Vid a čas v sovětské monografii A. V. Bondarka

Jarmila Panevová

[Discussion]

(pdf)

Вид и время в советской монографии А. В. Бондарко / L’aspect et le temps du verbe russe dans la monographie de A. V. Bondarko

Otázky slovesných kategorií gramatických, zejména slovesného času, a jejich sémantiky patří k stále aktuálním otázkám lingvistiky; jsou různými metodami a z různých hledisek nově zpracovávány jak v literatuře věnované jazykům slovanským,[1] tak i v literatuře anglistické.[2] Recenzovaná kniha[3] je rozvinutím popisu sémantiky kategorie vidu a času, který známe z jiné knihy A. V. Bondarka (zprac. s L. L. Bulaninem) Russkij glagol (Leningrad 1967)[4] a z autorových statí časopiseckých, z nichž některé byly otištěny u nás.[5] Je zamýšlena jako pomůcka pro studenty ruské filologie; důkladnou analýzou časových a vidových významů a jejich užití v ruské větě (výpovědi) však tento rámec překračuje.

K základním myšlenkám patří rozšířená teorie binárních protikladů morfologických kategorií (resp. jejich významů), centrálním pojmem je pojem obecného významu. Autor se pokouší stanovit obecný význam každého členu systému pěti vidově časových forem, který je v jeho pojetí souborem sémantických distinktivních rysů (příznaků), a dále jeho významy dílčí. Klade přitom důraz na úlohu kontextu, který umožňuje stanovit dílčí významy chápané jako vzájemný vztah gramatické formy a kontextu. Mezi dílčími významy lze vybrat jeden význam hlavní (základní), tj. takový, který je nejméně závislý na kontextu. Od dílčích významů pak odlišuje transpozici, přenesené užití forem. Úloha kontextu je podstatná jak pro stanovení dílčích významů, tak pro transponované užití (srov. dále). Dalším důležitým pojmem je funkčně sémantická kategorie; jevy v knize probírané patří do kategorie aspektuálnosti, jejíž morfologické jádro tvoří slovesný vid, a do kategorie temporálnosti, jejímž morfologickým jádrem je slovesný čas.[6]

[248]Po úvodu, obsahujícím metodologické východisko (zejm. výklad výše uvedených pojmů), následují čtyři kapitoly: prvá se týká významu slovesného vidu, druhá systému slovesných časů, třetí je věnována přenesenému užití časů, čtvrtá vztahu mezi fungováním vidu a časovými plány.

Za důležitý mezičlánek, který pomáhá objasnit fungování studovaných kategorií, pokládá Bondarko funkčně sémantickou kategorii časové lokalizace (jde o opozici konkrétnosti děje, jeho vztahu k časovému intervalu a abstraktnosti děje).[7]

Členy vidové dvojice (perfektivnost, imperfektivnost) charakterizuje pomocí sedmi sémantických příznaků, forma je vzhledem k těmto příznakům charakterizována pěti způsoby (forma vždy příznak vyjadřuje; příznak může, ale nemusí být vyjádřen; forma příznak nikdy nevyjadřuje; vyjádření příznaku je omezeno zvláštními podmínkami; nevyjádření příznaku je omezeno). Dominujícím sémantickým příznakem perf. vidového členu je ucelenost děje, na rozdíl od něho impf. člen nemá tento příznak a může vyjadřovat děj jako proces (tj. v jeho průběhu). Toto pojetí odpovídá obvyklému chápání perf. vidu jako příznakového členu opoziční dvojice. Dílčí významy jsou stanoveny na základě kontextu, lexikálních vlastností sloves, popř. kombinací obojího. Podrobně jsou popsány případy vidové konkurence.

Kap. 2 je věnována výkladu vzájemného vztahu kategorie vidu a času, ale nikoli tak, že by autor chtěl redukovat významy jedné na významy druhé. Výklad prézentního užití perf. formy jako transpozici autor odmítá. Také výklad, že v případě préz. formy perf. jde o homonymii v časovém plánu, který zastává např. H. Křížková, se zdá autorovi méně vhodný. Sám se pak přiklání k názoru, že u této formy jde o polysémii, za základní význam pokládá význam budoucnosti, za kontextově podmíněný pak význam abstraktní (tj. neaktuální) přítomnosti, obecný význam pak musí pokrýt všechny tyto varianty. Dospívá tak k systému pěti vidově časových forem, zachycujících vzájemné vztahy ve fungování obou kategorií. Rozdíl mezi formami otkroju a budu otkryvať náleží časovému plánu v tom smyslu, že forma otkroju má větší „objem“ časových významů. Rozdíl mezi formami otkryl a otkryval má podle autora rovněž vztah k sémantice času, a to prostřednictvím pomezní kategorie lokalizace děje (perf. dějům je vlastní příznak lokalizace, zatímco impf. dějům nikoli, mohou vyjadřovat i děj nelokalizovaný). S autorovými argumenty zde nesouhlasíme zcela, např. proto, že příznak aktuálnosti (Bondarkovy lokalizace) nepokládáme za slučitelný s příznakem opakovanosti (takže jsou pro nás nelokalizované i případy My dva raza vstretilis’ s nim na ulice, srov. č. Často si vyměnili pozdrav); ostatně argumentem pro časovou platnost rozdílu otkryl - otkryval je zde pouze příznak lokalizace, který nemá formální oporu v morfologickém ztvárnění. Rozdíl otkryl - otkryval — na rovině sémantické stavby — jsou pro nás dvě formy téhož slovesa se shodnou časovou platností, odlišné však co do sémantiky vidu. Při popisu obecných významů se pak jeví jako zvláštní postavení perf. préz. formy, kde výše uvedený způsob výkladu nutí autora postihnout je v obecném významu, což pak neumožňuje dost jednoduše zachytit vztah opozic prézens-futurum a perf.-impf.

Při výkladu absolutního (základního) a relativního užití časových forem se autor správně orientuje na to, co je vyjádřeno samou časovou formou. Při studiu relativního užití času se však omezuje na obsahové vedlejší věty a neuvědomuje si, že situace u souvětí se složitější stavbou není obecnými formulacemi dostatečně postižena. Autor se snaží rozdělit případy, které mohou nastat, na vlastní vyjádření absolutního nebo relativního času a na „doplňující“ orientaci (relativní u absolutního časového významu a naopak), která je ovšem nesena kontextem a je tedy už záležitostí obsahu.[8]

[249]K relativnímu užití časů řadí autor „budoucnost srovnávací“. Při tomto užití, kdy jde podle autora o konfrontaci dvou časových rovin, kde jako základ konfrontace neslouží okamžik promluvy, ale jiná časová rovina, jde vždy o užití časů sloužící jako stylizační prostředek v umělecké próze, umožňující mluvčímu (vypravěči) zaujmout různý orientační bod. Nemluvili bychom zde tedy o „relativním“ užití; relativnost tu může být až sekundárním důsledkem stylizačních posunů, v zásadě tu však význam gramatické formy času zůstává týž jako jinde.

Rozdíl absolutního a relativního času pokládá autor za faktor, který patří výpovědi, ale zdůrazňuje, že je to jev, který náleží do popisu jazykového systému (je elementem struktury vět v závislosti na jejich typu).

V kap. 3 autor probírá transponované významy jednotlivých vidově časových forem. Transponované významy vidí tam, kde je rozpor mezi temporálním významem kontextu a časovým významem formy. Transponované užití časových forem se autorovi podařilo skloubit s principem obecného významu (obecný význam musí zahrnovat všechna její použití, tedy i přenesené užití, ale je třeba rozlišit, který význam je obsažen v kontextu a který je nesen formou), ale pouze za tu cenu, že u préz. hist., prézentu ve významu budoucím (a jiných transpozic) prohlásí, že u nich jde o aktualizaci přítomnosti, forma si ponechává obecný význam impf. prézentní formy.[9]

V kap. 4 autor studuje fungování vidu v kontextu, tj. studuje syntaktické typy kontextu (zejména vzhledem k času), které umožňují užití vidových forem, popř. kladou jistá omezení na jejich užití.

Zdá se nám, že někde vznikají dílčí obtíže při sémantickém výkladu, např. v tom, že princip obecného významu, nutící na jedné straně shrnout všechny dílčí významy „pod jednu střechu“, klade příliš velký důraz na kontextové podmínky a tím se mohou někdy setřít hranice mezi obsahem a vlastním gramatickým významem, na druhé straně sám pojem „dílčí význam“ je natolik ovlivněn kontextem, že je otázka, zda o něm lze mluvit v rámci významů gramatické formy (potenciálně kvalitativní význam, omezeně opakovaný význam impf. formy, s. 30 ap.), nebo zda už patří do oblasti kognitivního obsahu.

K přednostem autorova přístupu patří, že autor vykládá kategorii vidu a času ve vzájemné souvislosti a že si zcela náležitě klade otázky, zda lze vidět rozdíly časové u vidových forem téhož časového plánu. Souvislost kategorie času s kategorií vidu je jistě užší než s jinými morfologickými kategoriemi slovesa[10] (např. imperativ také nemá plné časové paradigma, ale není důvodu jej probírat spolu s kategorií času), přesto však vidíme jako primární funkci vidu vyjadřování uceleného nebo neuceleného děje, jako primární funkci času vyjadřování současnosti, předčasnosti, následnosti vzhledem k referenčnímu bodu. Zbývá ovšem vysvětlit interferenci těchto systémů; domníváme se, že ji lze vysvětlit ve vztahu morfologických a významových jednotek (tj. funkcí a jejich realizací): jednak jsou tu dána určitá omezení na kombinatoriku slovesných významů (přítomný význam ucelený může být pouze neaktuální, opakovanost není aktuální ap.), jednak má perf. a impf. sloveso různé formální (morfologické) prostředky pro vyjádření budoucnosti (préz. tvar slovesa perf., opisné futurum slovesa impf.).

Bondarkova kniha je velice užitečná jak jemným hodnocením rus. jazykového materiálu co do časových a vidových významů, tak promyšleným výkladem významu slovesných gramatických kategorií, v němž těží z výsledků pražské školy a z některých pojmů užívaných O. Jespersenem a I. I. Meščaninovem. Soustředili jsme se zde spíše na metodologický přístup autorův ke zpracování slovesných kategorií, který svou konzistentností činí z práce zdařilý a cenný přínos k morfologickému významosloví.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 247-249

Previous Emanuel Michálek: Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje

Next Pavel Vašák: Sovětská konference o automatickém zpracování textu