Slovo a slovník

Oddělení pro lexikologii a lexikografii ÚJČ ČSAV

[Rozhledy]

(pdf)

Слово и словарь / Le mot et le dictionnaire (À propos du recueil Slovo a slovník)

Pod tímto názvem vyšel v r. 1973[1] sborník 27 referátů z lexikologické a lexikografické konference pořádané v r. 1970 ve Smolenicích Ústavem světové literatury a jazyků SAV a Ústavem jazyků a literatur ČSAV za účasti slovenských, českých i některých zahraničních odborníků.[2] Sborník navazuje na tradici našich lexikografických sborníků,[3] ve srovnání s nimi však dokumentuje, že slovenští a čeští lexikografové a lexikologové mají za sebou nejen dostatek zkušeností z přípravy a zpracování velkých překladových a výkladových slovníků,[4] že však už nezůstávají pouze u zkoumání praktických otázek slovníkářské práce, ale zamýšlejí se nad obecnými rysy a zákonitostmi lexika. Tedy příklon k lexikologii a lexikální sémantice, opřený o prohloubenou aplikaci teoretických koncepcí lexikálně a syntakticky sémantických, jejichž základní premisou je představa slovní zásoby jako systému, resp. subsystému přirozeného jazyka.

Uspořádání sborníku do tří tematických okruhů této tendenci odpovídá. V prvním se z obecných aspektů rozbírá problém lexikálního systému a jeho jednotek, druhý okruh se zabývá dvojjazyčným slovníkem jako konfrontací dvou lexikálních soustav, [324]třetí shrnuje teoretické i praktické zřetele lexikografického popisu lexikálních jednotek.

První okruh je uveden informativní statí M. Ivanové-Šalingové o jazykovědných teoriích o systému v lexiku. V užitečném přehledu široké škály lingvistických názorů na tuto otázku — od Saussura přes Bloomfielda, Longacra, Lamba, Ullmanna, Weisgerbera, Triera a Greimase až po současnou moskevskou školu (Ufimcevová, Apresjan, Zalizňak) — by bylo možno doplnit jen kritické zhodnocení myšlenek U. Weinreicha a amerických generativistů a transformacionalistů 60. let, zejm. J. J. Katze a J. A. Fodora. Mimo rámec statí zůstaly až na jednotlivé zmínky práce českých a slovenských lexikologů. — L. V. Kopeckij v příspěvku o aktuálních úkolech lexikologie a lexikografie vychází z transformačního a generativního pojetí při zjišťování syntagmatiky slova (jeho valence a intence). Jak ukazují zkušenosti ze současného výzkumu, autorovy požadavky vytvořit na podkladě detailní syntaktickosémantické analýzy gramatiku slovních syntagmat a jejich generativní slovník jsou prozatím spíše ideálními projekty, jejichž realizace bude záviset na propracování metody této analýzy, na prohloubenějším a hierarchizovanějším stanovení sémantických komponentů atp.[5] — Charakteristice slova jako lexikální jednotky je věnována studie Š. Peciara. Autor v ní osvětluje, proč nelze stanovit všeobecně platnou definici slova. Je to dáno mnohoaspektovostí této jednotky a s tím souvisejícími různými kritérii pro její vymezení. Sám za rozhodující hledisko jednoty slova považuje jeho jednotný význam (resp. jednotnou významovou stavbu), který slovo neztrácí ani tehdy, realizuje-li se v souboru tvarů. Lexém je pro něho soubor tvarů s jednotným lexikálním a všeobecným významem. Pojem všeobecného významu — zvláště je-li uveden paralelně vedle lexikálního významu, ne jako jeho součást — není však zcela jasný. Je jím míněn jazykový význam strukturní, tedy jakási primární obecná funkce, která teprve připouští různé možnosti užití, nebo to, co je společné všem „významům“ (v lexikografickém smyslu) jedné lexikálně sémantické mikrostruktury polysémního slova?[6] Autor sám ukazuje jistou vágnost ve vymezení lexému na problému, které soubory tvarů patří ještě k témuž lexému a kdy začíná lexém nový. Odpověď závisí nejen na určení morfologických a slovotvorných hranic slova, ale vyžaduje i odpovídající vyřešení kompetence mezi polysémií a homonymií.

V. Schwanzer se zabývá sémantickou determinovaností lexikálních jednotek. Je široce obeznámen se strukturní a generativní sémantikou a na jejím podkladě podává návrh induktivně získaného modelu významové struktury lexikální jednotky. Význam lexikálních jednotek je podle něho determinován množinami sémantických komponentů (autor je nazývá složky), a to jednak kvantitativně (počtem složek nebo jejich svazků), jednak kvalitativně (povahou složek). Kvalitativní stránka složek podléhá hierarchizaci od složek nejobecnějších (hraničících s logickými a syntaktickými kategoriemi) ke konkrétním až specifickým. Každá z těchto složek musí být postihnutelná lingvisticky. Sémantická analýza na složky je ukončena tehdy, jestliže další specifikace se může dít pouze s ohledem na mimojazykovou realitu. Analýzu slov na sémantické komponenty s využitím kontextově syntaktické slučitelnosti významů, má-li být úspěšná, je třeba provést u mnohem většího počtu lexikálních jednotek, než jak to činí dosavadní popisy, a to nejen u sloves a substantiv, ale i u dalších slovních druhů.

[325]Nové podněty přináší studie J. Horeckého o slovotvorném významu slov a kontrastivní lexikologii. I v českých pracích[7] se za jedno z východisek, jak dospět k sémantickým distinktivním rysům lexikální jednotky, považuje metoda konfrontace strukturního a lexikálního významu slova. Pojetí strukturního významu se u různých jazykovědců liší, hledá se to, co je průnikem všech lexikálních významů téhož slova. Tento „společný jmenovatel“ se nachází buď v rovině sémantické (vyplývá z možnosti spojovat určité slovo s jinými slovy, resp. skupinami slov, z možnosti srovnávat slova téhož pojmového okruhu v rámci jednoho nebo více jazyků; na ní je založeno mj. zkoumání generativistů i Apresjanovo), anebo v rovině slovotvorné (vyplývá ze vztahů prvků odvozených slov). H. doporučuje, aby se sémantické distinktivní rysy zkoumaly analýzou slovotvorného (mikrostrukturního) významu jednotlivých morfémů slova. Pomocí těchto rysů je možno definovat nejen význam základu (kořene), ale i afixů; z toho plyne, že i sufixy podle autora mají svůj specifický význam negramatické povahy (a mohly by být tudíž lexikograficky zpracovány i ve výkladových slovnících, jak to již učinil s předponami Slovník spisovného jazyka českého). — K. Oliva řeší z lexikografických pozic poměr mezi významem slova a jeho užitím. Konstatuje, že užití slova je „kontextové vymezení významu slova, čímž je dosaženo takového stupně jednoznačnosti, že je umožněna komunikace mezi mluvčím a adresátem“ (s. 84). Jazykový kontext není však podle našeho názoru vždy zárukou, že adresát pochopí smysl promluvy jednoznačně v intencích mluvčího. Existují taková kontextová spojení, jejichž jednoznačnost je zaručena teprve mimojazykovými faktory promluvy (situací výpovědi, mimikou mluvčích aj.). Autorovo tvrzení, že užití slova je prius a význam je až sekundární, je z něho odvozen, považujeme pouze za generalizaci lexikografického postupu při popisu významů slov. Základní pro uživatele je však znalost významu slov (kompetence).

Druhý tematický okruh sborníku se zabývá problémy dvojjazyčné lexikologie a lexikografie z obecnějších aspektů. Především se hledá odpověď na otázku, co je ekvivalent (a ekvivalence) v překladovém slovníku a jaký je jeho vztah k lexikálnímu významu. Podle sovětského badatele V. G. Gaka je možno dojít k vystižení ekvivalence metodou morfosémantických a sémantických transformací a jejich konfrontace v různých jazycích (v čl. ukázáno na francouzštině a ruštině). Ekvivalenci je třeba chápat jak v rovině jazykové (vyhledávání úplné a přesné sémantické rovnosti slov jazyka východiskového a cílového), tak i v rovině řečové (zjišťování charakteristických způsobů užívání daného slova v typických modelech promluv). — I. Poldauf upozornil na skutečnost, že překladový slovník nemůže důsledně postihnout ekvivalenci mezi východiskovým a cílovým jazykem ve všech rovinách (např. nezachytí preferenci nominálnosti nebo slovesa u různých jazyků, subjektivního nebo objektivního vyjadřování atp.). Vyhovující překladové texty jsou pak „nutným testem“ k ověření míry, v jaké byla ekvivalence zachycena v slovníku; toto testování slovníku pomocí překladů je jedním ze způsobů, jak zlepšovat úroveň dvojjazyčných slovníků.

Překladový slovník musí být odrazem lexikální struktury východiskového jazyka, zdůraznily ve svém příspěvku I. Grek-Pabisowa, I. Dulewiczowa a I. Maryniakowa z Varšavy. Výběr heslových slov východiskového jazyka a jejich reprezentativnost lze podle autorek posoudit na základě frekvenčních slovníků s přihlédnutím k produktivnosti určitých slovotvorných typů (např. proto je možno omezit v slovníku výběr zdrobnělin, augmentativ atp.). Je to pojetí poněkud jednostranné, neboť při výběru slov pro překladový i výkladový slovník se rozhodujeme [326]na základě kombinace kritérií, kde vedle frekvenčního údaje je podstatná příslušnost slova k určité složce národního jazyka (schematicky vyjádřeno: spisovnost - nespisovnost, a to obecnost a nářečovost), funkčně (neodbornost - odbornost) a emocionálně (neutrálnost - expresívnost) stylistická platnost a příslušnost k synchronnímu výskytu (zastaralost - běžnost - novost).

Konfrontační distributivní analýzou lexikálních významů dvou jazyků se snaží dojít k pojmu ekvivalent E. Sekaninová. Jen její vymezení pojmu lexém jako „zvukového obalu“ slova a sémému jako jeho „obsahu“ (s. 115) není pro zastaralost terminologie a pro neodlišení jazykových a mimojazykových aspektů významu přijatelné. — D. Kollár si všímá vztahu mezi tzv. překladovým významem a ekvivalentem. Podle něho je struktura překladových významů do sémantického pole jednotky východiskového jazyka vnášena uměle na základě (relativně) všech spojení, do nichž tato jednotka vstupuje (s. 122). — O vztahu výrazového a obsahového plánu lexikální jednotky ve dvou příbuzných jazycích pojednává M. O. Malíková.

J. Filipec věnuje pozornost vztahu mezi ekvivalentem a synonymem. Odmítá jejich ztotožňování, neboť synonyma jsou prostředkem vnitrojazykové konfrontace, kdežto ekvivalenty prostředkem konfrontace mezijazykové.[8] Rozšiřuje a prohlubuje problematiku ekvivalentu svým požadavkem sledovat synonyma a ekvivalenty ve všech jazykových rovinách. Proto rozeznává ekvivalenty textové, stylistické, syntaktické, syntagmatické, lexikální, slovotvorné, morfologické, zvukové, grafické, denotativního významu a mimojazykových situací. — Několik poznámek o typech synonymních ekvivalentů připojuje M. Pisárčiková (zařazeno do 3. okruhu).

Speciální částí druhého tematického okruhu sborníku jsou příspěvky věnované slovním spojením a frazeologickým ekvivalentům. E. Kučerová (vcelku tradičně) dělí slovní spojení na volná, a to vlastní (určujícím členem spojení je jakostní adjektivum) a typická (s adjektivem vztahovým), a na ustálená — lexikálně a frazeologicky (s jedním frazeologickým komponentem nebo frazeologizovaná celkově). Dospívá přitom k rozlišení lexikalizace a frazeologizace (především z hlediska slovníku). — Problém ekvivalentů u frazeologismů probírají na srovnávacím materiále rusko-českém J. Kout, na ukrajinsko-českém V. Červená a E. Pokorná. — Na specifičnost kontaktových formulí (tj. konvenčních zdvořilostních formulí, klišé, jichž užíváme, obracíme-li se na jinou osobu, jako jsou pozdravy, prosby, poděkování, přípitky atd.) upozorňuje E. Smiešková.

Třetí tematický okruh je zaměřen na některé základní otázky lexikografického zpracování lexikálních jednotek. Patří k nim zejména výběr slov východiskového jazyka. Práce bělehradské badatelky N. Djordjevičové o výběru substantiv a adjektiv verbálních, substantiv na -ost a přechýlených feminin a Š. Michaluse o výběru slov v česko-slovenském slovníku řeší praktické aspekty této otázky. — O zásadách zpracování heslového standardu současné české slovní zásoby, který poslouží jako univerzálně použitelný podklad také pro překladové slovníky, informuje Z. Sochová. O příslušnosti slova k lexikálnímu standardu rozhoduje podle autorky index uzuální důležitosti slova, který je kombinací několika hledisek: frekvence slova, jeho funkční a sémantické použitelnosti, strukturní závažnosti, event. kontextové polyvalence apod.

Úlohou cizích slov, zejména internacionálních, v ruštině (v konfrontačním aspektu se slovenštinou) a jejich zpracováním v překladovém slovníku se zabývá M. Filkusová. — Rozšířené pojetí sémantizace (nejen sémantické vymezení okruhu užití slova, ale i jeho zařazení stylistické, gramatické, pomocí exemplifikace, synonym, opisů atd.) podává V. Dorotjaková.

[327]Příspěvek L. Kroupové zdůrazňuje dvojí úlohu morfologických údajů v slovníku: jednak signalizují významové rozdíly a jsou součástí vnitřní výstavby heslových statí, jednak poskytují informaci o morfologických vlastnostech jednotlivých slov. Zejména první úloha nebývá v lexikologické literatuře akcentována. Autorka prokazuje úlohu morfologických kategorií ve funkci lexikálně sémantických faktorů na protikladech čísla, rodu a typu skloňování, vidu, reflexívnosti sloves a přechodu mezi slovními druhy (se zřetelem k překladovému slovníku). — Výzkum rekce ruského slovesa, jak se uplatňuje v lexikografickém popisu, je tématem čl. J. Jehličkové. Klasifikaci syntagmat u příslovcí z hlediska dvojjazyčného slovníku podává Z. Šromová. — Stručně se k výběru a stylistickému hodnocení lexikálních jednotek z odborné oblasti vyjadřuje A. Tejnor.

Velmi užitečný sborník, který je zarámován zahajovacím projevem J. Ružičky a závěrečným slovem J. Horeckého, je svědectvím zvyšující se úrovně slovenských a českých lexikologických prací, ale i tradičně příkladného organizačního úsilí slovenských jazykovědců. Kniha „Slovo a slovník“ je proti předchozím lexikografickým sborníkům výborně vybavena také polygraficky; jedině příliš velké časové rozpětí mezi datem konference (1970) a knižním vydáním (1973) by se tradicí stát nemělo.[9]

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 323-327

Předchozí Jiří Kraus: Nový sovětský sborník o strukturní lingvistice

Následující Slavomír Utěšený: K problematice symbolů v lingvistickém kartografování