Sovětská práce o typologii pasívních konstrukcí

Eva Macháčková, František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Советские работы о типологии страдательных конструкций / Les travaux soviétiques sur la typologie des constructions passives

Skupina strukturně typologického studia jazyků leningradského oddělení Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR, vedená A. A. Cholodovičem, připravila v krátké době již druhou svou významnou publikaci. První, Tipologija kauzativnych konstrukcij (s podtitulem Morfologičeskij kauzativ)[1] z r. 1969 shrnuje výsledky práce skupiny z l. 1962—66; druhá, vydaná v Leningradě r. 1974 (381 s.), se nazývá Tipologija passivnych konstrukcij (Diatezy i zalogi). Práci o diatezi a rodu[2] se autoři věnovali v l. 1967—71. R. 1970 se konala na toto téma konference; hlavní referáty na ní přednesené byly otištěny v samostatném sborníčku (63 s.) Kategorija zaloga (materialy konferencii), Leningrad 1970.

Kniha o pasívních konstrukcích má tři části. Do první jsou zařazeny teoretické stati V. S. Chrakovského, S. E. Jachontova a G. G. Sil'nického, druhá pak obsahuje 14 kapitol o diatezi a rodu v různých (zpravidla nepříbuzných a většinou neindoevropských) jazycích a v třetí části (v jakýchsi dodatcích) jsou připojeny ještě [240]dva články, Mel'čukův o syntaktické nule a Cholodovičovy jako vždy stručné, ale hutné poznámky na okraj. K tisku je pak připraven druhý díl této publikace. V informaci o této práci se soustředíme pouze na stati teoretické; k materiálovým pracím se můžeme těžko vyjadřovat.

Co chápou autoři pod pojmem diateze? Jejich koncepce se opírá především o L. Tesnièra, ovšem jeho myšlenky jsou dále propracovávány a v stati Sil'nického Glagol'naja valentnost' i zalog kriticky zhodnoceny. Zejména jsou ostře a důsledně rozlišeny rovina sémantická a syntaktická, což u Tesnièra vždy nenajdeme.[3] Uplatnění tu našla Tesnièrova myšlenka o slovese jako jádru věty. Tak Chrakovskij zdůrazňuje, že informace obligatorně obsažená ve větě je rovna informaci obsažené v lexikografické interpretaci slovesa, které je „vrcholem“ této věty. Celá koncepce má mnoho společného i s pracemi moskevského romanisty V. G. Gaka a jeho skupiny.[4]

Na rovině sémantické se výstavby větné účastní „jazyková situace“ (pojmenovaná slovesem)[5] a její participanty: „subjekt“, „objekt“, adresát, instrument; obě tyto složky představují „informaci obligatorní“, i když ne vždy musí být participanty ve větě lexikálně pojmenovány. Naproti tomu třetí složka sémantické stavby, tzv. atributy, nejsou na situaci a participantech (sémanticky) závislé a nejsou obligatorní. Jde zřejmě o rozdíly, které u nás bývají postihovány termíny obligatorní, potenciální a fakultativní. Na rovině syntaktické odpovídají participantům aktanty, tj. větné členy: podmět, přímý a nepřímý předmět, a atributům cirkonstanty, tj. příslovečná určení. Uspořádání složek obou rovin je hierarchické.

Pod diatezí se pak rozumí vzájemný vztah mezi hierarchií členů větných (aktantů) a hierarchií participantů roviny sémantické. Rozlišuje se diateze výchozí a diateze od ní odvozené; odvozováním se lexikální význam slovesa nemění. Za výchozí se pokládá ta diateze, v níž si hierarchie syntaktická a hierarchie sémantická odpovídají, tedy když „subjekt“ je vyjádřen podmětem a „objekt“ přímým předmětem. Vztahy derivační, spojující diateze odvozené s výchozí, označují se termínem rodové (zalogovyje, viz pozn. 2). Konstrukce obsahující výchozí diatezi se pokládají za konstrukce s rodem základním, kdežto konstrukce s některou diatezí odvozenou jsou konstrukcemi odvozeného rodu. Za konstrukce pasívní (pasívního rodu) se pak pokládají ty z derivovaných, v nichž je porušena korespondence podmět — „subjekt“.[6] (Za jiný typ rodu se pokládají např. derivace kauzativní.) Jde tedy o derivované konstrukce, v nichž na rozdíl od výchozích konkrétní subjekt nezaujímá pozici podmětu a buď zaujímá pozici nějakého jiného větného členu, anebo nikoli, a tedy zůstává nevyjádřen.

Pasívní konstrukce, u nichž pozice podmětu zůstává neobsazena, se dělí na čtyři skupiny: (1) V přísudku je slovesný tvar stejný jako ve výchozí konstrukci, např. [241]Stepana poslali na front, Burej povalilo derevo. (2) V přísudku je slovesný tvar jiný než ve výchozí konstrukci, jako např. v polském Stefana poslano na front. (3) Pozice podmětu je obsazena pouze pomocným slovem, sloveso v přísudku je ve stejném tvaru jako ve výchozí konstrukci, např. fr. On vend la maison. (4) Pozice podmětu je obsazena pomocným slovem, sloveso v přísudku je ve tvaru, kterého se neužívá ve výchozí konstrukci, např. něm. Es wird getanzt.

Ty pasívní konstrukce, u nichž je pozice podmětu obsazena, jsou rovněž čtyř typů: a) Podmět i sloveso v přísudku jsou ve stejném tvaru jako ve výchozí konstrukci. (Uváděný příklad je ze staré čínštiny.) b) Podmět má stejný tvar jako ve výchozí konstrukci, sloveso v přísudku má tvar jiný: Banja byla postrojena. Při úzkém chápání pasíva je to jediný typ, který bývá za pasívum považován. Ve třetím a čtvrtém typu má podmět jiný tvar než ve výchozí konstrukci (příklady jsou z jazyků neindoevropských, jazyků s ergativem).

Toto široké a syntaktické pojetí pasíva (řadí se k němu i příslušné konstrukce neosobní a konstrukce s všeobecným podmětem), jehož netradičnost autoři zdůrazňují, je jistě velmi výhodné právě pro konfrontační studium jazyků typologicky různých. (Typologické studium jazyků, jak jej pěstuje zejména leningradská škola, je v podstatě blízké Mathesiově „lingvistické charakteristice“, užívající metody konfrontační.) Nám se ovšem jeví spíše jako v dobrém smyslu tradiční než netradiční s ohledem na práce Havránkovy (a i pojetí Havránkovo mělo své předchůdce, jak on sám podrobně ukazuje). Ocitujeme zde pro zajímavost formulace Havránkovy: „Gramatickou kategorii rodu vidím tam, kde se za stejného významového obsahu … mění vztah slovesného děje k subjektu [rozuměj: ke gramatickému podmětu; M. - D.] … Vztah první, kdy jest agens subjektem, jest … rod aktivní, činný, vztah druhý, kdy agens není subjektem, … rod pasívní, trpný … Spojuji … do společné kategorie pasívum neosobní a osobní … proto, že podstatným společným rysem obou jest právě to, že se agens činnosti slovesné nevyjadřuje a činnost se vyjadřuje buď absolutně, nebo jest predikována k subjektu, který jest jejím cílem nebo rezultátem … Jen zcela zřídka jest agens vyjádřen jako adverbiální určení“ (o. c., I, 14—16). Shoda obou přístupů je jistě značná, rozdíl můžeme spatřovat snad hlavně v tom, že Havránek konstrukce s všeobecným podmětem za pasívní nepokládá. Můžeme jen litovat, že práce Havránkovy (opatřené obsáhlým francouzským résumé) ušly pozornosti sovětských autorů.[7]

V článku Sil’nického jsou podrobně rozbírány různé změny v konstrukcích odvozeného rodu způsobené změnami slovesné valence. Tady se právě projevuje rozdíl mezi Cholodovičovým chápáním rodu slovesného, tak jak je vysvětlil v zásadním článku ve sborníčku Kategorija zaloga, s. 13, a názory Chrakovského a Sil’nického z knihy o pasívních konstrukcích. Zatímco Cholodovič říká, že o „rodu“ můžeme mluvit tehdy, jestliže sloveso pravidelně vyjadřuje vztah mezi participanty a aktanty, Chrakovskij považuje rod za kategorii syntaktickou (Tipologija, s. 42) a i Sil’nickij mluví o změnách v rodě slovesném v souvislosti se změnou valence u sloves. V tzv. marginálních změnách zůstává subjekt v pozici podmětu, ale dochází k změnám v dalších pozicích. U Cholodoviče by se v takových případech dalo mluvit o rodových změnách jen tehdy, zůstává-li zachován význam slovesa a jestliže se tyto změny pravidelně obrážejí v podobě slovesa (např. v indonéštině). Tam, kde u slovesa nedochází k pravidelným změnám, nebo se dokonce sloveso nemění vůbec (Očistil [242]bláto z bot, Očistil boty od bláta), nemůžeme podle Cholodoviče mluvit o rodu. Sil’nickij však takové případy do rodových rozdílů pojímá. Viz např. 2 → 3, he presented flowers to her, He presented her with flowers, nebo 3 → 2, 2 → 0, On vybil pyl iz kovra, On vybil kover. Při hlubší analýze těchto případů by bylo nutno jemněji členit třetí participant.

Do popředí zájmu autorů se několikrát dostávají specificky ruské konstrukce Ulicu zasypali peskom, Ulicu zasypalo peskom (věty s všeobecným podmětem a věty neosobní). Zabývá se jimi především I. A. Mel’čuk. Vidí u každého jazykového znaku tři stránky: význam, formu a syntaktiku. Některá z nich může chybět, tak např. něm. es (ve větě Es regnet) nemá stránku významovou, ve větě Ulicu zasypali peskom zbývá z podmětu syntaktika i význam ‚lidé‘ (mn. muž.), chybí však stránka formální. Věty Polja pobilo gradom a Grad pobil polja nejsou podle této koncepce synonymní, protože první věta se musí chápat jako ∅ ‚živel‘ (jedn. stř.) pobilo polja gradom. Abychom obě věty mohli chápat jako synonymní, musili bychom přiznat platnost zvláštnímu neosobnímu rodu, a to je Cholodovičův „subjektnyj impersonal“. Věta Ivan byl priglašen k trem časam nemůže být synonymní s větou Ivana priglasili k trem časam, protože v první větě není žádný agens, který by se projevoval alespoň syntaktickou shodou. Zdánlivá synonymie obou vět je způsobena významem slovesa priglasit’ (protože původcem děje tohoto slovesa mohou být jen lidé).

 

Přínosem knihy je především teoreticky jasné, důsledně systémové a dostatečně obecné pojetí problematiky diateze a pasíva a zpracování jednotlivých kapitol stejnými metodami. Že mezi názory autorů není ve všem naprostá shoda, je samozřejmé. Při tak složité problematice, jakou představuje diateze a slovesný rod, není snad ani jiné možnosti. Domníváme se, že jejich pojetí — nám blízké — je dostatečně nosné jako interpretační základna pro celou řadu základních syntaktických jevů, dosud často zpracovávaných nesystematicky anebo i přehlížených.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 239-242

Previous Anna A. Ufimceva: Problémy významu při zkoumání znakového aspektu jazyka

Next Iva Nebeská: Nová sovětská publikace o teorii řečové činnosti