Problematika normy spisovného jazyka (Na okraj IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Moskvě)

Alois Jedlička

[Discussion]

(pdf)

Au sujet de la norme de la langue littéraire (À la marge de la IVe session de la Commission internationale pour les langues littéraires slaves tenue à Moscou) (1974)

Na programu IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské, konaného 22.—25. 10. 1974 v Moskvě, bylo projednání teoretických problémů normy spisovného jazyka i konkrétních otázek normy v spisovných jazycích slovanských, a to v synchronním i diachronním aspektu. Volba tematiky zařazené na program z iniciativy hlavního organizátora zasedání F. P. Filina se ukázala velmi šťastná, jednak proto, že je těsně spjata s konkrétním pracovním úkolem komise, s vypracováním charakteristiky současných spisovných jazyků slovanských,[1] jednak tím, že poskytovala možnost navázat na dosavadní výsledky řešení této aktuální a závažné problematiky, dosažené především v lingvistice sovětské a československé,[2] a přispět k jejímu dalšímu propracování a prohloubení.

Jednání se zúčastnili vedle členů komise i někteří další specialisté, především ze Sovětského svazu. Někteří členové, jejichž referáty byly ohlášeny a zařazeny do programu, se z vážných důvodů nemohli zasedání zúčastnit (B. Havránek, Norma mluveného a psaného jazyka, R. Auty, Norma a úzus v slovanských spisovných jazycích staršího období, St. Urbańczyk, Polský jazyk mezi vybraností a všedností, L. Jonke, Problematika normy chorvatského spisovného jazyka v synchronním a diachronním aspektu), referát nepřítomného D. Brozoviće O općim i posebnim značajkama uporabne i kodifikacione jezične norme u slavenskom svijetu byl dodán písemně a bude publikován ve sborníku materiálů ze zasedání.

Závažná problematika normy spisovného jazyka byla osvětlena z různých hledisek v referátech obecného zaměření (F. P. Filin, O jazykové normě, Al. Jedlička, Norma a kodifikace spisovného jazyka ve vztahu k typu spisovného jazyka, Vl. Barnet, Jazyková norma v sociální komunikaci, E. Pauliny, Kodifikace spisovného jazyka a užívání nespisovných prostředků), i v referátech týkajících se některých otázek spisovné normy v jednotlivých slovanských jazycích, zpravidla i s konfrontačním osvětlením (D. Buttlerová, Tendence vývoje normy spisovné polštiny v 20. století, H. Kurkowská, Polština a změny v životě polské společnosti po 2. světové válce, H. Faska, Norma lužickosrbského spisovného jazyka a její kodifikace, A. I. Žuravskij, Prameny variantních norem v běloruském spisovném jazyce, K. S. Gorbačevič, Tradiční spisovné normy a řečový standard v současném ruském jazyce, N. N. Pylynskyj, Problémy spisovné ukrajinštiny). Značná pozornost byla věnována i problematice spisovné normy v diachronním aspektu, a to především v období vytváření novodobých spisovných jazyků (v 2. pol. 18. stol. a na zač. 19. stol.: A. I. Gorškov, O vztahu pojmů spisovný jazyk a norma, V. D. Levin, O formách vzájemného působení ruského spisovného jazyka a umělecké literatury v jejich vývoji, A. Mladenović, Jazyková [117]kodifikace a spisovný srbský jazyk v 2. pol. 18. a na začátku 19. stol., L. Andrejčin, Dialektový podklad novější spisovné bulharštiny a G. Hüttl-Worthová, K problematice norem jazyka staroruských letopisů).

Bylo kladem, že se i referáty zpracovávající problematiku normy v jednotlivých spisovných jazycích i z konfrontačního hlediska opíraly o pevnou teoretickou základnu a že znamenaly cenný přínos po stránce systematizace, klasifikace a pojmově terminologického zpřesnění jevů. Jak v referátech obecného zaměření, tak v referátech speciálních dostávaly se do popředí otázky vztahu jazyka a společnosti, ať s orientací sociolingvistickou, nebo specifikované z hlediska teorie sociální komunikace.

Velkou diskusní odezvu vzbudily zvláště tři okruhy problémů: problém vztahu normy a řečového standardu, problematika variantnosti prostředků spisovného jazyka a klasifikace variant a především na sovětské straně problematika hodnocení a výkladu některých faktů z vývoje spisovné ruštiny na sklonku 18. a zač. 19. stol. Nově se po podnětech D. Brozoviće a M. M. Guchmanové propracovávala problematika typu spisovného jazyka ve vztahu k normě a kodifikaci, ať už s vědomým opřením o pojem typ spisovného jazyka (Al. Jedlička), nebo jen s konstatováním rozdílů v charakteru normy v závislosti na situaci v jednotlivých spisovných jazycích (H. Faska). Ukázalo se rovněž, že se problematika vytváření a vývoje spisovných jazyků slovanských v starším období stává znovu aktuální: jistou mobilizaci zájmu o toto období znamenala už konference o spisovných jazycích slovanských v obrození, konaná u příležitosti jungmannovského jubilea v Praze 1973,[3] potvrdila jej pak v širším měřítku mezinárodní konference o slovanských kulturách v období vytváření a rozvoje slovanských národů (18.—19. stol.), konaná v listopadu 1974 v Moskvě (byla na ní zastoupena i tematika jazyková).[4]

Protože celková zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské bude uveřejněna ve Slavii a ve Voprosech jazykoznanija (kromě dalších dílčích zpráv v časopisech jednotlivých zemí), soustředíme se zde především na některé otázky obecné, pojmoslovné a terminologické, protože přitom můžeme sledovat i rozvoj teorie spisovné normy a vůbec teorie spisovného jazyka.

V mnoha referátech se vědomě a často zdůrazněně navazovalo na dosavadní bádání o normě, především v jazykovědě sovětské a československé. Vycházelo se z propracovaného pojetí normy jako objektivně existující, z faktu její historické proměnnosti a sociální vázanosti, a z pojetí kodifikace jako zachycení a stanovení existující normy, s vědomím, že je kodifikace vázána jen na spisovný jazyk. Zároveň se však k problematice přistupovalo s uvědoměním složitosti kategorie normy (proto se často mluvilo i o systému norem) a mnohoaspektnosti pojmu.[5]

Na tuto složitost a mnohoaspektnost poukázal už v úvodním referátě F. P. Filin. Navázal v něm vlastně na své starší studie o sociální podmíněnosti jazyka, o jazykové normě a jazykové kultuře i na nové práce o struktuře současného spisovného jazyka i o počátcích ruského spisovného jazyka.[6] Rozlišil v základě dvojí po[118]jetí normy: v širším pojetí normy jde o podstatu daného jazyka v rozlišení od jiných jazyků, v užším pojetí vystupuje do popředí vnitřní složení a ustrojení normy daného jazyka. Zvláštního významu nabývá tato kategorie normy v období vyspělých a rozvitých národních spisovných jazyků, kdy uspokojování komunikativních potřeb společnosti se projevuje bohatou polyfunkčností těchto jazyků. F. P. Filin pak poukázal na význam studia normy pro poznání vývoje spisovných jazyků. Postavil proti sobě dvě historická období ve vývoji ruského jazyka, období Staré Rusi s existencí několika jazyků (spisovných), které sloužily k plnění kulturních společenských potřeb. Každá z těchto jazykových forem měla své specifické normy a jejich vzájemné střetání a působení se pak projevovalo kolísáním normy v textech, neustáleností, synonymičností a dubletností prostředků. Teprve vytvoření ruského spisovného jazyka vyznačujícího se plně rozvinutou polyfunkčností a spojeného s jazykově tvůrčí činností Puškinovou znamená existenci jediného a jednotného systému norem. F. P. Filin podtrhl složitost tohoto systému, jeho bohatou hierarchii, přičemž právem zdůraznil centrální postavení vrstvy prostředků stylově neutrálních i sociální vázanost prostředků stylově příznakových. Zároveň pak položil důraz na centralizaci norem ruského spisovného jazyka a na jejich obecnou závaznost, v jejichž rámci však existuje velká možnost individuálních realizací v řeči.

V dalších obecně zaměřených referátech pak byly osvětleny různé složky i různé stránky problematiky normy spisovného jazyka. Al. Jedlička vyšel z faktu, že se vypracování teorie normy spis. jazyka realizovalo často v souvislosti s potřebou řešit konkrétní problémy daného spisovného jazyka v určitém období. Dokladem toho může být pražská teorie spisovného jazyka vypracovaná v 30. letech, potvrzují to i práce některých jugoslávských lingvistů řešících složitou problematiku srbochorvatského spisovného jazyka na nové teoretické základně. Bývají proto vyslovovány pochybnosti, zda může mít teoretická základna vypracovaná pod vlivem konkrétní jazykové situace (české) obecnou platnost a zda je přijatelná i pro řešení problematiky jiných spisovných jazyků. Proto se pokusil Al. Jedlička osvětlit a prohloubit problematiku spisovné normy z hlediska vztahu normy a typu spisovného jazyka. Typologie spisovných jazyků byla dosud nejpodrobněji propracována D. Brozovićem, a to v rámci slovanských jazyků, a M. M. Guchmanovou z hlediska širšího.[7] S využitím podnětů obsažených v obou klasifikacích pokusil se Al. Jedlička konstituovat pojem typ spisovného jazyka na základě rysů určujících synchronní specifičnost spisovného jazyka. Východiskem učinil pojem jazyková situace,[8] rozlišil její dílčí složky, jazykovou (jazykový celek, dnes zpravidla národní jazyk a jeho útvary), sociální (nositelé jazykových útvarů) a komunikativní (komunikativní sféry). Na základě určujících rysů z těchto tří složek vymezil opoziční typy spisovného jazyka, a to podle vypracovanosti stylových vrstev a typů, podle postavení spisovného jazyka v systému útvarů národního jazyka, podle vztahu jazykového společenství ke spisovnému jazyku z hlediska podílu na vytváření a přetváření spisovné normy a konečně také podle působení faktorů kontaktových. V každé skupině opozičních typů pak vytkl problémy, které se jeví z hlediska soudové spisovné normy a kodifikace jako dominantní.

Nad problematikou jazykové normy ve vztahu k normám sociálním se zamyslil, s opřením o teorii sociální komunikace (v českém kontextu představovanou především F. Janouškem) a o teorii řečového dění psycholingvisticky orientovanou (pro[119]pracovanou především A. A. Leont’jevem), Vl. Barnet,[9] přičemž věnoval stálou pozornost i vztahu verbálního a neverbálního chování. Pojetí jazykové normy, které z těchto hledisk podal, založil na využití pojmu exspektace („očekávání“); norma se mu jeví jako regulátor exspektací, řečových i neřečových dění přijatých společenstvím. Zároveň o tento pojem opřel i nově vymezený pojem standardu ve vztahu k normě: standard zahrnující jak exspektace, tak obecně přijaté prostředky a pravidla je širší pojem než norma.

Z hlediska tohoto rozlišení pak nově formuloval i vztah jazyka „spisovného“ (rus. literaturnyj jazyk) a standardního (s poukazem na rozlišení vypracované D. Brozovićem).[10] Podle Vl. Barneta stává se „spisovný“ jazyk standardním tehdy, jestliže nabývá charakteru prestižního útvaru na základě širokých sociálních exspektací. V této souvislosti pokusil se Vl. Barnet o aplikaci typů standardů vypracovaných dnešní sociologií, na jazykový standard, a to typu univerzalistického, integračního, intenčního (zaměřeného na cíl) a rezistenčního (zaměřeného na zachování statu quo). Slovanské jazyky představují z tohoto hlediska typy rozdílné, ne ovšem čisté, nýbrž smíšené. Každý typ standardu je podle tohoto pojetí souvztažný se systémem norem. Charakter normy („systém norem“) je určován standardem, především tou jeho stránkou, která je spjata s řečovými exspektacemi komunikantů ve vztahu k normě. Vztah normy a typu standardu ilustroval pak Vl. Barnet na problematice regionálních variantních prostředků, shrnul příčiny regionální variantnosti spisovné normy[11] a naznačil hodnocení těchto variant z hlediska komunikantů, a to ve vztahu k typu standardu.

Rozlišení a nové vymezení standardu ve vztahu k normě, podané Vl. Barnetem, vzbudilo živou diskusní odezvu. Některé kritické připomínky vyplývaly především z toho, že interferovala u diskutujících některá pojetí standardu, která zaměňují standard a řečový úzus a chápou jej jako nižší rovinu ve vztahu k normě.

E. Pauliny se soustředil na některé problémy normy a zvláště kodifikace spisovného jazyka, pro jejichž uspokojivé řešení neskýtá dostatečnou oporu — podle jeho názoru — teorie pražské školy vypracovaná v třicátých letech. Upozornil především na problematiku vztahu živých prvků ve spisovné normě, nově pronikajících i z běžného úzu, a prvků tradičních; šlo mu zvláště o to, zda je možno při čistě synchronním pojetí normy a požadavku shody kodifikace s takto pojatou normou pojmout tradiční prvky do kodifikace. Dále si podrobně všímal (a bylo to jistě podmíněno i zřetelem ke konkrétní jazykové situaci slovenské) postavení, využívání a úlohy nespisovných prvků ve spisovných kontextech, přičemž si kladl otázku, jak k nim přistupovat a jak je hodnotit z hlediska kodifikace. Oba citlivě vybrané problémy dotvrdily to, co jsme řekli o vztahu obecné teorie spisovného jazyka a o potřebě řešit na jejím základě problémy konkrétních jazyků. Dosvědčují však zároveň, že rozvoj teorie spisovného jazyka i teorie normy poskytuje dnes možnost uvedené problémy řešit, a to na základě pojetí dynamiky spisovné normy (v případě prvním) a na základě propracování problematiky funkčních stylových typů a stylových vrstev (v případě druhém).

Jak jsme už uvedli, důležité teoretické otázky byly osvětleny i v referátech charakterizujících jednotlivé spisovné jazyky, a to i starší období ve vývoji jejich normy. Ne náhodou zvolil za východisko pro charakteristiku a výklad problematiky vývoje spisovné ruštiny v počátku 19. stol. vztah spisovného jazyka a jazyka umělecké lite[120]ratury V. D. Levin. Výchozí tezí učinil přitom pojímání jazyka literatury jako „formy existence“ spisovného jazyka; je to podle mého názoru pojetí plodné. Kladně je třeba přijmout i kategorii „vyprávěcí normy“ (rus. povestvovatel’naja norma), tj. normy řeči autora, vypravěče v literárním díle, v níž se kříží rysy spisovné normy a estetické vlastnosti jazyka literatury. V podnětném referátě dotkl se V. D. Levin ještě mnoha dalších otázek důležitých z hlediska vztahu spisovného jazyka a jazyka umělecké literatury: sociálně kulturní složky, techniky výstavby uměleckého textu, vztahu subjektivních a objektivních prvků, prvků expresívních ap. Sledoval i vývoj a složení „vyprávěcí normy“, různou orientaci jazyka umělecké literatury, a to i v souvislosti s vytvářením norem hovorovosti spisovného jazyka.

Z jiného hlediska přistupoval k problematice vývoje spisovné ruštiny v starším období A. I. Gorškov. Východiskem svých výkladů učinil tezi, že názory význačných osobností — součinitelů soudobého jazykového i kulturně společenského dění, stejně jako proklamované koncepce literárních i jazykověkulturních směrů nelze ztotožňovat se skutečným reálným stavem a vývojovými tendencemi spisovného jazyka v určitém období. Byly zde právem rozlišeny postoje lingvistů, popř. význačných kulturních osobností zaujímané k základním otázkám jazykové situace v historickém vývoji, mnohdy nesporně významně zasahující do vývoje spisovného jazyka a jeho normy, od objektivních zákonitostí projevujících se ve vývoji spisovného jazyka. Autor to doložil na rozdílu mezi proklamacemi tzv. středního stylu u Lomonosova a tzv. nového slohu u Karamzina a mezi realizací v konkrétních textech.

Důraz na analýzu konkrétních textů jako základ pro poznání stavu spisovného jazyka v období vývoje spisovného jazyka u Srbů v druhé pol. 18. a na začátku 19. stol. položil i A. Mladenović. Podrobným rozborem ukázal, že se v textech tohoto období vyskytuje tzv. slavenosrbský jazyk, který existoval vedle tzv. ruskoslovanského a lidového srbského jazyka, že však nejde o nějakou směs prvků z obou dalších útvarů, nýbrž že existují poměrně důsledné zákonitosti v zastoupení těchto prvků v textech, takže by bylo lze mluvit o normě.

Na výklad a charakteristiku jazyka textů, a to staroruských letopisů, se soustředila i G. Hüttl-Worthová. Stanovila si teoretické možnosti pro určení norem těchto textů (církevněslovanský jazyk, staroruský jazyk, směs nejrůznějších prvků bez možnosti odhalit normu, počátky nových norem), konstatovala rozdílné zastoupení prvků v jednotlivých rovinách jazykové stavby a jako předpoklad pro zjištění určující normy vyslovila požadavek stanovení hierarchie výskytu prvků v textech.

Dvojí aspekt normy, respektovaný např. ve vymezení B. Havránka a Al. Jedličky v České mluvnici (1970, s. 7), citovaném v tezích L. Jonka publikovaných v souboru tezí k zasedání,[12] byl podnětem D. Brozovićovi k terminologickému rozlišení substance (inventář materiálních jazykových prvků) a struktury (jako souhrnu pravidel pro jejich kombinace v užívání), přičemž ve vztahu k normě se mu substance a struktura jeví jako tzv. potenciál, normu v nejširším smyslu chápe jako výběr z potenciálu. Norma je vlastní každému jazykovému útvaru (nejen spisovnému jazyku). D. Brozović řeší tuto otázku z hlediska své vypracované sítě pojmů (viz výklad o tom v cit. Brozovićově knize Standardni jezik, s. 10): liší tzv. organické idiomy (dialekt) a neorganické; z těch má normu jen standardní jazyk, nikoli však interdialekt nebo „hovorový“ jazyk (v Brozovićově pojetí ztotožněný se substandardními formami). Norma spisovného jazyka se liší od normy dialektu v tom, že je vázána na kodifikaci. Charakter kodifikace může být podle Brozoviće dvojí: registrující nebo preskriptivní. (H. Faska vnesl toto rozlišení přímo do charakteru [121]normy, viz dále.) Brozović se snažil vymezit přesněji i pojem normativnost, který má starší tradici: normativností rozumí aktivně přijímané a běžné výsledky kodifikačních úsilí. Zvl. v sovětské lingvistice se zdůrazňuje potřeba pracovat i s pojmy normalizace (vedle kodifikace) a normalizovatelnost; v diskusi to připomněl V. A. Ickovič.

Velmi podrobně se zabýval v obecné části svého referátu různými aspekty kategorie normy H. Faska. Podnícen složitou a specifickou jazykovou situací horní a dolní lužičtiny, pokusil se systematizovat různé typy normy (podle jejího charakteru) na základě vytčení dominantních rysů. Na významu tohoto pokusu nic nemění skutečnost, že šlo v mnoha případech o systematizaci a diferenční terminologické označení jevů už dříve konstatovaných a známých. H. Faska rozlišil normu stanovenou (takový charakter má např. norma pravopisná a do jisté míry i norma v oblasti terminologie) od normy dané, systémové, tedy skutečně jazykové (jako příklad uvedl normu slovoslednou). Jisté je, že má pravopisná norma (pokud vůbec můžeme u pravopisu mluvit o normě v tom smyslu, v jakém dnes tohoto pojmu a termínu užíváme) specifický charakter. Existuje nepochybně pravopisná kodifikace — ta je dnes obsažena u nás v Pravidlech českého pravopisu; existuje pravopisný úzus — ten se např. v současném českém pravopise projevuje pronikáním psaní typu „kurz, impulz“ v neshodě s platnou kodifikací. Je otázka, co je tedy pravopisná norma a čím se liší od kodifikace; H. Faska soudí, že v oblasti pravopisu norma splývá s kodexem pravidel, tedy s kodifikací. Norma je ovšem identická s kodexem pravidel i v jiných případech, identičnost kodifikace a soudobé normy je vlastně vždy žádoucí. Rozdíl je ovšem ve směru závislosti obou kategorií, a to se snaží postihnout Faska svým rozlišením: v pravopise je vlastně norma podmíněna kodifikací, je podle jeho označení stanovena, kdežto u normy jazykové, gramatické a lexikální, je tomu z hlediska našeho pojetí naopak: norma existuje v jazyce samém a kodifikace má být jejím přesným vystižením. Důležité je rozlišení — i z hlediska pojmového a terminologického zpřesnění — normy deskriptivní a preskriptivní (jak jsme výše uvedli, D. Brozović rozlišil tyto dvě stránky ve vztahu ke kodifikaci). I zde jde vlastně o vyjádření dvojího charakteru normy, na který bylo upozorňováno nejčastěji při výkladu o vzniku a vývoji spisovného jazyka. Preskriptivní normu definoval Faska jako užívání jazykových prostředků ve spisovném jazyce, vzniklé permanentní selekcí a eliminací možností daných v systému. Viděl po této stránce zároveň podstatný rozdíl mezi normou dialektu (ta je deskriptivní) a normou spisovného jazyka (ta je převahou preskriptivní, i když i tam mohou být zastoupeny některé rysy normy deskriptivní). Za charakteristický rys preskriptivní normy považuje Faska její relativní stabilitu a relativní invariantnost. Je možno v této souvislosti znovu připomenout i Mathesiův pojem a termín pružná stabilita, stále živý i v nových pracích o spisovné normě, i s tím, že je tato pružná stabilita založena na principu řádu. Vedle této pojmové dvojice pracuje Faska ještě s opozicí kodifikované a reálné normy. Je pravděpodobné (a vyplývá to i z podaných definic), že touto opozicí označuje to, co se v českých i jiných pracích vystihuje základní opozicí kodifikace a norma.

Značný zájem se v referátech soustředil na aktuální problematiku variantnosti spisovné normy. Projevily se při tom pokusy systematizovat a klasifikovat variantní prostředky spolu se snahou jevy pojmově vymezit a terminologicky označit. Zvlášť je třeba vyzvednout, že se v referátech i v diskusi využívalo i přímých zkušeností z konkrétního výzkumu variantnosti a jejího zpracování v jednotlivých slovanských jazycích. Velmi soustředěně se toto zkoumání rozvíjí zvl. v Sovětském svazu, kde se po praktické příručce Trudnosti slovoupotreblenija i varianty norm russkogo literaturnogo jazyka, redigované K. S. Gorbačevičem (Leningrad 1973), [122]pracuje v Ústavu ruského jazyka v Moskvě na slovníku gramatických variantních prostředků na statistické základně.[13]

Na zasedání se tyto přímé zkušenosti z materiálového výzkumu statistického odrazily především v teoreticky zaměřeném referátě K. S. Gorbačeviče. Gorbačevič přistoupil k problematice variantnosti spisovné normy z širšího hlediska, a to z hlediska vztahu tradičních spisovných norem („soustav tradiční normy“) a jazykového standardu. Podtrhl (řečeno naší terminologií) dynamiku spisovné normy, která je obrácena jak k minulosti, tak k budoucnosti; toto dvojí zaměření se v dialektickém sepětí obráží jednak v zachování jazykové kulturní tradice, jednak v respektování současných vyjadřovacích potřeb. Střetání tradičních norem s působením řečového standardu je pramenem vzniku a šíření variantních prostředků, přičemž dochází často k procesu jejich konkurence. Pozornost vztahu tradičních a inovačních prvků ve spisovné normě věnuje sovětská lingvistika i v jiných oblastech; připomeneme alespoň tematiku germanistické konference konané v r. 1974, jejíž bohatá náplň a plodnost a podnětnost myšlenek jsou nám zatím známy jen z pracovních tezí.[14] Se souhlasem je třeba přijmout Gorbačevičovo tvrzení, že proces konkurence nevyúsťuje v sémantickou divergenci variantních prostředků; určujícím činitelem vývoje je zde spíše zřetel k produktivnosti typu varianty a k funkční specifikaci. Také důraz na vysvětlovací a doporučovací charakter činnosti jazykovědců řešících problematiku kodifikace variantních prostředků je nám blízký. V naší jazykové kultuře se takový postoj spojoval s uváděním kodifikace do praxe.

Problematice variant a variantnosti ve spisovné normě věnoval už v dřívějších svých pracích mnoho pozornosti D. Brozović. Jeho pojetí se ovšem zčásti liší od pojetí převažujícího v lingvistice české a sovětské; variantou rozumí především variantní normu, variantní soubor (dílčí systém) prostředků, které jsou vlastní zpravidla regionálně vymezené části většího jazykového celku (diasystému). Proto doporučuje z tohoto hlediska jako vhodnější mluvit místo o variantnosti v našem smyslu o dubletnosti normy.[15]

I v písemném referátě Brozovićově i v referátech přednesených na zasedání byly předloženy návrhy na klasifikaci variant (variantních prostředků, v terminologii Brozovićově dublet).[16] Brozović rozlišil šest skupin (typů): (1) paralelní neboli volné dublety, tj. prostředky rovnocenné, koexistující a homofunkční; (2) nesymetrické dublety, je-li užití jedné z nich vázáno na zvláštní podmínky; (3) nerovnoprávné dublety, je-li jedna z nich základní a druhá jen tolerovaná; (4) dublety rozlišené stylově (z hlediska funkční stylové platnosti); (5) dublety diferencované areálově (v české lingvistice nazývané regionálními variantami, např. dvojí výslovnost skupiny sh-); (6) dublety vázané na varianty v pojetí Brozovićově, tj. na variantní normy; jde např. o dublety v rámci variant „standardní novoštokavštiny“, o dublety v rámci americké varianty spisovné angličtiny ap. Brozović jasně diferen[123]cuje mezi skupinou 5 a 6; upozorňovali jsme už dříve, že jde ve skupině 5 o jednotlivé variantní prostředky, ve skupině 6 o jejich soubor, mající charakter dílčí normy. Brozović správně připomíná, že se dublety 6. skupiny liší od všech ostatních dublet; je pochopitelné, že v rámci variant (v pojetí Brozovićově) jsou možné všechny typy dublet, nikoli jen typ 6; ten je však příslušností k variantám přímo určen.

Z jiné klasifikace variantních prostředků vyšla ve svém referátě D. Buttlerová. Rozlišila v trojstupňové hierarchii (1) varianty recesívní, tj. relikty starší normy nebo prvky, které byly projevem inovačních procesů, ale nepronikly (v polštině např. gen. oczów, rzesów), k nim opoziční typ (2) varianty expanzívní, tj. prvky, které často ještě nejsou kodifikovány, ale pronikají do spisovné normy z živelně se vyvíjejícího úzu (tento typ souvisí s problematikou vztahu spisovné normy a řečového standardu, která byla řešena v ref. Gorbačevičově, v. výše); do skupiny (3) zařadila autorka varianty fakultativní, vytvářející tzv. modely alternativní (oba variantní prvky jsou rovnocennými prostředky současné spisovné normy, v polštině např. nom. pl. mask. filolodzy/filologowie). D. Buttlerová sleduje i vývojové tendence jednotlivých typů variant a činitele je podmiňující: varianty recesívní buď plně ustupují z užívání, nebo se přesouvají do vrstev substandardních; varianty expanzívní buď se stanou součástí nové kodifikace a utvoří nový model alternativní, popř. vytlačí prvky tradiční, nebo je jejich počáteční expanze z různých důvodů zabrzděna, takže nakonec vyjdou z užívání; u variant alternativních je možný dvojí základní vývoj, buď ústup jedné z variant, nebo stabilizace obou prvků spojená s jejich funkční diferenciací. Z činitelů určujících vývoj variant připomíná Buttlerová především tendenci k tvarové pravidelnosti a velmi zdůrazňuje rovněž tendenci k dehomonymizaci. Zcela pomíjí regionální podmíněnost variant.

Na principu střetání dvou regionálně diferencovaných souborů variantních prostředků, totožných na jedné straně se severovýchodními, na druhé straně s jihozápadními dialekty, založil svůj bohatě dokumentovaný výklad A. I. Žuravskij. I Žuravskij pracuje s trojstupňovou klasifikací variant, vypracovanou v běloruské lingvistice; od klasifikace Buttlerové se vlastně liší jen v jednom typu, který je jako samostatný vydělen vzhledem ke konkrétní situaci běloruské (u Buttlerové je zahrnut jako podtyp, v nějž vyúsťuje vývoj recesívních variant): jde o opozici variantního prostředku spisovného a nespisovného. Plně se kryje vyčlenění alternativních variant (Žuravskij zde mluví o paralelních prostředcích), kdežto 3. typ u Žuravského (varianty určené potřebou stylové diferenciace) je u Buttlerové zahrnut jen jako podtyp z hlediska dalšího vývoje alternativních variant. Kromě toho se u Žuravského v jiné hierarchii objevuje i typ expanzívních variant, z hlediska konkrétní běloruské situace viděný jako expanze dialektických prvků pronikajících do spisovného úzu v opozici k tradičním prvkům spisovné normy. Správně Žuravskij konstatuje, že je třeba uplatňovat při studiu variant nejen přístup lingvistický, ale i sociologický. Není bez zajímavosti zjištění, že se liší i postoje lingvistů k expanzívním variantám (jejich pronikání je v běloruštině spojeno s dialektizací spisovné normy). V posledním období vítězí tendence k omezování dubletních forem.

Sociologická orientace vyznačovala výklad H. Kurkowské o odrazu změn v životě polského společenství po 2. světové válce ve spisovné polštině. H. Kurkowská vyšla z některých obecně konstatovaných faktorů společenských určujících vývoj jazykové situace v socialistických zemích (rozšíření počtu aktivních uživatelů spisovné polštiny, jejich sociální přeskupení, rozšíření a demokratizace vzdělání, nové pojmenovací potřeby ap.) a sledovala pak proměny v jazykové situaci i v konkrétních jazykových jevech.[17] Jako dominantní vyzvedla proces jazykové integrace, který určila [124]jako šíření spisovné polštiny a její působení na dialekty; připomněla i projevy desintegrační, především diferenciaci v rovině profesionální mluvy. Podle mého názoru lze však zjišťovat desintegrační projevy i uvnitř spisovného jazyka. I v hodnocení významu stylových sfér a typů se zjištění H. Kurkowské shodují s charakteristikami vypracovanými pro jiné současné jazyky; zdůraznila především vliv jazyka publicistiky, zároveň však kriticky upozornila i na jeho nedostatky. Celkově vyústila charakteristika H. Kurkowské v konstatování obecně přijímané, že je pro současný stav spisovných jazyků našeho typu charakteristické vyrovnání napětí mezi zachováním kulturní jazykové tradice a uspokojováním soudobých komunikativních potřeb.

Za důležitý rys typu spisovného jazyka považuje právem D. Brozović vztah normy spisovného jazyka k výchozí dialektové základně, jakož i další vývoj této normy se zřetelem k regionálním vrstvám dialektových prvků. Toto hledisko bylo uplatněno už v ref. Žuravského, soustředěně pak z tohoto hlediska charakterizoval normu spisovné bulharštiny L. Andrejčin. Podal podrobný výklad o fonologických a morfologických prvcích, které má norma spisovné bulharštiny totožné s východobulharskými dialekty, a dotkl se i těch, které jsou charakteristické pro západobulharské dialekty. Přitom ukázal na vzájemné střetání prvků z obou oblastí ve spisovné normě a na procesy, které ve spisovné bulharštině probíhaly.

Vývojem normy spisovné ukrajinštiny v novějším období ve vztahu k dialektům se zabýval N. N. Pylynskyj. Uvedl, že je možno pozorovat stabilizaci spisovné normy a omezení její variantnosti. Zároveň však rozvoj umělecké tvorby v 2. pol. 19. stol. se vyznačuje propracováním stylové diferenciace ve spisovné normě. Tyto tendence je možno zjišťovat i v popisu lexikální normy v ukrajinských lexikografických pracích.

Jak jsme ukázali, osvětlovala se na zasedání v referátech i v diskusi problematika normy z hlediska vztahů k jiným kategoriím a jevům, častěji už konstatovaných a zdůrazňovaných (norma a systém, norma a úzus), nebo nově nastolovaných (norma a standard), i z hlediska vztahů dalších, konkretizovaných na normu spisovného jazyka (norma spisovného jazyka ve vztahu k normě jednotlivých útvarů národního jazyka, dále ve vztahu k „normám“ jazyka literatury, norma a kodifikace spisovného jazyka ve vztahu k typu spisovného jazyka). Značná pozornost se věnovala vnitřní diferenciaci normy, vydělení a vymezení různých typů normy, pojímaných z hlediska jejího rozdílného charakteru nebo z různých jiných aspektů (norma stanovená — systémová, deskriptivní — preskriptivní, kodifikovaná — reálná). Vycházelo se z obecně přijatého principu variantnosti normy spisovného jazyka a předkládaly se různé klasifikace variant, s nimiž se v jednotlivých střediscích pracuje. Pojetí normy jako jevu historicky proměnného a sociálně vázaného přispívalo k všestrannému využití při charakteristice a výkladu jazykové problematiky slovanských jazyků v různých obdobích. Velký důraz byl kladen na poznání reálné normy na základě rozboru textů, především při výkladu faktů ze starších vývojových období. Zároveň se však vymezila jako významná kategorie postojů k normě, hodnocení normy ze strany lingvistů i uživatelů, v souvislosti s tím pak se objevovaly i exkursy dotýkající se problematiky purismu.

Ilustrační jazykový materiál obsažený v přednesených referátech ukazuje mimo jiné, že ho bude moci být využito i jako podkladu pro konfrontační zpracování variantnosti v současných spisovných jazycích slovanských. Upozornil na to v diskusi Al. Jedlička a zvláště na srovnání některých uváděných příkladů polských s materiálem českým ukázal, že i při shodnosti části inventáře variantních prostředků (např. variantních podob adverbií na -o/-e, tvarů nom. pl. mask. živ. na -i/-ové, pοl. -y/-owie) prohloubená analýza prokáže nejen formální shodu, ale především také roz[125]díly, plynoucí ze systémové vázanosti prostředků, z vázanosti na širší vývojové procesy, z rozdílného působení faktorů určujících vývoj variant ap.

Projednání problematiky normy spisovného jazyka přineslo mnoho podnětů i pro další činnost komise. Bude potřebí pokusit se o koordinaci stanovisk, o propracování klasifikace jevů a o sjednocení pojmoslovné a terminologické základny při respektování složitosti a mnohoaspektnosti problematiky. Počítá se i s širší písemnou anketou k této problematice. Teprve na tomto základě bude možno přistoupit k definitivnímu zpracování srovnávací charakteristiky současných spisovných jazyků slovanských.

Na závěr můžeme konstatovat, že přehlednou charakteristiku stavu řešení problematiky spisovného jazyka a také spisovné normy, kterou jsem podal na 1. zasedání Mezin. komise pro spis. jazyky slovanské v Bratislavě v r. 1971 a která je šíře rozvedena v mé práci Spisovný jazyk v současné komunikaci, publ. Univerzity Karlovy 1974 (už předtím byl dosavadní stav řešení této problematiky z obecného hlediska výrazně charakterizován v syntetických statích M. M. Guchmanové a N. N. Semenjukové), bude jistě možno po publikování výsledků moskevského zasedání (referáty vyjdou v samostatném sborníku, který vydá AN SSSR v Moskvě) významnou měrou doplnit.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 116-125

Previous Vladimír Skalička: Hranice sociolingvistiky

Next Karel Horálek: Sovětská jazykověda včera a dnes