Klasifikace znělosti u explozív v češtině (K podstatě protikladu párových souhlásek v češtině)

Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč

[Articles]

(pdf)

Классификация звонкости взрывных в чешском языке (К сущности противопоставления парных согласных в чешском языке) / Une classification de la sonorité des explosives en tchèque (Au sujet de l’opposition des consonnes de couple en tchèque)

1. Problematikou protikladu párových souhlásek se zabývala v minulosti řada autorů našich[1] i zahraničních.[2] Diskuse však není skončena do dnešních dnů. I když se dnes již znělost, tj. přítomnost nebo nepřítomnost hlasu při artikulaci párových souhlásek, obecně nepovažuje za jediný rozlišující rys obou tříd souhlásek, neexistuje názorová jednota o podstatě a funkci rysů zbývajících. Také v češtině, kde znělost je zřejmě nejzávažnějším rysem protikladu párových souhlásek, existuje alespoň ještě jeden rys další. Upozorňuje na něj např. J. Vachek[3] a je jím napjatost (protiklad fortis - lenis). V cit. zahraniční literatuře se pak objevuje kromě znělosti a napjatosti rys další, označovaný nejčastěji výrazem aspirace. Tyto tři rysy nebo lépe dimenze protikladu párových souhlásek jsou považovány za vzájemně nezávislé. Avšak podmínka nezávislosti nevylučuje jejich vzájemnou kombinovatelnost. Kombinovatelnost a individuální závažnost se pochopitelně v jednotlivých jazycích liší.

Pokusíme se popsat jednotlivé dimenze podle našich zkušeností a poznatků a závěrem srovnáme naše poznatky s poznatky citovaných autorů.

 

2.1. Aspirace

Aspirace[4] neexistuje v češtině jako jedna z dimenzí rysu rozlišujícího párové souhlásky, jako je tomu v jiných jazycích (např. v angličtině, švédštině, dánštině ap.). Přesto se však aspirace v češtině vyskytuje zejména ve finálních variantách okluzív a v souhláskových skupinách (okluzíva před neznělou souhláskou), jako výrazný rozlišující prvek (percepčně identifikační), na němž se mohou realizovat artikulační změny hláskových spojení. Určení správnosti mechanismu aspirační artikulace nám usnadní určování relevantních akustických oblastí z hlediska percepce hláskových variant. Artikulaci aspirace odvozujeme sekundárně, akusticky. (Přitom nám nejde především o sluchový vjem, ale o objektivní fyzikální skutečnost.) Sledujeme jednotlivé veličiny akustického řečového signálu v jeho transformaci do trojrozměrných spekter (v dimenzích čas, frekvence, intenzita). Protože existuje řada jednoznačných příčinných vztahů mezi artikulačním postavením hláskovacího traktu a akustickým řečovým spektrem (srov. G. C. Fant, o. c. v pozn. 2), můžeme z analýzy spektrálních změn usuzovat na způsob artikulace.

Sledujeme-li spektra českých finálních okluzív [p, t, ť, k] v kombinaci CVC, zjistíme, že aspirační šum těchto souhláskových variant má dvojí charakter. Jednak v něm můžeme sledovat část těsně po explozi, která má zřejmý charakter úžinového šumu, jednak v něm nacházíme část — obvykle koncovou —, která má zřejmě cha[286]rakter šumu hlasivkového. Rozhodnutí o tom, zda jde o část šumu úžinového, nebo hlasivkového, odvozujeme podle analogických spektrálních struktur úžinových a hlasivkových frikativ. Např. okluzíva [t] bude mít úžinový šum blízký šumu frikativy [s] a hlasivkový šum blízký šumu frikativy [λ]. Hlasivková frikativa je zřejmě svou spektrální skladbou závislá na artikulačním postavení následující samohlásky; při [t] ve finální pozici je touto samohláskou samohláska neurčitá, na níž se t-ová artikulace realizuje (samohláska neurčitá je totiž realizována pouze svou počáteční fází a jde tedy o samohláskový tranzient).[5]

Analýza spektrálního šumu finální aspirace okluzív nás vede k tomuto artikulačnímu popisu: po uvolnění závěru, jehož důsledkem je velmi krátké spektrum exploze (5—10 ms), předpokládáme vznik homorgánní úžiny, v níž vzniká šum. Současně s úžinou se nastavuje hlasivková štěrbina tak, že i na ní vzniká šum průchodem výdechového proudu vzduchu.

Rozdíl mezi šumem úžinovým a kombinovaným (úžinovým a hlasivkovým současně) je dobře patrný na spektru hláskového spojení [tat] na obr. 1. Ve srovnání se spektrem [zas] (obr. 2) vynikne rozdíl mezi homorgánním šumem [s] — [t] v postavení iniciálním a finálním. V iniciálním postavení jsou oba šumy v horní části spektra souhlasné, zatímco ve finálním postavení se obě spektra od sebe liší. Spektrum [t] má kromě vysokofrekvenčních oblastí, tvořených úžinovým šumem, velmi výraznou oblast šumu v oblasti samohláskových formantů.

 

Obr. 1. Spektrogram [tat]	Obr. 2. Spektrogram [zas]

 

Jiným dokladem popisované artikulace aspirace jsou spektra hláskové skupiny [gek] na obr. 3. Zde je přechod od jednoho druhu spektra k druhému ještě zřejmější. Velární úžina se uvolňuje pomaleji než alveodentální úžina t-ová. Způsobuje to rozdílná setrvačná hmota hřbetu a špičky jazyka. Spektrum vzniklé velární artikulací ji charakteristické potlačením prvního a třetího formantu ve formantové struktuře. To je dobře patrné ve spektru skupiny [λex] na obr. 4. Obě souhlásky této skupiny se liší právě přítomností spektra prvního a třetího formantu: u frikativy [x] tyto formanty na spektru chybějí. Tomuto x-ovému spektru se podobá počátek spektra finálního [k], zatímco jeho konečná fáze připomíná spektrum [λ]. První formant je ovšem u aspirace [k] nižší než ve spojení [λe], protože samohláskové artikulační postavení, na němž se finální [k] realizuje, přechází z e-ového postavení do postavení neurčité samohlásky. Neurčitá samohláska má obvykle druhý formant blízký (o něco nižší) samohlásce [e], a první formant blízký (opět nižší) prvnímu formantu [e] a [o].

 

[287]

Obr. 3. Spektrogram [gek]	Obr. 4. Spektrogram [λex]

 

Existence dvou šumových zdrojů v aspiračním šumu finální exploze je ze spekter zřejmá a artikulačně je také logičtější uvolňování úžiny ve finální souhláskové artikulaci než její zachování. V případě zachování úžiny by musel vzniknout po explozi šum blízký šumu afrikáty [c]. Aspirace slouží v češtině pouze k vytvoření spektrálních znaků samohláskových tranzientů, které jsou zejména u explozív relevantním rysem. Ve finálním postavení souhlásky po samohlásce může sice tranzient následující samohlásky být nahrazen tranzientem samohlásky předcházející, ale v souhláskových skupinách je aspirace v některých případech jediným nositelem určujícího rysu rozlišení v třídě okluzív. Jde zejména o spojení dvou okluzív v souhláskové skupině. U takových realizací neznělých okluzív je základní samohláskové artikulační postavení zřetelně čitelné, protože vložená pomocná neurčitá samohláska se realizuje zhruba v poloviční kvantitě krátké samohlásky. Formantová struktura neurčité samohlásky je velmi dobře patrná např. na spektru hláskového spojení [kta] na obr. 5. Podobná je situace i v případě skupiny znělých okluzív ve spojení [gda] na obr. 6. Následuje-li po neznělé okluzívě znělá souhláska, pak se obvykle počáteční fáze této souhlásky realizuje jako neurčitá samohláska. Zvlášť je to zřejmé např. ve spojení [otňo] na obr. 7, kde začátek periodické části spektra má prokazatelně samohláskovou strukturu neurčité samohlásky, kterou lze zřetelně odlišit od struktury následující nazály.

 

Obr. 5. Spektrogram [kta]	Obr. 6. Spektrogram [gda]

 

Váha počáteční a koncové fáze aspirace nebude stejná a bude záviset na zřetelnosti, resp. rozlišitelnosti spektra exploze. Budou zde platit zřejmě podobné vztahy [288]jako mezi závažností exploze a tranzientu druhého formantu následující samohlásky ve spojeních CV (srov. o. c. v pozn. 5, s. 53).

 

Obr. 7. Spektrogram [otňo]

 

Srovnáme-li aspirační šum okluzív se šumem frikativ, získáme další doklady sloužící jak k určení podstaty aspirační artikulace, tak i k stanovení pořadí závažnosti obou složek aspiračního šumu.

V spektrech frikativ je vždy patrný výrazný pokles nebo dokonce i přerušení šumu v místě spojení souhlásky se samohláskou. Tento jev je důsledkem uvolnění artikulační úžiny. Nepřítomnost šumu i v oblasti nízkých formantů (zejména F1) ve fázi uvolnění úžiny ukazuje na zřetelný rozdíl mezi artikulační podstatou obou šumů (frikativního a aspiračního). Protože na druhé straně je u okluzív exploze realizována krátkodobým homorgánním šumem v úžině, vznikajícím vzápětí po zrušení závěru, ukazuje se, že v aspiračním šumu má jeho hlasivková, tj. koncová fáze úlohu primární a že realizace tranzientů samohláskového nastavení je hlavním smyslem aspirace v češtině. Je samozřejmé, že jde o sekundární rys, uplatňující se v těch případech artikulace, v nichž se tranzienty následující samohlásky nemohou plně realizovat; jde tedy o iniciální nebo mediální postavení okluzív před neznělou souhláskou a o postavení finální.

Je-li šumová realizace formantových tranzientů základním znakem aspirace, pak aspirace v češtině není dimenzí protikladu párových souhlásek a není tedy rysem distinktivním.[6]

Tuto skutečnost podtrhuje i realizace tranzientů neznělých okluzív před znělými souhláskami (např. [otňo] na obr. 7). Neurčitá samohláska v tomto případě má vždy vokalický charakter a je modifikací počáteční fáze souhlásky následující po okluzívě. Aspirace ve spektru chybí a tranzienty určující neznělou okluzívu jsou tedy realizovány na jeho periodické části.

 

2.2. Napjatost

Druhou dimenzí v protikladu párových souhlásek je napjatost. Fyziologicky jde o větší artikulační úsilí (energii) u napjatých souhlásek (neznělých) proti souhláskám nenapjatým (znělým). Tato hodnota bývá někdy uváděna jako samostatný distinktivní rys fortis/lenis nebo tense/lax (srov. R. Jakobson - G. C. Fant - M. Halle, o. c. v pozn. 2). Fyziologická měření jsou zde ještě složitější než u předchozí dimenze (aspirace). Jde totiž o komplexní aktivitu celé řady svalových skupin artikulačních [289]orgánů hláskovacího traktu. Opět se soustředíme na akustické veličiny čitelné ve spektrech, abychom jejich analýzou odhalili artikulační pochody. Nejčastěji se uvažují dvě základní hodnoty akustického spektra. Jde o změny v trvání souhlásky a k ní přilehlých samohlásek a o změny v celkové intenzitě šumu souhlásky. Ve snaze po přesném popisu bývají tyto dvě hodnoty některými autory dále děleny, takže vzniká velká řada proměnných veličin. Příkladem takového velmi podrobného dělení veličin podílejících se na protikladu párových souhlásek je práce Slisova.[7] Ve svém modelu uvádí vzájemnou vazbu mezi 12 fyziologickými veličinami a 6 veličinami akustickými.

Jakobson a Halle definují protiklad napjatosti tense/lax (o. c. v pozn. 2) jednak v akustické rovině, jednak v rovině fyziologické. Akusticky jde o větší (proti menšímu) množství energie na hláskovém švu s větším (proti menšímu) rozložením energie ve spektru a v čase; geneticky jde o větší (proti menší) deformaci hláskovacího traktu vzhledem k jeho klidovému postavení. Autoři sami podotýkají, že úloha svalové námahy (svalového napětí), která působí na jazyk, stěny hláskovacího traktu a hlasivky, potřebuje ještě další výzkum. Avšak přes jistý nedostatek zkušeností ve fyziologii zmíněného rysu se akustické parametry veličiny tohoto jevu dají většinou dobře určit v akustických spektrech. Zejména snadno měřitelnou hodnotou je trvání jednostlivých hlásek.

V češtině podobně jako v jiných jazycích se nemění pouze trvání souhlásky, ale též trvání samohlásky předcházející i následující. Této skutečnosti si všimli mnozí pracovníci zabývající se otázkou znělosti. Zde uvádíme jako příklad práci M. Romportla[8] a A. Skaličkové.[9] Celkové statistické hodnoty jsme uvedli ve své publikaci cit. v pozn. 5, s. 28—29; zde uvádíme na základě stejného materiálu některé dílčí hodnoty. Všímáme si především trvání umělých slov typu VCV s párovými frikativami [v, f, z, s, ž, š, λ, x] i okluzívami [b, p, d, t, ď, ť, g, k]. Tento výběr zahrnuje všechny párové souhlásky bez respektování četnosti jejich výskytu i včetně nedokonalého souhláskového páru [λ, x]. Průměry byly počítány minimálně z 80 hodnot. Byla slučována slova se všemi 5 samohláskami a pro všechny 4 mluvčí. Těchto 20 hodnot bylo sdruženo minimálně pro 4 různé párové souhlásky (např. znělé frikativy [v, z, ž, λ]). Kromě celkového trvání slov si v tab. I všímáme i trvání jednotlivých hlásek slova. V části tab. Ia uvádíme hodnoty pro slova s frikativami, v části tab. Ib hodnoty trvání pro slova s okluzívami a v části tab. Ic hodnoty pro všechny párové souhlásky.

 

Tabulka I. Trvání (ms) hlásek v umělých slovech typu VCV
	S frikativami	S okluzívami	S párovými
Vi	137	142	140
Cm	195	175	185
Vf	234	238	236
VCV	566	554	560
	a)	b)	c)

 

[290] Tabulka II. Poměr trvání (ms) znělých k neznělým hláskám ve VCV slovech

a) pro frikativy
	znělá/neznělá	poměr	diference (ms)
Vi	159/115	1,38	—44
Cm	147/243	0,60	96
Vt	245/223	1,10	—22
VCV	551/581	0,95	30
b) pro okluzívy
	znělá/neznělá	poměr	diference (ms)
Vi	149/132	1,13	—17
Cm	140/210	0,67	70
Vf	546/230	1,07	—16
VCV	535/573	0,93	38
c) pro párové
	znělá/neznělá	poměr	diference (ms)
Vi	154/124	1,24	—30
Cm	144/227	0,63	83
Vf	246/226	1,09	—20
VCV	543/577	0,94	34

 

Změny v trvání hlásek vlivem protikladu znělosti jsou uvedeny v tab. II. Oddíly a, b, c v této tabulce mají shodné rozlišení jako v tab. I.

Hodnotíme-li trvání hlásek podle uvedených tabulek, pak nejnápadnější změna je v trvání souhlásky samé; neznělá, tj. napjatá (fortisová) párová souhláska je o 37 % delší než znělá, tj. nenapjatá (lenisová). V absolutní míře se neznělá prodlužuje průměrně o 83 ms. Dílčí výsledky ještě ukazují, že je rozdíl mezi změnou v trvání okluzív a frikativ. Je zajímavé a do jisté míry i překvapivé, že větší změnu vyvolávají frikativy než okluzívy, i když se dá předpokládat větší artikulační práce právě u okluzív. Přitom jsou změny stěží zanedbatelné. Frikativy se poměrně prodlužují o 40 % ve srovnání s 33 % prodloužení neznělých okluzív. V absolutní míře jsou prodlouženy frikativy o 96 ms a okluzívy jen o 70 ms.

[291]Trvání sousedních samohlásek se naproti tomu zmenšuje a kompenzuje tak prodloužení slova (tab. II), k němuž dochází prodloužením neznělé souhlásky. Kompenzace v češtině není úplná. Je ovšem otázka, zda pouze 6 % prodloužení celého slova s neznělou souhláskou je percepčně závažné. Zajímavá je též tendence k dokonalejší kompenzaci celkového trvání slova opět u frikativ. Rozdíly jsou ovšem nepatrné — pouhá 2 %. Upozorňujeme na ně proto, že existuje závažný rozdíl ve změně prodloužení u frikativ ve srovnání s okluzívami. Jistě ne zanedbatelný je též rozdíl ve zkrácení samohlásky předcházející a následující. Samohláska předcházející se ve spojení s neznělou párovou souhláskou zkracuje zhruba na dvojnásobný poměr než samohláska následující (24 % proti 9 %). I tento rozdíl je nápadnější u frikativ. Jde o poměrné hodnoty 38 % k 10 % respektive o absolutní hodnoty trvání 44 a 22 ms. U znělých okluzív se samohláska předcházející a následující prodlužuje o 13 % a 7 %; v absolutních mírách jsou obě hodnoty téměř shodné: 17 a 16 ms. Zde ovšem musíme mít na paměti, že následující samohláska je současně samohláskou finální a ta je ve spojení VCV podle našich dřívějších údajů v průměru o 62 % delší než samohláska iniciální.

Trvání není obecně považováno za hlavní rys protikladu znělosti v češtině, ale jak jsme se již v úvodu zmínili, nebude tento rys rysem zcela redundantním. Ovšem závažnost této akustické veličiny zůstává stále ještě otázkou otevřenou. V této své práci chceme především naznačit oblasti, v nichž bude třeba experimentálně potvrdit některé dřívější domněnky. O primárním rysu české znělosti, tj. o přítomnosti periodické složky ve spektru, se zmíníme později. Rysy druhotné (v dimenzi napjatosti) lze dobře sledovat v šeptané verzi mluvy. Avšak naše předběžné experimentování se syntetickým šeptaným signálem řeči zatím nepotvrdilo změny v trvání hlásek jako jednoznačně nejzávažnější.

V syntetickém akustickém signálu umělých slov typu VCV (symetrické samohláskové okolí tvořila samohláska [a] a v mediálním postavení se vystřídaly všechny explozívy) jsme nahradili periodický signál signálem šumovým. Protože znělost jsme v hlasitých slovech simulovali pouze primárním rysem, tj. přítomností hlasu (periodickým signálem), splynuly v šeptané verzi vždy oba členy páru explozív v jeden akustický stimul (např. [aba] bylo shodné s [apa]). U každého ze čtyř stimulů jsme vytvořili pět variant změnou trvání okluzní pauzy (přírůstky trvání byly odstupňovány po 25 %). Výsledky poslechového testu ukázaly, že přechod od znělé explozívy k jejímu neznělému protějšku v závislosti na trvání okluzní pauzy zaznamenala 13členná poslechová skupina pouze u explozív [d, g], zatímco explozívy [b, ď] byly ve všech případech hodnoceny jako znělé. Kromě toho vykazovaly výsledky i značné odchylky individuální.

Tato naše předběžná pozorování uvádíme proto, abychom zdůraznili, že kromě změn v trvání hlásky je zřejmě závažná alespoň jedna další akustická veličina spojená s artikulačním pojmem napjatosti. Tuto veličinu jsme v syntetickém signálu sice záměrně nesimulovali, a přesto byla přítomna v takové míře, že maskovala rys trvání.

Touto další akustickou veličinou je hladina intenzity zvuku. Především půjde o změny intenzity šumové oblasti spektra ať u frikativ, nebo u okluzív. Podle našich statistik z analýzy češtiny však tento protiklad není v našich spektrech ve všech případech zřetelný. Druhým důvodem k nejistotě určování této veličiny je zatím ještě ne zcela uspokojivě vyřešený problém hodnocení intenzity zvuku s tak složitou spektrální strukturou, jakou je řeč. Existuje řadu různých způsobů, které se snaží řešit tento problém ve vztahu k fyziologické hodnotě hladiny hlasitosti, ale jednoznačné korelace zatím dosaženo nebylo. Různé druhy adaptace sluchového orgánu, maskování a v neposlední řadě i psychické účinky spektrálního složení zvuku velmi znesnadňují situaci. Přes všechny tyto potíže lze přijmout tvrzení, že souhlásky neznělé mívají větší intenzitu šumu než souhlásky znělé. Je to patrné na řadě našich spekter a lze to pozorovat i na spektrech reprodukovaných v této stati. Kromě [292]intenzity, tzn. většího zčernání spektrogramu a širší frekvenční oblasti, lze u okluzív na zvýšenou intenzitu šumu usuzovat i podle trvání šumu explozívního. Podle našich statistik je průměrné trvání exploze u neznělých okluzív 44 ms a u znělých pouze 17 ms. Ale i tato hodnota odečítaná ve spektrech (maximální dynamika záznamu 40 dB) bude závislá na zpracování spektrogramu. Stačí např., aby celková intenzita signálu byla trochu snížena, a explozívní šum, který bývá realizován často s malou amplitudou, se ve spektrogramu zkrátí nebo úplně ztratí.

Souhrnem lze říci, že na artikulační napjatost lze v akustických spektrech soudit: (a) podle trvání párové souhlásky (ve vztahu znělá/neznělá, tj. zkrácení proti prodloužení), (b) podle trvání sousedních samohlásek (prodloužení proti zkrácení) s tím, že předcházející samohláska má změny zhruba dvojnásobné proti samohlásce následující, (c) podle intenzity šumu, která se projeví jednak větším zčernáním spektrogramu, jednak širším rozsahem ve frekvenční oblasti, a konečně u okluzív delším trváním šumu pro neznělý člen souhláskového páru.

 

2.3. Znělost

Třetí dimenzí protikladu párových souhlásek je znělost, tj. přítomnost nebo nepřítomnost periodické části ve spektru souhlásky. Artikulačně jde o kmitání hlasivek proti jejich klidu. Připomeňme, že v češtině je tato dimenze distinktivního rysu dimenzí primární. Potvrdila nám to i řada našich dřívějších poslechových testů s umělým akustickým signálem řeči. Zejména v normalizované modifikaci syntetických slabik typu CV,[10] v nichž okluzní pauza a trvání frikativního šumu byly stejné pro oba členy souhláskových párů, se potvrdilo, že znělost je v češtině dána především přítomností periodické složky spektra. V tabulkách záměn pořízených z tohoto poslechového testu se nevyskytují chyby v určení znělosti; celková hodnota poznatelnosti byla 92 %.

Amplituda tlaku periodické části spektra znělých souhlásek je podstatně nižší než amplituda sousedních samohlásek. Průměrná hodnota amplitudy všech znělých párových souhlásek — měřená jako relativní pokles ve vztahu k amplitudám prvních formantů sousedních samohlásek — byla v našich analýzách o 14 dB nižší než amplituda sousedních samohlásek. Tato hodnota se týká počáteční fáze souhlásky. V iniciálním postavení frikativ dokonce tato periodická část spektra předchází část šumovou v průměru o 50 ms s výjimkou laryngály [λ], kde se naopak periodická část spektra proti šumové asi o 50 ms zpožďuje; tato výjimka je způsobena zvláštním způsobem artikulace, při němž vzniká jak periodický, tak šumový signál na témž místě hláskovacího traktu — na hlasivkách. Amplituda periodické části spektra v průběhu artikulace souhlásky (jak frikativy, tak i okluzívy) postupně klesá a v mnohých případech je v konečné fázi souhlásky na spektrech nečitelná (amplituda klesla pod rozlišovací schopnost spektrogramu) v oblasti nízkých frekvencí. Avšak kmitání hlasivek lze zřetelně číst ze spektrogramů znělých frikativ až do konce souhláskové artikulace v periodické modulaci šumového spektra (tato skutečnost je dobře patrná na spektru hláskové skupiny [zas] na obr. 2). Vysvětlení tohoto jevu můžeme hledat ve vyrovnání supraglotálního tlaku s tlakem subglotálním. V případě okluzív je vyrovnávání obou tlaků rychlejší vlivem okluzního závěru hláskovacího traktu. U frikativ je orální tlak snižován unikáním vzduchu úžinou a vyrovnávání obou tlaků postupuje pomaleji.

Periodická část spektra znělých členů párových souhlásek vykazuje zejména u frikativ celou řadu variací, které však nejsou vždy shodné u všech pozičních nebo individuálních variant. Někdy se uvádí jako odlišující rys párových souhlásek různá [293]melodie (průběh hlasové frekvence) na počátku následující samohlásky. V našich spektrech jsme takové změny nepozorovali. Není vyloučeno, že při podrobnější analýze pomocí glotografu by bylo možné zjistit určité rozdíly, ale je otázkou, zda by tyto nepatrné změny mohly být percepčně závažné. Např. dříve zjištěné změny melodie u frikativ a okluzív (spojitá změna frekvence u frikativ a nazál proti skokové změně s převýšením frekvence na počátku okluzívy) nevykazovaly v poslechových testech žádné výrazné změny. Pokud by existoval zjistitelný rozdíl mezi znělými a neznělými protiklady párových souhlásek, musel by tvořit další jeden až dva mezistupně v zjištěné závislosti melodie. Tím by také ještě více klesla percepční váha jednotlivých stupňů různých průběhů hlasové frekvence.

 

3. Závěrečné poznámky

Shrnujeme-li výsledky této studie, můžeme prohlásit, že protiklad párových souhlásek v češtině je dán primárně přítomností nebo nepřítomností periodického signálu v průběhu celé souhlásky a že můžeme plným právem označovat tento protiklad jako protiklad znělosti. Druhou zmíněnou dimenzi protikladu — napjatost, která se projevuje v češtině především jako variabilita trvání jednotlivých spektrálních složek, můžeme považovat za znak sekundární, tzn. irelevantní, pokud je ve spektru přítomen znak primární. Třetí dimenze — aspirace se v češtině sice nepodílí na realizaci znělostního protikladu, ale existuje jako akustická realita. Aspirace se vyskytuje ve finálních pozicích okluzív a v souhláskových skupinách, kde je opět významná u okluzív navazujících na neznělé souhlásky. Význam této aspirace ovšem spočívá v realizaci tranzientů buď sousedních samohlásek, nebo nosné samohlásky neurčité, která je latentně přítomna při artikulaci souhláskových skupin.

Závěrem bychom se rádi zmínili v několika poznámkách o zvláštnostech protikladu párových souhlásek, jak je přináší fonologická různost jednotlivých jazyků.

Pokud jsme rozdělovali akustické veličiny protikladu znělosti do tří dimenzí, použili jsme třídění Fischerové-Jørgensenové (o. c. v pozn. 2, s. 63), která ve své práci tyto tři dimenze velmi podrobně popisuje pro dánštinu a francouzštinu, a to jak akusticky, tak i fyziologicky. Výchozím kritériem existence samostatných dimenzí je předpoklad, že akustické i fyziologické veličiny těchto dimenzí jsou vzájemně nezávislé. Přes množství vykonané práce požaduje autorka ještě další obsáhlý výzkum této problematiky, zejména v oblasti fyziologické. Závěrečná poznámka obsáhlé práce komentuje práci Liskera a Abramsona (o.c. v pozn. 2). Touto poznámkou odmítá závěry zmíněných autorů, kteří se snaží vyjádřit protiklad jedinou proměnnou.

Myšlenka vyjádřit soubor akustických rysů jedinou hodnotou se objevuje již u Fanta (o. c. v pozn. 2, s. 224—225). Je jedním ze spoluautorů, kteří poprvé akusticky definovali distinktivní rysy. Fant má za to, že není nutné zavádět v protikladu „znělosti“ zvláštní rys fortis/lenis k postižení skutečnosti, a domnívá se, že lze opravdu nalézt jedinou proměnnou veličinu. Jinak je velmi cenná i další Fantova publikace,[11] v které jsou uvedeny příklady všech znělostních protikladů na spektrech několika mluvčích. Na těchto spektrech je velmi zřetelný přechod úžinového šumu do hlasivkového u „neznělých“ okluzív, který potvrzuje naše názory na artikulaci aspirace.

Lisker a Abramson ve své práci (o. c. v pozn. 2) diskutují o nejrůznějších přístupech k řešení problematiky a snaží se dokázat, že jediným rozlišujícím rysem protikladu párových souhlásek (jsou zaměřeni především na okluzívy) je okamžik nástupu hlasu (voice onset time — VOT), vyjádřeno akusticky — počátek periodického spektra. Vztažným bodem pro tento okamžik je zrušení závěru, který určují akusticky z trojrozměrných spekter spolu s ostatními veličinami podílejícími se na realizaci protikladu. Svůj názor dokládají srovnávací analýzou jedenácti různých jazyků, které se od sebe liší v realizaci zmíněných dvou až tří základních dimenzí znělost[294]ního protikladu. Jazyky rozdělují do čtyř různých kategorií a dotvrzují, že všechny dimenze protikladu, ať jsou jakkoli akusticky interpretovány, lze jednoznačně definovat pomocí jediné proměnné VOT — okamžiku nasazení hlasu. Vždy jde buď o předstih, splynutí, nebo o zpoždění nástupu hlasu vzhledem k počátku exploze.

Podobnou tendenci k vyjádření komplexního distinktivního rysu jedinou proměnnou můžeme sledovat i v pracích A. Skaličkové, která se snaží vystihnout podstatu protikladu párových souhlásek zavedením hodnoty volného nebo těsného navázání následující samohlásky, které je jistou obdobou VOT. Ale Skaličková nejde tak daleko jako uvedená dvojice autorů. Kromě spůsobu navázání konsonantu rozlišuje kvantitativní hodnoty napjatosti.

O zavedení jediné proměnné ve vyjádření znělostního protikladu se snaží i J. H. Slis (o. c. v pozn. 7). V závěru studie poznamenává, že základním smyslem navrhovaného modelu je možnost sledovat vztahy mezi pozorovanými akustickými jevy a fyziologickými údaji zveřejňovanými v literatuře. Model sám je založen na předpokladu, že znělostní protiklad je způsoben přítomností nebo nepřítomností aktivity hltanového stahovače (musculus constrictor). Tento sval má vliv na objem hltanu, polohu hrtanu a v důsledku toho i na pokles tlaku na hlasivkách a na podmínky kmitání hlasivek.

Tyto závěrečné poznámky nejsou ovšem vyčerpávající a také to není jejich záměrem. Šlo nám jen o to, ukázat, že problém ani tak na první pohled jednoduchého protikladu, jakým je znělost, není bez těžkostí, a jak ukazují i četné publikace posledních let,[12] není tento problém s konečnou platností rozřešen. Největší překážkou je stále naše znalost fyziologické stránky věci a zejména otázky spojené s percepční závažností jednotlivých akustických veličin.

 

R É S U M É

The Classification of Voicing in Czech (On the Substance of Opposition of Paired Consonants in Czech)

The voiced/voiceless opposition in Czech is studied in three dimensions: the aspiration, the tenseness and the voice activity. The dimensions are described in terms of acoustic spectra and explained from the articulatory point of view. The aspiration which in Czech is not distinctive for voicedness shows, in agreement with acoustic spectra, two sources of noise: laryngeal and constrictive. The tenseness as the second dimension of voicedness is produced by differences in duration both of the vowel and the consonant. An auditory test with a synthetic whispered speech signal suggests that the change of duration is not the only distinction of tenseness and that it is necessary to find another one (e.g. an intensity level of noise). The presence of voice (the periodic part of the consonant spectrum) was confirmed as the main distinctive dimension of voicedness in Czech. Alterations of pitch are not significant in this connection.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 285-294

Previous Alena Fiedlerová: Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině

Next František Všetička: Kompozice Bezručova Bernarda Žára