Gebauerova a Ertlova terminologie pojmů spojených s „vnitřní jazykovou formou“

Miroslav Roudný

[Rozhledy]

(pdf)

Терминология Гебауера и Эртла в области понятий, связанных с «внутренней формой языка» / La terminologie de Gebauer et Ertl concernant les notions de la «forme linguistique interne»

Název a pojem vnitřní forma v jazyce, který se v posledních desetiletích znovu v jazykovědě objevuje, má v Gebauerových pracích zajímavou historii. Ve spisku Etymologické počátky řeči (Praha 1869) věnuje Gebauer vnitřní a vnější formě dvě kapitoly. První z nich nazval Vnitřní forma jazyková (s. 5) a druhou Zevnější forma jazyková (s. 8). Uvedený spisek je celý koncipován pod značným vlivem myšlenek Steinthalových a jeho působením se Gebauer v této době otázkami vnitřní formy zabýval a uvedené kapitoly do svého spisku zařadil. Přesto však už zde u mladého Gebauera najdeme pro něho tak charakteristickou snahu po uspořádání a vyjasnění všech složitostí a nejasností.

V kap. Vnitřní forma jazyková nikde tohoto termínu neužívá (kromě nadpisu), nýbrž různě jej opisuje. Používá např. spojení doslovný smysl: „Avšak i kdyby byl doslovný smysl latinského filia jiný než ‚chovanka‘, tolik přece jest patrno, že není ani z tohoto kořene ani tím způsobem utvořeno jako sanskr. duhitr atp., … (s. 6)“. Terminologicky zajímavý je též Gebauerův výrok: „Chtěli jsme totiž ukázati, že Indoevropané nepojmenovali své ženské dítě stejným významem.“ Gebauerovi je tedy vnitřní forma významem, kterým se něco pojmenovává. Za podstatný znak vnitřní formy dále považuje subjektivní pojetí; píše: „Rozdíl (tzn. ve vnitřní formě, pozn. R.) spočívá v subjektivním pojetí předmětu pojmenovaného.“ Rozumí tím zřejmě subjektivní pojetí pojmenovaného předmětu v jednotlivých jazycích (subjektem je tedy jazyk určitého národa).

Dále Gebauer říká: „Stejnosť jejich (tzn. významů, pozn. R.) zakládá se na reálné shodě předmětů znamenaných, rozdílnosť pak etymologická na psychologické různosti a takřka libovůli u vybírání známek a příčin, podle kterých byly utvořeny názvy jejich.“ Rozdílnosti ve vnitřní formě tedy říká rozdílnost etymologická. S tímto označením se někdy setkáváme dodnes, ale spíše v nepřesných formulacích při diskusích, zvláště u odpůrců motivovaného tvoření slov. K vyjádření uvedené rozdílnosti užívá Gebauer i jiných výrazů: „Kterak tato neshoda mezi reálným obsahem a psychologickým pojetím charakterních známek v lůně tétéž čeledi, téhož kmene, ba téhož jazyka k různostem ve významech se přičinila, toho zde několik příkladů.

Slovanské nebe (nebesa) má týž reálný význam jako něm. himmel a křesťanskolatinské coelum; avšak nebe podle sanskr, nabha neb nabhas znamená vlastně ‚vzduch‘, německé himmel (od ham, starohornoněm. hamo) ‚oděv‘ neb ‚povlak (oblak)‘, a lat. coelum vedle řeckého koilon ‚vypuklinu nad obzorem naším se vznášející‘.“ Z uvedených příkladů je patrno, že Gebauer pohlíží na vnitřní formu historicky, takže jde skutečně spíše o etymologii. Mezi všemi příklady, které autor uvádí v kapitole o vnitřní formě, nenajdeme ani jediný, který by se opíral o synchronní motivace. Všechny vlastně vysvětlují etymologický původ slov, např. „… město doslovně přetlumočeno asi „metnuto …“ Ani zde nenalézáme výraz vnitřní forma, nýbrž opis doslovně přetlumočeno.

[187]Své pojetí vnitřní jazykové formy rozvádí Gebauer dále v kapitole Zevnější forma jazyková. Vnitřní jazykovou formu zde klade do protikladu k zevnější formě a obě pokládá za jakýsi rub a líc téhož jevu; ten se mu jeví rozdílně podle toho, z kterého ze dvou aspektů jej pozorujeme. V jednom odstavci uvedené kapitoly o této věci praví (s. 9): „… Udává se však přece jen příčina této a takové rozdílnosti (zvukové), ovšem že jen podle jména; říká se: v tom, že bereme tek a ne let nebo jinou skupinu zvuků za kořen základního významu ‚tečení‘, v tom že základem leží zevnější forma jazyka. A naproti tomu jmenuje se psychologický rozdíl pojetí, dle kterého na př. většina Indoevropanů ženské dítě podle nastávajícího úkolu jeho v domácím hospodářství dcerou čili (doslovně přeloženo) dojitelkou nazvala, kdežto Latiníci a po nich Románi podle nestatečnosti jeho k samostatnému životu je filia pojmenovali, formou jazykovou vnitřní.“

Dále se snaží blíže osvětlit podstatu zevnější a vnitřní jazykové formy uváděním dalších příkladů: „… Že tedy na př. základní význam aneb pojem milování položen jest ve slovanštině do zvukové skupiny čili do kořene mil anebo ljub, v sanskrtu podruhé do koř. kam, v řečtině do koř. fil, v lat. do koř. am …, že ty a ne jiné skupiny zvuků pro týž význam od dotčených národů a jazyků přijaty jsou, v tom zakládá se zevnější forma jazyková. Že však mrak, džalada, nubes, nefos, wolke atd., kteréž významy všecky jednu a tutéž věc znamenají čili tentýž reálný obsah mají, v slovanštině vlastně něco tmavého a ‚černavého‘ … v sanskrtu něco ‚ochlazujícího‘ …, v latině a řečtině vzduch neb déšť …, v němčině pak něco ‚vlhkého‘ … znamenají, v tom záleží vnitřní forma jazyků.“ Ani zde, ani jinde neužil Gebauer jako příkladu synchronní motivace. Doklady vnější formy mu jsou kořeny a vnitřní formu dokládá etymologií. Jeho historický aspekt se obráží i v jeho terminologii.

Své pozitivistické stanovisko vyslovuje Gebauer v závěru kapitoly o zevnější formě jazykové: „Zevnější i vnitřní forma jazyková jsou však jenom jména dvojích hranic, které se jazykozpytu se dvou stran postavily a jež mu nikdy nebude lze překročiti. Ptejme se, proč se jmenuje ženské dítě u většiny Indoevropanů dojitelkou a proč nemá jméno své podle nějaké jiné práce neb vlastnosti své, a neodpovíme si jinak, nežli taková že jest vnitřní forma těch jazyků. A tažme se opět, proč pojem dojení vložen do kořene duh, proč proň nějaká jiná skupina hlásek vybrána nebyla a zase nebude jiné odpovědi, nežli taková že jest forma zevnější. … Ale ovšem nepřekročitelny jsou tyto hranice pro jazykozpyt a zejména pro etymologii; jen až sem — dále nesmí jíti žádná otázka. Sunt certi denique fines!“

Gebauerovu pozitivismu je tedy cizí dohadovat se dalších příčin těchto zjištěných faktů. Odmítá hledat za vnitřní jazykovou formou duchovní svéráz národů a tápat v jiných nejistých dohadech, které se vyskytly u jiných jazykozpytců — i u Steinthala, pod jehož vlivem Gebauer přistoupil k napsání svého spisku. Zároveň, snad nechtěně, vyznívá z předcházejícího citátu jistá skepse a přesvědčení o omezenosti poznání podstaty jazyka.

R. 1875, tedy šest let po vyjití Etymologických počátků řeči, vydal Jan Gebauer Uvedení do mluvnice české. V jejím úvodu píše: „Ve vědecké mluvnici přichází drahně věcí, jejichžto výklad v žádné nauce přesně mluvnické se nepodává a které přece záhodno a dílem nevyhnutelno je znáti tomu, kdo do mluvnických studií hlouběji vniknouti chce.“ O takových „věcech“ zde tedy Gebauer pojednává na 62 stránkách. Dalo by se očekávat, že mezi nimi bude i odstavec nebo alespoň zmínka o vnitřní a vnější jazykové formě, vždyť v r. 1875 ještě nebyl tento pojem odmítán nebo ignorován jako v době pozdější. V Gebauerově knížce však nikde žádný z těchto termínů nenalézáme. O otázkách, které autor probíral v souvislosti s vnitřní jazykovou formou v Etymologických počátcích řeči, pojednává zde v odstavci na s. 9: „Vzhledem ku stránce významové má věta, slovo, kmen a kořen svůj jistý význam, ale mezi vě[188]tou, slovem, kmenem a kořenem co do určitosti a úplnosti jeho jest velký rozdíl. Největší poměrně úplnost a určitost je ve větě, poněvadž se zde slovo slovem navzájem určuje. Jednotlivé slovo z věty mnohoslovné vyňaté a samo o sobě vyslovené, má určitosti mnohem méně než totéž slovo ve spojení větném; abychom se o tom přesvědčili, vyslovme si např. slovo nápoje nejprve samo a ohledejme jeho význam, a pak srovnejme jej s významem téhož slova ve větě Žíznivý žádá nápoje. Ještě obecnější a méně určitý než při jednotlivých slovích jest význam při kmenech, a nejobecnější i nejméně určitý při kořenech: v genitivě dítěte, dat. dítěti atd. jest více určitosti a tudíž více významu, nežli se kmenem gramaticky dobytým dítět spojujeme, a kořen pi v témž ohledě daleko chudší jest než kmeny z něho utvořené.“ Zde tedy Gebauer pojmy vnitřní a vnější jazykové formy úplně opouští a stabilizuje se ve svém historickém pojetí sémantické struktury výrazů.

Gebauerův žák Václav Ertl s pojmem vnitřní jazykové formy vůbec nepracuje. Ve dvoudílné mluvnici[1] zařazuje jevy týkající se této oblasti do kapitoly Změny významu slovního a omezuje se na výklady etymologické a jen někdy se zabývá motivací některých pojmenování, ale nečiní rozdílu mezi motivací zaniklou (etymologickou) a živou.

V kapitole o úžení významu (s. 128) uvádí jako příklad slovo švec (s. 129) — demotivované — vedle slov jako tesař, knihař, rybář, která mají motivaci živou, bez ohledu na jejich synchronní významy. Obdobné případy najdeme v kapitole o rozšiřování významu (vedle nemotivovaných kůže,[*] žák[**] atd. se zde uvádějí slova platný, zbrusu, u nichž je motivace ještě živá).

Ani u výrazů s „přeneseným významem“ (Ertl užívá tohoto tradičního označení, přestože upozorňuje, že „slovné označení některé představy se přenáší na představu jinou“) nemluví nikde o vnitřní formě ani o motivaci; i zde jako u předchozích výkladů se tomuto pojmu vyhýbá. Na s. 132—133 píše: „Metafora (přenáška) jest přenesení významu, jehož důvodem jest podobnost dvou představ: podobnost záleží v tom, že oběma představám jest společný některý znak vnitřní, náležející v jejich obsahu.“ Název vnitřní znak zde nemá s vnitřní formou nic společného, jak vysvítá z příkladů, které Ertl dále uvádí: „Na př. mezi ptákem strakou a krávou strakou je podobnost v dvojbarevnosti; dvojbarevnost je znak vnitřní a podstatný, …“ Nechápe tedy ještě vztah mezi přenesenými významy jako motivaci metaforického názvu názvem původním (oko na punčoše, oko zrakový ústroj), nýbrž jako spojitost prostřednictvím některé důležité vlastnosti.

Gebauer i jeho významný žák tedy pojem vnitřní formy opustili, přestože Gebauer ve své práci Etymologické počátky řeči z r. 1869 se ještě tímto pojmem dosti podrobně zabýval. Etymologické počátky byly jistě napsány pod vlivem Steinthalova spisu o původu jazyka, jehož třetí vydání vyšlo ještě r. 1877.[2] Ovšem tehdy už se velmi kontrastně projevuje realistické jazykovědné zaměření Gebauerovo ve srovnání se Steinthalovým psychologicky zabarveným pojetím, které vývojově spadá do staršího období vývoje jazykovědného nazírání. Zde snad můžeme vidět počátek pozdějšího odmítání pojmu vnitřní jazykové formy v pozitivisticky a exaktně zaměřené jazykovědě dalšího období.

Právě v oblasti terminologie souvisící s tímto pojmem se jeví názorový rozdíl velmi výrazně. Steinthal kritizuje a interpretuje ve svém díle Humboldtovo pojetí vnitřní formy a snaží se jeho duchaplný nástin převést do konkrétnosti. Mluví (s. 131) o třech faktorech, kterými jsou „(1) zvuk jako ztělesnění myšlenky, (2) vnitřní jazy[189]ková forma neboli určitý způsob tohoto sdělení a (3) myšlenkový obsah“. K tomu připojuje jako ilustraci různé analogie, např. výtvarné vyjádření pojmu spravedlnosti sochou, v němž je prvním faktorem mramor, druhým postava ženy s váhami a mečem, třetím je spravedlnost sama jako myšlenkový obsah. Dále uvádí z oblasti biologie skutečnost, že sice všichni živočichové okysličují svůj organismus, ale ne všichni mají plíce; to srovnává s faktem, že všechny jazyky mají výrazy pro činnost, ale nikoli všechny mají slovesa. Za charakteristický rys vnitřní formy pokládá okolnost (s. 132), že vnitřní forma nikterak nesouvisí s definicí obsahu vyjádřeného pojmu a nikterak v ní není obsažena (např. v definici spravedlnosti není nic o ženě s mečem).

Gebauer se v Etymologických počátcích těchto otázek nijak nedotýká, jeho pozitivistickému zaměření jsou cizí. Ani idealistické nacionalistické pojetí některých jeho současníků jej neovlivnilo. Proto se později od vnitřní formy odklání a jeho žáci jej v tom následují. Srovnávacímu jazykozpytu i psychologicky zaměřenému zkoumání jazyka (např. Delbrückovi[3] je pojem vnitřní formy nepřijatelný pro nesnadnost jeho zachycení a vyjádření metodami těchto směrů. Funkční lingvistika, která se snaží v sobě sloučit humboldtovský duchaplný rozlet s exaktním rozborem a popisem, se někdy k tomuto pojmu vrací.[4] Odmítá ovšem idealistické důsledky, ke kterým ve spojitosti s vnitřní formou dospívá často jazykověda německá (L. Weisgerber). I u starších současníků Gebauerových se někdy projevují v této souvislosti nacionalistické tendence.[5] Takovéto názory ovšem byly pozitivistickému myšlení a zaměření Gebauerovu i jeho žáků zcela cizí.)

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 186-189

Předchozí Ladislav Nebeský: K vyjadřování obecného záporu v češtině

Následující Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV: K vývoji terminologie sociálních vztahů