zobecňující a na základní systémový půdorys a na centrální systémové jevy zaměřený pohled může přinést zajímavá zjištění sledující myšlenku odhalení pravidelností tvarového systému.

Podívejme se nyní z uvedených hledisek na tvarový soubor u dvou deklinačních typů substantiv, a to u neživotných maskulin typu hrad a u neuter typu město. Zjištění vývojových tendencí v deklinaci těchto typů ve spisovné češtině nám umožní vyslovit některé závěry o vývoji obecných zákonitostí. Nepůjde nám tedy přitom o zachycení vývoje v jednotlivých podrobnostech, nýbrž o postižení proměny základního půdorysu tvarového systému uvnitř uvedených typů, s důrazem na jevy centrální.

Vyjdeme ze srovnání paradigmatického schématu substantiv uvedených typů v třech mluvnických dílech z různých období: v Dobrovského mluvnici Lehrgebäude der böhmischem Sprache (2. vyd. 1819), v Gebauerově Mluvnici české I (Nauka o slově), 2. vyd. 1895, a v České mluvnici B. Havránka-Al. Jedličky (3. vyd. 1970 - dále ČM). Nejvýraznější pohyb v tvarovém sytému jmen našich typů je možno zjistit v lok. pl. Dobrovský uvádí v přehledu všech substantivních paradigmat maskulin a neuter jako základní, centrální jen koncovku -ích (s. 163), Gebauer variantní -ích, -ech (resp. u neuter v pořadí -ech, -ích, s. 80, 92), ČM má jako základní koncovku -ech (s. 136). Toto vytčení základní, centrální koncovky (resp. variantních centrálních koncovek) v jednotlivých vývojových obdobích nám umožní odhalit základní vývojový proces, který u těchto deklinačních typů proběhl. Repertoár koncovek byl a je ovšem v lok. pl. těchto substantivních typů širší a je také ve všech uvedených dílech v podrobnější charakteristice registrován: Už Dobrovský uvádí v poznámkách k jednotlivým pádům vedle -ích také koncovku -ech (určuje ji jako starší a omezuje ji na jména s kmenem zakončeným na -d, -t, -n) a dále koncovku -ách (s omezením na obecný jazyk); rovněž Gebauer má vedle základní dublety -ích, -ech ještě také -ách (se značným omezením); detailní charakteristiku základní koncovky i koncovek variantních s vytčením činitelů důležitých pro jejich volbu u jednotlivých jmen v současné spisovné češtině podává ČM.

Pohled na Dobrovského obraz základního půdorysu tvarového systému uvedených typů ukazuje, že u maskulin a neuter je u něho v lok. pl. jednotná základní koncovka [136]u substantiv tvrdého i měkkého zakončení -ích (u dnešních typů pán, hrad-muž, stroj, město-moře: chlapích, dubích-hráčích, mečích, slovích-polích; rozdílnou koncovku má jen typ kuře Dobrovským samostatně vyčleněný, kuřatech). Rozdíl mezi tvrdým a měkkým deklinačním typem je v lok. pl. jen u feminin (u dnešních typů žena-nůše: rybách-zemích). Podíváme-li se na tehdejší stav v rozložení základních tvarů z hlediska rozdílu mezi tvrdým a měkkým deklinačním typem ve všech tvarech plurálu u všech tří rodů, zjistíme — na základě paradigmatického přehledu u Dobrovského —, že plné rozlišení obou tvarových souborů, tvrdého a měkkého typu, je jen u feminin (1., 4. -y/-e, 2. ø/-í, 3. -ám/-ím, 6. -ách/-ích, 7. -ami/-emi). U neuter bylo toto rozlišení porušeno právě jen v lok. (-ích/-ích) a v instr., kde byl rozdíl jen grafický (-y/-i). Nejmenší rozdíl mezi oběma tvarovými soubory byl u maskulin: byl omezen jen na nom. a akuz. u neživotných a na akuz. u životných (-y/-e). Další vývoj systému mohl jít u maskulin a neuter, kde pro to byly předpoklady ve variantnosti koncovek v lok. pl., dvojím směrem: buď k udržení a posílení jednotnosti koncovek u tvrdých a měkkých typů u maskulin a neuter (tj. k plnému a výhradnímu uplatnění koncovky -ích u tvrdého typu, a tím k oddálení od systému feminin; největší předpoklady pro toto „zpravidelnění“ byly u maskulin), nebo k větší diferenciaci mezi tvrdým a měkkým typem (preferováním koncovek -ech, -ách), a tím k přiblížení systémové pravidelnosti záležející v maximálním rozlišení koncovek mezi tvrdým a měkkým typem, zastoupeným u feminin (větší předpoklady pro to byly — při existující už diferenciaci obou typů v jiných pádech — u neuter). Další vývoj šel druhou cestou, jak je to zřejmé z uvedeného vytčení základních koncovek v mluvnicích: znamenal podtržení rozdílu mezi tvrdým a měkkým typem v lok. pl. i u maskulin a neuter (-ech : -ích), tedy jisté zpravidelnění systému vyrovnáním se stavem u feminin.

Hledají-li se příčiny tohoto vývoje bez zřetele k celkovému systémovému pohybu, ukazuje se obvykle na příčiny morfonologické. Volba koncovky -ech nebo -ách, která porušuje původní shodu tvarů u tvrdého a měkkého typu v lok. pl. mask. a neuter a přibližuje tak systémově tyto typy odpovídajícím typům femininálním, vykládá se působením tendence po neměnnosti kmene u jmen na -d, -t, -n (popř. -r) a u jmen zakončených na veláry; odtud tvary na schodech, na rtech, po činech, na stádech, v městech, na prknech (Dobr. 174, 190), v darech, na jezerech (Geb. 83, 93), v potokách, hříchách, na rohách, v městečkách (Dobr. 174, 190). Vykládá takto šíření koncovky -ech u jmen na -d, -t, -n, -r na úkor koncovky -ích už Gebauer v Hist. mluv. III, s. 61: „Šíření koncovky -ech podporováno tím, že se při ní souhláska kmenová zachovávala beze změny, dar-darech, pán-pánech atd., proti náležitému dařích-páňích atd.“. Šíření koncovky -ech z důvodů morfonologických ovšem nevysvětlí její pronikání u jmen, u nichž tyto podmínky neexistovaly, tj. u jmen na retnice a sykavky; u nich se sice držely tvary na -ích dále (ojediněle se drží dosud, srov. v lesích, ve sklepích, viz dále), ale už Gebauer v Hist. mluv. zaznamenává jako běžné tvary na příkopech, na sloupech, stavech, domech, vozech, klasech aj.

Je třeba si všimnout i toho, že tvary na -ách, které rovněž zabraňovaly změně kmenové souhlásky, a byly tedy ve shodě s tendencí po neměnnosti kmene (a zároveň se plně shodovaly i s tvary feminin), uplatňovaly se jen u substantiv zakončených na veláry. Naopak u jmen jinak zakončených, především u neuter, u nichž se už v starším jazyce hojně vyskytovalo -ách (srov. na kolách, jezerách, prknách, střevách), volí se postupně v nové spisovné češtině -ech. Znamená to, že neproniká přímo koncovka shodná s koncovkou feminin tvrdého typu, nýbrž že se šíří koncovka -ech, která je ovšem v souhlase s obecnou zákonitostí projevující se v nejvyšší míře u feminin, tj. s tvarovým rozlišením tvrdých a měkkých typů.

Jestliže se někdy jako doklad zjednodušení tvarového systému uvádějí tvary instr. pl. v obecném jazyce, se zčásti jednotnými koncovkami u všech rodových typů, pak je třeba podtrhnout nikoli to, že jde u maskulin a neuter o koncovky shodné s koncovkami femininálními (-ama, -ema), nýbrž že výsledný stav je pro[137]jevem připomenuté obecné zákonitosti, tj. rozlišení tvarů tvrdého a měkkého typu u všech rodů (zubama-mečema, ženama-nůšema, městama-mořema).

Z toho tedy vyplývá, že vývojový pohyb v tvarech lok. pl. maskulin a neuter můžeme charakterizovat jako projev nové zákonitosti a pravidelnosti záležející v tom, že u substantiv všech tří rodů je základní tvarové rozlišení tvrdých a měkkých typů. Hlavní příčinou proniknutí koncovky -ech za starší -ích není podle mého názoru dáno působením tendence po neměnnosti kmene, nýbrž jde o systémovou zákonitost hlubší, nově se uplatňující, znamenající tvarové zpravidelnění v tom smyslu, že se tak jako u feminin projeví i u maskulin a neuter diference mezi tvrdým a měkkým typem. Vznik nové pravidelnosti se konkrétně projevuje v tom, že koncovka původně periferní, omezená jako variantní jen na úzkou skupinu jmen určenou morfonologicky, se stává centrální a naopak původní centrální koncovka se přesouvá na periférii (je omezena jen na substantiva vymezená morfonologicky nebo na izolovaná jména).

Podívejme se na vývojový pohyb v lok. pl. mask. neživ. a neuter ještě z hlediska vztahů na ose vertikální, tj. ve vztahu k celému tvarovému souboru jmen uvedených typů. Nejdůležitější pro posouzení vývojového pohybu je všimnout si dílčího tvarového souboru, a to gen. sg., lok. sg. a lok. pl. V přehledném paradigmatickém schématu uvádí Dobrovský jako základní tyto koncovky: sg. gen. mask. -u, neutr. -a, lok. -e, pl. lok. -ích. Gebauer má v sg. gen. mask. -u (zčásti -a), neutr. -a, lok. -e i -u. V tvarech gen. sg. nedochází v podstatě ke změně, rozdíl je jen v distribuci u jednotlivých jmen; v lok. sg. se posiluje základní postavení koncovky -u. Vezmeme-li však dílčí tvarový soubor jako celek, pak je zřejmé, že je starší stav reprezentován základními koncovkami sg. gen. -u, -a, lok. -e, pl. lok. -ích,[12] dnešní stav pak základními koncovkami -u, -u, -ech. Celý starší dílčí soubor je jako reliktní zastoupen jen u subst. les (lesa, v lese, v lesích), s výskytem nových variantních tvarů pak ještě u dalších jmen, kostel (kostela, v kostele, v kostelích/v kostelech), sklep (sklepa, ve sklepě, ve sklepích/ve sklepech), a pak u jmen na -k, rybník, potok, jazyk (rybníka, potoka, jazyka, — v rybníce/v rybníku, na potoce/na potoku, v jazyce/v jazyku, v rybnících, potocích, jazycích).

K odhalení vývojového pohybu v morfologii nestačí tedy jen srovnání ev. změn, k nimž u jednotlivých tvarů došlo (popř. i s vytčením příčin, které k nim vedly, nebo s určením činitelů, které přitom působí), nýbrž k jeho hlubšímu pochopení je třeba posuzovat daný jev z hlediska systémových vztahů na ose horizontální i vertikální. Vhodnou ilustrací toho se nám jeví analýza vývojového pohybu v tvarech lok. pl. mask. a neuter v nové spisovné češtině viděného z hlediska vztahu k lokálovým tvarům všech typů substantiv i z hlediska vztahu k ostatním tvarům daných typů.

 

[138]R É S U M É

Remarques sur la morphologie formelle des substantifs dans le tchèque littéraire

Il est d’usage de caractériser le système de la morphologie formelle du tchèque littéraire contemporain comme fortement compliqué. On considère comme également compliquée la norme du tchèque littéraire contemporain, ce qui se reflète dans la codification qui parait difficile du point de vue des usagers du langage. C’est pour cette raison qu’on a proclamé à plusieurs reprises dans le passé le besoin d’une simplification de certaines règles morphologiques. Les recherches actuelles sont orientées dans deux voies (avec application de méthodes et approches différentes): d’une part on s’applique à atteindre une connaissance scientifique approfondie de la langue moderne, d’autre part on tend à la découverte des loies, des tendances d’évolution et d’une dynamique interne du système synchronique.

L’auteur procède à l’analyse du mouvement évolutif d’un type de déclinaison des substantifs. Comme point de départ de cette analyse il pose la caractéristique du développement des morphèmes des masculins non-animés et des neutres du type hrad et město, et avant tout du loc. pl. de ces substantifs. En prenant pour base la définition des rapports sur le plan horizontal — la confrontation des formes du loc. pl. dans d’autres types des substantifs — et sur le plan vertical — la comparaison avec les formes du mème type — on peut constater que la régularité plus ancienne documentée chez Dobrovský et partiellement chez Gebauer, c’est à dire la coïncidence des formes de tous les types des masculins et des neutres (-ích), a été remplacée par une régularité nouvelle, et cela par une égalisation avec le système des féminins réalisée par une différenciation formelle des types non palatales et palatales dans le cas grammatical mentionné (à comparer: pánech, hradech - mužích, strojích, městech - mořích). Dans le langage actuel ces formes nouvelles occupent une position centrale (les variantes n’ont qu’une valeur périphérique).

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 133-138

Previous Ján Horecký: Systém desubstantívných adjektív

Next Miroslav Komárek: Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině