Sborník fonetických studií

Zdeněk F. Oliverius

[Discussion]

(pdf)

Сборник работ по фонетике / Un recueil des études phonétiques

Pod názvem Studies in Phonetics[1] vydalo nakladatelství ČSAV výběr z prací předního českého fonetika M. Romportla z období od r. 1955 do r. 1971, publikovaných v časopisech a sbornících v ČSSR (Slavica Pragensia, Phonetica Pragensia, Travaux linguistiques de Prague, Československá rusistika aj.) i v zahraničí (Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung aj.).

Sborník obsahuje celkem 17 prací, seřazených do tří tematických celků. První z nich, nazvaný “Phonetics and phonology”, je věnován obecně metodologickým problémům fonetiky a fonologie i některým speciálním otázkám fonetiky konkrétních jazyků, zejména ruštiny a češtiny. Druhý celek je tematicky soustředěn na problematiku suprasegmentálních elementů, především melodie. Poněkud stranou stojí poslední tematický okruh, reprezentovaný jedinou statí (autoři P. Ja[331]nota a M. Romportl), zařazenou ve formě přílohy a pojednávající o sluchové analýze jako součásti experimentálně fonetické práce.

Ze sedmnácti statí osm je psáno v němčině (tedy — až na jednu výjimku — v jazyce, v němž byly původně publikovány), ze zbývajících devíti anglických je šest přeloženo z češtiny D. Shortem; tři byly již publikovány anglicky. Některým místům v anglicky psaných statích by prospěla citlivá redakce v syntaktické a někdy i v lexikální rovině.

První stať, nazvaná K fonetické analýze jazyka (On the phonic analysis of language), je věnována jednomu ze základních problémů fonologie, totiž charakteru akustického korelátu fonému. Pojetí Trubeckého, které se do jisté míry odráží např. ještě i v názorech fonetiků massachusetské školy, je zde podrobeno kritice ve světle konkrétních dat, získaných analýzou jazykového materiálu. Proti dosud běžnému pojetí, předpokládajícímu možnost charakterizovat distinktivní rys jediným relevantním akustickým rysem, staví M. Romportl požadavek dívat se na akustickou realizaci distinktivního rysu jako na komplexní strukturu. Rozdíl mezi relevantními a irelevantními komponenty takovéto komplexní struktury je pouze stupňovitý (záleží jen ve větší nebo menší účasti na fungování celku jako akustického korelátu fonému). Tento Romportlův závěr, vycházející — jako ostatně v mnoha dalších případech — z pečlivé analýzy materiálu, může ve svých důsledcích jistě komplikovat schémata fonologického popisu (což je asi jeden z důvodů, proč mnozí fonologové stojí na opačném stanovisku), ale na druhé straně může usnadnit pochopení různých mechanismů fungování výrazového plánu jazyka v synchronním průřezu i napomoci vysvětlení různých jevů diachronních.

Ve stati Centrum a periférie fonologického systému (The centre and periphery of the phonological system) ukazuje autor nedostatečnost jediného kritéria: k centru nebo k periférii lze přiřadit jednotlivé fonémy na základě (1.1) jejich účasti ve větším nebo menším počtu distinktivních opozic, (1.2) charakteristických vlastností těchto opozic (zejména toho, zda jsou izolované, nebo proporcionální), (2) distribuce fonému a stupně jeho kombinatorické potence, (3) místa daného fonému v základním nebo periferním systému (slova domácí vs. přejatá apod.).

Následující tři stati Vokalické formanty a klasifikace samohlásek (Vocalic formants and the classification of vowels), K ruskému vokalickému systému (On the vowel system of Russian) a K zvukové realizaci ruského morfonému /o/ (On the phonic realization of the Russian morphoneme /o/) se zabývají kardinálními otázkami klasifikace samohlásek na základě akustické analýzy, a to na ruském, českém a francouzském materiále. Autor zde přesvědčivě polemizuje s názorem běžným ve světové fonetice od roku 1952,[2] beroucím vzájemný vztah tří prvních formantů vokálů za základ jejich klasifikace. M. Romportl jasně prokazuje, že vztah prvních dvou formantů je rozhodující pro kvalitu samohlásky, zatímco třetí, resp. čtvrtý formant má závažnější význam pouze v oblasti individuálního zabarvení hlasu (a je tedy mimo čistě jazykovou oblast); nicméně u některých jazyků s bohatými vokalickými systémy (např. ve francouzštině) lze najít určitou afinitu mezi vztahem prvního a druhého formantu a vztahem druhého a třetího (resp. čtvrtého). Lze předpokládat, že američtí autoři, zdůrazňující vzájemný vztah všech tří formantů jako základnu pro klasifikaci, mohli být ovlivněni právě odlišným výchozím materiálem prvních prací (a nepovažovali později, např. v době, kdy přikročili k analýze ruštiny, za nutné znovu se vracet k teoretickým výchozím předpokladům). Přínos M. Romportla v této oblasti má bezesporný dosah pro další rozvoj akustické fonetiky. Za průkopnickou je třeba považovat i konkrétní analýzu ruského vokalického systému (opřenou i o předchozí autorovy práce), předkládanou v druhém z uvedených tří článků. [332]Autorův závěr, uznávající 5 samohláskových fonémů v přízvučné pozici a 3 fonémy v pozici nepřízvučné, je plně v souladu s tradicí některých fonologických škol. Nicméně se mi zdá, že materiál sám (jak je patrno z některých tabulek, např. 4, 5, 6; resp. i ze srovnání všech uvedených tabulek navzájem) ukazuje spíše na možnost jiného řešení, předpokládajícího překrývání fonémů, což zase odpovídá koncepci jiných fonologických škol (např. moskevské).

Autor sám konstatuje překrývání některých samohláskových fonémů: “… this impossibility of precise delimitation is given by the unstable relation between the two sound types in the language itself” (s. 55). Velmi zajímavá je konečně i třetí z uvedených studií, věnovaná zvukové realizaci ruského morfonému /o/. M. Romportl ukazuje, že tento element ruského fonologického systému podléhá komplikovanější poziční variabilitě než ostatní fonémy, vymyká se běžným pravidlům redukce, což — jak autor správně podotýká — zřejmě vyplývá ze specifiky historického vývoje daného elementu.

Dalších pět statí první části sborníku je věnováno problematice konsonantů. Autor zde dále rozpracovává svou tezi o transgresivitě souhlásek jako jednom z jejich základních distinktivních rysů. Jeho stanovisko se podstatně liší od názorů massachusettské skupiny, která rozhodující úlohu připisuje elementům souhláskového spektra, od nichž pak odvozuje svá klasifikační kritéria. M. Romportl naopak navazuje na výzkumy provedené v Haskinsových laboratořích a hodnotí vztah mezi akustickými faktory, obsaženými ve spektru souhlásek, a akustickými faktory charakteristickými pro přechodné fáze samohlásek (v sousedství daných souhlásek). V první z pěti statí, věnovaných konsonantům, K akustické podstatě a klasifikaci okluzív (The acoustic nature of occlusives and their classification) autor dochází k závěru, že význam exploze jako jednoho z faktorů identifikace souhlásky nelze plně vyloučit, i když některé rysy sousedních elementů (hlavně samohlásek) jsou neméně důležité, ba dokonce mnohem důležitější (což platí zejména o posunu druhého formantu). V následujících dvou statích, věnovaných Identifikaci frikativ (Zur Identifizierung der Engelaute) a Akustické analýze a klasifikaci nazál (Zur akustischen Analyse und Klassifizierung der Nasale) M. Romportl dokazuje, že při identifikaci frikativ je úloha vlastního souhláskového spektra významnější než u ostatních konsonantů, zatímco izolovaný zvuk, odpovídající okluzívní fázi nazály může být posluchačem identifikován jako nazála, ale k dalšímu rozlišení (zda jde o m, n apod.) je nutná i přechodová část sousedního elementu. Podrobná studie, věnovaná hlásce Ř v rámci systému českých konsonantů (Ř und das tschechische Konsonantensystem), uvádí nejen precizní akustickou analýzu českého ř, prokazující přítomnost vibrace jako základního elementu pro znělou i neznělou variantu ř, ale i přesvědčivé fonologické zdůvodnění periferního umístění českého ř v systému konsonantů českého jazyka (zejména v důsledku komplexnosti distinktivního rysu vibrace). Poslední z pěti statí věnovaných souhláskám je článek K českému souhláskovému systému (On the Czech system of consonants), zabývající se místem souhlásek f a v v systému českého konsonantismu. Na základě charakteristiky a zhodnocení vývoje českého f ve vztahu k v a na základě podrobné analýzy jejich distribuce v současné češtině s přihlédnutím k jejich variabilitě autor dochází k přesvědčivému závěru, že české f v současné době je nutno považovat za realizaci samostatného fonému. Oba fonémy /v/ a /f/ se účastní znělostní korelace, i když v omezené míře.

Poslední stať první části sborníku, nazvaná K tendencím vývoje ruské výslovnostní normy (Trends in the development of Standard Russian pronunciation), řeší nejdříve některé obecnější otázky ortoepie. Zdůvodňuje např., proč otázky místa ruského přízvuku podobně jako i české délky nepatří do vlastní ortoepie, ale spíše do lexika nebo gramatiky; definuje rozdíl mezi ortofonií (jako souborem pravidel normujících správnou výslovnost jednotlivých fonických elementů spisovného jazyka a jejich [333]kombinací) a ortoepií v úzkém slova smyslu (jako souhrnem pravidel určujících správné užívání ortofonních prvků v řeči). Dále autor komentuje různé ruské a sovětské pokusy o kodifikaci ortofonie i ortoepie v úzkém slova smyslu. Tato část práce ovšem od doby, kdy byla původně publikována časopisecky (1958), ztratila poněkud na aktuálnosti v důsledku zveřejnění některých pozdějších prací sovětských autorů (např. Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, Moskva 1969), kde normativní požadavky různých sovětskýck lingvistů (Ožegova, Avanesova aj.) jsou konfrontovány s rozsáhlým, pečlivě shromážděným a podle základních sociologických požadavků utříděným materiálem. Ukazuje se, že některé ortofonické a ortoepické požadavky, kladené v dřívějších ruských i sovětských pracích, nebyly širokým jazykovým územ respektovány pravděpodobně proto, že šly proti některým obecnějším tendencím vývoje ruského jazyka.

Druhá, intonologicky zaměřená část sborníku obsahuje pět statí. První z nich, Intonační typologie (Intonational typology), vychází ze Skaličkových úvah o typologickém konstruktu a doplňuje je poukazem na možnost a význam intonační typologie. M. Romportl definuje čtyři základní intonační typy, odpovídající čtyřem jazykovým skupinám: (1) jazyky, v nichž intonace je vlastností slabiky, (2) jazyky, v nichž jsou intonačně charakterizovány vyšší sémantické jednotky (slova), a to minimálně monosylabické, častěji však delší, (3) jazyky s intonační charakteristikou funkčně spjatou s větou a konečně (4) jazyky, v nichž intonace není využita lingvisticky. M. Romportl nepovažuje intonační typologii za součást obecné typologie; hranice mezi intonačními typy neodpovídají hranicím mezi jazykovými typy, určenými na základě morfologických příznaků. Následující stať K synonymii a homonymii intonačních prostředků (On the synonymy and homonymy of means of intonation) řeší otázky definování lingvistického invariantu (a jeho vztahu k pozičním variantám) v oblasti, která byla z tohoto hlediska zatím dosti opomíjena. Na příkladě českého jazyka zejména pro relativně vysoké funkční využití jeho intonačních prostředků (oproti angličtině, francouzštině, němčině, polštině aj.), autor rozebírá poziční i volné varianty intonace, hodnotí stylistické (ev. dialektové) využití volných variant a zabývá se i otázkami citového zabarvení některých intonačních struktur. V tomto článku (a podobně i v předchozím a následujícím, srov. s. 135, 136, 140, 144, 151) autor užívá termínů melodém a alomel (anglicky melodeme - allomel, německy Melodem - Allomel), jejichž slovotvorná struktura — podle mého názoru — poněkud vybočuje z řady ostatních analogických termínů: fon - alofon - foném, morf - alomorf - morfém, lex - alolex - lexém apod. Je jistě pravda, že etymologie slova melodie naznačuje možnost oddělení druhého elementu (μελος - ’ωδη΄), to však není, podle mého názoru, dostatečným důvodem k asymetrii v uvedené řadě nově tvořených termínů (z dosavadní nedostatečné rozpracovanosti problematiky invariantu a variant v oblasti melodie ostatně vyplývá i relativně časté používání termínů typu intoném, melodém a praktická absence odpovídajících termínů alové úrovně). Jako možnost se zřejmě nabízí řady: inton - alointon - intoném, melod - alomelod - melodém. Ve stati věnované problematice tázací melodie (Zum Problem der Fragemelodie) autor analyzuje melodii tázacích vět českých a ruských, porovnává je navzájem a přihlíží i k širším souvislostem, např. k interakci melodie a konsituace. V předposlední stati druhé části sborníku, nazvané K otázce spisovnosti větně fonetických prvků, zejména intonace (Sprechmelodie und andere satzphonetische Mittel in der Hochlautung), se M. Romportl zabývá otázkami možnosti kodifikace normy větně fonetických prvků, které na rozdíl od segmentních jevů (z oblasti vokalismu a konsonantismu) normuje nejen consensus omnium, ale i plánovaná a publikovaná kodifikace, formulovaná s větší nebo menší přesností (a jasností). Jazykové plánování zatím nikde — alespoň pokud jsem informován — nepřikročilo ke kodifikaci větně fonetických prvků, a to zřejmě proto, že formulace normativních pravidel v této [334]oblasti vyžadují užití dosti specializovaných metajazykových prostředků (jako např. Pikeovy číselné transkripce). M. Romportl připomíná vhodnost doplnění transkripčního systému také vhodným magnetofonovým záznamem vzorové výslovnosti kodifikovaných větně fonetických prvků. Řadu pěti intonologických statí uzavírá Srovnávací studium větné fonetiky (Zum vergleichenden Studium der Satzphonetik). Autor zde pojednává o obecně metodologických předpokladech srovnávacího studia větně fonetických prvků (zejména intonace) v různých jazycích (včetně nepříbuzných). Kromě nezbytnosti dalších solidně fundovaných popisů jednotlivých jazyků na jednotné metodologické bázi jakožto předpokladu srovnatelnosti autor zdůrazňuje potřebu nejen porovnávat konkrétní výrazové prostředky větně fonetické roviny, ale také — a to především — hodnotit jejich místo a funkci v celém větně fonetickém systému.

Třetí část sborníku tvoří příloha, nazvaná Příspěvek k fonetické metodologii (Ein Beitrag zur phonetischen Methodik) s podtitulkem Die Gehörananalyse als Bestandteil der experimentalphonetischen Arbeit, kde oba autoři, P. Janota a M. Romportl, seznamují čtenáře s Janotovým segmentátorem. Audioanalýza ruského materiálu slouží jako příklad užití Janotova segmentátoru, jehož aplikace se ostatně významně projevila v řadě případů i v textu statí první části sborníku. Zařazení tohoto příspěvku lze považovat za plně oprávněné a organické.

Při přepisu ruského (resp. srbského apod.) textu M. Romportl užívá mírně upravené transliterace knihovny Kongresu (snad by za úvahu stála i možnost užití druhého, v anglických a amerických pracích také dosti běžného způsobu transliterace s užitím diakritických znaků (srov. práce Jakobsonovy, Stankiewiczovy, Townsendovy aj.), tato transliterace se asi evropskému čtenáři bude zdát méně neohrabaná než složité spřežky knihovny Kongresu).

V knize je velmi málo tiskových chyb v textu i ve schématech a tabulkách (ojediněle je možno je najít např. na s. 27, 53, 56, 106, 110 aj.).

Pro českou fonetiku i lingvistiku je Romportlův sborník vskutku významnou událostí, a to nejen pro zdravě kritický postoj k některým módním směrům, jimž, bohužel, někdy podléhají mnozí naši lingvisté, ale zejména pro nesporný přínos ve studovaných oblastech, opřený o pečlivou analýzu konkrétního jazykového materiálu na straně jedné a o marxisticky orientovanou metodologii na straně druhé. Některé rozdíly mezi výsledky zkoumání Romportlových a výzkumů massachusettské školy mohou být dány (aspoň částečně) i rozdílem výchozího materiálu; nicméně stojí za to pozastavit se i nad tím, že na mnoha místech Romportl dochází na základě akustické a experimentální analýzy i lingvisticky podložených úvah k závěrům, které jsou více ve shodě s tradiční intuicí než výsledky některých módních škol a směrů. Je nutno kladně hodnotit také ve všech statích se projevující snahu spojovat objektivní zpracování jazykových dat s aplikací moderní lingvistické teorie. Tento soubor prací, reprezentující výsledky práce za patnáctileté období je nejen závažným mezníkem ve vývoji české fonetiky, ale i vědeckým počinem s významným dosahem pro další rozvoj světové fonetiky.

Red. poznámka: V referátu mělo být upozorněno na formulace, které se dostávají do rozporu s novějším stavem fonetických věd. Něco po této stránce mohl udělal již autor sám. Musí si být např. vědom toho, že transgresivita souhlásek je jev vysloveně poziční, protože se týká jen sousedství se samohláskami; nadto pak nelze tvrdit, že se týká souhlásek všech. Na poziční povahu transgresivity bylo již kritikou upozorněno. Prof. Romportl to uznat nechtěl, ovšem v rozporu jak s fakty, tak s logickou evidencí fonetického popisu. K. H.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 330-334

Previous Adolf Erhart: Jazykověda a západnická politika (In margine knihy G. Décsyho, Die linguistische Struktur Europas)

Next Jozef Mistrík: Významný zborník o funkčnej perspektíve vety