Slovesné umění Dalimilovy kroniky

Jan Lehár

[Articles]

(pdf)

Словесное искусство хроники Далимила / L’art littéraire de la Chronique de Dalimil

Česká literární historie si autora tzv. Dalimilovy kroniky[1] jako básníka dlouho nevážila. Starší výklady mluvívají přímo o jeho neumělosti.[2] Novější práce sice ukázaly, že domnělá neumělost je ve skutečnosti hledáním osobitého básnického projevu v počátcích české literární tvorby; myslím však, že ani ony nepostihují výrazovou sílu díla a že z něho pouze snímají nařčení ze stylistické neobratnosti.[3] Ideové hodnoty a ideový vliv Dalimilovy kroniky působí v české literatuře a v českých dějinách přes půl tisíciletí, zejména v obdobích vypjatého zápasu o národní existenci. Dala však také podnět k napodobování, které zahajuje tzv. Dalimilova škola.[4] Ať je umělecká hodnota básní, které tak vznikly, jakákoli, nevysvětlíme jejich vznik pouhou ideovou naléhavostí kroniky; svědčí o tom, že nepůsobila jenom jako vášnivá národní a politická výzva, ale také jako dílo, které mělo dost výrazové síly, aby jeho tvar vryl stopu do dvou staletí české literární tvorby.[5]

Ač si autor Dalimilovy kroniky uvědomoval své literární předpoklady i záměry mnohem jasněji, než se donedávna soudilo,[6] nekladl si básnické cíle v našem smyslu slova. Česká literatura není ve svých počátcích nikdy jen literaturou: ani autor Alexandreidy není jen přísný a uvědomělý umělec a jeho dílo, opírající se ostatně příznačně o latinskou školskou didaktickou předlohu, má i výrazné cíle mimoliterární. Vědomí svébytnosti literární tvorby, jehož kořeny dnes nacházíme na samém počátku nových evropských literatur jako jejich předznamenání,[7] proniká do české literatury teprve později; a v celých jejích dějinách, jak bylo mnohokrát řečeno, jako by ostatně trval pocit, že je příliš velký luxus hledat účel a cíl literárního projevu v něm samém. Dílo tzv. Dalimila se přiřazuje k množství středověkých veršovaných kronik, tedy k vyhraněnému a přece vždy proměnlivému útvaru, který po stránce látkové i formální mnohonásobně a složitě souvisí jednak s historiografií, jednak se starou hrdinskou epikou chansons de geste, jednak s dvorským románem. Tyto zdroje, ať přímé, ať zprostředkované, prozrazují i Dalimilovy literární reminiscence, které byly poměrně podrobně shromážděny. Je zcela přirozené a obvyklé, že Dalimilova kronika obsahuje historii i mýtus, skutečnost i fikci. Jejich prolínání je ostatně obecným rysem středověké kultury: „To, o čem vypravovali spisovatelé a básníci středověku, pokládali z velké části jak oni sami, tak jejich čtenáři nebo po[27]sluchači za skutečné události (…). Avšak i v historiografii byl velmi silný bájeslovný a legendární prvek. »Báseň« a »pravda« se ještě nerozešly (…).“[8]

Dalimilovo dílo je však zároveň něco víc než řadová ukázka veršované kroniky: je to bojovná báseň, která podává přehled českých dějin s aktuálními cíli jako politickou výzvu a která promítá do národní minulosti konflikty své doby. Chce podnítit české panstvo k boji proti rostoucí moci německého patriciátu, cizím rádcům Jana Lucemburského i politickým činům mladého krále, ohrožujícím moc domácí šlechty,[9] a opírá se o ideál českého panovníka, české šlechty, českého světce, českého hrdiny, českého národního cítění. Tento ideál je příkladem i zdrojem třídně motivované národní hrdosti, zdůrazněné královskou českou pověstí, erbovními tradicemi mocných rodů i pověstmi o hradech a kostelích.

Básníkovo upření k ideálu, ke světu nadosobních hodnot, k vznešenosti, starobylosti a slávě národních i rodových tradic určuje převládající stylovou rovinu díla. Pro její pochopení je neobyčejně poučná epizoda o Přemyslu Otakarovi I., který, vypuzen vlastní vinou ze země, je chudobou donucen živit se jako nádeník v Řezně (76). Čekáme-li, že se na tomto místě objeví alespoň jako skromný motiv nebo jen jako náznak životní realita neprivilegované třídy a že se Přemysl stane částečkou nádenické vrstvy, budeme zklamáni. Je stále urozeným mužem a panovníkem; ponížením se vykupuje z viny a všechno jeho počínání je podřízeno této nadosobní ideji; roste s pokořením, které je cestou k znovunabytí cti a vlády. Snad nebude bez užitku srovnat jej s jiným urozencem, který se ocítá mezi nádeníky, tentokrát z vlastní vůle, s hrdinou jedné z nejkrásnějších chanson de geste, eposu Renaus de Montauban;[10] vynikne tak nejen spřízněnost ideálu hrdiny, ale především si lépe uvědomíme charakteristické rysy zpracování motivu.

Hrdina starofrancouzské básně odchází na sklonku života od rodiny a vzdaluje se světa, aby našel cestu k spáse. V Kolíně n. R. se dá najmout za pouhou stravu na stavbě katedrály sv. Petra a namáhá se na staveništi jako kdysi na bitevním poli. Zázračnou silou — zastane práci čtyř lidí — i svatým životem budí úžas, ale také žárlivost ostatních dělníků, kterým ubírá výdělek. Nakonec se na něj jednoho dne vrhnou, ubijí ho a tělo hodí do Rýna. Probleskuje tu historická realita budování katedrál, nevraživost námezdních dělníků vůči zbožným nadšencům pracujícím zdarma. Pozdější legenda o dobrovolné práci na stavbě gotických katedrál jejich úlohu silně nadsadila, ale jak dnes víme, patrně, ač ojediněle, vskutku existovali a byli ovšem pro ostatní dělníky nevítanou konkurencí, zmenšující možnosti beztak nízkého a nepravidelného výdělku.[11] Marně bychom však čekali, že se v hrdinském eposu rozvine tento prvek v zájem o ekonomické základy života a životní realitu vůbec. Naopak, tělo se záhy vynoří neseno rybami, které uposlechly božího hlasu, line se z něho oslnivá záře a kolem dokola je slyšet zpěv andělů. Celé město je vzrušeno a následuje zázrak za zázrakem; nakonec je poznán mučedníkův původ a tělo je slavně pohřbeno. Konkrétní střetnutí mezi stavebními dělníky se v pojetí básníka a jeho doby změnilo v střetnutí neosvícené animálnosti a božího dělníka, který skrze smrt stoupá k vítězné slávě.

[28]Dalimilův styl určují tři prvky: tíhnutí k vznešenosti, polemická útočnost a celkem prosté nazírání na svět. Svírají, zejména poslední z nich, nejhlouběji zakotvený v básníkově osobnosti, postavy a děje do úzkého rámce. Prostý řád světa neklade člověku problémy; nic v něm není předmětem zkoumání, zdůvodňování nebo pochyb. Báseň tak nemá problémovou a lidskou hloubku, neposkytuje místo tragice, hlubokému citu, ani složité reflexi. Koncepce vznešenosti roste ze sociální podmíněnosti básníka orientovaného na vysokou šlechtu, z jeho osobní stavovské hrdosti, z etických principů a z vyzdvižení národního cítění mezi nejvyšší životní hodnoty. Je základem několikerého typu hrdiny, o němž jsem se zmínil, a vymezuje okruh, z něhož jsou vytěženy postavy díla. Patří do něho český panovník a český biskup, český šlechtic a český světec, česká šlechta v poměru ke svému panovníkovi a český živel čelící německé rozpínavosti. S národnostním konfliktem proniká do básně i vrstva měšťanská, ale básníkova nenávist k ní, motivovaná nacionálně třídním cítěním, vede tím spíše k zdůraznění stavovské vyhraněnosti; mihnou se v ní i příslušníci neprivilegované třídy, vždy však jen jako nástroj panovníka nebo šlechty nebo jako oběť cizího útlaku. Živel vznešenosti se projevuje v soustředění na mytické počátky národních dějin, na mýtus o původu přemyslovského rodu, na zázrak, na genealogické tradice, na téma hrdinství; jednotlivci a jednotlivé události jsou tím vším zařazováni do vyšších, nadosobních a nadčasových kategorií. Básníkova bojovná politická tendenčnost důrazně rozděluje klad a zápor, chválu a hanu; Dalimil tak naplňuje představu básníka obdobnou té, kterou vytvořila latinská básnická teorie i praxe, aniž se tím, myslím, vědomě přimyká k umělým slovesným ideálům své doby. Výsledek tvoří jednu ze stylových dominant díla; Dalimil však roste v básníka udílejícího chválu a hanu více z osobních dispozic rozvitých působením konkrétních životních a společenských okolností než z vědomého literárního záměru.

Stylovou rovinu Dalimilovy kroniky bychom mohli označit jako vznešený nebo vysoký styl. Otázka čistoty stylové roviny se v ní ovšem vůbec neklade, a nesmějí nás proto mást prvky, které vznešenému stylu neodpovídají nebo jsou s ním přímo v rozporu. Stylová rovina Dalimilovy kroniky je podmíněna básníkovým sociálním typem a jeho vztahem k životní realitě; není založena na teorii tří stylů vypracované v dobových poetikách; není výsledkem uvědomělého úsilí o stylovou vyhraněnost nebo dokonce subtilních úvah o rozdílech stylů, jakými se přibližně v téže době obíral v Itálii Dante. Domnívám se, že názor, asi obecně přijímaný, podle něhož „styl Dalimilovy kroniky je daleko prostší než Alexandreidy a legend, což je nepochybně dáno požadavky středověkých poetik, které rozlišovaly styl »vysoký« a »nízký«“,[12] nevystihuje středověkou teorii, nýbrž vychází z pojetí klasické rétoriky, představované především Ciceronem a rozlišující styl vznešený, střední a prostý — stylus gravis, mediocris a tenuis — na základě formálních znaků řečnického projevu.[13] Středověká poetika je proměnila téměř k nepoznání: navázala na myšlenku antických komentářů k Vergiliovi učinit Aeneidu, Georgiky a Bukoliky vzorem tří stylů a založila jejich rozvrstvení na sociální příslušnosti postav, kterým odpovídá i kvalita zvířat, rostlin, nástrojů a prostředí.[14] Samo pedantické dělení stylů, znázorňované tzv. Vergiliovým kolem, však nelze mechanicky přenášet na literární praxi, především ne na literaturu psanou národními jazyky a podmiňovanou svébytnými [29]estetickými normami.[15] Je, tuším, mylné myslit si, že k poznání stylové diferenciace národních literatur otvírají cestu v prvé řadě latinské poetiky. Užívalo se jich — ovšem v různé míře — jako normativních příruček. Zatímco však lze celkem snadno poznat, jak se v literární praxi uplatňovaly technické prostředky a postupy, které jsou v nich propracovány, např. amplifikace nebo dva druhy básnických ozdob, působení klasifikace stylů je problém mnohem složitější.

Dalimil, ač latinsky uměl a latinskou tvorbu znal, není nikterak napojen poetikou latinské literatury ani školskými traktáty o literární teorii; nezapře jejich znalost, avšak neroste jako básník z jejich kořenů. Uplatnění latinských poetik je při studiu středověké literatury vůbec jen malou částí daleko důležitější a širší otázky: střetání antické tradice, která rozlišuje styly, s tradicí křesťanskou, která styly nerozlišuje.[16] Rozpor vznešeného a nízkého, který byl v ciceronském pojetí totožný s jazykovým zpracováním, splývá v středověku s věcí samou. Středověká literatura se postupně rozestupuje na oblast bible směšující styly, na oblast nízkého stylu, který je charakteristický pro útvary jako fraška nebo fablel, spjaté s nižšími sociálními vrstvami, a na oblast vysokého stylu, který roste z ideálu, mýtu, záliby v dobrodružství, zázračnosti, představy vznešenosti a který se nejdokonaleji naplňuje v hrdinské epice, dvorské lyrice a dvorském románu.

Nebude bez užitku ukázat toto rozrůznění stylů srovnáním několika staročeských textů. Směšování vznešeného a nízkého, typické pro bibli a slovesné útvary, které jsou s ní úzce spjaty, přiblížíme si na Umučení Páně z Hradeckého rukopisu, veršované parafrázi a kontaminaci motivů ze všech čtyř evangelií.[17] Zároveň si na něm však uvědomíme, jak pronikalo povědomí vyhraněnosti stylových rovin do samého tvůrčího procesu i u autorů spjatých s literární tradicí, které bylo jejich rozlišování cizí. Básník nestírá, alespoň ne vědomě, směšování vznešeného a nízkého, charakteristické pro evangelní předlohy. Utrpení Krista - člověka sestupuje do samých nížin tělesnosti, když byl zbičován, „poteče krev z ňeho, krev jako z brava“ (v. 501); [30]a naopak, než se dá zajmout a spoutat, aby naplnil svůj předem určený úděl, ukáže pronásledovatelům nadlidskou moc ve vystupňování, jaké v bibli nenajdeme. K semknutí obou stylových rovin přispívá i jednotná jazyková rovina básně, pro niž by nebylo bez zajímavosti srovnání se staročeským překladem evangeliáře. Ale sklon klasifikovat a třídit věci, pro nějž bychom v středověku našli bezpočet příkladů od teologických traktátů po každodenní životní formy, vtiskl v Umučení Kristovi a jeho činům vnitřní symetrii. Charakteristické jsou pro ni verše „podle člověčstvie smrti sě bojieše, / ale podle božstvie i jednoho strachu nejmieše“ (v. 209—210). Mravně nabádavé a poněkud pedantické založení básníka, do omrzení zdůrazňujícího, že se Kristus obětoval pro spásu člověka a že i v nejhlubším ponížení zůstává králem, dává dvojjedinosti vznešeného a nízkého úměrnost, schematicky vyhrocuje její vnitřní rozpornost a má daleko k významové i představové hloubce a otevřenosti Nového zákona. Cítíme tu tlak, jímž na básníka doléhá vědomí — možná jen bezděčné —, že obě stylové roviny jsou vnitřně vyhraněné a navzájem rozporné.

Vrcholnou básní vysokého stylu je u nás jistě stockholmská Legenda o sv. Kateřině. Právě na ní také lépe než na kterémkoli staročeském díle vidíme, jak daleko je od charakteristiky formálně stylistického zpracování k postižení stylové roviny. Její autor, zjevně důvěrně sžitý s latinskou literární kulturou, výborně ovládal formální prostředky vypracované školskými poetikami a s obdivuhodnou jistotou jich využíval. Přitom je však nápadné, že z nich volil zásadně ty, které jsou, i podle výslovného hodnocení teoretických traktátů, jednodušší, méně umělé: úplně se vyhnul umělé dispozici, nepatrně využil tzv. nesnadné výzdoby, zato však ve velké míře prostředků, které mu poskytoval tzv. ornatus facilis, a dokonce ani amplifikace, která našla v básni bohaté a vynalézavé uplatnění, není především stylistickým rysem, je vzdálena vší formalistické samoúčelnosti a má silnou významovou funkci. Básník ovšem hledal i takové možnosti jazykového a stylového výrazu, které mají k dobovým poetikám volnější vztah; především tvořil s mnohem bohatším slovníkem než většina jeho současníků[18] a dosahoval vypjatě citového tónu vytříbenou eufonií. Podíl lexika, zůstaneme-li jen u něho, na vytváření stylové roviny osvětluje však teprve poznání jeho významové povahy; společenská vymezenost slovníku ukazuje k nejvyšší sociální vrstvě rytířsko-kurtoazní, ekvivalenty latinské scholastické terminologie k teologické abstrakci a k nadsmyslnému světu. Byl by tu jistě na místě vyčerpávající rozbor, jedno však, tuším, třeba dokazovat není: stylovou rovinu podmiňuje téma a sociální typ díla; jazykový výraz a formální postupy jen slouží k jejímu ztotožnění s povahou věcí, postav, dějů a myšlenek, o nichž dílo jedná.

Když se v žákovském sporu Podkoní a žák[19] pouští panský služebník do hádky se studentem o domnělé přednosti jejich životního postavení, chce před studentem i před sebou samým vzbudit zdání, že mu v panské službě náleží důstojné místo, a nutí se do obřadnějšího způsobu vyjadřování, jaké podle jeho představ k takovému společenskému zařazení patří: „Nenie v světě toho, / ani kto má zbožie tak mnoho, / bych chtěl jeho zbožie vzieti / a dvora sě odpověděti. / Neb jest tu tolik utěšenie! / V světě ten jeden nenie, / když by dvořenie okusil, / věčně by dvořiti musil. / Ktož mi o lepšiem bydlu praví, / každý sě ve lži ostaví“ (v. 45—54). Není v něm zřejmě doma; povšimli bychom si toho sami na poněkud bezradném a rozhodně těžkopádném návratu ke slovům zbožie, dvořenie a dvořiti, ale básník to uvádí výslovně, když o něm poznamenává, že „mluvě ústa trudi“ (v. 55): truditi mívá význam úporné námahy! Už první slova studentovy odpovědi jsou proti této těžkopádné, souměrně členěné řeči, parodující snahu vyjadřovat se s nepřirozenou důstojností, podstatně syntakticky uvolněnější a bližší mluvenému jazyku: „Já to dobřě vědě / a tomu já také věři, / že páni i také rytieři, / tiť u dvora dobrú mají, / i bohatí, to já znaji. / Ale [31]nebožátka chudí!“ (v. 58—63). Předsunutý podmět v třetím verši i asydenticky připojené „to já znaji“ jsou ovšem jen prvním náznakem prostředků a postupů hovorového jazyka, které se rozvinou v následujících replikách. Podkoní i student jsou sice obecné typy a všechny repliky jejich hádky jsou, vyjma poslední, stavěny podle téhož schématu,[20] básník však měl přesto jedinečný dar konkrétního vidění a úžasnou schopnost zhmotnit je slovesnými prostředky. Řeč hádající se dvojice má výrazovou konkrétnost a sílu živého, mluveného jazyka, který je přitom plný takových fines, jako je hra s nadávkami satrapa a literát: žák s pohrdáním rýmuje satrapa / chlapa (v. 391—392)[21] a podkoní o něco dál nastaví jeho posměšku zrcadlový protějšek: „Neb najviec biřici, kati, / vše bývají literáti“ (v. 449—450). Repliky podkoního a studenta otvírají průhled do světa, v němž nemá místa — leda jako neobratně nasazovaná maska budící posměch — vznešenost, velikost, vysoký ideál; vyjadřují v obdivuhodné karikatuře omezený životní obzor lidí, jejichž existence je společenskými podmínkami okleštěna na nejzákladnější materiální složky. Básník byl dalek všech mravních a jakýchkoli jiných vysokých tendencí a ambic; chtěl strhnout osvobozeným smíchem. Ale z ostrého, byť typizovaného zachycení výseku časové životní reality cítíme z odstupu staletí za komičností, o niž usiloval, tragiku sociálního řádu, lidského údělu a vystupujících sociálních rozporů, jíž si v básni ani nebyl vědom. Nízký styl ukazuje v Podkoním a žáku šíři svých možností. A co je pro nás především důležité: jeho jednotnost a vyhraněnost je založena na vědomém rozporu s rovinou stylu vysokého; výmluvným projevem tohoto vědomí je parodie pokusu podkoního stylizovat se do pyšné pózy, kterou vyvrací už jeho nuzný zevnějšek.

O podobné, uvědomělé a záměrné vyhraněnosti stylové roviny nemůže být u Dalimilovy kroniky řeč. Je to přirozené: Umučení Páně se klade, s některými pochybnostmi, někdy do 2. čtvrtiny, někdy na konec 14. stol., Legenda o sv. Kateřině je vyvrcholením jedné z větví literární tvorby v době Karla IV. a Podkoní a žák vznikl na sklonku 14. stol. Jejich vznik tedy spadá do doby, která již umožňovala bohaté stylové rozrůznění literární tvorby v národním jazyce. Působení vzorů latinského písemnictví nebo latinských poetik bylo v tomto rozrůznění stylů jen vedlejším činitelem, který se uplatňoval od díla k dílu v různé míře a různým způsobem. V době počátků vlády rodu lucemburského v Čechách, kdy autor Dalimilovy kroniky psal, byla společenská základna literární tvorby mnohem užší, chyběla opora diferencovaného — a vůbec jakéhokoli — kontextu národní literatury a Dalimil neměl na rozdíl od autora Alexandreidy ani oporu přímého literárního vzoru; možná by ovšem přineslo zajímavé poznatky lepší poznání vztahu jeho díla k německým Císařským kronikám — byl dosud jen letmo nadhozen —, ba snad k celé básnické škole soustředěné v Řezně. Stylová rovina Dalimilovy kroniky je jen zčásti výsledkem uvědomělého úsilí, je dána sociální základnou Dalimilovy tvorby a tím, že básník tíhne, více spontánně než z rozumové úvahy, k vznešenosti, velikosti, hrdinství, nadčasové pravdě; nemá rysy záměrné a důsledné vyhraněnosti. Bylo by lákavým tématem pokusit se vysledovat podoby vysokého stylu a podmínky jeho formování v souvislostech celé nejstarší české epiky a rozebrat jeho tradici a proměny v dalším vývoji. Na to by však tato stať svým rozsahem zdaleka nestačila a úkol, který si vytkla, je jiný: pokusit se rozebrat Dalimilovu kroniku jako umělecký celek, ukázat, jakými slovesnými postupy a s jakým uměleckým výsledkem se v ní uskutečňuje určující stylová rovina.

Slovesné umění přimykající se k tradici latinské literární kultury nemělo na kroniku v podstatě vliv. Snad její autor cítil, že by je nedokázal přesadit do národního [32]jazyka, snad chtěl vědomě postavit své dílo, které je ideově projevem vypjatého a bojovného nacionálního sebevědomí, na nových, samostatných základech, snad byl nitkami, které jsme dosud nedokázali odkrýt, spojen s tradicí národní epiky evropské.[22] Hledal vlastní tvárné možnosti a uchýlil se k prostředkům v jistém smyslu elementárním a primitivním, z nichž vytěžil skutečnou básnickou sílu. Užil především článkování děje do uzavřených epizod a techniky variovaného opakování motivů i slovních formulací. Vnitřní členění epizod je neméně sevřené než jednotné frázování epické linie. Jejich těžiskem jsou holá epická fakta skládající dovršený a uzavřený příběh. Vnitřní život postav, jejich gesta, modulace hlasu, to vše je téměř zbytečné. Dalimil nepodává děje v složitosti příčinných vztahů, v dynamice jejich zrodu a v rovnoměrně osvětlených proporcích; podává epická fakta v tvrdé zkratce, která míří přímo na jádro dějovosti. Soustředí se na jednotlivý výjev; proto nikde neusiluje o napínavost a efekt překvapení: stačí připomenout motiv havrana ohlašujícího Ctiradovu smrt (13, v. 16—17) nebo to, že je předem znám výsledek války s Lučany (18, v. 9—10), Boleslavových úkladů o život sv. Václava (30, v. 14—20) i osud Boleslava III. (33, v. 3—4), příběhů, které by jinak vesměs dávaly snaze po stupňovaném napětí a nečekaných zvratech bohaté možnosti, ba podněty.

Parataktický charakter větné stavby, který vylučuje všechny vysvětlující mezičlánky, budí pocit, že se věci odehrávají tak, jak se odehrát musí. Roste podle mého názoru v prvé řadě z básníkova epického cítění, z jeho myšlení a vcelku prostého vztahu ke skutečnosti, nerozrušovaného ani sklonem rozkládat a rozebírat jevy, ani tíhnutím k uvažování v složitých souvislostech a soustředěného k tomu, co se ve světě jeví jako nutnost a projev obecně platného řádu. Souřadnost větné stavby, kladoucí k sobě epická fakta jako stavební kameny, odlišuje narativní linii od přímých řečí a didakticko-moralistických sentencí, v nichž se objevuje rovněž, ne však jako jediný a určující rys.

Výrazovou a významovou sevřenost epizod však podmiňuje už jejich výstavba slovní a eufonická. Nápadné opakování ústředních pojmů, které nám dnes může na první pohled připadat jako neobratnost, musilo být při hlasitém deklamování, k němuž bylo dílo patrně určeno, nesmírně sugestivní. Tak např. epizoda o Čechově příchodu do nové vlasti se myšlenkově i výrazově soustředí kolem pojmu země a jména Čech; první významové ohnisko nadto zkonkrétňuje opakování slov les, hvozd, luh, hora, kolem druhého se soustředí motiv osídlení země a etymologický výklad jejího názvu. Podobné příklady by bylo možno snést z celé básně: povšimněme si jen Libušina naléhavého opakování pojmu obec, postaveného s aktualizujícím záměrem proti všem rozkladným činitelům, které vyvstaly při jejím střetnutí se zemany, opakování různých tvarů a spojení slovesa kvísti v pasáži o budoucím rozkvětu přemyslovského rodu, slov město, práh, Praha v epizodě o založení hlavního města země, slovesa bíti ve Vlastině řeči před bojem s muži, výrazů vyjadřujících protiklad zbabělosti a hrdinství v předehře války s Lučany nebo pravidelného opakování jmen hlavních postav jednotlivých epizod. Kolem těchto slovních konstant jako by krystalizovala básníkova imaginace a organizovalo se jeho myšlení; prolíná se v nich slovesný záměr s básnickou intuitivností. To platí v ještě větší míře o bohatém využití aliterace, u níž lze sotva rozpoznat, kde končí pouhá nahodilost a kde začíná vědomý záměr. Je však přece sotva náhodné.[23] Při hlasitém přednesu určitě přispívalo k ucelenosti [33]veršů a jejich skupin a není těžké povšimnout si, že mnohdy zvukové kvality přerůstají v kvality emocionální a významové.

Parataktické větné skladbě odpovídá parataktické článkování narativní linie; postavy a děje jsou osamostatněny, ohraničeny strohým rámcem uzavřených epizod a kladeny vedle sebe. Domníváme se dnes, že Dalimilova kronika byla původně určena k hlasitému předčítání. Právě frázování děje do malých ohraničených úseků nasvědčuje, že patrně právem, neboť odpovídalo možnostem deklamované epiky; posluchač mohl získat ucelený dojem i z jednotlivé části. Jeho součástí je technika variovaného opakování a paralelismu: začátek nebo konec řady epizod je ohraničen smrtí panovníka nebo biskupa a nastolením jeho nástupce; málo obměňované dvojverší opřené o typický rým snide/vznide sugeruje pravidelnost dějinného běhu frázovaného střídáním generací a nazíraného ve velkých liniích. Na této technice jsou založeny i návratné motivy, jakým je uřezávání nosů nenáviděným Němcům, motiv knížete oráče, Libuše nebo motiv Durynkova zločinu, který se v 98. kap. vrací příznačně ztotožněn s německou národní povahou. Autor Dalimilovy kroniky bohatě užívá, v tomto případě snad i pod vlivem dobových poetik, obecné myšlenky, přísloví, příkladu nebo bajky k zakončení epizody nebo její části; jen výjimečně jsou spojujícím článkem nebo předznamenáním děje. Formuluje v nich své didakticko-moralistické a politicky tendenční názory a cíle, jednotlivý jev a konkrétní historická událost v nich krystalizuje v obecnou pravdu, která má být pro posluchače nabádavým příkladem. Jednotlivý děj je v Dalimilově kronice povyšován na obecný typ, různými prostředky spojen s básníkovou současností a aktuálně politicky nebo mravně zahrocen; zároveň se však stává něčím podstatným, nepopíratelným, nevývratně platným, co posunuje obsah díla do vyšší roviny pevného, všeplatného řádu. Je to konkrétní a typický projev středověkého myšlení a nazírání na svět, který našel myšlenkový výraz ve filozofickém realismu a pro který bychom mohli shledat množství obdob. Dalimilova záliba v příslovích, ale také třebas v heraldice je pro ně svrchovaně příznačná: tak jako přísloví povyšuje konkrétní událost na obecnou pravdu, erb převádí jednotlivce do společenství rodu a rodové tradici, spjaté s významnými chvílemi země, dává metafyzickou platnost.[24]

Těmito rysy je Dalimilova kronika vnitřně spřízněna s hrdinskou epikou.[25] Naproti tomu nemá nic společného s kurtoazními romány; bere z nich jen jednotlivé motivy a látky a není to náhodné: podstata kurtoazních ideálů zůstala Dalimilovi bytostně cizí a na několika místech zesměšňuje a napadá nové životní formy, které v 13. stol. začala česká šlechta bouřlivě přejímat z evropského Západu. Především však tyto rysy tvoří základ a podstatu Dalimilovy výrazové působivosti. Úderná pádnost básně, podmíněná bojovným politickým a národním zápalem, pohybujícím se od nenávisti k lásce a od výsměchu k obdivu, působí dojmem přesvědčivé síly a ohraničenost epizod, opakování motivů a vřazování obsahu do vyšší, metafyzické zákonnosti má v sobě alespoň zárodek skutečné monumentality. Dalimil jistě není velký básník a není umělec uvědomující si svébytnost literární tvorby, je však skutečný básník a je umělec, který drží své slovesné prostředky pevně v rukou — a to není málo.

Jednotnost a jistotu Dalimilova tvůrčího gesta si uvědomujeme, srovnáváme-li [34]jeho báseň s předlohami, kterých užil a které se podařilo zjistit pramennému studiu. Je známo, že hlavním Dalimilovým pramenem byla Kosmova kronika.[26] Vedle ní byly jeho nejdůležitějšími písemnými prameny, které máme doloženy, legendy, především převzal celé pasáže z legendy Oriente iam sole, jednoho z nejkrásnějších hagiografických děl na naší půdě.[27] Filiace s legendami jsou většinou složité a mnohdy dokonce patří do oblasti pouhých dohadů — to je případ tzv. závojové legendy ludmilské —, nicméně je na nich znát stavebná jednotnost básníkovy práce, nijak se netříštící rozmanitostí užitých předloh.

První kapitoly Dalimilovy kroniky (2—21), ač věcně obohaceny využitím pozdějších pověstí i jiných pramenů, jsou celkem souvislou paralelou Kosmova vylíčení nejstarších českých dějin od osídlení země do války s Lučany a jejího epilogu (I, 2—13). Kosmas spojuje epizody bez výraznějších předělů a jejich návaznost je docela volná; stejně jako v celé kronice čteme na jejich začátku stále znovu výrazy jako interea, igitur, postea apod. Postižení příčinných vztahů téměř nenajdeme, epizody mnohdy nemají vnitřní souvislost, také však není zdůrazňována jejich uzavřenost; navíc je v celém díle propletena historiografická rovina textu s rovinou spjatou s tradicí análů a analistická kostra v něm prosvítá stále nápadněji.[28] Kosmas zasazuje člověka zachyceného v širokém rejstříku gest do názorné, smyslově plné evokace světa, v němž žije a jedná. Bylo ukázáno, že úvodní zeměpisný popis i výklad o původu národa a jeho mravech jsou souborem starých topoi, pouze ustrnulým literárním prostředkem však, myslím, nejsou a rámec, který tvoří, je do minulosti prohlouben bohatstvím perspektiv vytvářeným antickými reminiscencemi. Dramaticky vypjaté scény předvádějí děje ožívající v jejich bezprostřední působivosti, ale nepotlačují plastičnost popisných a úvahových pasáží. Na všem je znát klidný autorův odstup. Kosmův nadhled je určen smyslem pro ironii a vtip, jeho sepětí se smyslovou konkrétností světa vzdáleností, která ho dělí od asketických mnišských ideálů.

„Ea tempestate inter duos cives, opibus et genera eminentiores et qui videbantur populi esse rectores, orta est non modica litigio agri contigui de termino. Qui in tantum proruperunt in mutuam rixam, ut alter alterius spissam unguibus volaret in barbam, et nudis conviciis semet ipsos turpiter digito sub nasum confundentes intrant bachantes curiam ac non sine magno strepitu adeunt domnam et, ut ratione iustitie dubiam inter eos dirimat causam, suppliciter rogant (I, 4).“

Tento výjev plný života se u Dalimila změnil v stroze věcné dvojverší: „Sta sě, že dva sě o mezi svadišta / a sobě dobřě přibišta“ (3, v. 3—4), na něž bezprostředně navazují další dva verše o Libušině soudu. Při povrchním srovnání se opravdu zdá, že Dalimil Kosmu nesmírně ochudil. Mezi skvělou ukázkou latinské literární kultury, kterou Kosmas představuje, a jedním z prvních literárních projevů v českém jazyce ovšem zeje propast rozdílné jazykové, literární a společenské tradice a mezi Kosmou a tzv. Dalimilem propast rozdílného lidského a tvůrčího typu. Nelze měřit Dalimila Kosmou, ale právě díky jejich naprosté odlišnosti vystupují při pozornějším pohledu na pozadí Kosmovy kroniky Dalimilovy osobité rysy a jeho úsilí o novou básnickou finalitu.

Zcela přetvořil volný sled dějů své předlohy. Nahradil jej sedmi epizodami, v nichž [35]se snažil dosáhnout co největší epické sevřenosti. Na začátku vypustil zeměpisný úvod a těžiskem učinil Čechův příchod do země. — Zkrátil charakteristiku Krokových dcer, rovnou se soustředil na Libušin soud a přestavěl děj. U Kosmy Libuše na urážku, kterou musila strpět, hned odpovídá a slibuje, že postoupí vládu muži. Kosmas pak odbočuje k úvahám o jejím čarodějnictví a kouzlech jejích sester. Teprve po nich následuje scéna sněmu, Libušina řeč o mužské vládě a jásot lidu žádajícího knížete. Libuše proto označuje nového vládce, Přemysla, přechází v proroctví a posléze dává poslům koně, který jim ukáže cestu k novému panovníkovi. U Dalimila Libuše na urážku neodpovídá. Svolá sněm, na němž si stěžuje zemanům; ti však reagují jinak, než čeká, a volají po vládě muže. Libušiny řeči o mužské vládě, obsahově přetvořené tématem prospěchu státu a národa, pak básník využil spolu s věštbou a motivem koně jako závěru epizody. — V pověsti o nalezení knížete soustřeďuje se Dalimil mnohem víc na Přemysla a na zázraky, které se kolem něho odehrávají. Na rozdíl od Kosmy vyrazí v Dalimilově kronice z lísky, kterou Přemysl zarazil do země, ratolesti teprve tehdy, když nový vládce jí s posly na radlici; básník si tím vytvořil možnost kompozičně využít hlavního ze zázraků a uzavřít mýtus o původu přemyslovského rodu proroctvím o rozkvětu jeho jednotlivých větví. — Kosmas nijak nezdůrazňuje a nevyděluje Libušin sňatek s Přemyslem, Přemyslovo nastolení a pověst o původu zemského práva a založení Prahy ve volně plynoucím proudu vyprávění. Dalimil je spojuje a osamostatňuje, aby vyzdvihl význam zemského práva a hlavního města země jako dvou opěrných pilířů existence státu.

Kosmas uvádí ve své kronice stručnou zmínku o dívčí válce; u Dalimila se, obohacena patrně svodem pověstí, rozrostla, její začátek ohraničuje smrt Libušina, její konec smrt Přemyslova a její vedlejší epizody, založené, jak se zdá, na původně samostatných pověstech, jsou komponovány co nejsevřeněji. — Kosmas výčtem pohanských knížat, která nastoupila po Přemyslově smrti, jen předjímá prvního křesťanského panovníka Bořivoje a luckou válku klade před zprávy o něm jako odbočku do minulosti; Dalimil naopak výčet knížat a luckou válku osamostatnil a zbavil chronologických inverzí. — Kosmas usiluje při vyprávění o válce s Lučany o stupňování napětí, využívá náhlých zvratů, přerušování děje a oddaluje jeho vyvrcholení;[29] Dalimil naproti tomu sáhl po promyšleném symetrickém uspořádání, které dává dějům, postavám i motivům dvojdílnost a vyhrocuje je do antitéz: staví Vladislava proti Neklanovi, Styra proti Vladislavovi, vědmu pražskou proti vědmě lucké, bitvu na Tursku proti konci pastorkova příběhu, válkychtivost proti zbabělosti, obranu vlasti proti nepřátelské výbojnosti, Durynkův zločin proti jeho trestu.

Všude vidíme důsledné, úporné úsilí o maximální epickou koncentraci, o pevnou tektoniku básně, o vnitřní kompoziční řád epizod, o jejich naplnění novým ideovým obsahem. A tyto rysy vidíme i na všech ostatních místech, v nichž se Dalimil opíral o souvislé pasáže svých pramenů. Jsou jimi především tři epizody týkající se různých událostí v 10. a 11. stol., u nichž se ještě mohl opřít o Kosmovu kroniku: historie vlády Boleslava II. (32), osudů Boleslava III. a Jaromíra — spolu s Kosmou ho mylně pokládá za Boleslavova syna (33—34) — a historky o zboření pece abatyše od sv. Jiří (45). U Kosmy na vyprávění o Boleslavovi II. a jeho sestře Mladě (I, 21—22) volně navazují zprávy o biskupu Dětmarovi, sv. Vojtěchovi, vyvraždění Slavníkovců a temné postavě Strachkvasově, proložené několika vedlejšími zprávami; zřetelně v něm prosvítá analistické schéma a některé letopočty jsou dokonce zaznamenány beze zpráv. U Dalimila je myšlenkovým ohniskem podání Boleslavova života panovníkova zbožnost a jeho úsilí o povznesení státu, které nalezlo výraz především v založení pražského biskupství. Dalimil tu s důrazem rozděluje svatost a zlo, dobrotu a krutost antitézou k osobě a vládě Boleslavova otce (31); parafrázuje sice Kosmovy úvahy o rozdílu mezi otcem a synem, ale dává jim kompoziční funkci. Děje i postavy [36]jsou podřízeny hierarchii dané promyšleným kompozičním záměrem. Události odehrávající se kolem prvních biskupů tvoří teprve druhou rovinu narativní linie a život Vojtěchův, podaný jako nepřetržitá řada konfliktů, je epizodou v epizodě a vnitřním protějškem života Boleslavova. — Kosmovo vylíčení tragických neúspěchů a osudů Boleslava III., s nimiž se od začátku prolínají osudy jeho syna Jaromíra, Dalimil věcně obohatil pověstí o založení velizského kostela, jedním z mnoha motivů zdůrazňujících slavné dějinné tradice Čech, a rozdělil je do tří úseků, které se postupně soustřeďují k Boleslavovi, k Oldřichu a Jaromírovi a ke zradě Vršovců. — A konečně rozmarný tón Kosmovy anekdoty o tom, jak Spytihněv II. zbořil pec abatyši svatojiřského kláštera, se u Dalimila mění v nenávistný výsměch německému živlu, který abatyše představuje, a celá historka, u Kosmy přivěšená jako pouhá ozdoba k vyprávění o tom, jak byli Němci vypuzeni z Čech, dostává hlubší kompoziční smysl: stává se zlověstnou předzvěstí této události v době před Spytihněvovým nástupem k vládě.

Jistotu a promyšlenost Dalimilova tvárného úsilí dokresluje i srovnání s václavskou legendou Oriente iam sole. Její krajní části, věnované Václavovu mládí (1—3) a jeho mučednické smrti (8—11), tvoří složitý celek. Myšlenkově i stavebně rostou z úvodního obrazu vycházejícího slunce křesťanství, které zahání pohanské temnoty. Autor z něho vycházel při vytváření postav, dramatických konfliktů, antitéz temné animálnosti a lidství osvíceného novou vírou i celého děje. Soudržnost děje je obdivuhodná, postavy, pohnutky jejich činů a události rostou jedny z druhých a nenajdeme mezi nimi jediný nemotivovaný článek. Střední část legendy je stavěna jinak, jako sled výjevů ze světcova života, podobně jako kapitoly o přenesení jeho ostatků do baziliky sv. Víta (12—13) a zázracích po jeho smrti (14—19). Srovnáváme-li s legendou Oriente iam sole Dalimilovu kroniku, uvědomíme si opět jednotnost Dalimilovy tvůrčí práce. Nezasáhl do krajních částí legendy; souvisle z ní těžil tam, kde se přibližuje stavebné struktuře jeho díla (29 parafrázuje legendu Oriente 6; 31, v. 15—40 volněji legendu Oriente 12—13).

Bylo by nespravedlivé sebeméně podceňovat výsledky, k nimž dosud dospělo studium Dalimilovy kroniky. Nemám na mysli jen práce historické, textovou kritiku díla a rozbory jeho verše, jejichž význam je mimo pochybnost, ať jde o pozitivní závěry, nebo o formulaci problémů. Neméně průkopnické bylo i dosavadní úsilí literární historie o spravedlivé ocenění Dalimilovy kroniky jako slovesného díla — vždyť i J. Šusta, který je autorem vynikajícího výkladu o konkrétních historických okolnostech jejího vzniku a kterému nebyl nikterak odepřen smysl pro porozumění básnickým hodnotám, charakterizuje tzv. Dalimila jako prostého veršovce, který razil cestu českému písemnictví „klopotně a drobným krokem“.[30] Srovnával ovšem Dalimilův význam s básnickým činem Dantovým, který skoro v téže době vybojoval v Itálii vítězný zápas o „vulgare eloquium“, o trvalé zakotvení literatury v národním jazyce. Vedle geniálního autora Božské komedie je vidět, jak skromné je Dalimilovo tvůrčí rozpětí; je však zásluhou novějších prací, že ukázaly, nijak je nepřeceňujíce, platnost a svébytnost jeho básnické osobnosti. Myslím nicméně, že ji dosud postihovaly více v jednotlivých složkách, v jednotlivých stylistických postupech, méně v celistvosti tvůrčího činu a pohledu na svět. O takový výklad slovesného umění Dalimilovy kroniky jsem se pokusil v tomto příspěvku. Jsem si však vědom toho, že můj pokus je k jeho skutečnému poznání jen skromným, zdaleka ne posledním krokem.

 

[37]R É S U M É

Die dichterische Kunst der Chronik Dalimil’s

Diese Studie befaßt sich mit der dichterischen Kunst der Chronik Dalimil’s. Der Autor analysiert hier die Stilebene dieses Werkes. Er zeigt darauf hin, daß sie durch den Hang des Dichters zur Erhabenheit, durch seine politische Streitigkeit und sein insgesamt einfaches Sehen der Welt bedingt ist, und er charakterisiert sie als eine Ebene des hohen Stils. Dieses hohe Niveau des Stils der Chronik des sogenannten Dalimil wächst aus der sozialen Typik des Dichters und seiner Beziehung zur Realität des Lebens heraus. Sie beruht nicht auf der Theorie dreier Stile, die die zeitgenössischen Poetiken entwickelten, und sie ist auch kein Ergebnis eines bewußten Bemühens um eigene stilistische Prägung. Der Autor dieser Studie skiziert das Problem der mittelalterlichen Berührung antiker, ciceronischer Tradition, innerhalb der man Stile diferenzierte, mit dem Christentum, das keine Stile kannte. Als einen Teil dieses Problems betrachtet er auch die Frage der Beziehungen mittelalterlicher lateinischer Poetiken zur dichterischen Praxis — und den Charakter des Stils dieser Chronik erklärt er mittels einer Vergleichung mit der bereits bewußten stilistischen Prägung der tschechischen Literatur der zweiten Hälfte des 14. Jahrhunderts. Er analysiert den dichterischen Vorgang, durch den sich die überwiegend hohe Stilebene dieser Chronik realisiert. Der Autor zeigt, wie im Zusammenhang ein Verschließen bestimmter Abschnitte des Geschehens geschieht, er weiist auf die Technik varierter Wiederholungen hin und auf den Parallelismus einzelner Motive und Formulationen mit dem angenommenen mündlichen Vortrag und auch mit der Ideenwelt des Dichters. Der Autor nimmt an, daß die Chronik des sogenannten Dalimil innerliche Verwandschaft mit der Heldenepik des Mittelalters aufweist. Die Geschlossenheit und Sicherheit der dichterischen Geste zeigt bei einem ausführlichen Vergleich mit ihren wichtigsten literarischen Quellen, mit der Chronik des Kosmas und mit der Wenzelslegende Oriente iam sole, beachtliche Vorzüge. Diese Studie, die sich einigen älteren Arbeiten anderer Autore anschließt, ist als ein Versuch um die Rehabilitation des sogenannten Dalimil als eines dichterischen Künstlers, und als ein wahrheitsgemäßes — und nicht übertriebenes — Erfassen seiner Persönlichkeit und der Bedeutung seiner dichterischen Erscheinung anzusehen.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 26-37

Previous Petr Sgall, Jarmila Panevová: Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází

Next Emanuel Michálek: K domácím tradicím v Palackého názorech na jazyk