Nové jazykovědné encyklopedie v Spolkové německé republice

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

Les nouvelles encyclopédies linguistiques publiées dans la République fédérale allemande — voir aussi L’évolution du travail dans le domaine de la terminologie linguistique

Není jistě náhodou, že velká řada větších i menších encyklopedických děl jazykovědných vyšla a vychází v oblasti německého jazyka, a to především v Německé spolkové republice. Souvisí to s tím, že éra nacismu znamenala záměrnou izolaci Německa od světového proudu vědy. Teprve po pádu nacismu hledá německá věda znovunavázání přerušených kontaktů s vědou mezinárodní. Na úseku jazykovědy se německé myšlení, které v 70. letech minulého století dalo světu v tzv. mladogramatické škole historickou a komparatistickou jazykovědu, dlouho pohybovalo v bludném kruhu novohumboldtovské „inhaltbezogene Sprachwissenschaft“, která se paradoxně prohlašovala za jediného legitimního dědice de Saussurova; vlastní rozvoj strukturalistického bádání se dál mimo hranice Německa. Bylo proto po válce zapotřebí rychle dohánět vývojové zpoždění, orientovat se ve výbojích a v pokrocích současné světové jazykovědy, jak v zemích západní Evropy a ve Spojených státech severoamerických, tak i v Sovětském svazu a ostatních socialistických zemích. Horlivě se proto překládají hlavní teoretické práce moderní lingvistiky evropské i americké. Aby se usnadnilo porozumění těmto pracím, bylo nezbytné sestavit encyklopedické pomůcky, které by zasvěceně a pohotově uváděly do problémů a koncepcí různých směrů, proudů a škol světové jazykovědy. Poněvadž ovšem k plánování vědy a ve vědě je v kapitalistickém světě stále ještě daleko, byly vypracovány takové pomůcky z iniciativy jednotlivců, řidčeji menších nebo větších badatelských týmů nezávisle na sobě a vycházejí téměř zároveň. Není to jev zásadně zdravý. Německému odborníku, který byl, pokud jde o poučení o vývoji jazykovědy mimo rámec Německa, od[226]kázán výhradně na cizí prameny, nabízí se najednou doma velmi bohatý výběr informací. Naprostý nedostatek informací byl takřka přes noc vystřídán jejich přemírou, s nepříjemnou průvodní „Qual der Wahl“. Objektivně je však třeba uznat, že svým zaměřením a zejména provedením se vyšlá díla ve větší míře spíše doplňují než překrývají a že aspoň z těch pomůcek, které se nám dostaly do rukou, žádnou nelze označit jako zcela zbytečnou.

Z abecedních slovníků lingvistických pojmů a termínů, které vyšly v poslední době v NSR, zaslouží si pozornosti — vedle široce založeného monumentálního kompendia především klasické, historické a historickosrovnávací, ale i novější jazykovědy, které vychází již od r. 1961 redakcí Knoblochovou v sešitech ve lhůtách, které nedovolují dohlédnout ukončení díla[1] — na prvním místě znamenitý lingvistický slovník z péra Theodora Lewandowského.[2]

Tento slovník, plánovaný původně jako dvousvazkový, realizovaný však jako třísvazkový, obsahuje ve více než tisíci heslech zasvěcený a velmi informativní výklad důležitých odborných pojmů-termínů jazykovědy (a to především obecných a souborných), která je tu pojata v širokých souvislostech s teorií komunikace a s teorií vědy; do slovníku jsou dále zahrnuty i termíny ze sociolingvistiky a psycholingvistiky a — ve zvlášť výrazné míře — i termíny z lingvistiky textu a pragmatické lingvistiky, která od dob ruského formalismu usiluje o most mezi jazykovědou a literární vědou a jejíž výtěžky v německém prostoru jsou zatím jen fragmentární a předběžné.[3]

Slovník, který vyšel v edici univerzitních příruček (UTB — „Uni[versitäts]-Taschenbücher“, vydávaných společně 16 západoněmeckými nakladatelstvími) v řadě Grundlagen der Sprachdidaktik (Základy jazykové didaktiky) redakcí B. Weisgerbera, H. Messelkena, E. Schmalohra a Th. Lewandowského, sleduje především cíle didaktické. Toto zaměření naprosto však nesnižuje vysokou náročnost a vědeckou úroveň slovníku, který je dobrou ilustrací často proklamované, ale vzácně realizované zásady, že žákům je třeba poskytnout z dobrého to nejlepší. Lingvistický slovník Lewandowského je, pokud to můžeme z vlastní zkušenosti posoudit (neboť ne všechna díla toho druhu jsou nám dostupná), zatím nejlepší (ukončenou) příručkou toho druhu v oblasti německého jazyka a jedním z nejlepších abecedních kompendií lingvistických ve světové literatuře. Je to tím záslužnější, že jde o dílo jediného autora. Uvítají je nejen studenti germanistiky a jiných filologických oborů, na něž autor myslel především, ale i odborníci lingvisté z oblastí dalších, ať germanisté nebo specialisté v zkoumání jiných jazyků, či badatelé v obecné jazykovědě a v metodologii jazyka, i odborníci pomezních oborů, pokud budou hledat solidní a o objektivnost usilující poučení v otázkách jazyka.

Sympatie našich odborníků si získá slovník Lewandowského i tím, že poměrně bohatě zaznamenává a s uznáním hodnotí výsledky vědy sovětské[4] i přínos vědy naší.[5] S tím souvisí přirozeně i to, že přináší i hojný ilustrační materiál z různých jazyků slovanských.

Je ovšem přirozené, že vedle termínů a pojmů klasické jazykovědy a novější jazykovědy německé, zvláště Weisgerberovy obsahové jazykovědy a Glinzovy osobité modi[227]fikace závislostní gramatiky, vykládá slovník především pojmy lingvistiky strukturní, hlavně distribucionalistické, transformacionalistické a generativistické.[6]

Ve výběru a výkladu pojmů se autor vystříhal jednostrannosti, ale i laciné eklektičnosti. Didaktický zájem vedl ho k tomu, aby poskytl uživatelům slovníku dostatečný nadhled na jednotlivé koncepce a teorie z obecnějšího a zároveň bezprostředního pohledu na jazyk a jeho fungování v komunikačních procesech.

V souvislosti s tím se nespokojuje prostým objasněním jednotlivých pojmů, nýbrž usiluje o celkové kritické zhodnocení koncepce, která stojí za nimi. Ve shodě s tímto zaměřením nepodává se ve slovníku výklad pojmů školní mluvnice, jako substantivum, ablativ, aorist atp. — jejich znalost se předpokládá —, nýbrž tyto pojmy se začleňují do kategorií širších, teoreticky významnějších, jako druh slova (Wortart), pád (Kasus), čas (Tempus) atp.

Jako u všech slovníků, o nichž tu chceme informovat, převažuje zájem o co nejvýstižnější zachycení pojmu silně nad zájmem o jeho formální vyjádření, o termín, jeho zhodnocení, popř. jeho ustálení. Proto se pro identifikaci heslového pojmu uvádějí vedle sebe i různé názvy synonymní, stejně tak jako se podávají vedle sebe různá vymezení daného pojmu, zdůrazňující často různé jeho aspekty. Cizojazyčné ekvivalenty, pokud je slovník zaznamenává, slouží také pouze identifikaci termínu-pojmu, nikoli soustavnému poučení terminologickému. (Kde se to autorovi jeví potřebné, uvádějí se jinojazyčné ekvivalenty francouzské, anglické a ruské.) Naproti tomu se vypočítávají a vysvětlují různé aspekty jednotlivých termínů-pojmů v různých lingvistických koncepcích, školách atp.

Užívatel slovníku zvláště ocení i reprezentativní výběr literatury k jednotlivým heslům, v němž autor uvážlivě spojuje práce povahy úvodové i práce speciálnější, důležité práce starší i práce nejnovější.

Vedle velmi stručné předmluvy (je příznačné, že čím skromnější je vlastní dílo, tím abundantnější bývá předmluva!) předesílá autor svému dílu seznam použitých slovníků (obsahující 23 položek; jsou mezi nimi i slovník Achmanové a slovník Goląbův - Heinzův - Polańského), seznam lingvistických bibliografií (5 položek, naši znamenitou bibliografii autor bohužel nezná), seznam akt mezinárodních jazykovědných kongresů a seznam zkratek jazykovědných časopisů (z našich jsou tu ČMF, PhP, LF, TCLP, TLP, Slovo a slovesnost je citováno v plném znění, ovšem jen u prací psaných v mezinárodních jazycích, např. s. v. Wortbildung — tedy pro jazykové bariéry) a výzkumných zpráv a seznam symbolů a použitých zkratek.

Menší rozsah a méně náročný obsah má „kapesní slovník lingvistiky“ Carla Heupela,[7] určený rovněž studentům a učitelům jazykových oborů. Tak jako slovník Lewandowského chce být i Heupelův slovník orientační pomůckou v současné záplavě lingvistických publikací, domácích i přeložených, vyplývající z potřeby německé vědy dohonit rychle se rozvíjející lingvistiku světovou. Autor, přistupující k svému úkolu nejen jako vědec, ale i — a především — jako pedagog, zaujímá však k novým „objevům“ světové lingvistiky stanovisko zdrženlivější. Ne zcela neprávem vytýká v předmluvě nové lingvistice,[8] že její „novost“ bývá často pouze v terminologii, že nová lingvistika nedoceňuje, ba často vůbec nezná dvoutisíciletou gramatickou tradici. Soudí ostatně, že vědecký pokrok uskutečňuje se ne tak revolucemi jako přechody. Tam, kde si nové pohledy a skutečně nové objevy naléhavě vyžádaly nové termíny, dává autor přednost termínům mezinárodním, nebo téměř mezinárod[228]ním před termíny národními (jak je např. vypracovali Weisgerber a Glinz). Je si ovšem vědom toho, že zápas o nový metajazyk přináší vedle termínů výstižných a užitečných i mnoho termínů planých a efemérních, neboť „věc a jméno budou vždy v dialektickém napětí“. V jazykovém vyučování pokládá však za plně odůvodněnou dvoukolejnou terminologii mezinárodní a národní. I tu však se výhody národní terminologie — záležející především v její průhlednosti, motivovanosti — ukazují často problematickými. Vůbec mnohé obecně rozšířené tradiční názvy národní (ale i mezinárodní) jsou bez jakékoli heuristické hodnoty a zavádějí pozorování jazyka na falešné cesty (např. něm. Fürwort, Imperfekt), neboť vznikly podle disparátních kritérií (adverbium je definováno funkčně, prepozice distribučně, substantivum obsahově). Proto je podle autora třeba vidět pojmy a termíny tradiční západní gramatiky ve světle nových lingvistických poznatků.

Oblast záběru termínů-pojmů je zhruba táž jako v slovníku Lewandowského, je však užší a střídmější. Přihlíží rovněž k hraničním oblastem lingvistiky, jako k psycholingvistice, sociolingvistice, vědě o překladu, rétorice a stylistice (v jejím novém přiřazení k pragmatice a lingvistice textu), které jsou v Německu dosud slabě rozpracovány. Nad Lewandowského jde hesly z teorie množin (pro její úzký vztah k predikátové logice). Autor se snaží překonat typicky německou omezenost podobných příruček na němčinu, popř. ještě na angličtinu tím, že své výklady osvětluje příklady nejen ze všech jazyků, jímž se učí ve škole, nýbrž i z jazyků jiných, kde se to doporučovalo, také mimoindoevropských, neboť „i synchronně pracující jazykovědec potřebuje komparatistickou zkušenost, nemá-li zůstat úzkým technologem“. Rovněž tak se snaží rozšířit i počet autorit, jichž se dovolává.

Termíny tradiční gramatiky byly do slovníku pojaty jen potud, pokud jsou z důvodu systematiky pro určité jazykové jevy důležité nebo pokud nabyly nového významu. Při více názvech paralelních a při termínech polysémních uvádějí se v hesle termíny výchozích škol. I když celkový počet hesel Heupelova slovníku není o mnoho nižší než počet hesel slovníku Lewandowského, je rozsah Heupelova slovníku mnohem menší (sotva jedna třetina slovníku Lewandowského). Je to umožněno jednak ztlumením problematičnosti, jednak velmi úspornou formulací, jednak propracovaným systémem odkazů.

Rovněž ještě stručnější slovník základních lingvistických pojmů Winfrieda Ulricha[9] vychází vstříc praktickým požadavkům současné výuky na vysokých školách s jazykově orientovanými obory. Je určen především studentům lingvistiky, zvláště germanistiky, při jejich naléhavé potřebě rychlé orientace v odborné terminologii na samém počátku studia. Zároveň však má jeho autor na mysli stále rostoucí počet praktických učitelů němčiny, kteří opustili už před léty vysoké školy, aniž měli možnost seznámit se s teoriemi novější lingvistiky.[10] V neposlední řadě počítá slovník i se žáky vyšších škol středních, kteří především potřebují uvedení do novější jazykovědné terminologie, poukazy na souvislosti a rozdíly mezi tradičními a moderními jazykovědnými hledisky, přístupy, operacemi a výsledky. Tímto zaměřením je dán i výběr materiálu a jeho zpracování.

Slovník zahrnuje termíny tradiční i obsahové mluvnice, hlavní část však představují hesla věnovaná těm jazykovým směrům, které zkoumají struktury jazyka jako systému znaků; mezi nimi převládají vedle základního „taxonomického“ strukturalismu jednoznačně gramatika generativní a gramatika závislostní, které jsou tč. v Německu nejpropracovanějšími a nejdiskutovanějšími koncepcemi, tvořícími základ běžných německých úvodů do jazykovědy a reformních návrhů nového jazykového vyučování; jen na okraji zůstávají jiné strukturní přístupy, jako např. stratifikační [229]gramatika a „funkcionalismus“ pražské školy (na rozdíl od funkční gramatiky, která je převládajícím vědeckým a didaktickým směrem v Německé demokratické republice). Pražské škole se správně přiznává zásluha, že opětovně spojila de Saussurem přísně oddělenou synchronní a diachronní jazykovědu a že poprvé uplatnila historické strukturní studium jazyka. V slovníku Ulrichově zůstává však diachronní zkoumání jazyka (reprezentované zpravidla tradičními metodami zkoumání) jen na okraji.

Je pochopitelné, že při zvoleném zaměření a rozsahu slovníku mohl být leckterý termín vymezen jen velmi přibližně a leckterá metoda jen velmi hrubě načrtnuta. Snaha o názornost vedla autora k tomu, aby jev osvětlil z více stránek. To ovšem znamenalo, že bylo třeba se smířit s nebezpečím eklekticismu, stejně jako s tím, že jednotlivosti a jemné rozdíly se při shrnujícím postupu vůbec nedostanou do zorného pole, i s tím, že pojmy nejsou vždy viděny z hlediska jejich postavení v rámci určité teorie. Příruční slovník stručných informací nemůže přirozeně po té stránce uspokojit všechna přání. Do jisté míry vyvažují tento nedostatek četné diagramy a schémata, hojné odkazy na jiná hesla, které mají ukázat na další souvislosti, a také četné odkazy na literaturu. Velký důraz kladl autor na to, aby teoretické, metajazykové výpovědi ozřejmil a znázornil četnými předmětně jazykovými příklady (zpravidla z němčiny).

Seznam literatury uvádí na 90 prací, většinou německých, ale také anglických, řidčeji francouzských, ojediněle i jiných (např. dánských). Ruské ani jiné slovanské práce nejsou zastoupeny vůbec.

Přirozeně, že se autoři slovníků nemohli vyhnout opakování a překrývání obsahově příbuzných statí. To je však u prací toho druhu nevyhnutelné a je to vždy lepší, než aby uživatel pro informaci o jednom hesle musel prohlédnout ještě řadu dalších.

V našich poměrech je slovník typu Ulrichova slovníku postradatelný, slovník typu Heupelova slovníku potřebný, slovník typu Lewandowského slovníku zůstane asi dlouho nesplnitelným přáním.

K dvoudílné východoněmecké encyklopedii, shrnující dosavadní poznatky o německém jazyce v širokém rámci obecnějazykovědném, „Die deutsche Sprache“, o níž jsme přinesli v našem časopise podrobnou zprávu,[11] přibyla nedávno encyklopedie západoněmecká, přibližně stejného rozsahu a podobného určení, ale mnohem širšího záběru — Lexikon germanistické lingvistiky.[12]

Kniha velkého „grundrissového“ formátu vyšla v dvojí úpravě, jednak jako statný vázaný svazek, jednak jako tzv. studijní vydání ve třech kartonových svazcích.

Je to dílo mnoha autorů (69), nikoli však dílo v pravém slova smyslu kolektivní. Každý z autorů (řidčeji též autorská dvojice) zpracoval jeden článek (málokdy více) složitě komponovaného celku a nese také za svůj podíl plnou osobní odpovědnost.

Je zajímavé, že zpracovateli některých článků nejsou Němci, nýbrž badatelé zahraniční. Tak např. stať o dějinách jazykovědy zpracovala nám dobře známá Milka Ivićová z Nového Sadu, stať o interferenční lingvistice János Juhász z Budapešti.

V stručné předmluvě zařazují vydavatelé dílo do současného německého společenského a kulturního kontextu. Vyslovují přesvědčení, že v současné době je fáze vytyčování teorií, navrhování konceptů a exemplárního ověřování na vybraných materiálových oblastech vystřídána fází základních kompendií („Grundlegungen“) a zevrubných popisů. Rozdílnost zásad a nesrovnatelnost záměrů těchto prací vede nutně k tvorbě glosářů a slovníků jako prostředků vědeckého porozumění. To zna[230]mená, že diskuse jednotlivých koncepcí a metod nezůstává již v rámci dané teorie, nýbrž přenáší se na rovinu společenských i technických aplikací, zejména aplikací didaktických: základních kursů, úvodů a kompendií. Do popředí se dostává aplikativní aspekt společensky angažované vědy, vědecké pozice se neposuzují již jen na rovině teorie, nýbrž prověřují se pod zorným úhlem jejich výhodnosti z hlediska různých aplikací. Ve shodě s tím vstupují do středu zkoumání problémy primárně jazykové socializace, nutnost nazírat a uvažovat jazyk jako prostředek komunikace v jeho manipulovatelnosti (metakompetence) a potřeba vybudovat vlastním zájmům odpovídající jazykovou komunikační a akční kompetenci (komunikativní kompetence). Formulace cílů jazykové výuky a jiných aplikací je pak opět závislá na stanoviscích a hlediscích sociálněteoretických.

Germanistická jazykověda je v tomto smyslu vědou o podmínkách, faktorech a procesech jazykově zprostředkovaného jednání uvnitř německého komunikačního společenství, konstituovaného dějinnými procesy a podléhajícího neustálým změnám. V tom smyslu půjde v germanistické lingvistice o to, poznat, popsat a vysvětlit celonárodní německý jazyk jako soubor individuálních, sociálních, areálních a historických diferenciací a zároveň zdůvodnit funkci standardního jazyka jako vybrané („herausgehoben“) varianty a vysvětlit jeho strukturu. Lexikon tak načrtává panoramatický obraz — především na primární (komunikativní) funkci jazyka orientované — vědy o německém jazyce, a to od jejích společensko-historických předpokladů a jejích sémiotických, jazykověteoretických a metodologických základů přes metodologicky zdůvodněné redukční stupně a diferenciační aspekty jazyka až k nejdůležitějším oblastem aplikace lingvistiky. Tato celková koncepce byla předložena k diskusi vědecké veřejnosti.

Lexikon vzešel z odborných diskusí a z didaktické praxe. Ve shodě s tím se obrací na všechny, kteří se tématem německý jazyk a germanistická jazykověda zabývají, hlavně ve škole a zvláště na vysoké škole, především na žáky, studenty, učitele a badatele. Jednotlivé články poskytují uvedení do tématu, snaží se reprezentovat stav bádání a na tomto základě zprostředkovat zdůvodněný vhled do problematiky a poskytnout podněty a pokyny pro další práci.

Lexikon germanistické lingvistiky podává tak teorie, metody a výtěžky z oblasti aplikace lingvistiky. Na této základně je popsán německý jazyk od počátku až k přítomnosti ve svých funkčních souvislostech. Jednotlivé stati (je jich 73) navazují na sebe, jsou navzájem propojeny odkazy a obsahují příslušnou výběrovou bibliografii. Každá stať je opět přehledně členěna (na základě desetinného třídění a s mezititulky) a je uvedena přehlednou vnitřní osnovou. Abecední věcný a terminologický rejstřík shrnuje nejdůležitější hesla všech článků. Tím se doplňují systematické podání a terminologické využití a spojují výhody soustavné encyklopedie (lexikonu) s výhodami encyklopedie abecední („handbuchu“).

Výběrové bibliografie jsou dvojího druhu: obšírné bibliografie na konci jednotlivých článků podávají souborné práce k dané tematice, stručné (fakultativní) bibliografie za jednotlivými odstavci podávají odkazy na další bádání v jednotlivých problémech a umožňují tak čtenáři zaujmout mezi rozpornými badatelskými pozicemi vlastní stanovisko. Informační hodnotu zvyšuje i rejstřík autorů prací uváděných ve výběrových bibliografiích. Hojně jsou mezi nimi zastoupeni i badatelé sovětští i naši, méně badatelé jiných slovanských zemí.

Články jsou v dispozici i v způsobu zpracování vyrovnané a vyvážené. Při tak velkém počtu autorů nebylo přirozeně možné dosáhnout úplné jednoty v názorových východiscích a vydavatelé o ni ani neusilovali.

Pro nás je zajímavý fakt, že některé obecně teoretické stati vydatně čerpají z našich prací, zpravidla ovšem jen pokud jsou psány německy nebo v jiných světových jazycích. Tak např. v stati o tvoření slov od P. von Polenze (Heidelberg) jsou mnoho[231]násobně citovány mé německy psané příspěvky k teorii slovotvorby, nikoli však má základní monografie o teorii odvozování slov (třebaže má obsáhlé anglické résumé).

Aby si čtenář mohl učinit aspoň přibližnou představu o bohaté náplni lexikonu, uvedeme zde na závěr v překladu jeho obsah (beze jmen autorů jednotlivých statí). Devět kapitol lexikonu je uspořádáno takto:

I. Předpoklady lingvistiky (1. Aspekty teorie sociální komunikace, 2. Sémiotika, 3. Teorie jazyka, 4. Metodika lingvistiky, 5. Technika lingvistického popisu, 6. Dějiny lingvistiky)

II. Struktura jazyka (7. Fonetika, 8. Grafetika, 9. Fonémika, 10. Grafémika, 11. Plerémika: Tvoření znaků, 12. Synplerémika I: Tvoření slov, 13. Synplerémika II: Morfémika, 14. Idiomatika, 15. Syntax, 16. Lingvistika textu)

III. Kolektivněsociální aspekty jazyka (17. Teorie textu (Pragmatická lingvistika), 18. Sociolingvistika, 19. Sociolekty, 20. Jazykové bariéry, 21. Standardní jazyk, 22. Obcovací jazyk (Umgangssprache), 23. Zvláštní jazyky (Sondersprachen), 24. Odborné jazyky)

IV. Individuálněsociální aspekty jazyka (25. Neurolingvistika, 26. Psycholingvistika, 27. Osvojování jazyka, 28. Ztráta jazyka, 29. Idiolekt, 30. Etnolingvistika)

V. Areální aspekty jazyka (31. Areální lingvistika, 32. Západní dolní němčina, 33. Východní dolní němčina, 34. Západní střední němčina, 35. Východní střední němčina, 36. Severní horská němčina, 37. Západní horská němčina, 38. Východní horská němčina, 39. Německé jazykové ostrovy ve střední Evropě. 40. Německý jazyk v zahraničí)

VI. Historické aspekty jazyka (41. Historická lingvistika, 42. Německý společný jazyk (Gesamtsprache) a germánské jazyky, 43. Stará horní němčina, 44. Stará saština, 45. Střední horní němčina, 46. Střední dolní němčina, 47. Raná nová horní němčina, 48. Německý standardní jazyk 17. a 18. stol., 49. Německý standardní jazyk 19. a 20. stol., 50. Německý standardní jazyk přítomnosti)

VII. Kontrastivní a interferenční aspekty jazyka (51. Interferenční lingvistika, 52. Kontrastivní lingvistika, 53. Jazyková typologie, 54. Klasické jazyky a německý společný jazyk, 55. Germánské jazyky a německý společný jazyk, 56. Románské jazyky a německý společný jazyk, 57. Slovanské jazyky a německý společný jazyk, 58. Německé transference v jiných jazycích)

VIII. Literárně jazykové aspekty (59. Lingvistická poetika, 60. Německý literární jazyk baroka, 61. Německý literární jazyk od osvícení k Sturm und Drang, 62. Německý literární jazyk od klasicismu k biedermeieru, 63. Německý literární jazyk od Mladého Německa k naturalismu, 64. Německý literární jazyk moderny, 65. Tendence německého literárního jazyka přítomnosti)

IX. Aplikační oblasti lingvistiky (66. Aplikace lingvistiky, 67. Didaktika lingvistiky, 68. Gramatikografie, 69. Lexikografie, 70. Jazykové vyučování, 71. Jazykové překládání, 72. Jazyková terapie, 73. Strojový překlad).

Miloš Dokulil

 

Závěr. Pokusili jsme se podat přehlednou informativní charakteristiku slovníků lingvistické terminologie počínaje klasickým už dnes slovníkem J. Marouzeaua. Rozmach lingvistické lexikografie — z hlediska početnosti slovníkových děl i z hlediska rozmanitosti typů slovníků i metody jejich zpracování zřejmý — je nesporným svědectvím úsilí lingvistů o prohloubení interdisciplinární spolupráce, o zintenzívnění péče o odborný růst mladých pracovníků a o zlepšení informací týkajících se především nejnovějších výtěžků obecné lingvistiky. Je zároveň svědectvím o všestranném rozvoji jazykovědy a o veřejném zájmu o jazykovědu. Spolu se vzrůstem slovníkových děl se zároveň vypracovávají různé typy slovníků i jejich detailní modifikace. Lze rozlišit jednojazyčné slovníky výkladové a slovníky dvojjazyčné a vícejazyčné. Výkladové slovníky jsou buď základní slovníky školské, určené především pro učitele škol, nebo terminologické slovníky odborné, určené vysokoškolským studentům a lingvistům. — V poslední době se vyhraňuje modifikace těchto slovníků, přičemž [232]vystupuje více do popředí jejich encyklopedičnost, soustředění na nejnovější výtěžky lingvistického bádání i jejich určení pro specialisty se zdůrazněním potřeby interdisciplinárního kontaktu. Právě tento zřetel k interdisciplinární spolupráci, který se projevuje zahrnutím termínů z pomezních disciplín, je pro nová lexikografická díla charakteristický. Oscilace mezi větším zaměřením terminologickým na jedné straně, nebo encyklopedickým na straně druhé se projevuje v tom, zda se uvádějí cizojazyčné ekvivalenty, nebo v jaké míře se podává dokumentace. V slovnících více terminologického charakteru se myslí i na důsledky pro koordinaci termínů, v slovnících s encyklopedickým zaměřením vystupuje do popředí úsilí o propracování pojmové, o vystižení diferenciace různých pojetí, především také staršího, tradičního a moderního. Velké slovníky lingvistické terminologie jsou určeny pro specialisty a mají význam především vědecký. Jiný účel sledují soustavné lingvistické encyklopedie, u nichž je kladen důraz na celistvost jazykovědného poznání a jeho popisu, na vzájemnou vazbu jejich jednotlivých složek. I tu se však vydavatelé snaží, jak jsme viděli na případě nové lingvistické encyklopedie západoněmecké, umožnit využitelnost encyklopedie pro ty, kdo potřebují rychlé poučení o určitém pojmu nebo termínu, podrobným věcným rejstříkem.

Podaný přehled zároveň naznačuje, před kterými aktuálními úkoly stojí v nejbližší době česká lingvistická lexikografie, chce-li udržet krok s pracovním rozmachem na tomto úseku v jiných zemích. Naznačili jsme již na jiném místě tohoto čísla, že vypracování jazykovědné encyklopedie, která by vycházela z českého pohledu a z domácích vědeckých tradic a byla na úrovni současného vědeckého poznání, je jedním z aktuálních úkolů naší jazykovědy. Přípravné práce z podnětu čl. kor. K. Horálka se již rozvinuly v Ústavě pro jazyk český. Tak náročné vědecké dílo nemůže být ovšem záležitostí jen bohemistů, nýbrž všech českých jazykovědců; proto se organizace této práce ujalo — v osobě jeho předsedy M. Dokulila — vědecké kolegium jazykovědy Československé akademie věd.

A. J. - M. D.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 225-232

Previous Alois Jedlička: Rozvoj práce v oblasti lingvistické terminologie

Next Sovětská jazykověda včera a dnes