K 30. výročí osvobození (Současný stav a výhledy české jazykovědy)

Redakce

[Articles]

(pdf)

К 30-ой годовщине освобождения (Современное состояние и перспективы чешского языкознания) / À propos du trentième anniversaire de la libération (L’état actuel et perspectives de la linguistique tchèque)

30. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou, které spolu s vytouženou svobodou dalo oběma našim bratrským národům i nový smysl jejich života — společně budovat socialismus, je nám i vhodnou příležitostí k zamyšlení nad tím, jakým vývojem prošla naše česká jazykověda ve třech desítiletích samostatného Československa, co splnila a co naší společnosti dluží.

Srovnáme-li dnešní situaci našeho vědního oboru s jeho situací před třicíti lety, nemůžeme nevidět, k jakému rozvoji a rozmachu tvůrčích sil tu došlo na všech úsecích jazykovědného zkoumání. To je přirozený důsledek zásadních proměn, kterými prošla naše společnost: teprve socialistická společnost dokázala vytvořit podmínky pro svobodný vývoj vědy, a to nejen materiální, nýbrž i ideové — teprve v marxismu-leninismu, který se stal základem všeho našeho hospodářského, politického a kulturního života, se dostalo vědě bezpečné světonázorové základny vědeckého zkoumání.

Česká jazykověda má dobré, pokrokové tradice. Již v 30. letech upozornila na sebe promyšlenou koncepcí funkčně-strukturního zkoumání jazyka, v níž podněty francouzské školy ženevské a ruské školy kazaňské byly tvořivě rozvinuty v těsném sepětí s domácí realistickou tradicí. I když tato tzv. pražská škola jazykovědná neměla jasnou marxistickou orientaci, ve svých badatelských přístupech důsledně usilovala o tvůrčí uplatnění dialektické metody. Proto také mohla přinést významné výsledky, především na poli zkoumání zvukové stránky jazyka a na úseku teorie spisovného jazyka a jazykové kultury. Šlo tu však v podstatě o výsledky činnosti vynikajících jednotlivců — podmínky pro práci kolektivní, která jedině mohla zvládat náročné úkoly, které před naší jazykovědou stály, tu dosud nebyly a v kapitalistickém řádu první republiky ani být nemohly.

Ani za fašistické okupace neustala zcela činnost české jazykovědy. Příkazem povinnosti k národu ovšem bylo soustředit se na přípravné práce na dílech pro národní život nejpotřebnějších (jako byly základní výkladový slovník a mluvnice spisovné češtiny) a na činnost jazykově výchovnou, která tím, že vedla k lásce k mateřskému jazyku, učila chápat jeho krásu a bohatství, posilovala národní cítění krutě deptaného, ale nepokořeného národa.

Teprve porážka německého fašismu v r. 1945 a definitivní nastoupení našich národů na cestu socialismu v únoru 1948 poskytly naší jazykovědě podmínky, aby mohla na široké vědecké frontě kolektivně řešit velké vědecky i společensky závažné úkoly, které s sebou přinášelo budování socialistické společnosti a v poslední době i vědeckotechnická revoluce. Rozhodující význam pro tento rozmach naší jazykovědy a vědy vůbec mělo založení Československé akademie věd v r. 1952 (její úlohu jsme si připomněli při příležitosti 20. výročí jejího založení) a rozvoj našich vysokých škol. Tehdy se těžiště badatelské práce definitivně přesouvá na výzkumné kolektivy na pracovištích akademických a na jazykových katedrách vysokých škol, především filozofických a pedagogických fakult. Od té doby můžeme sledovat rozvoj naší jazykovědy jako mohutný, do šíře se rozlévající proud vědeckoorganizační, výzkumné i popularizační práce, plánovité a společensky angažované.

Není tu místa k tomu, abychom mohli podrobněji dokumentovat, jak se projevil tento mimořádný rozvoj české jazykovědy v organizaci vědecké práce na všech důležitých úsecích zkoumání — na úseku zkoumání jazyka mateřského, na úseku výzkumu jazyků cizích a na úseku obecné teorie a metodologie jazykovědné. Byl výstižně zachycen v publikaci Nejvýznamnější vědecké výsledky dosažené na pracovištích [178]ČSAV a SAV v letech 1952—1965 a v řadě dalších příležitostných statí okrouhlým výročím v našich jazykovědných a víceoborových časopisech.

Ale protože zamyšlení nad situací naší jazykovědy a jejími výhledy předpokládá alespoň letmé ohlédnutí zpět, chtěli bychom přece jen stručně shrnout nejdůležitější výsledky na jednotlivých úsecích naší práce v oboru jazykovědy a naznačit nejbližší i vzdálenější úkoly, které nás na těchto úsecích čekají.

Příznačný pro toto třicetileté období je důraz kladený na obecně teoretické a metodologické předpoklady jazykovědného bádání. Značný význam měly po této stránce četné celonárodní a celostátní konference a sympozia; připomínáme z nich aspoň celostátní lexikografickou konferenci v Bratislavě 1952, olomoucké konference o srovnávací slovanské jazykovědě 1953 a 1957, liblickou konferenci o otázkách stylistiky v r. 1954, pražskou konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků v r. 1956, liblickou celostátní konferenci o marxistické jazykovědě v r. 1962, řadu brněnských slavistických sympozií syntaktických v l. 1961, 1966 a 1971, konferenci o marxistické teorii v společenských vědách v r. 1972, pražské sympozium o typologii, konferenci o problémech a metodách konfrontačního studia a seminář jazykovědců-komunistů v r. 1973. Výrazným přínosem byly tu i některé akce mezinárodní, jako např. sovětsko-československé sympozium o otázkách gramatiky v Moskvě v r. 1967, mezinárodní sympozium o aktuálním členění výpovědi v Mariánských Lázních v r. 1970, moskevská konference o vědeckotechnické revoluci a jazycích světa v r. 1974, zasedání komisí Mezinárodního komitétu slavistů a ovšem obecnělingvistické, fonetické a slavistické mezinárodní kongresy aj. K zintenzívnění a zkvalitnění naší vědecké práce přispěly zvláště těsné pracovní styky naší jazykovědy se sesterskou jazykovědou slovenskou a s jazykovědou sovětskou i ostatních socialistických zemí.

O živém ruchu v české jazykovědě po r. 1945 svědčí i četná lingvistická periodika a sborníky.

K nejvýznamnějším výsledkům na úseku jazykovědy obecné náleží propracování obecné koncepce dynamického jazykového systému s protikladem centra a periférie, opírající se o zásady marxistické dialektiky, a propracování obecné koncepce funkční perspektivy výpovědi. Přínosem je i osobitá koncepce typologie jazyků a propracování metody jazykové konfrontace. Významných badatelských úspěchů bylo dosaženo i v oblasti obecné fonetiky, a to zvláště v rozboru závažnosti akustických složek řeči jako jazykových prostředků, v akustické analýze a syntéze řeči a v rozboru fyziologické činnosti mluvidel při fonaci. Obecně teoretický dosah mají však i mnohé výsledky výzkumu mateřského jazyka a výzkumu jazyků cizích (viz tam).

Současný obecnějazykovědný výzkum je zaměřen na rozbor teoretických koncepcí v jazykovědě, zejména na revizi teorie pražské školy z hlediska marxisticko-leninské filozofie a na její rozvinutí, zvláště pokud jde o zkoumání vztahů mezi jazykem a společností a mezi jazykem a myšlením.

Perspektivním úkolem na tomto úseku je vypracovat — v spolupráci s pracovišti slovenskými a s pracovišti ostatních socialistických zemí, především Sovětského svazu — obecnou teorii a metodologii jazykovědy, odpovídající jak filozofickým východiskům marxismu-leninismu, tak současným nárokům vědy i aktuálním potřebám socialistické společnosti. V souvislosti s propracováváním marxisticko-leninské teorie jazyka a metodologie jeho zkoumání a s kritickou analýzou různých jazykových směrů, mj. též s kritickým přehodnocováním domácí jazykovědné tradice bude třeba zpracovat i dějiny českého jazykovědného myšlení a zároveň podat přehledný základní obraz směrů vývoje světové jazykovědy se zřetelem k podílu české (i slovenské) lingvistiky na něm.

Pro upřesnění základních lingvistických pojmů, chápaných často nejednotně, a zhodnocení jednotlivých lingvistických koncepcí, metod a postupů je velmi nalé[179]havé vypracování lingvistického kompendia v podobě soustavné oborové encyklopedie jazykovědy (která je zatím suplována lingvistickými hesly v našich encyklopediích obecných) a zejména sestavení abecedního lexikonu lingvistických pojmů a termínů, které by nejenom shrnovaly výsledky dosavadního bádání, ale i upozorňovaly na nedostatky podaných řešení a na otevřené problémy a přinášely tak zároveň podněty pro příští výzkum. Dobrým základem pro tuto práci je čtrnáctijazyčný slovník lingvistické terminologie, který je v tisku. Průpravnou prací pro tento časově i jinak náročný úkol by měl být stručný výkladový terminologický slovník jazykovědy, určený pro potřeby učitelů jazyků a studenty filologických oborů i širší veřejnosti. Připravuje se rovněž speciální slovník slovanské onomastické terminologie.

Na úseku vědy o českém jazyce k nejvýznamnějším výsledkům v oblasti teoretické patří vypracování řady původních koncepcí, které se staly základnou velkých, většinou kolektivních děl materiálových. Je to zejména původní koncepce rozboru a popisu větné stavby a popisu tvaroslovného na základě významově-funkčním a s ní sourodá koncepce popisu soustavy slovotvorné a vůbec pojmenovací na materiálu českého jazyka a v souvislosti s ní obecná teorie slovní zásoby a jejího zachycení v slovnících různých typů. Propracována byla rovněž teorie zvukové stránky jazyka z hlediska funkčního. Propracován byl i obecný dynamický aspekt systému a v souvislosti s tím vztah synchronie a diachronie v popisu jazyka. Originální koncepce byly podány i v uplatnění matematických metod při rozboru a popisu jazyka: je to jednak promyšlená koncepce kvantitativní analýzy současné psané i mluvené spisovné češtiny, jednak pozoruhodná koncepce popisu češtiny z hlediska vztahů funkce a formy metodami algebraickými. Podstatně byla rovněž prohloubena teorie spisovného jazyka (zejména z hlediska sociolingvistického) a jazykových stylů. V souvislosti s tím byla rozvíjena i teorie jazykové kultury a praktické péče o spisovný jazyk. V těsné návaznosti byly propracovány zásady české ortoepie a hlouběji promýšleny předpoklady a reálné možnosti úpravy české ortografie. Tyto teoretické práce, uložené většinou v knižních monografiích a v statích časopiseckých i sborníkových a přes svou spjatost s českým materiálem požívající mezinárodního uznání, vyústily v kolektivní celostní koncepci vědecké synchronní mluvnice češtiny, jejíž zpracování je předním úkolem naší bohemistiky.

Ze základních prací materiálových na úseku výzkumu současné spisovné češtiny třeba uvést dokončení devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého s širokou dokumentací z novodobé české literatury krásné i naučné a vypracování i vydání čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého, popisujícího a vykládajícího současnou slovní zásobu včetně základní odborné terminologie, frazeologie i synonymiky, a to nejen po stránce lexikální, ortografické a ortoepické, ale i mluvnické a stylistické. V souvislosti s přípravou slovníku současného živého úzu byl zpracován v rukopise slovník spisovné češtiny pro školy i širší veřejnost. Byl vypracován i slovník a tergo (retrográdní), důležitý zvláště pro terminologickou praxi (nenašel však dosud vydavatele). Velmi oceňován doma i v cizině je slovník Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce.

Perspektivně se počítá s vypracováním řady slovníků speciálních, především slovníku synonym, slovníku frazeologického, slovníku významových okruhů („slovních polí“) a základních slovníků autorských.

Soustavně byla zpracována kodifikace české spisovné výslovnosti (2. díl Výslovnosti spisovné češtiny — Výslovnost slov přejatých je v tisku).

Významným vědeckým činem se stalo obsáhlé a originálně pojaté dílo o tvoření slov v češtině, podávající popis a rozbor soustavy odvozených českých substantiv; k tisku se připravuje slovotvorný popis motivovaných slov ostatních slovních druhů i několikaslovních pojmenování.

Poměrně dobře je zpracována mluvnice v užším smyslu, zvláště skladba: vedle tří [180]původních zpracování české mluvnice máme i tři původní české skladby; méně již se dostalo na vlastní tvarosloví.

Nesplněným úkolem však stále zůstává vypracování velké vědecké mluvnice češtiny, která by podala na úrovni současné teorie a metodologie soustavný popis a výklad současné spisovné (psané i mluvené) češtiny na všech jejích rovinách. Tento popis by měl zahrnout jak vlastní mluvnickou stavbu, tj. soustavu skladebních vztahů větných i nadvětných a soustavu tvaroslovnou po stránce formální i významově-funkční, tak i popis slovotvorné i lexikální organizace slovní zásoby a ovšem i rovin zvukové stránky jazyka z hlediska fonologického i fonetického. Všechny tyto roviny jazyka bude třeba postihnout v jejich složitosti a vzájemných vazbách, a to jak po stránce kvalitativní, tak i po stránce kvantitativní, přirozeně v jejich dynamice, která je důsledkem užívání jazyka jako základního prostředku společenské komunikace.

Důležitým úkolem nejbližšího období bude vedle rozsáhlých úkolů v oblasti praktické péče zejména prohloubení teorie jazykové kultury v rozvinuté socialistické společnosti v období vědeckotechnické revoluce, souhrnné zpracování jednotlivých funkčních stylů, studium jazykové komunikace v různých komunikačních situacích a v souvislosti s tím i prohloubení teorie jazykové výchovy.

Na úseku lexikologie a lexikografie se počítá s vypracováním české koncepce lexikologie a teorie české jednojazyčné lexikografie, která by shrnula a zobecnila výsledky prací na slovnících různého typu.

Významných výsledků dosáhl i historický výzkum českého jazyka, a to zejména na úseku vývoje slovní zásoby. Po ne zcela zdařilých pokusech v předcházejícím období dostává se naší veřejnosti v 50. letech nejprve stručnějšího Etymologického slovníku českého jazyka pro účely studijní a pak prvního úplného vědeckého etymologického slovníku českého a slovenského jazyka, díla velkého kulturně historického významu, založeného na široké bázi srovnávací a opřeného o důkladnou znalost reálií. Třetí, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím přesahuje rámec vlastní etymologie.

Po důkladné koncepční i materiálové přípravě se začalo s vydáváním rozsáhlého Staročeského slovníku, závažného i pro poznání vývoje ostatních slovanských jazyků i pro dějiny národní kultury vůbec (vyšlo už 6 svazků, celkem 912 stran).

Vysokoškolskou příručkou chce být, v mnohém však jde nad tento cíl nová čtyřdílná Historická mluvnice češtiny.

Bezprostředním úkolem bohemistiky na úseku vývoje českého jazyka je dokončit Staročeský slovník a urychleně sebrat materiál pro zpracování slovníku doby střední. Výhledovým úkolem tohoto výzkumu zůstává kritické přepracování a doplnění Gebauerovy Historické mluvnice z hlediska dnešní naší znalosti staročeských památek a v duchu současného chápání jazykového vývoje.

Význačné souborné práce vznikly i na úseku zkoumání jmen vlastních: Bylo dokončeno monumentální dílo o místních jménech v Čechách a vydán I. díl dvousvazkového díla o místních jménech moravskoslezských (II. díl je v tisku). Velmi pokročil soustavný popis a výzkum jmen pomístních v Čechách i na Moravě. Zpracována byla rovněž i staročeská jména osobní i novočeská příjmení.

V nejbližší době bude třeba rozpracovat strukturní pojetí toponymické a antroponymické soustavy a zpracovat slovník a atlas českých jmen pomístních a atlas místních jmen na Moravě a ve Slezsku.

Většinou v souvislosti s uvedenými velkými díly kolektivními vznikla i dlouhá řada závažných monografií fonetických a fonologických, gramatických, lexikálních i onomastických. Připomeňme z nich aspoň úvod do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, monografie o dynamice fonologického systému současné spisovné češtiny, o intonaci a větě, dále studie o českém vidu slovesném, o infinitivu, o času [181]a modalitě, o kvantifikaci, o morfologické homonymii, o struktuře slovesných tvarů určitých, o pádovém systému jmen, o souvětí spisovné češtiny, o jazykové stavbě emocionální stránky výpovědi, soubor statí o významové stavbě věty, o rytmické výstavbě prozaického textu, sborník statí o aktuálním členění výpovědi, studie o vyjadřování příčiny v české syntaxi, o parentezi v současné češtině, monografie o vývoji českého genitivu, o vývoji vět infinitivních, o vývoji přechodníkových konstrukcí, o vývoji českého souvětí, o vývojových postupech české slovní zásoby, o výstavbě jazykových projevů a stylu, o spisovném jazyku v současné komunikaci, o generativním popisu jazyka a české deklinaci.

Také na úseku zkoumání nespisovných útvarů českého jazyka bylo po r. 1945 dosaženo významných výsledků, přispívajících k objasnění vývoje české národní společnosti. Byly vybudovány rozsáhlé materiálové sbírky (lexikální archív lidového jazyka a archív nářečních textů), postupně zpracovávané v jednotný obraz územního rozrůznění češtiny. Od r. 1960 se připravuje Český jazykový atlas, který přinese vedle dat o tradičních venkovských nářečích i data z mluvy městské mládeže ve vnitrozemí i v pohraničí. Výrazně se naše dialektologie podílí na přípravách Slovanského jazykového atlasu.

K bohaté řadě monografií věnovaných jednotlivým nářečním celkům přibylo nedávno i cenné souborné kompendium o českých nářečích, první dílo tohoto druhu od průkopnických Havránkových Českých nářečí z r. 1934, a monografie o obecné češtině. Pozoruhodné, i když zatím nečetné jsou i práce z historické dialektologie.

Vedle toho vznikla řada dílčích studií zaměřených na otázky sociální dialektologie, na studium syntaxe a slovní zásoby nářečí a běžné mluvy.

Mnoho výsledků dílčích studií bylo uloženo v souborném díle Jazyk, přinášejícím historický vývoj češtiny a slovenštiny, dějiny obou našich spisovných jazyků a jejich dnešní stav, vývoj a stav nářeční a základní údaje o ostatních jazycích ČSSR (v tisku).

Důležité místo v české jazykovědné problematice měly otázky vztahů mezi oběma našimi národními jazyky, češtinou a slovenštinou.

Postupně se vytváří teoretická i metodologická základna konfrontačního výzkumu spisovné češtiny a slovenštiny, a to ve všech rovinách jazykové stavby i v rovině jazykové situace. Byly vypracovány dílčí konfrontační studie z oblasti lexika, terminologie a problematiky slovních druhů a o otázkách vzájemných překladů.

Významným politickým činem bylo vydání dlouho postrádaného středního slovníku slovensko-českého. Za české spolupráce vznikl na Slovensku velký vědecký slovník česko-slovenský a připravuje se jeho slovensko-český protějšek.

Aktuálním úkolem zůstává zpracování speciálních oborových terminologických slovníků slovensko-českých i česko-slovenských (prvním krokem je česko-slovenský a slovensko-český slovník vojenského názvosloví) a zejména vypracování velké vědecké konfrontační mluvnice slovenštiny ve srovnání s češtinou a naopak.

Byla rovněž vypracována celková koncepce a metodika výzkumu jazykových kontaktů česko-slovenských v jejich nespisovné složce a podniknut příslušný sondační terénní výzkum; výsledků tohoto výzkumu bude mj. využito pro Karpatský jazykový atlas.

Důležitým úkolem, který by měl být v dohledné budoucnosti řešen, je hlubší poznání vzájemných vztahů češtiny a slovenštiny, jejich systémů i společenských funkcí v současnosti i v historickém vývoji. Na tomto úseku musí přirozeně bohemistika těsně spolupracovat se slovakistikou.

 

V oblasti výzkumu cizích jazyků se akademická pracoviště soustředila na vypracování optimálního modelu systematického popisu mluvnické stavby cizích jazyků v konfrontaci s jazykem mateřským. Konfrontační studium se soustředí na popis a výklad mluvnické a slovníkové stavby cizích jazyků ve vztahu k jazyku ma[182]teřskému, na rozbor sociálních funkcí a funkčního rozvrstvení jazyků a na komplexní konfrontaci v oblasti překladu. Byla vytvořena řada úspěšných učebnic a stručných mluvnic zaměřených na potřeby vědeckých a odborných pracovníků.

Mezi významné výsledky rusistiky je třeba počítat šestidílný Velký rusko-český slovník, dvoudílnou Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy a z prací připravených pro tisk jednosvazkovou konfrontační vědeckou mluvnici ruštiny. Vypracována byla koncepce velké mluvnice spisovné ruštiny a byly zahájeny práce na její realizaci.

Z prací teoretických je třeba uvést aspoň tři svazky studií Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruštiny a češtiny, monografii o ruské deminutivní derivaci, o konstrukcích sponových, o polovětných vazbách, o vývoji participiálních konstrukcí, o neosobních predikativech.

Pracoviště vysokoškolská se zaměřila zejména na stanovení adekvátního modelu transformační ruské syntaxe a přinesla tu výsledky, které jsou v světové, zejména také v sovětské lingvistice kladně přijímány; upozorňujeme tu např. na významnou práci o ruském slovosledu.

Studium ostatních slovanských jazyků přineslo řadu středních slovníků dvojjazyčných, bulharsko-český, srbocharvátsko-český (v tisku), polsko-český a česko-ukrajinský (jsou připraveny do tisku) i ukrajinsko-český (připravuje se).

Významné práce přineslo v tomto období i porovnávací studium slovanských jazyků spisovných, k nimž položily základ práce Havránkovy.

Mimořádné jsou výsledky naší slavistiky historické a srovnávací, kde má naše jazykověda starou tradici: vedle cenného Úvodu do studia slovanských jazyků, přinášejícího souborné zpracování dosavadního bádání o všech slovanských jazycích, o jejich vzniku, historickém vývoji i jejich současném stavu, jsou to především dvě základní díla slavistická: impozantní Slovník jazyka staroslověnského (vychází v sešitech) a Etymologický slovník slovanských jazyků (zatím dva díly), ale i řada studií syntaktických a zvláště pokus o celkový obraz větné struktury v staré slovanštině, příspěvky etymologické a studie textově filologické.

Významné monografické studie vznikly i na poli vztahů slovansko-baltských.

Naléhavým úkolem slavistického bádání zůstává vypracování vědecké mluvnice staroslověnštiny a vědecké konfrontační mluvnice současných spisovných jazyků slovanských. Na úseku rusistiky vyžádají si společenské potřeby zpracování speciálních rusko-českých slovníků pro jednotlivé obory i systematický výzkum ruské stylistiky. Na úseku polonistiky nejnaléhavější se jeví zpracování česko-polského slovníku a konfrontační mluvnice polštiny na základě češtiny, na úseku bulgaristiky zpracování slovníku česko-bulharského.

Pozoruhodnými výsledky může se vykázat i studium jazyků neslovanských. Patří k nim především díla slovníková: vedle středních a menších slovníků, jako je Anglicko-český slovník a Česko-anglický slovník, Rumunsko-český slovník a Švédsko-český slovník, je třeba uvést dvoudílný Velký francouzsko-český slovník, dvoudílný Německo-český slovník a Česko-německý slovník, Slovník anglicko-český (v tisku) a Česko-maďarský slovník (současně se pracuje na slovníku maďarsko-českém).

I když vědecký výzkum západoevropských jazyků přinesl i u nás řadu přínosných prací individuálních, jako cenné studie o fonologii angličtiny, o funkční perspektivě anglické věty, studie o slovních polích ve francouzštině, jeví se potřeba prohloubit zejména studium němčiny, angličtiny, francouzštiny, popř. španělštiny a italštiny. Práce se zde musí přirozeně soustředit na ty úkoly, které jsou jak z hlediska našich potřeb, tak i z hlediska celosvětového vědního kontextu zvláště naléhavé a které mohou naši pracovníci řešit. Především se zde jeví obecná potřeba vypracovat konfrontační mluvnice příslušných jazyků a doplnit řady existujících dvojjazyčných slovníků. Nejbližšími úkoly jsou zde dokončení velkého česko-anglického slovníku, [183]vypracování velkého německo-českého slovníku, který by odpovídal současnému jazykovému stavu i změnám kulturním, politickým atd., dále zpracování středního oboustranného slovníku současné holandštiny a konfrontační mluvnice holandsko-české na základě němčiny a obdobné pomůcky pro jazyky severské a románské. Konečně bude třeba shrnout a zhodnotit výsledky metodiky cizojazyčného vyučování a zpracovat nové další příručky po potřeby vědy a techniky odpovídající současnému stavu vědy.

Zkoumání jazyka řeckého a latinského se i v poválečných letech rozvíjelo v rámci tzv. klasické filologie, mimo kontakt s vlastní jazykovědou. Až koncem let padesátých a výrazněji v šedesátých letech se uplatnily v pracích mladších badatelů moderní jazykovědné metody. Prosadily se zejména v jazykovědě řecké, v pracích týkajících se fonologie starých řeckých dialektů a řecké syntaxe. Marxistický přístup se projevoval v úsilí o komplexní pohled na vývoj jazyka, v souvislosti s celkovým rázem antické společnosti a kultury. Právě v možnosti sledovat dlouhodobý vývoj jazyka v jeho vnitřních a vnějších vztazích lze vidět jeden z hlavních přínosů studia antických jazyků pro současnou jazykovědu. Závažným úkolem je však také podat moderní gramatický popis jazyků, které byly základem tzv. tradiční gramatiky. I z tohoto hlediska teoretického je velmi citelný nedostatek modernějších gramatik, zejména latinských, které jsou nezbytné i pro praxi vysokých škol.

V současné době je studium jazyků klasických zaměřeno na zpracování monumentálního slovníku středověké latiny, který zachytí všechnu slovní zásobu, jak se uchovala v literárních i dokumentárních textech vzniklých v našich zemích do r. 1500, a dát tak historikům velice potřebný nástroj pro výzkum politických, hospodářských a kulturních dějin našich zemí a vytvořit podmínky pro vědecké vydávání středověkých historických pramenů. (Na obdobné tematice se pracuje v Polsku a v Maďarsku.) Jiným aktuálním úkolem naší klasické filologie je vypracování úplného slovníku latinsko-českého, který nahradí dosavadní slovník školský. Významnou součástí jazykovědného bádání v tomto oboru je také jazykový rozbor latinských děl středověkých a novověkých české provenience, zejména rozbor jazyka Husova a Komenského.

Výzkum jazyků Asie, Afriky a Oceánie, tradičně u nás shrnovaných pod pojmem orientální jazyky, vycházel sice ze starých tradic zkoumání jazyků dávných kultur Orientu a dosáhl i dalších významných úspěchů, zvl. na úseku jazyků íránských, semitských, indických a egyptologie, byl však postupně orientován na společensky závažné otázky současné jazykové komunikace, a to i se zřetelem k rostoucím potřebám naší společnosti ve styku s těmito zeměmi. Z tohoto hlediska byla studována jazyková situace jihovýchodní Asie, Dálného Východu a Oceánie, i jazyková situace Afriky na jih od Sahary a tímto směrem se zaměřily i naše arabistika s etiopistikou, turkologie a kaukazologie. Naléhavé úkoly společenské si vyžádaly věnovat badatelský zájem i cikánským nářečím v ČSSR.

Práce vzniklé v těchto i dalších oborech vznikaly ovšem jako organická součást naší jazykovědy, na niž tak či onak navazovaly a jíž opět zase umožňovaly rozšíření její teoretické základny. Vedle studií a článků v periodikách Archív Orientální a Asian and African Studies vycházely především formou monografií, vydávaných u nás i v zahraničí (SSSR, Holandsko). Vedle monografií individuálních byla připravena rozsáhlá díla kolektivní, jako střední česko-čínský slovník (1. sv. již vyšel, 2. sv. je v tisku); rozpracován je slovník arabsko-český. Teoretickým zobecněním zkušeností z lexikografické práce na tomto úseku je Manual of Lexicography, pro nějž materiály z jazyků Asie a Afriky připravovalo 14 čs. jazykovědců-orientalistů. V poslední době se pozornost obrátila na obecné otázky vztahu jazyka a společnosti a připraven sborník statí Asian and African Languages in Social Context. Připravena byla i řada učebnic jazyků Asie a Afriky pro potřeby naší veřejnosti, mj. egyptské arabštiny, hauštiny, hindštiny, bengálštiny, indonéštiny, barmštiny, javánštiny, čínštiny a ja[184]ponštiny, turečtiny a perštiny, ze starých jazyků aramejštiny a hebrejštiny. Připravuje se učebnice gruzínštiny.

Důležitým úkolem orientalistického jazykovědného bádání je zintenzívnění výzkumu procesu formování nových spisovných jazyků v této oblasti. Tento výzkum má nejen závažný dosah politický, ale právě tím, že může navazovat na zkušenosti a poznatky naší lingvistiky (teorie spisovných jazyků), má i nejlepší předpoklady pro to, aby přispěl k jejich zobecnění v rovině společensky závažných otázek vztahu jazyka a společnosti.

 

Velkou pomocí pro jazykovědný výzkum — dosud ne plně využitou — bylo zřízení laboratoře pro mechanizaci a automatizaci jazykovědných prací (v r. 1967) při Ústavu pro jazyk český. Byla mechanograficky zpracována data uložená v Slovníku spisovného jazyka českého a zpracovány texty pro morfémovou analýzu a lexikální statistiku.

Závěrem tohoto přehledu nelze se nezmínit o úctyhodných výsledcích naší práce bibliografické. Jak výsledky publikované — nejprve v pětiletých, pak v ročních bibliografiích, dále pak v čas. Rocznik slawistyczny a v mezinárodní Bibliographie linguistique — tak výsledky shromážděné v kartotékách jsou základní a neocenitelnou informační pomůckou veškeré jazykovědné práce a důležitým pramenem informací o české jazykovědě pro zahraničí.

Nesplněným přáním zůstává zatím vytvoření dokumentačního střediska naší jazykovědy. Pro jeho realizaci je třeba vyvinout potřebné úsilí celé naší odborné veřejnosti.

 

I když jsme se ve svém přehledu museli omezit na pohled z ptačí perspektivy, při němž ustoupila do pozadí jména tvůrců i přesné názvy prací a údaje časové a nebylo možné zastavit se a prodlít u jednotlivých milníků cesty naší jazykovědy za 30 let znovunabyté samostatnosti, je tuším i z tohoto kusého přehledu sdostatek zřejmé, že česká jazykověda může v tomto období vykázat nemalý kus poctivé práce a že dala naší společnosti mnohé hodnoty trvalého významu.

Zdaleka ovšem ne všechno to, co od ní naše společnost a světová odborná veřejnost očekávají. Úkoly, před nimiž naše jazykověda stojí, jsou velké. Cíle jsou — díky společenskému řádu, který budujeme — jasné, poznáváním jazyka v jeho širokých souvislostech se společností, s jejím myšlením, cítěním a snažením sloužit této společnosti a jejímu internacionálnímu poslání, zajistit světu trvalý mír, jakožto nezbytný základ pro seberealizaci člověka na této zemi. A jasná je v zásadě i bezpečná cesta k tomuto cíli — je to cesta důsledného a nekompromisního marxismu-leninismu.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 177-184

Previous Ludmila Uhlířová: O normě v ruské syntaxi

Next Petr Zima: Jazykový text a jazykový informant (Na okraj zdánlivého rozdílu mezi evropskou a mimoevropskou lingvistikou)