Principy studia slovní zásoby a jejího vývoje

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Принципы изучения словарного состава и его развития / L’évolution du vocabulaire et les principes de son étude

Věda vidí svůj předmět jako dialektickou jednotu totožnosti a rozdílu a zkoumá jej na základě poznávacích principů obecných a zvláštních. Také lexikologie zkoumá slovní zásobu tak, že zjišťuje, v čem se slovní zásoba shoduje s jinými složkami jazyka (1) a čím se od nich liší (2), a že při svém studiu aplikuje jednak obecné principy poznání (3), jednak poznávací principy zvláštní (4).

1. Slovní zásoba (nadále SZ) se shoduje s jinými složkami jazyka, např. se systémem hláskoslovným nebo tvaroslovným, právě v těch rysech, které tvoří podstatu systémovosti. Vycházíme-li z pojetí systému formulovaného nejnověji J. Filipcem,[1] chápeme tedy SZ jako systém vzhledem k tomu, že má tyto společné vlastnosti s jinými dílčími systémy jazyka: SZ je také celostní komplex souvztažných prvků-jednotek (1.1); tvoří specifickou jednotu s okolím a je prvkem nadřazeného systému (1.2); každý prvek (jednotka) SZ je sám systémem (1.3); jednotky SZ jsou také uspořádány hierarchicky podle míry společných rysů (1.4); jsou propojeny sítí vztahů se svými prvky konstituujícími i se subsystémy, které samy konstituují, a také se systémy okolními, takže svými paradigmatickými seskupeními tvoří systém systémů v téže jazykové rovině (1.5) a svými syntagmatickými spojeními vytvářejí jednotky roviny vyšší (1.6).

1.1 Systémová souvztažnost jednotek se projevuje tím, že jejich kvalita je určována jejich místem v systému, jejich vztahem k jiným jeho jednotkám na základě společných a odlišných rysů. U jednotek SZ to platí o jejich kvalitě obsahové, o lexikálním významu.[2] Protože lexikální jednotky mají povahu znaku (viz níže 2, 2.3), nejen lexikální význam, ale jeho prostřednictvím i lexikální forma závisí na jiných slovech a podléhá jejich vlivu. Tato závislost je zvláště patrná v historii slov.

Příklady závislosti lex. významu: ve formálně-významovém vztahu k slovesu čúti ‚cítit‘ mělo stč. adj. nečutelný význam ‚necítící, nevnímající‘, po provedení přehlásky ’u > i byl tento význam ve formě nečitelný vytlačen významem, který je motivován slovesem čísti; ve významovém vztahu antonymním k adj. pravý nabylo adj. levý významu ‚nesprávný‘ (levý konec všeho uchopit PSJČ). — Příklady na závislost lex. formy: ve formálně-významovém vztahu k tranzitivu uvařiti bylo stč. intranzitivum uvřieti nahrazeno bližší formou reflexívní uvařiti se; ve významovém vztahu antonymním k adj. vysoký bylo adj. hluboký v některých nářečích formálně pozměněno na hlyboký.

1.2 Podobně jako systém tvaroslovný a syntaktický jsou sousedními, spolupracujícími subsystémy nadřazeného systému gramatického, také SZ se prolíná a kooperuje se systémem gramatickým a fonologickým,[3] a tím umožňuje fungování nadřazeného systému celého jazyka.

1.3 I nejnižší jednotka jazykového systému, foném, analyzuje se na prvky, jimiž se s některými jinými fonémy shoduje a od ostatních liší; tyto distinktivní prvky, související se vztahy uvnitř fonologického systému (1.1), tvoří i z fonému dílčí sys[93]tém, tedy nikoli „atom‘, ale „molekulu jazyka“ (F. V. Mareš, Analytische Phonologie, Los Angeles 1970, s. 1). Podobně také lexikální jednotka představuje systém svou stránkou lexikálně významovou: její význam můžeme analyzovat na distinktivní komponenty tvořící sémantickou strukturu (podrobněji níže 3.2).

1.4 I o lexikálních jednotkách dále platí to, co je vlastní jazykovým jednotkám vůbec: že se seskupují ve skupiny hierarchizované podle míry společných rysů. Jednotky poutané k sobě větším počtem společných rysů mají v systému pevnější zakotvení (centrálnější postavení) než jednotky s menším počtem společných rysů (perifernější). Rozdíl mezi jednotkami centrálními a periferními se projevuje ve vývoji především tím, že jednotky periferní jako méně stabilní snadněji zanikají (1.41) nebo se jistým přizpůsobením posunují blíže k centru (1.42), anebo na periférii podléhají individuálním změnám (1.43),[4] kdežto centrální podléhají kategoriálním změnám, které periférii nezasáhnou (1.44).

(1.41) Periferní postavení v stč. SZ mělo např. slovo rataj ‚oráč‘, protože nebylo poutáno ke skupině slov s týmž základem (mělo kořen ra- izolovaný hláskovým vývojem od základu or-); proto zaniklo. Bylo nahrazeno slovem oráč s živým vztahem k slovní čeledi slovesa orat a k slovotvornému typu s produktivním formantem -áč. — (1.42) Mezi stč. deadjektivními slovesy změny vlastnosti typu chudnúti, blednúti bylo sloveso hlechnúti periferní, protože mu chyběl jeden ze společných rysů tohoto typu — formální shoda kořene s adjektivním základem (srov. hlechnúti : hluchý proti blednúti : bledý); přizpůsobením kořenného vokalismu (hlechnúti > hluchnúti) se však přesunulo k centru. — (1.43) Podrobný příklad viz níže, 4. — (1.44) Centrální postavení měla obyvatelská jména typu měščěnín, dvořěnín na základě celé řady společných rysů: téhož významu obyvatelského, téhož formantu, stejného vztahu k základnímu jménu místnímu aj.; periferní zde však bylo jméno múřěnín, protože mu chyběl onen vztah k jménu místnímu. Proto kategoriální změna měščěnín > měšťan, dvořěnín > dvořan apod. periferní slovo múřěnín nepostihla (viz dnešní nč. mouřenín).

1.5 Podobně jako se jednotky gramatického systému seskupují svými paradigmatickými vztahy v dílčí systémy (viz např. u slovesa systém časový, vidový aj.), také jednotky lexikální tvoří jednotlivé dílčí systémy na základě opakovatelných vztahů v rámci synonymie, antonymie, polysémie, slovní čeledi (1.41), slovotvorného typu (1.41, 1.44) aj. SZ má mj. proto systémový charakter, že je sama systémem systémů (termín V. V. Vinogradova, viz SaS 18, 1957, s. 98), právě tak jako systém jazyka vůbec. Je vybudována ze svých dílčích systémů (subsystémů) hierarchicky: nižší lexikální subsystémy tvoří centra subsystémů vyšších, tj. lexikální jednotky s větším počtem společných rysů jsou v rámci dílčího lexikálního systému centrem, které je samo — na nižší úrovni — subsystémem v tom smyslu, že obsahuje jednotky centrální a periferní (srov. J. Filipec, o.c. v pozn. 4, s. 259). Čím je úroveň lexikálního subsystému nižší, tím více mají jeho jednotky společných rysů. Nejnižším lexikálním subsystémem je pak polysémní struktura[5] slova, protože její jednotky mají vedle jistých společných rysů sémantických také všechny společné rysy formální (v rovině morfematické, 2.41, ne syntagmatické 2.42).

[94]Nejvyššími subsystémy lexikálního systému češtiny jsou slovní druhy, nejvíce propojené se systémem gramatickým. V slovnědruhovém subsystému slovesa mají centrálnější postavení slovesa s korelátem vidovým (tj. tvořící vidovou dvojici — dát : dávat, slepnout — oslepnout) a perifernější jsou zde slovesa bez tohoto korelátu (vidově nepárová — sedět, pojít, zasmát se). V subsystému vidových dvojic mají centrálnější poslavení slovesa s korelátem tranzitivním nebo intranzitivním (oslepnout : oslepit, vstát : postavit, vrátit : vrátit se) než slovesa bez takového korelátu (dát, přinést). V subsystému korelací tranzitivnosti/intranzitivnosti mají centrálnější postavení slovesa s korelátem rezultativním (oslepnout : slepý, umlknout : mlčet, postavit se : stát) než slovesa bez takového korelátu (zhasnout, vrátit se). A tak bychom mohli postupovat k subsystémům ještě nižším, jako je např. systém denominativních sloves změny vlastnosti slepnout : slepý, stárnout : starý s periferní jednotkou schnout : suchý, která je vzdálená od centra vokalickou alternací kořenů sch : such (srov. 1.42).

1.6 Dalším znakem systémové hierarchie je, že jednotky nižší jazykové roviny se svými syntagmatickými vztahy sřetězují v jednotky roviny vyšší. Platí to i o jednotkách lexikálních: tak jako se z fonémů tvoří morfémy a z morfémů slova, slova se zřetězují ve věty. Větami zde ovšem rozumíme nikoli konkrétní akty řeči, nýbrž zobecnělé struktury konstituující syntaktický systém jazyka.[6] Při stavbě těchto základních syntaktických struktur se uplatňují především ty rysy lexikálních jednotek, které je sdružují v nejvyšší, slovnědruhové subsystémy lexikálního systému (srov. 1.5).

2. SZ je tedy dílčí systém jazyka právě tak jako systém fonologický nebo syntaktický. Je to ovšem specifický systém znakový, protože jeho základní jednotka — lexikální vyjádření lexikálního významu — je specifickým znakem: její význam je psychicky zpracovaný odraz skutečnosti ve vědomí mluvčích, jazykově ztvárněný formou lexému (slova nebo sousloví) a skrze ni vztahem k jiným jednotkám jazyka.[7] Jednotka lexikálního systému se tedy liší od ostatních jazykových jednotek kvalitou těchto vztahů, jež se uplatňují při konstituování jejího významu: jde o specifický vztah k označované skutečnosti (2.1), k mluvčímu (2.2), k odrazu skutečnosti ve vědomí mluvčích (2.3), k jiným jednotkám téhož dílčího systému (2.4) a k jazykovému systému vůbec (2.5).[8]

2.1 Vztah SZ k označované skutečnosti je nesporně těsnější, než je tomu v jiných dílčích systémech jazyka. Tato těsnost se projevuje zejména jednosměrným vývojem SZ v souvislosti s vývojem společnosti: vše, co společnost vytváří, dostává i jméno, takže SZ neustále rozmnožuje počet svých jednotek (jejich zánik je proti tomu jev mnohem řidší).[9] A tak i když slovní druhy tvoří uzavřený systém slovních tříd (1.5), lexikální jednotky se v rámci produktivních pojmenovávacích typů seskupují v třídy otevřené. Touto otevřeností tříd a těsnou vázaností na vývoj společnosti se lexikální systém liší od systémů fonologického, morfologického a syntaktického. Studium SZ a jejího vývoje se tedy neobejde bez analýzy vývoje společnosti, a naopak — samo přináší pro zkoumání společenského vývoje cenné poznatky (např. demokratizaci sociálních vztahů za husitské revoluce významně dokumentuje sémantický vývoj slov obec, pán aj.; srov. SaS 35, 1974, s. 189n.). O dobrém lexikografickém popise SZ bylo právem řečeno, že lze z něho vyčíst celou národní kulturu (l.c. v pozn. 9).

[95]2.2 Vztah mezi SZ a mluvčím je specifický tím, že SZ má speciální dílčí systémy lexikálních jednotek, jimiž mluvčí vyjadřuje svůj hodnotící, citový nebo volní postoj ke skutečnosti, na kterou jimi reaguje (citoslovce) nebo kterou jimi pojmenovává (expresívní pojmenování). Expresívní pojmenování se liší od neexpresívních zvláštními distinktivními rysy: (a) významovými posuny odchylnými od ustálené sémantické normy (viz např. hanlivá pojmenování osob jmény zvířat, věcí apod.) nebo (b) formálními odchylkami proti normě slovotvorné stavby (viz např. zlobidlo, 2.41), proti normálnímu hláskovému skladu (např. mord, 3.2) aj. — Studium expresívních subsystémů SZ je tedy nezbytnou součástí její analýzy, neboť umožňuje postihnout důležité prvky lexikálního významu — citový postoj mluvčího k označované skutečnosti a jeho volní úsilí o účin slova, o přesvědčení posluchače. V historickém pláně pak přináší cenné poznatky o změnách v hodnocení věcí, o změnách společenských hodnot. V tom smyslu je poučné např. srovnání sémantických okruhů expresív u J. Husa a J. A. Komenského (SaS 31, 1970, s. 317n.).

2.3 Rozborem slovní zásoby na daném stadiu vývoje lze ovšem zkoumat nejen tehdejší stav společnosti (2.1) a její hodnotící postoje (2.2), ale i úroveň jejího poznání skutečnosti. Slovní znaky totiž vedle subjektových forem odrazu skutečnosti (expresívních, normativních a orientačních, 2.2) vyjadřují také objektové, poznávací formy odrazu, tj. pojmy,[9] a pojmové zpracování odrazu skutečnosti se mění. Slova běžně užívaná mluvčími daného jazyka neodrážejí skutečnost tak, jak ji známe z nejnovějších odborných pojmů, nýbrž jak je zpracována ve vědomí oněch mluvčích; toto pojmové zpracování odrazu skutečnosti záleží na jejich myšlenkových postupech, především na tom, mezi které jiné již poznané skutečnosti tuto skutečnost zařazují. Např. dokud lidé řadili mezi reálné protispolečenské činy čarování a kouzla (dokonce i v textech právních!), slova čáry, čarovati apod. odrážela jiný stav poznání než dnes a měla tedy jiný lexikální význam: neobsahoval ještě sémantický rys nereálnosti, komponent vázanosti na pověrečné představy. Vznik tohoto sémantického komponentu v novější době se projevil také změnou kontextovou — zánikem užití oněch slov v kontextech právních a omezením výskytu na kontexty pohádkové (v nich je tento nový komponent vlastně neutralizován). — Nechceme-li se tedy dopouštět anachronismů při sémantické interpretaci slov v starých textech, musíme přihlížet k rozdílům v poznání mezi dneškem a dobou jejich vzniku. Sama hlubší sémantická analýza takových starých slov je pak důležitou metodou při zkoumání vývoje poznání a vývoje myšlení vůbec.

2.4 Odraz skutečnosti, zpracovaný ve vědomí mluvčích zařazením mezi skutečnosti již poznané a pojmenované (pojem), je jazykově ztvárněn ve formě lexému utvářené ve vztahu k oněm pojmově usouvztažněným pojmenováním.[10] Např. pojem aeroplánu je v češtině zpracován pomocí pojmů ‚létat‘ a ‚prostředek‘ a jazykově je ztvárněn v pojmenování letadlo vztahem k slovu označujícímu onu činnost poznanou u ptáků (létat) a k slovům označujícím jiné předměty s touž funkcí dopravního prostředku (plavidlo, vozidlo apod.); onen pojem je zde ztvárněn slovotvorným významem „prostředek k provádění příslušné činnosti“. Lexikální jednotka má tedy jisté společné formálně-významové rysy s jinými lexikálními jednotkami, na základě těchto společných rysů patří do jistých tříd — lexikálních subsystémů (1.4, 1.5), které mají svůj obecnější význam, a těmito obecnějšími významy je ztvárňován jí označovaný pojem na význam lexikální. Ony významotvorné rysy lexikální jednotky nacházíme ovšem nejen v rovině znaků nižších, které lexikální jednotku konstituují (v rovině morfémů, 2.41), ale i v rovině znaků jí konstituovaných [96](v rovině větných struktur, 2.42).[11] V tomto vztahu k dvojí znakové rovině záleží další specifičnost lexikální jednotky.[12]

2.41 Na základě gramatických morfémů společných s jinými slovy se lexikální jednotka zařazuje do jistého slovního druhu (prostřednictvím shodné morfologické charakteristiky) a do jistého tvaroslovného typu (prostřednictvím některých specifických afixů, např. substantivní koncovkou genitivně-akuzativní do deklinačního typu jmen životných). Na základě společných morfémů lexikálních se pak často řadí také do jistého typu slovotvorného (prostřednictvím shodného formantu a jistých shodných rysů slovotvorné báze). — Tyto morfematicky charakterizované kategorie lexikálních jednotek (slovní druh, tvaroslovný typ a typ slovotvorný) mají ovšem své obecné významy: význam slovnědruhový, tvaroslovný a slovotvorný.[13] Forma lexikální jednotky je tedy nositelem takovýchto významů a jimi se podílí na ztvárnění označovaného pojmu ve význam lexikální.

Např. lexémy veselý i veselost vyjadřují stejnou vlastnost, ale slovnědruhová forma adjektivní ji ztvárňuje jako příznak substance, kdežto slovnědruhová forma substantivní jako substanci, která sama může být nositelem vlastnosti (nemístná veselost). — Podobně lexémy nosič, -e, -ovi … a nosič, -e, -i … označují substanci, která něco nosí (přenáší), ale tvaroslovný typ životný (s dat. koncovkou -ovi) ztvárňuje její pojetí životné, kdežto typ neživotný (s dat. koncovkou -i) zase její pojetí věcné: tvaroslovné významy životnosti a neživotnosti spolu s jinými jazykovými faktory (zvl. 2.42) zde ztvárňují ono dvojí pojetí na dva lexikální významy — ‚osoba zabývající se nošením něčeho‘ a ‚předmět, který něco nese nebo přenáší‘ (PS 3, 623). — Stejný pojem, jaký vyjadřuje slovní spojení zlobivé dítě, vyjadřuje také jednoslovný lexém zlobidlo, ale jeho slovotvorná forma ztvárňuje tento pojem slovotvorným významem „prostředek (nástroj) ke zlobení“ a tímto snižujícím zařazením označované skutečnosti (živé osoby mezi neživé předměty, 2.2a) je dotvářeno jazykové ztvárnění onoho pojmu v lexikální význam expresívní. — Změnou takových kategoriálních významů se pak ovšem mění i význam lexikální; např. slovnědruhovou změnou stč. substantiva desět v číslovku (srov. stč. akuz. všicknu desět ‚celou desítku‘ a nč. akuz. všech deset) pozbylo toto slovo lexikálního významu ‚desítka‘ (I. Němec, LF 92, 1969, s. 47).

2.42 Obecnější významy, které se podílejí na jazykovém ztvárnění označovaného pojmu ve význam lexikální, jsou ovšem také vlastní dílčím lexiálním systémům, jejichž jednotky mají společné formálně gramatické rysy v rovině syntaktické, v rovině větných struktur. Prostřednictvím gramatické větné struktury se totiž vyjadřuje sémantická větná struktura, tj. vztahová struktura jistých obecných významů lexikálních jednotek (srov. o. c. v pozn. 11, s. 26), a tento obecný význam má každá skupina slov se stejnými syntakt. relevantními sémantickými rysy. Obecný význam takové třídy slov, daný shodnou syntakticky relevantní složkou jejich lexikálního významu, tj. význam syntaktický, je ovšem specifikací příslušného významu slovnědruhového (2.41); např. v rámci slovesa je takovým obecným významem syntaktickým význam převedení do výsledného vlastnictví, společný slovesům dát, darovat, věnovat, půjčit … (srov. tamtéž, s. 28). Zatímco lexikální jednotky téhož významu slovnědruhového se v rovině formálně gramatické vyznačují jistými charakteristikami morfologickými, lexikální jednotky téhož významu syntaktického se v rovině formálně gramatické vyznačují stejnou valencí (někdo — dá, daruje … — ně[97]komu něco). To znamená, že při analýze lexikálního významu na jednotlivé sémantické komponenty musíme především vyčlenit ty, které jsou objektivizovány valencí („valenčním potenciálem“) lexikální jednotky, tj. její spojitelností s jistými větnými členy v jejich jistém tvaru (srov. tamtéž, s. 28—29).

Např. zkoumáme-li u sloves dát, darovat, půjčit … opakovatelné vztahy mezi členy jejich společného valenčního potenciálu někdo, něco (akuz.), někomu v jeho proměnném obsazení, vyjevuje se nám akuzativní člen jako výraz pro předmět měnící vlastníka, nominativní člen jako výraz pro původního vlastníka onoho předmětu a dativní člen jako výraz pro jeho vlastníka výsledného. Těmito funkcemi syntagmatickými a funkcemi gramatických morfémů oněch sloves (aktivním slovesným rodem a dokonavým videm) je ovšem konstituován onen jejich obecný význam „převedení do výsledného vlastnictví“. Rozdíl ve valenčním potenciálu je tedy závažný při zjišťování rozdílu lexikálně významového. Např. jinou strukturu sémantických komponentů (= jiný lexikální význam) má sloveso očesat ve spojení očesat ovoce s potenciálním určením se stromu, a jinou zase ve spojení očesat strom s potenciálním číslovkovým určením objektu jeden (strom), dva, tři … (stromy). To je totiž katogoriální rozdíl vlastní lexikálnímu subsystému sloves očesat, otrhat, ořezat, osekat, okrájet apod.

2.5 Rozborem vztahů mezi členy valenčního potenciálu, kterým se vyznačuje daný subsystém lexikálních jednotek, tedy zjišťujeme společné syntakticky relevantní komponenty jejich lexikálního významu. Např. srovnáním syntaktických struktur (a) očesat ovoce (se stromu), okrájet slupku (s jablka) … a (b) očesat (tři) stromy, okrájet (čtyři) jablka … vyčleňujeme v lexikálním systému polysémních sloves očesat, otrhat, okrájet … dva subsystémy lexikálních jednotek s těmito sémantickými komponenty jejich lexikálního významu: (a) odstranit nepočitatelnou část s celku, (b) zbavit počitatelný celek jeho části. (Tento sémantický rozdíl, odpovídající rozdílu ve valenčním potenciálu, ovšem také rozlišuje dva lexikální významy v rámci každého z oněch polysémních slov.)[14] Rozborem vztahů mezi morfémy konstituujícími tyto lexikální jednotky zjišťujeme pak jejich společné sémantické komponenty další: u uvedených sloves s předponou o(b)- je to lokalizace dějového zásahu na povrch onoho celku, vykonání tohoto zásahu (dokonavost) a jeho složenost z opakovaných zásahů dílčích (distributivnost). Prohlubujeme-li analýzu od oněch lexikálních subsystémů a jejich společných sémantických komponentů k jednotlivým lexikálním jednotkám a jejich sémantickým komponentům specifickým, musíme již pracovat bez opory přímých vztahů k rovině formální (morfematické a syntagmatické). Specifické sémantické komponenty sloves očesat, otrhat, okrájet …, jejichž nositeli jsou rozdílné morfémy kořenné, již není snadné vystihnout objektivně. Komponentní sémantická analýza kořenných morfémů se proto objektivizuje tím, že pracuje s takovými sémantickými prvky, které jsou abstrahovány z nejrůznějších kategorií jazykového systému (viz níže 4.1). Např. rozdíl v lexikálním významu mezi slovesy česat, trhat, krájet … bylo by možno objektivně vystihnout průnikem kategorií činnost/stav, pohyb/klid, činitel/prostředek, celek/část, trvání/okamžik aj. Distinktivními sémantickými prvky takovýchto kategorií ovšem rozlišujeme i lexikální významy polysémního slova (sběračka osoba/věc, činitel/prostředek). Objektivnost oněch distinktivních prvků je dána kategoriemi daného jazyka — morfologickými a onomaziologickými (nosič, -e, -ovi …/nosič, -e, -i … osoba/věc, činitel/prostředek, 2.41) i syntaktickými (2.42).

[98]Takovými distinktivními prvky vystihujeme také obecnější sémantické komponenty syntakticky relevantní (viz výše u sloves očesat, otrhat, okrájet … kategorie počitatelnost/nepočitatelnost, celek/část) i sémantické komponenty dané funkcí morfémů (viz výše plocha/bod, dokonavost/nedokonavost, opětovanost/neopětovanost). — Rovněž sémantické okruhy valenčního potenciálu lexikálních jednotek jsou takto strukturovány průnikem jazykově relevantních kategorií. Např. oba neexpresívní významy adj. obšírný se vyznačují odlišnými sémantickými okruhy rozvíjeného substantiva, z něhož první je vymezen průnikem kategorie místa a větší míry (obšírné stepi, sady apod.), druhý pak průnikem kategorie činnosti a jazyka (obšírný výklad, projev, list apod.).

3. K hlubšímu poznání SZ se tedy dopracováváme studiem jejích jednotek a dílčích systémů, jež jsou jimi tvořeny, a také studiem kategorií relevantních v daném jazykovém systému. Slouží nám k tomu především tyto obecné principy poznání: jako při zkoumání jiných jevů, také u lexikálních jednotek vycházíme z jejich stránky materiální (3.1); k osvětlení zkoumaných jevů hledáme jejich souvislosti s jinými fakty (3.2); sledované jevy zkoumáme ve vývoji (3.3); hybnou sílu tohoto vývoje hledáme především ve vnitřních rozporech zkoumaných jevů (3.4); sledujeme kvantitativní změny, které mění jejich kvalitu (3.5).

3.1 Materiální stránkou lexému vnímanou smysly je sled hlásek (sekundárně grafémů) v konkrétních jazykových projevech, organizovaný podle morfonologických pravidel daného jazyka v specifickou výrazovou formu, s níž je spojen jistý obsah — konkretizace lexikálního významu (2). Lexikální forma je ovšem také abstrakce z různých konkrétních promluv nebo textů a má také v abstraktní rovině — v jazykovém systému — často více podob: u slov ohebných je to celé paradigma jejich tvarů. Při studiu SZ vycházíme z lexikální formy nejen proto, že na základě jejích klasifikačních rysů analyzujeme a rekonstruujeme lexikální význam (2.4—2.5), ale také proto, že analýzou lexikální formy odhalujeme hlubší souvislosti mezi vývojem SZ a vývojem gramatické stavby i systému fonologického. Souvislostí s hláskovými změnami můžeme osvětlit mnohé změny v lexikální formě i v lexikálním významu, zánik slov i rozvoj řady nových pojmenování a také změny v produktivitě slovotvorných typů.[15]

3.2 Pro studium SZ nejsou ovšem důležité pouze její souvislosti s jinými subsystémy jazyka, ale vůbec souvislosti s fakty, jež se podílejí na konstituování lexikální jednotky: je to skutečnost, kterou lexikální jednotka označuje (2.1); postoj ke skutečnosti (2.2) a pojem o ní (2.3), který lexikální jednotka vyjadřuje; dále jsou to jazykové fakty, které tento dvojí odraz skutečnosti ztvárňují v lexikální význam (2.4, 2.5). Těmito různými konstitutivními faktory lexikálního významu jsou totiž dány různé druhy sémantických komponentů, jež tvoří jeho strukturu. Strukturu komponentů lexikálního významu lexikologie zkoumá v rámci dílčích systémů synonym nebo onomaziologických struktur, jejichž lexikální jednotky se ve svých centrálních sémantických rysech (komponentech) shodují a v periferních se navzájem liší (srov. 1.4): k těm komponentům centrálním, shodným, patří především sémantické rysy dané označovanou skutečností, jejím pojmovým zpracováním a jazykovým ztvárněním v nejobecnějších kategoriích lexikálně-gramatických — významem slovnědruhovým a tvaroslovným (2.41, 2.5); komponenty periferní, rozlišující navzájem synonyma téhož subsystému, jsou pak dány především postojem mluvčího ke skutečnosti (2.2) a jazykovým ztvárněním prostřednictvím významu slovotvorného (2.41), popř. syntaktického (2.42).

[99]Např. stč. synonyma vražedlník, mordéř, zabijěč a krve prolevač mají společnou věcně-pojmovou složku lexikálního významu ‚osoba zločinně zabíjející člověka‘; všem jim je také společné jazykové ztvárnění v slovním druhu kategorie substance a v tvaroslovném typu kategorie osobovosti. Proti tomu se navzájem liší sémantickými komponenty, které odpovídají různým postojům mluvčího k oné označované skutečnosti a rozdílnému slovotvornému ztvárnění: formy zabijěč a krve prolevač svým slovotvorným významem („kdo zabíjí“, „kdo prolévá krev“) ztvárňují onen negativní pojem bez komponentu zločinnosti (kdo zabíjí, prolévá krev, není ještě zločincem), čímž vyjadřují snahu mluvčího o pojmenování jemnější, méně drsné; v slovotvorném významu forem vražedlník a mordéř „činitel vraždy“ však tento komponent nechybí a slovo mordéř naopak svým hláskovým skladem charakteristickým pro cizí slova (bez provedení metateze, 2.2b) spíše zdůrazňuje citově záporný vztah mluvčího k onomu negativnímu pojmu vraha. Jde tu tedy o tyto rozlišující, specifikační sémantické rysy: stylistické zjemnění (zabijěč, krve prolevač), neutrálnost (vražedlník) a expresívnost (mordéř). Dokreslují je i fakty paradigmatické a syntagmatické (např. pojmenování krve prolevač je svým výlučně přísudkovým užitím systemizováno jako prostředek charakterizace). — Viz podrobnější výklad v LF 88, 1965, 340—343.

3.3 Lexikální analýzu ovšem prohlubuje nejen cílevědomé studium vztahů mezi jednotkami koexistujícími (3.2), ale také sledování vztahů mezi lexikálními jednotkami, jež jsou navzájem v poměru nástupnickém. Srovnáváme tedy navzájem si odpovídající jednotky a subsystémy lexikálního systému v různých fázích jeho vývoje (v dobových průřezech pokud možno časově nejbližších) a zjištěné rozdíly nám podávají obraz o jednotlivých lexikálních změnách i o vývoji SZ jako celku. Přitom usilujeme o postižení souvislostí s vývojem společnosti (2.1, 2.2), myšlení (2.3) a různých subsystémů jazyka (2.4, 2.5, 3.1). — Zkoumání vývoje SZ tedy dodává jejímu studiu nepostradatelný aspekt (podobně jako konfrontace s jinými jazyky), protože umožňuje osvětlit existenci jednotlivých lexikálních jevů jako důsledek předchozího jazykového stavu.[16] Viz zvl. lexikální výklady založené na principu restrukturace dílčích lexikálních systémů (4).

3.4 I v SZ jsou ovšem hybnou silou vývoje vnitřní rozpory,[17] tj. především rozpory mezi lexikálním významem a lexikální formou uvnitř lexikální jednotky (3.41) nebo uvnitř dílčího lexikálního systému (3.42).

(3.41) Např. vznik slova lanovka ze staršího pojmenování souslovného lanová dráha (univerbizace) lze osvětlit mj. tím, že se zde utvořením nového lexému jednoslovného řešil rozpor mezi jednotou významu a nejednotou formy uvnitř staršího lexému víceslovného. — (3.42) Podobně lze zdůvodnit vývoj synonym ve směru stylistické diferenciace nebo zániku některého z nich jako důsledek rozporu mezi významovou shodou a formálním rozdílem uvnitř jejich dílčího systému (např. za stč. řadu synonym prokní — všechen — všeliký — každý má nč. pouze zájmeno každý a kniž. všeliký). Zánik homonym (stč. svět ‚rada‘ vedle dodnes živého svět) zase chápeme jako řešení rozporu mezi jednotou formy a rozdílem významovým.

3.5 Vedle vývojových tendencí daných takovýmito rozpory uplatňují se v SZ také tendence k vyvážení vyšší (složitější) kvality lexikálních jednotek nižší kvantitou jejich výskytu a naopak. Proto i historickou lexikologii zajímají takové synchronní souvislosti, jako je úměrnostní souvislost mezi větší délkou slova a jeho menší frekvencí, mezi nižší členitelností (nemotivovaností) slova a jeho vyšší frekvencí, mezi větší složitostí jeho struktury formální a menší složitostí slovní struktury sémantické (polysémie).[18] Ovšem na základě dialektického vztahu mezi kvantitou [100]a kvalitou je třeba vidět především sám proces lexikálního vývoje. Dílčí změny probíhající v rámci lexikálního vývoje analyzujeme tak, že zjišťujeme kvantitativní podmínění vzniku nové kvality v slovní zásobě. Týká se to jak vývoje dílčích lexikálních systémů (viz např. vznik produktivnosti slovotvorného typu v souvislosti se snížením systémového výskytu a zvýšením distinktivní kapacity hlásek tvořících jeho formant, SaS 32, 1971, s. 217n.), tak i vývoje lexikálně významových jednotek samých: lexikální význam má své rysy centrální a periferní (3.2) a tím, jak postupně přibývá užití příslušného lexému bez některých rysů centrálních a naopak s rysy bližšími jinému centru, realizuje se posun k novému významu (srov. 1.4), zvl. abstraktnímu (nemateriálnímu).

Např. posun od významu ‚otravovat, infikovat‘ (nakažovati jedem) k významu ‚mravně kazit, zbavovat bezúhonnosti‘ se u stč. slovesa nakažovati projevuje těmito kvantitativními změnami: I. nejprve se ojediněle začne onoho slovesa užívat o prostředku nehmotném, ale ještě ve spojení s pojmenováním prostředku hmotného, tedy obrazně (nakažovati jedem duchovním Štítný); II. pak se množí užití s přímým lexikálním vyjádřením prostředku nehmotného, které má ještě sémantický vztah k onomu prostředku hmotnému (nakažovati bludem, kacieřstvím v době husitské); III. nakonec je možné i užití bez vyjádření onoho záporně hodnoceného prostředku vůbec (nakažovati mladého člověka, nakaziti mladost apod.).

4. Při hlubší analýze slovní zásoby a jejích jednotek ovšem uplatňujeme všechny obecné principy poznání (3). Např. zkoumáme-li významovou stránku slovesa sednout, vycházíme z její formy (3.1) a srovnáváme toto sloveso především s jednotkami formálně i významově nejbližšími (3.2), tj. s intranzitivními synonymy téže slovní čeledi sednout si a posadit se; v rámci vývoje (3.3) širšího, nadřazeného lexikálního subsystému opozičních jednotek tranzitivních a intranzitivních uvařiti : uvřieti, posaditi : siesti (> sadnúti > sednouti) … zjišťujeme, že zde rozpor mezi jednoduchým distinktivním rysem významovým a složitým aparátem distinktivních rysů formálních (3.4), vzniklý odumřením ablautu a pozdějšími hláskovými změnami, vedl k zjednodušující restrukturaci, při níž množící se formy produktivního typu tranzitivního nabyly nové kvality (3.5): intranz. jednotky s menším počtem společných formálních rysů uvřieti, sadnúti … se posunuly na periférii od tranzitivních jednotek centrálních uvařiti, posaditi … (1.4), jejichž vyrovnanější produktivní forma nabyla ve spojení s reflexívním příznakem intranzitivnosti funkce oněch starých intranzitiv; vznikly tak dnešní asymetrické korelace uvařit : uvařit se, posadit : posadit se … s novými intranz. formami, více integrovanými k centru, tj. lišícími se od svých centrálních protějšků pouze jedním formálním distinktivním rysem (se). Stará intranzitiva na periférii pak buď zanikla (uvřieti, 1.41), nebo se přijetím centrálního rysu přesunula k centru (sednúti > sednout si, 1.42), anebo podlehla individuálním sémantickým posunům (sednúti). Proto má dnešní sloveso sednout nejvíce významů posunutých od centrálního významu zaujetí tělesné polohy, který je vyhrazen slovesu posadit se,[19] zatímco sednout si jej vyjadřuje se specifikačním příznakem zájmu subjektu na ději; u posledních dvou synonym jde tedy převážně o význam vázaný na subjekt osobní (popř. životný), kdežto sednout jej vyjadřuje jen okrajově a jinak má vesměs významy vázané na subjekt neosobní a neživotný, zvl. věcný. — Podobné zkoumání jednotek a subsystémů SZ na základě obecných principů vědeckého poznání lze pak prohloubit aplikací speciálních principů, které si lexikologie vypracovává se zaměřením na specifické vlastnosti SZ (2). Jde především o metody zkoumající SZ v rovině lexikální (4.1) i prostřednictvím jazykových rovin [101]mimolexikálních (4.2), z hlediska zpracování odrazu skutečnosti ve vědomí mluvčích (4.3) a z hlediska označované skutečnosti samé (4.4).

4.1 Na rovinu lexikální se nejčastěji omezuje metoda rozboru nejnižšího lexikálního subsystému — polysémní struktury slova: jednotlivé lexikální významy zde rozkládá na sémantické komponenty (distinktivní příznaky) a podle počtu shodných sémantických komponentů a jejich hierarchie určuje stupeň blízkosti oněch lexikálních významů; pomocí sémantických komponentů zjišťuje také vztah synchronní a diachronní odvozenosti mezi nimi. V plánu diachronním se ovšem změnami sémantických komponentů osvětlují změny polysémní struktury slova.[20] Komponentní analýza pracuje především se sémantickými rysy, které mají oporu v kategoriích daného jazyka (2.5) a jež lze sestavit v hierarchizovaný soubor (strukturní strom),[21] ale v zájmu sémantické typologie a lexikografie používá také internacionální soustavy sémantických komponentů jako metajazyka pro porovnávání různých lexikálně sémantických systémů.[22] — Proti tomu rozbor vyšších lexikálních subsystémů (onomaziologických struktur nebo pojmových polí, 3.2) již cílevědomě odlišuje sémantické rysy umožňující zapojení lexikálních jednotek do gramatické větné struktury daného jazyka (rysy klasifikační) od rysů zařazujících lexikální jednotky do toho či onoho pojmového pole (identifikačních) a rozlišujících různé členy téhož pole (specifikačních); viz o. c. v pozn. 19, s. 1. Studium pojmových polí v pláně vývojovém je pak hlavní metoda strukturální sémantiky diachronní.[23]

4.2 Z rovin mimolexikálních je to především rovina syntaktická, v níž soudobá lexikologie nachází důležitý princip prohloubení své analýzy — princip valence lexikálních jednotek (2.42). I v oblasti historické lexikografie, kde se při analýze lexikálního významu většinou ještě zanedbává úloha roviny morfematické (zvl. slovotvorného významu, 2.41), existují již vypracované metody analyzující lexikální význam na základě jeho konstituentů syntaktických: rozlišují jej podle spojitelnosti jeho formy s jinými lexikálními jednotkami jisté větněčlenské platnosti (monovalenčnost, bivalenčnost, trivalenčnost), jistého tvaru či konstrukčního typu (valence konstrukční), nebo jistého sémantického okruhu (valence lexikální).[24] Kvantitativními změnami v této valenci se pak osvětlují kvalitativní změny lexikálního významu (3.5).[25]

4.3 Valenční vlastnosti lexikální jednotky umožňují také objektivně (kvantitativně) zjišťovat, který sémantický komponent má centrální postavení v její sémantické struktuře. Protože odraz skutečnosti ve vědomí mluvčích je psychicky zpracováván přiřazením k asociačně nejbližším pojmům (2.3), lze experimentálně (testy) ověřit, jaké sémantické určení se u dané lexikální jednotky nejčastěji vyskytuje. Např. bylo takto zjištěno, že hlavní sémantickou charakteristikou pojmenování časových úseků je trvání, kdežto u pojmenování počasí je to hodnocení jeho kvality.[26] Asociační testy psycholingvistiky ovšem také měří sílu různých mezipojmových asociačních spojů, jež odpovídají různým lexikálně sémantickým vztahům [102]a podmiňují sémantické posuny: ukazuje se tak, že nejtěsnější vazba je mezi jednotkami antonymními, potom mezi jednotkami souřadnými, dále mezi pojmenováním vlastnosti a nositele vlastnosti, mezi jménem činnosti a nástroje atp.[27] Které pojmy jsou navzájem těsně asociovány, to ovšem závisí na věkové a kulturní vyspělosti mluvčích. V souvislosti s tím také sémantické vztahy v polysémní struktuře slova jsou na novější etapě jazykového vývoje jednodušší a sevřenější než v etapě staré; srov. např. více významů s menším počtem shodných sémantických komponentů v stč. slově nápis (1. nápis na něj. předmětu, 2. titul, přídomek hodnostáře, 3. nadpis, záhlaví, 4. bibl. fylakterium, 5. kouzelná formule nebo znaky, 6. pomník, 7. zápis, spis, 8. opis, 9. právní záznam) a méně významů s větším počtem shodných sémantických komponentů v nč. slově nápis (1. nápis na něj. předmětu, 2. epitaf, 3. nadpis, záhlaví, 4. arch. adresa, 5. arch. epigram). Proto diachronní studium lexikálně sémantických vztahů, zvl. sémantických posunů, přispívá k poznání vývoje myšlení.

4.4 Naopak zase interpretaci významů slov a lexikálně sémantických vztahů umožňuje upřesnit studium pojmů a mezipojmových vztahů v souvislosti s vývojem společnosti a její kultury. Speciální zkoumání sociolingvistické, přinášející užitek sociologii i lingvistice, má zde dvojí aspekt: sémasiologický (především jde o studium tzv. klíčových slov, charakterizujících danou etapu společenského vývoje)[28] a onomaziologický (zvl. studium slov jednotlivých terminologických oborů a sémantických okruhů, srov. 2.1). V plánu vývojovém oba postupy, sémaziologický i onomaziologický, uplatňuje historická sémantika.[29] K poznání vývoje společnosti pak přispívá také řešení speciálních otázek onomastických (např. jaké informace přinášejí místní jména o podmínkách a způsobu života společnosti v dávné minulosti) a z oboru mezijazykových kontaktů (např. které reálie uživatele daného jazyka pojmenovávali svými slovy a pro co museli převzít slova cizí).[30]

5. Na závěr lze říci, že uvedené principy studia SZ jsou zaměřeny na využití podstatných souvislostí, jež určují kvalitu lexikální jednotky: jde o souvislost lexikální jednotky s označovanou skutečností (2.1, 4.4), s jejím odrazem ve vědomí mluvčích, zvl. s pojmem (2.3, 4.3), s morfémem (2.41), s jinou lexikální jednotkou (1.1), zvl. s lexikální variantou koexistující (3.2, 4) a s lexikální variantou nástupnickou (3.3, 4), dále s dílčím lexikálním systémem, subsystémem (1.5), s větnou strukturou (1.6, 2.42, 4.2), se systémem gramatickým (1.2, 3.1), se systémem fonologickým (1.2, 3.1, 4) a se systémem jazyka vůbec (2.5). Těmito vztahy je tedy dán „požadavek mnohaaspektového popisu lexikálních jednotek“ (J. Filipec, o. c. v pozn. 22, s. 279). K nezanedbatelným aspektům zde patří aspekt diachronní. Synchronní a diachronní studium SZ se navzájem doplňuje: uvedené vztahy synchronní umožňují rekonstruovat lexikální jednotku nedostatečně doloženou v dané starší fázi jazykového vývoje[31] a naopak vývojové postupy poznané studiem diachronním umožňují osvětlit lexikální jednotky v širších souvislostech — jako výsledek předcházejícího vývoje lexikálního souvisejícího s vývojem fonologickým a gramatickým, s vývojem společnosti a jejího myšlení. Jde o procesy univerbizace (3.41), omezování polylexie [103](3.42), abstraktizace (3.5), restrukturace a formálně-významové diferenciace (4), zjednodušování polysémie (4.4) aj. Společným jmenovatelem takovýchto procesů je zdokonalování jazyka v oblasti lexikálního systému.[32]

 

R É S U M É

On the Study of Lexical System and its Development

Lexicology scrutinizes its object by ascertaining the facts in which the vocabulary is equal to other language components (1) and in which it differs from them (2), applying general (3) and special (4) principles of knowledge. — It is the features conforming the vocabulary with other language components that are typical for the system: the vocabulary is also a complex of correlative units (1.1), being a unit of a higher system (1.2); each unit of the vocabulary forms a system by itself (1.3); the lexical units are organized in a hierarchical way according to the amount of common features, i.e. on the basis of centre and periphery (1.4); they constitute a system of systems in the same language level by means of their paradigmatic relations (1.5) forming units of a higher level with help of their syntagmatic relations (1.6). The vocabulary is, however, a specific sign system: its sign units possess a specific relation to denoted reality (2.1), to the speaker (2.2), to the reflexion of reality in the speakers’ consciousness (2.3), to other units of the same subsystem (2.4) and to the language system itself (2.5). In studying lexical units lexicology starts with the investigation of their material part (3.1); clarifies them in connection with other lingual and extra-lingual facts (3.2); traces lexical units in their evolution (3.3) seeking the moving force of their evolution in the contradictions inside both lexical unit and lexical subsystem (3.4) and examines qualitative consequences of their quantitative changes (3.5). Lexicological studies are intensified by special methods, especially by the component analysis of lexical meaning and onomasiologic structures (4.1), by the analysis of the ability of the lexical units to combine with other units of certain categories (4.2), by psycholinguistic tests (4.3) and by methods of historical sociolinguistics (4.4).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 92-103

Previous Lexikografický kolektiv ÚJČ: K výkladovým postupům v jednojazyčné lexikografii

Next Jaroslav Hubáček: Distribuce onomaziologických postupů v slovní zásobě jednoho slangu