Sovětská psycholingvistika o jazyku hromadných sdělovacích prostředků

AS (= Alexandr Stich)

[Chronicles]

(pdf)

Советская психолингвистика о языке средств массовой коммуникации / Le langage des moyens de communication de masse vu par la psycholinguistique soviétique

Vývoj vědeckého poznání, podněcovaný jednak potřebami společenského života, jednak vnitřní logikou poznávacího procesu samého, zdůrazňuje čas od času některá témata a okruhy problémů, a to víceméně nezávisle na sobě v různých badatelských střediscích a z rozdílných teoretických premis i hledisk. Takové oživení zájmu o některé téma na různých místech je obvykle znamením toho, že problém se začal intenzívně pociťovat jako společensky naléhavý. V různých vědeckých oborech zabývajících se jazykem a jazykovým dorozumíváním se v posledních letech pozornost zesíleně upřela na složitý komplex problémů spojených s jazykem a jazykovou komunikací jakožto nástrojem ovlivňování, intersubjektivního působení.

Tato tematika se tradičně zkoumala v klasické rétorice, nověji i v pracích (převážně prakticistických) věnovaných reklamě a prostředkům hromadného sdělování, zvl. novinám. V 60. letech se však dostala do ohniska pozornosti i jinde. Byla oživena rétorická studia, obnovil se, a to velmi intenzívně, zájem o antické a středověké rétorické teorie, teorie rétoriky se začala zároveň rozvíjet moderními metodami.[1] Na Západě se začaly množil teoreticky fundované práce zabývající se tzv. persvazí (přesvědčováním, získáváním adresáta).[2] Živý zájem o tuto problematiku se projevil v NDR, jednak kritickou aplikací a rozvíjením některých tezí z filozofické sémiotické tradice Ch. S. Pierce, W. Jamese a Ch. Morrise týkajících se pragmatického aspektu jazykové komunikace,[3] jednak postulováním a rozvíjením speciální disciplíny obírající se jazykovou působivostí, účinností (tzv. Wirksamkeitsforschung).[4] V lingvistické stylistice sovětské, polské, slovenské i české se začal intenzívněji studovat v teoretických úvahách i v materiálových pracích už dříve zavedený pojem tzv. publicistického funkčního stylu.[5]

Novým, a závažným, příspěvkem k dané problematice, vycházejícím z okruhu psycholingvistických bádání, je kolektivní práce mezioborového týmu, který se soustřeďuje kolem moskevského Institutu jazykoznanija AN SSSR, vydaná pod titulem Psicholingvističeskije problemy massovoj kommunikacii (Moskva 1974, red. A. A. Leont’jev, 145 s.).

V první kapitole je podán přehled, v němž je zachycen dosavadní průběh a výsledky [339]zkoumání hromadného sdělování (s. 5—27; jednotlivé paragrafy kapitoly zpracovali Je. A. Nožin, V. L. Artemov a A. U. Charaš). Popisuje se tu vznik sovětské teorie hromadného sdělování, která se konstituuje jako pomezní disciplína, využívající nástrojů a poznatků filozofie, sociologie, psychologie, sociální psychologie, teorie informace, psycholingvistiky atd. Pro vymezení centrálního pojmu hromadného sdělování se přijímají výsledky práce sovětských filozofů a zdůrazňuje se procesuální charakter hromadného sdělování, jehož obsahem je přenášená informace (tento pojem, dnes chápaný dost různě, není dále analyzován), dále jeho sociální, a to třídní ráz a specifická povaha adresátského pólu komunikace, kterým je při hromadném sdělování adresát kolektivní, ale „difúzní“: to znamená, že obrovský úhrn adresátů je rozdroben na nevelké skupiny, popř. i jednotlivá individua, izolovaná v době, kdy komunikace probíhá. Hromadné sdělování lze podle autorů sborníku analyzovat buď sociologicky, nebo psychologicky; při tomto druhém pohledu vyniká jako nejpříznačnější rys ztráta zpětné vazby během jedinečného aktu hromadného sdělování a z toho plyne druhá charakteristická vlastnost, totiž snaha autorů projevu při hromadném sdělování nejrozmanitějšími způsoby tuto ztrátu kontaktu nějak jazykově kompenzovat.

Sovětští autoři důkladně a kriticky probrali výsledky západních, zvl. amerických badatelů, ukázali jejich pozitivní a přijatelné dílčí výsledky (např. propracovanou teorii bariér při hromadném sdělování a analýzu různého stupně „rigidnosti“ — tj. nulové nebo velice slabé reaktibility na daný podnět — nebo pružnosti u různých recipientů). Právem zdůraznili, že není zatím na Západě obecná teorie hromadného sdělování, že jednotlivé teoretické koncepce mají více nebo méně praktické zaměření a že záměrně nebo nevědomě odtrhávají své výzkumy od širšího sociálního pozadí sdělovacího procesu.

Druhá kapitola (z pera redaktora sborníku A. A. Leont’jeva, s. 28—52) obsahuje vlastní psycholingvistický výklad. Analyzují se funkce komunikace v současné společnosti (dvě základní vidí autor ve funkci sociální a sociálně psychologické). Z psychologického stanoviska se komunikace chápe jako jeden z druhů činnosti, která je motivována; rozlišuje se komunikační záměr, intence a následný konkrétní komunikační úkol, který je už přímo počátečním bodem vlastního komunikačního aktu. S tímto úkolem je spojen vždy problém účinnosti, efektivnosti komunikace, a ten se stává zvláště závažným sociálním faktem tam, kde jde o psychologické působení („vozdějstvije“ — zde se poprvé setkáváme ve sborníku s náznakem toho, že persvazívnost, ovlivňování atd. je podstatným, konstitutivním rysem, s nímž se při výzkumu hromadného sdělování nutně musíme vyrovnávat).

Autor dále předkládá psycholingvistický model řečového působení při „retiální“ komunikaci (vhodněji asi „retikulární“, tj. síťovitě uspořádané; jejím protikladem je komunikace „axiální“). Řečové působení má organizovat činnost recipienta, přičemž recipient sám je také složka aktivní. V socialistické společnosti podle autora nejde v hromadném sdělování o sugesci, o manipulování s recipientem, ale o to, že se mu poskytují orientační body a podklady pro jeho vlastní výběrový akt. Toho lze dosáhnout různými způsoby, např. tím, že se do recipientova „pole významů“ zavede nový význam, nebo že se změní struktura tohoto „pole významů“ (v obou případech se rozšiřuje jeho zásoba informací), nebo že se přímo změní jeho přesvědčení („ubežděnije“; tj. orientuje se na jiný motiv, mění se jeho hierarchie hodnot).

Hromadné sdělování musí vždy počítat s možným rozdílem mezi předem stanoveným cílem a konečným výsledkem; z toho pro hromadné sdělování plyne, často nevědomé, usilování o předcházející remediativní postupy při kódování textu (orientace na „průměrného adresáta“, postupy vedoucí k navázání, upevnění a udržení kontaktu prostřednictvím vzbuzení zájmu, využití prostředků nelingválního působení atd.).

V závěru kapitoly se pojednává o mluveném hromadném sdělování, tj. rozhlasu a televizi, a to s využitím experimentálních výsledků. Podává se psycholingvistická charakteristika mluvčího (který zde vystupuje jako individuum a zároveň jako nositel sociální role), zdůrazňuje se, že v hromadné komunikaci vždy existuje skrytá zpětná vazba, spočívající v anticipaci reakcí adresáta, a uvádějí se následky, které má pro mluvené hromadné sdělování sociální rozdíl mezi komunikantem a adresátem. V dalších výkladech, týkajících se přímo jazyka a jazykové kultury, zvl. v roz[340]hlasu, podává už autor výsledky analýzy, která vychází ze situace přímo ruské, a nezřídka právě specificky vázané na ruské jazykové prostředí.

Třetí kapitola (s. 53—112; její jednotlivé části napsali V. G. Kostomarov, B. Ch. Bgažnikov, Je. F. Tarasov a S. V. Neverov) pojednává o vlastní jazykové specifičnosti hromadného sdělování. Především se tu řeší staronový a tíživý problém termínu-pojmu „novinového jazyka“. Jako příznačné rysy žurnalistiky vidí autoři periodičnost, procesuálnost, spojení s tradicí, momentálnost, zběžnost vnímání, masovost adresátů a jejich lingvistickou „neutrálnost“. Tylo okolnosti si přizpůsobují obsah i formu jednotlivých novinových textů (jde o faktory „deformující“). Novinářský jazyk se ve sborníku pokládá za funkčně stylovou kategorii (avšak jinou, širší než tradičně chápaný funkční styl); vytváří se podle názoru autorů neustálou orientací výrazu jednak na expresi, jednak na jazykový standard (tato orientace je jeho „konstruktivním principem“).

V další části této kapitoly se hledají specifické rysy zvukového, audiálního způsobu hromadné komunikace, zvl. rozhlasového vysílání. Vidí se v tom, že v zásadě monologický typ řeči se jazykovými prostředky transformuje v projev (kvazi)dialogický (prostředky modálními, mluvnickou osobou, přímým nebo zastřeným obracením se k adresátu, jazykovým ztotožňováním autora s předpokládaným adresátem apod.).

Na konci této kapitoly je připojena psycholingvistická charakteristika jazyka reklamy a poměrně speciální, ale velmi zajímavý popis úlohy mluvené masové komunikace ve složité jazykové situaci japonské (kde mluvená veřejná hromadná komunikace, jakožto jev poměrně nový, je základním vývojovým impulsem při řešení krizové situace spisovné japonštiny, jejíž dřívější vázanost pouze na grafické prostředky sdělování a na nehláskové písmo si dnes ještě např. vynucuje doprovázet mluvenou řeč v televizi promítáním příslušných grafických znaků).

Čtvrtá kapitola — poslední — informuje čtenáře o některých experimentálních psycholingvistických metodách, jichž se použilo při zkoumání hromadného sdělování (s. 113—139; autory jsou V. V. Mel’nikov; I. A. Berman, L. S. Panovová a S. N. Fedosov; Ju. A. Sorokin a V. I. Batov; A. V. Korbut, V. V. Sazonov a Je. F. Tarasov). Některé z popsaných metod se k vlastnímu tématu vážou jen velmi volně (např. metoda sémantického diferenciálu — tj. způsobu, kdy skupina respondentů připisuje textu vždy jednu z dvojic protikladných hodnocení — pro zjišťování sporného autorství, nebo metoda výzkumu strategie čtení novin pomocí registrace pohybu očí při čtení, nebo metoda zjišťování, jak čtenář vnímá a postupně zpracovává syntaktickou informaci obsaženou v textu). Metoda sémantického integrálu (navržená D. B. Carrolem[6]) je tu předvedena na textu popularizačním, tedy nikoli ve vlastní sféře hromadného sdělování. Aplikace Lasswellovy a Berelsonovy obsahové analýzy (content-analysis) na výzkum hromadného sdělování je tu naznačena pouze programaticky.

Sborník je zajímavý a podnětný — jak kritickým shrnutím výsledků zahraničních, tak předložením dosud ne úplně hotové koncepce vlastní. Uplatnění psycholingvistických teoretických principů a metod na danou tematiku v tomto komplexním rozsahu je při zkoumání hromadných sdělovacích prostředků v socialistické společnosti novum a lze ho jen uvítat. Ani neúplná vnitřní jednota sborníku není na závadu a lze ji podle našeho soudu vítat, zvláště v tomto stadiu práce, protože poskytla autorům dost volnosti a prostoru představit problematiku ve značné šíři a plodné teoretické různotvárnosti (její odvrácenou stranou je však někdy jistá terminologická vágnost a užívání některých ne úplně vyhraněných polotermínů). Vhodně se integrační tendence v práci kolektivu uplatnila ve snaze přesněji analyzovat a vymezit alespoň základní pojmy. Je pochopitelné, že autoři zabývající se právě touto živou a aktuální, z různých stran na různých místech zkoumanou látkou vyjádřili i mínění, která nejsou definitivní a která postihují jev jen z jedné strany nebo částečně. Za nedostatek sborníku pokládáme to, že se dostatečně nepokusil vyrovnat s dosavadními pracemi lingvostylistickými, s těmi, které se zabývají publicistickým stylem a jazykovou persvazí.

Lišíme se i v některých názorech a míněních; většinou jde o detaily, které nelze probrat [341]v krátkém referátu; za zásadní pokládáme však dvě z těchto názorových diferencí. Nepřesvědčuje nás výklad o stylové podstatě „novinářského jazyka“, jak jsme ho aspoň v základních konturách reprodukovali výše. První naše pochybnost má snad základ jen terminologický, pokládáme však za nepřesné stavět do protikladu „expresi“ a „standard“. Především, sám pojem „exprese“ není dosud, přes množství literatury, která na toto téma byla napsána, ani dostatečně precizován, ani jednotně pojímán. A kromě toho, existují přece čistě standardní prostředky exprese, alespoň v tom širokém pojetí, v kterém se exprese nejčastěji chápe. Jde tu tedy spíše o protiklad prostředků nocionálních (zahrnujících i prostředky intelektuální) a nenocionálních. Ale i po této terminologické korektuře by bylo těžké danou tezi držet. Empirie nás přesvědčuje, že denně na celém světě vychází v novinách nesčetné množství textů, které obsahují pouze nocionální jazykové prostředky. Jiná věc je, že i tyto texty mohou plnit funkci ovlivňovací (získávací), ta je však pak obsluhována nikoli vlastním jazykově slohovým ztvárněním textu, a nejde tedy o jev, který se týká lingvostylistiky a jejích kategorií. Zůstáváme proto (spolu např. se stylisty polskými, zvl. W. Pisarkem) u názoru, že stylově jsou texty uveřejňované v novinách v zásadě různorodé, že zdání jednoty „novinového stylu“ vzniká z existence textů slohově hybridních, v nichž se prolnuly různé stylové principy. Tím ovšem nepopíráme, že jazykově a stylově mají texty uveřejňované v novinách některé rysy společné nebo blízké, které plynou z podmínek komunikace vytvořených novinami jakožto technickým zprostředkovatelem komunikace, nejde však o prvky stylově konstitutivní, nýbrž akcesorní.

Druhá poznámka se týká specifičnosti jazyka a stylu rozhlasového vysílání. Popis, který je ve sborníku podán, je pronikavý a podnětný, jeho slabinou však podle našeho soudu je to, že většina jazykově slohových rysů, které tam jsou registrovány a analyzovány (kromě vlastních prostředků zvukových, např. intonačních schémat), nejsou specificky rozhlasové, nýbrž uplatňují se (a to jako prostředky konstitutivní) v celé funkčně slohové sféře tzv. publicistického stylu (jak tištěného, tak mluveného). Je nutné ovšem připomenout, že pozice autorů byla v tomto případu ztížena okolností, že poznání specifičnosti mluvených projevů vůbec a jejich základních vlastností není dosud tak zevrubné a prohloubené, jak by bylo pro podobné speciálnější výzkumy zapotřebí.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 338-341

Previous Karel Horálek: Je. D. Polivanov a strukturní jazykověda v Sovětském svazu

Next Rudolf Šrámek: Průvodce našimi jmény