Dvě nové polské publikace z oblasti větné sémantiky

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

Две новые польские публикации из области семантики предложения / Deux récentes publications polonaises concernant la sémantique de la phrase

V posledním období se pod vedením Z. Topolińské vytvořil pracovní kolektiv polských syntaktiků, kteří se účastní teoretické přípravy polské synchronní mluvnice. Do teoretických východisek tohoto pracovního programu umožňuje nahlédnout zejména sborník o predikaci.[1] Sborník obsahuje vedle programové stati S. Karolaka ještě další obecnější koncepce teorie jádra polské věty. Určitým charakteristickým společným rysem těch syntaktiků, kteří jsou bezprostředně spjati s přípravou projektu polské synchronní gramatiky, jsou dvě stanoviska: (1) S výjimkou Z. Saloniho ostatní autoři programových statí (S. Karolak, M. Grochowski, A. Bogusławski) považují za účelné budovat popis syntaktického kompo[64]nentu směrem od sémantiky, (2) především S. Karolak i M. Grochowski chápou predikační struktury jako dualitu tvořenou entitou, o které se něco říká, a tím, co se o této entitě říká. To je výrazné zejména u M. Grochowského, který předpokládá totožnost mezi pojmovými dvojicemi subjektum - diktum, topic - comment a pro jednomístné predikáty i totožnost těchto pojmů s dvojicí subjekt - predikát. Pouze A. Bogusławski upozorňuje na globální charakter základních větných struktur po stránce sémanticko-referenční.

S. Karolak vymezuje základní pojmové prostředky připravovaného projektu polské gramatiky. Sémantickou strukturu argumentovo-predikátovou jako určitou abstrakci je třeba lišit od minimální věty, která obsahuje další komponenty modální, časově aspektové apod. Syntax predikátových výrazů musí být proto odlišena od aktualizace struktur argumentovo-predikátových. Predikativní výraz je ta část elementární věty, která zůstane po oddělení temporálních, modálních a aspektových výrazů a různých syntaktických ukazatelů. Argumentovo-predikátové struktury jsou tedy určitá abstrakce aktualizovaných reálných vět jazyka. Pokud jde o klasifikaci argumentů, dělí se na předmětové a nepředmětové; pod předmětovými se rozumí indexové (v tom i individuové), pod nepředmětovými je třeba rozumět „výrazy argumentovo-predikátové (A—P) ve funkci argumentů“. A—P výrazy obsahující jeden z výše uvedených typů argumentů náleží do tzv. prvního (předmětového) rangu. Z hlediska implikace druhů argumentů je možno A—P výrazy dělit na argumenty: (1) implikující předmětové, (2) implikující předmětové a nepředmětové, (3) implikující předmětové i predikátové ve funkci argumentů, (4) implikující pouze argumenty nepředmětové. Pro sémanticko-syntaktickou klasifikaci predikátů implikujících argumenty předmětové jsou relevantní tyto sémantické rysy argumentů: (1) životnost (osobovost/neosobovost) - neživotnost, (2) nemateriálovost (singulárovost/plurálovost) - materiálnost. Podobné sémantické problémy, jako je vztah významů Jan spí a Město spí, se řeší pomocí pravidel o zastupování argumentů. Konstatuje se, že mechanismus strukturace argumentů předmětových zastupujících argumenty nepředmětové je identický s mechanismem transformace větných struktur na nominální fráze. Za podstatnou vlastnost, která je relevantní pro sémanticko-syntaktický popis predikátů, se považuje počet argumentů, přičemž se liší predikáty 1- až 4-argumentové. Dále se navrhují kritéria na odlišení jednotlivých nepředmětových argumentů rozčleněných na několik větných členů od skupin víceargumentových implikovaných daným predikátem; zde se jako kritérium může uplatnit vedlejší věta. Řeší se také problém odlišení argumentů implikovaných daným predikátem od argumentů těchto argumentů, odlišení argumentů implikovaných daným predikátem od predikátových výrazů svázaných s příslušným predikátem jako celkem, zavádí se (s Bogusławským) pojem vnějších argumentů (vyjádřených pomocí jiných větných členů než predikát) apod.

Zdá se, že Karolakův pojem minimální věta je asi srovnatelný s pojmem výpověď, přesněji výpovědní typ, neboť jde zřejmě o struktury, které jsou základem vět. Sama struktura argumentovo-predikátová má asi spíše charakter jakéhosi gramatického větného vzorce ve smyslu gramatického významu a určité lexikalizace. Je zřejmé, že polští lingvisté jsou spjati velmi těsně s tím, jak klasická lingvistika chápala pojem subjektu a predikátu přejatého z klasické logiky, soudobých prostředků logiky užívají pouze jako inovaci klasických logických pojmů. Jiní lingvisté rozpoznali přílišnou spjatost subjektovo-predikátové teorie věty s povrchovými, výrazovými prostředky jazyka, a právě proto popisují výrazovou strukturu věty prostředky ryze lingvistickými (posloupnosti symbolů morfologických slovních druhů) a pojmů predikát, formule, převzatých ze soudobé logiky, užívají pro zápis skrytých významových podstat věty. Tradiční lingvisticko-logické pojmy subjekt - predikát pak opouštějí. Sémantická teorie polských syntaktiků je tudíž povrchovější, gramatičtější — pro to ostatně svědčí např. i to, že v rámci teorie predikátů se řeší problémy vzájemné závislosti větných členů i problémy spjaté s pojmy konstitutivnost, potenciálnost, všeobecnost atp.

M. Grochowski vychází z předpokladu, že každá věta je dvoučlenná, tvořená dvěma komponenty (subjektum - diktum), přičemž předpoklad logiků (zde citován Reichenbach), že argument v jednomístném predikátu je názvem věci a predikát se týká určité vlastnosti této věci, lze rozšířit na věty všeobecně, neboť každý pojmenovací argument může být in[65]terpretován jako subjekt, protože o každém argumentu bez závislosti na jeho pozici ve větě se cosi říká. Grochowski spojuje pojem sémantické role s pojmem relace mezi subjektem a diktem a jen v případě jednomístných predikátů jde pak o totožnost pojmu sémantická role s relací subjekt - predikát. Sémantická role a predikát slouží k charakteristice subjektu, podle Grochowského však predikát je výraz objektivně v jazyce existující, sémantická role je abstrakční model budovaný interpretátorem. Autorovi jde dále o to, interpretovat predikáty ve smyslu různých sémantických rolí. Považuje za účelné maximálně využít v této souvislosti vztahu část - celek (tuto interpretaci mají mít i vztahy posese a relace nezcizitelného vlastnictví). Další významný klasifikační princip je princip změny. Změny vnější se týkají prostorových souvislostí předmětu (takovou interpretaci mají věty jako Jan plave, ale i Pes hryže kost, Jan bije Petra, Jan líbá Marii apod.). Vnitřní změny se týkají fyzické a psychické struktury předmětu (Čaj stydne, Košile schne, Jan se zamiloval do Marie, Adam usnul, Listí červená apod.). Grochowski si klade otázku relevance trvalosti/netrvalosti těchto změn. Navrhuje toto kritérium: je-li možno užít k označení předmětu po změně takového názvu, kterého nelze užít k označení předmětu před změnou, pak jde o rezultát činnosti (Fillmorův a Plattův faktitiv). Není-li možné vyložit význam predikátu jako změnu, jde o význam stavový; je třeba dodat, že tak, jako je pojetí kritéria změny poněkud zhrubující vzhledem k pojmům proces, událost,[2] je také pojetí stavu specifické. Stavy jsou zde i děje, které nemají charakter lokální nebo strukturní změny. (Např. Vojta seděl na schodech, Obraz visí na stěně, Babička spí v křesle, Kněz klečí před oltářem apod., jde tedy i o polohové významy.) Sémantické role založené na kritériu změny se týkají jednak předmětů, které jsou původci změn, jednak předmětů změnám podléhajících. To předpokládá sémantickou roli agentu (z něhož ovšem autor vylučuje přírodní síly způsobující změny předmětů, zároveň však soudí, že jim nelze připsat žádnou jinou roli). Předměty podléhající změně klasifikuje podle toho, jaký charakter má předmět změnu vyvolávající, zda je konkrétně identifikovatelný, nebo nikoli; na tomto základě se dají lišit právě vnitřní a vnější změny předmětu. V případě, že změna není vyvolávána žádným konkrétním předmětem, jde o změnu vnitřní, v případě, že předmět vyvolávající změnu není (nebo nemůže být) specifikován, jde o vnější, především prostorové změny. Změny způsobené tím, že se mění jiné předměty, nebo změny, u nichž nelze určit příčinu, jsou definovány jako procesy. Argument pojmenovávající předměty podléhající změnám vyvolaným jinými předměty navrhuje autor označit jako experiens, počítá i s pojmem pro instrument (prostředek činnosti), přičemž jsou tyto prostředky dále klasifikovány na substance (v procesu změny je spotřebováván, stává se částí jiného předmětu) a vlastní instrumenty, které tuto vlastnost nemají.

A. Bogusławski se nejprve zabývá některými koncepčními a metodologickými problémy, především polemicky ke Karolakovi i Grochowskému otázkou globálních referenčních vlastností vět, otázkou sémantických a referenčních vlastností jazykových objektů, problémy jejich indexovosti a neindexovosti. Na základě svých teoretických východisek pak navrhuje soustavu sémanticko-syntaktických vzorců, jejíž původ je spíše spekulativní než empirický, i když chce být s materiálovou bází, kterou předpokládá koncepce gramatiky, pochopitelně v souladu. Předpokládá z formálního hlediska jednomístné, více než jednomístné a ne-jednomístné predikáty, přičemž mezi predikáty, vyjádřenými především slovesy, rozlišuje následující typy sémantických prostředků: objekt, stav, relace percepce, relace s významem jako mají slovesa affirming, belief, feeling aj., relaci akce nebo spontánního hnutí, relaci operace. Věnuje pozornost vztahům vyplývání mezi jednotlivými sémantickými prostředky. Bogusławski se dále zabývá problémem obligatornosti, zejména u relací „operace“. Na základě vlastností spadajících do oblasti obligatornosti, potenciálnosti atp. lze pak charakterizovat jednotlivé sémantické pojmy.

Stať Z. Saloniho informuje o výsledcích činnosti oddělení formální lingvistiky varšavské univerzity, které se zabývalo výzkumem [66]sémantických a syntaktických charakteristik polských sloves. Polemicky právem soudí, že stále ještě není lingvistická sémantika na takovém stupni rozvoje, aby jí bylo možno s úspěchem popsat syntax jazyka. Považuje za účelné vycházet z popisu syntaktických funkcí verbálního lexému 3. os. sg. ne-neg. préz. indik. a ostatní syntax verbálních forem má být popsána transformačně. Sémantické prvky mají být zkoumány jen tehdy, jsou-li svázány se syntaktickými pravidelnostmi a opozicemi. Saloni tedy zastává stanovisko, že základním kritériem zkoumání jazykových (syntaktických) významů má být pojem gramatické vyjádřenosti.

Samostatná kniha M. Grochowského[3] představuje příspěvek k rozvoji té linie polské lingvistické sémantiky, jejímiž čelnými představiteli jsou zejména A. Bogusławski, A. Wierzbická, I. Bellertová aj.

Již Grochowského téma je pro současnou lingvistickou sémantiku cenné. Otázka prostředku činnosti patří nepochybně k nejvýznamnějším sémantickým pojmům, neboť tuto sémantickou interpretaci má velké množství vět přirozených jazyků. Přitom, jak ukazuje i autor, se touto otázkou tradiční syntax zabývala jen v souvislosti se sémantikou instrumentálu a současná lingvistická sémantika se těchto otázek spíše jen dotkla. Grochowského publikace má dvě části — teoretickou a materiálovou. Vzhledem k charakteru našeho příspěvku se budeme zabývat částí teoretickou; zde pouze konstatujeme, že zařazení podrobné materiálové analýzy založené na promyšlené teoretické koncepci je dosud jevem spíše řídkým, stále převládají práce opřené o omezený počet analyzovaných vět, nebo širší teoretické koncepce zcela bez materiálové aplikace. I proto je třeba práci ocenit.

Grochowski vychází ze širokých a historicky hlubokých souvislostí bádání o významu vět a výrazů, zabývá se otázkou vztahu teorie větných významů k teorii mimojazykové skutečnosti, zejména se zřetelem k předpokladu, že existuje odděleně inventář jazykových a mimojazykových faktů, přičemž je si vědom, že elementy těchto postulovaných souborů jsou ve složitých vztazích. Obrací zřetel na teorii vztahu dvojice subjektum - diktum, k pojmu predikátu (viz výše autorovu stať) v souvislosti s indexovostí argumentů, s problémem metavět apod.

Autor zdůrazňuje funkčně sémantickou jednotu predikátu a jeho argumentů, předpokládá formulaci sémantické explikace predikátů v těsnější souvislosti s prostředky jejich vyjádření, proto nepočítá při výkladu významů s větami presupozičního charakteru. Ve vlastních výkladech pojmu prostředek činnosti vychází z jednoduché pracovní definice (jde o argument reprezentující takové neživé objekty, které slouží vykonavateli činnosti k působení na jiné předměty). Rekapituluje dosavadní výsledky bádání v příslušné oblasti jak v polské tradiční syntaktické literatuře, tak v současné polské i světové literatuře zabývající se větnou sémantikou. Za nejadekvátnější označuje názory A. Bogusławského a A. Wierzbické. Věren svému výše připomenutému pojetí mechanismu vnitřní struktury predikátu konstatuje, že sémantický pojem prostředek činnosti je v predikátovo-argumentové struktuře nutně spjat s pojmy agentu a patientu, přičemž se rovněž nutně uplatňují vztahy s významem ‚činnost, kontakt, změna‘. Změna se může jednak týkat vlastností patientu (Jan čistí boty kartáčem) nebo může jít o změny relační (Jan tluče kladivem do stolu). Prostředek činnosti zaujímá sémanticky centrální pozici a celá sémantická struktura je spjata s příčinnou relací (nebo příčinnými relacemi), přičemž ovšem tato relace charakterizuje i jiné sémantické větné významy, neobsahující prostředek činnosti. Grochowski si klade otázku, zda také živé entity, části těla, různé dopravní prostředky vyjádřené instrumentálem a subjektová substantiva ve větách typu Puška střílí, Pila řeže dřevo je třeba chápat jako prostředky činnosti. Soudí nepochybně právem, že nikoli, správně ukazuje na to, že morfologická forma instrumentálu nemůže být rozhodujícím kritériem; autorovo kritérium spjaté s absencí nebo výskytem příčinných relací není sice asi zcela spolehlivé, ale závěry lze považovat za uspokojivé. V případě částí těla ve větách typu Jan čistí boty rukou se považuje příslušný prvek za quaziinstrument. Svým vymezením pojmu prostředek činnosti se vyhýbá autor dvěma krajnostem: jednak závislosti na morfologické formě instrumentálu, tedy výrazovému morfologickému formalismu, jednak krajnosti druhé, [67]totiž tendenci typické pro generativní a pádovou sémantiku, která za instrument označuje mnohdy každý argument obsazený názvem předmětu, který v praktickém životě může sloužit jako instrument.

Autor klasifikuje typy změn spjatých s fungováním prostředku činnosti, klasifikuje samy argumenty s významem prostředku činnosti. Jde o instrument (pomůcka, náčiní, nářadí), substanci a materiál. Kritériem lišení argumentu a substance je odpověď, zda se příslušný předmět stává (substance) nebo nestává (instrument) částí patientu. Ty prostředky činnosti, které se nestávají částí patientu, ale musejí být uvedeny v charakteristice patientu, jsou označeny jako materiál.

Slovesy vyjadřujícími predikáty příslušných významových relací se autor zabývá z toho hlediska, zda implikují, nebo neimplikují prostředek činnosti. I v této souvislosti zdůrazňuje, že predikáty implikující některý z typů nebo i více než jeden typ prostředku činnosti jsou minimálně trojmístné, neboť současně vždy implikují i subjekt a predikát.

Teoretické výklady Grochowského mají zralou logicko-výkladovou strukturu umožňující bez obtíží vniknout do jeho koncepce a zaujmout k ní stanovisko. Ceníme zejména promyšlené vymezení klíčového pojmu ve vztahu k pojmům nutně s ním spjatým a důsledně vztahová klasifikační kritéria. Předmětem diskuse by asi mohla být interpretační schémata a ve spojení s tím i funkce charakteru a počtu příčinných relací. Je také otázka, zda různá specifická sémantika prostředku činnosti nevyžaduje i specifikaci subjektu a predikátu. Nejasné je rovněž stanovisko k relacím rezultátovým, které je podle našeho mínění ne právě šťastně ovlivněno logickou teorií indexace. Pokud jde o obecné výklady, je třeba konstatovat, že jsou podstatně ovlivněny přední logickou literaturou, a to buď bezprostředně, nebo prostřednictvím prací A. Bogusławského.

Obě recenzované publikace jsou cenným polským vkladem do studia větné sémantiky.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 63-67

Previous Miroslav Roudný: Mluvený jazyk v pojetí Martina Hattaly v jeho Brusu

Next Zdeněk Hlavsa, Ludmila Uhlířová: Aktuální členění v generativním rámci