Kontrastivní výzkum — pokračování konfrontačních metod české lingvistiky

Vladimír Mach, Svatava Machová

[Discussion]

(pdf)

Контрастивное исследование — продолжение конфронтационных методов чешской лингвистики / La recherche contrastive — poursuite des méthodes de confrontation dans la linguistique tchèque

1.0 Termín kontrastivní metoda zkoumání, kontrastivní lingvistika (KL) se v české jazykovědné literatuře objevuje teprve v posledních pěti letech. Přívlastek kontrastivní lze chápat jako adjektivum odvozené od substantiva kontrast; je tedy možno předpokládat, že si někdo bude termín KL vysvětlovat jako souhrn lingvistických zkoumání, která vycházejí z kontrastu odlišných jazykových jevů nebo je stavějí do kontrastu.[1]

1.1 Cílem tohoto příspěvku je pokusit se určit dnešní význam termínů KL, kontrastivní metoda zkoumání a ukázat, do jaké míry se tento význam shoduje s významem termínů užívaných již dříve v české lingvistice, konfrontační metoda zkoumání, konfrontace, které jsou označením toho, co od 20. let V. Mathesius a jeho žáci nazývali analytickou srovnávací metodou, a co bylo potom nazváno porovnávací metodou — na rozdíl od historicky orientované metody srovnávací,[2] a později konfrontací (srov. rus. termíny sopostaviteľnyj — sravniteľnyj). Dále se chceme pokusit podat jeden z možných názorů na účelnost užívat termínu KL, kontrastivní metoda zkoumání i v češtině. Materiály, které nám sloužily k tomuto cíli, byly výhradně práce, v nichž se současně zkoumaly jevy anglického a nějakého jiného jazyka nebo teoretická pojednání o cílech a metodách takového zkoumání.

2.0 Předpokládáme, že význam nějakého termínu lze zjišťovat několika způsoby: Primárním způsobem je podle našeho názoru studium prací z příslušné vědní oblasti. Na základě toho můžeme vyvozovat, jaký význam ten který autor zkoumanému termínu přiřazuje, a syntézou výsledků o něm získat jistou představu. Všechny ostatní způsoby (např. použití výkladového nebo terminologického slovníku daného jazyka nebo ekvivalentů z překladových slovníků) jsou od tohoto primárního v podstatě odvozeny. Poněvadž v našem případě jde o termín poměrně nový, slovníku užít nelze.

2.1 Termínů kontrastivní lingvistika a konfrontační lingvistika budeme užívat v tomto příspěvku pro označení prací a názorů lingvistů, kteří k dosažení jistých cílů spojených s lingvistickým zkoumáním užívají kontrastivní, resp. konfrontační metody. Termínu KL se v tomto smyslu v zahraniční lingvistické literatuře běžně užívá v pracích mnoha autorů, termínu konfrontační lingvistika nikoli, mluví se obvykle pouze o konfrontační metodě zkoumání. S užitím termínu konfrontační lingvistika jsme se v zahraniční literatuře setkali pouze v sovětské lingvistice (např. u O. S. Achmanové), u anglického lingvisty J. Ellise a polského lingvisty L. Zabrockého.[3]

Pro vymezení termínu konfrontační metoda budeme vycházet z toho, co je nám známo, že bylo obsahem, metodou a uplatněním konfrontačních zkoumání.[4] Pro zjiš[44]tění významu termínu KL jsme prostudovali řadu prací, které jejich autoři nazývají kontrastivně lingvistickými, a to: referáty přednesené na II. mezinárodním kongresu aplikované lingvistiky v Cambridge v sekci KL,[5] americké studie,[6] rumunské studie,[7] referáty přednesené na konferenci o kontrastivním zkoumání v Záhřebu, Pécsi a Karpaczi,[8] práce uveřejněné v ročence Probleme der kontrastiven Grammatik[9] a některé další postupně citované publikace označované jako práce z oblasti KL.

2.2 Otázky, z jejichž zorného úhlu jsme tyto publikace studovali a jejichž zodpovězení nám měla alespoň částečně ukázat hranice významu termínu KL a tím i určit její vztah k studiu konfrontačnímu, byly tyto:

(1) Předmět kontrastivního zkoumání: Pro větší přehlednost jsme si tuto otázku zúžili; zkoumají se pouze takové jevy, které jsou spolu v kontrastu, nebo i jevy, které v kontrastu nejsou?

(2) Cíl kontrastivního zkoumání: Jsou kontrastivní studie určeny pouze k tomu, aby přinášely podloženější podklady pro metodiku vyučování cizím jazykům, nebo se od nich rovněž očekává rozšíření teoretických poznatků o obou zkoumaných jazycích?

(3) Rámec kontrastivního zkoumání: Jaká lingvistická teorie je zvolena za rámec kontrastivního popisu?

(4) Východisko kontrastivního zkoumání: Je východiskem obsah výpovědi, u něhož se pak sledují jeho realizace v obou zkoumaných jazycích, nebo jsou východiskem odpovídající si formy (výrazy) zkoumaných jazyků?

(5) Vyzní-li odpověď na otázku (4) ve prospěch druhé alternativy, zkoumají se kontrastivně hotové projevy uživatelů daných jazyků, nebo soubory pravidel vztahující se na zkoumané jevy?

3.1 Předmět kontrastivního zkoumání

3.1.1 V převážné většině speciálních studií, v nichž obvykle nebyla přímá odpověď na tuto otázku, autoři se neomezovali na popis kontrastujících jevů. Pokud činili závěry týkající se předpovědí interference mateřského jazyka v procesu osvojování cílového jazyka, nezakládali je výhradně na jevech, které jsou vzájemně kontrastní. Avšak z prací s čistě didaktickými aplikacemi vyplývá, že se hledají a detailně popisují kontrastující jevy v obou jazycích, zatímco shodné jevy se pouze zaznamenávají, a to proto, že většina autorů spatřuje právě v kontrastujících jevech příčinu interference mateřštiny při osvojování cizího jazyka.

3.1.2 Teoretické úvahy o předmětu zkoumání KL i programová prohlášení některých kontrastivních programů se v této otázce vzájemně rozcházejí. Jedním z názorů je, že kontrastivní studium má zkoumat rozdíly i podobnosti mezi dvěma [45]jazyky, avšak při prezentaci výsledků je třeba věnovat pozornost hlavně rozdílům (C. Ferguson v předmluvě k práci W. G. Moultona. o. c. v pozn. 6, s. V—VI). Tento názor není příliš vzdálen od stanoviska, že při kontrastivním zkoumání je třeba se zabývat jak rozdíly, tak i podobnostmi mezi jazyky, neboť schopnost diferencovat implikuje zároveň schopnost identifikovat. Rozdíly a podobnosti jsou v komplementární distribuci a bez zřetele k oběma aspektům nelze provést úplnou charakteristiku jazyka (J. Fisiak, o. c. v pozn. 8, s. 7—13). — Naproti tomu pro některé jiné lingvisty je předmětem kontrastivního zkoumání pouze souhrn rozdílů mezi gramatikou výchozího a cílového jazyka, jehož výsledkem je sestavení částečné kontrastivní gramatiky, v níž jsou tyto rozdíly zachyceny (G. Nickel, o. c. v pozn. 5, s. 1—16). L. Zabrocki (o. c. v pozn. 3) navíc říká, že tato KL, která si všímá pouze rozdílů, je jen součástí konfrontační lingvistiky, která zkoumá jak rozdíly, tak shody ve stavbě dvou jazyků.

3.1.3 V teoretických úvahách se tedy zdůrazňuje, že kontrastivní zkoumání se týkají jak rozdílů, tak shod mezi jazykovými jevy (výjimkou je přístup L. Zabrockého a C Nickela); jednotlivé speciální kontrastivní studie různých autorů se vědomě nebo bezděčně přidržují teze C. Fergusona, že kontrastivní studium se zabývá podobnostmi i rozdíly mezi dvěma jazyky, avšak při prezentaci výsledků a při vyučování cizímu jazyku je třeba věnovat pozornost hlavně rozdílům.

3.2 Cíl kontrastivního zkoumání

3.2.1 Ve speciálních kontrastivních zkoumáních je možno pozorovat jak čistě didaktické zaměření spojené v některých případech s analýzou chyb a plánováním testů, směřující většinou k předpovědím interference s mateřštinou, tak i cíle jiné. V několika případech mají zkoumání blízký vztah k typologii s přímým cílem přispět k typologickému zkoumání obohacením znalostí o univerzáliích a v mnoha jiných případech i znalostí o strukturách zkoumaných jazyků samých. Cílem jiných prací je objasnění různých problémů vyplývajících z bilingvismu jako sociolingvistického jevu.

3.2.2 Názory představitelů kontrastivních programů se rovněž rozcházejí. Můžeme je diferencovat takto: Jedna skupina se domnívá, že kontrastivní zkoumání má mít hodnotu i pedagogickou, i obecně lingvistickou, tj. přispět k obohacení metodiky vyučování danému cílovému jazyku rodilých mluvčích daného výchozího jazyka a obohatit obecnou teorii jazyka, přispět k typologickému zkoumání, k detailnějšímu popisu gramatiky daných jazyků, popř. vypracovat vyčerpávající kontrastivní gramatiku těchto dvou jazyků (pol. a jugosl. program, o. c. v pozn. 8, J. L. Wyatt, Deep Structure in a Contrastive Transformational Grammar, o. c. v pozn. 5, s. 75—82).

Jiná skupina předpokládá, že kontrastivní zkoumání má sloužit jako podklad a pomoc při přípravě učebních materiálů a metod, avšak potenciálně připouští i využití výsledků zkoumání pro strojový překlad a pro typologii jazyků (rum. program, o. c. v pozn. 7, G. Nickel, o. c. v pozn. 5).

V podstatě stejný názor zastává další skupina badatelů, kteří se nadto zmiňují o konfrontační metodě, jež představuje podle nich širší okruh bádání, jehož cíle jsou čistě lingvistické, nebo vidí v kontrastivním zkoumání pouze konfrontaci již existujících gramatik dvou jazyků (E. Coseriu, o. c. v pozn. 9, s. 25—34; R. Růžička, Zur Theorie der kontrastiven Grammatik Russisch-Deutsch, ve sb. Slawisch-Deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur, Berlin 1969, s. 169—184).

3.2.3 Nejčastějším cílem je tedy uplatnění výsledků kontrastivního zkoumání v didaktickém procesu a při přípravě materiálů, které mu mají sloužit. V řadě prací je to uváděno jako cíl jediný nebo nejdůležitější.

[46]3.3 Teoreticko-metodologický rámec kontrastivního zkoumání

3.3.1 Ze speciálních studií lze dobře vydělit ty, které si za svůj rámec zvolily nějakou variantu transformačního popisu. V ostatních případech, zvláště pokud jde o práce, které nejsou součástí žádného programu, obvykle nelze jednoznačně rozhodnout.

3.3.2 V obecných studiích se můžeme setkat s požadavkem rámce deskriptivistického, funkčně strukturního i transformačního. V jugosl. programu chtějí postupně vybudovat vlastní rámec, který by byl jistým kompromisem mezi popisem tradičním (patrně deskriptivistickým) a transformačním.

3.4 Východisko kontrastivního zkoumání

3.4.1 Také na tuto otázku není odpověď jednoznačná. Počet prostudovaných speciálních prací, které vycházejí od obsahu (významu), se přibližně rovná počtu těch, které při svém zkoumání vycházejí od formy (výrazu). Existují i práce, v kterých se při kontrastivních zkoumáních vychází od obsahu, a kontrastivně se pak porovnává i forma povrchové struktury. V tom případě se říká, že východiskem kontrastivního zkoumání je hloubková struktura jazyka (srov. k této otázce připomínky J. Vachka, SaS 34, 1973, s. 343).

3.4.2 V teoretických pracích řešení této otázky těsně souvisí s řešením otázky, jaký rámec byl pro dané kontrastivní zkoumání zvolen. Byl-li deskriptivistický (C. Ferguson), vychází se při kontrastivním popisu důsledně od formy. Byl-li vybrán rámec transformační, je to pro některé důvodem, aby vycházeli pouze od významu (pol. program) a pro jiné, aby prováděli svá zkoumání oběma směry, od významu k výrazu i od výrazu k významu (rum. program, G. Nickel). K doplnění této škály názorů je třeba uvést i názor, že se východiskem má stát systém pravidel jednoho z jazyků, který má pak sloužit jako referenční systém (R. Růžička).

3.5 Zkoumají se kontrastivně hotové projevy uživatelů, nebo části gramatik vztahující se k danému jevu?

3.5.1 Až na zanedbatelný počet vycházejí jednotlivé práce z hotových promluv. Berou si za základ tzv. korpus, tj. soubor psaných textů nebo rozhovorů nahraných na magnetofon. V některých případech se pracuje s výběrem textů v jednom jazyce a jeho existujícím překladem v druhém. Práce, které nevycházejí z hotových promluv, jsou ty, které jako první krok kontrastivně zpracovávají již dříve stanovené systémy pravidel — např. jde-li o kontrastivní popis zvukové stránky dvou jazyků, při kterém se zpravidla vychází od porovnání dvou fonologických systémů.

3.5.2 Autoři teoretických statí většinou požadují, aby se vycházelo od promluv nebo jejich částí. Někteří pracují s nevelkým korpusem, jiní s korpusem co nejrozsáhlejším, s využitím všech prostředků mechanizace lingvistické práce (pol. a jugosl. program).

4. Obsah termínu konfrontační metoda jazykového zkoumání se shoduje s obsahem původního pražského termínu analytická srovnávací metoda jazykového zkoumání (později porovnávací). V. Mathesius vycházel z předpokladu, že systematický rozbor kteréhokoli jazyka lze provést pouze na synchronním základě a pomocí konfrontace jazyků ruzných typů bez ohledu na jejich genetické vztahy. Je to metoda, která vede k odhalení obecnějších zákonitostí zkoumaného jazyka, a to pohledem na jeho strukturu vycházejícím ze struktury jazyka jiného. Na rozdíl od ženevské školy se neodmítá konfrontační studium diachronní, bez něhož není možné pochopení současného mluveného jazyka. Konfrontační zkoumání tedy usilovalo o všestranný synchronní popis jednoho z konfrontovaných jazyků, který byl centrem zkoumání, a zabývalo se jak rozdíly, tak shodami obou jazyků. Také konfrontační studium má těsný vztah k typologii, která využívá jeho výsledků (to, co se dnes nazývá typologií, nazýval např. V. Mathesius dříve často charakteristikou). Pomoc vyučovacím meto[47]dám a vypracování učebních materiálů nebyla středem zájmu, ale zároveň tato aplikace nebyla opomíjena.[10] Pokud jde o východisko zkoumání, postupuje se jak od významu k formě, tak od formy k významu. Rámcem konfrontačního zkoumání je funkčně strukturní popis, a při těchto zkoumáních se vychází z jednotlivých promluv jako z bezprostřední danosti.

5. Zdá se nám tedy, že rozdíly mezi konfrontačním a kontrastivním zkoumáním jazyků jsou velmi malé. Některé práce z KL pokládají za svůj jediný cíl pomoci vyučování druhému jazyku. Pro konfrontační zkoumání to byl cíl pouze dílčí, a hlavním cílem bylo všestranné poznání a popis jazyka (existují však i práce z KL, které mají s konfrontačními pracemi shodný cíl). Při konfrontačním zkoumání jde o poznání jazyka jako systému a o hledání obecnějších tendencí působících uvnitř tohoto systému, zatímco v mnoha pracích z KL jde často o popis zcela izolovaného dílčího problému; existují však i programy usilující o kontrastivní popis dvou jazyků jako celků. Tvrzení, že konfrontační zkoumání se zabývá shodnými i rozdílnými jevy obou jazyků, kdežto KL pouze kontrasty, považujeme na základě zjištěných skutečností o KL za neopodstatněné, třebaže termín sám k němu svádí a někteří badatelé to prohlašují (viz výše).

Zatímco rámcem kontrastivních zkoumání je libovolná lingvistická teorie, kterou daný lingvista považuje za nejvhodnější pro svůj cíl, rámec českých konfrontačních zkoumání je dán skutečností, že jsou to práce jedné lingvistické školy, která si vytvořila vlastní lingvistickou teorii, a nelze pokládat za podstatný rozdíl to, že pozdější, kontrastivní zkoumání si volí i jiné teoretické rámce.

Konfrontační zkoumání výslovně postuluje postup jak od významu k formě, tak opačně; v KL sice existují práce, které postupují oběma směry, avšak existuje i řada prací, které v souhlase se svým teoretickým východiskem a někdy i cílem postupují pouze jedním z obou směrů.

V konfrontačních zkoumáních se vychází z jednotlivých promluv jako z bezprostřední danosti. Totéž jsme zaznamenali i u většiny prací z KL.

Za podstatnější rozdíl mezi zkoumáním kontrastivním a konfrontačním bychom tedy zdánlivě mohli považovat cíl zkoumání. Podíváme-li se na jiné vědní disciplíny a jejich tendenci k větší pragmatičnosti a k bezprostřední připravenosti výsledků jejich výzkumů pro přímou aplikaci, vyvstává i vzhledem k cíli zkoumání otázka, zda vůbec je KL něčím jiným než pokračováním a dalším rozvíjením české konfrontační metody, a to s jistým posunem k bezprostřední aplikaci. Zdá se, že KL skutečně takovým pokračováním je, i když ve zmínkách o jejím vzniku se většinou uvádějí mnohem pozdější zdroje. (To ostatně platí i o celé řadě jiných výsledků, kterých bylo dosaženo v pražském lingvistickém ruchu dvacátých a třicátých let.)

Přímou vývojovou souvislost mezi konfrontačním a kontrastivním zkoumáním konstatuje také J. Vachek: „Pozoruhodné je to, že v zahraniční praxi, především severoamerické, teprve v posledních pěti nebo desíti letech proniká lingvisticky fundovaná konfrontační metoda tam označovaná jako „contrastive method“ do praktické výuky cizích jazyků. I tato skutečnost svědčí o tom, že koncepce pražské jazykovědné školy znamenala zřetelný předstih proti soudobé světové jazykovědě, nejen pokud se týče teoretické koncepce jazyka jako účelně fungujícího systému, ale i pokud se týče vyvození důsledků z této koncepce pro naléhavé potřeby životní [48]praxe.“ (J. Vachek 1970, o. c. v pozn. 4, s. 76 a 77). Přesto je možno uvážit, zda by přijetí termínu KL a kontrastivní metoda i u nás, kde je konfrontační metoda zkoumání velmi výrazným pojmem, neusnadnilo lepší dorozumění s ostatním lingvistickým světem.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 43-48

Previous Emanuel Michálek: J. Zubatý jako interpret jazyka staročeských textů

Next Miroslav Komárek, Jana Jančáková, Pavel Jančák, Zdeněk Hlavsa, Jan Kořenský: Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě