Hledání cesty k odhalení reality středověkého díla a jeho alegoričnosti

Hana Mirvaldová

[Chronicles]

(pdf)

На поисках пути к открытию реальности средневекового произведения и его аллегоричности / Recherche d’une methode permettant la découverte de la réalité dans une oeuvre médiévale et de son caractère alégorique

Mezi naší odbornou literárně historickou literaturou chyběla až dosud rozsáhlejší práce, která by se fundovaně zabývala medievalistickou tematikou a jazykovou formou a přitom odkrývala a přibližovala tuto málo přístupnou a úzce specializovanou vědní disciplínu široké čtenářské obci. Právě takovým pokusem o syntézu odborného problému a populárního výkladu je kniha Eduarda Petrů Zašifrovaná skutečnost (Ostrava 1972, 162 s.). Jejím obsahem je výklad procesu a metod poznávání středověkých uměleckých děl, především literárních. Autor zpracovává tyto otázky tak, aby si čtenář mohl vytvořit jasnou představu nejen o postupech a výsledcích medievalistických prací, ale také o předmětu bádání samém — o středověké kultuře. Tento záměr posiluje i výrazná grafická úprava a velmi citlivě vybraná obrazová a dokumentační část.

Kompozičně je kniha rozdělena do deseti kapitol - otázek. Autorovým incipitem a první otázkou „Má medievalistova práce nějaký smysl?“ je celý výklad zasazen do širšího, zčásti i filosofického kontextu. V následující kapitole „Je možno dnes středověké literární dílo vůbec vyložit?“ formuluje autor svůj přístup k středověkému literárnímu dílu a naznačuje metodu jeho zkoumání. Nejdříve podává přehledný a srozumitelný výklad o základních principech středověkého pojetí estetiky, uměleckého díla a o specifických podmínkách středověké umělecké tvorby. Nastiňuje tak před čtenářem obecnou problematiku literární medievalistiky a orientuje jeho pozornost k poznávání reality prostřednictvím díla. Cílem výkladu má být hledání cesty, která by nejlépe umožnila proniknout za dílo, k životní realitě. Na konci kapitoly formuluje autor svoje pojetí středověkého literárního díla těmito slovy: „Slovesné umělecké dílo se nám tak začíná jevit nikoliv jako přímý odraz životní reality …, ale jako její šifra, kterou je třeba rozluštit.“ Jak vyplývá z dalšího výkladu „Jaká je cesta od středověkého literárního díla k životní realitě?“, je třeba chápat označení „šifra“ spíše jako metaforu než jako výraz vztahující se k sémantice struktury díla. Proto také odhalování „tajemství šifry“ neznamená poznávání reality díla — interpretaci ve vlastním slova smyslu —, ale vztahuje se k realitě za dílem. Podle autorova názoru závisí správné a plné pochopení středověké literatury na zjištění objektivních metod, které umožní proniknout k této „zašifrované realitě“. Doplňujícím aspektem při procesu poznávání reality za dílem má být zkoumání některých dalších určujících aspektů spjatých s existencí díla. V kapitolách „Jak se určují středověcí autoři?“, „Mají knihy své osudy?“, „Komu tedy byla kniha určena?“ jsou popsány a komentovány pokusy proniknout k historické realitě spojené s dílem pomocí faktů o autorovi, pořizovateli nebo majitelích knihy. — Odlišnou tematiku má 7. kapitola „Je alegorie klíč k tajemství šifry?“. Určitým způsobem navazuje na výklad o specifice středověkého filosofického myšlení, estetického cítění a vyjadřování a uvádí tyto jevy do souvislosti se značným rozšířením alegorického způsobu označování v středověké literatuře. Nejdříve se vysvětluje pojem alegorie tak, jak jej chápala středověká poetika a jak ho v podstatě chápe i dnešní literární věda. Vycházeje z Cejpovy klasifikace alegorie[1] popisuje E. Petrů instruktivním způsobem užívání alegorie a její formy v středověké umělecké tvorbě. V duchu otázky, která tuto kapitolu předznamenává, zaměřuje se na ty typy alegorie, u nichž je možno zjistit za jejich obrazem skutečnou historickou událost nebo osobnost. Na několika konkrétních příkladech ukazuje postup odkrývání této reality jazykovými prostředky pomocí anagramů nebo akrostichů. Uvedené ukázky však také zřetelně odkrývají úskalí tohoto postupu. Proto se také následující kapitola „Jsou ještě další cesty?“ obrací k postupům exaktnějším a naznačuje možnost řešit otázku vztahu reality a díla matematickými metodami a pomocí samočinných počítačů. — Výklad končí v 9. kapitole úvahou nad vztahem literárního historika k uměleckému dílu. Názor, který E. Petrů zastává, vyplývá z přesvědčení, že nejvlastnějším cílem literárního medievalisty je odha[346]lování životní reality za dílem a že na poznání této reality závisí i pochopení celého smyslu díla. Závěrečná kapitola — autorův explicit — uzavírá knihu odpovědí na počáteční otázku po smyslu práce medievalisty.

Výběrem témat jednotlivých kapitol a jejich uspořádáním autor vystihl některé z typických problémů, s nimiž se medievalista setkává při hledání cesty k odhalení reality za dílem. Z hlediska celkové koncepce a cíle, které si autor předem stanovil, je velice obtížné dodržet za všech okolností zřetelnou logickou návaznost a homogenní propracování jednotlivých otázek. Např. rozvíjení koncepce, formulované v počátečních kapitolách, zdá se být přerušeno výkladem a rozsáhlými příklady o zjišťování středověkých autorů, písařů, pořizovatelů knih atp. V následující kapitole o alegorii se znovu objevuje odsunutá linie výkladu, který důsledně sleduje danou koncepci dešifrování reality skrze dílo, a tím se také potlačuje vyhraněný historický přístup z předcházejících kapitol. Na konkrétních příkladech práce s anagramy a akrostichy, kterým je věnována velká část kapitoly, je naznačena souvislost alegorických způsobů označování s ostatními složkami díla. Forma ilustrace a příkladu, kterou jsou uvedeny Tzarovy a Cejpovy rozbory, nedává však vyniknout plnému významu těchto prací; přesto patří kapitola pojednávající o alegorii k nejpropracovanějším a nejvyváženějším v celé knize. — V další kapitole, v níž se poprvé výrazně mluví o nových cestách za poznáním reality ukryté v díle, je otázka aplikace matematických postupů víceméně informativně naznačena, a tím i poněkud zjednodušena. Autor se tak zjevně snaží zpřístupnit tyto nové a složitější metody literární vědy v souvislosti s jazykovým vyjádřením a seznámit s nimi i méně zasvěcené čtenáře.

Ve snaze vystihnout co nejnázorněji komplex postupů práce medievalisty omezuje E. Petrů obecný výklad a přenáší těžiště na konkrétní příklady zkoumání jednotlivých literárních děl. Výklad se tím částečně transponuje do roviny ilustrace a komentáře k některým jednotlivým medievalistickým pracím, jejichž výsledky často ústí do slepé uličky. V teoretické rovině pak zůstávají pouze naznačeny a dále neřešeny některé otázky, např. časové vymezení středověku. To má za následek, že v 6. kapitole „Komu tedy byla kniha určena“ uvádí autor příklad překladu Historie církevní Eusebia Pamphilia Janem Kocínem z Kocínetu. Překlad vznikl na konci 16. stol., tedy v době, kdy je už patrný posun od středověkých norem v estetickém ztvárnění a filosofickém myšlení, a tím i ve vztahu díla a reality.

Na závěr je třeba zastavit se ještě zejména u vztahu realita — dílo. Základem autorova přístupu ke zkoumání středověké literatury je pojetí díla jako šifry, která skrývá určité tajemství — životní realitu za dílem. Samozřejmě, že toto „tajemství“ není jediným, které umělecké dílo nabízí svému vnímateli k odhalení, třebaže právě u středověké literatury je požadavek znalosti historického pozadí díla naléhavější než u literatury mladší. E. Petrů ukazuje na konkrétních příkladech nejen různé postupy při zjišťování reality za dílem, ale také tyto pokusy kriticky komentuje (viz hledání reality v legendě kateřinské nebo spor o osobu Petra Chelčického apod.) a upozorňuje na nedostatky těchto pokusů a na nebezpečí skrývající se v pojetí více historickém než literárním. Bezvýhradné soustředění pozornosti na realitu za dílem znamená totiž částečně deformovaný přístup k uměleckému dílu a k jednotlivým prvkům jeho struktury, k nimž patří i jazyková stránka. Poznání uměleckého díla není také úplné, nesměřuje-li se zároveň k interpretaci určitého estetického sdělení jazykovými prostředky, k pochopení reality díla, a tím i k pochopení informace, jejíž obsah není přímo závislý na žádné jiné realitě než té, která je vytvořena dílem. Nelze ovšem tvrdit, že kontext historické skutečnosti, z níž dílo vychází nebo se k ní bezprostředně vztahuje, není pro pochopení díla důležitý. Poznání této reality přispívá nejen k snadnější a adekvátnější interpretaci díla, ale také, jak říká E. Petrů „k jeho … zařazení do procesu vývoje literatury, kultury a společnosti“.

Těmito několika poznámkami k autorovu pojetí zkoumání středověkého literárního díla naznačuji složitost problematiky a spletitost cest, které mohou vést k jejímu řešení. Cesta, kterou zvolil E. Petrů, má pro poznávání literárního díla své opodstatnění a význam. Zdůrazňuje ty aspekty, které se při jiném přístupu odsunují — a zvláště poslední dobou odsunovaly — obvykle stranou, a tím zůstávaly i málo využity. V knize „Zašifrovaná skutečnost“ se klady zvolené koncepce projevily a umožnily názorné osvětlení některých charakteristických [347]znaků středověké literární tvorby. Pro dnešního čtenáře se tím otvírá další možnost adekvátního pochopení uměleckých děl středověku a jejich vztahů k soudobé realitě.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 4, pp. 345-347

Previous Jiří Hronek: Nový sociolingvistický sborník z NSR

Next Rudolf Šrámek: XI. mezinárodní onomastický kongres v Sofii