Aktuální členění v generativním rámci

Zdeněk Hlavsa, Ludmila Uhlířová

[Kronika]

(pdf)

Актуальное членение в рамках порождающей грамматики / Perspective de l’énoncé de la phrase dans le cadre génératif

Kniha P. Sgalla, E. Hajičové a E. Benešové Topic, Focus and Generative Semantics, která vyšla jako první svazek série Forschungen — Linguistik und Kommunikationswissenschaft (Kronberg Taunus 1973, 327 s.), přináší výsledky několikaletého pracovního soustředění autorského kolektivu na otázky generativního popisu jazyka, zahrnujícího systematicky a na všech úrovních sémantiku a v jejím rámci také aktuální členění (dále AČ). Základy tohoto typu generativního popisu, tzv. funkčního generativního popisu, byly podrobně vyloženy již v knize P. Sgalla z r. 1967.[1] V letech následujících byly dílčí otázky tohoto popisu dále rozpracovány a také generativní přístup jako celek prošel určitým vývojem.[2] Přitom se ukázalo, že právě náležité začlenění AČ do generativního rámce je spjato s řadou problémů a že jejich řešení předpokládá vyjasnění některých otevřených otázek teorie AČ samé.

Pojetí AČ, jak je dnes prezentují autoři recenzované knihy, představuje samostatnou koncepci, vybudovanou jak na základech tradic domácích, zejm. na základech firbasovské funkční perspektivy větné, tak na kritickém zhodnocení současných prací představitelů transformační teorie. Zaujímá se v ní stanovisko ke všem hlavním (a mnohdy dodnes ne zcela vyjasněným) otázkám teorie AČ a řešení řady z nich se posouvá významně kupředu. Knižní verzi předcházely stati publikované v českých i cizojazyčných časopisech a sbornících.[3]

[68]K nejdůležitějším rysům předložené koncepce AČ patří především dosud nejdůslednější rozlišení tří vrstev AČ, a to po stránce pojmové i terminologické, dále oddělení pojmů definovaných na základě výpovědní dynamičnosti (téma, réma, přechod, stupeň výpovědní dynamičnosti) od těch, které jsou definovány na základě kontextové zapojenosti, a uznání opozice kontextově zapojené části věty (bound segment neboli topic) a ohniska (non-bound segment neboli focus) za základní opozici příslušnou větě jakožto jednotce jazykového systému (vedle stupňů VD). Hlavním kritériem pro rozlišení obou těchto částí věty je známý otázkový test (u nás se jím zabýval zejm. F. Daneš), jemuž se dostalo v knize dalšího podrobného rozpracování. Jevy AČ jsou považovány za jevy náležející do roviny větně sémantické (tektogramatické); na příkladech vět s kvantifikátory i na dalších se ukazuje, že dvě věty se stejnou gramatickou strukturou a stejným lexikálním obsazením, ale lišící se AČ, se mohou lišit kognitivním obsahem.

Rozložení determinované sémantickou strukturou věty (rolemi participantů) se nazývá rozložením (hierarchií) sdělné závažnosti. I když, jak autoři sami upozorňují, není dosud zcela jasné, zda uspořádání prvků sémantické struktury je úplné (otevřená je zejm. otázka tzv. volných doplnění slovesa), navrhují na základě dosavadních výzkumů jisté předběžné uspořádání. Příklady tohoto uspořádání jsou v následujících větách: (a) Kupuje každý měsíc jednu knihu. — (b) Poslali nějaký dopis do Francie. — (c) Zvolili jednoho studenta za předsedu. — (d) Okopával motyčkou angrešt. — (e) Říkal o jednom známém, že dostal družstevní byt. — (f) Vozil po městě štěrk, aby si přivydělal, protože se za to dává dost. (Tyto příklady jsou uvedeny v knize na s. 64—65.) Za předpokladu, že žádný z participantů slovesa v uvedených větách není kontextově zapojen a že věty mají bezpříznakovou intonaci, předchází časové určení jakožto méně sdělně závažné před přímým předmětem, protože ten je sdělně závažnější (věta a), ze stejného důvodu přímý předmět předchází před určením místním (věta b), před doplňkem (věta c) nebo před označením nástroje (věta d), předmět typu „o čem“ předchází před přímým předmětem (věta e), účel před důvodem (věta f). Slovosled tu má následující funkci: Dojde-li v těchto větách k jeho změně (popř. dojde-li ke změně intonace), pak některý prvek bude mít nižší stupeň výpovědní dynamičnosti, než je stupeň jeho sdělné závažnosti — dochází k jeho tematizaci (druhá vrstva AČ). Uspořádání podle sdělné závažnosti se nazývá též uspořádáním systémovým. Protože je definováno jen pro participanty valenčního pole slovesa, nikoli pro sloveso samé, je pozice slovesa na stupnici výpovědní dynamičnosti určena pouze tím, zda je kontextově zapojeno, nebo nezapojeno. Vzhledem k tomu, že existují i věty, v nichž žádný prvek není kontextově zapojen, je možno počítat v sémantické reprezentaci vět s počátkovou pozicí slovesa (verbum finitum má v takových větách nejnižší stupeň výpovědní dynamičnosti).

Většina vět ovšem má jak část kontextově zapojenou (která se chápe poměrně široce, včetně tzv. kulis), tak část kontextově nezapojenou. Ke stanovení hranice mezi oběma částmi (tzv. hranice kontextového zapojení, boundary juncture) slouží otázkový test. Ukazuje se, že otázkový test je zatím nejspolehlivější metodou analýzy věty na jednotlivé prvky podle jejich sdělné hierarchie, přestože kritéria, podle nichž lze považovat větu za odpověď na danou otázku (a která se považují za součást jazykové kompetence mluvčího) nejsou zatím dostatečně prozkoumána. O hierarchii výpovědní dynamičnosti prvků uvnitř kontextově nezapojené části věty rozhoduje jejich sdělná závažnost, uvnitř kontextově zapojené části věty o ní spolurozhoduje několik činitelů jazykových i pragmatických (např. vliv bezprostředně předcházejícího nebo vzdálenějšího kontextu, další navázání v textu, centrálnost z hlediska vztahu mluvčího a posluchače apod.). — Ani v třetí vrstvě AČ, v níž jde o zdůraznění (vytčení do protikladu) jediného prvku věty v případech tzv. druhé instance, není stupnice výpovědní dynamičnosti tematické části věty zcela neutralizována, pouze — v důsledku kontrastního postavení rématu — ustupuje do pozadí.

Poznání úlohy sémantiky v AČ, které se považuje za nejdůležitější rys poválečného vý[69]voje teorie AČ u nás, vyúsťuje tedy ve Sgallově koncepci v přímou integraci AČ do sémantiky věty (do její hloubkové struktury) a v úsilí zjemnit tradiční ostrou bipartici věty na téma a réma ve stupnici (hierarchii) ve všech třech vrstvách AČ. Navržené sémantické uspořádání je i účinnou pomůckou při stanovení hranice kontextově zapojené a kontextově nezapojené části věty.

Dalším charakteristickým rysem práce je i snaha nalézt operační kritéria umožňující rozlišovat hierarchii výpovědní dynamičnosti v textech. Proto se tolik pozornosti věnuje otázkovému testu, testu negace, rozboru podmínek užití věty i pragmatickým faktorům ve struktuře textu. Rozšiřuje se pragmatická základna pro vysvětlení AČ a upřesňuje se pojem komunikační akt. Základnou pro vysvětlení jevů AČ je fakt, že mluvčí, jestliže vysloví oznamovací větu, vybírá fakta, uložená v paměti posluchače, a snaží se, aby je posluchač nějak modifikoval. V tom spočívá hlavní odlišnost komunikace od logiky.[4] Tvrzení, že mluvčí prostě tvrdí „něco o něčem“, se ukazuje z tohoto hlediska jako nevýstižné a nedostatečné. Protože paměť mluvčího (i objem společných znalostí mluvčího a posluchače) je rozsáhlá, specifikuje mluvčí na počátku komunikačního aktu ty prvky, které hodlá v jeho průběhu modifikovat — to jsou specifikované prvky (established items). Právě na opozici specifikované a modifikující informace je založen široce chápaný pojem kontextové zapojenosti.

Důsledné zapojení AČ do popisu sémantické struktury věty není obecně prováděno ani u nás, ani v syntaktických koncepcích dnes nejznámějších, ač se jeho relevance promítla zejména v tzv. presupozicích, které jsou považovány za významný vklad poslední doby do sémantických teorií. Proto se v knize věnuje argumentaci pro takové pojetí dost místa. Zjišťuje se zejména, že primární funkcí negace je popření vztahu mezi zapojenou částí a ohniskem, takže úspěšný popis negace bez zřetele k AČ není proveditelný. Zapojená část je presuponována (neplatí ovšem naopak, že každá presupozice je vždy zapojenou částí — presupovány mohou být i některé složky ohniska —, proto nelze presupozici a zapojenou část ztotožňovat, jak by se mohlo vyvozovat z úvah Chomského), vlastním smyslem věty je tvrzení o jejím poměru k ohnisku. Vedle presupozice a vlastního významu však autoři pracují s další sémantickou jednotkou, alegací (allegation). Ta může, ale nemusí být negací dotčena (zatímco na význam se negace vztahuje, na presupozici závazně nikoli): srov. příklad Jan nebyl nadšen tím, že přijeli jeho přátelé — nelze rozhodnout, zda Jan byl, nebo nebyl nadšen. Pojetí presupozice se ovšem u různých lingvistů dost podstatně liší; autoři se stavějí za to, aby do lingvistických pojmů, nebyly aspoň vnášeny zřetele mimojazykové: věta jako jednotka jazykového systému nejenže nemá svou pravdivostní hodnotu, nýbrž i smysluplnost může záviset na použití, a tedy i může platit s takovým omezením. Presupozice není však jediným činitelem, který podmínky užívání věty určuje, dokonce není ani činitelem nejpodstatnějším a je třeba brát v úvahu aspekty její komunikativní funkce, to, co je aktivizováno ze společných vědomostí mluvčího a posluchače. Pro sémantickou relevanci AČ svědčí autorům též to, že postavení substantivní fráze v aktuálněčlenské výstavbě (jinak řečeno umístění bound juncture) ovlivňuje sémantickou interpretaci, pokud jde o kvantifikaci (tím se myslí nejen aspekt množství, nýbrž též určitosti, delimitace). Nové je v tomto ohledu pozorování, že je-li sloveso kontextově vázáno, pak elementy obsažené v ohnisku mají tendenci nabývat význam úplného výčtu.[5] Ukazuje se ovšem, že v sémantické interpretaci nelze všechny významové rozdíly pomocí kvantifikátorů postihnout a že je výhodnější zařadit AČ do sémantické interpretace přímo, místo aby bylo chápáno jako prostředek pro vyjadřování kvantifikace.

Z těchto a dalších důvodů autoři nepovažují za dost přesvědčivé to pojetí, které u nás převládá, totiž že AČ tvoří zvláštní rovinu větné struktury, i když jinak na domácí lingvistické tradice plně a plodně navazují.

Podstatnou částí knihy je ukázka formálního aparátu užitého v Sgallově koncepci. Sémantické reprezentace postihují i v zjednodušené formě jak výpovědní dynamičnost, tak [70]kontextovou zapojenost elementů. Každé této reprezentaci lze přiřadit logickou formuli na základě jisté formální procedury. Práce je doplněna bohatou bibliografií, upozorňující vydatně i na československý přínos pro danou tematiku.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 1, s. 67-70

Předchozí Jan Kořenský: Dvě nové polské publikace z oblasti větné sémantiky

Následující Růžena Bergerová, Josef Berger: Sovětská práce o informační úloze slovosledu ve vědecké a technické literatuře