Jazyk a styl ve společenské interakci

Jiří Kraus

[Articles]

(pdf)

Язык и стиль в общественной интеракции / Le langage et le style dans l’interaction sociale

Vzrůstající počet tematických okruhů aplikované jazykovědy ovlivňuje v poslední době i oblast dosud převážně teoretickou, problematiku jazykových funkcí. Tento fakt je zákonitou fází procesu, v němž vždy zřetelně dominovalo hledisko interdisciplinární a externě jazykové. Je to ostatně přirozené. Pojem funkce předpokládá určitou relaci, jde o přiřazení jevů jednoho řádu k jevům řádu druhého, o poznání vztahu mezi určitým prostředkem a sférou, v níž tento prostředek funguje.[1] Proto také zřetelně přispěli k formulování a promýšlení teorie jazykových funkcí ti badatelé, kteří si dvojí platnost jazykových jevů uvědomovali především proto, že k jazyku přistupovali zvnějšku, z hlediska prostředí, v němž jazyk a jazyková komunikace fungují. K. Bühler vypracoval např. svůj trojpólový model ze stanoviska psychologa, J. Mukařovský formuloval své pojetí estetické funkce jazyka na základě komplexního rozboru dílčích složek literárního díla, L. S. Vygotskij a J. Piaget stáli u počátků genetického chápání jazykových funkcí v rámci rozboru vnitřní řeči a psychologie dítěte, výzkumy etnologa a antropologa Malinowského týkající se ontogeneze jazykových funkcí inspirovaly funkční pojetí jazyka v pracích Firthových a Hallidayových. Pokud lingvistika tuto interdisciplinární a namnoze empirickou základnu opustila, rozvíjela se teorie jazykových funkcí spíše extenzívně. Naopak důraz na sociální prostředí komunikace a na sociální vlastnosti účastníků komunikačního procesu otvíral cestu možnostem uplatnění takové teorie a metodologie zkoumání jazykových funkcí, která vychází z konkrétních daností jazykového sdělování a jazykového myšlení.[2]

V české a slovenské jazykovědě je pojem funkce nejtěsněji spjat s rozlišením funkčních stylů, jak je rozpracovali V. Mathesius a především B. Havránek. Výsledkem analýzy funkcí jako základního stylotvorného činitele je třídění na styl běžně dorozumívací, odborný (teoreticky odborný, prakticky odborný a popularizační), dále na styl publicistický a umělecký; toto pojetí převládá u většiny současných českých a slovenských stylistiků.[3] Vázanost funkčních stylů na společenský vývoj, vnitřní diferenciace a dynamika stylotvorných činitelů však ukazují, že dosavadní klasifikace funkčních stylů zdaleka není záležitostí zakončenou. Vhodné řešení této problematiky navrhuje K. Hauseublas[4] zavedením dichotomie stylů simplexních, které jsou založeny na jediné dominantní funkci (nebo obecněji na jediném dominantním stylotvorném činiteli), a stylů komplexních, v nichž se jednotlivé „čisté“ funkce prolínají. Pojem komplexního stylu naznačuje vhodné východisko k dalšímu, jemnějšímu třídění funkčních stylů, které by vystihovalo proměny, jimiž komunikace, zejm. veřejná, v moderní společnosti prochází. V rámci tohoto vývoje se zřetelně projevují dvě protikladné tendence. Je to na jedné straně směřování k specializaci funkčních stylů pod tlakem neustále se zvyšujících nároků na společenskou komuni[258]kaci, především v oblasti odborného sdělování, na druhé straně proces jejich vzájemného ovlivňování a prolínání. Tento proces lze zřetelně pozorovat např. v současné češtině, kdy kvalitativní vývojové přeměny ve vědě a technice podporují pronikání odborných prvků (převážně lexikálních a syntaktických) do stylu běžně dorozumívacího a publicistického stejně jako pod vlivem masových komunikačních prostředků zasahuje stylová vrstva publicistická funkční styly ostatní.

Následujícím výkladem chceme upozornit na důležitost pojmu komplexní styl pro široký a v současnosti i značně aktuální okruh otázek, které vyplývají z průběhu jazykové interakce mezi mluvčím a adresátem v rámci komunikačního aktu. Interakční funkce jazykového projevu nemá samostatný status, je vždy vázána na složku základní — sdělovací (pro niž K. Hausenblas, o. c. v pozn. 4, navrhuje v oblasti stylistiky významově užší a výstižnější termín zpravovací, nunciativní). Interakční funkcí rozumíme to zaměření jazykové komunikace, které se soustřeďuje na vztah mezi autorem a příjemcem sdělení a vyzdvihuje osobu příjemce (nebo kolektiv příjemců) jako cíl apelu, přesvědčování, varování, vybízení, řízení, návodu, učení atp. Ze dvou základních pólů jazykové komunikace, které lze charakterizovat otázkami „co?“ a „komu?“ se sděluje, převažuje v projevech s interakční funkcí aspekt druhý, vztahující se k příjemci sdělení a k jeho očekávanému chování.

Pro termín interakční funkce jsme se rozhodli především proto, že v sobě zahrnuje etymologický kořen s významem činnosti, aktivity. Rozumíme jí však nejenom komunikační proces samý, ale také jeho cíl, jímž je zaměřenost na aktivitu příjemce, ať již máme na mysli působení přímo na určitou činnost, nebo na změnu v postojích. Mimoto pojem interakce, běžně užívaný v pracích o teorii komunikace,[5] obsahuje závažný rys vzájemnosti, spolupráce, na níž se svým chováním podílí jak mluvčí, tak i posluchač. Tato vzájemnost se neprojevuje pouze v dialogu, i když zde je pochopitelně nejzřejmější, ale zřetel k ní ovlivňuje i stavbu projevů monologických nebo převážně monologických. Jazykovou interakci tedy chápeme v širokém významu jako obecný vztah mezi podnětem a vyvolanou činností, která nemusí nutně mít povahu pouze verbální; náleží sem tedy takové dvojice aktivit jako otázka - odpověď, příkaz - činnost, instrukce - hlášení, přesvědčování (působení) - změna postoje atp.

Jazykovým projevům s interakční funkcí věnovala pozornost už antická rétorika[6] i obory, které lze považovat za její pokračování — rétorika středověká, novověká a v současné době i rétorika moderní („neorétorika“).[7] Společným rysem historických etap rétoriky je šíře jejího předmětu, zřetelná už v pojetí aristotelském, jež zahrnuje charakteristiky řečníka, posluchače, jazykového projevu i jeho věcného obsahu a společenských podmínek sdělování. Je proto zcela zákonité, že k renesanci klasické rétoriky dochází ruku v ruce se současným rozvojem sociolingvistiky, psycholingvistiky, teorie řečové činnosti aj. Tento rozmach je navíc posílen i požadavky společenské praxe, která výrazně rozšiřuje okruh aktivních uživatelů jazyka ve sféře veřejné komunikace.

Počet prací zabývajících se pojmem interakční funkce a jeho terminologickými modifikacemi, především působením, přesvědčováním, ovlivňováním, se v poslední době rychle rozrůstá. V zásadě je lze členit podle oborů — jde tu o jazykovědu, sociologii, sociální psychologii, teorii publicistiky atp. —, jejich hlavním odlišujícím rysem však jsou, spolu s určitými tradicemi národními, východiska filozofická a ideologická.

V české stylistické literatuře upozornil v nedávné době na problematiku jazykové interakce K. Hausenblas (o. c. v pozn. 4), který v souvislosti s návrhem na vydělení funkčního stylu učebního mluví o funkci působicí, jíž vedle funkce zpravovací při[259]suzuje v jazykové komunikaci nejdůležitější místo. K pojmu jazyková interakce lze přiřadit i tzv. formativní funkci novinového stylu u J. V. Bečky, postavenou do protikladu funkci sdělné, informativní.[8] Nejnověji se touto problematikou podrobně zabývá A. Stich,[9] který na základě materiálového rozboru starší české a vůbec slovanské publicistiky hodnotí rozsáhlou literaturu posledních let věnovanou jazykovému působení (ovlivňování). Interakční funkci — nazývá ji ovlivňovací nebo též publicistickou — považuje Stich za konstitutivní východisko funkčního stylu publicistického. V důsledku toho vylučuje z publicistiky novinové žánry zpravodajské, naopak k ní organicky přiřazuje i starší útvary homiletické (kázání, postily), epistolární (Husovy a Žižkovy listy), rétorické atp.

Naše pojetí interakční funkce je poněkud obecnější než Stichův termín ovlivňování (v tomto smyslu je nám bližší Hausenblasův pojem působení) především proto, že k interakci řadíme i takové útvary, jako je příkaz, návod, norma, poučení. Navíc však termín interakce vyzdvihuje aktivní úlohu příjemce sdělení, ať už autor s ní počítá již v průběhu komunikačního procesu nebo teprve po jeho skončení.

Domníváme se, že chápání interakční funkce jako závažného, ale přece jen nesamostatného komponentu funkčních stylů komplexních, který prochází všemi funkčními styly, přináší jisté výhody. Shrneme je zde do tří bodů:

a) V každé jazykové komunikaci je propojena stránka intersubjektová, udávající vztah mezi tím, kdo sděluje a komu je sdělení určeno, a stránka předmětná, udávající věcný obsah, který je sdělován. (Tato dvojí struktura jazykové komunikace se např. stala východiskem jazykovědně pojaté filozofie Austinovy a jeho pokračovatelů, zvl. J. R. Searla.) Obě tyto stránky jsou závazně přítomny, i když v nestejné míře, v každém procesu sdělování. Mluvíme-li pouze o jedné z těchto stránek, jde vždy o jistou abstrakci.

b) Tvrzení obsažené v bodě (a) platí zvláště pro funkční styl publicistický, v němž stránka věcného obsahu a interakce (působení, ovlivňování) jsou vzájemně těsně propojeny. Naše chápání interakční funkce tak dovoluje rozlišit v rámci funkčního stylu publicistického žánry zpravodajské (informativní, popisné) a žánry, nazývané J. Mistríkem[10] v souladu s teoriemi žurnalistiky analytické, které vysvětlují, analyzují, přesvědčují, tedy takové, v nichž k základní rovině věcných obsahů přistupuje interakční působení. To se v některých projevech stává dominantním, ať už z hlediska záměru mluvčího, hodnocení příjemce nebo objektivního pozorovatele.

c) Dílčí, komponentová funkce interakční se neomezuje pouze na styl publicistický, ale prochází napříč všemi funkčními styly.[11] Zejména je to zřetelné v rámci stylu prakticky odborného a jednacího, v nichž se výrazně vydělují sféra direktivní, instruktivní a normativní s žánry jako pracovní návody, recepty, pracovní a dispečerské příkazy, metodické pokyny, vyhlášky, kodexy atp. Ve všech těchto žánrech se podřizuje obsah sdělení požadavku působení na příjemce a na jeho chování.

Rovněž u stylu běžně dorozumívacího lze vyčlenit projevy s interakční funkcí, které zahrnují poměrně bohatý repertoár jazykových prostředků vyjadřujících kon[260]takt mezi autorem a příjemcem sdělení, modalitu, hodnocení, nejrozmanitější typy argumentací atp.[12]

Na výrazové prostředky jazykové interakce se soustřeďovala již v nejstarších dobách antická rétorika, pro niž působení na posluchače (persuasio) bylo hlavním předmětem zájmu. Quintilian, Isidor, rétorika Ad Herennium a další[13] uvádějí tyto kategorie řečnických figur, vztahujících se k interakci mezi řečníkem a publikem:

— genus honestum (figura endoxos) — jazykový projev odpovídá předpokládanému cítění a názorům posluchačů,

— genus anceps (figura amphidoxos) — posluchačům jsou kladeny vážné otázky a počítá se s jejich aktivitou během projevu,

— admirabile genus (figura paradoxos) — publikum je překvapováno odhalováním nezvyklých souvislostí,

— humile genus (figura adoxos) — sdělení je svým obsahem nezávažné a formou nezajímavé,

— obscurum genus (figura disparacoluthetos) — vnímání publika zaostává za uváděním příliš složitých fakt a argumentů.

Na vztah mezi mluvčím a příjemcem navazuje i antické třídění jazykových projevů, a to zvláště jejich úvodní, vstupní části, nazývané proemium nebo exordium, na dílčí funkce „attentum parare“, bojující proti nezájmu a únavě publika (taedium), „docilem parare“, kde je soustředěn výklad podstaty projednávané věci (causa) a snaha o její zpřístupnění publiku, a funkci „benevolum parare“, apelující na city a morální vlastnosti publika.

Spolu s touto klasifikací, která postupně vykrystalizovala v jazykové žánry, zachytila antická rétorika i řadu figur a tropů bezprostředně zaměřených na fiktivní vytváření vztahu mezi řečníkem a publikem. Mezi nimi jsou nejdůležitější figury oslovení publika, z nichž později vznikla pravidla řešení společenského konfliktu, disensu, pomocí diskuse jako jednoho z nejzávažnějších typů jazykové interakce. Jak ukazuje Platónův dialog Gorgiás, pociťoval se zpočátku rozdíl mezi monologickými projevy rétorů a sokratovskou heuristikou směřující k řešení problémů prostřednictvím dialogu velmi výrazně. Teprve novověký vývoj rétoriky dospěl k integraci těchto pólů a postavil je do protikladu ke karteziánskému způsobu uvažování. (Tento protiklad mezi projevy obsahujícími zřetel k interakci a projevy bez tohoto zřetele byl jednou z příčin dlouhého úpadku rétoriky v novější době; poprvé byl formulován r. 1708 v nástupní řeči profesora rétoriky na univerzitě v Neapoli Giambattisty Vica nazvané De nostri temporis studiorum ratione a vyjadřuje probouzející se rozpor mezi poznáním empirickým a teoretickým.[14])

Zatímco klasická rétorika dospěla k poměrně podrobnému popisu jazykových prostředků vyjadřujících hlavní funkci řečnických projevů — „ad persuadendum accommodate dicere“, zůstává současná stylistika tomuto tématu stále ještě dost dlužna. Pro publicistický styl uvádí A. Stich (o. c. v pozn. 9, s. 37n.) mezi těmito prostředky modalitu, hodnocení, důraz na 1. a 2. osobu zájmen a sloves, kvantifikující výrazy, lexikální neologismy, aktualizace atp. K obdobnému repertoáru jsme dospěli na základě statistických metod při rozboru interakčních projevů stylu odborného (pracovních návodů) a stylu publicistického (psaných a rozhlasových reklam).[15] [261]Stranou pozornosti většiny lingvistů zabývajících se tímto tématem zatím zůstává jazyková argumentace a její vyjadřování prostřednictvím výrazů příčinných.[16]

Z našeho pojetí interakční funkce jako možného komponentu všech funkčních stylů vyplývá potřeba zkoumat nejenom specifické prostředky tuto funkci vyjadřující, ale i jejich rozložení v různých stylech, žánrech a projevech. Empirická analýza těchto prostředků může vycházet podle našeho názoru ze tří rovin — z komunikačního aktu, z jazykového projevu a z jazykového systému. (Komunikační akt zahrnuje vedle jazykového projevu i ostatní složky sdělné situace, tedy osoby autora a příjemce sdělení, komunikační prostředí a způsob, jímž je sdělení předáváno.) Jazykový systém tedy představuje v rámci těchto tří rovin jistý soubor potenciálních prostředků, které se významově dotvářejí teprve v konkrétním kontextu sdělování a stávají se tak vlastními nositeli interakční funkce. Názorně lze protiklad mezi potenciálností a dotvořeností významu demonstrovat na příkladu rozložení slovesných modů v textech výrazně direktivního, regulativního, vybízecího charakteru, jako je právní řád (dále PŘ), vojenský řád (VŘ), pracovní návody (PN), metodické pokyny (MP), kuchařská kniha (K), jazyk řídicích věží na letištích (ŘV), soubor tělocvičných povelů k masovým vystoupením (TP) a reklamy (R). V 2000 větách náhodně vybraných z těchto textů je 8315 určitých tvarů slovesných, v nichž jsou slovesné způsoby rozloženy takto:

 

Text	Ind.	Imp.	Kond.
PŘ	97,9	—	2,1
VŘ	92,6	—	7,4
PN	64,2	23	12,8
MP	100	—	—
K	95,8	—	4,2
ŘV	40,5	59,5	—
TP	100	—	—
R	82,8	11,7	5,5

(Vybrané soubory jsou po 250 větách. Za věty se považovaly posloupnosti slov od tečky k tečce, tedy věty jednoduché i souvětí. Údaje tabulky jsou vyjádřeny v procentech.)

Z tabulky vyplývá, že podíl imperativů jako primárních prostředků sloužících vyjádření výzvy (společenské regulace, zákazu ap.) je poměrně nízký a navíc se omezuje jen na některé speciální typy návodů a na vyhraněný jazyk řídicích věží.[17] V ostatních případech jasně převažuje výskyt indikativů, většinou ve významu náležitosti slovesného děje. (V uvedeném souboru prvních sedm textů v podstatě odpovídá stylu odbornému, osmý — reklama — stylu publicistickému.)

Analogická situace jako u slovesných modů je i u rozložení vět podle modality. Z citovaného souboru o rozsahu 2000 vět je pouze 88, tj. 4,4 %, žádacích, kdežto naprostá většina, 1912 (95,6 %), oznamovacích a tázacích. (Tázacích vět se vyskytlo [262]46 (2,3 %); mají podobně jako věty žádací povahu výzvy a jsou doloženy výhradně v souboru jazyka řídicích věží.)

Přehled uvedených stylových útvarů přesvědčivě ukazuje, že prostředky gramatické a lexikální modality se v nich postupně vyhraňují a stávají se pro ně typickými. V textu právní kodifikace je nositelem modálního významu náležitosti 3. os. sg. i pl. indikativu préz., v pracovních návodech (zvláště pak v kuchařských předpisech) 1. os. ind. pl. préz., v novinových titulcích a ve výčtech v rámci stylu jednacího infinitiv, v tzv. analytických žánrech stylu publicistického a v metodických pokynech spojení modálních sloves, modálních příslovcí a jmenných tvarů adjektiv s infinitivem ap.

Pro ilustraci uvádíme tabulku kvantitativních údajů ze čtyř různých typů textu:

 

	Pracovní návody a metodické pokyny	Kuchařka	Novinové úvodníky	Novinové titulky
Modální sloveso + infinitiv	147	52	86	33
Modální příslovce n. jmenný tvar adj. + infinitiv	98	11	74	9
Imperativ	—	—	7	12
Infinitiv jako základ věty jednočl.	32	—	2	36
1. os. pl. ind.	61	318	26	48

Každý soubor obsahoval 500 vět vymezených jako posloupnosti slov mezi dvěma tečkami, resp. znaménky tečky zastupujícími (vykřičníky, otazníky). Novinové titulky se považovaly za věty. Číslice udávají absolutní četnosti výskytu. Materiál: Pracovní návody k výrobkům ZPA Praha a Pal Praha, Metodické pokyny ministerstva výstavby, Praha 1962, novinové úvodníky a titulky z Práce č. 100—140, 1975.

Pozn.: Modální význam 1. os. pl. ind. v textech s funkcí návodovou na straně jedné a v textech novinových na straně druhé je ovšem odlišný a touto tabulkou není postižen.

Uvedené příklady rozložení některých prostředků gramatické a lexikální modality ukazují, že při poznání interakční funkce jazykového projevu mají důležitou úlohu i statistické metody, které vytvářejí předpoklady pro poznání stupně orientovanosti textu na osobu příjemce a zároveň vymezují repertoár prostředků této funkce a jejich charakteristická rozložení. To platí zvláště pro soubor projevů publicistických, protože právě zde se interakčnost velmi těsně proplétá se složkou zpravodajskou, nunciativní, a nachází své vyjádření v nejrozmanitějších prostředcích různých jazykových plánů.

[263]Podobně jako jsme uvedli vztah mezi potenciální funkcí jazykového prostředku a její realizací v konkrétním jazykovém projevu, můžeme mluvit i o vztahu mezi funkcí jazykového projevu a celkovou funkcí komunikačního aktu. Funkce komunikačního aktu tvoří podle našeho názoru svébytnou soustavu a charakterizují roli komunikačních pojítek ve společenských skupinách. Tato pojítka mohou např. ovlivňovat soudržnost skupin, vztahy intimnosti, popř. formálnosti mezi jejich členy ap. Z hlediska společenských skupin mohou mít komunikační akty funkci integrační, směřující k posilování stavu skupinového konsensu, dezintegrační, které zeslabují skupinový statut, a četné funkce jiné. Např. komunikační akt, jehož cílem je dosáhnout shody v určitých otázkách v rámci skupiny, může využít jako prostředku umělecké dílo nebo odborné sdělení obsahující logickou argumentaci. Jako příklad můžeme užít takový žánrový útvar, jakým je rozhlasová reklama. Jde tu o samostatný komunikativní akt složený z několika samostatných jazykových projevů (namnoze oddělených hudbou), které jsou většinou tvořeny dialogem dvou osob před mikrofonem; skutečným příjemcem je však posluchač rozhlasu. Zřetelně se zde odlišují úseky textu s funkcí emotivní a poetickou, které mají za úkol upoutat posluchačovu pozornost, dále projevy s funkcí odbornou, v níž se soustřeďují věcné informace o nabízeném zboží, o možnostech jeho nákupu, o způsobu jeho používání. Teprve třetí úsek, výzvový, je ve shodě s celkovou funkcí komunikačního aktu a má za úkol posluchače přesvědčit, ovlivnit jeho činnost a chování, vyzvat ho k interakci. Všechny tyto tři úseky užívají rozdílných jazykových prostředků, které se v nich významově a funkčně dotvářejí. Úvodní, navozovací část obsahuje obvykle expresíva, četné tropy a figury, např. metafory, rýmy, prostředky intonační a slovosledné. V prostřední, odborné části stoupá frekvence substantiv a adjektiv, vyskytují se zde četné termíny a polotermíny. Teprve v závěrečné, výzvové části jsou obsaženy imperativy a ostatní prostředky vývojové modality, jako modální slovesa, rozkazovací věty, oslovení.

Z uvedených příkladů vyplývá, že napětí mezi funkcí komunikačního aktu, funkcí jazykového projevu a funkcí jazykového prostředku je pro komunikaci spíše obvyklé, kdežto shoda mezi nimi se ukazuje převážně jen v některých případech vyhraněného typu, např. v uvedeném letištním jazyce, kde jednoznačně výzvová situace je také adekvátně vyjadřována prostřednictvím imperativů, otázek, rozkazovacích a varovacích[18] vět stejně jako stylovými vlastnostmi odborného projevu v oblasti praktického sdělování. Znamená to tedy, že interakční působení má jen málokdy formu bezprostředního rozkazu, že daleko častěji směřuje k dosažení cíle cestami složitějšími, jejichž jazykovým vyjádřením mohou být — explicitně nebo implicitně — takové jevy jako žádost, prosba, přesvědčování, argumentace, varování. Rovněž působení interakce může obsahovat řadu variant — adresát okamžitě provede odpovídající činnost, uvažuje o jejím provedení, změní svůj postoj, uvažuje o jeho změně, je posledním a výkonným článkem interakční komunikace nebo se stává pouze jejím prostředníkem. Všechny tato varianty se výrazně odrážejí v jazykové formě sdělení a závisejí jednak na sdělném záměru mluvčího (pisatele), jednak na řadě faktorů, které tento záměr i sám způsob sdělování ovlivňují. Ústřední místo mezi těmito faktory má funkční diferenciace jazykových projevů. Již výše jsme zdůraznili, že komunikační akty s interakční funkcí procházejí všemi funkčními styly a v jejich rámci si postupně utvářejí i vlastní žánry. Ve stylu odborném lze např. vydělit skupinu návodů, pokynů, dispečerských příkazů, textů se záměrem učebním, ve stylu jednacím skupinu norem (kodexů, řádů, stanov), v publicistice se zřetelně vyhraňují projevy agitační a propagační, reklamy ap.

Předcházejícími výklady jsme se snažili vytvořit předpoklady pro vnitřní členění interakčních projevů. Kritéria tohoto členění mají povahu jazykovou i sociální a mů[264]žeme je shrnout do těchto bodů:

a) výskyt a rozložení jazykových charakteristik interakce,

b) stylová příslušnost jazykového projevu,

c) přiřazení k žánru,

d) typ situace, v níž k interakci dochází (psanost - mluvenost, veřejnost - soukromost, přímost - zprostředkovanost, spontánnost - míra připravenosti projevu),

e) vztah mezi autorem a příjemcem v hierarchii komunikační (stálost nebo střídání rolí autora a adresáta sdělení) i v hierarchii společenské (osoba starší - mladší, výše - níže postavená, muž - žena),

f) vztah mezi verbálními a neverbálními složkami interakce (otázka - odpověď, příkaz - činnost, instrukce - hlášení, přesvědčování - změna postoje, resp. jiné kombinace těchto aktivit).

Na základě těchto kritérií lze projevy obsahující jazykovou interakci uspořádat do obecnějších tříd. Jako příklad uvedeme na závěr dvě z nich, které nazveme persvazívní a direktivní. Celková charakteristika interakce se jimi pochopitelně nevyčerpává, považujeme je však za příklady dostatečně obecné a výstižné.

 

I. Interakce persvazívní

 

Cílem projevů tohoto typu je vybídnout adresáta k určitému jednání, vytvořit stav souhlasu (konsensu) mezi autorem a jím; v případě veřejného styku se pak tento souhlas vytváří uvnitř určitého společenského útvaru. Dominujícími funkčními styly tu jsou styl publicistický a styl běžně dorozumívací, nejčastějšími žánry jsou veřejné projevy agitačního a propagačního zaměření, tzv. analytické novinové žánry a analogické útvary televizní a rozhlasové (úvodník, komentář, polemika), dále různé agitační a propagační letáky, brožury, reklamní pořady a slogany; v soukromém prostředí pak spory, polemiky, sliby, prosby, žádosti, varování, hrozby. Komunikační prostředí u stylu publicistického je veřejné, u stylu běžné dorozumívacího soukromé. Z veřejnosti prostředí vyplývá závislost jazykového projevu na podmínkách, které svou obecností přesahují úroveň mezilidské komunikace a vztahují se k institucím historicko-společenským, tj. k povaze státního zřízení, k ekonomickým formacím právním normám atd.

K charakteristickým jazykovým prostředkům této třídy náleží výrazy apelu, oslovení, slova s hodnotícím významem, modální kategorie nutnosti, náležitosti, konstrukce příčinné atp.

 

II. Interakce direktivní

 

Základními předpoklady účinného fungování projevů tohoto typu jsou (a) autorita mluvčího, (b) jeho strategie, jíž je řízeno jednání příjemce, (c) porozumění příkazu, (d) možnost splnit příkaz (objektivní možnost, příjemcovy schopnosti). Direktivní interakce se vyznačuje velkou variabilitou stylů a žánrů, zejména se uplatňuje u stylu hovorového, odborného a jednacího. Možnosti dalšího třídění vyplývají ze stupně naléhavosti příkazu, z hierarchických vztahů mezi autorem a příjemcem sdělení i z povahy přikazované aktivity.

Jazykovou dominantou tohoto typu je stupnice modálních prostředků, která zahrnuje věty žádací, imperativy, slova imperativům ekvivalentní (infinitivy, jmenné výrazy, vyjádření podmínková), ostatní modální výrazy nutnosti a náležitosti, oslovení atp.

 

[265]Závěr

 

(1) Oblast jazykových projevů, jimž jsme zde věnovali pozornost, tvoří závažnou složku veřejné komunikace a vztahuje se především ke sféře sdělování prostřednictvím masových komunikačních prostředků a ke sféře pracovní.

(2) Jazyková interakce je jedním z ústředních témat pragmatiky sdělování, v němž se spojují postupy lingvistiky a příbuzných věd interdisciplinárních — sociolingvistiky, psycholingvistiky, teorie komunikace.

(3) Prostředky jazykové interakce jsou obsaženy na všech rovinách jazyka, zvláště pak na rovině významové. Analýza těchto prostředků tedy umožňuje hlubší osvětlení struktury jazykových významů a jejich vnitřní dynamiky.

 

R É S U M É

Язык и стиль в общественной интеракции

В рамках анализа функций речи уделяется внимание т. наз. интерактивной функции, которая характеризует отношение между автором и адресатом сообщения, подчеркивая при этом личность адресата (или коллектив адресатов), который становится целью призыва, убеждения, предупреждения, управления, инструкции, обучения. Типичной сферой существования интерактивной функции является публицистический стиль (с жанрами и областями вводная статья, репортаж, политическое выступление, агитация, пропаганда, реклама и т. д.), однако, она имеет место также в сфере делового стиля (диспетчерские приказы, инструкции, постановления), обиходно-разговорного (вопросы, приказания, предупреждения) и научного (учебные тексты, задания).

Традиции изучения интерактивной функции речи восходят к античной риторике, которая изучала тропы и фигуры, ставящие себе цель убедить аудиторию, заставить ее занять сходную с автором речи позицию, создать состояние общественного равновесия, консенса. Интерес к этим традициям возрастает в настоящее время в рамках неориторики, социолингвистики, психолингвистики, теории массовой коммуникации, опираясь на требования лингвистической теории и коммуникативной практики. В центре внимания стоят две главные оси интерактивной функции — модальность (т. е. способы выражения приказа, надобности, необходимости и т. д.) и аргументация (т. е. изучение причинного обоснования приказов и убеждений). В статье приводятся в качестве иллюстрации теоретических положений количественные характеристики текстов с интерактивной функцией (газет, инструкций, рекламы, кодификаций).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 257-265

Previous Emanuel Michálek: Polská monografie o českých číslovkách do konce 16. stol.

Next Alena Fiedlerová: Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině