Polská práce o akustické fonetice

Jiřina Novotná-Hůrková

[Discussion]

(pdf)

Польская работа по акустической фонетике / Une contribution polonaise sur la phonétique acoustique

Větší zájem o akustiku řeči lze pozorovat v Polsku teprve v posledních deseti letech. Tento zájem však rychle vzrůstá: o akustiku řeči se začínají zajímat stále širší kruhy specialistů z různých oborů, zejména z akustiky, jazykovědy, medicíny (stomatologie, foniatrie a otolaryngologie), telekomunikační techniky, teorie automatizace a kriminologie. Je to patrné i z obsahu dalších sborníků Speech Analysis and Synthesis,[1] jejichž editorem je Wiktor Jassem, vedoucí poznaňského pracoviště, které se zabývá akustickou fonetikou v rámci PAN. První z nich se týkal převážně otázek čistě fonetického rozboru řeči (jediným nefonetickým příspěvkem byl článek J. Kacprowského z varšavského pracoviště kybernetické akustiky PAN; řešil řadu konstrukčních problémů, týkajících se polského syntetizéru Synfor I). Tematický okruh dalších dvou sborníků se rozšířil o problematiku z oblasti telekomunikační techniky, syntézy řeči (z technického hlediska), automatické identifikace řeči a v souvislosti s tímto tématem i o řešení některých otázek percepce řeči. Přístup k řešení problémů je — v souladu se zaměřením jednotlivých statí — lingvistický, matematický a čistě technický.

Poslední Jassemova práce Základy akustické fonetiky[2] má charakter učebnicový. V úvodu autor zdůvodňuje opodstatnění akustické fonetiky jakožto vědní disciplíny. Podle něho původní definice řeči, jako zvukové formy jazyka, který v určitém obvykle národnostně vymezeném společenství plní funkci dorozumívacího prostředku mezi lidmi, bude muset být poněkud modifikována. Odůvodňuje to tím, že rychlý rozvoj kybernetických věd dává reálnou možnost využít mluvené řeči i v oblasti řízení stroje člověkem a člověka strojem.

Rozvoj kybernetiky také značně přispěl k jistému vyrovnání koncepčních a metodologických rozdílů mezi vědami humanitními na straně jedné a technickými a [159]exaktními na straně druhé. Vznikají hraniční obory, jejichž příslušnost k jedné určité vědní oblasti nemůže být vždy přesně vymezena. Jedním z takových oborů je akustická fonetika.

Počátky akustické fonetiky jako specializované vědní disciplíny klade Jassem do let 1946—48 (i když se samozřejmě rozborem řeči z akustického hlediska zabývala i řada prací starších již v druhé pol. 19. stol.). V těchto letech se totiž v časopise Journal of the Acoustical Society of America objevila řada článků věnovaných analýze řeči pomocí akustického spektrografu, který umožňoval opticky vnímat akustické vlastnosti řeči proměnné v čase. V r. 1947 vyšla v Novém Yorku obsáhlá práce R. K. Pottera, A. G. Koppa a H. C. Greena Visible Speech, která zůstává dodnes nejbohatším popisem zvukové stránky jednoho jazyka opírajícím se o spektrografickou analýzu. Ačkoli tato práce nemá charakter přísně vědecký (je učebnicí spektrografických obrazů, určenou žákům a učitelům škol pro hluché, v kterých se jedné z variant spektrografu užívá jako revalidačního zařízení), vzbudila pozornost značně širokých kruhů odborníků.

Práce Jassemova není také první soubornou prací z akustické fonetiky. Již v r. 1948 vydal časopis Language jako suplementum monografii M. Joose Acoustic Phonetics, kde termínu akustická fonetika bylo použito poprvé v titulu větší vědecké publikace. Joosova práce zůstává dodnes, po více než pětadvaceti letech, standardní učebnicí, i když po více než tisíci článcích a monografiích, které od té doby vyšly o akustické analýze řeči, je už v některých aspektech poněkud zastaralá. Další prací o této disciplíně je kniha P. Ladegfogeda Elements of Acoustic Phonetics (London 1962), napsaná se značným pedagogickým talentem. Je to však ve shodě s titulem učebnice zcela elementární, která obsahuje jen úvodní informace. Její další část zatím nevyšla. Jedinou prací, která hutnou formou podává v úplnosti všechny otázky foneticko-akustické a která dosud nezastarala, je práce P. B. Denese a E. N. Pinsona The Speech Chain (Montreal 1963).

Dnes můžeme dost zřetelně odlišit dva samostatné směry, které se zabývají zvukovou stránkou jazyka; akustiku řeči a akustickou fonetiku. První z nich se zabývá zkoumáním řečového signálu z hlediska čistě fyzikálního a teprve sekundárně obrací pozornost na hledisko jazykové. Akustická fonetika, která specifickým způsobem využívá rozšířeného pojmového aparátu akustiky, se sice zabývá zkoumáním téhož signálu, avšak pojímá jej jako zvukovou realizaci jazykového kódu. V oboru akustiky řeči má do jisté míry charakter učebnice — přehledu napsaného na velmi vysoké vědecké úrovni — kniha J. L. Flanagana Speech Analysis, Synthesis and Perception (3. díl, série Kommunikation und Kybernetik in Einzeldarstellungen, Berlín 1965).[3] Flanaganova práce je prvním souborným dílem pojednávajícím o akustice řeči z tří základních hledisek uvedených v titulu knihy.

Jassemova práce je psána z pozice školeného fonetika: opřel se v ní o své bohaté zkušenosti, které vyplynuly ze spolupráce s řadou polských i zahraničních odborníků v oboru lingvistiky, akustiky, telekomunikační techniky, elektroniky, stomatologie, otolaryngologie, radiologie, foniatrie a matematické statistiky. Zatímco základní odborná příprava se v některých z těchto disciplín navzájem podobá (např. v akustice a telekomunikační technice), ostatní vědní obory užívají zcela jiného základního pojmového aparátu. Specialisté těchto oborů nemají prozatím k dispozici žádnou základní práci učebnicového charakteru, která by splňovala alespoň tyto hlavní podmínky: (1) obsáhla by všechny základní problémy (nebo alespoň většinu) akustické fonetiky, (2) seznámila by čtenáře s problematikou pomocí základního pojmového aparátu, který by měl na zřeteli velice různou úroveň průpravy odborníků v různých vědních disciplínách, které se akustickou fonetikou zabývají.

[160]Úvodní informace, které Jassem pokládá za nutné k seznámení s celou základní problematikou foneticko-akustickou, se týkají hlavně jazykovědy, akustiky, elektroakustiky a matematiky. Mohlo by se zdát, že některé informace, které autor podává v úvodních částech knihy, jsou zbytečné, nemá-li mít kniha charakter populární příručky. Jazykovědec bude jistě pokládat kapitoly o vztahu mezi pravopisem a výslovností, o fonetické transkripci nebo o vztahu mezi grafémy a fonémy v polštině za elementární, ale stejně tak se bude akustik dívat na kapitoly o prostých akustických kmitech, o akustické a elektrické rezonanci nebo o spektrální analýze stacionárních jevů. Kapitola o některých základních otázkách matematické statistiky bude jistě více než elementární pro školeného statistika. Jassemovi však nejde jen o uvedení řady informací z oboru akustiky, elektrotechniky, fonetiky, ortografie, teorie informace a statistiky. Z každého citovaného vědního oboru je vybrán jen určitý úsek, který co nejbezprostředněji souvisí s otázkami akustické fonetiky. Autor řadí tyto úvodní informace poměrně volně, ale ve všech kapitolách poukazuje na jejich spojitost s úvodní problematikou. Proto je důležité číst knihu jako celek. Vždyť těžkosti spolupráce odborníků z různých oborů (např. při řešení otázek akustické analýzy a syntézy řeči) plynou nejen z původně různého zaměření a průpravy zástupců jednotlivých vědních oborů, ale i z toho, že odborník nemá často jasnou představu o tom, jaký rozsah znalostí by měl předat spolupracovníkům z jiného oboru, aby bylo možné vytvořit společnou základnu pro vzájemnou spolupráci.

Jassemova práce nemá tedy charakter nějakého průřezu různými obory, jde mu o vyjasnění té problematiky, která je různým oborům při řešení otázek akustické fonetiky společná.

Jistě by bylo užitečné, kdyby autor srovnával své stanovisko i výsledky (které publikoval i v jiných pracích) s názory a výsledky jiných pracovníků, ale takové srovnání by značně rozšířilo rozsah této práce a možná by dokonce i narušilo její celistvost.[4] Jassemova práce může ulehčit studium příslušné vědecké literatury. Jeho Základy akustické fonetiky nemají být úvodem ke studiu nějaké konkrétní práce; jsou jistým druhem kursu, který by měl čtenáře uvést do podrobnější problematiky, jejíž reprezentativní část je uvedena v bibliografii.[5]

V části věnované akustice řeči objasňuje autor podstatu kmitavého pohybu a vytváření zvukových vln, prosté akustické kmitání, skládání stejnosměrných kmitů téže frekvence i různé frekvence. Vykládá základní veličiny zvuku, jako je jeho rychlost, intenzita zvuku, akustická impedance, podstatu periodických a neperiodických zvuků, podstatu stacionárních a nestacionárních jevů apod. Od objasnění základních pojmů přechází k výkladu akustické skladby řeči.

Z oblasti jazykovědy — v kapitolách určených nelingvistům (vychází v nich především z polského jazykového materiálu) — věnuje pozornost vztahu pravopisu [161]a výslovnosti, vztahu mezi grafémy a fonémy. Podrobně uvádí artikulační klasifikaci polského hláskového systému; výklad artikulace jednotlivých hlásek dokládá rentgenogramy. Základy fonetické transkripce ilustruje na příkladech nejen z polštiny, ale i z ruštiny, angličtiny, němčiny a francouzštiny. Odtud přechází k vlastní akustické analýze řeči. Učí čtenáře číst záznamy na různých přístrojích, od osciloskopů, různých druhů analyzátorů až k sonagrafu (práci s nejrozšířenějším typem analyzátoru — Key-sonagrafem věnuje zvláštní pozornost, uvádí jeho značné přednosti, ale i nedostatky, které jsou především ve způsobu měření intenzity zvuku). Výsledky zkoumání akustických vlastností hlásek konfrontuje s jejich artikulačními koreláty. Tuto část práce ilustruje jak vlastními sonagramy, tak i tabulkami a grafy (frekvenční oblasti polských vokálů, akustické hodnoty polských frikativ, úroveň formantů v dB, frekvenční oblasti formantů a oblasti šumu u souhlásek aj.).

V části věnované základnímu tónu seznamuje čtenáře také se základními typy intonačních průběhů, uvádí rozdíl mezi tonickými a netonickými jazyky z fonetického i fonologického hlediska. Lingvista se tu ovšem může pozastavit nad autorovým výkladem funkce intonace (s. 257). Autor píše: „V jazyce netonickém, jakým je polština, spočívá úloha intonace v tom, že signalizuje — obecně vzato — určité emocionální stavy mluvčího, jeho vztah k obsahu výpovědi nebo k osobě, s kterou mluví.“ Domníváme se, že v tomto případě by bylo vhodnější (mj. také vzhledem k tomu, že kniha není psána jen pro lingvisty) zdůraznit, že intonace nejen vyjadřuje citové zaujetí mluvčího, ale především souvisí s věcným obsahem sdělované myšlenky.[6] Tím spíše, že dále operuje autor s pojmem intonému (např. dva intonační průběhy: Dziewczyna. Dziewczyna? pojímá jako dva intonémy, jejichž distinktivnost se určuje z intonačního kontextu, a nikoli z kontextu fonémů). Dále se zabývá způsoby zkoumání intonace, a to jak měřením časového průběhu na oscilogramu, tak i sledováním změn na různých typech tonometrů.

Lingvista se rovněž pozastaví nad poněkud zjednodušeným výkladem o distinktivních rysech (s. 323): „Dnes v nejobecnějším pojetí mají distinktivní rysy charakter binární, to znamená, že jde o takovou klasifikaci fonémů, v které každý foném buď určitý rys má, nebo má rys protikladný. Distinktivní rysy tedy nejsou stupňovatelné.“ I když jsme si vědomi, že tato kapitola je určena především nelingvistům, je třeba říci, že se v posledních letech někdy pochybuje o vhodnosti binárního pojetí distinktivních rysů pro akustickou klasifikaci fonémů i z praktických, čistě technických hledisek, a proto se od tohoto pojetí začalo již před několika lety ustupovat.[7]

V kapitole věnované syntéze řeči a poslechovým metodám se vykládá podstata syntetické simulace řečového signálu a popisují typy syntetizérů konfiguračních (jakým je např. analogový syntetizér v MIT) i parametrových (např. polský syntetizér Synfor II).

Český fonetik bude jistě v knize postrádat samostatnou kapitolu věnovanou otázkám percepce řeči. Fakta zjišťovaná v akustickém řečovém signálu nejsou již dávno pouze registrována, ale jsou — většinou systematicky — hodnocena a tříděna se zřetelem k možnostem jejich percepce.[8] Jassem se otázek percepce řeči jen dotýká [162]v kapitole o syntéze řeči. Popisuje pouze různé druhy poslechových testů, např. při výzkumu poznatelnosti hlásek a srozumitelnosti řeči, při zkouškách srozumitelnosti přenosu řeči pomocí logatomů, zběžně uvádí vliv výběru neškolené poslechové skupiny (tzv. “naive listeners”) a skupiny zaškolené na vnímání poslechových testů.

Závěrem bychom chtěli říci, že i když s autorem nemůžeme v některých jednotlivostech plně souhlasit (to se týká zejména lingvistických částí), je Jassemova kniha záslužným činem, jehož hodnota je především v tom, že je to první obsáhlá a ucelená práce z akustické fonetiky vydaná v socialistických státech. Autor v ní čerpal nejen z vlastních bohatých zkušeností, ale prokazuje i široký rozhled po odborné literatuře u nás často nedostupné.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 158-162

Previous Jiří Kraus, Milena Rulfová: K sociolingvistickým předpokladům mluvnického popisu

Next Zdeňka Sochová: Šedesátiny významného lexikologa Josefa Filipce