K vývoji terminologie sociálních vztahů

Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV

[Rozhledy]

(pdf)

К развитию терминологии социальных отношений / Sur le développement de la terminologie des relations sociales

Charakteristickým rysem soudobého diachronního studia jazyků je stoupající zájem o historickou lexikologii. Studium vývoje slovní zásoby pokročilo na takovou úroveň,[1] [190]že sleduje již v širším měřítku i vývojové faktory mimolexikální (hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické) a mimojazykové (sociální, psychické). Přináší proto cenné poznatky nejen pro různé disciplíny jazykovědy, ale i pro hlubší poznání vývoje společnosti a jejího myšlení. Zvláště svými studiemi z oboru sociolingvistiky a historické sémantiky[2] či historické sémaziologie[3] dospívá historická lexikologie k poznatkům, bez jejichž aplikace by byl popis vývoje společnosti a její kultury zkreslován povážlivými anachronismy. Předpoklady k dosažení užitečných výsledků má ovšem pouze historická lexikologie fundovaná bohatým lexikálním materiálem a propracovanou teoretickou koncepcí.

Obojí lze právem tvrdit o současné české historické lexikologii, jejímž reprezentativním dílem je nyní vydávaný velký Staročeský slovník (vyd. Academia od r. 1968), zpracovávaný na základě bohatého stč. lexikálního materiálu[4] a podrobné lexikologicko-lexikografické koncepce.[5] Kvalitu tohoto díla ovšem podmiňují také dílčí studie z oblasti vývoje společenského; z dosud publikovaných výsledků tohoto studia je možno zmínit se např. o výzkumu stč. právních pojmů a institucí, o studiu středověkých zvyklostí při pohřbívání mrtvých, o příspěvku k poznání středověké národnostní problematiky a o poznávání středověkého státu a státnosti.[6]

Všechny tyto už publikované nebo připravované práce z oblasti historické sémantiky či historické sémaziologie spolu se studiemi z úseku historické sociolingvistiky ukazují nezbytnost sémantické analýzy staré češtiny v souvislosti se studiem latinských a německých slovních ekvivalentů a vedou k sledování podobných pokusů v zahraničí. V poslední době přináší obohacení našich znalostí středověké evropské sociolingvistické problematiky základní syntéza, kterou připravil jako vyvrcholení své takřka čtyřicetileté vědecké činnosti K. Bosl.[7] Emeritní profesor mnichovské univerzity shrnul tu rozsáhlé výsledky své analytické práce, zaměřené k pochopení vývoje německé středověké společnosti.[8] Předností Boslovy syntézy je její důsledné včlenění do evropských dějin. Německá středověká společnost a kultura nestojí v jeho dvousvazkové práci osamoceně, nýbrž je velmi těsně spjata s historickým vývojem společnosti francouzské a evropské v nejširším měřítku. V této recenzi nebude předmětem naší kritické pozornosti vlastní obsah Boslova spisu a diskuse o některých základních otázkách evropské medievistiky, soustředíme se spíše jen [191]na ty části díla, v nichž K. Bosl přispěl k dějinám pojmů a pokusil se sémantickými analýzami otevřít pohled na vývoj sociální struktury středověké Evropy.

Už hlavní kapitoly Boslova spisu naznačují, jakou váhu tento badatel přikládá dějinám pojmů. Při líčení rozpadu antické společnosti a konstituování předpokladů pro vznik feudální společnosti ve Francii a v Německu jsou to zejména pojmy svobody člověka a jeho závislosti na institucích, vládě a mocných jedincích. Bylo by chybou domnívat se, že krystalizující vládnoucí třída se od 6. stol. nazývala liberi v protikladu k servi, k poddaným, k ekonomicky a právně závislému obyvatelstvu. Liberi patří k spodním společenským vrstvám, liber je v 6. stol. jasně oddělen od formující se šlechty a tvoří spolu s nevolníkem většinu závislého obyvatelstva (s. 74). Teprve postupně se s vývojem feudální společnosti mění obsah pojmu liber a libertas, až od 9.—10. století v západní Evropě označuje šlechtické sebevědomí, pocit exkluzívního postavení panské vrstvy proti ostatním třídám (s. 114).

Podrobný a zasvěcený výklad o společnosti v době přechodu od antiky ke středověku (slovo das Mittelalter dává ovšem Bosl do uvozovek a považuje je za bezcenné pro historiografii) i obraz vznikající a rozvíjející se feudální společnosti, jež prochází svou archaickou dobou (do 11. stol.) a periodou „průlomu“ (od 11. do 13. stol.), slouží K. Boslovi i k úvahám o historické závažnosti jazyka jakožto společenské síly. Proti romantickým představám — píše K. Bosl — je třeba si uvědomovat, že v této době (tj. prakticky až do 14. stol., kdy končí Boslův výzkum) jazyk nedisponuje nejsilnější integrační silou a je spíše výsledkem sociálního řádu. Jde o to najít hlavní historické síly, které seskupovaly jednotlivce a skupiny v širší svazky, přetvářely je etnicky a zbavovaly je svobod a autonomie. Jazyk — podle Boslova názoru — nestojí tu v popředí, nýbrž jen doplňuje hlavní integrační sílu, politickou moc (die Herrschaft). Mocí a násilím je překrývána svoboda a autonomie lidských individuí, skupin a svazů, mocí a násilím se stavějí a rozvíjejí nové společenské struktury (s. 95—96). Boslovy závěry tu vlastně jen jinými slovy potvrzují to, co medievisté už mnohokrát ve svých pracích formulovali, že totiž nelze přeceňovat jazykové a národnostní jevy ve středověku, že nelze do středověku promítat moderní nacionalistická hlediska. I v československé jazykovědě B. Havránek[9] ukázal závislost češtiny na mocenských poměrech ve vznikajícím českém státě a K. Horálek[10] dospěl k obecné tezi o vytváření jednotné státní kultury státními celky, jež jsou jazykově diferencované.

K. Bosl svým rezervovaným postojem k celkové úloze jazyka při vývoji sociální struktury nechce ovšem snižovat význam pojmů a sociální terminologie pro rekonstrukci středověké společenské struktury. Základní přístup k chápání středověké „sociologie“ je dán pojmy ordo a status. Bosl správně ve shodě s jinými badateli[11] naznačuje církevní původ těchto pojmů (s. 153). Středověká církev odmítala dynamičnost společenského vývoje (Bosl na ni klade snad až přílišný důraz) a rozvinula učení o stavech lidského života (status vitae). Církevní ideál řádu zahrnoval všechny oblasti jsoucna a ústil v 11.—12. století v učení o bohem stvořených kategoriích, nadaných zvláštní etikou. Obecně se pak ordo, étate, estate, Stand (a bylo by možno připojit i stč. stav) stává označením určité skupiny lidí, kteří jsou schopni vykonávat politickou moc (s. 317). K. Bosl se v pojetí stavů liší od svého vzoru, od Maxe Webera, který klade značný důraz na etickou funkci cti (die Ehre), jež členy stavu spojuje.[12] Může to snad platit pro pozdní středověk, [192]pro počátky feudální společnosti jsou však kritéria příslušnosti k různým stavům spíše taková, jak je definuje Bosl. S Boslem budeme nepochybně souhlasit i v názoru na rozpornost učení o sociálních stavech a sociální realitě: v učení o stavech se nezrcadlí historická skutečnost, ale spíše nereflektovaná víra v transcendentní svět (s. 354). Pochyby v nás však vzbuzuje hodnocení těch politických teorií, jež podle vzoru řecké filozofie a ve stopách Jana Guallensise (srov. O čtyřech stěžejních ctnostech — o oblibě tohoto díla u nás svědčí překlady do staré češtiny z 2. pol. 14. stol.) ztotožňovaly ordo s uspořádáním tělesného organismu. Bosl se domnívá, že se tezemi o nutnosti spolupráce všech členů společnosti (colligatio) vytvořil protiklad k staré teorii, ba že tu byly dány podněty ke vzniku reformních nebo revolučních myšlenek (s. 357). Stanovisko Petra Chelčického, který právě v traktátu O trojím lidu podrobil kritice teze o colligatio, protože v nich viděl nástroje vládnoucích tříd k potlačování ovládaných, nabádá nás k opatrnosti a vede spíše k přesvědčení, že Bosl přecenil sociální výbušnost tezí Jana Guallensise.

Už vývoj protikladů liber a servus přinesl nejeden impuls pro naše přístupy k sémantické analýze takových slov, jako je svobodný, svoboda a otrok. Podobně i pro úvahy o sémantickém vývoji slov chudý a chudina přináší K. Bosl cenné podněty. Ukazuje, že zprvu byl pauper jen ten, kdo byl impotens, kdo neměl moc, a teprve od 12. stol. se jako pauperes označují hromadně poddaní sedláci, nevolníci, arme liute (s. 143). Sémantický vývoj těchto slov zachycuje dlouhodobé sociální přesuny, jež vedou k formování šlechty a poddaných. I označení práce jako opus servile je ve shodě s vytvářením třídy poddaných. Práce činí ze svobodného nesvobodného, pauper se stává ten, kdo je nucen tělesně pracovat (s. 89). Ovšem právě na těchto místech postrádáme u Bosla rozsáhlejší filologickou dokumentaci k sémantickému vývoji slova arbeit, a proto se také nemůžeme ztotožnit s jeho nedoloženým názorem, že prý už v době „průlomu“ (tj. od 11. do 13. stol.) došlo k počátkům etizování práce, chvály manuální práce (bez dokladů u Bosla na s. 263). Postrádáme rovněž hlubší sémantické rozčlenění slova arbeit, jaké máme např. pro středověkou ruštinu, bulharštinu a srbštinu[13] anebo k jakému směřují pokusy o sémantické rozlišení slov dielo, prácě a robota ve staré češtině.[14]

Valnou část svého výzkumu věnoval K. Bosl analýze historického vzniku šlechty a vytvořil tak dílo, jež bude základním např. i pro budoucí zkoumání vzniku šlechty v Čechách. I v těch kapitolách, kde se líčí merovejská a karolinská společnost a kde se podrobně sleduje proměna „archaické společnosti“ (s. 161n.) a „šlechtická nesvoboda“ (s. 190n.), velmi často se objevuje rozbor pojmů a změn významů latinských a německých slov jako pevná součást pracovní metody Boslovy. Tak např. slovo dominus bylo z klasické latiny včleněno do písemností doby merovejské a Karla Velikého a označovalo sociální vázanost pomocí slibu věrnosti (fidelitas), skládaného lennímu pánovi. V době Karla Velikého převažovalo ještě osobní pouto ve vznikající feudální společnosti, postupně však bylo slovo dominus nahrazováno slovem senior. Podobný sémantický vývoj ostatně známe ze středověké Francie, kde např. v 7. stol. ještě slovo baro bylo označením muže v opozici k ženě a v 11. stol. už má týž význam jako principes, proceres, potiores, seniores atp.[15] Syntetické sledování vývoje pojmů vedlo Bosla k závěru o neustálé proměně a obnovování šlechty, jež se od 7.—8. stol. [193](Francie je tu v čele evropského vývoje) uskutečňovalo zhruba ve 150—200 letech (s. 105).

Velmi mnoho pozornosti věnuje K. Bosl vzniku a vývoji nižší šlechty a rytířstva. Spojuje formování nižších šlechtických skupin s ministerialitou a naznačuje možnost sociálního vzestupu služebných lidí k ministeriálům a do stavu honestior familia (s. 190). Charakteristickými formami ministeriality jsou Dienstrecht a Dienstlehen a celý staletý vývoj nižší šlechty je zachycen v sémantických posunech slov miles, ritter, Knecht (s. 205). Jako by realizoval postuláty vyslovené pro studium vývoje středověké šlechty G. Dubym,[16] Bosl se snaží odlišit chronologické stupně významového vývoje slova miles a dospívá, aniž ovšem podal celkový přehled všech významů tohoto velmi frekventovaného slova,[17] k závěru, že od 12. stol. nastává splývání svobodných vasalů s rytířským stavem a vzestup k nižší šlechtě. Teprve na konci 13. stol. lze však v německých oblastech pozorovat formování šlechty jako stavu; také rytíři se později sdružují v politický stav (s. 286—287). Od 14. stol. se šlechtický stav v různých oblastech Německa staví vedle panovníka a proti němu a požaduje k výkonu moci consensus, který je zakotven ve formuli Quod omnes tangit, přejaté z římského a kanonického práva (s. 321).

Čechy jsou podle K. Bosla jednou z klasických zemí stavovské organizace, jsou prý přímo od husitské revoluce vzorem pro ostatní Evropu, která rozvíjí stavovskou reprezentaci (s. 293). Nutno říci, že dosavadní sémantické analýzy českých pojmenování obec a veliká obec či zemská obec,[18] avšak i postupné změny významů slov koruna a obecné dobré[19] opravdu naznačují, jak se postupně v Čechách rozšířila politická práva a moc šlechtického i městského stavu v 15. stol. Ovšem už před husitskou revolucí byla moc české stavovské obce rozsáhlá. Ondřej z Dubé např. spojuje dokonce moc královu s pravomocí panstva, kterou je „král od pánóv z dávna nadán ku polepšení jeho dóstojenstvie“ (DubA 1a). Bylo by však třeba ještě ve dvou otázkách kriticky doplnit či pozměnit Boslova stanoviska o stavech. Nezdá se být prokázané jeho tvrzení, že se od 14. stol. i poddaný sedlák stával stavem (Bosl tu dává ovšem slovo „der Stand“ do uvozovek, s. 265). Lze nanejvýše mluvit o podílu na vesnické samosprávě (obec, Gemeinde), avšak tuto aktivitu nelze spojovat se stavovskou příslušností. Soudíme, že se tu jeví jisté nedocenění tlaku, jemuž byly vrstvy poddaného lidu vystaveny. Útlak poddaných by více vystoupil do popředí, kdyby i pojmy spjaté s činností poddaných byly vzaty v úvahu a podrobněji Boslem analyzovány.

Druhý okruh problémů, na který je třeba upozornit, se týká slovního spojení bonum commune. Podle K. Bosla se bonum commune pod tlakem stavovského hnutí stalo mocným činitelem při racionalizaci funkce a smyslu státu (s. 281). Tento správný postřeh ovšem postihuje jen určitou fázi vývoje pojmu označovaného bonum commune. Naše studia sémantických posunů slovního spojení obecné dobré jednak naznačilo, že počátky těchto představ o společném zájmu je třeba hledat u členů městských komun v Itálii (zejména vlivem Ciceronových spisů), jednak ukázala samostatný přístup knížat, králů, vladařů k reprezentaci obecných zájmů a prokázala i snahy českého krále představovat se jako ručitel obecného dobrého celé země.

[194]Vytváření německé středověké společnosti je historický jev, který nutí Bosla ke studiu nejen šlechty, ale i vzniku středověkého státu, poddanských vztahů, jakož i vzniku a rozvoje měst. Velkou část druhého dílu své knihy věnuje autor analýze zrodu měšťanstva a středověkých měst. Opět jsou to některá slova z městského prostředí, která umožňují historikovi odlišit etapy tohoto dlouhodobého vývoje. V 10.—11. stol. bylo v němčině hlavním označením města slovo burg a teprve od 12. stol. se označení mění a přichází slovo stat (s. 220—221). Nástup měst do středověkých německých dějin je tím signalizován právě tak zřetelně jako např. v slovanských jazycích, kde se podle nejnovější Ludatovy studie[20] po r. 1200 objevuje v staré češtině a polštině město a miasto. I pro vnitřní život měst přináší výzkum sémantických posunů slov universitas a communitas důležité poznatky o nástupu měšťanstva do čela městské správy (např. s. 236). Třebaže Bosl věnoval mnoho místa studiu městského řemesla, nepokusil se hledat odpověď na otázky vztahů jmen městských rodin a názvů řemesel, jak to např. nedávno pro maďarská města učinil G. Székely.[21]

Avšak nejde o to vypočítávat, co by bylo možno ještě doplnit k vynikající syntéze Boslově. Vznášíme-li k ní několik připomínek, činíme tak proto, že jeho dílo inspiruje ke kladení nových otázek a že se v mnoha směrech dotýká tematiky Staročeského slovníku a sémantických výzkumů spojených se zpracováním jeho hesel. Zejm. pro názvy z oblasti sociálních vztahů bude Boslova kniha nadlouho pomůckou pro srovnávání českého vývoje se situací v okolních zemích, zvl. v západní Evropě (poslouží tu nepochybně i rozsáhlý věcný rejstřík na s. 375—418). Bude tomu tak i např. pro oblast dějin práva (srov. např. vývoj pojmu označovaného beneficium), pro složité otázky středověkého státu, kultury a mentality (více bychom chtěli ovšem znát např. o pojetí pojmu mládí a stáří v šlechtické, měšťanské i poddanské rodině[22]). K hodnotě knihy přispívá i cílevědomá snaha autorova neupadat do popisnosti, ale naopak postulovat rozsáhlé sekulární historické procesy a sledovat je až na práh současnosti.[23] Autor je dobře filozoficky připraven a vyslovuje obdiv k teoretickému dílu Heglovu a Marxovu (o. c., s. 185). Může se navíc opřít o dobrý přehled po světové literatuře i o výsledky své vlastní práce. Nepochybně by bylo možno diskutovat i o jeho koncepcích středověké periodizace (zejména se jako pochybná jeví teze o celkovém vyčerpání tvůrčích sil středověké společnosti k r. 1300—1350), vždy to však bude diskuse zdůrazňující objevnost a nápaditost Boslových myšlenek, jež nepochybně podnítí i naše bádání k dalším pokusům o nové poznání vzniku a vývoje středověké společnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 189-194

Předchozí Miroslav Roudný: Gebauerova a Ertlova terminologie pojmů spojených s „vnitřní jazykovou formou“

Následující Josef Filipec: Nové kompendium o odborném jazyku a terminologii