Slovesný vid v explicitním popisu jazyka

Jarmila Panevová, Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Глагольный вид в эксплицитном описании языка / L’aspect du verbe dans une description explicite de la langue

Při práci na generativním popisu slovanských jazyků obrací na sebe pozornost v rámci zpracování slovesných kategorií kategorie slovesného vidu. Vzhledem k důrazu na sémantickou část generativních popisů v nových modelech je v pracích věnovaných slovesnému vidu většinou zpracovávána právě sémantika této kategorie.[1]

Pokusíme se stručně posoudit různé přístupy k popisu vidu v této gramatice a porovnat je s přístupem uplatňovaným ve funkčním popisu češtiny.

1. Většině pro nás přístupných prací týkajících se explicitního popisu vidu je společné to, že v nich jde o popis jeho sémantiky, že se klade důraz na větný kontext, a menší pozornost se věnuje projevu vidu v lexikální stránce slovesa.[2]

Autoři se částečně od sebe liší tím, co do oblasti popisu slovesného vidu zahrnují. U většiny z nich jde o sémantickou interpretaci protikladu dokonavosti-nedokonavosti (např. u Millera, Wierzbické, Petterssona, o. c. v pozn. 2), zatímco Haltofová (o. c. v pozn. 2) zahrnuje i některé ze způsobů slovesného děje v podobě sémantických příznaků, jejichž kombinace pak podmiňuje výběr dokonavého a nedokonavého vidového členu. A. L. Vanek zařazuje durativnost a komplexnost (popř. iterativnost) přímo mezi jiné významy vyjadřované u slovesa prostředky derivačními (vedle kauzativnosti, inchoativnosti ap.) a popisuje je stejnými prostředky; ještě šíř pojímá vid M. Ridjanović, který zahrnuje do svého zpracování vidu v srbochorvatštině nejrůznější způsoby slovesného děje utříděné na základě měřítek syntaktických, která však nejsou vždy přesvědčivá.[3]

Jednotlivé práce se liší mírou explicitnosti zpracování, popř. tím, zda tvoří samostatný dílčí model dané kategorie, nebo zda jsou zařazeny jako součást širšího popisu. V práci A. Wierzbické (o. c. v pozn. 2) se na některé problémy spojené se zkoumáním vidu a sémantické struktury věty (zejména přímého objektu) spíše jen rozborem dokladů ukazuje. Explicitní pravidla, jak zachytit slovesný aspekt, jsou obsažena v pracích J. E. Millera, A. L. Vaneka, zčásti T. Petterssona (uvedených v pozn. 2, 3), které berou za základ některou z variant Chomského transformační gramatiky; samostatný explicitní model užití vidu v komunikativním procesu (spolu s návrhem, jak jej zařadit do generativního popisu) podává B. Haltofová (o. c. v pozn. 2).

Všimněme si nejdříve, v jakých termínech se sémantika vidu vykládá, a tedy do jaké míry jde autorovi o sémantický výklad vidových jednotek na základě jednotek jiných, elementárnějších, nebo zda jde jen o jejich zařazení do popisu, bez použití jiných jednotek.

1.1 O výklad vidových jednotek jde především Millerovi; vyslovuje námitky proti obvyklému způsobu generování, kdy se ke slovesu připojí např. rys [± Perfective], [295]který se pak v povrchové struktuře realizuje afixem; tento způsob nepodává vysvětlení významu vidových forem. Autor sám vychází z předpokladu, že sloveso a adjektivum jsou vyvozeny ze stejné hloubkové kategorie (Predicator), a přináší syntaktické doklady pro myšlenku, že obdobná je struktura vět se slovesem v nedokonavém vidu a s adjektivem.

Věta jako General v otčajannom sostojanii jako parafráze věty General otčajannyj má hloubkovou (sémantickou) strukturu s bezprostředními složkami N[+ Nominative] jako podmětem a N[+ Locative] jako přísudkem. Druhá z těchto složek je utvořena z dalších částí, totiž ze složek N[+ Nominative] a přísudku [Predicator]. Vzhledem k obdobným selekčním omezením vět s adjektivy a vět s nedokonavým slovesem má podobnou hloubkovou strukturu jako výše uvedená věta i věta Student pisal dissertaciju.[4] Pak ovšem vzniká otázka, jakou podkladovou strukturu je možno předpokládat pro věty se slovesem v dokonavém vidu. Autor ukazuje, že „vcházet“ do stavu je součástí významu nedokonavého vidu a „vycházet“ ze stavu je součástí významu dokonavého vidu.

Jako je určitý sémantický vztah[5] mezi a) On zanimajetsja fizikoj a b) On načal zanimaťsja fizikoj, je určitý sémantický vztah, totiž vztah parafráze (synonymie), tj. oboustranného vyplývání mezi c) On uže uložil vešči a d) On uže končil ukladyvať vešči. Autorův výklad svědčí pro abstraktní hloubkovou strukturu obsahující pro slovesa nedokonavého vidu abstraktní predikáty „vstoupit do stavu“ a „být ve stavu“; tedy věta Ivan pišet pis’mo by měla v hloubkové struktuře tři bezprostřední složky (1) S (Ivan - vstoupit do stavu), (2) S (Ivan - být ve stavu), (3) S₁ Ivan [+ Agentiv] - psát [+ Predicator] - dopis [+ Objective]. Pro slovesa dokonavá se pracuje s abstraktními predikáty „vejít do stavu“, „být v stavu“ a také „vyjít ze stavu“; o tuto složku je bohatší hloubková struktura věty Ivan napisal pis’mo.

Je třeba ocenit, že autor podává explicitní návrh popisu vidové sémantiky, který zahrnuje pokus o její výklad. Na druhé straně je třeba vidět i obtíže, které zde vznikají: je nutno brát v úvahu např. věty jako Psal dopis až do půl sedmé (kde konatel také „vyšel ze stavu“ psaní, ale děj nebyl dovršen), abstraktní predikáty „vejít do stavu“, „vyjít ze stavu“ lze opět interpretovat dokonavě nebo nedokonavě (vyjít / vycházet). Autor se domnívá, že jeho přístup umožní jednoduše zachytit i případy Ivan načinal pisať pis’mo, ale není jasné, co se v podkladové struktuře týká fázového a co významového slovesa. Zdá se rovněž, že interpretace dokonavého vidu nevyhovuje pro slovesa s významem výsledku předcházejícího děje: On poka nakopil 50 rublej neznamená, že „vychází ze stavu“.[6]

1.2 O výklad termínů dokonavost a nedokonavost šlo rovněž u A. Wierzbické (o. c. v pozn. 2), ale autorka zůstala u interpretace intuitivní, v níž nedokonavý vid vysvětluje pomocí vidu dokonavého. Větu Jan umíral vysvětluje dost složitě jako Jan procházel takovými stavy, že kdyby je prošel všechny, umřel by.[7]

Je však třeba vidět, že vztah uvnitř dvojic jako umírat-umřít, psát-napsat (kde autorčin výklad v jistém smyslu vyhovuje) je jiný než u dvojic jako zdravit-pozdravit, [296]líbat-políbit, zvonit-zazvonit, kde i děj označený nedokonavým slovesem implikuje provedení činnosti ve smyslu slovesa dokonavého.[8]

1.3 Výklad dokonavého a nedokonavého vidu jako povrchových kategorií majících původ ve významových kategoriích času a činnosti (activity), které jako syntaktické rysy slovesa mohou být kladně nebo záporně specifikovány, podává T. Pettersson (o. c. v pozn. 2).[9] Jeho popis je velmi elegantní (obdobný soubor rysů je uplatňován i na substantiva a adjektiva v predikátu, kde vedou k výběru jmenného a složeného tvaru a nominativu a instrumentálu v povrchové formě). Problémem však pro nás v tomto rámci zůstává správná interpretace hloubkových pojmů, zejména pojmu čas. Čas (time) je tu sice jasně odlišován od morfologického času (tense). Avšak — řečeno s autorem — to, že děj proběhl nebo probíhá, neznamená, že minulost nebo přítomnost je pro predikát relevantní. Slovanský vid vyjadřuje podle autora čas (time), ale i některé další rysy. Pojem této „relevance“ však není zcela jasný: není zřejmé, proč např. ve větě On včera psal úkol není sémantika času relevantní pro morfologický čas, zatímco ve větě On včera napsal úkol relevantní je. Sotva uspokojí autorův výklad (o. c., s. 109), že ve větě On celoval jeje v 12 časov není sémantika času relevantní, protože zároveň může platit, že ji líbal v 11,59 a v 12,01, naopak pro větu On poceloval jeje v 12 časov jde o relevanci časového momentu. Další rys, který je podle Petterssona rozhodující pro povrchovou realizaci vidu, je rys činnosti [± Activity]; tento rozdíl neodpovídá v autorově pojetí rozdílu aktivních a stativních sloves.[10] Kategorie činnosti tu spíše odpovídá tomu, co bývá nazýváno aktuálností.[11] Děje opakované mají zpravidla, ale ne nutně rys [— Activity]. Slovesa s tímto rysem jsou v povrchové struktuře vždy nedokonavá, kdežto u sloves s rysem [+ Activity] záleží na specifikaci času, případy specifikované [+ Time] jsou dokonavé, ostatní nedokonavé.

1.4 U B. Haltofové (o. c. v pozn. 2) je vid charakterizován pomocí osmi sémantických příznaků (jako rezultativnost, aktuálnost, durativnost, distributivnost aj.).[12] Některé z nich se týkají spíše způsobů slovesného děje. Jejich hierarchie určuje prostřednictvím explicitních pravidel výběr dokonavého nebo nedokonavého členu vidové dvojice. Proti tomuto explicitnímu modelu lze namítat, že rysy mají různý charakter, některé jsou vlastní slovesným lexémům, jiné jsou neseny kontextem (např. kombinatorika s adverbii). Sloveso ve stejné vidové podobě může být různé co do složení sémantických rysů.

[297]1.5 Bez sémantického výkladu založeného na jiných kategoriích zůstává vid v práci A. L. Vaneka (o. c. v pozn. 3). Rysů [± Durativnost], [± Komplexnost] se používá ve formální podobě popisu a jsou kladeny na stejnou rovinu jako jiné významy vyjadřované u slovesa připojením derivačního afixu (podobně jako kauzativnost, inchoativnost, iterativnost). Všechny tyto jednotky pak ovšem dostávají prostřednictvím interních pravidel systému interpretaci morfologickou a fonologickou.

2. Jak je patrné, žádný z dosavadních pokusů o sémantický výklad vidu v generativním popisu není plně přesvědčivý. Ať už jsou elementárnější sémantické jednotky, na které se vidové významy rozkládají, vybírány z oblasti fázovosti děje (jako u Millera a Wierzbické), nebo jen z abstraktního vztahu mezi dějem a časem (u Petterssona; podobný přístup, vycházející ze vztahu děje a času a dospívající k celé řadě způsobů slovesného děje, viz též u Ridjanoviće, o. c. v pozn. 3), nebo z celého okruhu „způsobů slovesného děje“ (u Haltofové), vždy narážíme buď na to, že sémantická povaha užívaných jednotek není jasnější ani jednodušší než sémantika vidu (to se týká především přístupu posledně připomenutého), nebo na to, že výklad nepostihuje sémantiku vidu v celé její složitosti. To souvisí s neujasněností vztahu mezi jazykovým významem a mimojazykovým obsahem, zejména u přístupů charakterizovaných v odd. 1.1—1.3. Zdá se, že vidové významy, o jejichž přesnějším vymezení se v slavistice už po řadu desetiletí diskutuje, nemohou být redukovány na elementárnější jednotky z oblasti fázovosti a času. Snahy po sémantickém výkladu, které jsme v odd. 1 stručně charakterizovali, jsou ve skutečnosti zaměřeny spíše k otázkám vztahu mezi vidovými významy a fázovými, časovými ap. jednotkami obsahovými.

2.1 K těmto skutečnostem přihlíží náš přístup k popisu vidu v rámci funkčního generativního popisu češtiny, který usiluje o zpracování jednotek jazykového významu, nikoli obsahu, i když vychází rovněž, jako většina uvedených prací, z toho, že dokonavost a nedokonavost jsou povrchové formy, kterým odpovídají významové kategorie, tj. jednotky (gramatémy) tektogramatické roviny.[13] Naše chápání těchto sémantických jednotek se ovšem opírá o dosavadní zpracování vidu v slovanských jazycích a jeho vysvětlení v těchto pracích.[14]

Mnozí badatelé starší i novější chápou vid ze sémantického hlediska jako tzv. subjektivní kategorii (na rozdíl od „objektivního“ času), jejíž významové distinkce neodpovídají rozdílům ve vyjadřované skutečnosti, nýbrž jen rozdílnému „stanovisku mluvčího“.[15] Domníváme se, že tento rozdíl mezi kategoriemi času a vidu, pokud jde o možnost „subjektivního“ pojetí, je jen otázkou stupně, že nejde o rozdíl kvalitativní. I takové kategorie jako čas totiž v určitých kontextech mohou odpovídat nikoli distinkcím obsahovým (odrážejícím rozdíly ve vyjadřování skutečnosti), nýbrž jen distinkcím ve „stanovisku mluvčího“; jde o kontexty, v nichž dva různé významy odpovídají témuž obsahu a mluvčí „podle svého stanoviska“ může užít buď jednoho, nebo druhého z nich, aniž by se tím změnil ontologický (nebo kognitivní, tj. mimojazykový) obsah promluvy. Patří sem příklady jako Zvíře, které jsme [298]viděli, je/byla veverka; Shakespeare je/byl velký básník,[16] v kterých se projevuje „konkurence časů“, obdobná Mathesiusově konkurenci vidů.[17] U vidu jsou ovšem takové kontexty daleko častější a „stanovisko mluvčího“ je pro výběr významové distinkce rozhodující ve větší míře než u času. Jen proto mohly vůbec být formulovány i takové názory jako Koschmiederův,[18] podle něhož by vlastně sémantický rozdíl vidů byl přítomen jen tam, kde jde o relativní vztah časový (což se týká i časových vedlejších vět).

Lze však snadno ukázat, že vidové významy mají samostatné obsahové funkce, které jsou jasně rozlišeny i v případech, kdy naprosto nejde o časový rozdíl. Otázky Cos tam dělal? a Cos tam udělal? znamenají každá něco jiného, a také věty Přepisoval jsem dopis a Přepsal jsem dopis jsou různé významově i obsahově; jen druhá věta může být vhodnou odpovědí na druhou otázku. V situaci, kdy dopis není dosud přepsán, významově odpovídá užití první, ale nikoli druhé věty. Volba mezi nimi tedy není dána jen „stanoviskem mluvčího“, jde tu o distinkci ve výše uvedeném smyslu objektivní: dokonavé sloveso vyjadřuje děj v jeho komplexnosti, jako něco celého, ohraničeného, ukončeného; sloveso nedokonavé zachycuje děj v jeho průběhu, bez ohraničení.[19]

Vedle uvedených dvou významů, komplexnosti a průběhovosti, pracujeme i s rezultativností jako s třetí jednotkou kategorie vidu na tektogramatické rovině (zde jsou ovšem možná i stanoviska jiná). Explicitními pravidly jsou těmto třem významům přiřazeny jednotky povrchové (vid dokonavý, nedokonavý, výsledný stav). Tato pravidla přiřazení morfematických jednotek gramatémům (jednotkám významovým) zachycují vzájemnou souvislost fungování časového a vidového systému (pro přepis gramatému ‚budoucnost‘ slouží séma vidu jako kontextové měřítko pro výběr formy prézentu — napíše — nebo futura — bude psát). Podobně na tuto souvislost ukazuje užití vidu u prézentu historického, srov. známý příklad Marx přijíždí v r. 1848 do Paříže = Marx přijel … Explicitní pravidlo převedení významové jednotky vidu na povrchovou formu má takový tvar, který ukazuje, že prostředkem vyjádření minulosti je tu celá kombinace sémat prézentu a nedokonavosti, zatímco jinde séma času prezentuje časový význam a séma vidu význam vidový.

Toto rozčlenění na sémantické jednotky a morfologické realizace umožňuje ukázat (viz 2.11), že není jednojednoznačná korespondence mezi gramatémem komplexnosti a sématem dokonavosti, ani mezi gramatémem průběhovosti a sématem nedokonavosti, dále (viz 2.12) dát odpověď na otázku, zda slovesa lišící se pouze videm jsou dvě lexikální jednotky nebo jedna, a také (viz 2.13) rozlišit různé typy vidové „defektivnosti“.

2.11 Doklad o užití nedokonavého vidu pro význam komplexnosti u prézentu historického[20] (srov. výše) ukazuje, že existuje asymetrie mezi významem a formou i v oblasti vidové. Za formy pro vyjádření rezultativního významu pokládáme v češtině jak formu výsledného stavu, tak i dokonavé sloveso (Honza už napsal úkol). Nechceme ovšem tvrdit, že např. dokonavá minulost je plně synonymní s přítomným tvarem výsledného stavu (napsal: má napsáno ap.); jde o to, že jeden z významů je [299]oběma těmto formám společný (často s jiným odstínem stylovým, totiž se známou hovorovostí forem výsledného stavu). Výjimečně je rezultativnost vyjadřována nedokonavým slovesem, a to u sloves smyslového vnímání (Jak to vlk slyšel, šel k pekaři), popř. u některých dalších (četl to už = má to přečteno aj.).[21] Séma nedokonavosti reprezentuje tedy nejen primárně význam průběhovosti, ale za jistých podmínek též význam dokonavosti a rezultativnosti.

Za asymetrii tohoto typu bychom pokládali i vztah mezi formou ponese, pojede a jejich průběhovým významem. Toto hodnocení není zcela obvyklé,[22] ale je spojeno se zřetelným rozlišením alespoň tří rovin, z nichž nejnižší obsahuje kmeny, afixy a slovní tvary jako posloupnosti fonémů, popř. morfémů, střední obsahuje sémata pádů, osob, časů a pro vid jednotky dokonavost a nedokonavost (na této rovině odpovídá tvaru ponesu jako slovesnému tvaru spojenému s čistě vidovou předponou dokonavý prézens, stejně jako tvarům přelezu, zatopím), a nejvyšší (významová) rovina obsahuje mj. gramatémy, tedy jednotky morfologického významosloví (tvaru ponesu tu odpovídá průběhová budoucnost, tvarům přelezu, zatopím budoucnost komplexní).[23] Obdobný jev bychom pak viděli i u některých izolovaných sloves dalších, např. trvat-potrvat, také u postačit vidíme synonymii s bude stačit.[24] (Rozdíl mezi slovesy pohybu tvořícími futurum předponou po- a těmito jednotlivými slovesy je ovšem v tom, že slovesa postačit, ponechat mají plné paradigma tvarů.) Ve větě Bude jim nebezpečná, dokud jí ponechají volnost také syntaktický kontext (omezení kladená tímto typem vedlejších časových vět na otázku jak dlouho? na vid vedlejší věty) ukazuje, že význam tvaru ponechají (průběhový) je jiný než forma (dokonavá).

2.12 Otázka, zda slovesa lišící se pouze videm tvoří jednu lexikální jednotku, nebo dvě různé jednotky, bývá zodpovídána různě. Je-li vid pokládán za gramatickou kategorii (a to ve většině prací je), jde u dát-dávat, vařit-uvařit o podobný rozdíl jako u dával-bude dávat, tedy o rozdíl tvarů. Klade-li se důraz na morfologické vlastnosti slovesného lexému (jeho konjugaci ap.), jeví se rozdíl vidový jako rozdíl dvou lexikálních jednotek s různými vlastnostmi.[25] Bylo by však obtížné najít takovou definici lexikální jednotky, která by připouštěla, že dvě lexikální jednotky mají stejný lexikální význam, ale liší se ve svých významech gramatických.

Rozčlenění jazykového systému na roviny umožňuje řešit tuto otázku tak, že z hlediska vyšších rovin pokládáme ve vidové dvojici rozdíl vidu za gramatický rys slovesného lexému, tj. jeho gramatický význam, který označujeme jako průběhovost, komplexnost a rezultativnost, kdežto z hlediska nižších rovin pokládáme členy vidové dvojice za dvě různá slovesa s vlastním souborem tvarů.[26]

[300]2.13 Pohled na kategorii vidu z hlediska významu a formy umožní vidět rozdíly v chování některých sloves vzhledem k vidovému protikladu. Některé případy zvláštností, které se jeví jako asymetrie mezi významem a formou vidu, jsme uvedli v 2.11. V pracích o vidu se mluví o tzv. slovesech obojvidových,[27] jako o slovesech majících pouze jednu vidovou formu, dále se mluví o tzv. vidové defektivnosti[28] (perfektiva a imperfektiva tantum). Jak se jeví tyto rozdíly v našem popisu funkčního typu? Obojvidovost, kterou případně srovnává Kopečný (o. c. v pozn. 27, s. 41) s pádovou homonymií, se i v našem popisu jeví jako morfematická homonymie (tj. slovesa věnovat, informovat aj. mají na významové rovině gramatém jak komplexnosti, tak průběhovosti, na rovině morfematické jim odpovídá týž slovesný kmen a séma nedokonavosti, zde se opět jeví souvislost s bodem 2.11). Naproti tomu pro slovesa, která Maslov (o. c. v pozn. 28) nazývá imperfektiva tantum, kterých není málo (mít, bydlet, směřovat, považovat, vyprávět), jsou spojena s omezeními na výběr významového gramatému vidu; u takového lexému může být v generativní složce vybrán pouze aspekt průběhový. Toto omezení se netýká vztahu mezi významem a formou (jednotek různých rovin), ale jde o omezení soustavy významů samé, o omezení uvnitř tektogramatické roviny. Počet sloves, která Maslov nazývá perfektiva tantum, se nám jeví jako omezenější,[29] protože za čistě vidový protějšek pokládáme v některých případech i sloveso prefigované (tedy především tam, kde Maslov, o. c. v pozn. 28, s. 5, mluví o „relativní defektivnosti“ — psal-napsal ap.). S těmito slovesy je třeba pracovat obdobně jako s imperfektivy tantum, tj. generovat je pouze s gramatémem komplexnosti. Někdy jsou tato omezení kladená na generování významových zápisů spojena s asymetrií formy a významu, které je třeba respektovat v pravidlech převádějících významy na morfematické vyjádření (např. sloveso dovést je třeba generovat pouze s gramatémem průběhového vidu, ale jeho morfematickým vyjádřením je dokonavost; obdobné problémy vidíme i u slovesa zůstat, které bychom i přes existenci slovesa zůstávat a přes futurální význam tvaru zůstane pokládali za významově pouze průběhové, tomuto významu bychom pak na morfematické rovině přiřadili obě podoby zůstat, zůstávat lišící se sématem dokonavosti a nedokonavosti; význam průběhovosti je tu spojen s lexikálním významem slovesa zůstat — ‚setrvat v nějakém stavu, činnosti‘, jak uvádí SSJČ).[30] Jako zvláštní typ omezení kladených na generativní vymezení významových zápisů se jeví např. dvojice navštěvuje-navštíví, kde sice existují významově i formálně oba členy dvojic, ale průběhový význam tu musí nutně být spojen s gramatémem patřícím k vidu v „širším smyslu“ (srov. níže), totiž s opakovaností.

Tento pohled umožňuje opět rozlišit požadavky týkající se vymezení vidových významů slučitelných s danou lexikální jednotkou a způsoby jejich vyjádření morfematickými sématy dokonavosti a nedokonavosti; nezabýváme se už vztahem k nižší rovině — morfonologické, kde by šlo o zachycení perfektivizačních a imperfektivizačních prostředků (formantů) z hlediska formy (fonologické složení) a funkce (sémat).

2.2 Důraz na gramatický charakter slovesného vidu, jeho zpracování jako morfologického gramatému významové roviny neznamená, že si nejsme vědomi, že pro oblast vidu se užívá prostředků charakteristických jinak především pro tvoření slov; [301]z tohoto hlediska (a rovněž s ohledem na bod 2.11) se vid jeví jako kategorie lexikálně gramatická. Lexikální charakter spočívá v tom, že komplexnost jako ucelené pojetí děje a průběhovost jsou určité generalizace, které se u různých sloves vzhledem k jejich lexikální náplni mohou jevit různě. Vztah (a) psát-napsat, (b) dávat-dát, (c) zrazovat-zradit, (d) líbat-políbit, (e) bodat-bodnout,[31] (f) těšit-potěšit, (g) tvářit se-zatvářit, (h) vyskytovat se-vyskytnout se ap. obecně vyhovují sémantické charakteristice vidu, ale obsahově jde o vztahy různé, založené na lexikálním obsahu slovesa; u (a) lze tento vztah interpretovat jako dovršení děje, stěží však u (b), (c), (g), (f), vůbec ne u (d), srov. též pozn. 8. U dokonavých sloves tvořených předponou to vede k pochybnostem o existenci čistě vidových předpon (srov. např. práce Maslovovy aj.).[32] Souhlasíme však s I. Poldaufem,[33] který při studiu řadění českých sloves pod význačný významový rys zdůrazňuje, že výběr předpony souvisí především s významem slovesa. Poldauf při hledání prefigovaných vidových protějšků (s předponami řadicími a prostě vidovými) klade důraz na rozlišování slovesného významu, popř. významů; slovesa pak podle své sémantiky „se snášejí“ s tou nebo onou řadicí předponou. Jakou přesnou interpretaci dostane vidová dvojice, závisí tedy na lexikálním obsahu slovesa a zdá se, že to platí o dvojicích tvořených prefixací i sufixací. Jistěže, pokládáme-li za nejvlastnější prostředek tvoření vidového protějšku sufixální imperfektivizaci (srov. též pozn. 32), nebudou zde takové rozpaky, jaké nastanou u rozdělení předpon na čistě vidové, řadicí (subsumpční) a lexikální. Je třeba, jak upozornil Poldauf, průzkumem kontextů, zjišťováním jednotlivých významů sloves specifikovat jejich dokonavé protějšky. Spojí-li se tento Poldaufův požadavek a Kopečného kritéria perfektivizace,[34] tj. nemožnost tvoření dalšího nedokonavého derivátu, popř. jeho synonymie s neodvozeným nedokonavým slovesem, máme tu jisté východisko zkoumání, při jehož uplatnění je nutné přihlížet v jednotlivostech k různým konkrétním připomínkám z diskuse o vidových předponách (srov. pozn. 33, 34). Zatím je však sotva lze nahradit východiskem vhodnějším.

Při tomto pohledu na vidový systém mohou nastat případy, kdy

a) je homonymní[35] nedokonavé sloveso

krájet1 – nakrájet	krájet2 - ukrojit
blednout1 - zblednout	blednout2 - vyblednout
dělit1 - rozdělit	dělit2 - vydělit (ve význ. matematického úkonu)

b) je homonymní dokonavé sloveso; tyto případy nenastávají často, srov. např. (zůstaneme-li v oblasti slovesa dělit, kde se typ b) kříží s typem a))

vydělit1 - vydělovat (význ. ‚vyčleňovat‘)	vydělit2 - vydělovat (význ. jako dělit2 u typu a))
rozdělit1 - dělit (význ. jako dělit1)	rozdělit2 - rozdělovat (rozdělovat dopisy do obálek).

[302]Že jde u posledně uvedené dvojice skutečně o významový rozdíl, je vidět z toho, že Rozdělil dopisy do skupin může být jen ve významu 2 následováno např. větou Každou skupinu uložil do jiné přihrádky.

c) je více synonymních nedokonavých sloves, tj. primární a sekundární imperfektivum

divit se, podivovat se - podivit se

mýt se, umývat se - umýt se

blížit se, přibližovat se - přiblížit se

tvořit, vytvářet - tvořit

lepit, nalepovat - nalepit

d) je více synonymních dokonavých sloves

dědit - podědit, zdědit

ptát se - zeptat se, optat se

e) někdy lze z významového hlediska pokládat za vidovou dvojici i supletivní pár

dbát (předpisů, rozkazu) - dodržet předpisy

dbát je zde synonymní s dodržovat. (Některé z uváděných příkladů jsou vzaty od I. Poldaufa, o. c. v pozn. 33, SaS 15.)

Zvláštní pozornost si zaslouží vztah sloves vytahovat-vytáhnout, vytahat; polykat-spolykat, polknout; nosit, nést-nanosit, tj. vidové vztahy u sloves členitých a distributivních. Podrobně jsou rozebrána z hlediska gramatického protikladu vidového a hranic lexikální jednotky v o. c. v pozn. 6, s. 35n.

Všechny uvedené vztahy je třeba v explicitním popisu respektovat. Ukazuje se, že při zachycení vidu a jeho konkrétních projevů u jednotlivých sloves stojíme před obdobnými problémy jako lexikografická praxe a že je potřeba je důsledně vyřešit.

2.3 Co bylo dosud řečeno, týká se „vidu v užším smyslu“ v terminologii B. Havránka a nově např. též V. Barnetové.[36] Vedle toho se ve slavistice již po řadu desetiletí[37] rozlišují tzv. způsoby slovesného děje (Aktionsarten, kam patří kategorie násobenosti, fázovosti a jiné významové odstíny týkající se průběhu děje) a významové odstíny lexikální (obvykle zabarvené lokálně) jako odjet, rozbít ap. Nejde tu jen o rozlišení vidu a způsobu slovesného děje (k tomu viz u nás už práci Stiebitzovu),[38] ale i o to, že některé distinkce z oblasti „vidu v širším smyslu“, ačkoli se netýkají všech sloves, mohou být považovány za záležitost ne pouze lexikální, nýbrž systémovou, z hlediska významové stavby věty za jev gramatický, i když ovšem přímé morfematické vyjádření tu často chybí. Tak jsme (v o. c. v pozn. 6, zejm. kap. 1 a 4) do generativního popisu češtiny zařadili vedle vidu v užším smyslu i kategorii opakovanosti (stejně jako vedle vlastního času i kategorii aktuálnosti). Ostatní distinkce způsobů slovesného děje zachycujeme (zatím) jen jako jevy lexikální.

3. Nevyčerpali jsme všechny otázky spojené se zachycením vidu. Stranou zůstala problematika „sekundárních funkcí vidu“, jak o ní mluví V. Barnetová, tj. vztah vidu a relativního času.[39] Nemluvili jsme podrobně o konkurenci vidů. Otázky spojitosti kategorie vidu a času jsme probrali jinde (o. c. v pozn. 17), neboť máme za to, že spíše časový systém je ovlivňován videm než naopak.

 

[303]R É S U M É

Aspekt in expliziter Sprachbeschreibung

Eine kritische Übersicht der Bearbeitung der verbalen Aspekte im Rahmen der generativen Sprachbeschreibung wird gegeben, wobei besonders die Fragen der Semantik dieser Kategorie betrachtet werden. Es wird gezeigt, wie die verbalen Aspekte an verschiedenen Ebenen einer funktionellen Beschreibung des Tschechischen behandelt werden können, wobei die Einheiten der sprachlichen Semantik (der tektogrammatischen Ebene) vom ontologischen Inhalt und von den Einheiten der oberflächlichen Syntax und der morphematischen Ebene unterschieden werden.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 4, pp. 294-303

Previous Olga Martincová: K problematice lexikálních neologismů

Next Rudolf Šrámek: Toponymické modely a toponymický systém