Rumunský slovník antonym

Doina Babeu (Timişoara), Jiřina Smrčková

[Chronicles]

(pdf)

Румынский словарь антонимов / Le dictionnaire roumain des antonymes

Nedávno vydaný Dicţionar de antonime (Editura enciclopedică română, Bucureşti 1974), jehož autory jsou M. Buca a O. Vinţeler, patří mezi několik málo evropských prací tohoto druhu. Je to dílo prospěšné nejen tím, že podává první ucelený obraz o antonymii v rumunštině, ale také proto, že je věnováno jevu soustavně zkoumanému teprve v posledních dvou desetiletích. — Jako každý slovník má i tato práce především praktický význam; slouží poznání antitetických vztahů, jak se vytvářejí mezi slovním výrazivem daného jazyka; autoři si přitom nekladli za cíl podat vyčerpávající inventář rumunských antonym: do slovníku pojali asi 800 antonymních dvojic vybraných podle frekvence výskytu. Při zpracování se opírali o materiál Slovníku současné spisovné rumunštiny (Dicţionarul limbii române literare contemporane I—IV, Bucureşti 1955—1957), Slovníku moderní rumunštiny (Dicţionarul limbii române moderne, Bucureşti 1958) a Malého encyklopedického slovníku (Micul dicţionar enciclopedic, Bucureşti 1973) a tento materiál konfrontovali s antonymními slovníky angličtiny, francouzštiny, němčiny a ruštiny. Řadu antonymních dvojic navíc ověřovali i experimentálně, pomocí dotazů (anket). Dokladový materiál byl excerpován z textů patřících do všech stylových oblastí spisovné rumunštiny a také z textů vzatých z lidové slovesnosti. Teoretické úvahy, jimiž autoři tyto doklady provázejí, mají nepochybně obecnější platnost než jen pro rumunštinu.

To, že rumunští jazykozpytci začali zkoumat antonymitu, je zcela v souladu s požadavky moderní lingvistiky a souvisí s úsilím zjistit systémovost v slovní zásobě a tedy se snahou aplikovat strukturní pohledy i v této oblasti bádání. Z tohoto hlediska zřejmě bude nejen pro rumunské odborníky zajímavý úvod [255]slovníku, v němž autoři vyložili své pojetí antonymie — pokud jde o rozsah i obsah tohoto jevu i o vztahy k dalším základním sémaziologickým kategoriím, především k polysémii a synonymii, a také dialektičnost antonymních opozic.

Autoři zpracovali materiál tím způsobem, že dvojice antonym uspořádali do slovníkových hesel obsahujících tři složky: a) antonymní dvojici řazenou abecedně, např. activ, -ă/pasiv, -ă; b) vysvětlení významu každého z antonym; c) dokladový materiál. Index antonymních dvojic, připojený k slovníku, nepochybně usnadní jeho užívání; užitečná jsou rovněž vysvětlení týkající se struktury slovníku, metody jeho zpracování a pracovní návod.

Celé dílo charakterizuje spojení přístupnosti a dobrých teoretických znalostí; je možno říci, shodně s autorem předmluvy G. Ivănescem, že promyšlenost teoretických principů se zde šťastně spojila s aplikací v praxi. Slovník obsahuje bohatý materiál, jejž autoři kompetentně utřídili i interpretovali. Řadí se svými kvalitami mezi důležité prameny pro poznání slovní zásoby rumunštiny vůbec. Bude jistě s prospěchem sloužit tomu, kdo se zajímá o otázky rumunštiny — především z hlediska výrazových prostředků, a kdo chce být správně informován o tak dynamické badatelské oblasti, jakou je současná rumunská jazykověda.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 254-255

Previous Eva Koktová: Kniha o sémantice příslovečného určení v němčině

Next Emanuel Michálek: Polská monografie o českých číslovkách do konce 16. stol.