Nový sovětský sborník o strukturní lingvistice

Jiří Kraus

[Rozhledy]

(pdf)

Новый советский сборник о структурной лингвистике / Un nouveau recueil soviétique consacré à la linguistique structurale

Sborník Problemy strukturnoj lingvistiki 1972 (Moskva 1973, 600 s.),[1] vycházející pod redakcí S. K. Šaumjana, je zajímavým shrnutím jednoho proudu sovětské obecné jazykovědy, jehož autoři se hlásí k strukturnímu pojetí jazyka. Ještě výrazněji než u předchozích svazků, které položily základ významné tradici sovětské matematicky orientované jazykovědy, se v tomto souboru zřetelně projevuje hledisko praxe, spočívající většinou v aplikaci dosažených výsledků na oblast informatiky jako disciplíny zabývající se vlastnostmi přirozených i umělých jazyků, které slouží uchování a zpracování věcné informace obsažené v dokumentech. Dalším výrazným rysem sborníku je významný podíl prací, které zkoumají vzájemné vztahy jazykových prvků a jazykových rovin na pozadí konkrétní komunikační situace tvořené referenční strukturou výpovědi a sociálními faktory sdělování (mluvčím a posluchačem). Hledisko společenské praxe, podmíněné potřebami automatického zpracování informací, a hledisko komplexního přístupu k jazykové struktuře, která je chápána ve svém sociálním a komunikačním zakotvení, představuje hlavní osu sborníku, překonávajícího takto jistou izolaci, v níž se některé strukturalistické práce zpočátku ocítaly, a směřujícího k integraci teoretických a metodologických postupů v současné sovětské jazykovědě.

Obsah svazku se člení na dvě rozsahově téměř stejné části. První část zahrnuje deset studií vycházejících ze známého Šaumjanova modelu aplikativní generativní [320]gramatiky,[2] druhá část, tematicky různorodější, je pak zastoupena patnácti pracemi, které se vztahují k fonetice, fonologii, lexikologii, sémantice, gramatice i teorii aktuálního členění v ruštině, v některých jazycích orientálních, jimiž se mluví na území Sovětského svazu, a v jazycích dalších.

Reprezentativním článkem první části je výklad základních pojmů aplikativního modelu, obsahujícího složku sémantickou, gramatickou a fonologickou (S. K. Šaumjan, Applikativnaja grammatika i poroždajuščaja fonolgija, 5—25). Tento model, jak známo, je pokusem o teorii univerzální gramatiky, která chce postihnout jistou invariantní sémiotickou soustavu, společnou všem jazykům světa. Úkolem aplikativní gramatiky je pak (1) rekonstrukce tohoto sémiotického invariantu, který Š. nazývá — opíraje se o některé analogie s jevy biologickými — jazykem genotypové úrovně, (2) poznání formálních vlastností tohoto jazyka, (3) analýza transformačních procesů převádějících genotypy na úroveň reálných přirozených jazyků, fenotypů, odpovídající přechodu hloubkových struktur v struktury povrchové v teorii Chomského, (4) typologie těchto transformačních procesů a rozpracování pravidel gramatiky na fenotypové úrovni. Porovnání s prvními pracemi, v nichž se objevil protiklad genotypové a fenotypové úrovně,[3] se studiemi v tomto sborníku ukazuje na značný vývoj, jímž tato teorie prošla. Základní etapy tohoto vývoje odpovídají přesunu zájmů, který je charakteristický i pro vývojovou dynamiku teorií obdobných a sleduje křivku od oblasti fonologie přes syntax, sémantiku k obecné sémiotice. Rozšířil se nejen okruh témat, ale i okruh autorů, takže lze právem mluvit o sovětské škole aplikativní generativní gramatiky. — V dalších článcích sborníku se Šaumjan a Sobolevová zabývají problematikou komplementace (Komplementacija v applikativnoj grammatike, 26—92),[4] L. I. Vasilevská (Genotipičeskij jazyk kak sredstvo smyslovoj zapisi, 93—108) si klade otázku, jakým způsobem může aplikativní model napomoci řešení problematiky textové komprese za účelem automatického referování a resumování. — Algoritmus pro rozbor slovosledu navrhuje V. I. Aussem (Porjadok slov v prostom russkom předloženii, 109—136), typologií kauzativních konstrukcí se zabývá L. V. Vozněsenská (Opyt postrojenija isčislenija kauzativnych struktur, 137—145). Novou, dříve v rámci aplikativního modelu málo zpracovávanou oblastí je tvoření slov,[5] jemuž jsou věnovány studie Je. L. Ginzburga (Issledovanije struktury slovoobrazovateľnych gnezd, 146—225) se zajímavou aplikací teorie grafů na modelování slovotvorných procesů, I. V. Aľtmana (Sintaksičeskije svjazi i slovoobrazovateľnyje svojstva russkich prefiksaľnych glagolov, 226—233), G. A. Smirnovové (Operatornoje poroždenije slov na osnove applikativnoj grammatiki, 234—241), S. N. Šepelevové (K probleme algoritmičeskogo opisanija slovoobrazovateľnoj sistemy russkogo jazyka, 242—257) a N. F. Tereščenkové (Roľ meny affiksov pri derivacii, 258—267). Společným rysem slovotvorných prací Šaumjanovy skupiny je snaha o hlubší poznání vztahu mezi syntaktickými vazbami a sémantickými a slovotvornými vlastnostmi slova (zvláště pak slovesa), která je charakteristická pro mnohé soudobé sémantické teorie. (V SSSR se do tohoto proudu řadí především práce Apresjanovy.[6]) Jistým ne[321]dostatkem školy aplikativní gramatiky se stává určitý metodologický stereotyp projevující se mj. i citováním pouze omezeného okruhu prací.

O druhé části sborníku lze vyslovit pravý opak. Obsahuje práce nejrůznějšího zaměření, které vyvracejí často se vyskytující mylnou představu o úzkém rámci strukturní lingvistiky. Projevuje se zde zvláště navazování kontaktů s pojetím struktury v dalších vědních oborech, společenských i přírodních, které naznačuje směr vývoje jazykové analýzy směrem k širšímu pojetí verbální komunikace jako součásti komplexní vědy o člověku a společnosti.

Druhá část sborníku je uvedena statí A. A. Reformatského Leksičeskije merismy i semantičeskaja redukcija (268—278), která se soustřeďuje na terminologické objasnění vztahu příznakového a nepříznakového korelativního vztahu na rovině lexikální. A. A. Reformatskij vychází z Benvenistova pojmu merismatická rovina, tj. rovina distinktivních rysů, merismat, která v sobě zahrnuje i diferenční i integrační distinktivní rysy, jejichž pojetí se rozšířilo z oblasti fonologie na ostatní roviny jazyka. Stať je polemicky zaměřena proti názorům, které v sovětské jazykovědě jsou nejzřetelněji zastoupeny v pracích Apresjanových, Meľčukových a Žolkovského, že studium syntaktických významů je nutným předpokladem vytváření sémantické teorie. Za základ svého pojetí sémantiky klade Reformatskij lexikální paradigmatiku; soustřeďuje se tedy na pojem sémantického pole, nikoli na syntagmatické vztahy v kontextu. Sémantický status slova je utvářen merismatickými vztahy k ostatním členům sémiotické soustavy, jeho významovou hodnotou (de Saussurovým valeur, které na rozdíl od vztahu jazykového faktu, designátu, k faktu nejazykovému, denotátu, ukazuje na začlenění slova do soustavy lexikálních vztahů).

Z opačného, syntagmatického pojetí sémantiky, inspirovaného pracemi Fillmorovými, vychází v následujících statích Ju. D. Apresjan (K postrojeniju jazyka dlja opisanija sintaksičeskich svojstv slova, 279—325, Leksičeskije antonimy i preobrazovanija s nimi, 326—348). V první stati Apresjan stanoví soubor sémantických valencí a konstruuje mezi nimi vzájemné vztahy, které formují slovní významy. Uvádí např. vztah kontragentu (pokupať u kogo), obsahu (obdumyvať problemu), recipienta (dariť ljudjam), prostředníka (peredavať čerez sekretarja), zdroje (brať v kasse vzaimopomošči), počátku a konce (idti odtuda, tuda), prostředku (kleiť klejem; prostředek užitím ztrácí své vlastnosti), instrumentu (rezať nožom), podmínky (kompromiss na etich uslovijach), motivu (nagraždať za chrabrosť), příčiny (radovaťsja podarku), výsledku (prevraščať v vodu), cíle (stremiťsja k obščemu blagu), aspektu (prevoschodiť po kačestvu). — Východiskem druhé z Apresjanových statí jsou tato tvrzení: antonymum je vztah složitější povahy než pouhá negace jiného slova, jedno z antonym je vždy sémanticky složitější. Rozlišují se tři typy základní antonymické dvojice a řada dalších, mezi něž náleží slova s významem a) prostorové orientace, b) protikladů barvy, c) chuti, d) pohlaví, e) emocionálních a hodnotových vlastností ap. První ze základních vztahů (Anti₁) je zastoupen v typu načinať - perestavať, Anti (X) = X (ne-); přestávat pracovat je vlastně začínat nepracovat; mezi nejčastější případy tohoto typu patří předponová slovesa (prijechať - ujechať). Sem náleží i podtyp děj - likvidace výsledku děje (slepiť - razlepiť), který se neomezuje ani slovotvorně, ani gramaticky, a obsahuje tedy nejen slovesa, ale i některá příslovce (vždy - nikdy = vždy platí, že ne). Druhý typ, Anti₂, lze redukovat na vztah P - non P: vlažnyj - suchoj, sobljudať - narušať, s - bez (s děnʼgami - bez děněg), pokoj - dviženije. Konečně k typu Anti₃ náleží vztah boľše - menʼše. Právě u tohoto typu se zřetelně projevuje sémantická asymetrie, spočívající v tom, že menší z pólů ztrácí svou kvalitu po dosažení určité hranice. V konstrukci vítr utichal (proti sílil) dochází při změně slovesného vidu k zániku děje, mělký talíř při dalším zmenšování mělkosti se stává plochým apod. Apresjanova zajímavá studie obsahuje řadu jemných sémantických postřehů, zvláště ve vymezení vzájemných přechodů mezi Anti₁, [322]Anti₂ a Anti₃, postrádám zde však respektování problematiky kvantifikátorů, která vnáší do sledovaných typů četné komplikace (např. neplatí Apresjanův příklad vsegda - nikogda = vsegda ne).

Mezi nejzávažnější články sborníku patří studie V. G. Gaka Vyskazyvanije i situacija (349—372). Autor vychází z protikladu termínů věta (jednotka jazykového systému) - výpověď, která je chápána jednak z hlediska rezultativního, jednak vznikového. Pro rozlišení těchto hledisek francouzština užívá výrazů énoncé - énonciation,[7] Gak navrhuje dvojici vyskazyvanije - skazyvanije (Potebňův termín). Gak podrobně rozebírá názory československých lingvistů na tento okruh otázek, souhlasí s Mathesiovým vymezením výpovědi jako funkční jednotky odpovídající větě, jejíž základní vlastností je zasazení do konkrétní sdělné situace. Autor vytýká čs. lingvistům, že ve výpovědi vidí téměř výhradně jednotku syntaktického plánu a ponechávají nepovšimnutu její lexikální organizaci. V tom smyslu pak souhlasí s Karcevským, který výpověď (phrase) chápe převážně jako jednotku lexikální, která vystupuje ve funkci znaku a „přetavuje“ dílčí významy jednotlivých slov (nesamostatných znaků, v pojmosloví italských lingvistů „podznaků“ - iposema, sottosegno).[8] Gakův podrobný výklad není se stanovisky českých autorů (vedle Mathesia cituje Daneše, Hausenblase, Hořejšího, Lešku, Trnku a Vachka) v rozporu; lexikologické vymezení, stejně jako syntaktické, je podřízeno hlavnímu příznaku výpovědi, jímž je vztaženost k situaci vyjádřená prostředky nejrůznějších jazykových rovin. Faktorům vytvářejícím situaci pak Gak věnuje hlavní pozornost. Ve shodě se svým pojetím dává přednost lexikálním prostředkům situativnosti před prostředky syntaktickými (aktuálním členěním, konstrukcemi třetího syntaktického plánu v pojetí Poldaufově atd.). Všímá si zvláště performativ, modálních slov a vnitřní jazykové formy, jejíž volba závisí na postoji mluvčího k vyjadřované skutečnosti. (V souladu s názory sovětského psychologa D. N. Uznadzeho[9] postoj jako celostní reakce subjektu na objekt má rozhodující úlohu v procesu pojmenování a utváření vnitřní formy slova. Postoj je kategorií individuální psychiky, zároveň však spolupůsobí při vzniku návyků a stereotypů ulehčujících vzájemné porozumění mezi lidmi.) Protože Gak chápe výpověď jako znak, přikládá jí také vlastní vnitřní formu, která — na rozdíl od ustálené vnitřní formy slov — má dynamickou povahu a vzniká znovu v každém komunikačním aktu. Vzhledem ke komplexnosti výpovědi se pak neomezuje na jediný příznak objektu, ale odráží situaci jako celek se složitým vnitřním členěním. — Podobné zaměření jako studie Gakova má i následující stať G. G. Siľnického Semantičeskije tipy situacij i semantičeskije klassy glagolov (373—391). Situací rozumí Siľnickij složitou sémantickou jednotku, která se vyjadřuje větou. Typy situací představují kritéria sémantického třídění sloves, která jsou významovými a formálními jádry situací. Prvky situace se dělí na konstanty (aktanty) a proměnné (stavy aktantů). Klasifikace aktantů se opírá o kvalitativní příznaky pojmenovávaných substancí, klasifikace stavů[10] vychází ze slovesa, které vyjadřuje relaci mezi stavy v rámci situace. K slovesné klasifikaci S. svým článkem směřuje; opírá se přitom o materiál ruský, anglický, německý a francouzský. — Další sborníkové studie mají charakter spíše analytický. Rozbor syntaktických vztahů pomocí počítače provádí B. V. Suchotin (Issledovanije struktury prostogo predloženija, 429—488), pojmy transformace (vymezené totožností lexémů a ekvivalencí smyslu) a derivace (volnějším vztahem typu Tanja otkryla okno - Babuška [323]zastavila Tanju otkryť okno) se zabývá V. S. Chrakovskij (Transformacija i derivacija, 489—507), projektivitou vztahu větných členů I. B. Dolininová (Lingvističeskij aspekt projektivnosti, 508—526), která se soustřeďuje na řešení protikladů mezi slovosledem, aktuálním členěním a pojmem hloubky větné struktury. L. Z. Sova (Formaľnyje svjazi v russkom jazyke (definicii), 527—542) vysvětluje svůj model univerzálních syntaktických vztahů pomocí algebraického zápisu, B. Komri (Sintaksis i semantika v transformacionnoj generativnoj grammatike, 543—554) podává v souvislosti s nejnovějším vývojem transformační mluvnice výklad sémantické interpretace povrchových struktur a ukazuje na některé slabiny generativního modelu v porovnání s interpretativní sémantikou.

Fonetika je ve sborníku zastoupena dvěma studiemi V. V. Ševoroškina (K issledovaniju struktury fonetičeskich slov v russkom jazyke, 564—574, Distributivnaja fonetika russkogo jazyka v sravniteľno-tipologičeskom aspekte, 575—585). Zajímavá jsou některá autorova zjištění týkající se vývojových tendencí v kombinatorice ruských hlásek (zvl. samohlásek) z hlediska konfrontačního.

Recenzovaný sborník je zřetelným svědectvím širokého záběru sovětské strukturní jazykovědy, která v současné době ještě více než v minulosti navazuje na tradiční lingvistickou tematiku a směřuje tak k jisté syntéze bádání staršího i moderního. Mnohdy se tato syntéza projevuje pouze jako možnost dalšího vývoje, protože jí dosud brání četné rozdíly terminologické i technické, vyplývající z užité metodologie. Zvláště o pracích druhé části sborníku však lze říci, že jsou závažným příspěvkem k moderní jazykovědě. Jejich sympatickým rysem je i skutečnost, že dobrá znalost domácí i zahraniční literatury je zde samozřejmým východiskem.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 319-323

Předchozí Karel Horálek: O novou mluvnici češtiny

Následující Oddělení pro lexikologii a lexikografii ÚJČ ČSAV: Slovo a slovník