Sovětská stylistika anglického jazyka

Alena Macurová

[Discussion]

(pdf)

Советская стилистика английского автора / La stylistique de l’anglais par un auteur soviétique

Sovětský anglista I. R. Galperin si ve své Stylistice[1] staví cíl bezesporu náročný — podat syntetický a vyčerpávající výklad jevů lingvostylistické povahy v rámci jazykového systému současné angličtiny.[2] Hlavní váhu přitom klade na vymezení slohové funkce jazykových prostředků a na popis funkčních stylů anglického jazyka. Tomu odpovídá i členění publikace: I. úvod, II. stylová klasifikace anglické slovní zásoby, III. fonetické expresívní jednotky a stylistické prostředky, IV. lexikální expresívní jednotky a stylistické prostředky, V. syntaktické expresívní jednotky a stylistické prostředky, VI. funkční styly anglického jazyka.

Bylo by naivní zastírat, že ani přes množství studií o stylistice dnes neexistuje jednotný názor na přesné vymezení hranic jejího předmětu, mnohé otázky jsou znovu a znovu diskutovány a probírány z nových aspektů; přitom nejzávažnější otázkou je definice samého stylu.[3] Vymezuje-li Galperin předmět jazykové stylistiky jako (1) studium stylů jazyka jako podsystémů jazyka spisovného rozlišených na základě přítomnosti specifických souborů vzájemně spjatých jazykových prostředků a (2) studium těchto prostředků v systému odhalující jejich jazykové vlastnosti, povahu a zákony jejich fungování, akcentuje zřejmě hledisko systémové. Styl jazyka je pak systémem usouvztažněných jazykových prostředků sloužících v komunikativním procesu jistému cíli (na němž je výběr prostředků závislý), stylistické prostředky jsou abstraktní kategorie jazyka jako systému. Analýza povahy, funkce a struktury takto vymezených stylistických prostředků spolu s analýzou jednotlivých stylů jazyka nebo jejich vzájemných vztahů nechává — a to záměrně — stranou výklad stylu v souvislosti s jazykovým projevem jako jednotkou parole.

Vymezením termínu styl se autor zabývá v metodologicky nejdůležitější části práce, v úvodu. Vedle toho zde pak podává výklad o rozlišení tzv. expresívních jednotek a stylistických prostředků, pojednává o rozdílnostech psané a mluvené podoby jazyka[4] a o typech lexikálního významu. Do úvodu jsou dále zahrnuty poznámky k problému vymezení anglického spisovného jazyka (Standard English) a krátký nástin jeho vývoje.

[199]O autorově promyšleném přístupu k problematice svědčí mimo jiné i sevřená kompozice celé práce. Výklad stylistických funkcí jazykových prostředků, tak jak je předkládán v kapitolách III.—V., přímo navazuje na vydělení tří typů lexikálního významu (logického, emotivního a nominálního) a na přísné rozlišování expresívních jednotek (expressive means) a stylistických prostředků (stylistic devices).[5]

Expresívní jednotky jazyka jsou ty fonetické elementy, morfologické formy, způsoby slovního tvoření, lexikální, frazeologické a syntaktické formy, které slouží v jazyce k emocionální nebo logické intenzifikaci výpovědi. Stylistika zkoumá nejen povahu těchto jednotek, ale zejména jejich potenciální schopnosti fungovat jako stylistické prostředky. Stylistický prostředek je pak autorem vymezován jako takové užití jazykových faktů (včetně expresívních jednotek), které je uvědomělé a záměrné. Většina stylistických prostředků směřuje pak k další (vlastně už jakési „přídatné“) intenzifikaci emocionální nebo logické emfáze zprostředkované příslušnými expresívními jednotkami. Stylistické prostředky formují speciální skupinu jazykových prostředků, které jsou svou povahou abstraktnější než expresívní jednotky a jsou kategoriemi jazyka jako systému.

Čtenáři Galperinovy publikace snad tento výklad nejlépe objasňují příklady uváděné v částech III.—V. Tak v oddílu o fonetických expresívních jednotkách a stylistických prostředcích probírá autor zvukomalebnost, aliteraci, rým a rytmus, mezi stylistické prostředky lexikálního plánu řadí např. metaforu, metonymii, oxymóron aj., do stylistických prostředků syntaktické povahy patří paralelní konstrukce, chiasmus, opakování, výčet atd.

Čtvrtá část Galperinovy studie těží do značné míry i z autorových úvodních výkladů o typech lexikálního významu — na základě interakce slovníkového a kontextového logického významu vykládá metaforu, metonymii a ironii, interakce primárního a odvozeného logického významu je mu východiskem k vyložení podstaty polysémie, zeugmatu a slovní hříčky, pozornost věnuje i interakci významu logického a nominálního, výkladu antonomasie. Vedle toho obsahuje čtvrtá část stručný pohled na záměrné míšení stylistických příznaků slov, obsáhlý výklad způsobů intenzifikace jistého rysu pojmenovávané věci nebo jevu (přirovnání, perifráze, eufemismus, hyperbola) a poznámky o specifickém užití ustálených výrazů (set expressions), jako jsou klišé, přísloví a pořekadla, epigramy, citáty, aluze.

Pátá část práce je věnována analýze expresívních jednotek a stylistických prostředků v oblasti syntaxe. Zcela v souladu se současnými lingvistickými tendencemi tu autor věnuje velkou pozornost celkům vyšším než větným (označuje je termínem syntactical whole), odstavci a zejména promluvě. V širokém slova smyslu ji definuje jako „soubor (span) myšlenek vyjádřených prostřednictvím jazykových jednotek (slov, syntagmat, vět, skupin vět) jak mluvených, tak psaných, které vytvářejí strukturní a sémantický celek“ (s. 10); z hlediska stylistického tuto základní definici prohlubuje a promluvou rozumí jistý úsek řeči, v němž můžeme pozorovat koherenci, vzájemnou závislost elementů, jistou určitou myšlenku a v neposlední řadě také záměr, cíl autora (s. 193). Stálo by za úvahu, zda právě zdůraznění hlediska koherence spolu s korigováním teze o příslušnosti k jedinému mluvčímu[6] by nás nevyvedlo z nemalých rozpaků, v nichž se ocitáme, máme-li např. posoudit vztah nejpřirozenějšího způsobu jazykové komunikace, totiž dialogu, vzhledem k promluvě v tom smyslu, jak je u nás vymezována; a dále, zda by nebylo vhodné využít i doposud [200]převážně synonymicky užívaných termínů promluva, jazykový projev k hierarchizaci jednotek nadvětné povahy.

Do pátého oddílu jsou pak zařazeny také úvahy o kompozičních vzorcích syntaktického uspořádání (stylistická inverze, vytýkací konstrukce, paralelní konstrukce, chiasmus, opakování, enumerace, klimax, antiteze), výklad asyndetonu a polysyndetonu a tzv. „Gap-Sentence Link“ — spojení obsahově nenavazujících vět implikující dodatečnou informaci; dále objasnění specifických užití hovorových (colloquial) konstrukcí (elipsa, aposiopese, otázky položené a zodpovězené stejnou osobou, nepřímá řeč). Výklady páté části uzavírá autor úvahou o řečnických otázkách a litotetu jako o konstrukcích, v nichž dochází k posunu původní funkce daných syntaktických struktur.

Stylová klasifikace anglického lexika tak, jak je podána v druhé části práce, velmi těsně souvisí s přehledem funkčních stylů a s výkladem jejich konstitutivních rysů (jedním z nich je právě užití jazykových prostředků jisté a ne jiné stylové povahy). Základní vrstvy anglického lexika, vrstvu knižní[7] (literary), neutrální (neutral) a hovorovou (colloquial) rozlišuje Galperin na základě společných vlastností, které sjednocují různé skupiny slov do jedné vrstvy, tzv. aspektu té které vrstvy. Tak aspektem vrstvy knižní je její výrazně knižní charakter (ten je také příčinou relativní stabilnosti této vrstvy), aspektem vrstvy hovorové je její mluvený charakter (a v důsledku toho její nestabilnost). Aspektem neutrální vrstvy je její charakter univerzální (neomezenost užití, možnost využití ve všech stylech jazyka, nejvýraznější stabilnost). Knižní a hovorová vrstva jsou pak dále vnitřně diferencovány — knižní vrstva sestává ze skupin prostředků (1) prostě knižních (common literary), (2) termínů a odborných pojmenování (learned words), (3) poetických slov, (4) archaických slov, (5) barbarismů a slov cizích, (6) literárních novotvarů (literary coinages) a slov jedenkrát doložených. Hovorovou vrstvu tvoří (1) prostě hovorová slova (common colloquial words), (2) slova slangová, (3) žargonová slova, (4) profesionální slova, (5) dialektismy, (6) vulgarismy, (7) hovorové novotvary (colloquial coinages). Slova prostě knižní, neutrální a prostě hovorová vytvářejí slovník spisovné angličtiny (standard English vocabulary). Galperin zdůrazňuje, že ani základní vrstvy, ani skupiny prostředků do nich příslušející nemají neproměnné hranice; týká se to zejména hranic mezi slovy prostě knižními a neutrálními, prostě hovorovými a neutrálními.

Galperinův popis stylového rozvrstvení anglického lexika je velmi důkladný, a pokud můžeme soudit, postačující. Otázkou ovšem jsou kritéria určování stylových hodnot jazykových prostředků (vymezujeme-li totiž stylovou hodnotu jistého prostředku na základě jeho častého výskytu v jistém stylu a tento styl pak — mimo jiné — i na základě toho, že se v něm užívá tohoto typu jazykového prostředku, není to jistě postup ideální); zdá se, že tyto otázky vyžadují širšího pohledu a že jen širší souvislosti umožní (spolu s přihlédnutím k funkci jednotlivých jazykových prostředků) tato kritéria úplněji vymezit.

Každý z pěti základních funkčních stylů angličtiny,[8] jejichž rozboru je věnována šestá část Galperinovy práce, je určen řadou individuálních rysů, které mohou být [201]charakterizovány jako primární nebo sekundární, stálé nebo proměnné, závazné nebo nezávazné. V rámci každého stylu se pak vyděluje několik stylů dílčích (substyles), takže systém stylů anglického jazyka vypadá v Galperinově pojetí takto: (1) styl beletrie: poezie, umělecká próza, drama; (2) styl publicistický: řeči (řečnictví), eseje, články v časopisech a novinách; (3) novinový styl:[9] novinové titulky, krátké zprávy (brief news items), inzeráty (reklama); (4) styl vědecké prózy: styl užívaný v humanitních vědách, styl prózy ve vědách exaktních; (5) styl oficiálních dokumentů: dokumenty obchodní, právní a vojenské.

I z tohoto roztřídění funkčních stylů je patrné, že Galperin počítá s existencí jazykových stylů pouze v rámci psané podoby jazyka (explicitní vyjádření tohoto názoru viz s. 332).[10] Argumentuje tím, že jakýkoli styl je výsledkem uváženého a pečlivého výběru jazykových prostředků (které ve svých vzájemných vztazích styl konstituují) a že povaha mluvené podoby jazyka je pečlivému výběru velmi vzdálená. Míra uváženosti a pečlivosti výběru jazykových prostředků je ovšem obtížně zjistitelná, důležitější je bezesporu sám fakt výběru jistých a ne jiných prostředků, skutečnost, že právě tyto jazykové prostředky vytvářejí systém, který — zůstaňme tu u Galperinova vymezení stylu — slouží v komunikativním procesu jistému a ne jinému cíli. — I oblast jazyka mluveného má ovšem své specifické, pro ni příznačné prostředky (sám Galperin přiznává existenci lexikální stylové vrstvy hovorové, zvláštnosti mluveného jazyka v oblasti syntaxe a morfologie) a bezpochyby i svůj specifický cíl, nehledě už na to, že i když se snad stylové rozdíly v rámci mluveného jazyka do jisté míry nivelizují, není možné jeho stylovou diferenciaci popírat. Zdá se, že tu dochází k zaměňování funkce stylotvorných činitelů (připravenost - nepřipravenost projevu, forma projevu) s vlastním stylovým rozvrstvením jazykového systému a v neposlední řadě i k proměně obsahu základního termínu, s nímž se pracuje, stylu (jednou se o něm hovoří jako o systému jazykových prostředků, jindy se mluví o výběru prostředků v souvislosti s výstavbou jazykového projevu). Navíc pak sám autor vyděluje v rámci publicistického stylu řeči (řečnictví), tedy podtyp, s nímž je „mluvenost“ přímo vnitřně spjata. Zdá se tedy, že v dnešním stadiu rozvoje stylistiky Galperinovo nepřiznávání stylových rozdílů mluvené řeči neobstojí.

Každý styl je v daném vývojovém období spisovného jazyka relativně stabilním systémem, což ovšem nevylučuje jeho případné proměny v průběhu historického vývoje. Autorovo výslovné hodnocení stylu jazyka jako kategorie historické vede i k hojným historickým pohledům na některé styly angličtiny. Zdá se, že především tam, kde je specifičnost stylu jako systému vzájemně spjatých jazykových prostředků méně výrazná a kde se historické hledisko přímo nabízí; dostatečně patrný je tento postup např. při srovnání výkladu o dvou variantách stylu beletrie — zatímco při výkladu „jazyka poezie“ jde skutečně o rozbor vlastních rysů jazykové výstavby verše i samé jeho podstaty, je výklad o umělecké próze převážně výkladem ne o jejím „jazyce” ale o jejím vývoji od nejstarší doby po současnost.

Samy výklady o jednotlivých stylech jako systémech vzájemně spjatých jazykových prostředků určených k plnění specifické funkce v průběhu komunikace a směřujících k jistému efektu nejsou — jak autor sám uvádí — kompletní. Zvláště přesné určení primárních a sekundárních, závazných a nezávazných a konečně stálých a proměnných charakteristik každého stylu si bude žádat dalšího propracování.

Galperinova práce je vlastně v podstatě systematizací poznatků, ke kterým stylistika ve svém dosavadním vývoji dospěla. Autor se při své práci opřel o všechny důležité materiály, které přispěly ke konstituování stylistiky jako samostatného [202]odvětví nauky o jazyce[11] a své poznatky doložil na pozoruhodném množství příkladového materiálu.

Vytvořil tak příručku, která je nesporně užitečná nejen pro stylistiku anglického jazyka, ale pro jazykovou stylistiku vůbec.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 3, pp. 198-202

Previous Josef Filipec: Nové kompendium o odborném jazyku a terminologii

Next Růžena Buchtelová: K technice výběru skupiny posuzovatelů pro hodnocení výslovnosti slov přejatých